Profesor Fuchs
Profesor Rozehnal
V návaznosti na blog:
PRIOR
Zdeněk Gryc | Středa, 19. 4. 2023 v 10:58
Tato vzpomínka na architekty Fuchse a Rozehnala v Jihlavě,
Je předmluvou k blogu:
BEDŘICH ROZEHNAL VE VZPOMÍNKÁCH
ROZHOVOR S JAROMÍREM SIROTKEM
Výročí „osvobození“ v květnu 1945 je důvodem,
Proč se pokusit vzpomenout na dobu, pohledem žáka profesora Rozehnala, Mojmíra Sirotka.
BEDŘICH ROZEHNAL VE VZPOMÍNKÁCH ROZHOVOR S JAROMÍREM SIROTKEM
Podle zvukového záznamu pořízeného 19.3. a 26.3. 2005 dopoledne v bytě manželů Sirotkových v Brně v Antonínské ulici připravil Petr Pelčák.
Začal jste studovat architekturu hned po skončení války a znovuotevření našich vysokých škol. Jaké tehdy vlastně bylo studium na brněnské technice?
V roce 1945 byla škola obnovena, a to s novým názvem, jako Vysoká škola technická dr. Edvarda Beneše v Brně, a byl na ní Obor architektury a pozemního stavitelství.
Ovšem hned po osvobození Brna začali profesoři z techniky přebírat techniku německou.
To byla jedna věc. A také byl hned letní kurz. Byl to takový semestr, který probíhal v létě. Protože jsem se z Anglie, kde mne zastihl konec války, vrátil až 20. září 1945, tak jsem o ten kurz přišel a vlastně jsem začal studovat až v dalším, zimním semestru. 20. září jsem tedy přiletěl do Prahy, dostal jsem dovolenou, 24. října jsem byl zapsán jako řádný posluchač a 10. listopadu jsem byl propuštěn z armády. Když jsem přišel, tak jsem nedělal přijímací zkoušky. Mám pocit, že začaly až po roce 1948. V těch prvních letech se to tak ještě nebralo. Ono ani v předválečných ročnících nebylo moc absolventů. Ale teď se tam najednou sešlo pět ročníků velmi různého složení. Za prvé tam byli někteří studenti, kteří už začali studovat před válkou. Pak tam byli studenti, kteří měli vystudovanou průmyslovku a byli různě zaměstnáni a už měli delší praxi v oboru. Potom čerství lidé z gymnázia po maturitě, to byla generace kolem Rullera, a to byl ten nejmladší ročník. A taky tam byli lidé, kteří byli partyzány. Dneska je těžké si představit Zounka nebo Chlupa jako partyzány. Ale oni skutečně byli partyzány na Českomoravské vrchovině a už tehdy byli ve straně. Já jsem zase již tenkrát věděl docela přesně, co strana je. Jednak jsem samozřejmě četl knížky, třeba Gida. Ale hlavně jsem v Norsku poznal, že něco nehraje. Blízko nás byl lágr se sovětskými zajatci. My jsme jim byli ochotní sehnat chleba, ale oni o to vůbec nestáli, utíkali. Byli velice zubožení. Třeba anglický, americký, polský zajatec v Německu takto vůbec nevypadal. Najednou jsem viděl, že to jsou lidé z jiné civilizace. No ale zpět ke škole. Já jsem v prvním ročníku patřil k těm nejstarším. Bylo mně už 24 a byl jsem tak o pět let starší než ostatní. Na škole tehdy byl ještě jeden problém, totiž že část profesorů měla těžkosti se svou prací během války. Například profesor Babánek projektoval kafilerii a bylo mu vyčítáno, že pracoval na velice podivné zakázce. Ale dopadlo to dobře, zůstal na škole. Od začátku se na ní začaly vytvářet vztahy. Před válkou existovaly samozřejmě studentské spolky, ty fungovaly také hned po válce. Mezi spolky, které sice nebyly politické, ale přesto se v nich formovaly už před válkou jisté strany, byla například instituce, která se jmenovala Kostufra, to je Komunistická studentská frakce. V ní byli někteří lidé, kteří potom sehráli úlohu v roce 1948. Po roce 1945 se to tedy moc nelišilo od předválečné doby. Tři roky po válce se také ještě dalo cestovat, i když
—
Evropa byla rozbitá. Praktický příklad těch let: spolužák Máčel si v té době vzal holandskou manželku. Bylo to dáno i tím, že jeho maminka byla Rakušanka a tatínek český rakouskouherský námořník. Máčel byl tedy dvoujazyčný, u nich doma se mluvilo německy a česky. Na škole ale následek války byl patrný, například že na teoretické předměty bylo v aule 400 nebo ještě víc posluchačů. Výuka tedy byla dost velkorysá. Také jsme měli určité úlevy, například některé věci jsme nemuseli absolvovat. To bylo dáno dekretem, člověk to měl napsané v indexu. Jinak taky ke studiu přistupoval člověk, který přišel z gymnázia, a jinak člověk, který měl za sebou pět let života v trochu jiném prostředí a s jinými zkušenostmi. Ale přesto se musely odstudovat také ty teoretické předměty. Například tam byly základy práva veřejného a soukromého, to učil bývalý pan starosta Spazier. Pak bylo národní hospodářství, dějiny architektury, ty učil pan profesor Babánek. Ten byl pro mne známá osoba, protože bydlel kousek od nás, podobně jako pan profesor Syřiště. Všechny zkoušky v té době se dělaly ústně a zkoušel přímo profesor. Tehdy se za zkoušky platilo, ale někteří profesoři přimhouřili oko. Ne vše člověk musel umět perfektně, ale musel prokázat jisté znalosti. To, co jsem uváděl, byly vesměs přednášky po dvou hodinách týdně. Ale například u stavební mechaniky už bylo i cvičení. To byl první ročník 1945–1946. A jaký byl tehdy administrativní aparát školy? Děkanát se obyčejně sestával z jednoho děkana a dvou sekretářek, to bylo vše. Ti byli u rektorátu na technice a teprve později, po roce 1948, to bylo už mimo rektorát, většinou u toho profesora, který byl děkanem. Když byl děkanem třeba Kroha, tak to bylo u Krohy, a když byl děkanem Fuchs, tak to bylo u Fuchse. V roce 1948 bylo hodně lidí propuštěno z armády. Také pan Velčovský, který byl tajemníkem. To byla oficiální osobnost a známá osoba na škole. Je zajímavé, že to dokázal vést jeden člověk. Dneska je tam na to složitý aparát. Ale ještě ke studiu: Ve školním roce 1946–1947 začínala architektura a tu učil Babánek. Začínalo se třeba s axonometrií vlastního bytu, tedy od jednoduchých věcí, třeba také jako je plot. Pak bylo figurální kreslení, ateliér v té době byl nahoře pod střechou na Veveří. Učil tam profesor Hlavica a asistentem byl pozdější profesor Doubrava.
