Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Ať nám cizí jazyky na Vysočině nejsou cizí

Zdeněk Geist | Středa, 31. 8. 2016 v 20:44

Vedle důrazu kladeného na odborné střední vzdělávání, zejména ve vazbě na přípravu absolventů učňovských či technických oborů na trh práce, je jinou důležitou součástí vzdělávání i všeobecné střední školství. Tato školská zařízení, a především gymnázia,  připravující studenty na vysokoškolské studium v jiných než technických oborech a poskytující potřebný společenskovědní základ, si rovněž zasluhují podporu a rozvoj.

Podstatnou součástí vzdělání v nich – byť ne pouze v nich – je výuka nejen cizích jazyků, ale co do největší míry i učení přímo v cizích jazycích. Vhodné zapojování jazyků přímo do výuky usnadňuje studentům jejich praktické používání, rozšiřuje slovní zásobu mimo běžné školní osnovy a navíc rozvíjí i jazykovou obratnost a komunikační schopnosti. Vedle současných možností, jakou je třeba metoda CLIL, by podle mého soudu bylo přínosné uvažovat i o zřízení výuky v cizích jazycích pro celé středoškolské studium, a to ve vybraných třídách některých škol na Vysočině. Taková možnost by rozšířila nabídku výuky pro talentované studenty se zájmem o cizí jazyky, přičemž by svoje schopnosti mohli rozvíjet doma na Vysočině a nemuseli by za takovým vzděláním mířit za její hranice, jak se dnes děje. Výrazné zapojování rodilých mluvčích či kvalifikovaných českých učitelů, třeba i se zkušenostmi ze zahraničí, by mohlo být zajímavým oživením podobné výuky a motivací pro jejich studenty. Je samozřejmě také spojeno s odpovídající odměnou pro takové učitele. Domnívám se, že podobná nabídka tohoto typu vzdělávání na Vysočinu patří a neměla by být omezena jen na Prahu či jiná městská centra. A že i zvýšené náklady související s podobnou výukou se vyplatí a měly by být součástí krajských priorit.

Jiným způsobem, jak podpořit osvojování si znalostí cizích jazyků, by byla i větší podpora studentů při získávání jazykových certifikátů. Dnes je jejich úspěšné složení často otázkou nejen chuti či schopností studentů, ale i finančních možností jejich rodičů. Jsem toho názoru, že by motivační příspěvek na příklad z Fondu Vysočiny byl účinným a přitom vhodným nástrojem, jak podpořit mladé lidi v jejich cestě za vzděláním. Ostatně, jakkoliv platí, že určující je motivace každého jednotlivce, podobná „veřejná investice“ do zvyšování kvalifikace studentů se přeneseně vyplatí celému kraji a jeho rozvoji.

Není třeba zdůrazňovat, že vzdělání, a to jak odborné, technické, ale i všeobecné, je základním a nepřekročitelným předpokladem budoucnosti Vysočiny. A v ní to bez  „samozřejmého“ používání cizích jazyků příliš nepůjde.

 

Podpora kultury je potřebná i výhodná

Zdeněk Geist | Čtvrtek, 11. 8. 2016 v 20:14

Je nepochybné, že kultura, stejně jako umění, jsou potřebné nejen z hlediska obecně vnímaných hodnot. Rozvíjejí kreativitu, kultivují nás samé a tím i veřejný prostor; umožňují zážitky, jež se stávají součástí života každého z nás. Svébytným a neopakovatelným způsobem zprostředkovávají naši současnost i historii.

Kultura je ale také důležitou součástí vyspělého života v městech a obcích. Její pěstování přispívá ke spokojenosti obyvatel v místě, kde žijí, stejně jako může být i významným motivem pro cestování a turistický ruch.

Z hlediska veřejné správy je správné ji vnímat také ale v dalším ohledu. Jakkoliv platí, že kulturní či umělecké hodnoty jsou obtížně měřitelné a většinou i neocenitelné ve finančním vyjádření, je vhodné přemýšlet o nich i v tomto kontextu. Proč vlastně?

Ve vyspělých zemích dobře ví, že každé euro investované do obnovy památek nebo kulturního dění má kromě duševní hodnoty také přínos ekonomický. Slouží k zachování neopakovatelných hodnot do budoucnosti, významně podporuje turistický ruch, s nímž přichází další zdroj peněz a tím i vytváří pracovní místa ve službách. Samotné kulturní podniky posilují tradiční vazby v místech jejich konání a pro jejich pořádání rovněž vznikají pracovní pozice, jež představují oživení pracovního trhu. Přiměřená podpora tradičních kulturních událostí z veřejných zdrojů přitom může být základem pro sponzorské příspěvky z řad soukromého kapitálu.

