Nakonec přece jenom dobrá zpráva pro společnost.

V tom především, že akademický senát školy si ještě Miroslav Ševčík koupit nestačil, jako se mu to podařilo u jeho fakulty. 20 z 26 senátorů pro jeho odvolání je velice slušný výsledek v dnešní rozkolísané době v tak morálně pokřivené společnosti. A znamená, že i v prostředí velkých akademických svobod už to tento pán značně přepálil a zničil co mohl. Úvahy o reorganizaci fakulty či snad celé školy, těžce poškozené jeho devastačním působením jsou naprosto na místě.

To, že to trvalo tak dlouho a že teď bude právní bitva vůbec nevadí. To je prostě demokracie.

Co však velmi vadí, je to, že takový člověk s tím životopisem, „vědeckou dráhou“ postoji, názory a činy se na takový post vůbec dostal a vydržel tam tak dlouho. A že se tam mohl obklopit svými poskoky, stejnými jako on sám. Jak jsme měli to štěstí, že „šel náhodou kolem“ Muzea v době útoku – to byla jenom málo podstatná třešnička, která však pěkně zapadla do celé mozaiky.

Jestliže se děkan školy financované státem postaví na Rajchovu tribunu a křičí tam že premiér je hňup, tak měl vyletět už tehdy. Múže být premiér jaký chce. To si nikdo z akademického světa nedovolil ani u ekonomické hrůzovlády Babiše a tam by to tedy sedělo jako hrnec na pr…

Ale opět – lépe pozdě než později. Přesně jako u paní Dity Charanzové, která až po dvou funkčních obdobích v europarlamentu pochopila, co je Babiš zač.

Demonstrace na jeho podporu před fakultou už je bizárem jak Brno a jasně ukazuje, kam stále ještě děkan v době hybridní války patří. Skála, Majerová…a … Ševčík.

No jasně!

 27. června 2023.

Ruské střely zabily i dvě mladé sestry
SEZNAM ZPRÁVY

Foto: Facebook městské správy Kramatorsku
Julija a Anna Aksenčenkovy měly v září oslavit 15. narozeniny.
V úterý je zabil ruský útok na pizzerii.
Ruské střely v úterý večer zasáhly v Kramatorsku pizzerii plnou lidí.

Zabily deset lidí, jak informovala ukrajinská služba pro mimořádné situace.

Jsou mezi nimi i tři děti, včetně čtrnáctiletých dvojčat.
Článek
Mezi deseti oběťmi ruského ostřelování pizzerie ve východoukrajinském Kramatorsku jsou i dvě čtrnáctileté sestry – dvojčata.

„To je neodpustitelné,“

uvedla radnice města ve facebookovém příspěvku,

 kde dvojici identifikovala jako Juliji a Annu Aksenčenkovy.
Dívky právě dokončily osmý ročník základní školy

a 4. září měly oslavit 15. narozeniny.

„Ruská střela zastavila tlukot srdce dvou andělů,“
—————————————————————–

NA ILUSTRAČNÍ FOTOGRAFII U ČLÁNKU JSOU

2 KRÁSNÉ HOLČIČKY

———————————————————————

Putinovy tajné děti: Kolik jich ruský prezident s milenkou celkem má?

1/11

Autor: ČTK, lm – 

14. března 2015

Jsou tomu dva dny, kdy se objevila zpráva, že důvod zmizení ruského prezidenta Vladimira Putina je narození dcery. Kreml informaci vytrvale popírá. Celý svět se ale ptá, kolikáté Putinovo dítě s milenkou už to je?

Poté, co se hlava Ruské federace zhruba týden neukázala na veřejnosti a odřekla návštěvu Kazachstánu, média začala spekulovat o Putinově zdravotním stavu.

Podle švýcarského deníku Blick ale Putin nevystoupil dlouho na veřejnosti kvůli tomu, že byl u porodu svého potomka.

Jeho údajná milenka – bývalá ruská olympionička a poslankyně Státní dumy Alina Kabajevová – měla rodit na soukromé klinice sv. Anny ve švýcarském Luganu.

Deníku to potvrdili svědkové, kteří ji v Luganu viděli těhotnou.

Kabajevová si před časem prý na klinice rezervovala dva pokoje.

 Putin ale údajně přenocoval v Luganu u svých přátel.

Soukromá klinika sv. Anny odmítla údajnou přítomnost Putina či Kabajevové komentovat.

Údajný důvod zmizení ruského prezidenta? Putinovi se narodila dcera!

Prezidentovo soukromí zůstává pro většinu Rusů zahaleno tajemstvím a stejně tak i nyní Kreml informaci vytrvale zapírá.

Celý svět se ale ptá: Kolikáté Putinovo dítě s milenkou už to doopravdy je? Prezidentova aféra s bývalou gymnastkou podle zvěstí začala už v roce 2006, tedy v době, kdy byl ještě ženatý.

V roce 2009 se jim pak měl narodit první syn Dmitrij, o tři roky později dcera neznámého jména.