To byl výborný kreslíř z mladší generace vedle Miléna, který učil na pedagogické fakultě.
Takže figurální kreslení a krajinářství, kreslila se hlava, kreslilo se zátiší, chodilo se dokonce ven, kreslilo se Brno. Potom stavby železné a betonové, to učil profesor Hruban, a stavební mechanika, to učil Záruba. Pak tam bylo ornamentální kreslení, které učil Kurial. Jaký obsah předmětu si lze představit pod názvem ornamentální kreslení? To byl původně Králíkův předmět. Tam se učily slohy a kreslily se detaily. Jmenoval se tak ještě z dřívější doby, kdy ornament se učil jako předmět.
Profesor Kurial zaměřoval za války takzvané lidovky. Za nás už se u Kuriala dělaly hlavně lidovky. Museli jsme jít do terénu, obyčejně o prázdninách, a zaměřovat v měřítku 1:25. Lidovky, to byla velká výhoda, protože při tom jste se naučil vyměřovat.
Dneska jsem zjistil, že mladí architekti nedovedou zaměřit ani pokoj. Ale hlavně jste se tam naučil konstrukci těch lidovek. Jeden rok jsem dělal lidovky na Českomoravské vysočině a jeden rok na Slovensku. Na Slovensku to byla spíše hliněná stavba a na Vysočině dřevěná. Musím říct, že to mělo velký význam, protože člověk byl brzo prakticky seznámený s věcmi, které potřeboval. Rok 1947–1948 už byl velice zajímavý. V zimním semestru to ještě nebyl žádný problém. Tam byly pozemní stavby. Ty už učil Kopřiva, který přišel po Syřištěm. A dále architektura 1B, to učil Krejcar. Dvojku učil také Krejcar. Jenomže je tady potom změna.
V zimním semestru Krejcar a v letním už to zkoušel Rozehnal, protože Krejcar odešel do Francie. On věděl, o co tu jde. Protože ke mně měl velice dobrý vztah, tak si vzpomínám na dobu, kdy mne přemlouval, abych odešel. Věděl, jak to tady dopadne, měl svou zkušenost z Ruska, kde už byl před válkou. A jeho paní byla Ruska. Krejcar a Rozehnal se znali? Ano, velice dobře.
To byla ještě předválečná přátelství. To se třeba týká i Víška, který byl pozván přednášet na techniku do Prahy, a Rozehnal ho chtěl získat do Brna. Ale proti tomu byl zřejmě Kroha, který asi Víška neměl dvakrát rád. V té době ještě Rozehnal velice rád jezdil do Prahy.
Ale potom nějak došlo ke změně na ministerstvu zdravotnictví, kde se už Rozehnalovi nepřálo tak jako za těch dob před rokem 1948. Pak už do Prahy rád nejezdil.
Kdy jste se vlastně poprvé setkal s profesorem Rozehnalem? S panem profesorem Rozehnalem jsem přišel do styku poprvé v prvním semestru studijního roku 1946–1947. Profesorem byl jmenován dekretem prezidenta Edvarda Beneše v roce 1945. Převzal ústav po profesoru Fischerovi, který už neučil, protože byl v důchodu. Oni totiž staří profesoři z techniky byli roce 1939 vesměs dáni do důchodu. Škola byla sice zavřená, ale ústavy na Veveří byly zařízeny a fungovaly přes válku. Nemusely se tedy upravovat. Každý ústav měl svou učebnu, rýsovnu a sbírky. To je dost důležité – třeba u profesora Syřištěho byly velké sbírky krovů. Každý ústav měl také svou knihovnu, kde byl velice bohatý materiál. Já jsem znal dobře knihovnu u Rozehnala, tam byly věci ještě z německé techniky, například celé ročníky mnoha časopisů. V nich jste mohl studovat celý vývoj architektury od 19. století. Všechny teoretické předměty se přednášely na Veveří. Chodilo se do auly, poněvadž posluchačů, jak jsem již říkal, bylo dohromady třeba 400. Ale už tehdy – to se zachovalo ještě z doby před válkou – byla skripta. A když jste se zapsali, tak už pro každý rok byl program, ve kterém byl seznam profesorů i seznam látky, která se vyučovala. A byly tam i osnovy předmětů, takže jste věděl, jaké máte úkoly. Ovšem protože na technice na Veveří nebylo možné celou školu umístit, byl ústav pana profesora Rozehnala nově zřízen v budově německé techniky na Joštově 10. Ta byla postavena na začátku 20. století a byla velice dobře vybavena. Například tam byla okna, která měla dole větrací klapky. To se v českém stavebnictví moc nevyskytovalo. Pan profesor měl svou vlastní místnost. Pak tam byla místnost odborných asistentů, kterých v té době ovšem bylo málo. Na teoretických ústavech byli staří asistenti, ale na architektuře takových moc nebylo. Takže tam byli vesměs čerství absolventi z ročníků 45, 46 a 47. V té době byl asistentem architekt Průša. Potom tam byl Špaček, který později byl po Čtvrtníčkovi ředitelem Stavoprojektu v Ostravě, a ještě Orálek. To byl v podstatě personál ústavu. Mimo to tam byl sluha a uklízečka, ti měli zase zvláštní místnost, a byla tam rýsovna. Přednáškové sály se používaly jaksi obecně. Ten ústav se jmenoval Ústav pro stavby užitkové – pozemní stavby k účelům speciálním. Co se týkalo přednášek, prakticky to byl Neufert a to se také zkoušelo. Pan profesor měl velice zajímavé přednášky, protože výklad dokládal příklady ze své praxe. Měl tenkrát už postavenou celou řadu nemocnic. Dovedl tedy přednášet. Ten ústav se poprvé stěhoval v roce 1950. Tehdy vznikla vojenská akademie a vlastně byla zrušena stará technika.
