Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

APRÍL 2022

Zdeněk Gryc | Pátek, 1. 4. 2022 v 14:49

PRÁVĚ DNES

Mezinárodní den ptactva 

1. 4.

Na první aprílový den, kdy je v plném proudu pohyb tažných ptáků,

byla roku 1906 podepsána Mezinárodní Konvence o ochraně užitečného ptactva. Česko-Slovenská republika k této konvenci přistoupila až roku 1924.

Tento den s zároveň řadí k významným mezinárodním dnům pro přírodu.

PRÁVĚ DNES

Válka na Ukrajině, na kterou zaútočilo Rusko, trvá už více než měsíc.

O život přišly tisíce lidí – vojáků i civilistů včetně více než stovky dětí –,

 domov opustilo přes 10 milionů Ukrajinců.

Ze země utekly více než čtyři miliony obyvatel, zdaleka nejvíc do Polska.

—————–

Dne 24. února 2022 došlo k eskalaci rusko-ukrajinské krize,

když po delším shromažďování ruských jednotek u ukrajinských hranic

(pod záminkou cvičení) prezident Ruské federace Vladimir Putin 

ohlásil zahájení vojenské operace proti Ukrajině 

za smyšleným účelem „denacifikace“ země.  

Zelenskyj se odmítl podřídit ruskému nátlaku,

zůstal v Kyjevě i přes to, že mu byl nabídnut

od amerického prezidenta Joe Bidena odvoz do bezpečí do USA,

neboť věděl, že jeho přítomnost a odhodlání jsou důležitou podporou

a motivací pro obranu země.

Jeho vystupování v největším vojenském konfliktu v Evropě od konce druhé světové války je oceňováno také ze strany expertů.

Setkání Volodymyra Zelenského s českým premiérem Petrem Fialou a dalšími premiéry během ruského útoku na Ukrajinu, 15. března 2022

15. března 2022 se v Kyjevě setkal s českým premiérem Petrem Fialou,

polským premiérem Mateuszem Morawieckim 

a slovinským premiérem Janezem Janšou,

kteří mu vyjádřili podporu v boji proti ruským okupantům

a jednali s ním o další pomoci Ukrajině.

Setkání bylo řadou českých, ukrajinských i světových politiků a novinářů

hodnoceno jako statečné a historické.

PRAŽSKÉ JARO 1968

UKRAJINSKÉ JARO 2022

PRAŽSKÝ DRAMATIK

UKRAJINSKÝ HEREC

Sluha národa

Je pravda, že Zelenskyj byl hercem,

dokonce se dá říci, že rozpustilým komediantem.

Už jako sedmnáctiletý na sebe upoutal pozornost

svým komediálním talentem v televizní humoristické soutěži

Klub vtipných a pohotových, ve které různé týmy soupeří

ve vtipných odpovědích na otázky,

improvizacích a v dalších humoristických scénkách.

Později se skupinou Kvartal 95 vytvořil populární seriál Sluha národa.

V něm hrál obyčejného učitele historie,

jehož osud katapultoval do prezidentského křesla poté,

co se na internetu rozšířilo studentské video,

v němž kritizuje zkorumpovanost úřadů. 

Seriál se na Ukrajině vysílal v letech 2015 – 2019.

Během kariéry se objevil také v několika filmech a televizním divákům doslova učaroval svými výkony a zaslouženým vítězstvím v ukrajinské verzi soutěže StarDance… když hvězdy tančí.

Politický outsider?

Zelenskyj si také založil politickou stranu a v roce 2019 se svezl na vlně veřejné nespokojenosti se zkorumpovanou politickou elitou Ukrajiny. 

V druhém kole voleb porazil tehdejšího prezidenta Petra Porošenka.

ARCHITEKTURA

Kterou můžeme sledovat na televizních snímcích rozbombardovaných ukrajinských měst je nám velmi blízká,  je založena na stejné technologii panelového domu kterému se populárně říkalo Chruščovka. 

Na jihlavském sídlišti U nádraží se začalo s realizacemi paneláků  vyrobených Jihlavské Panelárně. 

Jde o technicky kvalitní výrobky, o které se zasloužili oba vedoucí Panelárny pan Trnka a pan Pražák.

Když  vidíme pohledy a  průhledy těmito domy a obnažené interiéry, tak si můžeme vybavit alespoň trochu co prožívali třeba obyvatelé Brna při náletech v roce 1945. 

Pamětníků  z této doby už moc není, 

stejně jako ubývá pamětníků na okupaci v roce 1968.

To co se tehdy dělo s obyvateli Brna a na Ukrajině,

 je naprosto nesrovnatelné,  něco jako vražda a masová vražda.

Inter Armas Silent musae.

Symbolem zkázy a vraždění na Ukrajině je divadlo v Mariupolu.

APRIL 2022

Není aprílem,

ALE ROZUMEM NEPOCHOPITELNOU

REALITOU

DEZINFORMACE

Zdeněk Gryc | Pátek, 11. 3. 2022 v 10:44

Dezinformace – Wikipedie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dezinformace

Dezinformace (z latiny: de = od, informare = vzdělávat, upravovat) je lživá, klamná, falešná informace, která má za cíl ovlivnit úsudek a názor jedince, více osob či celé společnosti, tak aby vyvolala zdání důvěryhodnosti a pravdivosti. Je v antagonistickém postavení k pravdivé zprávě.

Hitler založil svůj Kampf bojem proti světovému židovstvu

a Drang nach Osten.

Stalin vedl svůj Kampf opačným směrem.

Konec totality v CZ.

Nyní se Václavu Havlovi dostává od trolů jenom urážek.

Stádo beranů ve prospěch našeho okupanta vykládá světové dějiny a události inversně viz.

Hirošima a Nagasaki, srpen 1945

Poslední dosti za vlásky přitažené je Beranův výklad, že si Američané tak učinili sami.

Útoky z 11. září 2001 (v USA označované také jako 9/11) byly sérií koordinovaných teroristických útoků, které se uskutečnily 11. září 2001 ve Spojených státech amerických. Provedlo je 19 příslušníků militantní islamistické organizace al-Káida. 

Nyní už jenom chybí,  že komando USA  ve stylu výbuchu Vrbětice

Provedlo výbuch v Černobylu.

Stádo beranů je snaživé,  aktuální ukázka:

Svatopluk Beran říká:
Pátek, 11. 3. 2022 v 7:04

Něco od chytřejších lidí než jsem já, ale v podstatě to co tu říkám 20 let. Americká světová válka o plyn a přepravu plynu do Evropy.

JEŠTĚ HORŠÍ JE DIVERZE

ZEVNITŘ CZ.

Komentář: Cílené útoky na to nejnižší v lidském charakteru

BOB KARTOUS

Publicista, spisovatel, mluvčí Českých elfů, ředitel Pražského inovačního institutu

Už je to tu zase: slaměný panák z pocitu ohrožení a křivdy, vydávaný za hlas lidu.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Agresivní válka Kremlu vůči Ukrajině zvedla v české společnosti velkou vlnu společných sympatií vůči napadené zemi a vůči lidem,

kteří před válkou utíkají do bezpečí.

Humanitární podpora individuálních dárců dosahuje miliardových hodnot,

idé jezdí na hranice s pomocí, vozí uprchlíky do Česka, ubytovávají, snaží se zajistit živobytí.

Právě teď šijeme roušky, dalo by se říct.

Právě teď, snad stále ještě, probíhá vlna empatie s postiženými.

Právě teď jsme lidé a humanitu sdílíme.

Kdyby to vydrželo, bylo by to pro českou společnost

něco jako energy drink vzájemnosti, nebo spíš její protein.

Je ale možné, že „šití ukrajinských roušek“ bude trvat mnohem kratší dobu než dlouhé týdny vzedmutí vlny pomoci na začátku pandemie.

Je možné, že jsme tentokrát dospěli do okamžiku zvratu mnohem rychleji.

Chování českých parlamentních populistů,

Babiše, Okamury a jejich loajálních politických zaměstnanců,

tomu plně nasvědčuje.

Dezinformačně populistický tandem už začal produkovat toxiny,

které v digitálním prostředí dokonale změní náladu takřka během hodin.

Začne to tím, že se někde v diskusích pod články a na sociálních sítích

objeví první „legitimní“ pochyby o potřebě pomáhat někomu,

kdo přijíždí z té údajné katastrofy s mobilním telefonem a ve značkovém oblečení.

To je dobře prověřená figura z dob, kdy se digitální dav učil vnímat svět očima dezinformační nenávisti.

Ta je budována nejen na strachu a obavách z cizího, na xenofobii, ale také na pocitu možné křivdy, na pocitu nespravedlnosti a příkoří, pocitu zvýhodnění na náš úkor. Proč bychom měli pomáhat někomu,

kdo vykazuje známky stejného, ne-li vyššího standardu než my?

Proč posílat peníze jiným, když jsme sami potřební?

