a

ZAMYSLET

Generál Karel Řehka: Proč mluvit o válce, proč čekat od Ruska to nejhorší a proč být připraven

ČTK / Uhlíř Patrik

Téma války kvůli Ukrajině silně rezonovalo nedávno při volbě prezidenta. Vášnivě se také rozebírala i slova náčelníka generálního štábu Armády ČR generálmajora Karla Řehky o tom, kdy by bylo nutné mobilizovat. Mnozí za to Řehku kamenovali, přestože jeho slova byla vytržena z kontextu. Jak to tedy ve skutečnosti myslí a jak mají Češi k možnému nebezpečí válečného konfliktu přistupovat? To vysvětluje Karel Řehka ve své eseji napsané exkluzívně pro Reflex.

Máme co bránit

Máme štěstí, že posledních 33 let žijeme v bezprecedentní míře svobody, prosperity a blahobytu. Naše republika je členem nejsilnější obranné aliance a součástí silného ekonomického, politického i kulturního evropského společenství. Jsme ze všech stran obklopeni spojenci a přáteli. Život v naší společnosti je založen na svobodě jednotlivce, lidských právech, právním státu, rovných příležitostech a respektu ke svobodě i odlišnosti druhých. Žijeme v demokracii.

O své budoucnosti každý z nás rozhoduje ve svobodných volbách, aniž by nám kdokoli zvenčí diktoval, kam se naše země má ubírat. Díky nevídané míře bezpečí se můžeme soustředit na svůj rozvoj, roste náš ekonomický blahobyt, kvalita života a dožíváme se vyššího věku. Nejsme malá a bezvýznamná země, jak občas slyšíme. Jsme mezi svými spojenci a přáteli suverénní, sebevědomý a respektovaný stát střední velikosti, síly a významu. 

Všichni si přirozeně přejeme, abychom takto šťastné životy mohli prožívat i nadále, a stejně tak i naše děti a vnoučata. Bohužel nic z výše uvedeného není zadarmo a natrvalo. Připomínám, že tři dekády svobody a míru i současnou úroveň bezpečí zažíváme poprvé a z hlediska naší novodobé historie jsou spíše anomálií než pravidlem. Nesmíme to považovat za samozřejmé. Musíme náš styl života aktivně podporovat a bránit, jinak o něj přijdeme. Čím dříve to pochopíme a přijmeme, tím lépe pro nás. 

Svět není bez válek

Žijeme ve světě, který není bezpečný. Nikdy nebyl a nikdy nebude. Lidé nikdy nebudou mít stejné zájmy a přirozeně se budou dostávat do konfliktů.

Při jejich řešení občas státy sáhnou k organizovanému násilí, tedy na světě budou války. Pro někoho je to možná šokující zjištění. Tak to ale bylo vždy. Pouze jsme měli to štěstí, že jsme jako společnost dlouhá desetiletí bezprostředně neprožili klasickou válku. Zvykli jsme si, že o válce slýcháme jako o něčem vzdáleném, abstraktním, co se nás týká okrajově. Maximálně tu a tam pošleme profesionální vojáky do krizové oblasti, aby tam společně se spojenci pomohli řešit nějaký problém, aby se nedostal k nám domů.

To je pohodlný stav, protože jsme nemuseli pro vlastní obranu obětovat příliš úsilí, peněz ani lidských životů. Namlouvali jsme si, že velká válka přece v naší civilizované Evropě nehrozí. Kdyby snad hrozila, budeme o tom vědět dostatečně dopředu a problém začneme řešit, až když přijde. Bohužel to neplatí.

Zaprvé, válka v Evropě není nemyslitelná. Zadruhé, nestihneme se na ni nachystat, pokud se nebudeme připravovat dlouhodobě už v míru. Zatřetí, v době pohodlí a blahobytu máme tendenci varovné signály přehlížet a nenaslouchat jim. Současná ruská agrese je toho zářným příkladem. 