My jsme se stěhovali z Joštovy na právnickou fakultu, která tehdy jako odporující principům socialismu byla zrušena. Tam jsme pobývali asi tak dva roky. Pak byla budova právnické fakulty opět zabrána vojenskou akademií,
a tak jsme se stěhovali na Rybářskou ulici do budovy, která zase původně patřila německé technice.
Tam měli ateliéry Makovský, Doubrava, měli jsme tam ateliér my a ještě tam byl pan Cipr, který tam měl fotolaboratoř. Tehdy se totiž vyučovalo jako nepovinný předmět fotografování. To bylo velice příjemné místo.
Jednak jsme tam měli styk s kumštem, jednak to bylo odlehlé.
Byla to taková republika sama pro sebe, kde jsme prožívali 50. léta.
Studenti měli Rozehnala velice rádi. Zdá se, že to byl tehdy nejoblíbenější učitel na škole. Proč?
On byl velice klidné povahy a spíš raději pochválil. Třeba při korekcích: to korigoval profesor a s ním chodil asistent. A on spíš na tom, co jste dělal, hledal dobré věci a řekněme na okraj potom kritizoval. Nedělal to nikdy obráceně. Čili ten asistent si obyčejně zapsal něco kladného. Například v těchto poválečných ročnících bylo dívek ještě málo. Daly by se spočítat na prstech jedné ruky. A jedné, když viděl, že to není moc dobré, tak povídá: „Máte krásně napnutý papír.“ Na stěnách jsme měli jeho výkresy. Podle toho se dalo orientovat, co a jak dělat. Začínalo se od těch nejjednodušších věcí – řekněme malá venkovská pošta nebo malá škola. V dalších zadáních se už přešlo na větší stavby. Jak vlastně Rozehnal vystupoval, jaký měl vzhled?
Byl vždy perfektně oblečený. Měl vždy šité šaty a klobouk – takový černý kastrolek jako Wright. Samozřejmě nosil kožené rukavice, bílé jelenice, když řídil auto. Nemusel tu eleganci předstírat, protože byl elegantní. To hodně lidí neumělo. A hodně lidí mu závidělo. Když jsem u něj dělal, to byly milionové práce, tam se pohybovaly peníze. Fakt je, že jsme věděli, že z těch lidí, co učí, je nejbohatší. Protože akce, které dělal, to byly vesměs státem, zemí nebo městem zadávané zakázky. A u takových nebyly nikdy pro projektanta finanční problémy. A taky jeho partneři byli na tom líp se vzděláním než dnes. Protože tehdejší úředníci, třeba na ministerstvu, měli vyšší vzdělání a praxi. Taky na ty stavby chodili, kontrolovali. Za protektorátu a ještě před ním, ve starém státě, by si nikdo nedovolil udělat nabídky, jako se teď dělají, které jsou předraženy. Tehdy to nebylo možné, na úřadech byli lidé, kteří uměli a věděli, bylo to přísně sledované. I poválečná doba udržovala určitý rozpočtový standard, takže se vědělo, co ty věci můžou stát. Tak i podstata poválečné školy byla přenesena z doby před válkou, protože i noví profesoři měli zase své profesory, kteří byli na vysoké úrovni a byli to pro ně vzory. Takže věděli, co mají učit a jak to mají dělat. My jsme k těmto lidem vzhlíželi s úctou.
Pro nás to byli lidi, kteří za sebou měli práci, kterou jsme znali. Ať už se jednalo o Fuchse, Krejcara, Rozehnala. Ten měl takovou obzvlášť úměrnou povahu. A ta uměřenost byla i v celém jeho jednání i navrhování.
On nikdy nepřišel s nějakým výkřikem, ale vždy to mělo svou úroveň. Když vezmete jeho stavby od začátku do konce, tak mají pořád stejný tvar nebo stejnou formu, stejnou kvalitu. Myslím, že pan profesor Rozehnal byl taky věřící člověk. To bylo poznat. V Letovicích během svého studia opravoval fresky v kostelích. Nikdy o tom nehovořil, ale myslím, že k tomu měl vztah. A hodně lékařů, se kterými spolupracoval, bylo taky věřících. Pro své studenty prý i organizoval exkurze… Pan profesor byl na tom tak dobře, že nám mohl zaplatit autobus, a jeli jsme na jeho nemocnici. Potom nás prováděl, takže jako studenti jsme přímo viděli, jak se ty věci dělají. Taky jsme jeli třeba do Prahy. Měl velmi dobré vztahy s Prahou i před válkou. S panem profesorem Rozehnalem jsme také třeba navštívili Pražský hrad, kde nás prováděl prof. Janák. Tehdy mu bylo 65 let, byl hradním architektem a dělal románskou část hradu. Bylo to zajímavé, že jsme se jako studenti mohli dostat k takovýmto lidem, kteří k nám přistupovali velmi přátelsky. Na konci prohlídky nás pozval na párek do Vikárky a byl ochoten odpovídat na otázky. Mimochodem bych řekl, že pan profesor Janák měl k Rozehnalovi krásný vztah. Hodně toho pocházelo z toho, že ve vile v Květné ulici, kde pan profesor bydlel, se scházeli hudebníci. On měl dobrý vztah k muzice, a tak u něj byly koncerty.