Tyto cílené útoky na to nejnižší v lidském charakteru dokázaly i v minulosti, ve spojení se strachem, vyvolat silnou vlnu odporu vůči projevům ryzí lidskosti.

Dokázaly ji zesměšnit, deklasovat a postavit do protikladu se zdravým rozumem.

To se bude dít i nyní, v adaptaci na nové souvislosti ukrajinské krize.

Kremelská propaganda,

vystavěná na monstrózních lžích o fašistické a nebezpečné Ukrajině

i na vyhrožování vojenskou a ekonomickou odvetou,

se symbioticky spojí se žvaněním českých populistů,

kteří nejprve vytvoří slaměného panáka z pocitu ohrožení a křivdy,

aby ho následně identifikovali jako

„hlas lidu“.

SSSR čtvrtým členem OSY

Zdeněk Gryc | Úterý, 8. 2. 2022 v 16:51

Málo se však ví, že Sovětský svaz se měl stát plnohodnotným čtvrtým členem Osy a Rudá armáda měla dokonce dobývat britské impérium.

Sovětský svaz se měl stát čtvrtým členem Osy a dobývat britské impérium

Sovětský svaz se krátce před válkou stal největším obchodním partnerem nacistického Německa a na čas i jeho válečným souputníkem.

Málo se však ví, že Sovětský svaz se měl stát plnohodnotným čtvrtým členem Osy a Rudá armáda měla dokonce dobývat britské impérium.

Fotogalerie7

Jednání mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem | foto: Bundesarchiv

Situace v sovětské zahraniční politice se začala měnit již po podpisu Mnichovské dohody. Pokud na konci 30. let Sovětský svaz osciloval mezi spoluprací se západními demokraciemi a Německem, sudetská krize Stalina přesvědčila, že Británie s Francií nejsou spojenci, o které by se mohl opřít.

Kormidlo mezinárodní politiky Kremlu se definitivně otočilo směrem na Berlín v květnu 1939, kdy na postu komisaře zahraničních věcí nahradil kosmopolitního bonvivána Maxima Litvinova, dlouhodobě vystupujícího proti Německu na půdě Společnosti národů, zarytý komunista Vjačeslav Molotov. Tato změna byla v Německu přijata s nadšením už proto, že Litvinov byl Žid a Němci se již pátým rokem řídili Norimberskými rasovými zákony.

První výsledky změny kurzu sovětské politiky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jednání, která Sověti vedli s Brity a Francouzi, se v téže době dostala na druhou kolej nejen díky výměně ministrů, ale také kvůli sporným otázkám kolem polských hranic. A již 19. srpna 1939 byla podepsána sovětsko-německá obchodní smlouva, která sovětskému průmyslu zajistila injekci v podobě moderních technologií a dopravních prostředků v hodnotě 200 milionů říšských marek. Na oplátku do Německa zesílil proud surovin potřebných pro chystaný přechod na válečnou výrobu.

Nejznámějším aktem první fáze spolupráce dvou velmocí se stala tzv. Smlouva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik, která vešla později ve známost jako pakt Molotov-Ribbentrop. Hluboké znepokojení, které nově ohlášené spojenectví dvou bývalých nepřátel vyvolalo na Západě, bylo popsáno již mnohokrát. Je však nutné upozornit, že náznaky o sbližování sovětských postojů s německými měli francouzští i britští politici již nějakou dobu, takže o překvapení lze hovořit jen stěží.

Ribbentrop: „Není problému mezi Baltem a Černým mořem, který bychom nemohli společně vyřešit“

Setkání německých a sovětských vyjednávacích týmů potvrdila nově nalezené spojenectví Německa, Itálie a Sovětského svazu v boji proti „kapitalistickým demokraciím“ a podle očitých svědků se samotný podpis smlouvy nesl ve velmi přátelském duchu.

Jen počty vzájemných přípitků Stalina s Ribbentropem vysoce překračovaly již tak vysoký kremelský průměr. Joachim von Ribbentrop nezapomněl poznamenat, že by mu připadalo nepřirozené, kdyby v nadcházejícím boji socialistický stát stál na straně západních demokracií, které se dlouhá léta pokoušejí mezi Německo a Sovětský svaz vrazit klín.

Druhá světová válka vypukla pouhý týden po podpisu sovětsko-německých smluv a Polsko se stalo jejich první obětí. Kominterna v té chvíli zastavila veškeré propagandistické akce proti Německu a Itálii a po demonstracích v Praze 28. října 1939 zakázala Komunistické straně Československa podporovat podobné „šovinistické tendence“.

Rudá armáda bok po boku s wehrmachtem

Setkání německého a sovětského důstojníka po dobytí Polska na podzim 1939

Dva týdny poté, co Polsko napadl wehrmacht, se k němu připojily i sovětské ozbrojené síly. 21. září 1939 byla podepsána smlouva o formální koordinaci akcí obou armád, jejímž vyvrcholením byly společné vojenské přehlídky ve Lvově a v Brestu. Přesto se zde projevily první rozpory, když Sovětský svaz veřejně zdůvodnil svoji akci v Polsku ochranou vlastního obyvatelstva před německou hrozbou. A i když toto stanovisko ministr zahraničí Molotov německým představitelům vysvětlil nutností obhájit sovětskou invazi před světem, semínko pochybnosti na obou stranách bylo zaseto. Do nezáviděníhodné situace se potom dostaly Litva, Lotyšsko a Estonsko, které pod tíhou okolností – ztrátou hranic s posledním možným spojencem – podepsaly Sověty vnucenou smlouvu o obraně a vzájemné pomoci.

Ačkoli se průchod německé armády Polskem zdál být hladký, německé hospodářství válečnou zkušenost rozdýchávalo jen ztěžka. Plán vyzbrojování měl připravit ozbrojené síly na velkou válku nejdříve v roce 1942 či 1943 a Hitlerovo urychlení vojenských akcí na základě zhoršující se mezinárodní situace tak zastihlo ekonomiku Třetí říše nepřipravenou. Válka s Polskem spotřebovala obrovské zásoby pohonných hmot, maziv, kaučuku, ale také například obilí. A protože se i Sovětský svaz po podepsání paktu Molotov-Ribbentrop pomalu dostával do obchodní izolace, řešení bylo nasnadě: prohloubení ekonomické spolupráce.

11. února 1940 došlo k podpisu nové smlouvy o ekonomické spolupráci, která měla rozšířit původní dohodu z předchozího srpna. Během jednoho kalendářního roku měl Sovětský svaz dodat Německu ropu, obilí a suroviny v hodnotě 430 milionů říšských marek, za což měly opačným směrem putovat německé strojírenské výrobky, ale také válečný materiál a technologie pro zaostalý sovětský průmysl. Zajímavostí smlouvy byl tajný dodatek, který umožňoval Německu nakupovat kovy a zboží ve třetích zemích prostřednictvím některých sovětských organizací, na které zatím nedoléhalo přísné ekonomické embargo, ani obchodní blokáda ze strany Velké Británie. K jejímu prolomení, jako smluvní bonus, umožnilo sovětské vedení německým lodím přístup k severním obchodním cestám, táhnoucím se podél severních hranic Sovětského svazu.

První potíže křehkého spojenectví

Zcela nový rozměr dostaly vztahy mezi Sovětským svazem a Třetí říší, když 30. listopadu 1939 Rudá armáda překročila finské hranice. Přestože se Finsko nakonec muselo vzdát cca 10% svého území na Karelské šíji, špatné vedení, organizace a zastaralá výstroj sovětských jednotek znamenaly ve výsledku jen velmi nepřesvědčivé vítězství a těžkou ránu mezinárodnímu renomé sovětských ozbrojených sil.

Velké problémy Zimní válka způsobila také v Německu. Obyvatelstvo, které nevědělo nic o tajných protokolech určujících sféry vlivu obou zemí v Evropě, bylo den po dni informováno o tvrdých bojích Finů proti obrovské přesile Rudé armády a volalo po okamžitém zásahu německé diplomacie. Problémům čelil Hitler dokonce i v domovské NSDAP a to i od zasloužilých straníků. Zimní válka se tak stala největším Hitlerovým politickým problémem od uzavření paktu Molotov-Ribbentrop.

Německé tažení na západě

V květnu 1940 wehrmacht a jednotky SS zaútočily po dlouhých měsících podivné války na Francii, Belgii, Nizozemsko a Lucembursko. Sovětské vedení využilo situace a ve stejné chvíli dosadilo v baltských státech k moci prokremelské loutkové režimy, které obratem požádaly o připojení k Sovětskému svazu. Stalin, posílený posledními politickými úspěchy, však šel ještě dál. Byť dohody s Německem dávaly SSSR možnost nárokovat na Rumunsku oblast Bukoviny, Sověti své požadavky vůči někdejšímu československému spojenci rozšířili o oblasti rumunské Besarábie a regionu Herca.