Ruská agrese vůči Ukrajině nás probudila. Otázka je, jestli dostatečně a jak dlouho nám to probuzení vydrží. Ruský prezident nám minimálně od roku 2007 slovy i skutky jasně sděluje, že Rusko nebude akceptovat současné mezinárodní uspořádání. Neuznává suverenitu a svobodnou vůli vojensky slabších zemí, pokud nejsou v souladu s jeho zájmy. K prosazování těch svých používá vojenskou sílu, pokud se domnívá, že mu to projde a cena pro něho nebude příliš vysoká jako v případě Gruzie nebo Krymu. Agresivita i nepředvídatelnost Ruska roste a válka na Ukrajině situaci dále radikálně zhoršila. Rusko nás označuje za nepřítele a nepřátelsky se vůči nám chová. Svoji dobyvačnou válku na Ukrajině označuje za střet s NATO a celým Západem.  Dle vlastních slov se snaží posílit své vojenské schopnosti, protože se musí chystat na konflikt s námi. 

Tak jako jsme před válkou na Ukrajině měli tendenci ruskou vojenskou sílu přeceňovat, dnes je naopak patrná tendence ji podceňovat. To je nebezpečné. Rusko má stále značné vojenské schopnosti, i když je naštěstí nedokázalo na Ukrajině vhodně použít. Konflikt bezesporu Rusko zaměstnává a oslabuje. Oslabené Rusko ale nemusí nutně znamenat méně nebezpečné Rusko. Může to být i naopak.

Rusko intenzivně pracuje na tom, aby své vojenské schopnosti a kapacity obnovilo a posílilo. Má potenciál toho dosáhnout. Pro nás z toho vyplývá jednoznačné zadání: posílení vlastní obrany musíme zahájit ihned. I kdybychom na to měli deset let, stejně to bude spíše sprint než maraton.

Stojí Vladimír Putin o vojenský střet s nejsilnější obranou aliancí, s NATO, tedy s námi? Teď s největší pravděpodobností ne, ale důvod k jásotu nemáme.

Zaprvé, rozhodování Putina může být v budoucnu zcela jiné než dnes, protože se bude rozhodovat v odlišné situaci. Nevíme, jaké bude mít možnosti. Zatím se jen sám vhání do kouta a zužuje si manévrovací prostor.

Zadruhé, jít do války proti NATO by sice bylo pro Rusko katastrofální, jenže Vladimír Putin již opakovaně učinil rozhodnutí s těžkými důsledky pro svoji zemi. Invaze na Ukrajinu je dobrým příkladem.

Zatřetí, nevíme, jak dlouho bude mít Vladimír Putin chování Ruska pod kontrolou a jak dlouho bude u moci. Nebude tady naštěstí věčně. Nikdo ale nedokáže předpovědět, co se v Rusku bude dít potom.

Rusové také pečlivě ovládají informační prostředí a působí na své obyvatelstvo, jehož podpora je zásadní. Jistě měl každý možnost vidět, jak formují svoji mládež v nacionalistickém duchu, odkazy na cíleně zkreslovanou historii, symboly nebo uniformy. Není náhodou, že to v nás vyvolává vzpomínky na minulý režim. Je dobré si uvědomit, že tato generace systematicky masírované mládeže bude za čas plnit nově budované ruské vojenské síly.

Nebuďme naivní

Je naprostou iluzí si myslet, že se nás potenciální válka mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí netýká, protože nejsme „první na ráně“ a obklopují nás spřátelené země. Pokud by válka mezi Aliancí a Ruskem propukla, budeme aktivním účastníkem od první minuty. Velká část naší armády odjede bojovat podle aliančních obranných plánů. Naše teritorium se stane významnou tranzitní zónou a zázemím. Z pohledu Ruska bude poskytovat velké množství legitimních cílů pro zbraně, které na naše teritorium dosáhnou již dnes. Vzhledem k technologickému vývoji bude postupem času podobných zbraní ještě mnohem víc. Rusko nebude čekat, až se zorganizujeme a odjedeme někam na bojiště zabíjet jeho vojáky. Bude reagovat hned. Život každého občana České republiky se okamžitě obrátí na ruby, všechno bude jinak. Zní to hrozně? Ano, ale pojďme si konečně po pravdě popisovat, co by se stalo, a přestaňme si něco nalhávat.

Buďme opravdu rádi, že jsme součástí nejsilnější vojenské aliance, že na obranu nejsme sami, a že se díky tomu snižuje pravděpodobnost, že by nás někdo mohl ohrozit.

