Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

E.E.T. Mimozemšťan

Tomáš Ďásek | Pondělí, 25. 1. 2016 v 20:43

Posledních pár týdnů hýbe sněmovnou opět jedna z klasických žabomyších válek. Jde o zákon o EET — neboli elektronické evidenci tržeb. Vládní ČSSD velmi rychle zapomněla na nedávné doby, když ještě byla na druhé straně barikády a snažila se o odvrácení církevních restitucí, zavedení zdravotnických poplatků, či dalších zákonů, které chtěla prosadit pravice. Tehdy se chovali nachlup stejně jako dnešní opozice. Obstrukce, dlouhé hodiny prázdného tlachání mimo téma, hrozby ústavním soudem a podobně. Je to ale bohužel součást parlamentní demokracie a byť se to běžnému občanu může zdát tristní, je to určitě lepší než doby, kdy stačilo aby se desetičlenné politbyro usneslo a věc byla hotová.

Smutné ale je, že se opět v podstatě jedná o banální spor, ze kterého si oba tábory udělaly vítané politikum. Je to jako třeba ony zmíněné zdravotnické poplatky, díky kterým ČSSD v podstatě vyhrála volby – jak na krajské, tak celostátní úrovni. Ono to vypadá pěkně. Důchodce pan Vomáčka, který dal Bohoušovi hlas kvůli tomu, aby nemusel při kontrole na urologii platit třcetikorunový poplatek, jejich zrušení nadšeně přivítal. Jenomže ten velikánský (a trochu děravý) pytel s penězi, který se pohybuje po naší malé republice, je pořád  stejně velký, jenom se to v něm všechno pořád různě přelívá sem a tam. Zrušení poplatků znamenalo pro nemocnice najednou dost citelný výpadek financí, s nimiž už si dávno zvykly počítat. Je tedy potřeba to nějak kompenzovat. Takže jaký je výsledek ? Milý pan Vomáčka sice ušetří při každé návštěvě jihlavské nemocnice třicet korun, ale padesát zaplatí za parkování. Tudíž je o dvacet korun chudší, než předtím. To je slušná úleva, ne ? A kraj v čele s naším lidumilným panem hejtmanem, který dříve svorně s ostatními lidumilnými pány hejtmany vykřikoval, že nedopustí, aby si dělný a zemědělný lid musel platit za zdravotní péči a tak z krajské kasy ony třicetikorunové účtenky proplácel, najednou mlčí – ač by jako zřizovatel nemocnice býval mohl snadno zakročit. Stačilo by zvednout dobu bezplatného parkování třeba na dvě hodiny a nebo parkovné zpětně proplatit pacientům nad šedesát let – ale proč ? Je to jistý zdroj peněz, nad nímž nikdo nepřemýšlí a tudíž proti němu neprotestuje.

Bohužel, tak je to skoro se vším, a prostý občan rád slyší na líbivá hesla a proklamace. A u EET se to jimi jenom hemží. Jedna strana říká – chceme narovnat tržní prostředí a posvítit si na nepoctivce. Zkušenosti z Chorvatska ukazují, že to funguje. Pravice zase křičí, že to mnohé podnikatele zlikviduje, že to umožní státu zneužívat data a navíc prý zkušenosti z Chorvatska ukazují, že to nefunguje… Čert se v tom vyznej. Nejhorší na tom je, že část pravdy mají oba tábory.

Jak je to tedy doopravdy ? I když já osobně EET vůbec nefandím, věřím že opravdu přinese slušný zisk pro státní pokladnu. Za prvé tím, že se skutečně začne přiznávat více tržeb. Prý živnostníci kradou. Samozřejmě. Příležitost dělá zloděje. Když budete panu Vomáčkovi přezouvat na jeho zánovní felicii pneumatiky a zeptáte se ho, jestli to chce za pětistovku s dokladem a nebo za čtyřistapadesát bez dokladu, ochotně se dokladu vzdá. Teď už to bude složitější. Když na vás teď, před zavedením EET přijde tajná kontrola a po nákupu na vás vybalí odznak s tím, proč jste nevystavil doklad, jednoduše řeknete že si o ni pán neřekl (nebo že jste zapomněl), ale že na konci měsíce byste samozřejmě nákup řádně zaevidovali a zdanili. To už nepůjde – pokud bezprostředně po příjmu platby transakci „nehodíte do stroje“, máte na krku veliký problém.