Přicházeli tam lidé, jako byl Páleníček, Kubelík, Plocek, Sádlo, a hráli. Také tam byl třeba dirigent Liška a Soňa Červená. Ne že by tam někoho z nás zval, ale vím, že tam byli, protože potom se ti lidé někdy objevili na ústavu. Mám dojem, že měl dobrý hudební sluch. Vše kolem něj opěvovalo. Je fakt, že existovala určitá závist kolegů mimo školu. Možná si řada jiných lidí přála být na škole. Já mám dojem, že ten první výběr – koho na školu pozvat – záležel hodně na Krohovi, protože jistě v roce 1945 hrál ve městě dost významnou roli. Byl senior, ale zajímavé je, že si nepřipustil ty mládence z Kostufry. Tam byli Alexa, Meduna, Škarda… To byli lidé, kteří si možná o sobě mysleli, že by byli lepší, nebo nechápali, proč zrovna oni ne. Proč byl tehdy profesorem jmenován také Kurial, který za sebou de facto neměl jedinou samostatnou stavbu? Mám dojem, že to mělo souvislost s Krohou a že to byl jeden z těch lidí, kteří byli v Kostufře. Tohle je ovšem těžká věc k povídání, člověk by nerad mluvil špatně o lidech, kteří jsou mrtví. Mám ale pocit, že komunisté do roku 1948 nechali do většiny stran a organizací infiltrovat svoje lidi. Například hlavním Benešovým problémem byl Fierlinger. To se projevilo až v roce 1948, že mnoho lidí, o kterých jste to nevěděl, byli v organizacích nasazeni komunisty. Ti toho tehdy využili a vzniklo z toho zvláštní překvapení. Mám dojem, že Kurial byl jeden z těchto typů.
—
Mezi úřady byl velmi oblíbený. Ovšem také lidé, kteří u něho studovali, třeba Velek nebo Spurný, ho měli velice rádi. Kurial spolupracoval s řadou lidí a také s Rozehnalem, jak by se dalo poznat na některých projektech z válečné doby. Mám dojem, že i některá zeleň u Rozehnala je dělaná jeho rukou. Byly to nemocniční stavby, které i Němci potřebovali. Dneska se to už dá těžko zrekonstruovat, ale před rokem 1948 spolu dobře vycházeli a byl to kolegiální vztah. Kurial byl ovšem úplně jiná povaha a také jinak zaměřená. Sice měl práci, ale neměl takovou kancelář jako Rozehnal. Mám dojem, že vůči němu trpěl komplexem méněcennosti. Pracovali v těch třech poválečných letech studenti u svých učitelů? Měl profesor jednu kancelář na škole a druhou kancelář vlastní? Ne, ten můj případ, že jsem u něj studoval i dělal v kanceláři, byl dost výjimečný. To spíš asistenti dělali výpočty na statice. Profesor měl zakázku a oni u něj dělali. Asistenty si tehdy ještě profesoři sami volili? Na některé ústavy, jako byly teoretické profese, přišli asistenti, kteří tam už byli před válkou. Ale na těch ostatních si profesoři vybrali lidi, kteří u nich absolvovali nebo které znali.
Rozhodování až prakticky do 60. let bylo na profesorovi. Ten byl sice pochopitelně některými výnosy po roce 1948 postižený, ale ne v otázkách personálních. Malér spíše byl, že na ústavu byla paní posluhovačka, a ta druhý den seděla ve výboru, který mohl rozhodovat nejenom o osudu profesora, ale taky o osudu studentů.
Uvědomte si, že třeba v roce 1948 to chodilo tak, že se začal přednášet marxismus-leninismus, a pak přišla schůze a studenti psali jeden na druhého posudky. Ne třeba zlé, ale mohly z toho vzniknout velmi nepříjemné věci. Kdo z vašeho ročníku pro Rozehnala i pracoval? Ze spolužáků, kteří byli zaměstnáni na jeho projektech, to byli Ruller, Řihák, Gilwann, Veselý, Drahoš, Kelbrel, Ustohal, Štván.
On si vždycky vážil svých žáků a ti si zase vážili jeho. Samozřejmě u naší generace byla jedna věc – my jsme měli všichni trochu problém se sociálním cítěním, poněvadž jsme si pořád představovali, že se to dá všechno tak nějak zařídit. Když jsme tam dělali, tak pan profesor začal na Dětské nemocnici a dělal už nemocnici klinickou. V té době už měl ze zdravotnických staveb za sebou Dům útěchy. Ten dělal s profesorem Fischerem, ale nakonec ho dokončil de facto sám, protože profesor Fischer byl ročník 1870. Potom měl rozdělané nebo už postavené nemocnice v Novém Městě, Třebíči, Kroměříži, Hodoníně. Práce profesora Rozehnala byly už venku určitému okruhu známy. Ještě před válkou už byl v CIAM. A v roce 1947 byl kongres CIAM v Anglii. Zúčastnili se ho tehdy Fuchs, Kalivoda, Hruška a Rozehnalovy práce tam byly publikované. A taky byly publikovány v časopisech, myslím, že v Architecture review. My jsme tehdy měli k dispozici spoustu současné literatury. Nebylo tak nákladné, abych jako student neměl předplacené třeba tři, čtyři časopisy: Work, L’Architecture d’aujourdhui, Baumeister, Domus, Architecture Review. V těch prvních letech, co jsem u něj dělal, bylo důležité datum červenec 1947. Tehdy byl odmítnut Marshallův plán a to bylo mezní datum mezi tím, co bylo předtím a cobylo pak.
