Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

PRIOR JIHLAVA

Zdeněk Gryc | Úterý, 24. 11. 2020 v 10:18


KDO JINÉMU JÁMU Rudolf Slánský
23. listopad20:00

Převzato:

„Celovečerní televizní dokument s využitím aktuálně nalezených audiovizuálních záznamů vypráví příběh vykonstruovaného politického procesu z listopadu 1952, příběh jeho obětí i strůjců. Na jeho konci bylo 11 popravených bývalých vysokých funkcionářů KSČ, straně oddaných komunistů, kteří před soudem na předem známé otázky žalobců a soudců mechanicky „recitovali“ naučená doznání a obvinění „spolupachatelů“, bývalých přátel a spolupracovníků.“

Do dokumentu jsou vloženy vícekrát  3 fotografie významných exponentů. Je mezi nimi fotografie hezkého 28 letého mladého muže Antonína Prchala.

Když se vrátíme do doby okupace v srpnu 1968 a snah o „asanaci“ jihlavského historického jádra, tak bychom se měli zajímat o to, co přátelství na věčné časy způsobilo a začínat tím blízkým, tedy Jihlavou

Převzato:
Karel Prchal
Karel Prchal byl v letech 1971–1976[9] předsedou městského národního výboru v Jihlavě. Nesl velký díl odpovědnosti za likvidaci Kreclu, bloku historických středověkých domů v centru Jihlavy.[10]
———————————————-
Antonín Prchal
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Antonín Prchal (7. května 1923 Jihlava – 20. května 1996 Praha) byl příslušník Státní bezpečnosti, v letech 1952–1953 náměstek ministra národní bezpečnosti, 1953–1956 první náměstek ministra vnitra. Podílel se na provokacích StB (akce Kámen) a vykonstruovaných procesech (proces se Slánským). V roce 1963 byl za svou účast na nezákonných praktikách StB odsouzen k šesti letům vězení, ale již následujícího roku propuštěn. Pod pseudonymem Ivan Gariš se v období normalizace prosadil jako autor špionážních a detektivních próz a filmových scénářů.

Mládí
Absolvoval dvouletou obchodní školu v Jihlavě, studium pelhřimovské obchodní akademie v letech 1941–1944 nedokončil. Do dubna 1945 byl totálně nasazen v pobočce BMW ve Starých Horách. Koncem druhé světové války se stal členem odbojové skupiny vedené Milanem Moučkou, pozdějším vyšetřovatelem StB. Skupina začala být aktivní až v době květnového povstání. V květnu 1945 se stal Prchal velitelem Revolučních gard v Jihlavě, 21. května vstoupil do komunistické strany.[1]
Podle Josefa Frolíka byl Prchal „mladík s podezřelou minulostí a rozsáhlým kriminálním rejstříkem“, o kterém „staří příslušníci kriminální služby vyprávěli, že byl ve válce pasákem a že profesionálně tančil v Lucerna baru“ a který „měl prý úzké kontakty k SS-Obersturmbannführerovi Wilhelmu Leimerovi“.[2] Frolíkova věrohodnost je však zpochybňována.[3] Podle Petra Placáka nebyla Prchalova činnost za okupace „nikdy objasněna“ a „o Prchalově protektorátním působení by mohla svědčit i jeho služební horlivost a poválečná aktivita, včetně terorizování bezbranných civilních obyvatel německé národnosti – starců, žen a dětí“.[4]

Kariéra v bezpečnostních složkách
ZOB II.
Od 6. června 1945 byl příslušníkem jihlavské oblastní zpravodajské pobočky Zemského odboru bezpečnosti II. (ZOB II.) v Brně, který byl ovládán komunisty. Působil ve zvláštní skupině, která vytvářela agenturní sítě v nekomunistických stranách Národní fronty. Používal krycí jméno Ivan Gariš.[1]

Státní bezpečnost
Počátkem února 1948 byl převelen na pražské ústředí Státní bezpečnosti. Na komunistickém převratu se podílel jako stranický instruktor pro okres Třebíč, za což byl vyznamenán Řádem 25. února. Stal se členem skupiny, která měla za úkol školit a kontrolovat oblastní úřadovny a krajské pobočky StB. Získal tak vliv na personální složení a způsoby práce StB. Jeho kariéra pokračovala ve IV. sektoru, který se zabýval sledováním, později i speciálními operacemi, jako např. provokační akcí Kámen. Prchal se stal zástupcem velitele sektoru, fakticky ho ale řídil sám.[1]
Jako velitel zvláštního útvaru „Modřín“, podřízeného přímo ministru národní bezpečnosti Ladislavu Kopřivovi, byl pověřen provedením čistky, při které bylo na konci ledna 1951 zatčeno prakticky celé dosavadní vedení Státní bezpečnosti: velitel Osvald Závodský, náměstek ministra národní bezpečnosti Josef Pavel a většina náčelníků sektorů. Novým velitelem StB se stal Jaroslav Hora. Prchal byl 5. února 1951 jmenován jeho I. zástupcem, na přelomu let 1951 a 1952 ho ve funkci nahradil.[1]
Náměstkem ministra