To je ale jenom část celkového přínosu. Ministr Bureš podle mě počítá hlavně s dalším – sekundárním efektem, o němž se vůbec nemluví. EET totiž mnoho podnikatelů přivede k tomu, že se chtě-nechtě budou muset stát plátci DPH. Tím se totiž člověk musí stát automaticky, pokud má roční obrat (prosím OBRAT, ne ZISK) jeden milión korun. Jestliže máte nějakou menší maloobchodní prodejnu kde přeprodáváte jinde nakoupené zboží a má vás to slušně uživit, tak prakticky není možné, mít obrat nějak výrazně nižší než onen milión za rok. Pokud se ale stanete plátcem DPH, automaticky vás všechno zboží v podstatě vyjde dráž o 21%. Pokud o tuto částku zvednete cenu, už nebudete konkurenceschopní, takže to musíte řešit snížením marže. Mnoho živnostníků si tedy hlídá svoje tržby a vykazuje je tak, aby jim to zázračně vyšlo na 999 000 Kč. Je tu také další možnost – a upozorňuji, že zcela legální – kdy mají živnost oba manželé. Manželka třeba někde normálně pracuje, ale přitom má ještě stejnou živnost jako manžel. A na konci účetního období si doklady rozpočítají tak, aby ani jeden nepřekročili onu magickou hranici. To už teď bude mnohem složitější. V prodejně budete mít pokladnu, která hned po nákupu platbu zaeviduje. A bude dost složité nějak řešit, jestli ji zaevidovat na manžela, nebo na manželku. Budete mít tedy dvě pokladny a budete do nich ťukat na střídačku ?

Stát si teď také na vše bude moci líp a automatizovaně posvítit. Snadno porovná výši tržeb. Pokud jsou na jedné ulici dvě restaurace zhruba stejné úrovně a s podobným počtem míst, přičemž jedna z nich odvádí na daních v součtu několik set tisíc, zatímco majitel druhé je už několik let ve ztrátě – něco je jistě špatně a počítače, které obvykle nejsou líné, ani úplatné,  takovéto nesrovnalosti úředníkům odhalí po pár minutách chrochtání samy.

Argument pravice, že EET mnoho podnikatelů zlikviduje, tedy může být pravdivý – ale zároveň tím tedy ODS a TOP09 v podstatě přiznávají, že se doopravdy krade. To že stát bude mít přehled o tržbách a bude špízovat občany, je nesmysl. O tržbách má (pokud chce) přehled už teď, neboť může kdykoliv nahlédnout do účetnictví kohokoliv. Po zavedení EET opravdu z elektronické účtenky nikdo ani náhodou nezjistí, že si pan Vomáčka dal včera u Kulaté Báby tři dvanáctky, malého ferneta a jedny lehké Petry. Do systému totiž půjde pouze informace, že u Kulaté Báby někdo neznámý platil sto dvacet osm korun – a z toho opravdu konkurence nic moc nezjistí.

Zdálo by se tedy, že EET je super věc a přinese do veřejného rozpočtu slibovaných mnoho miliard (na které už si brousí zuby porcovači medvědů). Jenomže jak jsme mluvili o tom pytli peněz, tak ten je věřte mi opravdu jenom jeden a mluvil o tom bohužel kdysi už i prezident Klaus, kterého jinak mírně řečeno velmi, ale opravdu velmi nemám rád. Takový Véna Fousek, který – byť nepoctivě – vydělá za rok bokem nepřiznaných třeba sto tisíc, s nimi totiž zpravidla neutíká do švýcarské banky. Obvykle je pěkně spořádaně utratí tady u nás. Teď ale začne šetřit. Doba bude zlá, vykukům nepříznivá a tak si tedy letos třeba nekoupí toho nového Hyundaye, jak plánoval. Takových Vénů Fousků bude v republice víc. Automobilka Hyundai prodá méně aut, bude mít menší zisk, zaplatí státu menší daň. Možná bude muset i propustit pár lidí, kteří půjdou na pracák a stát je tedy bude muset dotovat. Jenomže to už jde zase z jiné škatulky a opticky to bude vypadat tak, že se vybralo více na daních.