Na území Vysočiny se nachází hned tři památky UNESCO. Vyšší podpora Kraje městům, v nichž se nachází, by byla vhodnou investicí. Podpora propagace či kulturních akcí, s památkami provázaných, by mohla přispět nejen k jejich vyšší návštěvnosti, ale také k opakovaným návštěvám těchto míst. Je známé, že spokojený a vracející se návštěvník, je nejlepší reklamou nejen pro památky, ale i pro celý kraj.

Již tradiční hudební a filmové festivaly dnes představují součást prezentace Vysočiny a míří na ně opakovaně návštěvníci z nejrůznějších koutů České republiky. Jejich podpora je tedy i zřetelnou oporou pro představování Vysočiny jako vyspělého a kulturního kraje. Ojedinělou hodnotou Vysočiny jsou umělecká díla a památky, nacházející se ve zdejších galeriích a muzeích.  Přínosné by pro podporu jejich vyšší návštěvnosti (a to i opakované) bezpochyby bylo zavedení jednotné (sdílené) vstupenky do kulturních zařízení Kraje Vysočina, s níž by bylo možné navštěvovat různé instituce na území kraje v určitém časovém období.

Za zvážení podle mého rovněž stojí volný vstup pro žáky a studenty z Vysočiny do kulturních institucí Kraje. Podobné opatření by mohlo přispět k pěstování a rozvíjení kulturních hodnot mládeže a poznávání uměleckých i historických hodnot naší společnosti, což obzvláště v dnešním rozkolísaném světě stojí za vhodnou podporu.

Kultura tedy představuje víc než jen významnou nehmotnou hodnotu, již potřebujeme k zušlechťování našeho života. Může a má být i podstatnou součástí ekonomického dění v našich městech a obcích.

 

 

Komu pomoci a koho odmítnout?

Zdeněk Geist | Pátek, 29. 7. 2016 v 19:22

Mnohými kolegy jsem vyzýván, abychom se i v rámci letošní krajské kampaně zabývali otázkou migrace a přijímání či odmítání uprchlíků. Abychom před tímto tématem nestrkali hlavu do písku (ač by se leckdy chtělo).

Je jasné, že toto téma dalece překračuje kompetence krajských samospráv. Chápu nicméně, že veřejnost nyní tuto problematiku vnímá prioritně, obzvláště ve světle tragických událostí minulých dní v Evropě.

Přiznám se, že pro mne má tato otázka zvláštní význam. I já jsem byl před Listopadem 89 uprchlíkem. Byl jsem rovněž žadatelem o azyl a bylo mi v Německu (kde jinde, že?) poskytnuto útočiště. Nejsem pokrytec a mám tedy – minimálně z výše uvedených důvodů – určité pochopení pro ty, kteří utíkají z nesvobody do lepšího světa. Ano, jsou zde ve srovnání s dnešní uprchlickou krizí podstatně jiné okolnosti. Jsem Evropan, stejného náboženského vyznání jako obyvatelé země, do které jsem se utekl. Přišel jsem s obdobnými kulturními i společenskými návyky. Zčásti jsem uměl řeč a byl jsem připraven se v ní zlepšovat. A ano, měl jsem zájem se v cizí zemi neodlišovat. Oblečením, vystupováním, hodnotami. Tedy integrovat se, jak se dnes říká. To patrně mnozí z těch, kteří přicházejí do Evropy dnes, nechtějí.

Jako já před lety na útěku před socialismem, i dnešní uprchlíci využívají tradice velkorysé azylové politiky západních evropských zemí. Problém je, že mnozí jí zjevně zneužívají. Odlišit ty, kteří skutečně utíkají před válečným strádáním od čistě ekonomických migrantů a především od potenciálních útočníků, je obtížné. Z hlediska zvládnutí imigrační vlny nicméně nezbytné. Samozřejmě, dít by se tak pokud možno mělo na hranicích Schengenu. A to řízeným procesem a ne chaoticky uvnitř EU.

Komu pomoci a koho odmítnout? Jednoduchá, ale podle mne nesprávná odpověď na obojí otázku je nikomu a všechny, či všem a nikoho. Domnívám se, že rodinám s dětmi, přicházejícím z oblastí válečného konfliktu, má být v Evropě poskytnuto zázemí, byť třeba dočasné. Do doby, než situace umožní jejich návrat zpět. Ostatní, ekonomičtí a nepolitičtí migranti, kteří jen zneužívají přehnané politiky otevřených dveří, mají být vráceni zpět. Stejně jako třeba početné skupiny mladých mužů, chovající se násilně jako ku příkladu o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem. Evropa nemůže integrovat všechny – a zejména ne ty, kteří o to nestojí – a rozhodně ne v situaci, kdy spolu s uprchlíky na kontinent přichází i netolerance a násilí.