Dne 12. února 1952 byl Prchal jmenován náměstkem ministra národní bezpečnosti. Státní bezpečnost zůstala dále pod jeho kontrolou. Podílel se na přípravě vykonstruovaných procesů s nejvyššími státními a stranickými představiteli. Osobně se zúčastnil zatýkání (např. Otto Šlinga a Rudolfa Slánského[5]) a výslechů s použitím násilí. Za přípravu procesu se Slánským byl 24. dubna 1953 odměněn Řádem republiky.

Po sloučení ministerstev národní bezpečnosti a vnitra se stal Prchal 14. září 1953 I. náměstkem nového ministra vnitra Rudolfa Baráka. Ačkoliv šlo o formální povýšení, jeho moc byla omezena a ztratil kontrolu nad některými částmi StB. Barák postupně posiloval na ministerstvu svou pozici, což způsobilo spory s Prchalem. Ty nakonec vedly k Prchalovu odvolání z funkce na začátku dubna 1956. Dalším důvodem pro odvolání byla jeho účast na čistkách mezi představiteli KSČ.[1]
Hodnostní postup
údaje dle Securitas Imperii[6]
• do 1948 – smluvní bezpečnostní orgán
• 1948 – nadporučík
• 1949 – kapitán
• 1. ledna 1951 – štábní kapitán
• 1 .dubna 1951 – major
• 1. března 1952 – plukovník
Po odchodu do civilu
Na základě usnesení politbyra ÚV KSČ byl Prchal jmenován vedoucím bezpečnostního oddělení Spojených oceláren v Kladně. Roku 1962 byl zatčen a obviněn z trestných činů obecného ohrožení a porušování povinností veřejného činitele, kterých se měl v 50. letech dopustit při vyšetřování zatčených představitelů KSČ. Na zasedání ÚV KSČ, které se konalo ve dnech 3.–4. dubna 1963, byl z KSČ vyloučen, protože nesl „osobní odpovědnost za zavádění nezákonných metod do vyšetřovací a soudní praxe“.[7] V červenci 1963 Nejvyšší soud odsoudil Prchala k šesti letům vězení, ale již v roce 1964 byl předčasně propuštěn.
Krátce pracoval jako dělník,

pak byl reklamním pracovníkem Československých cirkusů
a v letech 1965–1969 vedoucím dopravy Drogerie Praha.
Od roku 1969 byl vedoucím odboru podniku zahraničního obchodu Škodaexport.
Do důchodu odešel v roce 1984.[

Rodina
Jeho bratr Karel Prchal,
byl v letech 1971–1976[9] předsedou městského národního výboru v Jihlavě.
Nesl velký díl odpovědnosti za likvidaci Kreclu,
bloku historických středověkých domů v centru Jihlavy.
S manželkou Miladou rozenou Šebestovou (* 1924) měl syna Antonína Prchala mladšího (* 1949), který také sloužil ve Státní bezpečnosti. Dosáhl hodnosti majora, stejně jako jeho manželka Eva.[11] V roce 1989 se podílel na zbití tehdejšího disidenta Petra Placáka, za což byl 24. února 2014 odsouzen k jednomu a půl roku vězení

PRÁVĚ DNES

Zdeněk Gryc | Neděle, 8. 11. 2020 v 14:01

UPLYNULO 400 LET OD BITVY NA BÍLÉ HOŘE (1620-2020)

Bitva na Bílé hoře v roce 1620 rozdělila český národ.

Její výročí nyní nabízí příležitost ke společnému symbolickému aktu smíření. Přinášíme program akcí spojených s oficiální připomínkou této události. Bitva na Bílé hoře definitivně potlačila povstání, při kterém se české stavy pokusily dosáhnout mimo jiné náboženské rovnoprávnosti mezi katolíky a protestanty.

Místo toho přišlo období nadvlády a útlaku, pro které se v dějinách vžil termín

„doba temna“.

Během násilné rekatolizace odešlo do exilu až půl milionu obyvatel,

včetně osobností světového významu,

jako byl např. Jan Amos Komenský.

Po čtyřech stoletích nám tato připomínka nabízí možnost vypořádat se s dávnými traumaty, historickými křivdami a vzájemným rozdělením mnoha generací.