Zapojení země do velké války znamená, že se do ní musí zapojit celá společnost. Armáda je pouze jeden z nástrojů, obrana země je ovšem celospolečenské úsilí. Jde také o průmysl, dopravní infrastrukturu nebo nemocnice. Slovo mobilizace vyvolává u mnoha lidí reakce hraničící s panikou. Chápu to. Ale buďme k sobě upřímní: pokud by NATO bylo ve válce s Ruskem a ta trvala déle než pár týdnů, a to by pravděpodobně trvala, naše zdroje dlouhodobě podfinancované profesionální armády a aktivních záloh by na to rozhodně nestačily. Stát by musel přistoupit k nějaké formě mobilizování materiálu i lidí.

Je načase začít připomínat, že máme zákonem stanovenou brannou povinnost, že existuje systém mobilizace a že se na obraně nepodílí pouze armáda. Znamená to, že tím úmyslně strašíme společnost? Rozhodně ne! Je ale potřeba si začít věci říkat na rovinu a informovat veřejnost. Je to součást budování odolnosti a obranyschopnosti. Jestli to znamená, že bude někdo chvíli vyděšený, budiž. Riziko je přirozená součást všeho, co děláme, a provází nás při každém rozhodování. Neschopnost přijmout riziko je stejné, ne-li větší zlo, než ho ignorovat. Společnost by si měla reálně uvědomovat, co nám hrozí, dokázat s tím žít, adaptovat se a dynamicky rozvíjet, ale nenechat se paralyzovat strachem.

Jak nás ovlivní válka na Ukrajině?

Kromě výše zmíněného probuzení, které je pozitivní, má tato válka přímé dopady v mnoha směrech. Vynechme dopady na mezinárodní bezpečnostní architekturu, mezinárodní organizace, vliv na bezpečnost v blízkém regionu Ruska, a věnujme se nejbližším aspektům pro naši obranu. Ač nerad, domnívám se, že tato válka neskončí rychle a že bezpečnostní situace v Evropě potom nebude lepší. Není podstatné, co bychom si přáli nebo co chceme. Je to realita, které se musíme přizpůsobit.

Věřím, že Rusko nedosáhne svých cílů a Ukrajina nebude poražena na bojišti. To ovšem závisí na západní podpoře, která není jen morálně správná, ale je také v bezprostředním zájmu pro naši vlastní bezpečnost. To, že Ukrajinci bojují i za nás, není jen laciná fráze. Je to smutný fakt. Drží agresivní Rusko statečně dál od našich hranic.

Normy mezinárodního chování se do značné míry vytváří zvykově. Nešťastnou variantou pro naši budoucnost by bylo přinutit Ukrajinu k nějakému kompromisu a přejít s Ruskem do jakéhosi „business as usual“ módu. Znamenalo by to připuštění sfér vlivu, uznání použití násilí při prosazování zájmů států a omezení suverenity těch vojensky slabších. Prostě „silnější vyhrává“. Hádejme, který region by byl další na řadě? Chceme mít agresivní a povzbuzené Rusko na hranicích se Slovenskem? Určitě ne. Právě proto je naše vojenská, ekonomická i morální podpora Ukrajiny tak důležitá. Přes všechna rizika, která to s sebou přináší, jediné přijatelné řešení je dnes vojenská porážka Ruska na bojišti. Pokud máme pud sebezáchovy, měli bychom k tomu přispět všemi silami. Dobrá zpráva je, že se právě o to naše vláda usilovně snaží, stejně jako naši spojenci.

Když si to shrneme, Rusko nikam nezmizí, bude pro nás dál nebezpečné, méně předvídatelné, více nepřátelské a agresivní, možná frustrované, plné nenávisti a touhy po pomstě.

Jaké je řešení?

Nejzásadnější teď je, co z toho všeho pro nás vyplývá!

Zaprvé, rozhodně bychom měli usilovat o vojenské vítězství Ukrajiny na bojišti, o tom není pochyb.

Zadruhé se ale musíme začít připravovat na budoucí potencionální střet s Ruskem. Bez ohledu na výsledek války na Ukrajině, je jisté, že budoucí Rusko pro nás bude i nadále hrozbou. Opakuji, že na budoucí konflikt s Ruskem se musíme začít připravovat, a to velmi rychle. I kdybychom se bavili o horizontu deseti nebo patnácti let, tato potřeba je velmi urgentní a nesmíme promarnit ani den. Budování obrany se totiž neděje rychle.

