Blog Jihlavských listů

Den české státnosti je český státní svátek, který připadá na 28. září. Toto datum je zároveň svátkem sv. Václava, přemyslovského knížete, patrona Čech a Moravy a jednoho z tradičních symbolů českého státu. Svátek české státnosti i proto připadá na 28. září, na den jeho zavraždění pravděpodobně v roce 935 za účasti Václavova bratra Boleslava.

Vyzdvihovanými přednostmi knížete Václava byl prý zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávu Boží, péče o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavba četných křesťanských kostelů, častá návštěva bohoslužeb, všestranné konání skutků milosrdenství a lásky.

Václav ctil svou babičku, pečoval o chudé, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a nestrpěl, aby se komukoliv stala křivda. Byl osobně statečný. Jako kníže byl výborný jezdec na koni.

Tradičně 28. září si právě proto v Senátu připomínáme Den české státnosti udělováním Stříbrných medailí Senátu. Stříbrné medaile Senátu začal udělovat předseda Senátu Přemysl Sobotka poprvé v roce 2007. Od té doby jsou předsedy Senátu Stříbrně medaile pravidelně udělovány každoročně. Stříbrné medaile jsou v duchu odkazu knížete Václava udělovány osobnostem, které se ve svém životě dokázaly profilovat v míře nebývalé svojí odvahou, pokorou, dobrosrdečností, pílí, nezištností nebo jiným typem pozitivní jedinečnosti včetně například i schopnosti překonávat překážky, nepřízeň nebo nedůvěru okolí.

Přiznávám, že se letos na předávání Stříbrných medailí v Senátu velmi těším. Každoročně si přitom znovu uvědomuji, kolik úžasných lidí často neznámých a nenápadných u nás žije a skvěle slouží, pomáhá a pracuje.

Možná z důvodu mé nepozornosti, nedostatečného vnímání kontextu či přílišného soustředěním se na 28. září jsem si dříve tak silně jako letos neuvědomil, že 29. září si rovněž naše země připomíná ještě jedno výročí. Před 85 lety, v noci z 29. na 30. září 1938 v Mnichově představitelé čtyř evropských mocností – Francie (E. Daladier), Itálie (B. Mussolini), Německa (A. Hitler), Velké Británie (N. Chamberlain) podepsali tzv mnichovskou dohodu.

Na základě přijaté dohody mělo Československo, jehož zástupci se jednání v Mnichově přímo nezúčastnili a výsledky jim byly sděleny až po jejím uzavření, odstoupit svá pohraniční území, tzv. Sudety, osídlená německým etnikem (více než 3 miliony lidí) hitlerovskému Německu. Československo, které dohodu nakonec přijalo, tak ztratilo celkem 41.000 kilometrů čtverečních území a 4,9 milionu obyvatel, vesměs německé, polské a maďarské národnosti. Znamenalo to konec první republiky a vznik tzv. druhé republiky, která se snažila distancovat od odkazu a ideového dědictví první republiky. Mnichovská dohoda zvýšila Hitlerovo sebevědomí, urychlila a podpořila německé expanzionistické plány a tím uspíšila cestu k novému válečnému konfliktu.

Oznámení o podpisu mnichovské dohody bylo předáno zástupcům tehdejší československé vlády 30. září 1938 v Zeleném salónku Kolovratského paláce, který je dnes součástí sídla Senátu. Vládě tehdy předsedal armádní generál Syrový, který prý tehdy oznámil, že z hlediska našeho přijetí mnichovské dohody jde o rozhodnutí mezi vraždou a sebevraždou.

Osobně jsem přesvědčen, že právě v kontextu dnešní doby je nutné si jak osud svatého Václava, tak neslavné výročí „Mnichova“ a hodnotové selhání mnohých politiků a jeho důsledky nutné připomínat a brát si z něj poučení pro současnost.

Ty krásné oči vás chytnou na první pohled. Plné smutku, bolesti, únavy ale také vzdoru, odhodlání a naděje. Ne, tento národ se nikdy nevzdá a nepodvolí. Vidíme to přesvědčení na každém kroku.