Němci tentokrát ještě ustoupili a vazalský rumunský režim donutili, aby vyšel sovětům plně vstříc. Za to však od sovětského vedení požadoval navíc 100 tisíc tun obilí, které mělo Německo získat právě z Besarábie, dále ochranu pro 125 tisíc etnických Němců, kteří v oblasti žili, a zejména volný průjezd kolon s importovanou rumunskou ropou. Po okupaci Francie se ukázalo, že ani rumunská ropa Říši stačit nebude.

Když Sovětský svaz dokončil připojení Litvy, Lotyšska a Estonska k SSSR, obrátily se baltské státy do Berlína o pomoc. Německé ministerstvo zahraničí však jejich úpěnlivé prosby o ochranu nevyslyšelo, sledujíce tajné dodatky podepsaných smluv se Sovětským svazem o rozdělení sfér vlivu.

V létě roku 1940, po okupaci Francie a dalších částí Evropy, se naopak ještě dále prohloubila německá závislost na dovozech z východu, protože Třetí říši a jí kontrolovaným územím chybělo k bezproblémovému chodu mimo jiného skoro deset milionů tun ropy.

Situaci nezlepšily ani sovětské okupace na Balkáně, které zapříčinily nutnost platit za dovoz plné sovětské ceny místo původních dumpingových. Jako opatrný výraz nesouhlasu se sovětskou balkánskou politikou výrazně propadl export německého zboží do SSSR. Stalin byl sice nervózní z toho, jak rychle skončila válka na západě, protože od ní předpokládal, že dá Rudé armádě dost času k dokončení reforem, ale německým postupem se nenechal zastrašit. V polovině srpna zastavil veškeré sovětské dovozy surovin do Německa, což vedení Třetí říše přivedlo zpět k jednacímu stolu. Na konci léta byly po dalších jednáních upraveny maďarské a rumunské hranice, a přestože se Sověti vzpouzeli německé okupaci rumunských ropných polí, vztahy se pomalu vrátily k normálu.

Bod zlomu: Osa

Dne 27. září 1940 byl v Berlíně podepsán Tripartitní pakt Německa, Itálie a Japonska, který později vešel ve známost jako Osa. Již v době jeho příprav němečtí vyjednavači navrhovali do něj přizvat i Sovětský svaz a Molotova pro jistotu informovali o tom, že pakt není v žádném případě namířen proti Sovětskému svazu, ale že je obranou proti americkým „válečným štváčům“. Sověti však již o smlouvě věděli od své špionážní sítě v Japonsku.

V průběhu léta, s tím jak vrcholila letecká Bitva o Británii, Hitler již otevřeně váhal mezi možností nabídnout Stalinovi smlouvu, která by mu zaručovala přístup k západním přístavům v Černém moři a zahájením příprav na útok na Sovětský svaz. Šuškanda, která se v tomto směru nesla kuloáry ministerstva zahraničí, aktivizovala skupinu kolem německého velvyslance v Moskvě Friedricha von der Schulenburga, který Hitlera a jeho suitu od útoku na východ otevřeně zrazoval. Ve svých kabelogramech do Berlína naznačoval, že už ani Sověti si nejsou budoucími německými záměry jisti a že by bylo možné upevnit spojenectví se Sovětským svazem, pokud by Stalin dostal volnou ruku v Turecku a Íránu.

Vznikl dokonce psaný dokument, ve kterém Schulenburg, vojenský atašé Ernst Köstring a další varovali před okupací západních částí Sovětského svazu. Podle nich by obsazení Ukrajiny, Běloruska a Pobaltí nepřinesly Německu nic jiného než další ekonomické mlýnské kolo na krku. Státní tajemník Ernst von Weizsäcker, otec budoucího německého prezidenta, dodával, že Sověti jsou v současné fázi vývoje sovětského státu pro Německo zcela neškodní.

Stalin, stále nervóznější z prozatím nedokončené reorganizace Rudé armády a zvěstí o německých plánech útoku na Sovětský svaz, požádal Němce o možnost projednat budoucí vztahy obou zemí přímo s Hitlerem prostřednictvím ministra zahraničí Molotova. V Ribbentropem zprostředkované odpovědi stálo: „Podle Vůdcova názoru … je historickým posláním čtyř mocností – Sovětského svazu, Itálie, Japonska a Německa vést dlouhodobou společnou politiku“. Kvůli laxnosti diplomatického sboru v Moskvě se odpověď ke Stalinovi dostala až se zpožděním, a proto o nové iniciativě již stačily napsat noviny, což vrcholně rozezlilo Ribbentropa, protože zprávy z diplomatických depeší vypadaly jako schválně pozdržené. Stalin byl však přesto postojem Němců viditelně potěšen, což mělo vliv i na další kolo jednání o ekonomické spolupráci, která mezi Sověty a Němci probíhala v Moskvě.

Němečtí diplomaté z neformální protiválečné fronty doufali, že vzrůstající Hitlerovy antipatie k jednáním s bolševickým režimem budou schopni překonat příslibem ekonomických výhod, které spolupráce obou diktatur skýtala.

Potvrzují to i zápisky Franze Haldera, náčelníka generálního štábu wehrmachtu, který si po jednání s Hitlerem 1. listopadu poznamenal:

„Vůdce věří, že může přivést Rusko do protibritské fronty.“

Již v té době však upozorňoval ministr zahraničí Ribbentrop, že lakmusovým papírkem budoucího vývoje bude otázka Balkánu, na kterém mají zájem jak Německo, tak Sovětský svaz. Hitler v soukromém rozhovoru Mussolinimu popsal, že on sám je skeptický, protože si myslí, že Stalin má až obsesivní zájem na prostoru kolem Dunaje a zejména na přístupu do Bulharska.

Molotovova návštěva v Berlíně

Na dlouho očekávanou historickou návštěvu Německa dorazil sovětský komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov 12. listopadu 1940.

Vlak, který ministr osobně kousek po kousku prohledal kvůli odposlechům, dorazil do Berlína v 11:05 hodin.

Prvním špatným znamením pro sovětskou delegaci byla absence hlavního zastánce spolupráce obou států von Schulenburga.

Všude nicméně visely sovětské vlajky,

hudba zahrála Internacionálu a nálada byla slavnostní.

Po krátkém odpočinku byly rozhovory zahájeny v hotelu Schloss Bellevue. Němci do nich šli s tím, že Anglie je poražena a je pouze otázkou času, než to uzná i sám Churchill.

Ribbentrop pak znovu vyzval sovětskou delegaci,

aby se vyjádřila k navrženým sférám vlivu.

Podle něj Hitler předpokládá, že všechny čtyři země paktu

(Německo, Itálie, Japonsko, Sovětský svaz)

budou mít zájem expandovat přirozeně „v jižním směru“, tedy k moři.

Když se Molotov zeptal, které moře má v případě Sovětského svazu namysli, Ribbentrop upřesnil:

„V déledobém horizontu předpokládáme pro Rusko nejvýhodnější přístupy ve směru k Perskému zálivu a Arabskému moři.“

Odpoledne přijal ministra Molotova v budově říšského kancléřství sám Hitler.

„Mluvil o posledním úderu, který Německo chystá proti Anglii i o nutnosti rozdělit si svět po konečném vítězství.“

Paradoxně právě toho dne byla na příští rok odložena invaze do Velké Británie, když se Göringově Luftwaffe nepodařilo porazit RAF.

V telegramu do Moskvy vyjádřil Molotov příjemné překvapení nad tím, jak byl Hitlerem přijat.

Podle jeho zpráv měl Hitler o problematiku společných vztahů živý zájem a vyzařovala z něj snaha dojít se Sověty k mírovému uspořádání vzájemných vztahů. Stalin mu odpověděl, aby nadále tlačil na otázku průlivů, zejména Bosporu, protože ochrana vstupu do Černého moře je pro SSSR zásadní.

Dalšího rána se Molotov s Hitlerem vrátili k otázce Finska. Hitler Sovětům zalhal, když německé jednotky ve Finsku označil za pouhé kolony do okupovaného Norska. Naopak se zajímal o to, zda se Sovětský svaz chystá na pokračování Zimní války a upozornil, že jakkoli uznává, že Finsko je v sovětské sféře vlivu, případné další ozbrojené střety na severské frontě by mu mohly nadělat značné politické potíže. Připomněl také, že Finsko je pro Říši důležitým zdrojem nerostných surovin a dal tak sovětské delegaci jasně najevo, že si Němci nepřejí postup Sovětů z Karelské šíje.