Cílem našeho úsilí není vyvolat válku, ale vyhnout se jí. Pokud ale nastane, tak ji vyhrát. Jedinou možností je ukázat agresivnímu Rusku, že žádná jeho snaha nemá šanci na úspěch. Rusko rozumí pouze naší alianční soudržnosti, odhodlání, masivnímu zbrojení a přípravě na možný střet. Toto úsilí samozřejmě musí být kombinováno s jasnou a efektivní diplomacií, která má stejný význam jako vojenské schopnosti.

Máte pocit, že je to příliš vojenského harašení?

Věřte mi, že poslední, kdo si přeje válku, je voják, který ji na vlastní oči viděl. Stačí, abychom strávili nějaký čas ve válečné zóně a viděli následky. Žádný voják, obzvlášť pokud má doma děti, a na vlastní oči pozoruje bídu a utrpení civilistů nebo vraždění a mrzačení dětí, po ní opravdu netouží. Mluvím z vlastní zkušenosti. Není ale ani možné strkat hlavu do písku a tvářit se, že to nějak přejde a někdo to za nás vyřeší. Válka mě naučila, že je potřeba mít otevřené oči, vidět věci reálně, vždy převzít iniciativu a řešit problémy. Nikdo jiný to neudělá.

Zatřetí si musíme uvědomit, že NATO je základem naší bezpečnosti, společně jsme silnější. Do obrany musíme investovat úsilí, čas, lidi i finance. Dvě procenta HDP jsou absolutní minimum. Naše bezpečnost není samozřejmost a také není zadarmo. Kromě toho, slušní lidé plní své sliby a závazky. NATO bude jen tak silné, jak silní jsou jeho členové. Obrana je běh na dlouhou trať, výsledky se dostaví, ale musíme vytrvat. Stabilita obranného rozpočtu je stejně důležitá jako jeho výše.

Připomínám, že vojáci jsou profesionálové, připravení a odhodlaní bránit naši vlast a její hodnoty. Nevtahujme je do vnitropolitických bojů. Oslabuje to odolnost celé společnosti. Podrobujme je konstruktivní kritice a chtějme od nich jasné odpovědi. Nejsou neomylní a bezchybní. Mysleme ale na to, že jsou připraveni při obraně své vlasti nasadit vlastní život. Nasadí ho za každého občana republiky bez ohledu na jeho politické preference, názor či příslušnost. Tak to je, musí být a nikdy to nezpochybňujme.

Začtvrté, základní podmínkou a těžištěm úspěchu je, že většina společnosti je odhodlaná budování obrany významně podporovat. Žijeme v demokratické společnosti, kde za obranu země zodpovídá demokraticky zvolená vláda. V demokracii žádná vláda netrvá věčně. Budování obrany naší vlasti není běh na jedno volební období, je to dlouhodobý proces. Každá vláda musí především naplňovat své programové prohlášení – tedy to, s čím ji voliči poslali k moci. Pokud máme mít jakoukoli šanci na úspěch, je tedy zásadní, aby většina společnosti chápala hrozby a rizika, ztotožnila se s nimi a žádala od demokraticky zvolených představitelů adekvátní zajištění obrany země a jejích hodnot.

Vnitřní dluh armády je obrovský a zpomalí nás to na dlouhá léta.

Jak se nám to mohlo stát?

Společnost podlehla falešnému pocitu bezpečí a neuvěřila, jak je důležité obraně věnovat náležité úsilí.

To se nesmí opakovat!

Jestli to někdo bude považovat za přílišné strašení, budiž.

Je ale důležité tuto diskusi vést a vést ji naprosto otevřeně, bez obalu.

Biden v Kyjevě, král u ukrajinských vojáků cvičených v Británii, premiérka pořád ještě neutrálního Finska stále nejhlasitěji burcuje…bylo velkou chybou že Západ vystupoval proti Putinovi tak málo důrazně…

Samozřejmě, protože – rusáci připravili dalších 350 tisíc vojáků, aby mohli pokračovat ve svém vraždění na území sousedního svrchovaného státu. Reálné odhady ztrát na obou stranách konfliktu dohromady už jsou přitom téměř 200 tisíc – zabitých, zraněných, zmrzačených, nezvěstných, zajatých. Tolik naprosto zbytečně poničených lidských osudů. A nic Putina neodradí, aby s tím běsněním přestal – ba právě naopak. Noří se do temných hlubin zla a lží stále hlouběji. Loni o téhle době – žádná válka, ale  „zahajuji speciální vojenskou operaci“.  Letos – válku rozpoutalo NATO. Je to přesně v tom smyslu, jako kdyby  nás napadlo Rakousko, s odkazem na to, že jim historicky naše země patřily. A zároveň by obvinilo sousedy, že jsou viníci, protože by nám pomáhali se bránit.Což se samozřejmě nestane, protože je to civilizovaná země, na rozdíl od Ruska.