Tehdy ne všem bylo jasné, že už jsme v ruské sféře. To odmítnutí potvrzovalo rozdělení Evropy z roku 1945. Tehdy si ovšem nikdo neuvědomoval, že tady zůstali ruští poradci. Že znali přesně vojenskou problematiku našeho státu a že tedy odmítnutím Marshallova plánu jsme i v hospodářském vztahu definitivně vázáni na Rusy. Již od té doby vše začala ovlivňovat politika. Byly sice základní strany, ale ty už tehdy patřily do Národní fronty, a musely tedy jednat pohromadě. Ovšem komunistická strana – a to se ukázalo až v roce 1948 – měla velice dobré informátory i v těch ostatních stranách a to pak vedlo k celému problému roku 1948, kdy se to rozhodlo. Od té doby už vše vypadalo docela jinak. Nakolik tehdy byla naše architektura známa ve světě? Já si třeba pamatuji, že se tehdy Angličani jeli podívat na Bílou labuť v Praze. Ještě totiž neznali takový způsob stavění. Anebo jsme rýsovali u Rozehnala, to se zrovna dělala fakultní nemocnice, a přijel sem Angličan, který se jmenoval David Freeman a studoval v Londýně na AA. On přijel ke Krejcarovi, přišel na školu a zjistil, že Krejcar je pryč. To bylo o prázdninách. Tak jsme mu řekli, že když není Krejcar, může dělat s námi u Rozehnala, kde jsme jako studenti pracovali. On tady byl dva měsíce a bydlel dokonce u nás. Prakticky jsme doma mluvili anglicky. Tehdy už jsem byl ženatý. Vzpomínám si na rozdílnou situaci Československa a Anglie: babička se ho ptala, kolik chce vajíček ke snídani. Tato otázka u nich neexistovala, u nich bylo samozřejmostí jedno vajíčko. Jeho tatínek byl myslím poslanec. Možná sem byl poslaný, aby věděl, co se tady děje. Tehdy to ještě nebyl problém, že byl Angličan. O těch prázdninách se to tak ještě nebralo. To je taková zajímavá věc, že je třeba Únor 1948 a že to všechno nevypadá tak dramaticky, ale za dva roky už všichni poznají, že to není až tak jednoduché.
Totéž platí pro rok 1945. To si taky nikdo neuvědomil, že jsme vlastně okupováni.
Všichni jsme považovali Rusy za osvoboditele. Ono ovšem něco jiného byli Rusové v Praze a něco jiného v Brně. Tady to osvobozoval ukrajinský front, a to byli lidé z Arábie, Rumunska, kdežto Prahu osvobozovala elita. Třeba bratr mé manželky byl v Praze a ten nebyl schopný pochopit, co se tady ten týden dělo: že ženy byly schovávány ve sklepech, kdežto tam se vítalo.
V Brně si lidé uvědomili, že to tak jednoduché všechno není. Ale ještě v srpnu 1947 tady byl světový festival mládeže a byla tu spousta cizinců. A ještě v roce 1948 byl zájem cizích studentů o naši architekturu a studium. A tak se tu objevovali. Jako třeba onen Freeman, který přijel za Krejcarem. Krejcar ovšem už v roce 1948 odešel do Paříže a potom ještě chvíli učil na AA v Londýně, kde pak zemřel. Protože jsem v té době s Freemanem byl ještě v písemném kontaktu, věděl jsem, že se mu nedařilo dobře. Bylo to pochopitelné, protože tam jste si nemohl zařídit kancelář. Mohl jste dělat jenom s někým. To byl i případ Wiesnera, který tam už byl. Toho já jsem už osobně nepoznal. Ale poznal jsem Eislera. Náš vztah byl založen na tom, že byl v Norsku v internačním táboře. Vykládal, jak byl z Norska deportován do Německa do koncentračního tábora. A tam díky tomu, že rozuměl zahradám, byl zaměstnaný u velitele tábora a dělal zahradnické práce. Po válce se vracel přes Německo a viděl tam některé ty krásné parky. Po návratu se věnoval víceméně zahradám. K Rozehnalovi měl dobrý vztah, protože dělal většinu zahrad u jeho nemocnic. Eisler se znal s řadou zámeckých zahradníků, a tak od nich věděl přesně, co kde může být, a dovedl tyto věci používat. Jeho zahrada, to bylo dílo, které mělo fantastický vzhled a přitom šlo udržovat. Dovedl udělat nejenom zahradu podle formy, ale i podle vůně. Když se šlo k Eislerům do domu, tak se přešlo před domem a vcházelo se z boku. A přede dveřmi byla třeba žlutá růže, která nádherně voněla, a při příchodu jste se musel sehnout před borovicí, před ní byla louka a na louce chodila laňka. To všechno je bohužel pryč. Pracoval jste i v soukromé kanceláři profesora Rozehnala. Kdo v ní byl dále zaměstnaný? Já jsem byl od července 1948 do června 1949 zaměstnaný přímo u něj v kanceláři. Ta kancelář byla v domě na rohu Masarykovy a Panské ve čtvrtém nebo pátém patře – to už si přesně nepamatuji. Taky tam měl kancelář architekt Tymich a malířský ateliér tam měl pan Kadula. S tím on byl ve styku. Složení kanceláře bylo následující: Sekretářka byla paní Marková. Ta přišla z národního výboru, kde měla malér, že v roce 1948 na psacím stroji překlepala básničku na Gottwalda. Oni na to přišli a byla odsouzena ke dvěma měsícům. Pan profesor ji vzal do kanceláře. To byla sekretářka starého typu, když jste jí diktoval, tak psala přímo. A mohl jste také diktovat německy, bylo to bezchybné. Dále tam byl pan stavitel Gajdošík a pan stavitel Hynčica. To byl základ. Pan stavitel Gajdošík řídil kancelář, a to nejenom po odborné stránce. Jako konstruktéři pracovali Tomáš Chlubný a Oldřich Prnka. Rozpočtářem byl pan Bárta a detaily dělal Tomáš Bláha. To byli přímo zaměstnanci, kteří tam pracovali.
Profesor Cikánek dělal statiku pro většinu Rozehnalových staveb. Tehdy učil na průmyslovce.