V následujících jednáních se Molotov znovu vrátil k otázce Bosporu, která byla pro Sověty primární. Žádal, aby měl Sovětský svaz k Bulharsku stejný přístup, jaký má Německo a Itálie k Rumunsku. Na to Hitler opáčil, že Sověti svévolně rozšířili okupované území Rumunska o Bukovinu, která nebyla součástí dohod a že byla již dříve mezi oběma stranami učiněna ústní dohoda o tom, že bývalá teritoria Rakouska-Uherska budou náležet do německé sféry vlivu. Stalin, velmi pečlivě sledující všechna jednání, poté nařídil Molotovovi připomenout okolnosti Krymské války, které činí z ochrany Bosporu pro Sovětský svaz nejvyšší prioritu.

Protože jednání spěla díky Bosporu do slepé uličky, Hitler obrátil jejich tón směrem k dlouhodobým cílům celého spojeneckého uskupení: „Po dobytí Anglie se stane z Britského impéria gigantická bezvládná plocha o čtyřiceti milionech čtverečních kilometrů, ve které bude pro Rusko přístup k nezamrzajícímu a skutečně otevřenému oceánu. … Všechny země, které by mohly mít na tomto prostoru zájem, by měly zanechat všech svárů a soustředit se výhradně na dělení Britského impéria.“

Kvůli bombardování RAF pokračovala jednání v protileteckém krytu ve formátu Ribbentrop – Molotov.

Sovětský ministr zahraničí ještě předtím stačil do Moskvy odeslat telegram, ve kterém vyjádřil přesvědčení, že Hitler má upřímný zájem na uzavření smluv, které by respektovaly sféry vlivu Sovětského svazu, nicméně očekávaných dohod ještě dosaženo nebylo, protože otázky Turecka a Balkánu nebyly zatím na pořadu.

Hitlerův ministr navrhl několik postupných kroků k dohodě, v rámci kterých měl Molotov projednat otázky z Berlína se Stalinem, zatímco Ribbentrop je otevře na jednáních s Japonskem. Německo, Itálie a SSSR měly také zahájit tlak na Turecko směrem k odsouhlasení sovětských požadavků na Bosporu. Vše mělo každopádně směřovat k písemné dohodě, jejímž konečným cílem mělo být připojení Sovětského svazu k Paktu tří.

Písemná smlouva obsahovala dvě části, přičemž pouze první z nich byla veřejná. Smlouva měla mít platnost deset let a obsahovala závazek k respektování přirozených sfér vlivu všech ostatních signatářů. Německo, Itálie a Japonsko se v ní explicitně zavazovaly k zachování nedotknutelnosti sovětských hranic. Druhá, tajná část, obsahovala závazek nevstupovat do aliancí namířených proti kterémukoli ze signatářů a zároveň příslib spolupráce v ekonomické oblasti. Byly v ní také vyjmenovány sféry vlivu jednotlivých států: Německo si nárokovalo střední Afriku, Itálie severní a severovýchodní Afriku a Japonsko jihovýchodní Asii. Sovětská vlivová zóna měla zahrnovat „oblasti přímo na jih od území Sovětského svazu směrem k Indickému oceánu“. Druhý tajný protokol ukládal Německu, Itálii a Sovětskému svazu „osvobodit“ Turecko od závazků vůči Velké Británii.

Molotov po pročtení návrhu konstatoval, že Sovětský svaz má v Evropě několik zájmových oblastí, že jej zajímá osud Turecka a Bulharska, ale kromě nich také otázka Maďarska, Rumunska, Jugoslávie a Řecka.

———————————————

Za další se Sověti zajímali o otázku neutrality Švédska a průchodu Baltským mořem. Sám ministr si nakonec neodpustil sarkastickou poznámku, proč jednají v protiletadlovém krytu, když podle německých vyjednavačů je Anglie na kolenou.

——————————————–

Zřejmě by si ji odpustil, kdyby věděl, že před několika hodinami krátce po jednání s ním podepsal Hitler Směrnici č. 18, která německé jednotky zavazovala pokračovat v přípravách války na východě a to „bez ohledu na výsledky probíhajících jednání“.

Sověti jednají na vlastní pěst

Přestože Hitler ještě stále zcela nezavrhl možnost, že by spolupráce se Sovětským svazem mohla být mírová, dal svým spolupracovníkům jasně najevo, že Balkánu se ve prospěch Rusů vzdát nehodlá. Berlínští zastánci kooperace s Kremlem tak začali být tlačeni do politické defenzivy. Dne 14. listopadu Ernst Köstring, německý vojenský atašé v Moskvě, prohlásil: „Molotovova cesta do Berlína je pro mě potvrzením názoru, který prosazuji dlouhodobě, že Sovětský svaz si přeje mír, protože pro něj konflikt s Německem nepřináší žádné výhody. Rozhodujícím faktorem je přitom demonstrovaná síla naší armády.“

Zostřující se situace si byli vědomi i Sověti, proto se pokusili rychle jednat v otázce Bulharska (resp. Bosporu) Němcům za zády. Ihned po Molotovově příjezdu si předvolali bulharského velvyslance v Moskvě a snažili se jej přimět k podpisu jednostranných dohod o spolupráci ještě předtím, než Sovětský svaz přistoupí k Ose. Použili přitom pohrůžku německou snahou udělat z Bulharska loutkový stát. Nečekali, že budou ze strany Bulharů striktně odmítnuti a co hůř, že bulharská vláda předá sovětské nóty Němcům. Vztahy obou velmocí dostaly novou dynamiku.

Hitler, konfrontován s informacemi, které mu Bulhaři poskytli, stále věřil, že může Stalina odvrátit od jeho cílů na Balkáně, pokud se Bulharsko urychleně připojí k Paktu tří. Vypočítával mu přitom očekávané hrůzy sovětské okupace.

Sověti však mezitím znovu překvapili, když během neohlášené návštěvy v Sofii 25. listopadu bulharského premiéra Bogdana Filova vyzvali k souhlasu s případným průjezdem Rudé armády bulharským územím, za který budou souhlasit se vstupem Bulharska do Osy. Koneckonců, jak nakonec dodali, k Ose se zřejmě zanedlouho připojí i sám Sovětský svaz. Šokovaný bulharský premiér požádal o čas na rozmyšlenou a sovětští vyjednavači v té chvíli nazdali, že Bulharsko je již pevně politicky svázáno s Německem.

Sovětský protinávrh jako předehra k válce

Poté, co si Stalin prostudoval návrh smlouvy o přistoupení Sovětského svazu k Paktu tří, který byl dojednán v Berlíně, nechal Molotova obratem vypracovat protinávrh, který měl jednotlivé body rozepisovat do větších detailů, přirozeně s důrazem na zájmy Kremlu. Sovětská vláda se i vzhledem k událostem na Balkáně domnívala, že Němci se nebudou cítit obecnými frázemi berlínského návrhu vázáni a že zejména otázky Turecka a Bulharska si zaslouží přesnější formulace. 

Pětadvacátého listopadu, ve stejný den, kdy nabídli spolupráci Bulharům, tak Sověti Ribbentropovi poslali protinávrh.

Začínal větou:

„Sovětská vláda je připravena přijmout návrh Smlouvy čtyř mocností o politické a ekonomické spolupráci“.

Místo dvou tajných protokolů jich však Stalin navrhoval pět.

  1. Německé jednotky opustí Finsko, přičemž Sovětský svaz bude garantovat další finské dodávky niklu a dřeva a zároveň se zaváže udržovat s Finskem mír.
  2. Sovětský svaz s Bulharskem v příštích měsících podepíše smlouvu o vzájemné spolupráci, která bude zahrnovat i vybudování sovětských vojenských základen na bulharském území.
  3. Centrem sovětské sféry vlivu budou oblasti na jih od Baku a Batumi (tedy Irák a Írán).
  4. Japonsko se zřekne práv těžit ropu a uhlí na severním Sachalinu výměnou za odpovídající náhrady.
  5. Členové Paktu potvrzují, že sovětsko-bulharská smlouva o spolupráci je politicky nezbytná.

Dvojí zmínění otázky Bulharska dávalo jasně najevo, že Sovětům jde nadále zejména o udržení přístupu k Bosporskému průlivu a západní přístavy v Černém moři.

A protože si byl Stalin vědom, že otázka přítomnosti Rudé armády na Balkáně je pro Hitlera velice ožehavá, připojil k návrhu ještě řadu výhodných hospodářských návrhů,

například zvýšení dodávek sovětského obilí do Říše o 40 %

nebo rozsáhlé kompenzace za majetky, o které přišli etničtí Němci během sovětské okupace Pobaltí a Rumunska.

Umírněné berlínské diplomatické kruhy hodnotily sovětské návrhy jako vynikající základ budoucí spolupráce, Hitler však již byl rozhodnutý je nepřijmout a místo toho plánoval těsnější spolupráci Osy s Bulharskem. Podle Hitlera žádal Stalin, toliko „chladnokrevný vyděrač“, od Německa víc a víc a proto se mělo stát prvořadým cílem srazit Sovětský svaz co nejdříve na kolena vojensky. Německá diplomacie už tak na sovětské návrhy nikdy neodpověděla.

