Blog Jihlavských listů

Jako pražské jaro (slovensky: pražská jar) je označováno období politického uvolnění v Československu v roce 1968. Toto období začalo v roce 1967 na prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru strany, 5. ledna 1968 se prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) stal Alexander Dubček, a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku, kdy vojska států Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu vstoupila do Československa, aby zastavila započaté reformy – Vpád vojsk Varšavské smlouvy. Většina z nich sice opustila Československo k 16. říjnu 1968 část ale zůstala na území státu jako „sovětské jednotky dočasně umístěné na území Československa“ bez časového stanovení termínu odchodu, formálně „do ukončení konsolidačního procesu“. Část těchto jednotek opustila zemi v polovině roku 1987, poslední pak až po sametové revoluci.^[1][2]

^{———————————}

Jiskra

ORGÁN OV KSČ A ONV V JIHLAVĚ

15.března 1966

cena 40 hal.

Obchodní středisko do finiše

Inženýr architekt Zdeněk Gryc z ateliéru inž. arch. Řídkého Jihlavského Stavoprojektu je projektantem akce,  která dá konečnou tvář sídlišti II u hlavního nádraží v Jihlavě. Projektantem obchodního střediska,  které bude svým způsobem unikátem je to „Brňák a kabrňák“ řekl mi o něm „důvěrně“ jeden z pracovníků stavbyvedoucího Pauzara. Po krátké procházce stavbou dojdete k tomu závěru sami,  bez předchozí lichotivé poznámky nechal tady kus svého srdce umí se radovat dokonce (kolik Stavbařů by to opomnělo) ze stromu,  který se podařilo v prostoru staveniště zachránit sotva metr od zdiva budovy.

Milan Dvořák

Wikipedie:

Normalizace v československých dějinách je období od násilného potlačení pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy.

Potřeba „normalizace poměrů“ původně byla oficiálním zdůvodněním represivních opatření na počátku této epochy, jako byly čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha zájmových a politických sdružení a organizací a další. K postupnému znovuutužování komunistické moci došlo zejména v 70. letech 20. století, např. čistka v armádě proběhla v letech 1970–1974.^[1]

V 80. letech 20. století již komunistická propaganda používala výraz normalizace spíše pro vztahy mezi státy či pro vnitropolitickou zahraniční situaci, zejména v Polsku.^[2]

Název „normalizace“ se občas přenáší na celou éru, během níž už „normalizační proces“ sice neprobíhal, ale normalizační opatření zůstávala v platnosti, tj. až do listopadu 1989.^[3]

————————-

Proletáři všech zemí spojte se

Jiskra orgán OV KSČ a ONV v Jihlavě

nositel řádu práce

úterý 28. února 1975

číslo 16

Ročník 16 – 56 cena 50 hal

ilustrační foto:

Pod fotografií je tento nápis:PŘÍSLUŠNÍCI LIDOVÝCH MILICÍ se stali v únorových dnech 1948 pevnou oporou lidové demokratické republiky a pomohli zmařit plány reakčních sil.

Pod nimi  je báseň Františka Branislava ÚNOR.

Na první straně Jiskry jsou uvedena  slova vedoucího tajemníka:

„Nemůžeme se spokojit s dosaženým“.

KOMENTÁŘ Jiskry

Zachovejme pokrokové tradice a symboly

„Kvartál prověren“

vyňato:

„Historii píše život a je na nás, abychom naši dělnickou, pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali. Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad. Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána.  Starý most ustoupil novému, který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města. Samozřejmě že se nezapomnělo na renovaci sochy sv. Jána nákladem cca 15.000 korun i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn. Nestane se tak a je to moudré.“

„Musíme naše inženýry-architekty učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany. A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké, ukládat jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění. Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost, jako je plánované postavení pomníku prezidentu Gottwaldovi v sídle okresního města na památečním místě,  z něhož k občanům Jihlavska  promlouval“

Milan Dvořák

Sametová revoluce (dobově také něžná revoluce,^[1][2][3] slovensky nežná revolúcia) bylo období politických změn v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem 1989,^[4][5] které vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na pluralitní demokracii; v oblasti hospodářství plánované ekonomiky na tržní. K podstatnému urychlení změn přispěly rozpad bývalého Východního bloku, ovládaného Sovětským svazem, a narůstající nespokojenost velké většiny obyvatelstva s ekonomickou a politickou situací v zemi.

