Až tento článek vyjde 25. 4. v úterních Jihlavských listech, bude probíhat právě druhý den dvoudenní Konference předsedkyň a předsedů parlamentů Evropské unie, na kterou do Prahy přijelo celkem 52 zahraničních delegací.
Znamená to, že kromě delegací parlamentů členských zemí Evropské unie v čele v naprosté většině s předsedkyní nebo předsedou se konference zúčastní delegace z mnoha dalších evropských parlamentů. Velký význam připisují pražské konferenci zejména kandidátské země Evropské unie, mezi které patří Albánie, Černá Hora, Severní Makedonie, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Moldavsko, Ukrajina a Turecko.
Celkem rozumím tomu, že tato velká hromadná setkání politiků zpravidla občany příliš neoslovují, pokusím se přesto alespoň několik zajímavostí sdělit.
Kromě společného dvoudenního zasedání, které probíhá ve vymezeném čase, jsou velmi důležitou součástí takovýchto hromadných setkání dvoustranné rozhovory, ve kterých se domlouvají společné postupy v oblasti například hospodářské nebo obranné politiky nebo třeba možnosti spolupráce v oblasti vědy, výzkumu nebo možnosti spolupráce jednotlivých parlamentů při řešení legislativních otázek a otázek zahraničněpolitických.
Výhodou totiž je, že jste schopni během tří dní stihnout třeba i více než deset dvoustranných rozhovorů a přitom nemusíte cestovat do deseti států a vše absolvujete ve třech dnech na jednom místě. Velmi důležitá je proto příprava na takováto setkání, a to jak po obsahové stránce, tak po stránce vytváření reálného časového harmonogramu tak, aby se jednotlivé schůzky nepřekrývaly a aby bylo možné zároveň absolvovat i společné konferenční plenární zasedání.
Pokud se vše podaří, jak jsme naplánovali, osobně absolvuji (pro úterý již platí spíše, že jsem absolvoval) počínaje nedělním odpolednem, věřím, že až deset dvoustranných schůzek, a k tomu menší skupinové jednání s kandidátskými zeměmi.
Protože Senát a Poslanecká sněmovna mají celou konferenci na starosti jako hlavní organizátoři, znamená to, že s paní předsedkyní Poslanecké sněmovny Markétou Pekarovou Adamovou jsme každý z nás jeden zasedací den v době plenárního jednání moderovali a ve druhém dni vystupovali s úvodním projevem. Naším českým úkolem také bylo navrhnout témata konference a připravit koncept možných závěrů. Asi není příliš překvapivé, že hlavním obsahem konference byla debata o situaci na Ukrajině, o dalších možnostech pomoci a podpory Ukrajiny, obnovy Ukrajiny a druhý den byla hlavním tématem spolupráce demokracií a také nebezpečí strategické závislosti na autoritativních režimech.
Na závěr děkuji všem čtenářům, kteří dočetli můj článek až sem do samotného konce, za trpělivost a zájem. Považoval jsem za správné alespoň trochu přiblížit zevnitř, co přípravě takové velké mezinárodní konference předchází, a k čemu všemu vlastně taková setkání slouží.
Uvědomuji si, že jsem ještě nenapsal, že celá tato konference je (byla) vlastně jakýmsi završením našeho úspěšného evropského předsednictví a uzavřením jeho parlamentního rozměru. Věřím, že vše vyjde či vyšlo a vynaložená práce a energie se vyplatily. Mějte se pěkně.
Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Čtvrtek, 20. 4. 2023 v 22:45
Tak to je u nás vždy. Moc dobře víme co by se mělo a jak by se mělo – ale běda, běda, třikrát běda jakmile se to dotkne našeho pohodlíčka ! Rychlodráha? Jasně – – ale rozhodně tedy ne za mým plotem…spalovna? No co jiného, ale v sousedním kraji, ne?