Jasně, záměrně to dovádím ad absurdum – ale ono to tak bohužel skutečně je. Milý důchodce pan Vomáčka, který při večerních zprávách na Nově nadšeně říká manželce, jaký je ten Babiš borec a jak konečně levice zatočí se zlodějskými podnikateli, si neuvědomuje jednu věc. Až totiž půjde druhý den za panem Pumprdlíčkem do pneuservisu na letní přezutí, už mu raději nikdo nenabídne práci bez účtenky – o padesát korun levnější. Kdyby mu ta padesátikoruna bývala zbyla, mohl jít pěkně večer ke Kulaté Bábě a dát si dvě orosené dvanáctky. Takhle bude muset sedět doma. Ostatní dědci od rohového stolu jakbysmet. A to si přitom chudák Véna Fousek – majitel Kulaté Báby – maloval, jak si na léto pořídí nové Hyundai…

Jak malé děti !

Tomáš Ďásek | Úterý, 19. 1. 2016 v 22:15

Stará paní Staňková, když jsem byl u nich předvčírem pro med, mi prozradila (jakoby to byla nějaká velká novinka), že svět je skrznaskrz špatnej. Všechno prej je vytunelovaný, všichni se navzájem vraždějí, lidi se akorát furt rozvádí a politici sou jak malý děti.

Strkal jsem do batohu zavařovačky s jantarovou substancí a vážně pokyvoval hlavou. Dílem proto, že je to slušnost a dílem proto, že má vlastně pravdu. Svět je nemocný a léky jsou v nedohlednu – nebo jen na předpis a lékárna je dlouhodobě zavřená.

Rozloučil jsem se, nadhodil si baťoh na zádech a vydal se zčerstva na dvacetikilometrový pochod k domovu. Samozřejmě kecám – ušel jsem dvacet metrů a ruksak s medem strčil do kufru starého orezlého Mondea. Je mráz, brzo se stmívá a navíc ač medicinského vzdělání nemaje, již v útlém dětství jsem objevil, že mi pěší turistika způsobuje silnou bolest nohou. Sedl jsem tedy do vytopeného auta a zamířil k domovu. A protože v rádiu na jediné stanici co na tom verglu s utrženou anténou jde naladit právě běžel z mého pohledu velmi hodnotný pořad „O roma vakeren – Rómové hovoří“, vypnul jsem ho a věnoval se raději přemýšlení nad tím, co mi to ta paní Staňková během deseti minut lamentování stačila říci. A v té chvíli mě to napadlo. Ano – převratné věci pro lidstvo občas přicházejí zcela nenápadně. Nejsem tak neskromný, abych si snad myslel, že jednou bude v polích mezi Jeclovem a Bradlem stát betonový památník s připomínkou dne, kdy mě ta velká myšlenka napadla – ale aspoň vám to říct musím.

Politici jsou jako malé děti. To je ono ! V tom je celý ten problém. Není to totiž pravda. Politici jsou naopak úplně jiní, než malé děti. A protože to vědí, tak různými zákony a předpisy politiku zablokovali výhradně pro dospělé. Jenom plnoletý občan může volit a být volen, protože prý teprve v osmnácti letech má člověk rozum. Ježiši, kdybyste jen věděli, kolik znám padesáti a šedesátiletých blbců…

Proč nám sakra mají vládnout a rozhodovat o našich životech dospělí ? Proč to neudělat přesně naopak a neuzákonit, aby v parlamentu nemohl být člověk starší deseti a na hradě třeba patnácti let ? Jasně, chápu, řeknete si že je to blbost. Ale zkuste se nad tím schválně zamyslet :

