Blog Jihlavských listů

K té dnešní stávce. Třebas ve školách.
Samozřejmě že platy těch nepedagogických pracovníků jsou ničemné. Ale to je letitý problém a řešit ho zrovna teď je mimořádně nešťastné. Protože všude je to podobné. Třebas sociální služby. Prostě blbě načasováno.

Nevím ani dost dobře, jak je to s úrovní našeho školství, ale myslím si, že rozhodující je úroveň ředitele té které školy, která je pochopitelně velmi rozdílná. A ty školy jsou zřizovány a tím pádem i podřízeny obcím a krajům. Že už to nikdo z ministerstva školství nijak neřídí ani nekoordinuje. Zvláště, když učitele nemají žádné oficiální profesní uskupení, které by bylo odbornou protiváhu. Je opravdu hrozivé, když Pedagickou komorou se nazývá obskurní spolek, jehož „prezident“ sprostě nadává poslankyni na půdě sněmovny. A sekci speciálních pedagogů tam „vede“ učitelka, která veřejně vybízí k násilí :

“ Jaký je rozdíl mezi obilím a vládou? Žádný. Obojí je třeba vymlátit“

(Jana Karvaiová, učitelka ZŠ Česká Skalice)

A jo – třebas stávku k vyhlášení boje proti ruské propagandě ve školách, to bych si představit dokázal. Ta by totiž dnes byla velmi potřebná.

„Zase ti něco nakreslím v příštím dopise,

 jde mi to líp než psát“

Profesor Rozehnal napsal z vězení

tři ilustrované, dosud nepublikované dopisy.

Další byly zakázány bachaři,

protože by tam někdo mohl najít nějaké jinotaje.

Byli jsme rádi, že Eva je mezi námi, Rozehnalovic žáky, v Jihlavě.

Proces s profesorem Fuchsem a Rozehnalem v roce 1969,  

je dokladem kam vedlo „Osvobození“ v roce 1945

Eva Šiklová: „nejlepší ilustrací je příběh.“

———————————————–

Přiložený dopis je adresován do Jihlavy.

Dok. foto je také z Jihlavy.

Po premiérovi si socanský předseda a zároveň starosta v Novém Městě na Moravě vybral ve své plakátovací kampani ministra Jurečku.

A tak samozřejmě, že k ministrovi Jurečkovi mohu mít desítky výhrad.

Třebas to, jak „vyřešil“ penzí bojovnika proti komunistickému režimu je opravdu trestuhodné a vůbec se nynější hladovce pana Gruntoráda nedivím – i když zase si na druhé straně fakt nemyslím, že by ministr jakékoliv vlády měl na základě takovéto nátlakové akce odstupovat. Prostě nereálný požadavek.

Ale ty důchody – no.

Osobně jsem se vždycky až trochu zastyděl, když mně dříve chodily ty obálky s modrými pruhy ve kterých mně oznamovali zvýšení… Jednak jsem si říkal – proč takové zbytečné miliony za poštovné – a jednak – pořád jsem to přepočítával a říkal si – vždyť takovým tempem mně mzda nerostla nikdy v mém životě.

A proto je ve společenském zájmu dobře, že se s tím něco udělalo. A že na tom ministerstvu už nesedí ti socani, kteří by nejraději rozdali všechno a všem a – po nás potopa. Prostě už dneska honem sníst koláče, umleté z mouky, co se urodí až napřesrok.

Největším problémem pro důchodce dnes nejsou důchody ale jeho vlastní zdraví, které se nedá za žádné peníze koupit. Já osobně mám zatím štěstí, které si moc dobře uvědomuji. Jako zdravý pracující důchodce, který celý aktivní život všechno platil a ještě si připlacel mám slušný nadprůměrný důchod a nikdy jsem se neměl lépe než dnes. Protože mám neomezené možnosti přivydělat si – a nemusím to dělat z nutnosti, ale protože chci a protože mně to baví. A z lidí v mé věkové kategorii, ve které se pohybují, je takových většina.

Takže – zvedněte zadky, vy co jenom na všechno pasivně nadáváte a když si chcete přilepšit tak si sáhněte do svědomí a přestaňte jenom brečet a nastavovat ruku!

A vy socani – přestaňte už konečně strašit lidi a dělejte už něco konstruktivního. A v první řadě – už konečně nahraďte ve svém čele tohoto uplakánka! Je pro mně opravdu velkým zklamáním. A to jsem v něj vkládal naděje, že demokratickou opozici přivede zpět do parlamentu. Ne, nedokáže to. Holt, vždycky nemusí platit, že úspěšný komunální politik ještě na tom celostátním kolbišti uspěje. Jako se to podařilo ministrovi Rakušanovi.

Všechny reakce:

24Vlasta Pospisilova, Jiří Matoušek a 22 dalším

Společnost Post Bellum (přeloženo z latiny „post bellum“ znamená „po válce“) oceňuje od roku 2010 každoročně pamětníky útlaku komunistickým a nacistickým režimem. Mezi do dnešního dne 66 laureáty jsou váleční veteráni, političtí vězni, odbojáři, přeživší holocaustu, perzekvovaní spisovatelé či představitelé undergroundu, skauti, příslušníci církví a mnozí další.