A to všechno  devět let po největším masakru ukrajinské revoluce 2014. Stovka mrtvých. Možná tam to tehdy všechno začalo.

PS.: Stovka na obloze! ⬇️♥️🇺🇦 Před devíti lety, 20. února 2014, Ukrajina zažila jeden z nejkrvavějších dnů tříměsíční euromaidanské revoluce. Také známé jako Revoluce důstojnosti.  Je často považována za jednu z nejvýznamnějších událostí v novodobých dějinách Ukrajiny.

Povstání začalo, když vláda prokremelského prezidenta Viktora Janukovyče 21.listopadu 2013 pozastavila přípravy na podpis dohody o přidružení mezi Ukrajinou a EU.

Na protest proti rozhodnutí a na podporu evropské integrace Ukrajiny se stovky lidí shromáždily na pokojné demonstraci na centrálním náměstí Nezávislosti v Kyjevě 30.listopadu byli demonstranti brutálně zbiti pořádkovou policií, což vyvolalo celonárodní povstání proti Janukovyčově vládě. Po třech měsících střetů s  represivní mi orgány  které se snažily vyčistit ulice, což vyvolalo jen větší odpor, revoluce vyvrcholila 18. až 20. února.

Ozbrojené složky vlády zahájily palbu do davu neozbrojených demonstrantů a zabily jich asi stovku. Stali se známí jako Nebeská stovka.

Průlom nastal, když 20. února parlament včetně poslanců Janukovyčovy Strany regionů odhlasoval odsouzení násilí proti demonstrantům. Hned druhý den demonstranti požadovali Janukovyčovu rezignaci. Ten se už chystal utéct ze země. Ukrajina nastoupila na cestu do civilizované Evropy. Putin počkal až skončí olympiáda a zabral Krym.

Sláva Ukrajině! Sláva hrdinům! 💙💛

Zdroj: The Kyiv Independent

Asi si řeknete – typická lidovecká morálka. Ale ono má všechno svoje meze. Pokud budeme akceptovat to, aby političtí příživníci označovali důchody našich rodičů, kteří na rozdíl od nich opravdu pracovali, za ekonomické škody, tak daleko nedojdeme.

Připomeňme, že politici si bez mrknutí oka zvýšili platy na počátku tohoto roku o desítky tisíc. Tak nejsou spíše to ekonomické škody?

Katastrofální ekonomický vývoj v naší zemi nezpůsobili ti, kterým se teď chystají, a to v legislativní nouzi, krátit důchody, ale líní a neschopní politici Fialovy vlády a to s podporou svých poslanců.  

(Vůbec morálka našich poslanců je neuvěřitelná. Třeba takový Výborný vystudoval teologii.)

Vláda, která má m.j. na to, aby financovala válku v cizí zemi, prostě musí mít i na důchody svých vlastních lidí.

Pětikoalice možná vejde do historie jako vláda, která se chovala k obyvatelům vlastní země

vůbec nejhůře ze všech vlád, ale zatím rozhoduje o našich životech. 

Študáci a kantoři

kniha od: Jaroslav Žák

Kniha o študácích a kantorech, jakási „přírodopisná studie“ o člověku školním, jak to vyslovil sám Jaroslav Žák, obraz svérázného gymnaziálního prostředí, vyprávěný živým jazykem, opírajícím se o slang, humorné ztvárnění myšlenky, že život je vlastně sportovní zápas, škola pak „věčný zápas“ študáků a kantorů.

Študáci a kantoři vyšli poprvé v roce 1937. Vznikly podle nich filmy Škola – základ života a Cesta do hlubin študákovy duše.