Oksanka Mironenko
je lékařka z Luhanska. Dnes operuje na jedné z klinik v Kyjevě – a ne jenom tam. Jezdí po celé Ukrajině, protože její chirurgické dovednosti jsou vyhlášené. Nejvíce operuje těžce zraněné vojáky. Setkali jsme se s ní po třech těžkých operacích, které v sobotu udělala.

Žili si s rodinou spokojeně ve svém rodném městě do té doby, než tam z ničeho nic začínali přicházet Rusové. Noví obyvatelé. Komplikované soužití se po roce 2014 stalo peklem. I jí osobně se děly tak hnusné věci, že se rozhodli s celou rodinou své milované město opustit, našli si práci v Kyjevě a bydlení v Buči a vše se zase zdálo být v normálu.

Jenomže přišel loňský únor a najednou, z ničeho nic, Rusové stáli před Bučou. Oksana s manželem a dětmi na nic nečekali a okamžitě utekli do Kyjeva. Její rodiče však nevěřili nebezpečí, mysleli že se to přežene kolem nich, nechtěli opouštět nový, těžce nabytý domov. Podcenili to a to se jím stalo osudným.

Situace se stále zhoršovala, Rusáci nejdříve město bombardovali, pak se dostali do města a bezohledně vraždili na ulicích. Proto se nakonec i rodiče Oksanky rozhodli utéct. Ale bylo pozdě. Rusáci už byli všude a hlava nehlava pálili z granátometů do prchajících civilních aut. Jeden z granátů zasáhl jejích auto. Matka byla na místě mrtvá, otec se s těžkými zraněními dokázal vyplazit ven, kde mu lidé skrývající se ve sklepě poskytli první pomoc a aspoň dali vědět…

Jenomže v tom strašném zmatku válečné vřavy nic pořádně nefungovalo. Záchranáři, úřady, policie. Oksaně trvalo několik dní, než se otce podařilo dostat do Kyjeva a pak ho sama operovala a zachránila mu život… s myslí plnou bolesti nad ztrátou té, co dala život jí…

Od té doby věnuje Oksana se svým mužem a sestrou veškerý čas a síly bojujícím vojákům a lidem postiženým válkou. Komplexně. To znamená nejen lékařsky, ale i následnou péči a materiální pomocí. Tak jsme jí zase my pomohli zakoupením čtyř kusů hemostatických aplikátorů určených pro okamžité zastavení krvácení z těžkých ran přímo na bojišti. Obsah nádoby je zaveden přímo do rány, kde se „houby“ z aplikátorů nasáklé krví roztahují a tvarují tak, že dokonale zastaví krvácení a úplně nahradí nešetrné zaškrcení. A hned jsme to také společně osobně předali vojákům odcházejícím do bojů.

To bylo v Kyjevě. Druhý den jsme se setkali v Buče. Ukázala nám místa, kde se děly ty hrůzy. Park oddechu a zábavy, kde Rusáci mučili nevinné lidi. Ty ulice co byly plné mrtvol sousedů. Místo kde zahynula její maminka.

Buča je krásné město. V borovicovém lese. Ne nadarmo zde proslul výrok jednoho z ruských vojáků, těch odporných agresorů….KDO VÁM TO DOVOLIL SI TAK PĚKNĚ ŽÍT? Dneska už je téměř beze stop po válce. Všechno se začalo opravovat, jenom co je vyhnali.

A pak…
…jsme šli tam, kde v místě hromadného hrobu už je dnes památník obětem. Oksana poprvé po téměř roce našla sílu tam zajít a najít tabulku se jménem své milované maminky. S námi, cizími lidmi. Ale s těmi, co přijeli pomáhat.

Čest pro nás, podporu a respekt pro ni.

Hnutí ANO na celostátním poli brojí proti zvyšování daní z nemovitosti, místní ANO ji v Jihlavě zvyšuje. Zdá se to nelogické? Jen na první pohled.