• Vladimir Putin

Kde jsou teď Putinovy dcery? Neustále si mění jména. Chudobou ale rozhodně netrpí

Anna-Marie Donkor

17. března

11DALŠÍCH FOTOGRAFIÍ V GALERII

Maria Voroncovová na jachtě | foto: Profimedia, Profimedia.cz

Zatímco jeho politika za něj mluví až až, o soukromém životě Vladimira Putina (69) se toho zase tolik neví. Prezident Ruska si svůj soukromý život vždy pečlivě střežil, spekuluje se třeba i o tom, kolik má dětí a s kým. Lídr Ruska si pečlivě hlídá svoji image, počet svých dětí nikdy oficiálně nepotvrdil, média přesto vypátrala minimálně dvě jeho dcery, které mu porodila jeho bývalá manželka. Spekulace se vedou i o tom, zda nemá ještě dvě „utajené“ děti bokem. Podívejte se na to, jak dnes vypadají a jak si žijí.

1/6

Ljudmila Očeretná uzavřela s Vladimirem Putinem manželství v roce 1983.

V roce 1985 se jim narodila dcera Maria a o rok později Jekatěrina.

Dcery Maria a Jekatěrina na ilustrační fotografii.

Maria se jim narodila v Petrohradě, Jekatěrina se narodila v Německu,

kde rodina žila během toho, co působil Putin v KGB.

Obě dívky mají jména po svých babičkách a Putin prý Marii,

kterou pojmenoval po své matce, přezdíval Máša a Jekatěrině Káťa.

——————————

NA ILUSTRAČNÍ FOTOGRAFII U ČLÁNKU JSOU

2 KRÁSNÉ HOLČIČKY

Jsem tady hodně zvažoval, jestli ty velké prachy z těch, co dali solidární lidé, vynaložit na ochranu jednoho jediného mladého vojáčka z těžce zkoušené rodiny. Ale pak přišla teprve šestnáctiletá Анна Абрамчук , jedna z nejaktivnějších a nejobětavějších v jihlavské ukrajinské komunitě a řekla…: „Když pomůžete zachránit jeden, jediný lidský život, je to jako byste zachránil celý svět…“ 

Tak jsem se trochu zastyděl, jak nízké a materiální je moje uvažování a šel do toho.

Mimochodem, Anička si zde dokončila mezitím základní vzdělání, udělala zkoušky a byla přijata na dvě střední školy, až tak po roce ovládla jazyk. A já měl přitom pocit, že jenom a jenom pomáhá, tahle milá dívenka z Velkého Beranova, původem z Brovar. Viděl jsem jí při nejrůznějších akcích pořád a všude.

Samozřejmě jsem chtěl co nejvyšší kvalitu za co nejméně peněz a z pěti možnosti jsem si vybral nabídku Aloise Zwespera, dalšího obětavce, co tam pořád pendluje s pomocí, a už dobře ví jak na to. I tak to vyšlo přes dvacet tisíc…

Nejvíce, co jsme jednorázově vydali.

Výhodou bylo i to, že to bylo po cestě – protože 100 km zajížďka, to je na Ukrajině jako nic. A cesty tam mají opravdu super…

Vesnice Pustoivanie v Dubenské oblasti.

Přivítá nás Mykola – česky! Sice s přízvukem, ale pěkně. Volyňští Češi, už asi pátá nebo šestá generace. Jazyk pořád udržují. Maminka Jiřinka, tady Ira, je zde též a mluví ještě lépe. Přestože má za muže Ivana, čistokrevného Ukrajince. Si uvědomuji, že tohle je první domácnost, kde jsme dostali pozvání na – 100 gramů…po takové době a v poločeské rodině. Ukrajinci by se v pohostinnosti rozdali, ale všude kde jsem byl, se od alkoholu drželi hodně daleko…

Hrdě nám ukazují své malé, čisté, úhledně uspořádané hospodářství. Pole a domácí zvířata jsou tady nezbytností pro slušné živobytí. Ve chlívku je prasnička, té říkají Skabajeva, vpravo pak pašík Peskov. Prostřední chlívek je prázdný… tam byl Lavrov, už je v jitrnicich, smějí se.

Mykola i jeho žena pracují u místního podnikatele, kterého hodně velebí. Ten se vypracoval úplně sám, od píky, navzdory mafii, tím že začal lisovat olej ze slunečnicových semínek. Dnes, po dvaceti letech má nejenom velkou lisovnu, ale také obchod, restauraci, autodopravu… Požehnání pro ves. Zaměstnává polovinu obyvatelstva. Jasně že se jím odsud nechce utíkat a mají jediné přání, aby to všechno co nejdříve skončilo a Rus se vrátil odkud přišel.

O 300 km dál všechny věci odevzdávame rodině. Saša už musel odjet do výcvikového střediska v Kamenci Podolském. Jo, to je ten Ukrajinský Carcassonne z románu Pan Wolodyjowski. Další turistický cíl. Ale až po válce.