Chce stavět na tom, co nás jako příslušníky různých církví spojuje, nikoli rozděluje. A tak zatímco církve jdou po společné cestě reálné ekumenické spolupráce už dlouho, v neděli 8. listopadu 2020, přesně po čtyřech stech letech, bude na Bílé hoře odhalen smírčí kříž jako trvalé symbolické znamení odpuštění a vzájemného porozumění.

HAVLŮV PACIFISMUS,

měl hlubší kořeny v jejich rodině, matka a její otec Hugo Vavrečka.

https://cs.wikipedia.org/wiki/hugo-vavrečka

Je jistě zajímavé co se píše dnes, ale mělo by se vycházet z toho, co vyšlo v minulém časoprostoru.

22. února 1940 v 60 letů Havlova dědečka vyšla ve Zlíně publikace:

LIDOVÁ KERAMIKA MORAVY A SLOVENSKA ze sbírky H. Vavrečky Tuto sbírku komunisté zcizili.

Převzato:

Svědkové zrady aneb měli jsme se bránit? Dokument o událostech, které provázely opuštění příhraničních vojenských pevností vojáky čs. armády v době Mnichovské dohody, od níž letos uplynulo 80 let. Režie J. Urban a D. Krzywoň Dokumentární film Josefa Urbana a Dana Krzywoně se vrací do období mnichovské zrady a bezprostředního ohrožení českého národa, tedy k událostem, jejichž 80. výročí si v těchto dnech připomínáme. . . Hovoří se zde nejenom o 5. Koloně tu-zemských Němců, ale také o ohrožení hranice Poláky a Maďary. Ještě předtím, tedy v roce 1919 se na jižní hranici s Maďarskem bojovalo. Je velkou zásluhou Havlova dědečka Hugo Vavrečky, že hranice byla, tam kde je. Jednání diplomata by se neměla omezovat na oficielní setkání na hodinu, či dvě. Je nutno získat osobní vztah, nejlépe formou přes společný zájem nebo „koníčka“. TGM dobře věděl koho vybrat. Vavrečka, byl osobností vybavenou šarmem a anglosaským humorem. Vyznal se v kunst-historií obou zemí. Své poslání zdárně dokončil. O jeho osobnost, bychom se měli, inspirováni 100letím republiky, zajímat. Miloval umění, zejména habánskou keramiku ze Slovensko-českého pomezí, která ovlivnila naše lidové artefakty.

Unikátní Vavrečkova sbírka keramiky byla rodině také zabavena.

Stát se artefakty honosil i na výstavách ve Švýcarsku.

Jana Kybalová po vrácení sbírky H. Vavrečky za přispění ŠVÝCARSKÉ NADACE, CERAMIKA STIFTUNG, BASEL vydala v roce 1995 knihu: KERAMICKÁ SBÍRKA HUGO VAVREČKY.

S rukopisně napsanou a srdíčkem ukončenou, předmluvou Václava Havla „Osobností, která spojuje oba první presidenty, je Hugo Vavrečka,

český novinář, národohospodář, politik a diplomat, ministr propagandy ČSR, dědeček Václava a Ivana Havla. Vavrečka je pozoruhodná osobnost.

Otevřít jeho jméno na wikipedii by neškodilo, stejně jako se hlouběji zajímat o kořeny rodiny Václava Havla.

ARCHEOLOGOVÉ ZKOUMAJÍ HISTORICKÉ UDÁLOSTI Z ARTEFAKTŮ

Stejně bychom si měli uvědomit, odkud pramenil pacifismus Václava a Ivana Havlových.

Nejkrásnější kusy lidové keramiky pochází od Pacifistů – Habánů.

Dneska vzpomínáme, co se stalo před 400 lety na Bílé hoře. Dá se říct, že to byli militantní boje o „pravé náboženství“? Ví někdo o víře Habánů, kteří vždy odmítli vzít zbraň do ruky.

Ne tak otec, jako spíše matka,

ALE URČITE DĚDEČEK OVLIVNIL JEHO VZDĚLÁNÍ:

Hugo Vavrečka – ztělesnění diplomacie, soudnosti a rozvahy

/najdeme někde na internetu/

Kdo to byli dnes zapomenutí Habáni, emigranti vyhnaní do Ruska,

USA, kde je zavírali, protože odmítli vzít do ruky zbraň. Proto se stala KANADA JEJICH DOMOVEM.