Krásná paní Radka Vladyková ze Svazku měst a obcí (dříve starostka Jesenice, takže moc dobře ví o čem mluví) volá po dialogu pošty se starosty. No tak to bych chtěl vidět, k čemu by se došlo – který pak pan starosta politický sebevrah by dobrovolně byť jen náznakem připustil, že prodělečnou poštu by jeho občané neměli i nadále pod nosem.
Statečný starosta z Brna – Bystrce srdnatě bojuje za zachování OBOU pošt ve své čtvrti. Neuvěřitelné, co všechno dokáže plamenně sepsat a jak se umí postavit za své spoluobčany, aby v jeho městské části zůstaly 2 (dvě) pobočky a ne jenom jedna! Nebo – proboha, ježišmariašmankote – aby lidé nemuseli sednout na desítku šalinu a dojet deset minut do Komína. Nebo dvacet minut do centra. Hrůza !
V našem malém městě je šest (!) poboček. Přitom třeba ta v Heleníně má průměrný počet dvacet transakcí za den… To platíme ?
A bude hůř. Sedmdesát zbytečných finančních úřadů se ruší. Další rána. V takovém Estonsku, kde se jinak mají dosti hůře než u nás, by nevěřícně kroutili hlavami…co to je všechno za úřady.
A bude ještě hůř. 150 nemocnic, plně moderně vybavených, na takovou zemičku. V Německu, kde se jinak zase mají mnohem lépe než my, jenom zírají. Sedm zdravotních pojišťoven. Na vše speciální úřady. Ani náznak toho, že by se něco mohlo sloučit. Třeba sociálka a finančák. Čtrnáct krajských úřadů. Často tak malých, že pro evropské měřítka se musely spojit…Přes 300 „dodavatelů“ energií…Ale hlavně, hlavně – 5.000 samospráv, z toho tak polovina jako tady v té Bystrci, nebo ještě mnohem, mnohem menších.. Srovnání třeba s Holandskem nebo Dánskem naprosto tristní. Počet obcí s úřady se tam počítá na stovky.
Těch zcela zbytečných peněz pro byrokracii. Které byste daly využít v sociálních službách, ve školství…
Žijeme v mnohem zázračnějším stvoření, než si myslíme. Žijeme ve stvoření až pohádkově zázračném. Naši předkové měli vědomost o jeho prapůvodní zázračnosti. Jako poselství pro další generace ji vkládali do mytologií, bájí, pověstí a pohádek. Postupným rozvojem rozumové racionality se však toto zázračné poznání ztrácelo a ztratilo se až do takové míry, že my v současnosti považujeme všechny postavy dávných mytologií, bájí a pohádek za výmysl.
Začíná však nová doba, ve které pod tlakem Božího Světla začíná kolísat a hroutit se pýcha rozumu, která lidem zastírá výhled na prapůvodní krásu a až pohádkovou zázračnost stvoření. Za rachotu hroutících se zdí všeho, čeho dosáhla a vybudovala lidská rozumová pýcha, začíná být stále jasnější skutečná pravda bytí, která vždy byla a vždy zůstane pouze pravdou srdce, ducha, citu, svědomí a intuice. Aktivujme proto také nyní svůj cit a svou intuici, a seznamme se s existencí správců ctností, kteří žalují lidstvo.
V našem stvoření existuje vědomý osobní život i tam, kde bychom ho nečekali. Tak je tomu i v případě ctností, které lidé obecně považují jen za určité pojmy a určité kvality lidské osobnosti.
Ctnosti však žijí! Jsou zosobněny! Znamená to, že každá ctnost je reálnou živou bytostí. Bytostí, ztělesňující a zosobňující konkrétní ctnost. Naši předkové měli tuto znalost a abychom to my dnes pochopili, uveďme si ukázkový příklad z dávné minulosti.
Ve starověkém Řecku byla Pallas Athéna bohyní moudrosti. Nebo jinak vyjádřeno, byla správkyní ctnosti moudrosti. Byla živým zosobněním ctnosti moudrosti, kterou byli starověcí Řekové schopni vnímat.