  • malé děti také lžou. Ale když jim máčknete na nos, tak to na nich poznáte.
  • malé děti také kradou. Ale jen v malém a obvykle to na ně hned praskne.
  • malé děti se nikam necpou – vůbec jim nevadí, když sedí až na úplně zadní sedačce.
  • malé děti si za pomoc někomu neřeknou o obálku, ale třeba o Fidorku
  • malé děti se občas poperou, ale obvykle si nevyhlašují válku a druhý den už jsou zase kamarádi.
  • malé děti na rovinu přiznají, že něčemu vůbec nerozumí.
  • malé děti nemají tak často milenky, kvůli nimž by musely podávat demisi.
  • malé děti dokážou pochopit, že když dojde v pokladničce kapesné, nebude další zmrzlina.
  • malé děti umí být občas hodně zlé. Ale pokud jsou zlé, tak se při tom neusmívají.
  • malé děti hned oznámí každou nepravost – třeba že jste na procházce potkali jakousi cizí hezkou tetu, a že jste se s ní bavili čtvrt hodiny.
  • malé děti mají rády babičky a dědečky.

 

Ale hlavně – na rozdíl třeba od pana Kalouska, co dokáže půl dne mlít pantem o úplných hovadinách, malé děti nemají zbytečné kecy. Jen si vezměte, pokud jste dočetli až sem, kolik zbytečné slámy jsem od začátku této stránky namlátil právě já. Slova, slova, slova. Stovky, tisíce, hory, hektary, veletucty a věrtele zbytečných slov. Někdo si myslí, že květnatá mluva a rozvité věty jsou dar a přednost. Houby. Pravé umění naopak spočívá v tom, říci přesně a výstižně vše potřebné co nejméně slovy – ale aby to přitom každý pochopil.

Tak například když moje dvouletá dcera ráno při snídani lakonicky oznámí „Tatí hají ťap,ťap – mňam“ , tak její maminka z těch pouhých osmnácti písmen okamžitě pochopí, že tatínek se v noci vzbudil, musel se jít vyčůrat a cestou zpátky se pro jistotu stavil podívat do ledničky, jestli tam náhodou zase někdo nenechal svítit…

Pušku v ruce, s ohněm v srdci…

Tomáš Ďásek | Neděle, 27. 12. 2015 v 22:05

Náš současný pan prezident je prostě ve všem jiný a národ už si na to zvykl. Tudíž i tradice novoročních projevů, kdy tradičně po dlouhá léta mého dětství házel Gusta do kamery prasátka svými brýlemi o síle dna popelníku, byla změněna a nyní tu budou opět projevy vánoční, jak prý tomu bývalo za první republiky (psali o tom tuším v Přítomnosti a pamatuji si, že to bylo vlevo dole). Je to ale v podstatě jedno – kdo tuto českou zprávu o stavu unie sledovat chce, udělá si na ni čas kdykoliv.

Já sám jsem projev letos propásl a tudíž jsem ho sledoval až ze záznamu. Musím říci, že pan prezident nezklamal. Opět mě totiž zklamal. Nicméně samozřejmě naprostou většinu národa naopak potěšil – svým racionálním komentováním uprchlické krize. Říkal jenom to, co 90% čechů slyšet chce. Mám na mysli onu pasáž, kde s jemně rozpoznatelnou dikcí komunistického prokurátora praví „A já se ptám – proč tito mladí mužové nevezmou do ruky zbraně a nejdou bojovat do Sýrie s Islámským státem ?“ (nebo tak nějak – nejde o doslovnou citaci).

Ano, zní to velmi logicky a pragmaticky. Pro náš dělný a zemědělný lid, který ve velké většině vlastně ani neví, jestli je Sýrie v Africe, Evropě, nebo Asii a který povětšině vnímá uprchlíky paušálně jako velké nebezpečí pro naši zemi, to logické rozhodně je. Svobodu pro svoji zemi by si měli vybojovat stejně tak, jako jsme si ji tvrdě kdysi vybojovali my. Však považte, během druhé světové války se mezi zhruba 4 miliony bojeschopných mužů v bývalém československu našlo dokonce několik desítek tisíc těch, kteří vzali do ruky zbraň – a to je téměř celé jedno procento ! Pravda, zhruba třetina z nich byli obyvatelé zakarpatské ukrajiny, kteří dali před dalším pobytem v gulagu přednost 1. čs armádnímu sboru, ale koneckonců to také byli čechoslováci.