JIHLAVSKÉ LISTY

Cena,  úterý 18 Kč pátek 24 Kč

„Min uže nět“

A také už zřejmě nikdy nedojde k realizaci „avantgardní“ myšlenky, jejíž autor – někdejší redaktor jihlavské Jiskry Milan Dvořák – by nejraději osadil pamětními tabulkami všechny domy s podobnými nápisy v azbuce, jimiž sovětští vojáci v prvních dnech po válce označovali, že byl „kvartal prověren“

Trápila ho otázka, jaký že to vůbec máme vztah k „pokrokovým tradicím“, když sdělení gardového poručíka Rvalova „Kvartal prověren – min nět“ není zvěčněno pro příští generace podobnou pamětní tabulkou jako třeba to, že „V tomto domě bydlil v roce 1830-31 Karel Havlíček Borovský

. . .  „Historii píše život a je na nás, abychom naši dělnickou, pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali. Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad. Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána.  Starý most ustoupil novému, který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města. Samozřejmě že se nezapomnělo na renovaci sochy sv. Jána nákladem cca 15.000 korun i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn. Nestane se tak a je to moudré.

Projektant tu dbal pozorně památky, možná i umělecké. My bychom měli pamatovat na to, aby na ono prázdné místo (kam chtěl projektant sochu znovu umístit) vyplnila soch třeba sportovce“…

„Musíme naše inženýry-architekty učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany. A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké, ukládat jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění.

Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost, jako je plánované postavení pomníku prezidentu Gottwaldovi v sídle okresního města na památečním místě, z něhož k občanům Jihlavska  promlouval“. Dnes to lze ještě prostorově řešit. Za pět let bude pozdě. Tady – i jinde.“

Ještě štěstí, že v historii žádný plod přisluhování tomu, co momentální představuje dobré bydlo, v porovnání se skutečnými hodnotami neobstojí a že nás nic nenutí učit „naše inženýry – architekty myslet a tvořit především ideově, v úctě ke komunistické straně“

Josef Jelínek

Jihlavské listy 28. 6. 94

Je to úplně pochopitelné, tohle je věc, která se teď bude dotýkat úplně každého a bude hodně bolet. Problém je hodně obsáhlý, složitý a komplexní. Jednoduchá a rychlá řešení prostě neexistují. Nyní už je zbytečné hledat viníky, protože to nikomu nepomůže, podíleli se na tom tu více tu méně lídři celé Evropy posledních dekád a nejhorším řešením by bylo dávat prostor populistům, kteří už z toho těží a halasně a nepodloženě vykřikují jak to vyřeší. Naopak – ti nás uvrhnou do ještě větší bídy. Nevyřeší to nikdo, když celá Evropa nepůjde jedním směrem a Amerika jí účinně nepomůže.

V komentářích je sice hodně dlouhý text od Dušana Janovského, ale jinak to nejde pro ty, kteří chtějí problém skutečně pochopit, fakt to není snadné.

Ale osobně se s tím hodně stotožnuji, tak zde je to základní, co jsem si z toho vzal. Jako laik v tomto dlouhém textu, který jsem dvakrát přečetl, vidím objasnění příčin vzniku, návazností i postupné cesty ven:

* Rusko si z nás udělalo narkomany levného plynu, který teď používá jako ekonomickou zbraň

* proto se mu nemůže nijak a v ničem ustupovat, protože přes tu všechnu budoucí bolest je to to největší nebezpečí. Proč by to proboha dělali, když by za tím nebyly jenom a jenom mocenské zájmy

* Iberijsky přístup je cestou do pekel, protože je v této situaci řešením na úkor všech ostatních a pomůže jenom dvěma státům, zbytek ostrouhá

* cesta ven se musí hledat naopak společně, pro celou Evropu – v cenotvorbě, regulaci cen i spotřeby a ve vzájemné solidaritě

* vláda, která „zajistí“ lepší podmínky než vláda sousedního státu, není šikovnější a schopnější, ale jenom bezohlednější ke zbytku Evropy

* vzhledem k tomu, že třetinu energetické spotřeby tvoří domácnosti, není pravdou, že každý z nás nemůže šetřením nic ovlivnit a je tedy hodně divné, že se na to netlačí mnohem víc

* tím spíše v samosprávách, což se mělo stát ústředním tématem nadcházejících voleb – je třeba především zapomenout na nové energeticky náročné projekty, omezit vše, co není nezbytné a soustředit se na to, jak opravdu úsporně přežít ….PROTO UŽ VŠICHNI ZODPOVĚDNÍ PROSÍM ZAPOMEŇTE NA HALU – jedna věc je totiž už dnes naprosto jasná – energetická krize nebude trvat rok, nebo dva, fakt ne

* bude to velká zkouška mezilidských vztahů, komunikace a vzájemné solidarity.

Aneb – malý seriál o tom, co všechno v našem městě NEBUDE, když zodpovědní opravdu v této době rozhodnou o stavbě Horácké multifunkční arény za 2,5 miliardy z peněz daňových poplatníků. Bez nároku na pořadí důležitosti.

