Práce pro nepřítele (1/3)

Zatímco přes 14 milionů Němců odešlo na frontu, více než 13 milionů nuceně nasazených dělníků z celé Evropy udržovalo mezi roky 1938 a 1945 válečnou ekonomiku Třetí říše v chodu. Většina z těchto vykořisťovaných dělníků byla do Německa násilně přivlečena a internována. Poté, co se velkou mírou dlouhá léta podíleli na růstu německých podniků, často významných až dodnes, zůstalo po roce 1945 v již padlé říši více než šest milionů zahraničních dělníků. Přesto velmi rychle zmizeli z povědomí německé i mezinárodní veřejnosti. Všichni přitom věděli, kdo tito lidé byli a co dělali: v každém podniku, v každé vesnici, v každém hospodářství – vynucené pracovní nasazení bylo všudypřítomné. Třídílná dokumentární série s názvem Práce pro nepřítele odhaluje zapomenuté životní příběhy milionů lidí, kteří kvůli nucenému nasazení přišli o své domovy a životní sny, zpravidla čerstvě dospělí nebo ještě mladiství. Za pomoci deníků, fotografií a dopisů v této sérii přicházejí ke slovu účastníci nuceného nasazení a jejich potomci: během rozhovorů s dětmi a vnuky obětí i pachatelů série vypráví příběhy vyrovnávání se s křivdami tohoto zapomenutého válečného zločinu. Autorská dvojice oceněná Česko-německou novinářskou cenou, Matthias Schmidt a Vít Poláček, sleduje v třídílné sérii osudy obětí i jejich utiskovatelů. Svědectví vyprávěná napříč generacemi a z pohledu příslušníků mnoha evropských národů divákům ukazuje vrstevnatost celého tématu. Na pozadí vyvíjejících se potřeb válečné mašinérie

sledujeme cesty českých dělníků do

„NORSKA“

ukrajinských dělníků do Lipska

a polských dělníků do Schwarzwaldu.

——————————————————————–

ARCHITEKTURA JIHLAVY

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 11. 5. 2023 v 9:18

architekt Sirotek vzpomíná:

 A taky tam byli lidé, kteří byli partyzány.

Dneska je těžké si představit Zounka nebo Chlupa jako partyzány.

Ale oni skutečně byli partyzány na Českomoravské vrchovině a už tehdy byli ve straně.

Já jsem zase již tenkrát věděl docela přesně, co strana je.

Jednak jsem samozřejmě četl knížky, třeba Gida.

Ale hlavně jsem v

„NORSKU“

poznal, že něco nehraje.

Blízko nás byl lágr se sovětskými zajatci.

My jsme jim byli ochotní sehnat chleba, ale oni o to vůbec nestáli, utíkali.

Byli velice zubožení.

Třeba anglický, americký, polský zajatec v Německu takto vůbec nevypadal.

Najednou jsem viděl, že to jsou lidé z jiné civilizace.

————————————————————————–

V popředí však zůstávají osobní příběhy konkrétních lidí,

které i po letech ovlivňují životy dalších generací

a tím i diskuzi o vině a usmíření v současné Evropě.

Tanky jsou tu…

15. března 1939 započala okupace Československa německými vojsky.

Tanky jsou tu…

Okupace nejenom v Československu. Tibet, Afghánistán a Putinův Krym

Když si 21. srpna připomínáme drastický konec Pražského jara, je vhodné připomenout, že nejenom naše země uprostřed Evropy má zkušenost s tím, když hranice přejedou tanky cizí armády. Tím nejaktivnějším v moderní historii byl bezesporu Adolf Hitler. Jaké další smutné okupace známe z historie?

Tanky jsou tu…

Anexi jihovýchodní Ukrajiny vyhlásilo Rusko dne 30. září 2022 v průběhu probíhající invaze.

Došlo jí k jednostrannému prohlášení Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti za území Ruska, přičemž při jejím vyhlášení Rusko plně neovládalo ani jednu z oblastí. Čtyři anektované regiony o rozloze 90 tisíc km² tvoří asi 15 % ukrajinského území. Jedná se o největší anexi v Evropě od druhé světové války. Vytvořila pozemní spojení mezi ruskou pevninou a již okupovaným Krymem a odřízla Ukrajinu od Azovského moře.

———————

Kolega,  architekt Jiří Jirmus, měl pořekadlo.

Když už toho bylo moc tak říkal,

přeložme si to do češtiny a pokusil se o to jednou větou:

„kolonialismus + imperialismus, bez přívlastku, právě dnes,

na UKRAJINĚ“.