Dokončené plány pro možnou invazi do Sovětského svazu obdržel Adolf Hitler od svých plánovačů 5. prosince a bez váhání je schválil. O třináct dní později podepsal nechvalně známou Směrnici č. 21, která německému vrchnímu velení ukládala připravit wehrmacht k rozdrcení Sovětského svazu v krátké kampani.

Opona se zatahuje

Dlouhé diplomatické ticho přimělo o blížící se válce přemýšlet i Stalina. Na poradě generálního štábu citoval z Mein Kampf části, ve kterých Hitler popisuje nutnost dobýt pro Německo území na východě.

Sovětský generální štáb předpokládal, že Rudá armáda bude na plnohodnotnou válku s Německem připravena nejdříve za čtyři roky.

Stalin však žádal, přestože se sovětská diplomacie měla pokusit pozdržet německý útok alespoň o dva roky, aby byli sovětští generálové připraveni odrazit ofenzivu ze západu „od této chvíle kdykoli“.

Několik přelomových týdnů, během kterých se situace mezi Německem a Sovětským svazem otočila o 180 stupňů, paradoxně završila poslední ekonomická smlouva, podepsaná v Moskvě 17. ledna 1941, která rozšiřovala obdobnou úmluvu z předchozího roku.

Molotov znovu využil příležitosti, aby vyjádřil údiv nad tím, že německá diplomacie stále neodpověděla na sovětský návrh o přistoupení Sovětského svazu k Ose z 25. listopadu, nicméně ani tentokrát se žádné reakce nedočkal.

Prvního března se novým členem Osy stalo oficiálně Bulharsko a i Sovětům už bylo jasné, že jednání jsou u konce. Do zahájení Operace Barbarossa zbývalo pouhých patnáct týdnů.

—————————————-

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/sovetsky-svaz-osa-druha-svetova-valka.A190308_132959_vojenstvi_erp

Ve 30. letech 20. století bylo Japonsko ekonomickou velmocí Asie. Nedostatek přírodních zdrojů jej však přiměl k expanzi, které jako první podlehlo Mandžusko. Následovaly další oblasti. Svět a především Spojené státy americké na tuto rozpínavost „země vycházejícího slunce“ reagovaly ekonomickými sankcemi a především embargem na dovoz ropy.

Odpovědí Japonska byl bezprecedentní útok na americkou základnu

v Pearl Harbor 7. prosince 1945. Den nato vyhlásily USA Japonsku válku. Díky rozluštění několika japonských diplomatických, vojenských i námořních šifer se Američanům podařilo dekódovat důležité depeše a rozkazy, nicméně i tak se během následujících téměř čtyř let odehrálo množství krvavých námořních, pozemních i leteckých bitev.

Největší operací byla bitva o Okinawu v dubnu až červnu 1945.

Světovou válku popsal a to autenticky s uvedením jmen Ernie Pyle,

který padl na Okinavě. Jeho tamní reportáž vyšla u nás po roce 1945.

Jmenuje se symbolicky: „Poslední kapitola“

ERNIE PYLE

P0SLEDNÍ KAPITOLA

Podle anglického originálu „Last Chapter“ přeložil Zdeněk Fantl. Podle typografické úpravy Stanislava Kohouta vytiskla Státní tiskárna v Chebu písmem garamont. Se 16 úvodními fotografiemi. Obálka a vazba je provedena podle návrhu Jaroslava Švába. Vydalo nakladatelství Sfinks, Bohumil Janda, spol s.r.o. v Praze v březnu 1948 jako 12 svazek edice Kořeny doby. První vydání vyšlo v nákladu 3000 výtisků Cena 66 Kč.

NOVÉ CÍLE, SVAZEK 1033

——————–

 Bitva o Okinawu, vybojovaná na japonském ostrově Okinawa, představovala největší obojživelnou operaci během války v Pacifiku. Spojenecká operace nesla kódové označení Iceberg (česky: Ledovec). Trvala od konce března do června 1945. Byla to také poslední velká bitva druhé světové války.

Předehra a přípravy

Americké operace na Okinawě

Po skončení bojů o Šalomounovy ostrovy, obsazení ostrova BougainvilleGilbertových a Marshalových ostrovůMarian a po krvavé bitvě o Iwodžimu si Američané uvědomili, že dobytí Japonska bude velmi náročné. Dobytí Iwodžimy, která měla rozlohu přibližně 21 km² je stálo 6 825 padlých a nezvěstných a 20 000 raněných. Bylo evidentní, že japonský odpor se stává silnějším se zkracující se vzdáleností od mateřských japonských ostrovů. Japonské velení po ztrátě většiny zkušených letců chápalo, že nemůže vzdorovat americkým silám v rovném boji, a proto rozhodlo v maximální míře využívat taktiku sebevražedných útoků kamikaze. Ty měly způsobit nepříteli co největší ztráty a otřást jeho ochotou pokračovat ve válce. Američané tyto snahy registrovali, ale když viděli, že už mají vítězství na dosah, sami se snažili přinutit Japonce k jednáním o míru těžkými nálety na japonská města. Mezi 9. a 10. březnem 1945 jejich bombardéry naložené zápalnými bombami v Tokiu připravily o život asi 100 000 lidí. Podobně silné útoky postihly i další japonská města.

Plán útoku na Japonsko počítal od začátku se získáním ostrova Okinawa. Tento ostrov ležící asi 550 km jižně od hlavních japonských ostrovů byl od severu na jih asi 100 km dlouhý a široký sotva 30 km. Díky své výhodné poloze představoval důležitý odrazový můstek k samotnému útoku na Japonsko. Američané očekávali, že ho bude bránit kolem 60 000 mužů. Japonci však měli na ostrově 32. armádu, která se skládala z asi 100 000 mužů 24. a 62. divize a 44. samostatné brigády, kterým velel generálporučík Micuru Ušidžima, jeho zástupce generál Isamu Čó a velitel štábu Hiromiči Jahara. Toto větší uskupení se nacházelo převážně v jižní části ostrova, na severu velel menším jednotkám generál Takehido Udo.

Ušidžima dobře věděl, že jeho vojsko nemá šanci udržet celý ostrov, a tak soustředil svoji obranu kolem hradu Šuri, středověké pevnosti, a na příkrých hřebenech v jeho okolí. Věděl také to, že přesile Spojenců sice může vzdorovat, ale nebude mít žádnou šanci odvrátit svoji porážku, byl však pevně rozhodnut vytrvat do posledního muže a bojovat tak, aby Američané draze zaplatili za dobytí každého kousku jeho postavení. Silná a dobře bráněná japonská linie měla jediné slabé místo ve směru z moře. Japonci měli před útokem na svoje pozice dlouhý čas na přípravu kvalitní obrany, bunkrů a záložních linií a postavení. Měli též (v porovnání s předešlými bitvami v Tichomoří) podstatně víc tanků a dělostřelectva, pro které měli i dostatek munice.

Americké pozemní vojsko, které se mělo na ostrově vylodit se skládalo z 10. armády pod velením generálporučíka Simona B. Bucknera, pod kterou spadaly dva sbory. III. obojživelný sbor se skládal z 1. a 6. divize námořní pěchoty a 2. divize námořní pěchoty v záloze. XXIV. sbor se skládal ze 7., 27., 77. a 99. pěší divize americké armády.

Námořní síly, které podporovaly vylodění čítaly asi 1300 plavidel amerického námořnictva, včetně čtyř letadlových lodí. Součástí spojeneckých sil byla i takzvaná Task Force 57, tvořená britskýmiaustralskýmikanadskými a novozélandskými loděmi.

Průběh bitvy

Bitvě samotné předcházely menší rušivé útoky na letiště a obranná zařízení na Okinawě. Američané si také zajistili nedaleké souostroví Kerama, aby si na něm mohli vytvořit podpůrnou základnu.

Pozemní boje

Námorní pěchota postupující hustým porostem

Předpokládalo se, že Japonci budou tak jako v ostatních případech bránit pobřeží. Týden před invazí bylo mohutně bombardováno pobřeží hlavně v okolí pláže, na které se mělo uskutečnit vylodění. Když se v 8:30 1. dubna 1945 vylodily na plážích první americké jednotky, nezaznamenaly významnější známky nepřátelského odporu. Do konce dne bylo na Okinawě 60 000 Američanů a jejich předmostí bylo asi 13 km široké a 5 km hluboké. V následujících dnech byla dobyta střední část ostrova. Do 20. dubna byla obsazena severní část ostrova. Hlavní boje se rozhořely na jihu. Tam se Američané už od 5. dubna pokoušeli zlomit vytrvalý odpor Ušidžimových vojsk. Ušidžima zpočátku dal na Čóovu radu a vedl proti invazním vojskům silné protiútoky. Ty se však ukázaly jako málo efektivní a způsobily jen těžké ztráty japonských jednotek. Následně se začal více spoléhat na taktiku, kterou používal Jahara. Opírali se při tom o dobře opevněná postavení protkaná tunely a zákopy.

