Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Realizace feedbacku konzumenta strategických municipálních komunikačních platforem

Zdeněk Geist | Neděle, 5. 9. 2021 v 11:39

Protože se nedomnívám, že by Jihlava příliš vzdělávala, pokoušel jsem se přečíst si v zářijových Ježkových očích příspěvek k tomuto tématu. Na stranách 4-5 totiž vyšel pod názvem opačným, tedy že údajně „Jihlava vzdělává (kulturou)!“. Vzhledem k podivnému jazyku, jímž byl text sestaven, jsem se – jeho vlastními slovy – pokusil o „realizaci zážitkového čtení“.
Zcela chápu, že na hodnotový obsah vzdělání (o němž ostatně v textu není téměř nic) se mohou názory lišit. Možná i na jeho smysl, zaměření, směřování a podobně. Mimo jiné také podle samotného vzdělání vzdělavatelů.
Usuzuji ovšem, že vzdělanosti v tradičním a trvalém smyslu toho slova lze jen velmi obtížně dosáhnout „realizací inovativních projektových aktivit pomocí nástrojů inkubátoru platformy, testovaných novými metodickými postupy s unikátními hodnotami např. know-how a exponátů z oblasti byznysu a komunit, podporovaných externími aktivitami z grantových výzev, a jejich evaluací klíčových kompetencí pro kreativní učení a sebepojetí mladých lidí pro iniciování změny ve veřejné sféře“.
Má-li pak ke kulturnímu vzdělání a tzv. klíčovým kompetencím dovést děti kampaň „Jihlava mi není fu©k!“, pak nezbývá než podotknout, že pomyslný práh pro ušlechtilou slovní hříčku zůstal v tomto případě tak nízko, jak jen práh zůstat může. Dříve by se takovému počinu v Jihlavě, v níž vzdělaní lidé skutečně žili (a jistě i nyní žijí), řeklo nejspíše: „Chucpe“, popř. „Schande“. Dnes už z města němčina i jidiš vymizely, česky se – jak ze zmíněného příspěvku radničních JO vidno – hovoří jen okrajově, tedy by tomu odpovídalo světové „Shame on you“.
Závěrem: staří Řekové definovali kulturu, potažmo vzdělání jako to, co člověk připojuje ke své přirozenosti. Uvážené tříbení a pěstování způsobu, jak být člověkem. K tomu patří i způsob uvažování a vyjadřování. Název kampaně „Jihlava mi není fu©k!“ i podoba jejího představení tedy vzbuzuje otázku, co z toho je ona „připojená kultura“ a co naopak „přirozenost“.

Svoboda člověka s mezkem

Zdeněk Geist | Sobota, 13. 2. 2021 v 18:11

Nedávno na fóru JL věhlasný blogger zveřejnil příspěvky studentů na téma: „Co pro mě znamená svoboda?“
Přestože mě se na totéž sice nikdo neptal – a oprávněně, koneckonců už dobré čtvrtstoletí studentem nejsem – se zájmem jsem si stať přečetl. Slova často výstižná, odhodlaná a někdy vskutku vznešená.
A snad pro ono zmíněné čtvrtstoletí, během něhož próza života – slovy Svatopluka Machara – lidský rozlet k výšinám leckdy spíše „přizemnívá“, vybavila se mi stará bajka o člověku a mezku.
V tomto podobenství totiž mezek, rozuměj stát, který byl člověkem kdysi pořízen jako užitečný pomocník, nabude postupně dojmu, že musí člověku pomáhat a ochraňovat jej. A to i tehdy, kdy o to není žádán a nikdo o nic nestojí.
„Člověk ležel a spal. Mezek, přítel člověka, bděl nad jeho spánkem. Na čelo člověka se posadila moucha. Mezek nemohl strpět, aby moucha rušila spánek člověkův. Ohnal se tedy kopytem po mouše a rozdrtil člověku hlavu.“
Vím, kdo by dnes ještě hledal poučení v letitých bajkách. Navíc pochmurných. Ale přesto, řekl bych, že i tahle bajka patří k tématu: „Co pro mě znamená svoboda?“.
Nech, mezku-státe, člověka prostě být. Ať spí či bdí, s mouchou na čele nebo bez ní. Člověk si přece krmí mezka, nikoliv mezek člověka.