A tuto živou ctnost, toto živé zosobnění konkrétní ctnosti v podobě reálné bytosti, nazvali bohyní. Bohyní Pallas Athénou. Bohyní ji nazvali proto, že pro ně v té době představovala to nejvyšší a nejvznešenější, co byli schopni vnímat. Ve skutečnosti však nejde o žádné „bohy“ a „bohyně“, ale o bytosti, které jsou živým zosobněním konkrétních ctností. A protože ctnosti jsou něco, co je krásné, vznešené a ušlechtilé, je samozřejmé, že bytosti, zosobňující ctnosti jsou mimořádně krásné a vznešené. A právě pro jejich nadpozemskou krásu byly starověkými Řeky nazvány „bohy.“
Víme, že v dávném Řecku existovalo mnoho filozofických škol, které se zabývaly základními otázkami bytí a hledáním moudrosti. A právě skrze vážné vnitřní hledání pravé moudrosti došlo k reálnému spojení s ctností moudrosti. Právě proto, že moudrost řecké filozofie byla inspirována přímo správkyní ctnosti moudrosti, dosáhla řecká filozofie těch výšek, kterých dosáhla.
A teď, když jsme seznámili s tím, jak to funguje, se vraťme opět do současnosti, protože tyto věci nikdy nepřestaly fungovat a fungují také dnes. A funguje to tak, že každý člověk, který intenzivně touží po něčem světlém a ušlechtilém, po nějaké ctnosti, každý takový člověk okamžitě nachází vnitřní spojení se správkyní, nebo správcem dané ctnosti. Svou touhou dospěje ke vzájemnému spojení a po vláknu tohoto spojení začne k němu okamžitě přicházet světlá síla, která jej posiluje v jeho probuzené intenzivní touze po něčem světlém, čistém a ušlechtilém. Člověk tak dostává sílu a pomoc k tomu, aby se v něm jeho čistá touha stále více rozvíjela, stále více sílila, až nakonec, aby se v člověku, v jeho duši a v jeho osobnosti rozhořela jako jasné světlo. Tak se člověk stává ctnostným a dosahuje ctností.
Lidé musí vědět, že usilují-li o věci čisté a světlé, okamžitě se s nimi spojují správci daných ctností a všemožně jim pomáhají, posilují je a inspirují je k tomu, aby nakonec těchto ctností dosáhli.
Je však třeba zdůraznit, že spojení se správci ctností nelze dosáhnout nějakou letmou myšlenkou. Musí to být hluboká vnitřní touha, která není jen něčím ojedinělým, ale je trvalá a opravdová
Do jaké míry trvalé a do jaké míry opravdové by to mělo být, mohou lidé snadno poznat podle svých materiálních tužeb a přání. Podle toho, jak například touží po novém chytrém telefonu, po atraktivní dovolené, po pěkném autě a po mnoha jiných materiálních věcech. Touží po nich vážně, dlouhodobě a trvale, až z nich nakonec některé také reálně získají.
A teď pozor! Kdybychom projevili stejnou intenzitu, stejnou vážnost, stejnou trvalost a stejnou snahu o dosažení nějaké ctnosti, přesně tak, jak to děláme u věcí materiálních, dosáhli bychom ji a stali bychom se ctnostnými. Správci ctností jen na to čekají! Čekají na opravdovou, vážnou a trvalou snahu lidí po dosažení ctností, aby jim na základě ní mohli začít intenzivně a všemožně pomáhat k tomu, aby zvolenou ctnost nakonec nabyli.
Žel, lidé si vybrali cestu dosahování materiálních hodnot a ne cestu dosahování hodnot věčných. Ne cestu rozvíjení a nabývání ctností, které se stanou trvalým duchovním pokladem duše a duše si je vezme s sebou i na druhý svět. Lidé se pachtí po materiálních hodnotách, z nichž si však ani jednu jedinou neseberou na druhý svět. Proto tam vlastní vinou odcházejí chudí, jako poslední žebráci. Neboť skutečné a pravé bohatství spočívá jen v ctnostech, které jsme nabyli. Ale protože je nechceme, nenabýváme a neusilujeme o ně, zůstáváme duchovně nesmírně chudí. A všichni správci a správkyně ctností se stávají živou obžalobou lidstva, které nevyužívá jejich potenciál, jejich pomoc a jejich sílu, schopnou katapultovat osobnost člověka do duchovních výšin. Blíží se však doba, kdy se budeme muset vnitřně otevřít všem požehnáním, přicházejícím z Výšin, protože v budoucnu budou moci na zemi i ve stvoření žít a přežít pouze lidé ctnostní.