Jihlavské ANO v krajském městě vládne spolu s ODS, celostátní ANO je v čele s A. Babišem v opozici. A přiznejme si, že celostátní ANO, když bylo u vlády, se chovalo populisticky, rozhazovalo a zemi stále hlouběji zadlužovalo. Národní rozpočtová rada to psala co čtvrt roku.

Lidé z jihlavského ANO vládnou a projevují se jako hospodáři. Jsou totiž mnohem víc na očích a Jihlavané by „nedovolili“ nějaké výrazné zadlužení bez podložených argumentů.

Možná vás napadne otázka: Kdy se z člověka, který dbá na rozpočtovou odpovědnost, stane člověk v celostátu rozhazovačný? Poslaneckým postem? Omámen velkou politikou? Strachem o moc? Nebo pod vedením vůdce, který názory mění s přáními „lidu“? Asi je jedno nad tím spekulovat. Velká politika je vždy od reálu jaksi odtaženější. To, co si starosta města nemůže a také na radnici nedovolí, v abstraktním a anonymním světě velké politiky je možné klidně udělat. Jen skutečně velcí politikové se dokáží chovat v obou pozicích stejně.

Jako kritik předčasného zřízení této instituce musím opravdu smeknout před prací ředitele příspěvkové organizace Brána Jihlavy Jakuba Demla, kterého rada města právě odvolala. Smeknout před tím, co se za krátkou dobu podařilo. Jaké akce Brána přinesla, jací lidé se zapojili, jakou instituci se podařilo stvořit. Nevycházel jsem z údivu jak město příjemně ožívalo, jaká kreativita tu najednou byla.

Ostatně – to odvolání současnou nechutnou vládnoucí garniturou je pro Jakuba Demla tím nejlepším vysvědčením a znamená jenom jediné – byl to dobrý ředitel. Což tahle parta dobře ví – ovšem lákadlo další politické trafiky z veřejných peněz pro blízké je příliš silné. Neexistuje jiné vysvětlení pro takto koncipované výběrové řízení na následovníka/ci. Nelze přece uvěřit tomu, že by radní byli až tak hloupí, aby si mysleli, že opravdu objektivně kvalitní lidé pro něco takového jsou někde okamžitě na skladě. Kdepak – tihle šibři už mají úplně jasno. Poskokové estebáka. V obou stranách.

Ale byla to i legrace, sledovat jak zoufale se chytají každé kraviny a hledají hloupé důvody tam kde ve skutečnosti vůbec žádné nejsou. Pan primátor se tou „poslední kapkou“ u mne definitivně odepsal. Tragická a směšná figurka. Z ODS, jak jinak.

Samozřejmě by byl ideál, pokud by to převzal někdo zevnitř a táhl to dál – ovšem nikdo takový soudný se nenajde, když si uvědomí s kým by se musel dohadovat.
Něco jako v tom ragby 🏉 – když je ten, co nese míč, složen, musí jej okamžitě pustit, spoluhráči ho musí „vyčistit“ a jeden pak uchopit a nést dál… jenomže to tady nejde. Radní, kteří by měli být na jedné lodi, nejsou žádní spoluhráči, ale naopak záludní a nepřející soupeři.

Je to opravdu škoda, že to takhle dopadlo, ale bohužel je to nejvíce daň tomu, že když byla opravdu velká šance něco zásadního ve městě změnit, tak jsme se nedokázali domluvit a dnes to díky tomu padlo do mnohem většího politického marastu než to bylo za Výborného, a to už je co říct! Protože můžeme přece zřizovat co chceme, vybírat jakéhokoliv ředitele – pokud v první řadě neuděláme všechno proto, abychom tomu zajistili co nejdelší a nejširší politickou podporu. A to, že jsme se na to nesoustředili a vůbec to neudělali, na čemž pochopitelně nesu díl viny i já, znamená tento výsledek. A myslím si, že to bohužel bude znamenat i živoření a následně pád Brány.