Převzato: Pronásledování Roku 1528 se konalo první vypovězení habánů z Čech a Moravy, avšak na Moravě nebylo respektováno. Roku 1535 byli vypovězeni i z Moravy, po roce se vrátili a následovalo desetiletí hospodářské prosperity. Když se situace zhoršila, část habánů odešla do bezpečí na západní Slovensko a do Dolních Rakous. Ti, kteří zůstali, se ukrývali v úkrytech (lochy). V roce 1589 měli habáni na Moravě 57 dvorů a počátkem 70. let byly na habány uvaleny daně, čímž byli habáni zároveň uznáni za zákonité obyvatele země. 

Po Bílé hoře ale doba tolerance končí.

V roce 1622 byli habáni ze země z náboženských důvodů v rámci protireformace vypovězeni, nebo přistoupili na náboženskou konverzi, kterou s dílčími úspěchy prováděli zejména jezuité. Exulanti museli bez majetku do jednoho měsíce Moravu opustit. Odcházejí na západní Slovensko (západ Horních Uher), do Sedmihradska, později do rumunského Valašska a na Ukrajinu. V 80. letech 17. století bylo zrušeno společné vlastnictví a zbylí habánští řemeslníci pokračovali ve vlastních dílnách. Za vlády Marie Terezie (1740–1780) je pak na habány vyvíjen silný rekatolizační nátlak jezuitů, přičemž později došlo k jejich hromadné emigraci do (dnešních) USA a Kanady.

JAK SE STÁVALO ZA KAŽDÉ TOTALITY

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 29. 10. 2020 v 19:09

ZPUPNOST

„zpupnost, laskavost, arogance, vřelost, lstivost, upřímnost, drzost, skromnost“ Z OBLIČEJE ANONYMA NEVYČTETE Novopečený ministr Blatný se vymezil proti dosavadnímu chaosu v přijímání opatření proti šíření covidu-19: „Chci slíbit, že další rozhodování budou založená na datech, která budou sdílená, všem srozumitelná a diskutována napříč.“ Padesátiletý hematolog a dosavadní náměstek ředitele Fakultní nemocnice v Brně Jan Blatný přijal páteční nabídku premiéra, aby vystřídal „měsíčního“ ministra Prymulu poté, co se diskreditoval nočním setkáním s šéfem poslanců ANO v zavřené restauraci a byl zachycen na snímcích bez povinné roušky. Blatný v uplynulých šesti dnech držel „bobříka mlčení“. Jeho vůbec první názory, jak chce řídit veledůležitý resort v době vážné koronavirové krize, tak zazněly až ve středu dvě hodiny po jmenování ministrem. Hlavní úkol: změnit náladu ve společnosti.Musíme vědět, proč něco děláme. Nový ministr nastínil svou strategii „Když něco řeknu v pátek a v pondělí to změním, tak mně nebude nikdo věřit,“ pronesl nový ministr zdravotnictví Jan Blatný s premiérem Babišem po boku.

O blbé náladě poprvé promluvil exprezident VÁCLAV HAVEL na podzim 1997 v Rudolfínském projevu.

Pravděpodobně měl na mysli negativní emoci, která u nás vládne dodnes. Volně ji tehdy spojil s působením svého nástupce v prezidentské funkci.

O zdroji blbé nálady a způsobu, jakým se šíří, nám toho ale moc neřekl. Odpověď můžeme nalézt v obličejích našich politiků. Představte si výrazy těch, kteří byli v uplynulých letech nejvíc vidět a nejvíc slyšet. Z následujících emocí jim přiřaďte tu, kterou nejvíc vyzařují: zpupnost, laskavost, arogance, vřelost, lstivost, upřímnost, drzost, skromnost. Nemusíte analyzovat jejich slovní projev. Výraz obličeje je totiž spolehlivým průvodcem nejtemnějšími zákoutími motivací a emocí člověka.

