Author Archive

Klíče. Co je vlastně klíčové?

Neděle, 5 prosince, 2021

Miloš Vystrčil na blogu JL aktuálně popisuje oslavu výročí 17. listopadu u skulptury klíčů v Jihlavě. O klíčích píše jako o určitém symbolu k vyprovázení, hledání a nacházení. K sobě samým, k ostatním i k řešení potíží, ty dnešní nevyjímaje.
Význam a odkaz 17. listopadu je samozřejmě věcí názoru, postojů a také životních zkušeností. Ale zamýšlím se nad jeho přímým spojováním s otázkou dneška a politiky. Nechce se mi přijmout tolik sugerovaný pocit, že právě v těchto volbách šlo „o všechno“. Miloš Vystrčil oslovuje ty, kteří se politikou zabývají. A právě ti si bezpochyby dobře pamatují, že téměř v každých volbách v minulosti mělo jít tzv. „o všechno“. Alespoň to tak bylo mnohými aktéry i komentátory dění často zdůrazňováno. Asi je to svým způsobem přirozené. Člověk prostě většinou žije přítomností, která mu připadá zdaleka nejzásadnější a převratná.
Přitom ovšem ony připomínané klíče vůbec nemusí být jen symbolem současnosti či budoucnosti. Klíče se dají docela vhodně použít i k uzamykání něčeho, co je z minulosti vhodnější před ostatními skrývat.
Téma ve svém příspěvku zároveň autor blogu úzce spojuje s aktuální politickou situací, viditelností ministrů končících a očekáváním výkonu od těch nastupujících. Lze jistě polemizovat o tom, nakolik se tzv. „viditelnost“ , která se dnes stala v politice heslem doby, překrývá s užitečností jedince v zastávané funkci. Právě ta by měla být onou kýženou maximou veřejné služby, jíž politika je (či by měla být). Jinak totiž i tolik vzývaná viditelnost může leckdy zakrývat nedostatek obsahu a někdy i vést spíše k posměchu. Příkladů známe nemálo.
Politiku sleduji přibližně třicet let. Pro mě byly listopadové změny roku 1989 především nadějí, že na naše životy už vláda (vlády) a strana (strany) zásadní vliv mít nebudou a mít nemají. Že k demokracii bezpochyby patří, že je možné a třeba i vhodné se v nich podle světonázoru a ideového zakotvení účastnit. Ale že není žádoucí je vzývat a očekávat od nich ráj na zemi.
Že jedinec ve svobodné společnosti, opírající se o neměnný a pevný vnitřní hodnotový postoj, nebude vychýlen ve své životní cestě podle toho, jak momentálně dopadnou volby. Vlády – kromě totalitních – mohou jeho život usnadnit či znesnadnit, ale nikoliv determinovat.
Být politikou uhranut a vnímat jejím prizmatem veškerý život, může snadno svádět přesně k tomu, od čeho se chtěla, předpokládám, alespoň část veřejnosti po Listopadu osvobodit.
A propos, v sousedním Německu, stiženém koronovirem obdobně těžce, se konaly letošní parlamentní volby ještě o něco dříve než u nás. Nově konstituovaná koalice již měsíce projednává podrobnosti své budoucí vlády a země je přitom i v tomto těžkém období přechodně spravována dosluhující vládou bez věčných „politických“ emocí, spěchu a navozovaného pocitu „že když ne teď, tak nikdy“, jako jsme tomu nechtěnými svědky u nás.

Helenínská škola? Škoda.