Ctnosti lze rozdělit na ženské, mužské a univerzální.
Mezi ženské ctnosti patří například cudnost, půvab, plodnost, mateřství a podobně. Mezi mužské ctnosti patří síla, neohroženost, obratnost, pravé vůdcovství a jiné.
Mezi univerzální ctnosti patří spravedlnost, čestnost, čistota, činorodost, mírumilovnost, střídmost, srdečnost, pokora, láska k bližním, láska k Bohu, moudrost, péče, píle, naděje, přátelství, pravdivost a jiné.
Je však třeba zdůraznit, že absolutně žádná silná myšlenka a žádné silné chtění k dobrému, směřující k činu, nezůstává ve stvoření bez odezvy, opory, podpory a pomoci. Žádný člověk v tomto směru nezůstává nikdy osamocený. Ba dokonce lze říci, že za každým člověkem v jeho dobrém chtění stojí všechny síly vesmíru a všemožně jej v něm podporují.
A zcela na závěr ještě objasnění toho, jaká je souvislost mezi správci ctností a jediným Bohem. Stvořitel je zdrojem a pramenem všech ctností. V něm jsou obsaženy a z něj vycházejí. Vycházejí z něj jeho vyzařováním.
A toto vyzařování, klesající dolů, se postupně v jednotlivých úrovních stvoření ochlazuje a rozvětvuje. Vznikají z něho vysoké bytosti, zahrnující v sobě vysoké ctnosti. Úplně první takovou bytostí je například Královna Nebes, která je zosobněním ženství a zosobněním všech ženských ctností. Vyzařování Královny Nebes proudí dolů, kde se postupně větví na jednotlivé části, zosobněné konkrétními živými bytostmi. A takovýmto způsobem to proudí až zcela dolů, ke správkyním a správcům ctností, nacházejícím se v blízkosti pozemských lid.
Obrazně si to můžeme představit jako strom, obrácený směrem dolů. Kmen je Stvořitel, obsahující v sobě úplně všechno. Hlavní a nejhrubší větve jsou nejvyšší bytosti, které zosobňují souhrn nejzákladnějších ctností. A z těchto tlustých větví vyrůstají tenčí větve, z nich ještě tenčí a z nich úplně nejtenčí. V každé úrovni obrovského stvoření se základní ctnosti stále více rozvětvují, až do úplně nejmenších větviček jednotlivých správců a správkyň ctností, stojících v blízkosti lidí. Prostřednictvím nich může najít každý člověk na zemi i každá lidská duše v blízkosti země oporu a pomoc pro vše čisté a světlé, čeho chce dosáhnout, a o co usiluje. Pouze to musí být opravdu světlé a opravdu čisté, protože nic nečistého a nízkého nemůže najít žádné spojení se strážci ctností, a tedy ani žádnou podporu.
Všechny tyto skutečnosti jsou obrovskou obžalobou pozemských lidí, protože kdyby chtěli, kdyby jen trochu víc chtěli, mohli být už dávno světlí, čistí a ctnostní. A právě proto, že takoví nejsou a stále nechtějí být, přichází velká očista země a nehodného pozemského lidstva.
Po několika letech strávených zejména v ateliéru profesora Bedřicha Rozehnala
v roce 1957 absolvovala. FA
Téhož roku Růžena Žertová nastoupila do podniku Potravinoprojekt, tři roky nato přešla do brněnského Státního projektového ústavu obchodu. Ředitelem byl do normalizace arch. Sirotek
Během více než dvacetiletého působení v něm navrhla kromě jiného právě obchodní domy v Ústí nad Labem, Pardubicích a Košicích.