TOTO JE NEJSILNĚJŠÍ ZBRAŇ DEMAGOGA ANONYMA

OPAKEM JE SLUŠNOST TOLERANCE AUTORIZACE

Zde vám nabízíme písemný záznam z Blatného tiskové konference, která je zatím jeho jediným mediálním výstupem. Další přijde až v pátek. „Dámy a pánové, když byste se mě zeptali, co v současné době vidím jako hlavní úkol pro sebe a pro celý resort, tak se domnívám, že je to potřeba změny vnímání celé situace, potřeba změny nálady ve společnosti. A k tomu potřebuji vás, média, novináře. Pojďme prosím společně změnit pocit strachu v respekt. Strach nás paralyzuje a co je ještě daleko horší – rozděluje. Nemluvím jenom o strachu z koronaviru, mluvím i o strachu řady z nás o živobytí, o budoucnost, o výchovu dětí. Každý z těch strachů je stejně závažný. Změníme-li ho v respekt, můžeme získat sílu. V žádném případě neschvaluji to, co se stalo nedávno na konci jedné z demonstrací na Staroměstském náměstí, ale i to vnímám jako jakýsi extrémní nebo extremistický projev strachu a odmítání. Já vám teď několik minut po uvedení do funkce nebudu slibovat, co udělám, nebo co neudělám. Ale chci vám slíbit, že další rozhodování, která bude ministerstvo provádět v souvislosti s touto složitou situací, budou vždy založená na datech, která budou sdílená, která budou všem srozumitelná a která budou diskutována napříč odborníky, politickým spektrem a profesními organizacemi. Musíme všichni táhnout za jeden provaz a jestli to máme udělat, musíme vědět proč. Konkrétní data, o kterých jsem před chvílí hovořil, bych rád sdělil spolu se svými spolupracovníky na tiskové konferenci, kterou Ministerstvo zdravotnictví svolá na zítřek. Chci abyste věděli, že to, že jsem s vámi doposud nekomunikoval, není v žádném případě neúcta ani k vám, ani k občanům této země, ale je to proto, že jsem dal slib, že dokud se pan premiér a pan prezident nerozhodnou o tom, co bude dál, tak mně nepřísluší se k tomu jakkoliv vyjadřovat. A z tohoto důvodu také jen okomentuji, že různé Twittery, které se objevily a ve kterých je psáno, že budu zavírat výtahy a vypínat světla, vezměte prosím velmi s rezervou. Nebyl jsem to já, kdo je zřídil. Děkuji.“

PRÁVĚ DNES

Zdeněk Gryc | Úterý, 27. 10. 2020 v 23:15

PRÁVĚ DNES den před výročím 28. října Generál in memoriam

CT 2 Dnes 20:50

Ve čtvrtek 26. května 1949 se na bubenečském hřbitově v Praze konal smutný pohřeb. Hostů se sešla jen hrstka. Kromě nejbližších příbuzných a několika rodáků se totiž až k hrobu nikdo nedostal. Estébáci, kteří měli mrtvého na svědomí, kontrolovali příchozím občanské legitimace. Kněz se právě loučil s hrdinou dvou válek, rytířem francouzské Čestné legie, nositelem tří československých válečných křížů a dvou desítek dalších nejvyšších vyznamenání. Na černý náhrobní kámen umístili krátký nápis: „Plukovník generálního štábu Karel Lukas  1897 – 1949

V dokumentu je uvedena:

Vzpomínka Václava Havla st. z věznice Pankrác

———————————————————–

studenti gymnásia Jihlava, zajímejte se o jeho životní dráhu:

„kolaboranra“:

 Ing. Václav M. Havel

Narození 12. září 1897 Zběšičky Rakousko-Uhersko Úmrtí 22. července 1979 (ve věku 81 let) Praha Československo Místo pohřbení Vinohradský hřbitov Politická strana Česká strana národně sociální Manžel(ka) • Božena Havlová Děti • Václav Havel (syn) • Ivan M. Havel (syn) Hrob Václava M. Havla, jeho manželky Boženy a snachy Olgy; od ledna 2012 i jeho syna Václava.

Václav Maria Havel (12. září 1897 Zběšičky[3] – 22. července 1979 Praha) byl pražský stavební podnikatel, příslušník vlivné velkoměšťanské a intelektuálské rodiny Havlových. Postavil mimo jiné vilovou čtvrť na Barrandově spolu s velkým společenským areálem Barrandovské terasy a studentské tábory Řadov a Kouty. Jeho otec Vácslav Havel postavil kromě jiného pražský palác Lucerna, jeho bratr Miloš Havel založil Filmové továrny AB na Barrandově. Byl spřátelený s T. G. Masarykem a byl prezidentem pražského Rotary klubu. Spolu s T. G. Masarykem založil v roce 1921 v Československu organizaci YMCA, jíž se stal prvním prezidentem. Po znárodnění veškerých podniků rodiny Havlových v roce 1948 se stal úředníkem. Václav Maria Havel byl otcem spisovatele, dramatika, prezidenta a politika Václava Havla a vědce Ivana M. Havla.

Jeho tchánem se stal československý diplomat Hugo Vavrečka.