Celý měsíc americké jednotky úporně útočily na obrannou linii s pevností v městě Šuri ve svém středu. Z těchto vyvýšených postavení byli Japonci schopni obratně řídit dělostřeleckou palbu, kterou neustále ztěžovali americké útoky, stejně jako pokrývat oblast kulometnou palbou z jednotlivých hřebenů. Americké ztráty byly v důsledku toho značné. Stejně nebezpečné byly menší japonské protiútoky, kterými se snažili získat zpět ztracené pozice. Po tom, co začalo hrozit odříznutí města Šuri americkými obchvatnými útoky, se 21. května rozhodl Ušidžima stáhnout do dalšího pásma obrany. Šuri se však podařilo dobýt vojákům generála del Valleho až 31. května. Jeho obsazení však bylo významným psychologickým zvratem v bojích.

4. června podnikli Američané vylodění v oblasti poloostrova Oroku, kde se nacházelo stále nedobyté japonské opevnění. Ostatní jednotky v té době bojovaly v oblasti Jaedžu-Dake, Juza-Dake a Kunaši, které byly poslední linií japonské obrany na jihu ostrova. Oblast byla hornatá a obránci účinně využívali příhodný terén a početné jeskyně ve svůj prospěch. Japonský odpor byl doslova sebevražedný a neotřáslo jím ani rozšířené nasazení plamenometů, které Američané hojně používali. Japonský odpor navíc podporoval déšť, který ztěžoval pohyb tanků. Hřeben Jaedžu-Dake, který američtí vojáci označovali „Big Apple“, se podařilo dobýt 14. června. Japonské pozice Američané s konečnou platností přemohli 21. června 1945. Krátce předtím spáchal Ušidžima i Čó seppuku před svým velitelstvím.

Námořní boje

USS Bunker Hill po dvou zásazích kamikaze

Stejně těžké boje probíhaly i na moři. Spojenci museli čelit velkým náletům kamikaze. Japonci do boje nasadili obrovský počet svých letadel, potopili při tom 2 letadlové lodě a mnoho menších plavidel. Soustavným útokům kamikaze se Američané pokoušeli čelit tzv. radarovou clonou. Před letadlové lodě nasadili torpédoborce vybavené radary. To však nezabránilo útokům a namísto námořníků letadlových lodí umírali námořníci torpédoborců. V rámci japonské operace Ten-gó, byla 7. dubna 1945 americkými palubními letouny potopena i Jamato – největší bitevní loď na světě.

Piloti kamikaze uskutečnili 10 masových útoků Kikusui s 50 – 300 letadly, které poškodily mnoho bitevních a letadlových lodí. Za oběť jim padla i ostřílená letadlová loď USS Enterprise a novější letadlové lodě USS Hancock a USS Bunker Hill – všechny utrpěly poškození různého stupně. Spruancova vlajková loď Bunker Hill ztratila 396 mužů své posádky.

Dohra

Američané zajali na Okinawě skoro 7000 zajatců, neobvykle vysoký počet v porovnání s předešlými taženími

82 dní trvající pozemní boje o Okinawu znamenaly vysoké ztráty pro obě strany. Během bitvy zemřelo 70 000 – 140 000 civilistů. Velký podíl na tom měla japonská propaganda, která systematicky přesvědčovala japonské obyvatelstvo o tom, že američtí vojáci jsou krvelační barbaři, kteří s nimi budou jednat maximálně krutě. Mnoho civilistů proto spáchalo sebevraždu, anebo zabili své rodinné příslušníky jen proto, aby se nedostali do rukou Američanům. V poslední den bitvy se vzdalo 4000 japonských vojáků, většina z nich byli obyčejní vojáci vystrašení a vyčerpaní po bitvě. Z celkových 120 000 nasazených japonských vojáků asi 110 000 padlo v boji, anebo následovalo své velitele a namísto toho, aby se vzdali, spáchali sebevraždu.

Japonští historici se na rozdíl od západních nedomnívají, že šlo o takový počet sebevražd mezi vojáky a civilisty, ale že k nim byli přinuceni a často i zastřeleni některými fanatiky. Domnívají se, že šlo z velké části o vraždy.[1]

Američané přišli o 72 000 vojáků, 12 513 z nich padlo nebo bylo nezvěstných. Mnozí další zahynuli později na následky zranění. Velmi mnoho amerických vojáků se v důsledku těžkých bojů duševně zhroutilo či podlehlo vyčerpání a těžkému stresu. Míra, v jaké se tak dělo, byla v porovnání s jinými taženími velmi vysoká.

I to jasně poukazuje na tvrdost bojů. 18. června padl při inspekci svých jednotek v přední linii i generál Simon Buckner.

Byl nejvýše postaveným americkým důstojníkem, který během druhé světové války zahynul pod nepřátelskou palbou.

Následujícího dne byl zabit brigádní generál Claudius M. Easley.

Po skončení bojů mělo následovat vylodění v Japonsku plánované na 

  1. listopad 1945. Přípravy na jeho uskutečnění už byly v plném proudu. Vojenští analytici však poukazovali na to, že když bránili Japonci Okinawu jen omezenými silami a přesto způsobili Američanům ztráty-

 jako v bitvě o Guadalcanal a Iwodžimu dohromady,

pak odpor na japonské pevnině si vyžádá životy nejen desítek tisíc amerických vojáků ale i stovek tisíc Japonců.

Americký prezident proto rozhodl jinak a přinutil Japonsko ke kapitulaci pomocí nové atomové zbraně.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bitka o Okinawu na slovenské Wikipedii.

  1.  John Macdonald. Veľké bitky druhej svetovej vojny / Slovart Bratislava 1995, ISBN 80-7145-185-1 (str. 186)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HUBÁČEK, Miloš. Válka končí v Pacifiku II: Dobývání Okinawy. Praha, Litomyšl: Paseka, 2000. ISBN 80-7185-322-4.
  • SLEDGE, Eugene Bondurant. With the Old Breed at Peleliu and Okinawa. New York: Presidio Press, 1980.
  • FOSTER, Simon. Okinawa. Plzeň: Mustang, 1995. ISBN 80-85831-50-3.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

PortályDruhá světová válka

Kategorie

  • Stránka byla naposledy editována 23. 9. 2021 v 09:43.
  • ·        Dne 27. září 1940 byl v Berlíně podepsán Tripartitní pakt Německa, Itálie a Japonska, který později vešel ve známost jako Osa.
  • Kvůli bombardování RAF pokračovala jednání v protileteckém krytu ve formátu Ribbentrop – Molotov

ORWELL a EZOP

Zdeněk Gryc | Pondělí, 7. 2. 2022 v 17:04

Svatopluk Beran říká:
Pondělí, 31. 1. 2022 v 11:29

‚ alt=“🙂“ draggable=false role=img class=emoji v:shapes=“_x0000_i1025″>  🙂  style=’font-variant-ligatures: normal;font-variant-caps: normal;orphans: 2; text-align:start;widows: 2;-webkit-text-stroke-width: 0px;word-spacing:0px‘ alt=“🙂“ draggable=false role=img class=emoji v:shapes=“_x0000_i1027″> BERANOVA OSLÍ SERE-NÁDA ‚ alt=“🙂“ draggable=false role=img class=emoji v:shapes=“_x0000_i1028″>  🙂  style=’font-variant-ligatures: normal;font-variant-caps: normal;orphans: 2; text-align:start;widows: 2;-webkit-text-stroke-width: 0px;text-decoration-thickness: initial; text-decoration-style: initial;text-decoration-color: initial;word-spacing: 0px‘ alt=“🙂“ draggable=false role=img class=emoji v:shapes=“_x0000_i1030″>

Takhle se mi líbíte pane Gryc, trochu nadsázky do života a je pohoda.

———————————————

Svatopluk Beran říká:
Sobota, 29. 1. 2022 v 2:43
„I S VAŠÍM-OS… POKÝVÁVÁNÍM HLAVY A HÝKÁNÍM PROSTĚ BUDE!!!!!!!!!!!!!!! “

  1. Svatopluk Beran říká:
    Pondělí, 7. 2. 2022 v 12:12
  2. TAK TAKHLE DOKÁŽE PRACOVAT STÁTNÍ PROPAGANDA S MOZKY OBČANŮ A BRITSKÝ SPISOVATEL ORWEL, TO JIŽ VE SVÉ KNIZE VELICE DOBŘE POPSAL.

George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (25. června 1903 Motihari, Bengálsko – 21. ledna 1950 Londýn), byl britský novinářesejista a spisovatel. Ve svých dílech se zabýval kritikou totalitarismu a vyzdvihováním ideálů demokratického socialismu.[2] Světovou popularitu si získaly jeho alegorické antiutopické romány Farma zvířat (1945) a 1984 (1949) popisující nehumánnost totalitních režimů.