Vedle těchto realizovaných staveb vyniká rovněž její neuskutečněná studie obchodního domu
Prior v Jihlavě,“
Přínos Růženy Žertové pro českou architekturu ocenilo roku 2018 ministerstvo kultury udělením ceny za dlouhodobé umělecké zásluhy.
„Při vědomí rozsahu a vrstevnatosti její práce z ní její tvůrčí dispozice činí jednu ze zásadních postav české architektury,
designu a uměleckého řemesla druhé poloviny minulého století,“ uvedl historik Petr Klíma,
který je spoluautorem publikace Růžena Žertová – architektka domů i věcí.
4. únor 2020 Dobré dopoledne Nezapochybovala jsem o tom, čím budu, říká dcera architekta Bedřicha Rozehnala
Foto Dáša Kubíková,Český rozhlas
Svými vzpomínkami přispěla do knihy o historii nemocnice v Novém Městě na Moravě.
Kniha se jmenuje 80 let jsme vám nablízku aneb Příběh novoměstské nemocnice. Eva Rozehnalová, dcera Bedřicha Rozehnala, přijela na sklonku roku 2019 knihu do Nového Města pokřtít. Její otec je totiž autorem architektonického návrhu. Dáša Kubíková ji pozvala do Dobrého dopoledne.
Nemocnice na Vysočině není jediná, kterou brněnský architekt Bedřich Rozehnal vyprojektoval. Jsou to i nemocnice v Kyjově a Hodoníně, je také autorem dětské nemocnice v Brně i dnešního Masarykova onkologického ústavu v Brně. ————————————– Knihy o dílech Bedřicha Rozehnala|foto: Dáša Kubíková,Český rozhlas —————————————
Přesto nebylo dokončení studia pro Evu Rozehnalovou samozřejmostí.
V posledním ročníku byl Bedřich Rozehnal zatčen a odsouzen na čtyři roky do vězení. říká paní Eva. Díky přátelům, kteří neustále apelovali u tehdejšího prezidenta republiky, jejího tatínka po dvou a půl letech pustili. Na co ale architektka nezapomněla, to je její první pracovní pozice. „Nesměla jsem pracovat ve velkém městě ani ve velké firmě, tak jsem byla poslána do Jihlavy
Autorka mnoha urbanistických celků, domů, SOS dětské vesničky v Brně-Medlánkách, spolupracovnice Bohuslava Fuchse i jeho syna Kamila se chce také podílet na připravované výstavě Bedřicha Rozehnala v novoměstské Horácké galerii. Její další vzpomínky si poslechněte v přiloženém audiu. autor: Dáša Kubíková|zdroj: Český rozhlas <http://www.facebook.com/ceskyrozhlasvysocina><http://www.twitter.com/CRozhlas><https://plus.google.com/+%C4%8Cesk%C3%BDrozhlas><http://www.youtube.com/ceskyrozhlas><http://www.rozhlas.cz/iradio/zive/>
Vila Stiassni zve na výstavu: Pocta Bohuslavu Fuchsovi Výstava ________________________________________ • 28. 2. 2020–2. 3. 2020 • 10.00–16.00
24. března 2020 vzpomínáme 125 let od narození Bohuslava Fuchse
BOHUSLAV FUCHS a BEDŘICH ROZEHNAL KAMIL FUCHS a EVA ROZEHNALOVÁ Převzato: „Zmiňovat se o tom, že já jako dcera Rozehnala bych měla studovat něco jiného,
než architekturu, to je asi zbytečné.
Také je známý vztah otce s profesorem Fuchsem, který napsal úvod k jeho dílu
„Nemocniční otázka města Brna“ a který byl na architektuře mým učitelem stejně,
jako můj otec zde byl učitelem Fuchsova syna architekta Kamila Fuchse, mého staršího spolužáka. Fuchse odsoudili podmínečně a měl štěstí, že Gočár, tehdy hradní architekt v Praze tehdy ovlivnil jeho podmíněný rozsudek.