Realisační technologie Putina není nic nového:

„ROZDĚL A PANUJ“

Převzato:

Boj za mír a porobu

/4. 3. 2023 / Petr MachRok a den po zahájení ruské invaze v Ukrajinu a vypuknutí největší války v Evropě od roku 1945 se v Berlíně před Brandenburskou bránou sešli lidé nejrůznějšího ražení. Krajní levice s pravicí, popírači covidu, konspirátoři, dezinformátoři, fanoušci Ruska, odpůrci demokracie nebo jen „pacifisté“ a „bojovníci za mír“.

Spojovala je potřeba vyjádřit svou touhu po míru (byť jako platba bez hostinského), ale také nedůvěra vůči současnému establishmentu. Za hesla si zvolili „stop zbraním Ukrajině“ a „vyjednávejte o míru“. Svolavateli byla prominentní politička Levice (die Linke, strana vzniklá z SED, státostrany východoněmeckých komunistů) Sahra Wagenknecht a taktéž prominentní feministka Alice Schwarzer. Prominentní proto, že Wagenknecht je již léta nejviditelnější představitelkou strany, za kterou sedí 14 let v Bundestagu, a Schwarzer má za sebou kariéru aktivistky, která mj. napomohla legalizaci potratů v tehdy ještě západním Německu. Z tohoto pohledu by bylo poctivé řadit k establishmentu i zmíněné organizátorky, byť ty by se tomu vehementně bránily.

Na shromáždění padla podle očekávání řada výroků doslova a do písmene jako opsaných z úst ruských představitelů. Jako by snad válku zahájila Ukrajina, a naopak Ukrajinci bořili ruská města a vraždili ruské děti. Zaměňování agresora a oběti je v ruském narativu jednou z nejoblíbenějších metod. Další je například teze o ukrajinských nacistech, na kterou se nejlépe hodí rčení podle sebe soudím tebe. A pochopitelně nesmělo chybět šíření strachu, tedy nebezpečí třetí světové války a hrozba atomového inferna, kterou právě západní vlády podporou Ukrajiny mají významně přiživovat. Dle madame Wagenknecht má být míru dosaženo tak, že oběti přestaneme pomáhat a především dodávat zbraně. Nikde totiž neapeluje např. na Írán, aby třeba přestal dodávat zbraně také Rusku.

Prostě když Ukrajinu a Ukrajince hodíme přes palubu,

svět bude opět v pořádku, jakoby se nic nestalo,

protože s Ruskem se přeci dá domluvit a kdo tvrdí opak, je proti míru.

Pochopitelně má částečně pravdu, s Ruskem je možné se domluvit.

Pokud mu ve všem ustoupíme a přistoupíme na jeho požadavky.

Požadovat ale po někom jiném,

ať pro naše vlastní pohodlí a pocit bezpečí přistoupí na cizí požadavky,

které pro dotyčného navíc znamenají dobrovolné zřeknutí se

vlastní identity, kultury, jazyka a často i života,

je samo o sobě hodně hnusné kafe vyžadující silnou hroší kůži.

Té má Wagenknecht přehršel.

Wagenknecht a jí podobným pochopitelně nejde v první řadě o mír,

ten se hodí jako vhodná zástěrka, ale více o způsob a strategii, ¨

jak posbírat všechny protestní hlasy plus několik naivů,

viz zmíněný mír,

což by konečně mohlo představovat nějakou reálnou politickou moc.

Z tohoto hlediska nějakých 15 000 demonstrantů v Berlíně je stále jako kapka v moři.

Zajímavější jsou totiž podprahové snahy pí Wagenknecht

——————————————————————————–

navázat a revitalizovat mírová hnutí z první poloviny 80. let,

která tehdy dosáhla skutečně masových rozměrů.

V západoevropských městech tehdy docházelo ke statisícovým demonstracím

„za mír“,

—————————————————————————–

jejichž nejvýraznějším zhmotněním byl odpor proti rozmisťování nových raket středního doletu Pershing II v západní Evropě.

Jednalo se o reakci na tzv. „dvojí rozhodnutí NATO“, které v odpověď na rozmisťování nových sovětských raket SS 20 kromě snahy jednat o jaderném odzbrojení schválilo právě ony Pershingy.

Sovětská propaganda byla tehdy tatáž jako dnešní ruská.

Podobně jako dnešní populisté dobře věděla, že nejlépe se prodává strach.

Tento článek byl publikován dne 31. 5. 2023 (Středa) v 9:39 v rubrice Politika. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Komentáře a trackback jsou uzavřeny.