Vůbec se v rámci tohoto článku nechci zabývat uprchlickou krizí a svým postojem k ní, který trochu osamoceně stojí někde uprostřed obou nesmiřitelných táborů. Plně chápu obavy mnohých spoluobčanů a nikomu neberu jeho postoj a jeho přesvědčení.

Chtěl bych se na tomto místě zamyslet nad něčím úplně jiným – nad výše zmíněnou hloupostí, kterou náš prezident řekl. Chtělo by se říci, že to možná pramenilo z neznalosti místních reálií, ale to bohužel není pravda. Miloš Zeman je velmi inteligentní člověk – bez jakékoliv ironie – a proto sám určitě dobře ví, že v tomto případě mluví mírně řečeno z cesty…

Zkusme se vcítit do mysli onoho mladého, dobře živeného muže ze syrské střední třídy. Zlý islámský stát hrozí zaplavením jeho země a nastolením práva šaríja. Je tedy potřeba vzít na obranu vlasti zbraň a jít na barikády, to je bez debat. Jenomže…safra…kam vlastně ? A hlavně s kým a proti komu ? Pan prezident jistě myslí do řad armády Bašára Asada a jeho ruských vojenských poradců. Jenomže co když pro onoho mladého muže představuje Asad úplně stejné zlo, jako islámský stát ? Má se tedy dát k nějaké skupině opozičních sil a bojovat jak proti ISIL, tak proti Asadovi ? A nebo nejlíp, kdyby založil nějakou další vlastní odnož a začal střílet prostě na všechny kolem dokola ?

Víte, trochu to srovnám s hypotetickou situací, že by nějak blbě cvaklo v hodinách a jakási časoprostorová smyčka by náhle spojila dvě události, vzdálené od sebe 25 let. Z jedné strany Jihlavy by stála hitlerova okupační armáda se svými Tigery – a z druhé strany někde od Teska by se sem valily ruské tanky s internacionální pomocí. Čechy by byly hnědé a Morava zase rudá. Co byste dělali ? Které zlo by pro vás bylo menší ? Dva roky by se tady ty dvě armády přetlačovaly. Jednou by byl City Park německý, podruhé zase ruský. Náměstí by bylo rozstřílené od tisíců granátů (ne tedy že by to byla nějaká velká změna) a když byste šli kolem Tří Knížat, nikdy byste nevěděli, jestli proti vám jde přítel a nebo nepřítel, který vám z nudy nasype dávku do břicha. Děti byste měli schované někde v garáži a občas se večer pomodili, aby ani zítra nikoho nenapadlo do té garáže z vrchu lísknout nějakým Hellfirem. Takže co – vzali byste nějaký volný samopal a ve snaze „ukončit konflikt“ se dali na něčí stranu – což by automaticky znamenalo mimo jiné střílet třeba i po svých sousedech ? A nebo byste si prostě sbalili pět švestek a šli někam jinam ?

Občas jsem totiž poslední dobou přemýšlel nad významem slova „vlast“. Co je to vlastně vlast ? Je to místo, kde jsem se narodil, kde jsem prožil dětství, kde žili moji předkové ? A nebo je to místo, kde se cítím opravdu doma, bezpečně a jsem tam rád ?