Můj tatínek takové štěstí neměl a byl odsouzen k pobytu ve vězení na Pankráci v Praze na čtyři roky. Za hodně vděčím jeho asistentovi Mojmíru Sirotkovi
/ jeho vzpomínka na Rozehnala bude v dalším blogu/
i tatínkovým slovenským přátelům architektům,
kteří ovlivnili to, že jsem byla v roce tatínkova odsouzení připuštěna ke státnici a k ukončení studia.
V té době, tedy od ledna 1960, byl už otec žalářován.
Otec byl v kriminále a já jsem musela opustit Brno a byla vyhnána do Jihlavy,
kde jsem jako dcera kriminálníka, ani nemohla být zaměstnána ve státním ústavu,
ale pouze v družstevní Údržbě obchodu.
Odtud jsem v noci, za těžko popsatelných okolností po cestě nočním Jihlavským parkem přistupovala do vlaku k mamince,
jedoucí z Brna a kdy jsme jednou za čtvrt roku měly povolenou krátkou návštěvu tatínka ve věznici na Pankráci. Tuto obtížnou situaci poněkud zmírnilo to, že v Jihlavě byli tehdy zaměstnaní vděční žáci mého tatínka, kteří mi všemožně pomáhali. Těžko si dnes někdo dokáže představit tuto dobu, kdy nám byla zabrána v Brně polovina bytu
a věci z této poloviny byly naházeny do zbytku bytu, až málem ke stropu.
Dodnes ještě dokážu v přestěhovaných zbývajících věcech najít nepublikované dopisy tatínka z vězení.
Přikládám první tři, které otec doplnil nostalgickými kresbičkami na vzpomínky z mládí.
I to mu bylo pak zakázáno, aby snad v nich nebyl nějaký nežádoucí jinotaj. Když už jsem se v rámci příznivější situace mohla vrátit do Brna,
opět to byl profesor Fuchs a jeho syn Kamil, se kterými jsem spolupracovala. Vzpomínám i na odmněk totality – Pražské jaro, kdy jsem doprovázela otce na setkání s ministrem Císařem a Smrkovským. „ —————————————————————————————————–
Profesor Rozehnal je autorem Hospodářského pavilonu v areálu Psychiatrické léčebny Jihlava. Profesor Buhuslav Fuchs je autorem areálu Psychiatrické léčebny Jihlava a Hospodářského pavilonu v areálu nemocnice Jihlava.
Od 9. 9. do 31. 10. můžete v Domě Gustava Mahlera navštívit výstavu Funkce a styl:
jihlavská moderní architektura, mapující jihlavskou architekturu od konce 19. století po současnost.
Výstavu připravilo statutární město Jihlava ve spolupráci se Státním okresním archivem v Jihlavě a Muzeem Vysočiny Jihlava. Zde jsou fotografie stávajícího stavu Fuchsova hospodářského pavilonu konstrukce jsou provedeny v technologii funkcionalistů monolitickým betonem, na fotografiích je vidět, že konstrukce i přes stávající zanedbanost je v dobrém stavu. V dobrém stavu je i konstrukce Průmyslového paláce v Hirošimě od českého funkcionalistického architekta Jana Letzela
budova Obchodního a průmyslového muzea (Průmyslový palác).
Na její zdi najdete pamětní desku s textem, že dne 6. srpna 1945 v 8.15 hod. explodovala atomová bomba přesně 570 metrů nad touto budovou.
Betonový skelet ji zachránil. Hirošimský Památník míru (Gembaku dome), který zde byl po válce postaven,
využívá průhled právě na poničenou budovu.Zdroj: http://bydleni.idnes.cz/sumne-stopy-chs-/architektura.aspx?c=A110422_150900_architektura_rez ———————————————————————- Rok 1968 je osudový mezník v dějinách české republiky a města Jihlavy. Historické jádro Jihlavy bylo do té doby zachovalým celkem.