Tedy také toho co dělalo Gestapo a STB v budově Hluboká 8.

Je poblíže náměstí a pamětní desku si může přečíst i Beran.

————-

Ezop (řecky Αἴσωπος, Aisópos) je považován za zakladatele řecké bajky a patří dodnes k nejznámějším bajkařům. Působil v Řecku asi v 6. století př. n. l. Pocházel údajně z Malé Asie, žil v Athénách a na ostrově Samos.

O jeho životě není mnoho známo. Narodil se pravděpodobně jako otrok thráckého nebo fryžského původu. Po propuštění z otroctví hodně cestoval. Procestoval Řecko, Babylonii a Egypt. Některé zdroje uvádějí, že byl po celý život velmi nemocen, jiné, že byl mrzák a fyzicky chorý.

Podle pověsti byl Ezop křivě obžalován ze svatokrádeže a v Delfách odsouzen k smrti. Údajně byl shozen ze skály do propasti.

Své bajky přednášel ústně. Šlo o krátké prozaické příběhy se stručným dějem, v nichž vystupovala ustálená skupina postav, zvláště zvířata a rostliny, které přebírají lidské vlastnosti a stávají se typem, nositelem konkrétního charakteru. Mnohdy se objevují také skuteční lidé a postavy řeckých bohů, častý je dialog, který dává bajkám spád, posiluje dramatičnost a dynamiku příběhů. Bajky obsahují na konci didaktické poučení. Ezopova tvorba se stala postupem času známou po celém světě (např. O silném lvuO pyšném orluO chytré lišce aj.).

——————————-

Bajka : O chytrém Beranovi a hnědém Oslovi

„častý je dialog, který dává bajkám spád,

posiluje dramatičnost a dynamiku příběhů.

Bajky obsahují na konci didaktické poučení.“

———–

Chytrý Beran vstupuje do děje bajky až v druhé polovině příběhu,

zamlčí první část a popisuje mladším ovečkám,

které v té době ještě nebyly na světě,  druhou polovinu příběhu,

tedy jeho konec s tragickými následky.

—————————–

Hnědý osel by rád poukázal na příčinu a potom na její následek:

Pearl Harbor (Pu‘ola), v překladu „Perlový přístav“, je přístav v laguně ostrova Oahu v USA. Většina přístavu a okolí je využívána jako námořní základna Námořnictva Spojených států amerických. Nachází se zde i velitelství americké pacifické flotily. Útok na Pearl Harbor provedený vojenskými silami Japonského císařství dne 7. prosince 1941 měl za následek vstup Spojených států amerických do druhé světové války.

Svatopluk Beran říká:
Čtvrtek, 3. 2. 2022 v 9:40

…A nebo tedy z druhé strany pane Gryc. Důvod proč Američané naráz UPÁLILI 100 000 CIVILISTŮ V TOKIU NAPALMEM A NÁSLEDNĚ NECHALI VYPAŘIT Z POVRCHU ZEMSKÉHO TÉMĚŘ 150 000 CIVILISTŮ BYLO PRÝ PROTO, ABY NEZAHYNULO ZBYTEČNĚ MOC VOJÁKŮ PŘI DOBÝVÁNÍ JAPONSKA. TAK TO DEMOKRATI Z USA VYŘEŠILI 250 000 UPÁLENÝCH A VYPAŘENÝCH CIVILISTŮ. PODLE VÁS ALE NEZÁLEŽÍ NA POČTU MRTVOL VOJÁKŮ PŘI OSVOBOZOVÁNÍ. NEMÁTE TO NÁHODOU TAK NĚJAK TENDENČNĚ POPLETENÉ. NĚKDO TADY BUDE ASI IDIOT.

Útoky z 11. září 2001 (v USA označované také jako 9/11) byly sérií koordinovaných teroristických útoků, které se uskutečnily 11. září 2001 ve Spojených státech amerických. Provedlo je 19 příslušníků militantní islamistické organizace al-Káida. Ti unesli čtyři letadla na komerčních linkách společností American Airlines a United Airlines. Dvě z nich, let American Airlines 11 a let United Airlines 175, narazila do věží Světového obchodního centra v New Yorku, zabila všechny lidi na palubě a další uvnitř budov. Obě zasažené budovy se následkem nastalé požární situace ztížené mimořádným devastačním atakem do dvou hodin zhroutily, zničily blízké stavby a další poškodily. Třetí letadlo narazilo do Pentagonu, sídla Ministerstva obrany USA poblíž hlavního města USA, Washingtonu, D.CČtvrtý letoun se zřítil po souboji mezi teroristy a pasažéry letadla u města Shanksville v Pensylvánii. Letadlo letělo na Washington, D.C. a spekuluje se, že mělo za cíl zasáhnout Bílý dům anebo americký Kapitol.

Při útocích celkem zemřelo přibližně 3000 lidí včetně 19 únosců. Až na 55 vojáků ze 125 obětí, které zemřely v Pentagonu, byli oběťmi civilisté pocházející celkem z 90 zemí.

Svatopluk Beran říká:
Čtvrtek, 20. 1. 2022 v 15:21
20 let Guantánama. Místo, kde vás mohou držet bez obvinění i desítky let

Svatopluk Beran říká:
Středa, 2. 2. 2022 v 5:47

Jednou jsem napsal, že ne vaši omezenost vkládání odkazů nemá cenu reagovat, protože je to zbytečné plýtvání časem.

Ale vy jste se stal opět v čase určitým a teď už

jediným nositele typu myšlení dnešní pravicové MEDIÁLNÍ TOTALITY

a tudíž podle mne pro budoucí společnost velice NEBEZPEČNÝM

a tím i pro demokracii u nás.

Tak se hold snažím vámi přenášenou dnešní MEDIÁLNÍ TOTALITU,

pro ostatní přispěvatele či čtenáře zviditelňovat,

občas až snad tvrdě a sarkasticky.

—–

/pozn.=prostě sprostě/

—–

Bajka : „O chytrém Beranovi a hnědém Oslovi“

byla prý nalezena Generálem řádu Karmelitánů v jejich knihovně v Kostelním Vydří.

Bohužel není k dispozici, podobně  jak bajka o Vrběticích,  

v kanceláři presidenta republiky.

PRÁVĚ DNES v 2:20

Zdeněk Gryc | Sobota, 29. 1. 2022 v 9:42

  1. Svatopluk Beran říká:
    Sobota, 29. 1. 2022 v 2:20

AMERICKÁ DEMOKRACIE

https://www.stream.cz/my-lai/my-lai-64257012#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=sznhp.vidpbox&dop_id=64257012&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

„I S VAŠÍM-OS… POKÝVÁVÁNÍM HLAVY A HÝKÁNÍM PROSTĚ BUDE!!!!!!!!!!!!!!! 🙂

TEN SMAJLÍK JE VÝSMĚCH NAD TÍM PANE GRYC, JAK SVÝM POČÍNÁNÍM NEJSTE SCHOPEN PŘIJMOUT SKUTEČNOSTI DNEŠNÍHO SVĚTA, KTERÉ JSOU NAPROSTO JINÉ NEŽ VAŠE POLISTOPADOVÉ SNY A VÍRA V ČINNOST VÁCLAVA HAVLA. ROZUMÍM TOMU ŽE JSTE Z NĚJAKÉHO DŮVODU ZASAŽEN RUSY, ALE PRÁVĚ PODOBNÉ NESCHOPNOSTI TYPU LIDÍ JAKO VY, NEUMĚT SE DOSTAT NAD VLASTNÍ BOLEST A POSOUDIT REÁLNĚ SKUTEČNOST V DNEŠNÍM SVOBODNÉM SVĚTĚ SLOV, UMOŽŃUJE DALŠÍM A DALŠÍM NÁSILNÝM STÁTŮM VÉST AGRESI KLIDNĚ KDEKOLIV NA SVĚTĚ – TŘEBA I NA DRUHÉ STRANĚ POLOKOULE – A VYUŽÍVAT, PŘESNĚJI ZNEUŽÍVAT, OSLÍHO NEŠTĚSTÍ TAMNÍCH OBČANŮ.

AKTIVITY MINISTRYNĚ

FINANCÍ

PŘEVZATO:

Je běžný člověk schopen utratit 2 miliony za fotky s pávem, ptají se politici
MICHAELA RAMBOUSKOVÁ , JAROSLAV GAVENDA

Foto: Instragram A. Schillerové
Aleně Schillerové někteří říkali „ministryně Instagramu“.
Jedna z jejích nejslavnějších fotek je snímek s pávem z Vojanových sadů.

Když sem pane Gryc tuto ZAVÁDĚJÍCÍ hloupost dáte pane Gryc, tak vy máte nějaké informace o tom že byly tyto fotky, této ministryně, objednané přímo jí samotnou k její soukromé prezentaci? NEBO JE TO JEN TOUŽEBNÉ PŘÁNÍ MEDIÁLNÍCH REDAKTORŮ NOVINEK K ZNEHODNOCOVÁNÍ POLITICKÝCH OPONENTŮ A K ROZHÝBÁNÍ HLAV NĚKTERÝCH JEJICH ČTENÁŘŮ, PŘEDEVŠÍM PAK HLAV MILIONU CHVILEK PRO DEMOKRACII?