Naše země je jistě krásná. Nemáme moře ani ledovce, ale mě osobně je kolikrát podvečerní procházka po českém smíšeném lese plně nahradí. Jenomže když zapnu televizi, začínám propadat malomyslnosti. Je to země, kde je naprosto normální, pokud kancléř hlavy státu nemá bezpečnostní prověrku. Země, kde největší podnikatel v zemi dělá ministra financí a nejde prý o střet zájmů. Země, kde kupčení s tučnými manažerskými posty prý není korupce, ale běžná součást politiky. Země, kdy odcházející prezident veřejně řekne, že krást se může, pokud má člověk peníze na právníky a čas pro čekání na amnestii. Země, kde se zloděj beztrestně vysmívá dvěma stovkám obětí, které si musely svoje vysněné bydlení zaplatit hned dvakrát, přičemž doteď není jasné, jestli jim jejich domy vůbec zůstanou. Země, kde tajné služby (opět prý zcela legálně) řídí zhrzená milenka předsedy vlády. Země, jejíž lidé roní slzy u Pošty pro Tebe, a přitom se drsně vysmívají fotkám utopeného dvouletého uprchlíka. Země, kde mírný daňový únik je považován za šikovnost. Země, která těch pár hrdinů, kteří za ni doopravdy bojovali, dokázala akorát tak zavírat do vězení a teprve na prahu devadesátky jim sem tam šoupnout nějaký hliníkový metál. Je tohle kruci ta moje vlast o níž klasik pravil „Opustíš-li mne, nezahynu – opustíš-li mne, zahyneš“ ? Je tohle ta rodná vlast, za kterou by byl člověk ochoten vzít do ruky zbraň, začít z ní střílet a případně snad nedej bože i položit život ?

Omlouvám se za tento příspěvek plný samých otazníků. Případné ctěné komentátory bych chtěl poprosit – i když vím, že je to v mnoha případech marné – aby zkusili pochopit, že to vůbec není povídání o uprchlické krizi, o ekonomických uprchlících, ani o příčinách konfliktu v Sýrii a ani o míře mých sympatií k českým prezidentům. To byl jenom takový odrazový můstek, abych na něj mohl nějak navázat. Šlo mi jen o to zjistit, jestli i vy ostatní byste za tuto současnou nemocnou zemi byli v případě potřeby ochotní doopravdy tak jako vrchní velitel naší armády (jinak majitel modré knížky) na nějakou tu barikádu s puškou v ruce vylézt…

Takové prázdné plácání…

Tomáš Ďásek | Pátek, 27. 11. 2015 v 20:31

Slečna Kateřina seděla polonahá na podlaze v kuchyni, opírala se o dvířka trouby, přihlouple se usmívala a modrou plácačkou na mouchy s obrovským zaujetím pohlavkovala trojici prázdných pivních lahví. Slečně Kateřině bylo právě dvacet a zdálo se, že v té chvíli pro ni neexistuje nic důležitějšího…

Z předchozího odstavečku patrně mnohý čtenář nabyl dojmu, že ona osoba byla pod vlivem drog, nebo alespoň pod vlivem obsahu oněch tří prázdných lahví, ale kupodivu tomu tak nebylo. Slečně Kateřině sice bylo zmíněných dvacet – nikoli však let, ale měsíců. Tím pádem se zdá být všechno hned jasné. Hloupé malé dítě, takřka batole, které ještě nemá rozum a které si se stejnou chutí hraje se vším, co je zrovna po ruce – ať už je to mluvící a čůrající panenka za tisícovku v akci, nebo jenom krabička od Hermelínu (případně nedejbože od sirek). Jenomže…

Jenomže, když se nad tím zamyslíme, možná to zase až tak úplně jednoduché a přímočaré není. Říká se totiž, že děti jsou naším obrazem. Co kdybychom si někdy zkusili představit, že se na nás – třeba někde z mezihvězdného prostoru – kouká někdo, kdo je rozumově zase ještě o další krok výš, než my dospělí ? Kouká se, jak infantilně a radostně hýkáme u bedničky s hýbacími obrázky, když se uvnitř bílému panáčkovi povede zahnutou hůlkou strčit malou černou tabletku do síťky modrého panáčka. Kouká, jak v potu tváře kopeme metráky hlíny, nakládáme na kotouč (pro pražáky – zahradní kolečko) a převážíme na druhý konec zahrady – jenom proto, abychom tu zeminu příští rok mohli zase navozit zpátky. Kouká, jak běháme v tmavomodrém obleku s bílou helmou a držíme přitom hadici, která s trochou štěstí začne za chvilku plivat vodu správným směrem. Kouká, jak stojíme na jevišti a snažíme si plni trémy rychle vzpomenout na pár vět, které kdosi kdysi bůhvíproč napsal. Dokonce i kouká, jak s pocitem stíhače bravurně přes plnou čáru předjíždíme udýchanou Felicii, když o půl třetí spěcháme od Bosche domů, protože máme se švagrem naplánovanou grilovačku. A bohužel taky kouká, jak ve jménu některého z největších a nejsprávnějších bohů zvesela mačkáme spoušť svého kalašnikova a umožňujeme cizí krvi, aby se okysličila mnohem rychleji, než by se jí dařilo uvnitř těla.