A profese dělali dodavatelé. Byli to lidé ze závodu, kteří prodávali a zařizovali ty věci. Málokdy se stalo, že by docházelo k rozporům. Zákonodárství ve stavebnictví tehdy bylo ovšem podstatně jednodušší. Stavební zákon z té doby, to bylo možná pět listů. Vše se dělalo ve stovkách, muselo se dokonce malovat na plátno, které se zachovávalo pro archiv. Takže z těch stovek se stavělo. Rozdíl oproti dnešku ve stavění je takový jako v projektování. Já jsem začínal s tužkou, ještě u Víška jsem ořezával tužky na strojku, a dokonce ve Švédsku měli tehdy ještě malého chlapce, který ořezával tužky. Když jsme měli spočítat oslunění projektu, tak to byla záležitost na dva tři dny. Dnes na to je počítačový program. Zadám data a za chvíli mám velice přesně spočítané poměry oslunění. Je tedy velmi těžké se přenést do tehdejší doby. Ale tím srovnáním dobových poměrů uvidíme základní přínos profesora Rozehnala. Když začínal, tak byla v Brně nemocnice U svaté Anny z druhé půle 19. století. Tam byl pokoj se 16 lůžky, kdežto Rozehnal začal na třech lůžkách. Čili uvedl úplně jiný standard. Tehdy ovšem také medicína ještě nebyla zdaleka na dnešní úrovni. Málo lidí si uvědomuje ten obrovský rozdíl, který za těch šedesát let nastal. Zubař ještě šlapal na vrtačku. Pan doktor, ke kterému jsem jako dítě chodil, dělal laboratorní věci sám. Tedy to, co se dnes posílá do laboratoří a tam se dělá na přístrojích, to tehdy dělal jeden člověk.
—
Tak i nemocnice se velmi změnila. Uvědomte si třeba jenom to, že když dělal pan profesor Rozehnal Dům útěchy, tak rentgen byla místnost a vedle ní byla další stejně tak velká, ve které stála ta mašina. Dneska to je celý v malým kufříku. To jsou změny, na kterých se Rozehnal podílel zásadním způsobem. Zdravotnickým stavbám dal úplně jiný ráz. Tehdy už fungovaly jím za války postavené nemocnice.
Čili lidé to mohli vidět a lékaři také mohli v té krátké době mezi lety 1945–1948 jezdit ven a vidět i nejlepší zahraniční nemocnice, třeba ve Švýcarsku. Tehdy ještě Svatá Anna, to byly tmavé místnosti. A operační sály byly velmi jednoduché. My jsme v té době začali přemýšlet, co by se se Svatou Annou dalo dělat, a ono to udělaný není dodneška. To jsou rozdíly proti světu, ve kterém my dnes pracujeme. Když dneska vidíte třeba operaci srdce nebo ty věci, co se dělají v lebce, ty by tehdy ještě nikoho nenapadly. Ale to má co dělat i s architekturou. Vy dnes můžete stavět věci, které my jsme si ještě vůbec nemohli představit, poněvadž statika byla jiná. To se dalo vypočítat pro skořepiny od Hrubana tady na autobusovém nádraží, ale víc už to nešlo. Já si myslím, že je to dost velký rozdíl. A ještě je jeden rozdíl: když jsme začali studovat, byl Corbusier, byl pan Wright. Pak byl Aalto ve Finsku, byli Švédové, Dánové. Němci na tom byli špatně, byl sice Scharoun, ale to byli vesměs lidi, co přes válku nedělali nebo za Hitlera nemohli moc dělat. Těch vzorů bylo velice málo. Dneska dostanete tlustou knihu, ve které jsou stovky architektů. My jsme tehdy měli ten Corbusierův vliv, který pro vás dneska už prakticky nehraje žádnou roli. Ale pro nás hrál obrovskou roli, poněvadž to bylo úplně jiné vidění světa.
Rozehnala je tedy třeba posuzovat z hlediska, co mohl dělat a co udělal. A to byl velký skok. Například Dětskou nemocnici můžete dodnes užívat. On s těmi změnami v medicíně počítal. V projektu byla vždy celá řada místností jako rezerva do budoucna. Bylo tam napsáno denní pobyt nebo tak. A pan profesor říkal: „Až bude něco nového, tak oni si to tady z toho udělají, necháme jim tu ty možnosti.“ Ovšem ani on tehdy netušil, kolik bude potřeba proudu, kolik bude potřeba kabelů a spousty jiných věcí… Mnoho přístrojů tehdy nebylo a to samozřejmě velmi ovlivňuje stavbu a provoz nemocnice. On například viděl moderní nemocnici postavenou Američany po válce v Nantes nebo měl k dispozici třeba kliniku bratří Mayových v Americe. To byla první klinika, kde byly všechny jednotlivé obory pohromadě. On při našich možnostech ale dovedl udělat takové nemocnice, jako bylo třeba už za války Nové Město.
Ale hlavně pro něj byla zásadní brněnská nemocnice. Výhoda byla, že znal lékaře jako své vrstevníky. Oni se daleko víc stýkali, to už dneska takový vztah není. Ti lidé měli podobné zájmy i v oblasti kultury. Nevím jak dnes, ale mám pocit, že moc architektů neuvidíte na koncertech. Jednak nemají čas, ale nemají ani ten přímý zájem. Kdežto to tihle lidi měli. Četli stejné knížky, chodili do stejných divadel – ta úroveň byla. Ti lidi si rozuměli. Mám pocit, že dnes dochází k tomu, že si přesně nerozumí, že na každé straně je člověk s jinými zájmy a vše řídí někdo, kdo o věci vůbec nemá představu. Takže pan profesor Rozehnal vždy velice pečlivě projednával provozní věci nejenom s lékaři,
ale taky se sestrami, poněvadž úklid je také důležitý.
Co bylo zajímavé: dovedl dělat velice dobré hospodářské stavby.
Všimněte si, jakou jim v projektech věnoval péči. A jsou velmi moderní, poněvadž zase dělal s lidmi, kteří ty věci dodávali. A on tomu dovedl dát to, co tomu dovedl dát třeba Corbusier. Samozřejmě že nedělal domy třeba na pilotách. Ale dělal vždycky – všimněte si – vzdušné baráky. Klasický případ je Dětská nemocnice, ale i všechny ostatní nemocnice, jako například Kyjov, tyto momenty mají. V oblasti nemocničních staveb měli tehdy výjimečné postavení i pražští architekti František Čermák a Gustav Paul. Jaký byl mezi nimi a Rozehnalem vztah? To byli všechno dobří známí. Ne že by spolu soutěžili, a už vůbec ne způsobem, že by jeden druhého podrazili. Bylo to přátelství. Například když mluvíme o Paulovi a Čermákovi, tak ti nejen že s Rozehnalem nebyli proti sobě, ale uznávali se a nepřekáželi si. Mám tady Čermákův dopis, který psal po Rozehnalově smrti. Moc si ho vážili. Oni měli trochu jiný styl, ale v podstatě byli podobně známá firma. Taky pro ministerstvo. To byly dlouho vytvářející se vztahy, které držely.