Současný náměstek primátorky našeho krásného města Petr Ryška z ODS prohlásil na mimořádném zastupitelstvu, že Město nenechá v této těžké situaci nikoho, tedy žádný sportovní klub, oddíl, sportoviště padnout kvůli zvýšeným cenám energií a ostatním nákladům. To mu věřím. Samozřejmě otázkou je, kolik na to bude potřeba peněz nad rozpočet, tedy další dluh – to ještě dneska nikdo neví.

Zcela jiné je to s investicemi do sportovní infrastruktury a opravami té stávající. Tam logicky nepůjde – nic. Je třeba šetřit – na halu. Nebo snad vidíte NĚCO podobného v investičním plánu města ? Tak to mne prosím nasměrujte a já rád vše uvedu na pravou míru. Zatím jsem tam nic takového nezahlédl.

Jak správně uvedl starosta Sokola na pondělní besedě – hala opravdu není sportovní infrastruktura a přispěje k masovému sportování mladé generace naprosto marginálně. Kde jsou ta slibovaná nová sportoviště, nebo aspoň opravy těch stávajících? Hala SK na Březinkách, sokolovna na Tyršově, bazén na Rošárně, bedřichovský areál, skomírající Teniscentrum na půli cesty…Ty stovky a tisíce sportujicich děti? Nic, nic, nic. O malých sportech ani nemluvě. Je třeba přece šetřit – protože hala, no. Není divu – tato, nakonec určitě třimiliardová investice zatíží město s ročním rozpočtem 1,5 mld naprosto drtivým způsobem.

Náměstek Ryška je zároveň předsedou plaveckého svazu ČR. A proto od něj já osobně třeba čekám aspoň myšlenku na vybudování 50 m bazénu, který by byl jediný v kraji. Protože tohle je příklad té sportovní infrastruktury. A pro půl milionu obyvatel. Těžko hledat v zemi srovnatelnou situaci – nevím o kraji, kde by něco takového nebylo. Čekal jsem marně – nic takového jsem od něj, jako od plavce, za tři roky, co je ve funkci, ani náznakem neslyšel.

Namísto toho hala – pořád. Pomník.

Ale to všechno už teď pomalu přestává být podstatné. Protože budou zcela jiné starosti. Existenční. Každý rozumný člověk v tomto válečném stavu třebas pochopí, že za energie zaplatí dvakrát, třikrát více. Ovšem pěti až sedminásobek – ne, to nezkousne nikdo. Nikoliv proto, že by třeba nechtěl, ona fakt ta svoboda něco stojí, ale jednoduše proto, že na to vůbec nebude mít. O průmyslu a službách ani nemluvě. Bude to těžká doba a do řešení se musí zapojit i města a kraje. A proto je na čas nutné omezit (nikoliv zastavit) investice. A tyto megalomanské projekty v první řadě. Peněz na pomoc v této těžké situaci pak bude dost. Jsou to totiž v první řadě peníze daňových poplatníků a ti začínají být v extrémní situaci, která nesnese srovnání.

Možná i bez toho by těch peněz dost bylo – jenom je správně nasměrovat. Může být něco větším důkazem než to, že město má stamiliony a kraj miliardy utopené ve Sberbank a s ničím to ani nehne?

Dopadne to u nás násobně hůře než v Liberci, v o polovinu větším městě s halou řádově levnější. Všichni zodpovědní už jsou dávno pryč a rozpočet tam se s tím dodnes velmi těžce srovnává. Protože – hala, no.

Jako pro bývalého učitele je pro mě 1. září především začátkem školního roku. Jako starosta jsem se potom vždy těšil na
vítání prvňáčků. Je úžasné být u toho, když vyparáděné děti se svými rodiči, někdy i prarodiči, přicházejí do školy, aby společně zahájili další životní etapu.

Ve škole se totiž neučíme jenom číst, psát a počítat. Dobrá škola je pomocníkem a kamarádem, dobrá škola pomáhá připravit na život.

Jako původně středoškolský učitel jsem poznal život a fungování v malotřídkách až později. Velkou zásluhu na tom má ředitel malotřídky v Urbanově Hynek Vohoska. Pozval mě před mnoha lety na urbanovský školní Den Země a byl to skutečný
zážitek.

Jsem přesvědčen, že právě venkovské školy a zvláště potom malotřídky jsou nesmírně důležitou součástí života na venkově a moc jim fandím a všem, kteří je podporují, děkuji.

Zároveň děkuji za včerejší možnost zúčastnit se prvního školního dne v malotřídce v Urbanově. Je to pro mě zvláště významné
také proto, že do urbanovské školy chodila před mnoha lety moje maminka.

Zveřejněno 2. 9. 2022 v Jihlavských listech.

Zadavatel: Koalice ODS, KDU-ČSL, TOP 09/Zpracovatel: MARES Pro s.r.o.