Ti, kdo se na nás takhle dívají, si možná myslí úplně to samé, co my o slečně Kateřině – hloupí malí lidé, kteří ještě nemají rozum a tak si mnohdy zcela nesmyslně hrají s tím, co je zrovna po ruce. Někdy by se určitě hodilo, kdyby nám některé hračky sebrali a poslali nás spát, nebo dělat užitečnější věci.

Vlastně ani nevím, proč jsem tohle všechno napsal. Možná jsem chtěl jenom říct, že bychom k sobě měli být navzájem víc tolerantní a shovívaví. To co se nám osobně může zdát jako hloupost a zbytečné marnění času, je totiž třeba pro někoho jiného naopak životně důležitá věc. Ať už je to dechovka, zahradničení, sbírání starých verglů, cyklistika a nebo třeba chození do kostela. Neberme všem těm malým i dospělým Kateřinám, Jiříkům, Kryštofům a Tadeášům jejich plácačky. Dokud jim přijde důležité s nimi mlátit jenom prázdné pivní lahve a ne sebe navzájem, tak bude svět sakra přece pořád stejně krásný a místa na něm pro všechny až až…

Nevyhlášeně

Tomáš Ďásek | Neděle, 15. 11. 2015 v 0:12

Bylo jedenácté září. Svět zůstal stát s otevřenou hubou a civěl na žárem zkroucené pahýly dvojčat. Psalo se, že svět už nikdy nebude takový, jako dřív. Redakce satirického plátku se stala dějištěm tragedie tak absurdní, že by ji největší satirik nedokázal vymyslet. Svět už opět neměl být takový, jako dřív. A je to tady zase. Něco s tak neslýchaným rozměrem, že člověk snad ani nechce uvěřit smutné pravdivosti všech těch televizních záběrů.

Evropa se otřásá hněvem a franzouzský prezident mluví o nevyhlášené válce.

Vím, že v této rozjitřené době jdu určitě s kůží na trh a hodně si troufám – ale tak nějak si nejsem jistý, jestli to co se stalo včera v Paříži, není jenom předvídatelný revanš. V žádném případě – to podotýkám – se s touto událostí vnitřně nedokážu smířit, ale bohužel se něco takového dalo jenom čekat. Slova o nevyhlášené válce jsou sice celkem líbivá, ale je třeba se podívat na to, kdo tu nevyhlášenou válku začal. Bude to znít velmi tvrdě, ale Francie posledních více jak sto let, trpí komplexem méněcennosti. Postupně přišla o všechny kolonie, Hitler převálcoval její hrdou armádu během pár týdnů a dodnes působí Versailles vedle Anglie a Německa v mezinárodní politice jako jakýsi nezletilý bráška. O to víc se chce z tohoto prismatu vymanit. V Evropě bohužel jaksi není co řešit (to co by se řešit mělo, se stejně neřeší) a proto se snaží sbírat body a sebevědomí na „zahraničních cestách“. Ochotně se angažuje v řekněme ne zcela čistých vojenských operacích, jako bylo třeba asistované zabití libyjského vůdce, značnou měrou plní modré kontingenty OSN a snaží se budit zdání, že je pořád ještě světovou velmocí (což není pravda už od dob Napoleonových a všichni to vědí). Její angažmá v Sýrii a Iráku proti Islámskému státu je bohužel právě přesně nevyhlášenou válkou. Samozřejmě – jsme evropané, humanisté a demokraté. Chápeme, že IS je něco špatného, totalitního a asociálního. Ale pokud se pokusíme (jestli to vůbec jde) tak nějak vcítit do uvažování jeho představitelů, nemůžeme se bohužel ničemu divit. Francie soustavně bombarduje jejich pozice a oslabuje akceschopnost IS. Jak na to může IS odpovědět ? Jedině po svém – a to také včera ukázal.