Svatopluk Beran říká:
Úterý, 21. 2. 2023 v 8:40

JSI HISTORICKÝ HLUPÁK GRYCI, SVĚT SE NEVRACÍ, SVĚT VŽDY ŠEL JEN AJEN DOPŘEDU. POUZE HLUPÁCI MAJÍ ČASOVĚ OMEZENOU MOŽNOST JEJ ZÁROVEŇ Z HLOUPOSTÍ PODOBNÝCH OSTATNÍCH DOČASNĚ PŘIBRŽĎOVAT. VYSOKOŠKOLÁK A NEZNÁ JAK POSTUPUJE SVĚT.

———————

Študáci a kantoři  RG Židenice, ve vybombardované škole na Křenové ulici v Brně.

Byl i mezi námi i Otakar Štěrba manžel Diny ze včerejšího „Na plovárně“.

Nad námi v letišti ve Slatině byli letci RAF.

Velitelem letiště byl pilot RAF Liškutín.

Byl mezi nimi přítel malého terciána Rudolf Nedoma,

který v roce 1947 nastrkal svoji angličanku do Spitfíru.

Z Anglie poslal pohlednici s omluvou, že se nerozloučil,

ale napsal, že těší, že se vydáme zase na Valašsko.

Loni vydal primář Kyjovské nemocnice  a přítel jejího autora architekta Rozehnala

– Jiří Dunděra, knihu „S bombardéry na válečném nebi“.

Při podpisu knihy dohledal údaj, že generálmajor Nedoma je pohřben a hřbitově pilotů RAF v Anglii.

My hoši,  co jsme spolu chodili do třídy,  jsme chodili do Universitní knihovny,

kde byl zaměstnán otec jednoho z nás Aleše Pěnčíka, který nám půjčoval knihy.

Nahlédněte prosím do poslední knihy novináře Erniho Pyleho, která se jmenuje „Poslední kapitola“.

To byl styl knihy, který nám už tehdy imponoval.

Pyle když o něčem a někom psal, tak uvedl nejen jeho jméno, ale i stát a město, ze kterého pochází. Americká veřejnost tento styl psaní ocenila zájmem o jeho knihy a své hochy.

————————————————————–

Přepadení Polska aneb Kudla v zádech polského lidu

2. světová válka začala napadením Polska nebo také zářijovým tažením německých a následně i sovětských vojsk. Právě díky Rudé armádě nelze mluvit o invazi do Polska jinak než jako o kudle v zádech, kterou SSSR zarazilo polskému lidu velmi hluboko. Většina dětí v České republice i Polsku začíná chodit do školy 1. září. Avšak v roce 1939 v tento den bylo napadeno Polsko německými vojsky a začala 2. světová válka.

—————————————

Pakt Ribbentrop–Molotov je smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik, podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939. Pojmenování paktu vzniklo z příjmení dvou vyjednavačů: Hitlerova ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa a Vjačeslava Molotova, který byl lidovým komisařem (ministrem) zahraničí v stalinském Sovětském svazu. Ve smlouvě se obě strany zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli. Smlouva znamenala zásadní obrat ve vztazích obou zemí a byla v podstatě dodržována až do 22. června 1941, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz (operace Barbarossa). Uzavření smlouvy předcházelo jednostranné německé zrušení německo-polského paktu o neútočení dne 28. dubna 1939 (polsko-sovětský pakt o neútočení však byl stále v účinnosti a Sovětský svaz jej jednostranně porušil až svým vpádem do Polska 17. září 1939).

——————————

Blitz mezi 7. zářím 1940 a 21. květnem 1941

Blitz (německy Blesk, zkráceno z německého Blitzkrieg, blesková válka) bylo označení pro trvalé bombardování britských měst německou Luftwaffe v době druhé světové války.

Mezi 7. zářím 1940 a 21. květnem 1941 bylo na 16 britských měst shozeno přes 100 tun tříštivo–trhavých pum. Během 267 dní (téměř 37 týdnů) byl Londýn bombardován 71×, Birmingham, Liverpool a Plymouth 8×, Bristol 6×, Glasgow 5×, Southampton 4×, Portsmouth a Kingston upon Hull 3×. Kromě toho se uskutečnil alespoň jeden velký nálet na dalších osm měst.^[2]

^{—————–}

Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941.

Byla počátkem promyšlené vyhlazovací války proti slovanskému obyvatelstvu SSSR a měla zároveň za cíl zničení bolševického režimu a získání „životního prostoru“ pro Německo. Skončila již v prosinci 1941 neúspěchem vyčerpaných německých vojsk v bitvě před Moskvou, která v krutých zimních podmínkách a za sílícího náporu Rudé armády nedokázala pokračovat ve svém postupu a byla donucena přejít do obrany svých pozic. 