Jsem zároveň toho názoru, že o umístění uprchlíků do jednotlivých zemí rozhodně nemá být rozhodováno na evropské úrovni. Takové rozhodnutí má být volbou jednotlivých členských zemí EU.

Prvořadé nyní je, vrátit Evropanům pocit bezpečí ve vlastní zemi. Aktivně bránit naše hodnoty a tolerantní, liberální prostředí. Všem příchozím dát jasně na srozuměnou, že chtějí-li u nás žít, potom musí respektovat naše zákony, zvyklosti a pravidla.

Jak můžeme pozorovat, problémy s netolerancí a teroristickými útoky se však zdaleka netýkají jen čerstvých imigrantů. Často za nimi stojí zradikalizovaní Evropané (byť různého mimoevropského původu), využívající migrační vlny a vzniklého neklidu k vyvolání strachu a úzkosti. Adekvátní odpověď tedy musí zaznívat především vůči nim. Ať jsou jimi duchovní, vyzývající k násilí či militantní náboženské skupiny v různých evropských zemích. Takoví lidé by neměli mít v Evropě místo a měli bychom mít sílu se s nimi vypořádat, ať už deportacemi či vězením.

K Evropě, jakou známe, ale patří i solidarita s opravdu potřebnými. V historii naší země máme přece dost zkušeností s mnohými emigračními vlnami, které našly svůj azyl nejen v průběhu 20. století.

Jeden z mých profesorů na vysoké škole měl památné rčení: “S Turkama turecky!“ (nic proti Turkům). Evropa má zůstat solidární, ale musí se také naučit pádně a včas reagovat na násilí vůči sobě samotné. Věřím, že to je cesta jak zvládnout nejen migrační krizi a nárůst násilí. Rychlé a jednoduché recepty, i když třeba momentálně lákavě zní, totiž dovedly – jak přece dobře víme – v minulém století Evropu na pokraj záhuby již několikrát.

Proč jaderné úložiště právě jen na Vysočině, pane ministře?

Zdeněk Geist | Úterý, 19. 7. 2016 v 20:29

  • V období letních prázdnin bylo ministrem průmyslu Janem Mládkem náhle oznámeno, že zvažuje navrhnout vládě zásadní zúžení výběru lokalit pro vybudování hlubinného jaderného úložiště ze sedmi v celé České republice na pouhé dvě. A to výhradně na Vysočině. V oblasti Kraví hora na Žďársku a Horka na Třebíčsku (ležící ovšem nedaleko Velkého Meziříčí).

Jasné a srozumitelné zdůvodnění takového kroku neexistuje. V oblasti Horka, kraji jako stvořeném pro agro a cykloturistiku, přitom obce vybudování úložiště jasně odmítají. Je to pochopitelné. Kraj zde není, na rozdíl od jiných oblastí Třebíčska, s jadernou energetikou sžitý, a jeho zásadní předností je malebná, neporušená příroda a klidné prostředí. Vybudování jaderného úložiště by zásadním způsobem navždy změnilo ráz této části Vysočiny.

Nejde jen o vybudovanou technologii, ale i nezměrné dopravní zatížení oblasti. Případné finanční kompenzace obcím nijak neřeší znehodnocení cen nemovitostí tamních obyvatel. Do kraje s jaderným úložištěm – jakkoliv moderně a šetrně vybudovaným – davy turistů na venkovské pobyty v přírodě nikdo nenaláká. Rozvoj venkova na Vysočině by se přitom měl rozvíjet především tímto směrem. Nikoliv z dotací ČEZu.

Kraj Vysočina by měl respektovat přání svých obyvatel a viditelně podpořit aktivitu obcí a jejich obyvatel, které se zúžení výběru lokalit, jako je tomu v případě Horky, brání. Zejména trvat na dodržování dohodnutých pravidel. Tedy na garanci neměnnosti původního plánu a harmonogramu, tedy průzkumu ve všech sedmi lokalitách v ČR, teprve následného zúžení na čtyři lokality a konečně výběru hlavní a kandidátní lokality. To vše výhradně na základě dialogu. A zároveň požadovat urychlené předložení připravovaného zákona o hlubinném úložišti vládě, aby tak byla v procesu maximálně podpořena práva dotčených obcí oporou v tomto zákoně.