Středa, 24 listopadu, 2021

Sterilní vzhled nově uskutečněné přestavby někdejší školy v Heleníně (po léta ovšem chátrající) do její současné podoby vyvolal mezi veřejností rozruch. Aby ne. I na mě, snad proto, že jsem se „löwovským Helenínem“ zabýval, se s pohoršenými reakcemi obrátili někteří mí známí. Co prý tomu říkám. A že prý se pan Löw musí v hrobě obracet.
Což o to, odpovídám, důvodů k obracení by měl Carl Löw celou řadu. A nejen kvůli této přestavbě. Vždyť stav jeho rozpadající se rodinné hrobky na jihlavském ústředním hřbitově (k nalezení hned za barevnými kontejnery s odpadky) je jedním z těch nejpříznačnějších a nejostudnějších. Ale raději snad zpět k „jeho“ někdejší škole.
Dřívější charakteristický sloh budovy, která sloužila ke vzdělávání generací dětí obou jazykových skupin obyvatelstva, patřil bezesporu k původní výrazné pečeti, již zakladatelé Helenína této dnešní části Jihlavy vtiskli. A především – její minulost nemá v našem regionu obdoby.
Škola totiž svébytně patří k moderním dějinám Jihlavy a sehrála i roli v mnohdy bouřlivém česko-německém potýkání počátkem 20. let minulého století. Založena byla již v roce 1873 a na počátku 20. století ji navštěvovaly na dvě stovky dětí. V letech 1. světové války zde byl přechodně zřízen vojenský lazaret. Náklady na její chod přitom po dlouhá desetiletí nesla tamní textilní továrna pod patronací rodiny Löwových. Vlastně až do převzetí školy československým státem po roce 1918, tedy bezmála padesát let.
V těch letech se při letitém zápase o charakter Jihlavy a blízkých obcí vedly mezi českým a německým obyvatelstvem někdy opravdu vášnivé spory. Jeden z nich se týkal i posílení české výuky v helenínské škole. Na její podporu se konaly houfně navštěvované schůze rodičů i českých politiků, rozjitřenou situaci sledoval místní tisk (Jihlavské listy nevyjímaje).
Šlo o jeden ze symbolů přeměny dřívější Jihlavy německé na českou, již veřejnost tehdy tolik prožívala. To všechno je pryč. Pryč je, zcela viditelně, i režné cihlové zdivo a někdejší dřevěné zdobné prvky na zdech školní budovy, do níž dopoledne chodívaly helenínské děti s aktovkami a kolem níž se potom v zimních měsících proháněly z kopce dolů na saních (k pohoršení místních chodců).
Nedávno citoval na svém blogu JL věhlasný bloger M.V. nejmenovaného klasika: „My jsme ta doba. Jací jsme my, taková je doba“. Je-li tomu skutečně tak, pak to lze trefně vztáhnout i na tuto tzv. rekonstrukci budovy někdejší školy v Heleníně. Prostě – ohledy stranou. V naší společné minulosti gumujme podle potřeby a s někdejšími symboly si hlavu nedělejme. Účel přece světí prostředky. Soukromý investor se zařídil ryze po svém (což takhle třeba tzv. společenská odpovědnost firem?). Město a úřady se dívají jinam (možná na stále neexistující multifunkční halu).
Zajímavé může být srovnání s Libercem. Zatímco v něm plánují zpamátnit někdejší tzv. Liebiegovo městečko pro jeho typický vzhled a historii (nesoucí název po tamním textilním velkoprůmyslníkovi), v Jihlavě se jak vidno přestavuje do univerzálního, uniformního stavebního kabátu. Dvě města, dva přístupy.