V letošním roce jsem měl 17. listopadu možnost se opět zúčastnit, poprvé i za přítomnosti českého prezidenta, udílení cen Paměti národa, které probíhalo v Národním divadle a bylo také živě vysíláno Českou televizí. Přestože se může tedy zdát, že vše důležité bylo možné vidět v televizi, dovolím si přidat několik zajímavostí, které televize nezachytila a ani asi zachytit nemohla.

Před vlastním udílením Cen Paměti národa se vždy ještě koná rozšířené setkání Kolegia Paměti národa, kde je možné s laureáty Ceny Paměti národa osobně promluvit a blíže se i při osobním rozhovoru seznámit s jejich osudy.

Nezapomenutelným zážitkem pro mě bylo minulý týden setkání s laureátkou ceny Paměti národa paní Marií Klangovou. Marie Klangová, které je letos 99 let, se totiž, stejně jako kdysi já, narodila v Dačicích a do školy na reálku chodila, stejně jako kdysi já, do Telče.

Vyprávěla mi, že dobře znala nejen mého tatínka, ale na rozdíl ode mne potkala a pamatovala si také mého dědečka Bohumila Vystrčila (můj dědeček zemřel v roce 1947, já se narodil v roce 1960). Teprve v Praze v Národním divadle jsem shodou okolností zjistil, jak statečná žena se v roce 1924 v Dačicích narodila.

Co se týká vlastní odbojové činnosti Marie Klangové, kdy riskovala vlastní život a předávala jako nuceně nasazená v továrně na výrobu bomby V1 informace o konstrukčních prvcích této německé revoluční zbraně, o tom nijak zvlášť ani mluvit nechtěla.

Na otázku, zda se neobávala o svůj život, Marie odpověděla, že považovala za samozřejmé pomáhat v boji proti nacistům a že si nedovede představit, že by se zachovala jinak. K příběhu Marie Klangové je ještě na místě poznamenat, že za svoji činnost byla poté, co upadla v podezření, gestapem vyslýchána a krutě mučena. Přesto nikdy nikoho dalšího z odboje neprozradila.

Dalším oceněným z Vysočiny byl můj dlouholetý blízký známý Jan Litomiský z Vyskytné u Pelhřimova. Jeho životní příběh je mi dobře znám, přesto stojí za to si znovu a znovu i na osudu Jana Litomiského připomínat, jak bezohledným způsobem si Státní bezpečnost počínala. Ve vězení na Borech se Jan Litomiský potkával například s Václavem Havlem nebo Jiřím Dienstbierem.

Po propuštění z vězení Jan Litomiský v opoziční činnosti pokračoval a v roce 1987 se stal mluvčím Charty 77. Jeho krédo, že život nemáme brát jako kořist, ale jako dar a že pokud se budeme starat sobecky jenom a pouze o sebe, o svoji existenci, o svůj život, že na to můžeme doplatit až tak, že ho nakonec ztratíme, mi připadá i pro dnešní dobu velmi aktuální.

Na závěr již jenom v těchto listopadových dnech opakované velké poděkování všem nositelům paměti našeho národa, kteří se v těžkých dobách během svého života zachovali hrdinně či se nezpronevěřili svým životním postojům. Jejich odvaha postavit se v konkrétní chvíli svého života zlu nebo pomoci ostatním zásadně přispěla ke svobodě dnešní společnosti. Prosím, nezapomínejme na to.

Listopad 1989 byl podvodem, teď je to mnohem horší, myslí si řada lidí. A že se vláda do rukou lidí navrátila? Výsměch! říkají. Nostalgické vzpomínání na dobu před téměř 35 lety nesdílím.

Stačí zalistovat v dobové Jiskře. Kolik bezduchých frází, volby prošpikované anketami s lidmi (i mnohými skvělými ve svém oboru), kteří plácají o socialismu, roztahovačném imperialismu a chválí KSČ, se kterou a se Sovětským svazem by šli až na věčné časy… snad do věčných lovišť.

Žili jsme dvojí životy. Jeden navenek, druhý uvnitř. Nenormálnost hlídaná udavači a estébáky pod hlavičkou KSČ.

Dnes? Vláda se nám skutečně vrátila do rukou. Najdete vše. Pravici, levici, populisty, extrémisty… Ve volbách si vyberete. Že nejste spokojeni, jak volby dopadly? Částečně je chyba v nás samých, pokud se o politiku zajímáme jen jednou za čtyři roky a podlehneme jednoduchým heslům či líbivé tváři, a částečně i těch zvolených, kteří nemusí být tak schopní, jak tvrdí.

I opakování věty, že politika je svinstvo, je velkou chybou. Protože nahrává lidem bez skrupulí a odrazuje od politiky ty slušné. Poněvadž politika za nic nemůže, mohou za ni jen a jen lidé. Naštěstí už ne ti, kteří měli kdysi jedinou a tu správnou stranickou knížku – komunistickou.