Novinářská a diplomatická činnost Novinářská činnost jej také zavedla na bojiště První balkánské války, kde v roce 1912 působil jako dopisovatel Lidových novin při bulharském hlavním stanu. V této době se již osobně znal s významnými českými politiky i novináři a také se seznámil s Tomášem Baťou. Po vypuknutí první světové války narukoval k námořnímu velitelství v Terstu a od roku 1916 spolupracoval s českými odbojovými politiky z Maffie. Závěr války již předznamenal jeho budoucí diplomatickou kariéru, když v Terstu vytvořil československou vojenskou jednotku a působil zde jako zplnomocněnec československé vlády. Od ledna 1919 působil v československé delegaci na mírové konferenci v Paříži jako národohospodářský expert. Do vlasti se vrátil koncem léta 1919 a již v únoru 1920 nastoupil do funkce generálního konzula v Hamburku. Po dvou letech přesídlil do Budapešti, stal se tak prvním řádným československým vyslancem v Maďarsku. V Budapešti setrval do roku 1926, kdy se přesunul na post vyslance v Rakousku. Při svém působení v Budapešti musel s dostatkem taktu řešit napjaté vztahy obou zemí. Ve Vídni sledoval s velkým znepokojením sbližování Rakouska a Německa, o němž několikrát podrobně informoval. Zklamán politickým vývojem ukončil v roce 1932 svoji diplomatickou misi, odmítl pozici vedoucího národohospodářského oddělení ministerstva zahraničí a vyplnil přání Tomáše Bati, když nastoupil do zlínských závodů. S Tomášem Baťou udržoval vřelý přátelský vztah již od doby vzájemného seznámení. Ve Vídni Baťa Vavrečku pravidelně navštěvoval a radil o nejrůznějších záležitostech, například v roce 1929 pomáhal Baťovi vyjednat odkoupení zlínského zámku od barona Haupta. Práce u firmy Baťa Hugo Vavrečka k firmě Baťa nastoupil 7. června 1932 na pozici ředitele, kde měl na starosti národohospodářské, obchodní a diplomatické vztahy firmy Baťa s obchodními partnery v prvorepublikovém Československu i zahraničí. Poté co Tomáš Baťa 12. července 1932 tragicky zahynul, stal se majitelem a šéfem firmy Jan Antonín Baťa. Vavrečka s Dominikem Čiperou zastávali funkce dvou nejvýše postavených zaměstnanců. Vavrečka ve své funkci musel čelit nastoupivší hospodářské krizi, aktivně se podílel na prosazování myšlenky nové autodráhy propojující celé Československo od Chebu na Podkarpatskou Rus, zabýval se také myšlenkou vzájemného propojení řek Dunaje Odry a Labe. V roce 1936 se Vavrečka za pomoci premiéra Hodži stal generálním sekretářem Hospodářského ústředí pro střední Evropu, které se snažilo o prohloubení propojení ekonomik spojenců v Malé dohodě, tedy Československa, Jugoslávie a Rumunska. Ministr v československé vládě V době narůstajícího ohrožení Československa a šířících se útoků ze strany sousedního Německa vzniklo v kabinetu premiéra Milana Hodži ministerstvo propagandy a 16. září 1938 byl do jeho čela jmenován Vavrečka. Ve vládě zůstal i po jmenování vlády generála Syrového i v týdnech následujících po Mnichovské dohodě, avšak již jako ministr bez portfeje, neboť ministerstvo propagandy ztratilo svůj význam. V době okupace se Vavrečka stáhl ze všech veřejných i politických funkcí. Jakožto jeden z baťovských ředitelů aktivně podporoval vzdělávací aktivity a vše, co napomáhalo rozvoji české vědy a kultury. Proto po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 také díky Vavrečkovi mohlo mnoho vyučujících i studentů najít práci v Baťových závodech. Poválečné období Po osvobození v květnu 1945 byla na firmu Baťa a.s. uvalena národní správa a v říjnu 1945 byly závody znárodněny. Vavrečka byl stejně jako všichni vedoucí pracovníci ze svého místa odvolán a z podniku na počátku roku 1946 propuštěn. Zároveň byl obviněn z kolaborace s nacisty, vyšetřován, ale soudem zproštěn obžaloby. Po únoru 1948 čekal Vavrečku nový soud, ve kterém byl 22. prosince 1948 na základě vykonstruovaných důkazů odsouzen na tři roky těžkého žaláře a konfiskaci veškerého majetku. Vězení zůstal ušetřen, neboť na zásah Klementa Gottwalda do věznice nemusel nastoupit. Závěr svého života Vavrečka prožil v pražském bytě své dcery. Zemřel v nemocnici v Brně 9. srpna 1952. V roce 1997 byl z jeho pozůstalosti vydán výbor nepublikovaných prací pod názvem Život je spíš román. Rodina 21. října 1910 se Hugo Vavrečka oženil s Josefou (Jožkou) Kolbingerovou z Brna.[2] Z manželství se narodili dcera Božena, provdaná Havlová (1913-1970)[3] a syn Ivan (* 1915). Publikace • František Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa. Praha : B. Kočí, 1908 64 s. • Život je spíš román : (výbor z knižně nepublikovaných prací Huga Vavrečky). Třebíč ; Ostrava : Arca JiMfa ; Jasmín, 1997. 212s. ISBN 80-85766-77-9.