A nakonec – zastávka s drobnou pomocí pro Aljonku. Mladičkou matku tři holčiček, tu čtvrtou, trochu bezprizornou, si přibrala ke starostem…Manžel také nemusel – ale okamžitě šel. Jenom co si dostavili malý útulný domeček, tak to všechno začalo. Zatím je v bezpečí. V Německu. Školí se.  Na nové zbraně proti rusům.

Držíme palce.

A mezitím – Kachovka. Dohady, jestli ukrajinské rakety, nebo ruské nálože jsou úplně mimo a jsou naprosto nedůležité. Je to úplně stejné, jako když ty rakety spadly do Polska. Protože podstatné a zásadní je, že nebýt ruské agrese a okupace, nic podobného by se nedělo. I 300 zvířátek, které díky velké vodě zahynuly v místní ZOO, byly živé bytosti, vy ruská sprostá lůzo.

Ne, vy nepatříte do civilizovaného světa, slavná Ruská federace.

V dnešním světě to občas vypadá, že je plný katastrof, zločinů a různých tragédií. Média jako by se v negativních zprávách doslova vyžívala a ty pozitivní v nich zaznívají spíše okrajově. Přitom toho dobrého kolem nás je přinejmenším stejně jako toho špatného, jen se mu nedostává takového prostoru a pozornosti. Existují vědecké experimenty prokazující, že lidé mají větší fyziologickou reakci na nepříznivé zprávy než na ty dobré a tak si v dnešní informační přehršli častěji vybíráme články s negativním tónem než neutrální nebo pozitivní příběhy.   

I přesto (anebo právě proto) je důležité si připomínat, že dobrých příběhů, lidí a skutků kolem sebe máme pořád dost. Dobré skutky jsou malými činy, které mohou mít velký vliv na naše okolí a naší společnost. Od malých laskavostí po dobrovolnickou práci a humanitární pomoc – udělat něco pro druhé přináší radost, vzájemný respekt a pocity sounáležitosti. Tím se zlepšuje kvalita života v celé komunitě. 

Proto jsem ráda za anketu Kraje Vysočina “Skutek roku”, která každý rok sbírá tyto dobré skutky a ty nejlepší z nich oceňuje. Letos se slavnostní vyhlášení konalo na zámku v Třešti a věřím, že nejenom já jsem z toho večera odcházela nabitá pozitivní energií a inspirací, co pro své okolí můžu udělat. Ať už jako dobrovolnice, organizátorka akcí nebo podporovatelka sociálního podnikání. 

Dobré skutky ale nemusí být vždy velkolepé a veřejně známé. Občas stačí i taková maličkost, jako je úsměv na cizího člověka, podání pomocné ruky, naslouchání a projev vděčnosti. Stačí si uvědomit, že i ty nejmenší činy mohou mít velký význam pro někoho jiného. A mohou způsobit řetězovou reakci. Zkuste to. 

Před týdnem v úterý 13. 6. jsem měl možnost předat osobně nejlepší tenistce všech dob Martině Navrátilové Stříbrnou medaili předsedy Senátu. Při předávání těchto nejvyšších senátních ocenění se vždy snažíme velmi stručně nejlépe jednou větou popsat hlavní důvody ocenění. U Martiny Navrátilové tato jedna věta zněla „Za skvělé výkony a odvahu být sama sebou.“

Předání medaile proběhlo v Hlavním sále Valdštejnského paláce, který je sídlem českého Senátu, a já jsem měl možnost si znovu ověřit, jak velmi skromní a pokorní bývají často právě ti nejlepší a nejúspěšnější z nás.

Vzpomínka na setkání s Martinou Navrátilovou se mi paradoxně vrátila při slavnostním otevření trvalé expozice malířky Míly Doleželové, která se konala v pátek 16. 6. v Univerzitním centru Masarykovy Univerzity v Telči. Nad autoportrétem malířky, která většinu své tvorby věnovala malování romského etnika, jsem totiž uviděl nápis „Od talentu ke kumštu se leze po kolenou …“

Ano, platí a bude platit, že talent sám o sobě k úspěchu a vynikajícím výkonům nestačí. Vždy je a bude důležitá také odvaha, píle, urputnost a touha něco dokázat a s tím neoddělitelně související ochota mnohé obětovat. Prakticky vždy, když chceme něco velkého dokázat, obhájit nebo získat, musíme zároveň něco obětovat.

Týká se to času, který je nám vymezen, zájmů, které máme, nebo také obhajoby, hodnot, způsobu života nebo společenské atmosféry, ve které chceme nebo naopak nechceme žít.

Popravdě neznám moc lepších příkladů, které dokladují pravdivost těchto slov, než jsou životní osudy Martiny Navrátilové nebo Míly Doleželové. Tak dobří ve své profesi a výjimeční v charakteru jako tyto dvě dámy asi nikdy nebudeme, to však neznamená, že se nemůžeme nechat inspirovat.