———-

Blitz mezi 7. zářím 1940 a 21. květnem 1941 přijel z USA dokumentovat:

Ernest Taylor Pyle (3. srpna 1900 – 18. dubna 1945) byl držitel Pulitzerovy ceny a americký novinář a válečný korespondent , který je nejlépe známý svými příběhy o obyčejných amerických vojácích během druhé světové války . Pyle je také pozoruhodný sloupky , které psal jako potulný reportér lidských zájmů v letech 1935 až 1941 pro syndikát novin Scripps-Howard, které mu vynesly široké uznání za jeho jednoduché zprávy o obyčejných lidech v Severní Americe. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, propůjčil stejný osobitý, lidový styl svých příběhů o lidských zájmech do svých válečných reportáží z evropského divadla (1942–1944) a tichomořského divadla .(1945). Pyle získal v roce 1944 Pulitzerovu cenu za své novinové zprávy o „ psích tváří “ pěchotních vojácích z pohledu první osoby. Byl zabit nepřátelskou palbou na Iejima (pak známý jako Ie Shima) během bitvy o Okinawu .

Pyleovy válečné spisy jsou zachovány ve čtyřech knihách:

• Ernie Pyle v Anglii (1941) ^[4]
  • Here Is Your War (1943) ^[38]
  • Stateční muži (1944) ^[38]

• Poslední kapitola (1949) ^[110]

S omluvou „Z jedné vody a načisto“

Křivdíte mu!

Copak vy nevíte, že jeho dědeček ještě v 93 kácel stromy v lese?

A staronovému pražskému primátorovi bude teprve 80…

Pro mne osobně je však daleko, daleko smutnější než ten věk to, jak se jeho okolí pořád jenom zabývá otázkou „…jestli to zvládne..“ Gynekolog, přednosta kliniky, poslanec, primátor. Namísto toho aby mluvili o tom, jestli to je vůbec důstojné a odpovídající. Funkci, době i jeho samotného. Ale těžko to chtít když to jeho okolí tvoří lidé jako Udženija, Benda, Pospíšil…Co jméno, to návrat ke starým dobrým odeesáckým časům, kdy vládli s ČSSD.

A tak mnohem zajímavější bude určitě sledovat, jak si v této džungli pražské politiky povedou čtyři mladí Piráti v radě. Protože to, co zatím mají za sebou a jak vystupují ve mně vyvolává mnohem větší naději na pozitivní vývoj než návrat Bohuslava Svobody a jeho party.

Ta začala od podlahy – okamžitě zúčtovala s odbojnou Hanou Kordovou Marvanovou a vyhodila ji ze svých řad. Že měla nejvíce preferenčních hlasů? Nedejte se vysmát – vždyť už je dávno po volbách…Jiný názor – to se totiž v těchto končinách neodpouští. 

Nehraješ s náma? Letíš! Jsme SPOLU…ale jenom když posloucháš. Žádná diskuze.Také to znám – na vlastní kůži.

Podpora a respekt pro tu statečnou dámu. Zapíše se do historie jako ta, co v Praze zabránila koalici s ANO. Je to u mne na prvním místě slušný člověk v politice který pořád ještě vyznává elementární lidské a politické hodnoty, zde třeba že s devastujícím populismem se nespolupracuje, ten je třeba izolovat. Pro mnohé asi těžko pochopitelná premisa zvláště v podmínkách pražské politiky. 

To my je tam máme všechny, včetně Nagyové, díky odeesákům, co potřebuji hlavně ty „pevné koalice“ ke klidnému a spokojenému vládnutí. No a toho klidu teď mají vrchovatě – ještě nikdy neměli takovou pohodu, protože místní Babišistán se zajímá jenom to, aby se na radnici pevně usadili a etablovali. Aby svůj laciný populismus mohli i na této úrovni legimitizovat. Za vydatné pomoci ODS. Prostě něco za něco. Na vládní úrovni – tam je totiž SPOLU pro ně – úplně všechno špatně – zato na městě – vše v nejlepším pořádku ! 

Dva světy kousek od sebe. No podle mne spíše cílená schizofrenie.