Pak nastala urbanistická devastace. „Funkce a styl po roce 1968.“ Funkce: totalitní stát Styl: potlačení demokracie,
devastace architektonického odkazu předků,
vyhnání znalce kontinuity dějin Jihlavy PhDr. Františka Hoffmanna.
Fuchsův pavilon mohl být rekonstruován, jako mezinárodní architektonický magnet v rámci Vysoké školy polytechnické Jihlava. ————————————————————-
Tato vzpomínka na architekty Fuchse a Rozehnala v Jihlavě,
Je předmluvou k blogu:
BEDŘICH ROZEHNAL VE VZPOMÍNKÁCH
ROZHOVOR S JAROMÍREM SIROTKEM
Podle zvukového záznamu pořízeného 19.3. a 26.3. 2005
dopoledne v bytě manželů Sirotkových v Brně v Antonínské ulici připravil Petr Pelčák.
Výročí „osvobození“ v květnu 1945 je důvodem,
Proč se pokusit vzpomenout na dobu, pohledem žáka profesora Rozehnala, Mojmíra Sirotka.
V rubrice Politika | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem PRIOR
Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Pátek, 14. 4. 2023 v 21:43
Tak v neděli třetí díl. Dejte si to, fakt to stojí za to.
Že je to nadsázka a ukazuje to jen to špatné?
No a co – vždyť to není žádný dokument.
Polovinu života jsem v té době prožil a seriál tu atmosféru a to co se tehdy dělo z mého pohledu přesně vystihuje a to je pro mne osobně to nejpodstatnější. Hnusné roky plné lži, falše, udavačství, ohýbání se, křivení, šlendriánu a … beznaděje.
Tak jsem to měl já. Hlavně tu beznaděj. A to masivně překrývalo i to dobré a pěkné, čím jsme tehdy žili.
Ten z „hlavních padouchů“ , v civilu jeden z nejpopulárnějších herců dneška, Jiří Dvořák, o tehdejší době, o seriálu, o legiích, o vlastenectví:
Byť se zdá, že je to už fráze, lépe to opravdu asi vyjádřit nejde. Vlastenectví vskutku není nenávist k cizí zemi – jak nám ji ukazují ti, co křičí o žlutomodrých hadrech. To je dnes totiž ta dělící čára. Vlastenectví je láska k vlasti a pro mne osobně je to nejen Česká republika ale už i Evropa. Ta Evropa, kam chce patřit i Ukrajina. Chce prostě do civilizace a brání při tom i nás. Proto je třeba jí pomoci. Nemáme totiž jinou šanci, než se ubránit, chceme-li pořád slušně a důstojně žít.
I proti té páté koloně, která chce pravý opak. V současnosti jeden z hlavních škůdců naší společnosti, Jindřich Rajchl, přijíždí ve svém Porsche bojovat proti té bídě. Ještě pár demošek a koupí ho i pro manželku. A o tom to přece je. Skvělý podnikatelský záměr, co se chytil. Dneska už naštěstí nemáme estebáky, zato máme tyhle týpky.
Nejvíce mně ale šoklo, že přesně, ale úplně přesně takového týpka jako je ten Pekárek jsem znal a dodnes ho mám před očima. Se vším všudy, co je v tom filmu. Taxikář.
Takže celkově – za mne rozhodně dobrý počin, důležité hlavně pro ty, co tu odpornou dobu nezažili nebo už trochu pozapoměli. A vlastně i pro ty, co se proti tomu tak zuřivě vymezují, nadávají a křičí…ne – tak to nebylo…Bylo. Vidím ty všechny, co vlastně jenom chtějí, aby se to vrátilo, dnes na těch demoškách proti bídě. A za ten mír. Vy jste ta bída tohoto národa a je moc dobře, že vás takhle někdo paroduje.
Miloš Vystrčil | Čtvrtek, 27. 4. 2023 v 13:13
Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Čtvrtek, 20. 4. 2023 v 22:45
Ján Lauko | v 19:58
Zdeněk Gryc | Středa, 19. 4. 2023 v 10:58