Císař je nahý

Středa, 17 listopadu, 2021

V tisku se nedávno objevila zpráva o tom, že Jihlava by se mohla ucházet o pořádání titulu Evropské hlavní město kultury 2028, a že se prý o tom již vedla „premiérová veřejná diskuse“. Což o to, drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, říkávalo se dříve.
Téma – je-li opravdu míněno seriózně – by především zasloužilo diskusi nejen veřejnou, ale především důkladnou a kritickou. Navíc ve skutečně širším fóru (čímž nemám na mysli pouze známé jihlavské uskupení) veřejnosti a aktérů kulturního dění. Na něco podobného zde není místo, tak snad jen několik málo poznámek.
Jak vyplývá ze slov pořadatelů soutěže udělujících tento titul, „v současné době se považuje jeho udělení spíše jako podnět ke kulturnímu vývoji a strukturálním změnám v daném městě.“ Nelze se tedy neptat, zda Jihlava potřebuje k takovému podnětu právě tuto formu jistě finančně nákladné soutěže. Zda je nejlepší cestou k oživení uměleckého a kulturního života ve městě impulz vnější a okázalý.
A především – o kultuře se sice mnoho mluví, ale je otázka, zda pod tímto pojmem všichni chápou totéž. Leckdy o tom lze pochybovat. Možná by nebylo od věci začít právě vyjasněním si onoho pojmu. Zdánlivě samozřejmé totiž může být i samozřejmě zavádějící. Ostatně, slovník, který je v posledních letech ve městě v souvislosti s tzv. kulturou stále častěji slyšet, je zcela „nekulturní“: strategie, projekt, akční plán, institucionální zakotvení… . Hodnotné kulturní a umělecké dění nelze vyprojektovat ani naplánovat. A je-li záměrem oněch plánů jen vytvořit rámec pro skutečnou tvorbu, pak je vhodné důsledně dbát na to, aby forma (plány a projekty) nepřebíjela obsah.
Ke skutečnému kulturními dění ve vyspělé společnosti nezbytně patří i dlouhodobá výměna názorů, reprezentující různé postoje a představy. Můžeme si popravdě odpovědět, že se zde tak skutečně děje? A pokud ano, potom kde? K výměně názorů – a to zcela neoddělitelně – patří také kultura projevu. Mluveného, ale i kultura slova psaného. Těžko si nevšimnout, že něco takového Jihlavě (i Vysočině) schází. Schází zde médium, které by něčemu podobnému cíleně a dlouhodobě poskytovalo prostor. Tribuna pro kultivovanou, kvalifikovanou polemiku a nezbytnou kritickou debatu.
K plnohodnotnému kulturnímu dění ovšem nezbytně patří i autentické umělecké počiny a originalita myšlení. Slovy Ferdinanda Peroutky z jeho knihy Jací jsme: „Je nutno se jednou ptáti, oč by byl duševní život Evropy ochuzen, kdybychom se najednou propadli a podle toho posuzovat naši vnitřní velikost.“
Zatím se zdá, že v Jihlavě vzniká stále více funkcí, výborů a institucí, než původních děl a neotřelých myšlenek. Čím více funkcí a projektových cílů, tím více kvalitního kulturního dění? Tak to obvykle nefunguje. Tvůrčí duch totiž vane zcela neorganizovaně a jinde než v zasedacích místnostech.
A konečně – vnímáme-li přínos kultury a umění jako činnosti, které mají kultivovat a zušlechťovat, a nikoliv jen bavit, pak je argument kvantity, ve zprávě o oné „premiérové diskusi“ uváděný, poměrně irelevantní. Počtem nelze kvalitu nahradit. V kultuře stejně jako v mezilidských vztazích.
Pokud je tedy záměr usilovat o titul Evropského hlavního města kultury myšlen skutečně seriózně a nemá-li být nahlížen jen jako další z bizarních nápadů, jichž je v poslední době kolem plno, pak stojí za úvahu následující: není smysluplnější usilovat o to, městem kultury se přirozeně skutečně stát (byť ne třeba hned evropským) a nikoliv jím být jen formálně prohlášen? V Německu, jedné z kolébek evropské kultury, mají pro takový rozdíl trefné označení „Sein oder Schein“ – být anebo zdát se.