Nelze připustit, aby bylo jednání a práce na dalších přípravách úložiště vnuceno pouze těm, kteří jsou méně hlasití, než jiní. Příroda Vysočiny i vůle jejích obyvatel rozhodně stojí za ochranu.

Je nepochybné, že jaderný odpad někde uložen být musí. Nicméně je v samotném zájmu jaderné energetiky, aby jednání o jeho úložišti vedl stát s obcemi a obyvateli korektně. Aby neměnil bez příčiny dojednaná pravidla a zakládal svá rozhodnutí na co nejdůkladnějším geologickém průzkumu a seriózním dialogu s dotčenými oblastmi. Jinak povede narušená důvěra jen k ostrým reakcím a soudním sporům. A samotný cíl veškerých jednání, tedy vybudování úložiště ve vhodné, bezpečné a přitom vstřícné lokalitě bude v nedohlednu.

Vyjádření ministra Mládka má k dialogu a nalezení shody opravdu velmi daleko. Chtěl-li tímto prospět rozvoji jaderné energetiky, opravdu se mu to nepovedlo.

 

 

Občanská gramotnost jako součást výuky

Zdeněk Geist | Pátek, 24. 6. 2016 v 19:12

Výchova k tomu, čemu říkáme finanční gramotnost, je dnes už celkem běžnou součástí výuky na mnoha základních školách. Prolíná se do různých předmětů a slouží k tomu, aby se děti – vedle školní matematiky – učily také praktickým aspektům počítání. Tedy zejména dovednostem, jak se naučit hospodařit s penězi, vypočítat si úroky z půjčky, pochopit splátku úroků a jistiny a podobně. Lze jen doufat, že tyto poznatky si děti osvojí nejen pro školu, ale především pro svůj další život a budou se jimi řídit, až budou dospělí. Je to bezpochyby nejpřirozenější a zároveň nejefektivnější ochrana společnosti před různými nekalými praktikami při sjednávání nevýhodných půjček a před pády do dluhových pastí.

Další součástí výuky dnes také bývá etická výchova. O tom, že je jí v současné společnosti více než potřeba, není nutno nikoho přesvědčovat. A ostatně, do značné míry souvisí i s výše zmíněnou finanční gramotností. Zkušenost z praxe ukazuje, že třídy, v nichž se důsledně a přirozeně prvky etické výchovy od nejnižších tříd prvního stupně zavádějí, jsou soudržnější, navzájem ohleduplnější a vzájemnou spolupráci vnímají jako přirozenou věc. Že jsou tím pádem i mnohem odolnější vůči různým projevům šikany je nasnadě.

Posílit by ale podle mého soudu bylo rovněž potřeba ve výchově dětí ke gramotnosti občanské. Žijeme sice v občanské společnosti, v demokratickém zřízení, avšak výchovu ke skutečnému „občanství“ v plném slova smyslu velmi podceňujeme. Dnes bývají hodiny občanské výchovy spíše předmětem odpočinkovým, třeba podobně jako výchovy hudební či výtvarné. Přitom bez uvědomění si významu postavení občana ve společnosti, jeho práv i povinností, nelze dlouhodobě přispívat ke skutečně silné a stabilní demokracii. Vidíme to zřetelně v poslední době, kdy se mnohým po čtvrt století svobodná společnost zdá již samozřejmostí, o níž není třeba pečovat. Někteří dokonce pošilhávají po východních modelech, kde méně svobody a více pevné ruky považují za správné.

Nejen stát, ale i kraje jako zřizovatelé středních škol mohou přitom důrazem na výchovu k občanství a vhodnou motivací pedagogů v tomto směru dosáhnout změny. Posílení předmětů společenských věd, prolínání tohoto tématu i do ostatních předmětů, je vhodným opatřením proti růstu radikálních a extrémních názorů. Jedním ze způsobů jak vzbudit zájem studentů (a koneckonců i jejich rodičů a pedagogů) by mohla být na příklad krajská soutěž v psaní esejů s náměty k aktuálnímu dění ve společnosti či podobně. Nezapomínejme, že dnes je již řada středoškoláků v dospělém věku a ve volbách mohou spoluovlivňovat veřejné dění. Jejich názor a jeho kultivace mají tedy nejen rozměr teoreticky vzdělávací, nýbrž i zcela reálný.

Ostatně, mnozí z nich již mají občanský průkaz. Vzdělávejme je tedy zavčas i v disciplíně občanské vyspělosti, aby byli dobře připraveni na svou roli ve společnosti. Je to v zájmu nás všech.




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I