Takže to s tímto ředitelem vlastně ani jinak dopadnout nemohlo.
Dříve nebo později.Od prvního dne vlády ODSÁNO to bylo zřejmé.
Jinak mu přeji hodně úspěchů a děkuji za vše dobré, co pro město vykonal.

Uplynulý týden byl bohatý na sportovní akce, kterých se na Vysočině tradičně účastním.
V sobotu vyjela z Telče tradiční cyklistická jízda v rámci projektu Na kole dětem. Josef Zimovčák, několikanásobný mistr světa v jízdě na vysokém kole, odstartoval z historického telčského náměstí již třináctou charitativní jízdu, jejímž cílem je nejen přitáhnout lidi k cyklistice a sportu vůbec, ale také pomoci těm, kteří si sami pomoci nemohou, a kteří naši pomoc opravdu potřebují.

Nemocnice Jihlava tak díky projektu Na kole dětem obdržela dar ve výši více než 100 tisíc korun na pomoc onkologicky nemocným dětským pacientům, a je tedy zřejmé, že se jedná o akci velmi záslužnou.
O den později v neděli se konal v Jihlavě již osmý ročník Jihlavského půlmaratonu. Již tradičně organizátoři ze zapsaného spolku SLIBY-CHYBY propojili sportovní zápolení i s pomocí těm, kteří to opravdu potřebují. V rámci organizace závodu se podařilo vybrat desetitisíce korun na podporu Vítka a Fandy, kteří jsou těžce nemocní a jejich léčba je opravdu nákladná.

Na obou akcích a mnoha dalších, které zpravidla dobrovolně a nezištně pořádají různí většinou bezejmenní nadšenci, obdivuji, že kromě přirozené výchovy k pohybu dochází zároveň i k propojení těchto akcí s odhodláním a nezištnou vůlí pomáhat.

Josefa Zimovčák je ve svých 66 letech nabitý energií a strhává ostatní a na svém vysokém kole jde všem příkladem. Velmi mě těší, že jeho celostátní etapová jízda bude mít v roce 2024 dne 29. května cílový dojezd své poslední etapy v českém Senátu v areálu Valdštejnského paláce. Na Jihlavském půlmaratónu si velmi cením toho, že zahrnuje i rodinný běh a všechny možné druhy štafet, což pomáhá popularizaci běhu a jeho zpřístupnění i rodinám a začátečníkům.

Sám jsem si při tom uplynulém sportovním víkendu silněji než obvykle uvědomil jednu důležitou věc. Protože jsem teprve na začátku minulého týdne překonal nemoc, nemohl jsem trénovat a letos poprvé jsem nemohl aktivně ani cyklojízdu s Josefem Zimovčákem ani Jihlavský půlmaratónu přímo jako účastník absolvovat. Byl jsem tedy odsouzen do role diváka a musím říci, že pro mě nebylo úplně jednoduché chovat se ukázněně a doporučení lékařů poslechnout.

Píšu to tady zejména proto, že jsem si právě v těch chvílích toho stavu, když něco nemůžete a přitom byste moc chtěl, uvědomil, jak velkým štěstím je být zdravý. Zkrátka my všichni, co si podle nálady a času můžeme po většinu roku jít třeba zajezdit na kole nebo zaběhat nebo jít dělat úplně něco jiného, co se nám zrovna zachce, máme velké štěstí.

Je proto moc dobré si sem tam uvědomit, že to, že to takto máme, že to vůbec není samozřejmost a že máme vlastně opravdu štěstí a máme to v tomto smyslu v životě docela jednoduché.

Je moc dobře, když si potom zároveň také člověk uvědomí, že je docela dost lidí, kteří to takto jednoduché v životě nemají a že tedy když člověk má štěstí a může, tak není vůbec špatné, když třeba někomu pomůže.

Tak asi tolik k Jihlavskému půlmaratónu, k cyklojízdě Na kole dětem a spoustě dalších akcí. Díky za tyto akce a aktivity a díky všem lidem, kteří je organizují, kteří druhým pomáhají.