PRÁVĚ DNES – Boleslav Leinert 90 let

Zdeněk Gryc | Pátek, 16. 10. 2020 v 9:33

Inter Coronavirus Silent Musae ?

PROFESOR a jeho ŽÁK

„Horácká galerie je stejně jako ostatní kulturní instituce dočasně uzavřena, neznamená to však, že tu nezůstáváme pro vás. Týdně se s vámi podělíme o tipy a nové informace a pokud to půjde, budeme s vámi po dobu omezení sdílet i nové výstavy on-line. Již nyní se můžete těšit na nové listopadové výstavy, na kterých právě pracujeme. “
———————————————————————–
Profesor:
Bedřich Rozehnal /od 22. 10. do 31. 12. 2020/
Bedřich Rozehnal (1902 – 1984) byl architektem, navrhujícím zejména zdravotnická zařízení. Kromě nemocnice v Novém Městě na Moravě je autorem například nemocnice v Kyjově, chirurgického pavilonu okresní nemocnice v Kroměříži nebo Dětské nemocnice v Brně – Černých polích. Výstava představí nejen některé z autorových architektonických realizací, ale také akvarely a grafiku.
—————————————-
Žák:
ING. ARCH. BOLESLAV LEINERT
RETROSPEKTIVA
VÝSTAVA OBRAZŮ K ŽIVOTNÍMU JUBILEU AUTORA

GALERIE VIC, MASARYKOVO NÁM. 8, KOJETÍN
VERNISÁŽ: PÁTEK 16. ŘÍJNA 2020, 17:00 HOD.
VÝSTAVA POTRVÁ DO 20. LISTOPADU 2020
OTEVŘENO PONDĚLÍ – PÁTEK 9:00-11:30 A 12:30-17:00
SOBOTA A NEDĚLE PO DOMLUVĚ NA TEL. 581 202 202 NEBO 774 001 403
————————————–
Výstava k 90 tce, slovy:
DEVADESÁTCE

Božan je také vodák,
výstava se bude konat v rámci slalomu současných koronavirových opatření.
—————————————
90 let, občas má nějaké potíže, zdravotní mu tak nevadí, jako potíže řidičákem.
O nákupy tak nejde, jako o krajinu Valašska.
Nedávno se mu v Praze u vnuka udělalo zle.
Pak prý zažil jako spolujezdec, úžasnou závodní jízdu v pražských ulicích
na operační sál, kde mu vzali z ruky tepničku a zavedli do srdce.
Považuje to za neuvěřitelně skvělý výkon.
Božan se párkrát kapičku vzrušeně zmínil o tom,
že pan doktor mu při prohlídce v Kojetíně řekl:
„To víte 90tka je 90tka.
„Božan to moc nesnáší, podobně jako Eva, dcera pana profesora Rozehnala,
„věk dámy se po 80tce neuvádí“!
Božan, je slušný, rád by však řekl: „Víte pane doktore, to vím,
povězte mi raději podrobněji o mém aktuálním zdravotním stavu“.

Když jsem přišel ukázat Rozehnalovi návrh aditivně, složený z pavilonů,
v rámci akce „Z“, návrh Polikliniky Telč, tak na to kouknul a pravil:
„máš to pěkný Zdenku“. Po prvé v životě jsem se odvážil říct:
„Sím pane profesore, proto jsem nepřišel“.
Pak pravil, víš co, zkus pavilony propojit koridorem.
To jsem udělal, ale realizovat se to nepodařilo.

Božanův osobní lékař, velící důstojník na palubě, manželka Marta,
ho jednoznačně diagnostikuje:
„Nic mu není, je línej“.
Navrhuje, podobně jako totalitní justice, pro Havla a Rozehnala, „léčbu prací“.
——————————————-
Přál bych všem, nejenom jihlavským študákům, obdobného učitele,
jako jsme měli s Božanem. Promovali jsme v roce 1958.
Fuchs a Rozehnal měli soud v roce 1959.
Fuchs vyfasoval podmíněný trest na 2 roky.
Rozehnal 4 roky „na tvrdo“.
Do věznice nastoupil v lednu 1960.
Oba byli po létech rehabilitováni.
Rozehnal začal dělat po propuštění náboženskou grafiku ve stylu Rembrandt,
tu uvidíme v Novém Městě.
Dcera Eva Rozehnalová + 2 žáci z jeho atelieru / Zdeněk Petrů nedávno umřel/,
jsou vděčni Horácké galerii, za novou výstavu Rozehnala,
která je po prvé pojata jinak.
Má ukázat Rozehnala ne jako architekta, ale spíše jako malíře a grafika.

