Blog Jihlavských listů

Archív: Duben 2023

Ukrajinský deník – díl 2.

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Čtvrtek, 13. 4. 2023 v 15:31

Pokračování zápisků z první ukrajinské cesty. Bojovat každý nemůže, pomáhat však ano.

16. ledna 2023

Spíme na hranicích a vstáváme brzy, ovšem řadíme se do fronty asi 50 aut. Je pět ráno hodín, na Ukrajině ale šest.

Procedura je dlouhá a vyčerpávajici, už po čtyřech hodinách můžeme odjet jenom proto, že mám ukrajinskou spolucestující, která vsechno dokola pořád vysvětluje.

Neděle dopoledne, všude mše a zpěv. Válku připomínají jenom kontrolní punkty, už však většinou opuštěné, a čerstvé hroby na hřbitovech kolem silnice zahalené žlutomodrými barvami. A pak  také – neznáme červenočerné vlajky, které hodně vidíme.

Silnice slušné, díry jenom nĕkde, kupodivu nejlepší úsek ten, před kterým nás naše jihlavská ukrajinka Natálka varovala, Ternopil – Chmelnickij, úplně nový! Hodně se staví, opravuje, ale dálnice žádné.

Oběd v bufetu u silnice, jídlo vynikající a levné. V přepočtu asi 140 Kč za boršč, soljanku, pelmeně a salát.  Dva lidé se královsky najedí. Elektřina nefunguje, vaří se na ohni, všude svíčky.

Největším zážitkem je návštěva rybí tržnice u cesty, to jsem ještě nikde neviděl,v takovém rozsahu. Tisíce většinou sušených a uzených ryb všech druhů, nekupuje ale skoro nikdo, peněz prý je málo. My však chceme uctit svátek návštěvy, tak kupujeme živého 5 kilového amura asi za 500 Kč. Bude na grilu.

Po 12 hodinách cesty jsme doma. Osmitisicové městečko Liteň nedaleko Vinicje.

Skromný, malý domek v ulici, kde je nemocnice, což je velice důležité, protože elektřina je zde skoro pořád. Málokdy vypadne. V ostatních částech města je tomu naopak, světlo je výjimkou. Dvě, čtyři nebo šest hodin… nikdo neví kdy a na jak dlouho. Zde v rodině je hlavní problém voda, čerpadla jsou odstavené, vodovod nefunguje. Šetří se proudem. Voda se bere ze studny. Nikdo neví, jaké kvality…

Vynosíme všechny věci, co laskaví lidé poskytli na pomoc  a v domě není k hnutí. Neuvěřitelné, co se do malého auta všechno vešlo. Dům je plný lidí. Ve čtyřech místnostech maminka Luba, babička Marina, bratr Bogdan, tříčlenná rodina uprchlíků z Krivego Rohu, teď ještě my dva…a zraněný voják na rehabilitaci. Rodinný přítel. Oleh.

To bylo zatím to nejsilnější. Neznal jsem ho předtím, nemohu posoudit jaká se s ním stala změna. Ale prý to byl veselý, halasný, silný chlapík. Vedle mne však seděla nešťastná, roztřesená troska. Došel v pořádku do Chersonu v první linii, pak byl raněný u Soledaru, dneska je po těle, zdá se, vyléčen, ale po duši… Proč?

Oleh nemluví, jenom občas upije naší slibovice, co jsem přivezl. Pije se překvapivě málo, z deseti lidí u stolu jenom čtyři mají chuť, ostatní abstinenti. Nejvíce se řeč točí kolem nepřetržitých díků nám, veliké touze uprchlíků vrátit se domů do osvobozené země, ale tam jsou teď okupanti, a obavy z budoucnosti. Ze čtyř ukrajinských mužů u stolu očekávají tři povolávací rozkazy a jeden se léčí z války… Proč?

Jsou tři hodiny ráno. Jako každý muž svého věku občas prostě musím… Ve vedlejším pokoji klečí na podlaze ty svaté ženy, matka s dcerou a pořád ještě pečlivě přebírají náš náklad. Seznam na zítřek je dlouhatánský.

Procházíme zkouškou

Miloš Vystrčil | v 13:00

Je krátce po Velikonocích – nejdůležitějších křesťanských svátcích. Velikonoční svátky a zejména Boží hod velikonoční nebo též Velikonoční neděle, jsou nejen oslavou a připomenutím Kristova zmrtvýchvstání a vykoupení celého lidstva, nýbrž také výzvou k zamyšlení nad naším počínáním a nad cestou, kterou jako jedinci, rodiny, země či celé lidstvo kráčíme.