Sdílená solidarita

Sobota, 30 října, 2021

Nedávné hlasování většiny přítomných senátorů a senátorek umožnilo zvýšení platů politiků, což celkem pochopitelně vzbudilo nejrůznější reakce veřejnosti. Stalo se tak souběžně s každodenními zprávami o tom, že nastávají – z hlediska ekonomických prognóz – časy spíše méně příznivé. Cynik by možná poznamenal, že tím vlastně členové Senátu prokázali patřičný smysl pro realitu, neboť se na onu hospodářsky těžší dobu svým postojem sami předem zodpovědně připravují.
Ale pryč od cynismu. Zmíněné hlasování (a jeho následná obhajoba) proběhlo shodou okolností jen pár dnů před výročím 28. října a s ním spojenými oslavami. Každoročně tak nastala doba pro pomíjivě vzletná slova veřejných činitelů a pořízení nezbytné zásoby fotografií pro ještě nezbytnější sociální sítě. Obvykle se tak děje také u sochy Tomáše G. Masaryka naproti budově jihlavského gymnázia. Odhlédnuvše od skutečnosti, že on sám velkým příznivcem právě tohoto data jako oslavy vzniku samostatného státu nebyl, připomeňme si raději jeho vlastními slovy pár vět k demokracii a „hmotaření“, jak s oblibou shromažďování peněz a majetku nazýval: „Vím, dnes se zásady demokracie často dovozují z materialismu. Materialismus je sice vědecky překonán, ale trvá v přeceňování hmotných podmínek života… Byla by to vůbec divná demokracie, kde by nebylo místa pro mravní iniciativu individuální.“
Možná tedy není zcela od věci vybavit si ve světle výše napsaného jarní iniciativu předsedy Senátu Miloše Vystrčila. Ten před pár měsíci navrhoval „sdílenou solidaritu mezi lidmi“. A to za účelem překonání nepříznivých ekonomických důsledků pandemie. Část platu těch, kteří pracovali třeba z domova, často státních úředníků, měla podle jeho návrhu jít ve prospěch finančně postižených spoluobčanů. Jeho svérázná představa se tehdy setkala s prudkými ohlasy a nejrůznější škálou odsudků. Třeba ale právě teď, po senátním hlasování o zvýšení vlastních platů, nastala vhodná doba pro uskutečnění oné „sdílené solidarity“ alespoň v menším měřítku. Ano, ze strany těch, kteří jinak návrhy svého senátního předsedy hlasitě podporují a prosazují. Není to sice tzv. „systémové řešení“, o němž se v politice rádo mluví, zato by mohlo být příkladem v duchu nejen onoho jarního návrhu, ale i Masarykem vzývané mravní iniciativy individuální. A především, pokud by k tomuto kroku své kolegy Miloš Vystrčil třeba i sám vyzval – a umí to! – mohlo by tak být naplněno rčení, že slova nejsou v tomto ohledu odvážnější než činy.