Ohlédnutí za Almou Rosé

Zdeněk Geist | Pondělí, 7. 12. 2020 v 12:23

Jihlavské zastupitelstvo má prý hlasovat o pojmenování nově vzniklého náměstí po Almě Rosé, hudebnici a neteři Gustava Mahlera, jak jsem zjistil od přátel a jak vyplývá z veřejných zdrojů. Nemám samozřejmě tušení, k čemu se zastupitelé přikloní a podle čeho se vlastně vůbec budou rozhodovat. Ale ať už hlasování dopadne jakkoliv, prospěje její památce už jen samotná skutečnost, že se jménu Mahlerovy neteře – a rovněž nadané houslistky – dostává v Jihlavě veřejného ohlasu i na kolbišti komunální politiky. A to několik let poté, co se zdejší kulturní veřejnost mohla s jejími osudy i s nově popsaným jihlavským působením seznámit v nejrůznějších formách.
Když jsem ze soukromé iniciativy začal před časem spolu s dalšími příznivci hudby publiku na Vysočině Almu Rosé představovat – a odlišovat ji od Almy jiné, a to věhlasnější, totiž její tety Almy Mahlerové – setkala se naše snaha s potěšitelným zájmem veřejnosti. Při populárně naučných pořadech se slovem o životě jejím i její rodiny a hudbou v rámci vystoupení Filharmonie Gustava Mahlera; na výstavě v Domě hudby v Kosmákově ulici; v pořadech Českého rozhlasu; v článcích zveřejněných v Jihlavských listech či monodramatem uvedeným na MHF Petra Dvorského v loňské sezóně.
Privátním počinem bylo i vydání publikace Hoffmann-Mahler-Rosé v nakladatelství Parola, která v pasážích věnovaných rodině Rosé přinesla dosud neznámou kapitolu z osobního i koncertního propojení Almy Rosé s Jihlavou. Včetně míst, kde se zde před přibližně devadesáti lety vyskytovala – v místním divadle, někdejším rodném domě její matky Justiny Mahlerové, v Grandhotelu, na židovském hřbitově či právě v Jihlavském dvoře (dnes Dělnickém domě), kde s úspěchem koncertovala před českým i německým publikem.
Při všech těchto počinech bylo zřejmé, že diváky, resp. posluchače Almin osud i vazby s tehdejším hudebním světem zaujal. A to natolik, že někteří – jistě v dobré víře – se zpočátku dokonce těšili na její osobní vystoupení v Jihlavě… Ale i takové momenty patří k osvětě.
Nyní se po letech zřejmě rozhodla k této iniciativě přidat i jihlavská radnice, což je pro mě jako pro člověka, který se životem Almy Rosé autorsky i badatelsky dlouhodobě zabývá, zároveň překvapující i potěšující. Rozhodne-li se zastupitelstvo pojmenovat prostranství před Dělnickým domem jejím jménem, bude to přiléhavé. Tam totiž hudebně oslnila a do Jihlavy navíc na chvíli přenesla i žádoucí „lesk velkoměstské Vídně“, jak referoval tehdejší tisk. Bylo by tak symbolické, kdyby ji nyní ocenila i Jihlava poté, co ve Vídni jedna z ulic její jméno nese již desítky let a navíc od letošního jara i jeden z tamních parků.
Jméno Alma znamená „živitelka“ či „požehnaná“. Požehnaný byl i Almin život, dokud jej tragicky neusmýkal nacistický holocaust. Za obojí si Alma Rosé, podle mého mínění, veřejnou vzpomínku zasluhuje. Snad tedy při vědomí výše řečeného bude jihlavské zastupitelstvo o věci jednat také s „myslí požehnanou“.