SAMOZŘEJMĚ CENA KTERÁ JE ZDE NAPSANÁ VYPADÁ NESKUTEČNĚ VYSOKÁ A JE I PRO MNE NEPŘIJATELNÁ, VY JSTE SCHOPEN ALE JI POSOUDIT ODBORNĚ?

JÁ SI PAMATUJI PŮL MILIARDY, KTEROU ZA OZVUČENÍ ČR PŘI ŘÍZENÍ V EU VYDAL MINISTR ALEXANDR VONDRA A SOUD UZNAL NAZNAL JEHO COBY MINISTRA, NEVINU. TAK SNAD NĚKDO, MÁTE MOŽNOST URČITĚ I VY, PODAT TRESTNÍ OZNÁMENÍ NA PANÍ BÝVALOU MINISTRINI ZA KRVÁCENÍ STÁTNÍ KASY Z VÝŠE VÁMI UVEDENÝCH DŮVODŮ, JSEM ZVĚDAVÝ JAK VÁM TENTO POKUS POVEDE. MOŽNÁ ŽE SE PAK BUDETE MOCI POSTAVIT V JEDNÉ NEOHROŽENÉ ŘADĚ KROTITELŮ INFLACE A STÁTNÍCH VÝDAJŮ, HNED VEDLE PANA MINISTERSKÉHO PŘEDSEDY FIALY. VYNIKAJÍCÍ NOVÝ A PRO MNE DOSUD NEZNÝMÝ NEOTŘELÝ VÝRAZ PRO SOUKROMNÍKY INKASUJÍCÍ KOVIDOVÉ DOTACE, MĚL VČERA NA ČT24, NĚJAKÝ NOVÝ MLADÝ ODBORNÍK PŘES FINANCE ZA ODS. JEHO SLOVNÍ SPOJENÍ, KTERÝM OZNAČOVAL POJEM VYJÁDŘENÝ V ČEŠTINĚ PRO TYTO DOTACE ZNĚL –

KROPENÍ SOUKROMNÍKŮ PENĚZI

SKUTEČNĚ JSEM BYL PŘEKVAPEN Z TOHOTO, PRO MNE NOVÉHO ČESKÉHO EKONOMICKÉHO VÝRAZU NAŠÍ NYNĚJŠÍ VLÁDY ROZPOČTOVÉ ZODPOVĚDNOSTI POD VEDENÍM ODS, JAK VIDÍ MINULÉ KOVIDOVÉ DOTACE PRO ŘADOVÉ SOUKROMNÍKY, INICIOVANÉ BABIŠOVOU VLÁDOU. JISTĚ TEĎ BUDOU MÍT MNOZÍ SOUKROMNÍCI PODPORUJÍCÍ MILION CHVILEK PRO DEMOKRACII OHROMNOU RADOST Z TOHO, ŽE JIŽ NEBUDOU KROPENI DOTACEMI A PONESE SE JIM LEHČEJI JEJICH SOUKROMNICKÝ ÚDĚL.

NEBOJTE SE DODÍVAT PANE GRYC NA CELÝ FILM, TŘEBA UŽ NĚKDY POCHOPÍTE JAK JAK SVÝM MLČENÍM PODPORUJETE BUDOUCÍ, DNES PŘEDEVŠÍM AMERICKÉ VÁLKY PRO BOHATSTVÍ PO ELÉM SVĚTĚ.

JAKÁ KOLIV VÁLKA, AŤ UŽ AMERICKÁ SPRAVEDLIVÁ PRO BOHATSTVÍ TAK I OBRANNÁ JE SVINSTVO VŠECH SVINSTEV. A KDYŽ CHLAPŮM KTEŘÍ JSOU CVIČENÍ PRDNE V KOULI TAK TO UŽ ANI NEMÁ CENU DOMÝŠLET.

PANE GRYC MŮŽETE OPĚT NASKOČIT DO ROZJETÉHO VLAKU NEDOKÁZANÝCH A SMYČKAMI POSUNUTÝCH INFORMACÍ REDAKTORŮ RŮZNÝCH MEDIÍ SMĚROVANÉ PRO POLISTOPADOVÉ OSLÍKY.

Policie chtěla prověřit tajnou zprávu k Vrběticím, Hrad ji skartoval.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-hrad-186996#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_id=186996&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Radiožurnálu a týdeníku Respekt informaci o skartaci dokumentu sdělily TŘI DŮVĚRYHODNÉ ZDROJE, a to jak z okolí prezidenta a Pražského hradu, tak zdroje blízké vyšetřování.

Policie informace nekomentovala. „Náš útvar k těmto dotazům NEBUDE POSKYTOVAT ŽÁDNÉ INFORMACE,“ uvedl mluvčí Národní centrály proti organizovanému zločinu Jaroslav Ibehej.

Jestli skartací Pražský hrad neporušil zákon, bude ZŘEJMĚ řešit policie.

A povšiměte si prosím mnou zvýrazněná slova, nebo slovní spojení. Všechny pak skutečně inteligentnímu občan, nota bene vyškoleného komunistickou propagandou ze socialismu napoví co se doopravdy skrývá mezi řádky. Z toho co zpráva sděluje se totiž dá kdykoliv vycouvat a to znamená, že se jedná jen a jen o typickou manipulaci s oslíky.

„I S VAŠÍM-OS… POKÝVÁVÁNÍM HLAVY A HÝKÁNÍM PROSTĚ BUDE!!!!!!!!!!!!!!! 🙂
———————————-
Proroctví kněžny Libiše ?
nebo Putinova TROLA?

Ani proroctví Libuše, ani potřeba Svatopluk Berana, podle vás Putinova TROLA – NÝBRŽ DŮSLEDEK PŘEMÝŠLENÍ A MEDIÁLNÍHO CHOVÁNÍ HAVLOVA OSLÍKA.

 A KDYŽ CHLAPŮM KTEŘÍ JSOU CVIČENÍ PRDNE V KOULI TAK TO UŽ ANI NEMÁ CENU DOMÝŠLET:

 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy

21. 8. 1968

Dne 20. srpna 1968 krátce před půlnocí začala vojska pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Polsko, Bulharsko, Maďarsko a Německá demokratická republika) obsazovat území Československa. Jednalo se o reakci na emancipační procesy československé společnosti usilující o větší občanské svobody a ekonomické reformy. Tímto bezpredentním aktem propagandisticky označovaným coby „bratrská pomoc“ a hrubě porušujícím elementární zásady mezinárodního práva Sovětský svaz spolu s přidruženými satelity názorně demonstroval imperiální a totalitní podstatu svého režimu.

převzato z JL:


„Min uže nět“

A také už zřejmě nikdy nedojde k realizaci „avantgardní“ myšlenky, jejíž autor – někdejší redaktor jihlavské Jiskry Milan Dvořák – by nejraději osadil pamětními tabulkami všechny domy s podobnými nápisy v azbuce, jimiž sovětští vojáci v prvních dnech po válce označovali, že byl „kvartal prověren“

Trápila ho otázka, jaký že to vůbec máme vztah k „pokrokovým tradicím“, když sdělení gardového poručíka Rvalova „Kvartal prověren – min nět“ není zvěčněno pro příští generace podobnou pamětní tabulkou jako třeba to, že „V tomto domě bydlil v roce 1830-31 Karel Havlíček Borovský

. . .  „Historii píše život a je na nás, abychom naši dělnickou, pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali. Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad. Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána.  Starý most ustoupil novému, který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města. Samozřejmě že se nezapomnělo na renovaci sochy sv. Jána nákladem cca 15.000 korun i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn. Nestane se tak a je to moudré.

Projektant tu dbal pozorně památky, možná i umělecké. My bychom měli pamatovat na to, aby na ono prázdné místo (kam chtěl projektant sochu znovu umístit) vyplnila soch třeba sportovce“…

————————-

„Musíme naše inženýry-architekty učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany. A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké, ukládat jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění.

————————

Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost, jako je plánované postavení pomníku prezidentu Gottwaldovi v sídle okresního města na památečním místě, z něhož k občanům Jihlavska  promlouval“. Dnes to lze ještě prostorově řešit. Za pět let bude pozdě. Tady – i jinde.“

Ještě štěstí, že v historii žádný plod přisluhování tomu, co momentální představuje dobré bydlo, v porovnání se skutečnými hodnotami neobstojí a že nás nic nenutí učit „naše inženýry – architekty myslet a tvořit především ideově, v úctě ke komunistické straně“

Josef Jelínek

Jihlavské listy 28. 6. 94

Konec formuláře




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I