Jenže přišel rok 1948. A hned se sešli architekti v Luhačovicích a diskutovalo se, co bude dál.
Tehdy už ovšem byly skupiny, které si představovaly zestátnění projektových podniků. Do té doby to byly kanceláře, neříkalo se tomu ani ateliéry. Byla určitá skupina architektů, zejména Janů, Voženílek, kteří už tehdy uvažovali o tom, že by bylo dobré to zestátnit všechno, a k tomu taky fakticky došlo. Když se mluví o Benešových dekretech, tak každý vidí třeba vyhnání Němců nebo zabrání majetku šlechtě. Ale těmi dekrety byly zestátněny všechny podniky. A v roce 1948 už se mluvilo o zestátnění podniků projekčních. Tehdy žádné velké projekční podniky nebyly. Taky nebyly velké podniky stavební. Ale tehdy byla zestátněna většina stavebních firem.
Z toho vznikly Pozemní stavby – abych mluvil konkrétně o Brně – a vznikl Stavoprojekt. V něm dokonce ze začátku byli lidi jako třeba Kubové. Tam přešel taky napřed stavitel Hynčica, ale v roce 1949 přestala fungovat kancelář a přešla tam také. Stala se z ní prakticky celá projekční skupina, co pracovala u Spurného. Ten byl přece jenom pod jiným tlakem, byl pod jinými organizačními formami. A nemohl dost dobře dělat, řekněme, načerno Rozehnala. A taky už chtěl projektovat sám. Já jsem si to mohl dovolit, protože jsem byl na škole. A taky mně nevadilo, že dělám pro pana profesora a ne za sebe. V té době jsem neměl zájem na tom dělat bez pana profesora Rozehnala. Ale pro něho to bylo dost nepříjemné, poněvadž na tom dál dělali jeho lidé, ale názor na kliniku už byl docela jiný. To mluvíte o bohunické nemocnici? Ano. Ta klinika – kdybyste to srovnal, to byste musel mít plány, abyste viděl ty podstatné rozdíly. Je to pochopitelné, Spurný už dělal v jiné době, s jinými přístroji, s jinými lidmi, s jinými věcmi. Tehdy například předpisy byly takové, že na každou stavbu jste musel vyčlenit 5 % rozpočtu na uměleckou výzdobu, a to vedlo k velkým problémům, protože s tím se dalo hospodařit různě. Vznikly z toho potom všelijaké soudní spory.
A ještě jiné spory se dotkly i pana profesora Rozehnala.
To bylo skutečně úmyslné. Řekl bych, že Kroha v tom hrál úlohu tím, že mlčel, nehlásil se k tomu a postrčil Alexu a Škardu, kteří proti Rozehnalovi svědčili. Byl to problém na celé škole, poněvadž se to týkalo rektorátu. Tam se nějak přišlo při kontrole na to, že daně některých učitelů jsou špatně vypočtené.
Profesor Rozehnal, ale třeba i Fuchs a řada dalších nemuseli jako učitelé zdaňovat určité věci. Šlo finančně oproti dnešní době o zanedbatelné částky. Oni vydělali jenom na tom, že například na architektonické návrhy byl nižší daňový odvod. To se prošetřovalo na celé škole, ten problém byl rozsáhlý. Dotkl se řady ústavů, které něco dělaly. Kdybyste viděl plány, které byly předmětem sporu, tak samozřejmě v té době šlo třeba o adaptace rentgenů ke Svaté Anně nebo o adaptace malého ústavu národního zdraví a tak. Čili to nebyla žádná díla, ale rozhodně to dělal profesor, který věděl, co dělá. A byl by vidět rozdíl, kdyby to dělal někdo jiný. Ti hoši klidně mohli bez uzardění říct, že to prostě nejsou žádné zvláštní zakázky. Místo toho ale u soudu prohlásili, že to nemá žádnou architektonickou úroveň. Bylo to tak, že on za to dostal zaplacené, a z toho platil lidi, kteří mu dělali profese, rozpočty atd. Já jsem mu nakreslil plány. Pro mě to nic nebylo, já jsem byl zaměstnaný na škole. Ale třeba Bártovi a dalším se muselo platit. Oni nás zvali na výslechy, to nebylo nic milého, to s vámi jednali lidé, kteří neměli o projektování žádnou představu. A byli asistenti, kteří na to tvrdě doplatili. Třeba Weingart, který byl na statice, ten seděl asi čtyři roky. Pan profesor byl v té době dlouze nemocný. Myslím, že měl známé doktory, takže ho tam dlouho nemohli poslat. Když ho tam dostali, byl tam víceméně dva roky – odsouzený byl na čtyři. I když se povídá, že tam seděl s jinýma fajn lidma, tak kriminál je kriminál. Mluvil jsem s ním, když se vrátil, a on mi řekl: „Víš, nestálo to za to.“ Byl přesvědčený, že Kroha se staví proti němu. Venku už čekali na jeho místo lidi, změnila se celá škola. Fakt je, že učitelé, kteří přišli na místa těch vyhozených v roce 1958, už nebyli takovým přínosem. Ne že by byli špatní. Ale když srovnám třeba Škardu a Rozehnala – Škarda stavěl na Lenince správní budovu železnic (dnes policie). To architektovi jistě stačí pro srovnání.