Ad „Malý návrat velkého básníka“

Pátek, 8 října, 2021

Páteční Jihlavské listy (8. října 2021) placeným sdělením inzerovaly „Malý návrat velkého básníka“. Jedná se o představení podzimní části festivalu Hudba tisíců nesoucí název „Vzpomínka na jihlavského rodáka“. Festival tím veřejnosti nabízí večer lyrických veršů „Herbsteskommen“ (Když přichází podzim) s hudebním doprovodem. Je to na mahlerovském festivalu možná sice trochu nečekaná, přesto nikoliv nezajímavá příležitost připomenout si blíže jejich autora, Louise Fürnberga, který přišel na svět v roce 1909 v jihlavské německo-židovské rodině.
Aby však ona avizovaná vzpomínka, které poskytl záštitu předseda Senátu PČR Miloš Vystrčil a je podpořena Česko-německým fondem budoucnosti, byla plnější a zároveň plastičtěji vykreslila různá zákoutí Fürnbergova tvůrčího ducha, je vhodné nepominout vedle festivalem prezentované jemné poezie také básníkovu jinou polohu. Ta totiž v inzerátu vůbec zmíněna není.
Jde o autorovy vyhraněné politicko-angažované verše, jimiž oslavoval komunismus, leninismus a (dočasně) stalinismus. Jejich symbolem se pak stal jím zkomponovaný text oficiální hymny komunistické Jednotné socialistické strany Německa (SED), vládnoucí tvrdou rukou po desetiletí v NDR. Píseň o straně (popř. Píseň strany), kterou Fürnberg v roce 1949 napsal jako jeden z mnoha svých textů, mu sice otevřela cestu k oficiálnímu uznání v letech komunistického režimu v NDR, ovšem po změnách z let 1989-1990 výrazně zatížila jeho ostatní básnickou i prozaickou tvorbu.
Jistá dvoucestnost Fürnbergovy tvorby jako by se do jisté míry projevovala i v recepci, s níž se jeho jméno a dílo setkává v současném českém a německém prostředí. Zatímco u nás bývá častěji zmiňován především jeho smysl pro jemné vyjádření přírodní lyriky, němečtí publicisté si, zdá se, mnohem více všímají Fürnbergova podílu na angažovaně-politickém slovníku padesátých let a jeho zahalování do zdánlivě nevinného hávu lidové poezie. Peter Dittmar, dlouholetý vedoucí rubriky feuilletonů listu Die Welt, si nikoliv bez ironie všímá postupného „odstalinování“ a „ideologického pročišťování“ jeho veršů po odhalení stalinského kultu ve druhé polovině 50. let a počátkem 60. let (na příklad Píseň o Stalinovi se propříště měla nazývat Píseň o člověku, Tuto píseň věnuji Stalinovi… měla být nově známá jako Tuto píseň věnuji sovětům…). Obdobně na básníkovu osobnost a tvorbu nahlíží spisovatel a literární vědec Christoph Werner ve svém příspěvku na WeimarLese. Samostatnou kritickou studii pak rozboru Fürnbergovy stranické hymny SED věnoval dr. dr. Joachim Kahl v časopise Aufklärung und Kritik pod názvem Die Partei, Die Partei, die hat immer recht… (Strana má vždycky pravdu…). Tento autor v souvislosti s textem píše o „lyrické přepjatosti jedince a typicky stalinském vykolejení. Tvrdými slovy jej pak definuje jako „apoteózu a mytizaci strany“ a zřejmý doklad o „vlichocování se straně“ v němž je formulován „marxisticko-leninský stranický kult“. Konečně, i stručný úryvek ze samotného obsahu hymny vypovídá sám o sobě lépe než jakýkoliv komentář:
„Strana má vždycky pravdu…
Dala nám všechno, slunce a vítr, a neskrblí…
Co jsme, jsme díky ní.“
Festivalový večer v gotické síni radnice poskytne jihlavské veřejnosti možnost vyslechnout si (naštěstí) zcela odlišnou poetiku zdejšího rodáka Louise Fürnberga. Téma podzimu, s jeho barvami, proměnami a náladami, které básníka inspirovaly, slibuje být jako součást věčných přírodních cyklů trvalejší, než ona „strana – matka mas“, kterou autor celoživotně vzýval a velebil a jíž se zároveň – nikoliv bez příčiny – obával. „Co zpívám, zpívám soudruhům…,“ básnil v jednom ze svých děl. Jen on sám věděl, zda to platilo jen o jeho strofách angažovaných, zatímco zpěv veršů lyrických, osobních i přírodních, je určen i těm, kteří jeho přesvědčení nesdíleli.
Tyto řádky rozhodně nejsou vyjádřením názoru, že by díla „ideově neaktuálních“ autorů neměla být uváděna. Zcela naopak. Dosáhla-li v jisté části své tvorby originality či uměleckého nebo myšlenkového mistrovství, pak by jejich upozaďování bylo ochuzením veřejné scény. Vnímavý čtenář/divák/posluchač bezpochyby dokáže rozeznat kvalitní dílo a je schopen si jeho přínos vychutnat sám o sobě. Ostatně, nejeden z dnešních klasiků české literatury se ve svém raném poválečném mládí uchýlil k textům, které se dnes čtou přinejlepším s rozpaky, a přitom jejich pozdější tvorba patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy bylo napsáno.
Připomínáme-li si ovšem památku autora jako člověka; uvádíme-li výsledky jeho duševní tvorby na veřejnosti, je na místě minulost neselektovat a uvádět jej i jeho práci v kontextu. S ním spojenou skutečně uměleckou tvorbu tím nijak neumenšíme a připomínka někdy přepjatého ideově-politického angažmá může sloužit také jako podnět k zamyšlení o trvalosti a smyslu takových aktivit i nám ostatním.
Jak případně k tomu znějí slova básníka Františka Halase: „Sépie, sépie, ty prcháš ve svém inkoustu, můj mne neskryje…“.