Tradičně na Velikonoční neděli uděluje papež jako hlava katolické církve své požehnání Urbi et orbi (Městu (Římu) a světu) z lodžie Svatopetrské baziliky.


Požehnání je spojeno s papežovým projevem, ve kterém hodnotí uplynulý rok, předává pozdravy věřícím a také se vyslovuje k zásadním otázkám a výzvám současného světa.


Při pohledu na výsledky posledního sčítání lidu se zdá, že vliv papeže a římskokatolické církve u nás klesá. Zatímco v roce 1991 se k římskokatolické církvi v Česku hlásilo 39 % obyvatel, v roce 2021 to bylo již pouze 7 % obyvatel, což odpovídá shodou okolností hodnotě zjištěné i v samotné Jihlavě.
V dalších městech jihlavského okresu to bylo v roce 2021 v Brtnici 17 %, v Telči 16 %, v Polné 12 % a v Třešti 10 %. Pro zajímavost nejvíce obyvatel se k římskokatolické církvi v té době přihlásilo v okrese Jihlava v obci Dolní Vilímeč a to 47 % obyvatel.


Osobně se domnívám, že úbytek věřících oproti roku 1991 bude asi menší, neboť vyplnění kolonky o náboženské víře je v dotaznících sčítání lidu dobrovolné a nechuť lidí se státu s něčím svěřovat (na rozdíl například od někdy až naivní otevřenosti na sociálních sítích) roste.


Také se domnívám, že nemalá skupina našich obyvatel jsou tzv. nepraktikujícími katolíky, tj. lidmi, kteří se sice aktivně církevního života v katolické církvi neúčastní, ale ke svému katolictví se v podstatě hlásí.
Na závěr ještě krátce k projevu papeže Františka. Jeho nedělní slova, že se máme snažit objevovat cestu k dobru a jít vstříc naději a důvěře, byla v jasném kontrastu s bohužel stále častěji v naší společnosti vítězící cestou k závisti, sobectví a nedůvěře.


Právě v tomto smyslu jsme v poslední době vystavování obtížným zkouškám a je pro nás všechny – věřící i nevěřící – velmi důležité, jak v nich obstojíme.


Jestli obstojíme, to záleží na každém. Také platí, že každý z nás je originál a má při plnění svých životních zkoušek jiné podmínky. Proto, prosím, nezapomínejme na pomoc a podporu druhým.

Parkování

Petr Klukan | v 8:55

Nedávno jsem kdesi četl článek, v němž se jakýsi cestovatel zmínil o parkování v Japonsku. Prý, kdo si koupí auto, ví, že si musí zajistit i místo na parkování, a to většinou na soukromých pozemcích. Všude se samozřejmě platí. V článku naše myšlení o neplaceném stání v ulicích před „svým“ domem označil za parkovací socialismus. Jinými slovy: chceš auto? Pak se taky postarej o své parkování.

Pamatuji na dobu před čtyřiceti padesáti lety, kdy rodiče vlastnili malého fiátka. Pronajatou garáž měli v Jihlavě Na Slunci, kam se pro auto chodilo pěšky ze Srázné ulice, kde jsme bydleli. Jet kamkoliv autem se tak stalo výzvou, kdo nejdříve dojde do garáže pro auto. Možná se k této myšlence postupně zas vrátíme.

První kolo.

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Neděle, 9. 4. 2023 v 17:21

Proruský nok a fanatický odpůrce EU Miroslav Ševčík vyhrál první kolo. Akademický senát Národohospodářské fakulty VŠE ho poměrem hlasů 6:3 podržel ve funkci děkana. V Moskvě jásají, je skvělé mít takového exponenta tak vysoko v akademickém světě svého nepřítele. Pátá kolona.

Jako vždy i zde je však na všem zlém něco dobré. Jednak to ukazuje na vyspělost naší demokracie – kdy výkonná moc, byť zcela jinak politicky orientovaná, ani náznakem nezasahuje do tohoto procesu v nezávislém akademickém světě – a pak také – je  to důkaz toho, že problém je mnohem hlubší –  v celé fakultě.