Ono je to težké. Je strašný rozdíl, pokud vidíte v televizi zoufalé tváře příbuzných obětí, roztrhané kusy těl, zakrvácené zdi a rozsypaná okna. Je to hrozné. Je to šílené a je to nelidské. Takhle se přece bojovat nemá. Bojovat se má pěkně čistě, V desetikilometrové výšce zmáčknout v bílých rukavičkách červené tlačítko ovládající samonaváděcí bomby a na malém displeji pak sledovat, jak se za chvilku někde dole zvedne mračno prachu. Že to v té chvíli tam dole vypadá úplně stejně jako v předchozím případě, že kusy lidského masa létají vzduchem se stejnou rychlostí a že i v černém lidském těle je stejný objem krve jako v bílém, to na našem metrovém elcédéčku nevidíme a tudíž nic takového vlastně ani není.

V tomto jsme velmi schizofrenní. Na jedné straně křičíme, že muslimy nechceme, že nás nezajímají, že je to jiná kultura a že jsou „nedemokratizovatelní“. Jenže na druhou stranu se do nich nepřestáváme – promiňte, ale jiný přiléhavější výraz mě nenapadá – s odpuštěním srát. Neustále se jim snažíme nabízet svoji demokracii a svůj způsob života – ideálně za pomocí letadel Mirage a řízených raket. Česká republika posílá samopaly a náboje neohroženým hrdinným kurdům – kteří však kdyby k nám před přesilou IS nakonec uprchli, bude to pro nás naprosto stejná „čmoudská nefachčenská sebranka“, jako jejich nepřátelé. Pokud vývoz demokracie do oblastí temna má být naší cestou, musíme bohužel počítat s tím, že si to protistrana líbit nenechá. Evropským sítem radarů a patriotů (naštěstí – a doufám, že to tak i zůstane) žádný islámský bombardér neproletí. Tak tentokrát doručili odpověď po zemi.

Každá válka je hnusná. A je možná trochu absurdní, hodnotit válku podle toho, zda-li je vyhlášená a nebo nevyhlášená. Francii včera někdo vrátil protiúder a nikdo si nebyl ochoten připustit, že je něco takového možné. A ono je. A bohužel nejen možné, ale i očekávatelné. Ani nevíte, jak rád bych se mýlil, když řeknu, že v blízké době můžeme s velkou pravděpodobností čekat něco dalšího podobného. Třeba v Rusku, které si stejně jako Francie snaží v Sýrii foukat svoje mocenské bolístky. Pamatujete si ještě třeba na Beslan ? Až se mi chce parafrázovat pussyriotský refrén a říct – „Bohorodičko, ochraňuj Putina“.

Stalo se a Evropa se vzpamatovává. Kdekdo začíná řinčet zbraněmi a volat po rázné odvetě. I náš ministr obrany s ministrem financí – ruku v ruce s prezidentem, halasně bubnují do útoku a chlapi v hospodě u televizních zpráv nadšeně přitakávají. Mám z toho velký strach. Válka nevyhlášená se třeba změní na válku vyhlášenou. Budeme jistě stát na straně dobra a lidských hodnot. Zatím je pro nás tahle divná válka vzdálená. Naši tátové nespěchají s mobilizačními kufříky na nádraží a naši synové se nevracejí v bednách zakrytých státní vlajkou. Ze zahrádek u restaurací nás zatím nevyhnal strach, ale jenom chladné počasí. Náš poloinvalidní vrchní velitel armády, opírající se o hůlku a svého mluvčího, zatím pro islamistické předáky není tím hlavním soupeřem. Pořád ještě je pro nás Sýrie či Irák – a koneckonců vlastně i Paříž – něco „tam někde daleko tím směrem“. Pořád ještě je pro nás válka jenom nuceně přetrpěná pětiminutová reportáž v televizi před dalším dílem Stardance.

A já se jenom ptám – než zvedneme trumpetu a začneme hlasitě troubit na zteč – jestli si opravdu uvědomujeme všechny možné dopady a jestli jsme opravdu připraveni na to, že by se pařížské peklo mohlo jednou úplně klidně opakovat někde zatraceně blíž. Třeba v Praze…




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I