Děkujeme za velký zájem o Rozehnalovu architekturu,
který provázel začátkem října akci desátého Dne architektury na Vysočině.
V Jihlavě se veřejnost sešla s památkáři k prohlídce areálu Psychiatrické nemocnice.
Jihlavskou vycházku připravila na sobotu 3. října zdejší architektonická kancelář UNArchitekti (architekti Jana Nováková a Petr Ulrich), která v krajském městě tradičně organizuje také akci, Zažít město jinak či prezentační fórum PechaKucha Night.

Kdo vymyslel název „Funkcionalismus, ale lidskej“,
tak se umí vcítit do díla tohoto architekta.
I text článku Rozehnalovu tvorbu dobře vystihuje.
Jeho výstava v Praze ve Staroměstské radnici nesla název:

„Bedřich Rozehnal, architekt, který změnil standart nemocničního prostředí.“

Rozehnalova architektura je Evropská.
Universita v Liverpoolu uspořádala po jeho propuštění z vězení výstavu.
Postaral se o ni emigrant před fašismem i komunismem,
Ernst Wiesner (21. ledna 1890, Malacky, Rakousko-Uhersko – 15. července 1971,
Liverpool, Velká Británie),
jeden z nejvýznamnějších brněnských architektů meziválečného období.
To se jistě ví, ale že byl kmotrem Rozehnalova vnuka nikoli.
To by snad jako základ blogu snad stačilo.

Pokud budou nějaké dotazy na jeho dílo a osobnost, budu rád.
Jistě je nám všem líto, že Fuchsův pavilon byl zbourán.
Až pomine koronavirové počasí,
tak bychom se mohli obdobně podívat na Fuchsovu Sokolovnu.
Pozvali bychom Evu Rozehnalovou, která studovala v jeho ateliéru.
Oba Zdeňci, autoři, vedlejšího objektu, nyní Úřadu práce,
by Vám rádi připomněli dobově a na místě story jeho objektů.
Snahu, jak tam nacpat požadovaný program a respektovat Sokolovnu profesora Fuchse.
————————————————————-
Inter Coronavirus Silent Musae ?
ING. ARCH. BOLESLAV LEINERT
RETROSPEKTIVA
VÝSTAVA OBRAZŮ K ŽIVOTNÍMU JUBILEU AUTORA ?
Takže to vypadá dnes na sotva rodinný oběd.
—————————————————————-
Profesor Rozehnal ?
3 mušketýři:
dcera Eva
kurátor: Jindřich Chatrný
ředitel: galerie Josef Chalupa
————————————-
Rozehnalovy, Leinertovy a Grycovy kresby jsou na flešce.
Dají promítnout, třeba někdy, na plošné obrazovce v Jihlavské galerii nebo archivu.
Snad by se dalo dohledat, kdy jsme poslali kresby do Domu pánů z Kunštátu na výstavu
Kresby architektů z cest.
Boleslav Leinert a jeho syn, také architekt pobnou výstavu v Kojetíně měli.
To co se stalo po Rozehnalově žalářování a zabrání části znehodnotilo jeho dílo,
zejména výtvarníka.
Nesnadno se daly najít jeho 3 ilustrované dopisy z vězení,
další kresbičky mu byly zakázány.
Architekti z cest, za CK a první republiky do Itálie.
Naše generace o to přišla.
Je to trasa, po které jel Havlíček do Brixenu Liebscher, umřel jako kolaborant.
V Rozehnalově pozůstalosti najdeme soubor kreseb Liebschera mladšího,
do kterých napsala jeho žena veršíky,korespondence rodin se dochovala.
Je tam také kolekce PF architekta Jiřího Grunta,
olejové malby,neuvěřitelné doklady o přátelství ze starých dob.
Jsou to lidé, kterými doba pohrdala, což trvá dones, viz komentáře v JL,
převzato:
„Celý Jihlavě (podle mě) je u prdele Gryc, Rozehnal a Havel.
Lidi mají jiný starosti. Po většině existenční.
eříkám že si za to opět většinově nemůžou sami,
ale kecy o nějakým Rozehnalovi koho to zajímá?
Dobře, nakreslil jsi Březinky, komoušům pentagon,
někde nějakej most, co já vím co ještě, dobrý všechno to stojí,
lidi to užívají, tudíž tvé práci čest.
Ale koho to kurva dneska zajímá?“

Článek: „Funkcionalismus, ale lidskej“, potěší,
svědčí o tom, že v Jihlavě žijí ještě lidé.
obdobné je to s článkem:
„Památkáři představili lidem areál psychiatrie“




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I