Akademický senát totiž volí pedagogové a studenti. Má devět členů, jenom tři hlasovali po tom všem pro odvolání, dokonce i jeden ze studentů ho podržel! Boj o Muzeum, to byla přitom jenom taková třešnička – je naprosto neuvěřitelné, co tento „docent“  svým studentům na státní vysoké škole země, která je členem evropských struktur, přednáší – například zcela vážně prezentuje knihu Nacistické kořeny současné bruselské EU…

Senát, který je nejvyšším orgánem řízení fakulty, se volí každé tři roky a je plný Ševčikových podporovatelů, které má různě zavázané a podchycené. A tady už by měla výkonná moc zasáhnout – příliš to zavání klientelismem, střetem zájmů a vlastizradou, tedy něčím s demokracií zcela neslučitelným. Řešení mně napadá jediné, pokud se škola neozdraví zevnitř. Zrušení. Ale nyní je samozřejmě třeba vyčkat pokračování na akademické půdě – akademický senát celé školy.

Mezitím jeden z hlavních sponzorů celé VŠE, tedy Česká spořitelna, oznámila konec podpory školy, pokud v čele fakulty bude nadále Ševčík. Už je těch excesů prostě dost.

Ruská pátá kolona v naší zemi okamžitě reagovala výzvou ke generálnímu útoku na banku, tedy aby si podporovatelé Ševčíka vybrali své vklady a zrušili účty a uvedli tak banku do potíží a následné insolvence – podobně jako se to stalo loni ruské Sberbank. Prostě se rozhodli, že takto budou nutit soukromou společnost, aby své prachy dávala někam, kde se to neslučuje s jejích názory a postoji (!).

No tak to bude jistě pro banku zdrcující rána, při té naší současné bídě, proti které pořád demonstrují…Ale aspoň se dozvíme první skutečně objektivní fakta, jak to s tou naší chudobou tedy doopravdy je!

VELIKONOČNÍ NEDĚLE

Zdeněk Gryc | v 11:59

Vzpomínka

Reflex:

O čem si mohli nechat zdát

V  Olomouci připomínají práce lidi,

kteří v nesvaté  době tvořili posvátné umění

JAN VITVAR

Převzato:

„Otočte oltáře

Že byla podobná přátelství mezi zadavateli a autory neustále vystavená hrozbě fatálních postihů,  dokládá příběh faráře z Velkého Meziříčí Bohumila Buriana. V roce 1954 nechal sochaře Jiřího Marka vytvořit nový vstupní portál kostela sv. Mikuláše s reliéfem beránka Božího na tympanonu. V plánu měl Burian s Markem ještě další realizace,  proti ale byl církevní tajemník Antonín Přibyl.

V roce 1958 Buriana během vyjednávání o povolení procesí ke stánku Božího těla podrobil natolik vyčerpávajícímu výslechu,  že po něm důstojný pán v pouhých 54 letech zemřel. Přibyl hledal lidfské dno tak důsledně,  že byl navíc pohřeb posunut až  a za oslavy 1. máje aby je nenarušil.

Z výše popsaného vyplývá,  že výsledky druhého Vatikánského koncilu nemohly do skomírajícího českého sakrálního umění nějak hlouběji zasáhnout. Šlo přitom o naprosto přelomovou událost: v roce 1965 katolická církev mimo jiné rozhodla,  že se budou mše po celé planetě sloužit u oltáře otočeného směrem k lidem. Přijímání tak přestalo být víceméně soukromou akcí celebrujícího, točeného k věřícím dosud zády.  Stalo se kolektivní událostí sledovanou a sdílenou všemi. V kostele k tomu ale bylo nutné přebudovat interiéry a před staré  oltáře postavit nové obětní stoly.

 V Československu to šlo vzhledem obstrukcím úředníků strašně pomalu.“

—————————-

Farní úřad Dlouhé Brtnici

Potvrzení

Potvrzuji,  že na žádost Farního úřadu v Dl. Brtnici zpracoval

 Ing. arch. Zdeněk Gryc návrh na interiéry kostelů v Dlouhé Brtnici a v Pavlově.

Dle těchto projektů byly uvedený interiéry úspěšně realizovány

Dlouhá Brtnice  4.3.91.

Razítko:

Řím.kat.  farní úřad v Dlouhé Brtnic.

P.Hroznata  Opravil

O. Praem

Pozn.

V Pavlově byl iniciátorem stavby mateřské školky, rekonstrukce kostela a interiéru dle nových církevních pravidel,  pan Popelář, otec nynějšího starosty.

27.9.2019 Aktuality/Komentáře (0), autor:

David Kratochvíl

Obyvatelé Pavlova u Telče, bývalí žáci a pozvaní hosté si v sobotu 28. září připomenou padesáté výročí mateřské školy v Pavlově.

Pořadatelé stanovili začátek akce ve 14 hodin. Kromě kulturního programu bude možné prohlédnout si i interiér školského objektu. 

A také interiér kostela.




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I