Stamicova flétna se smyčci oživla po staletích v Jihlavě

Zdeněk Geist | Pondělí, 23. 10. 2017 v 18:38

Nedělní Podzimní koncert Filharmonie G. Mahlera přinesl zřetelný důkaz o přínosu, jaký má „domácí“ hudební těleso pro Jihlavu a Vysočinu. Kromě symfonií Josefa Haydna a v Čechách málo slýchaného Leopolda Mozarta (známého u nás více z filmového plátna než z koncertních sálů), totiž orchestr v čele se svým šéfdirigentem Jiřím Jakešem a flétnistkou Ditou Urbánkovou-Čeledovu uvedl Koncert pro flétnu a orchestr C dur Jana Václava Stamice.
Koncert byl výjimečný hned z několika důvodů. Jednak vůbec tím, že byl po takové době představen posluchačům. Jiří Jakeš jej totiž nalezl, přepsal a upravil z původního autografu skladatele, jehož třísté výročí narození v někdejším Německém (dnes Havlíčkově) Brodě si letos připomínáme. Výběrem a transkripcí právě této skladby, umocněné navíc výborným hudebním přednesem sólistky Dity Urbánkové Čeledové, tak J. Jakeš a jím vedený orchestr ukázal v plné míře výjimečnost Stamicova génia.
Autor skladby byl sice sám virtuozem houslovým, nicméně pro mistrovské ovládání nástrojové hry i u jiných instrumentů měl mimořádný cit (a jako dirigent i nároky). A tak když už tedy napsal tento flétnový koncert, nechal nástroj – i jeho interpreta – náležitě vyniknout. To se nadmíru zdařilo také v případě nedělního provedení této nově objevené skladby. Zejména druhá věta koncertu, jež vynikala silnými melodickými motivy, jasně prokázala, jak předběhl v Mannheimu usazený komponista z Vysočiny svoji dobu. Náladou především v těchto pasážích skladby totiž více než jen vykročil z barokní hudby – spíše již připomíná budoucí velké melodiky raného romantismu.
Je správné a poučné připomínat veřejně památku dávno zesnulých jedinečných hudebníků, ať už odhalováním pamětních desek či texty k jejich uctění. Není ale pro hudební odkaz skladatele větší pocty, než když se orchestry a posluchači nadále zajímají především o jeho dílo. Tím více, pokud je zároveň na koncertních pódiích představena zapomenutá, avšak výjimečná autorova skladba. Takový počin zaslouží ocenění všech, kteří se na něm podíleli. Ať už nalezením původního notového zápisu a jeho náročným přepisem, či hudebním nastudováním a velmi zdařilou interpretací.
Velmi pozitivní přijetí nedělního koncertu ze strany publika jistě jihlavské filharmoniky potěšilo. A ze vstřícných reakcí posluchačů zároveň zřetelně vyplývá, že ti očekávají i další podobné hudební „oživení“ v podání Filharmonie G. Mahlera.

K odchodu MUDr. J. Procházky z jihlavské nemocnice

Zdeněk Geist | Středa, 1. 3. 2017 v 15:31

Důvody pro zachování či zrušení samostatné traumatologie v jihlavské nemocnici by měly vycházet z profesní debaty lékařských odborníků. Tím nejsem, tedy k tomu mlčím. Co mne ale velmi zaráží a udivuje, je skutečnost, že vedení nemocnice přimělo k odchodu jejího bývalého primáře, zkušeného lékaře se třemi atestacemi, renomovaného operatéra a dlouholetého vedoucího pracovníka zdravotnických týmů. Podle vyjádření mnohých pacientů a řady lékařů (kteří se však z obav o zaměstnání nechtějí vyjadřovat veřejně) je přínos MUDr. Jana Procházky pro odbornou lékařskou péči i vedení a výchovu mladších lékařů nesporný.

Očekával bych, že vedení příspěvkové organizace Kraje, financované z veřejných prostředků, bude jednat přísně v zájmu obyvatel Vysočiny, resp. pacientů nemocnice a osobní řevnivost či antipatie ustoupí před objektivním přístupem v personálních otázkách. Vynucený odchod kvalifikovaného lékaře neslouží dobré pověsti jihlavské nemocnice a zájmům jejích pacientů.

V situaci, kdy jsou nářky nad nedostatkem lékařů na denním pořádku, kdy probíhají – také na Vysočině – pobídkové programy pro mladé lékaře, je vynucený odchod zkušeného úrazového chirurga s letitou praxí těžko pochopitelným krokem. Je v zájmu veřejnosti, přispívající do veřejného zdravotního pojištění i daněmi na chod veřejných institucí, aby kvalifikovaní lékaři na Vysočině zůstávali a byli k práci zde motivováni.

Odejde-li MUDr. Jan Procházka z Jihlavy na jiné pracoviště mimo Vysočinu, stane se tak ke škodě nás, potenciálních pacientů. A ačkoliv kdekdo dnes po straně mluví o tom, že by to byla profesní ztráta, málokomu se chce takto vyjádřit i veřejně. Skutečně je důvod k takovým obavám?




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I