Všechno to začalo rokem 1948, tehdy byla taková asistentokracie a studentokracie. Tehdy do toho začal mluvit kdekdo. Jednak byl akční výbor – prověrky nakonec na škole ještě dopadly dobře, poněvadž se jednalo řádově o deset vyhozených lidí. Kdežto na právnické fakultě to byla celá řada lidí, kterých se to dotklo. To bylo proto, že na architektuře byl Kroha, a jemu záleželo na tom, že jeho fakulta, to jsou pokrokoví lidé. Potom přišly různé úvahy, jak to s tím zestátněným školstvím bude. Navrhli třeba, že budou trimestry. Můžu vám říct, že to nebyla snadná doba. Do toho přišli absolventi dělnických kurzů. To byla taky zajímavá věc. Žádný dělník by nešel na školu. Šlo o děti rodičů, co měli obchod, který jim znárodnili, a tatínka poslali do fabriky. Tím získal jeho syn dělnický původ, a tak do těch kurzů šel. Takže řada těch hochů, co přišla, prakticky nebyla dělníky. V té době například na krajským aparátu strany kulturu řídil dělník. Byl to ještě dělník sociálnědemokratický, takže byl ještě docela slušný. Ale nerozuměl kultuře a dělal šéfa přes kulturu. A tam chodili kumštýři a žalovali na jiný kumštýře, že oni nejsou ti správní. Já jsem s tím člověkem přišel několikrát do styku a celkem byl ke mně vlídný. Říkal jsem mu: Prosím vás, přečtěte si někdy aspoň Matějičkovy Dějiny umění. On říkal, že to od něj nemůžu čekat. Já jsem to chápal, ale nemohl jsem mu říct, že to tak nemůže dělat. On za to víceméně nemohl, oni ho tam dosadili. A z toho vznikla spousta malérů mezi malíři a sochaři kvůli honorářům. Taková byla situace. Nakonec se dostali profesoři, třeba konkrétně pan profesor Rozehnal, pod tlak lidí z těchto kurzů, kteří věřili straně a vládě a byli velmi nevlídní.
To byli hoši ochotní při zkoušce říct profesorovi: „Když mi to nepodepíšeš, tak vypadneš.“
A tito hoši byli potom ředitelé velkých projektových ústavů. To vše mělo okamžité dopady na lidi. Jednak na studenty, kteří měli tatínky, co tím byli najednou postiženi. Jiní byli zase vyneseni nahoru. To už si dneska nikdo nedovede představit, i když dnešní poměry taky nejsou nejsnadnější. A Fuchs s Rozehnalem mohli v roce 1948 ještě na škole zůstat? Poněvadž oni vstoupili do strany. Nejdříve byl nábor a pak byly prověrky.
Tehdy z toho vystoupili a byli rádi. Oni pořád neměli představu, že se to s tím zestátněním myslí vážně. Prostě oni neměli představu o Sovětském svazu. Vůbec nevěděli, o co vlastně jde.
Protože takový Voskovec a Werich například, ti v člověku budili určité sympatie, hlavně sympatie k Sovětskému svazu. Málokdo si tedy uměl představit, že ti komunisti budou dělat věci, které potom dělali. Co pak přišlo, to nikdo nepředpokládal. Myslím si, že základní problémy byly v tom, že lidé si tehdy ještě opravdu věřili nebo si mohli věřit.
Nenapadlo vás, že zítra bude člověk postavený do úplně jiné polohy. Pak byly najednou prověrky a lidé, kteří s vámi včera normálně hovořili, vás najednou prověřovali, jestli na škole můžete zůstat, nebo ne. Je zajímavé, že zatímco na Fuchsově práci v 50. letech je vidět velké znejistění, jakási ztráta suverenity, Rozehnal pořád kreslil svoje elegantní formy. Ano, to je ale taky dáno výchovou. Nezapomeňte, že Rozehnal byl daleko mladší než Fuchs. Rozehnal vycházel fakticky z Corbusiera.
Oni Corbusiera znali prakticky zpaměti. To byl jejich idol, dneska už žádný architekt nemá takovou váhu. Žádný z dnešních architektů neovlivnil architekturu jako Corbusier v té době.
Kdežto Fuchs byl vyrostlý na úplně jiných základech. Nezapomeňte, že jeho první stavby, to byly věci z doby Kotěry – třeba ty horské chaty. On měl pocit jakéhosi návratu. Uchoval si Rozehnal svou eleganci i během 50. let? I její formální projevy?
To se neměnilo. Prostě on tomu vzdoroval. Ne úmyslně, ale prostě nebyl ochotný.
Fuchs byl přece jenom spíš ochotný jednat, protože měl pocit, že by ho to mohlo zničit. Rozehnal si to neuvědomoval. Cítil se být reprezentantem odporu vůči té barbarské době? Bral tak i svůj proces – že musí vydržet se svým názorem? No určitě to tak bral. Ale možná ne jaksi zásadně. On totiž neměl na vybranou. Fakt je, že skutečně si to uvědomil, až když tam byl. Nenapadlo ho, že se mu to může někdy stát. Vezměte v potaz, že on opravdu v těch letech, do roku 1948, byl mezi těmi lidmi nejbohatší. Protože víte, jak vypadá veřejná zakázka, ta zaručuje daleko jistější příjmy. Ti ostatní to neměli vždycky tak jednoduché.
Já si pamatuji, jak mně třeba Fuchs říkal: „Prosím vás, nikdy si nepůjčujte prachy.“ Poněvadž ten ještě po válce neměl splacený svůj dům a byl závislý na stavitelích. To Rozehnal nemusel říkat, pro něj v té době milion nebylo moc peněz – a milion bylo dost peněz na konci války. Ale on byl velkorysý. To z této garnitury byli všichni. Krejcar byl podobný typ.
—————————————————-
Ing. arch. Jaromír Sirotek (1921, Brno – 2005, Brno) Během druhé světové války po maturitě na reálném gymnáziu praktikoval na projektu Zemského divadla v kanceláři Jana Víška, poté byl totálně nasazen na ponorkové základně v norském Trondheimu, odkud za dobrodružných okolností utekl do Švédska, kde se přihlásil do Československé armády ve Velké Británii. Po návratu do Brna na podzim 1945 studoval do roku 1949 architekturu na brněnské technice u profesora Bedřicha Rozehnala, v jehož kanceláři byl v letech 1948–1949 zaměstnán, a po jejím zestátnění byl do roku 1958 jeho asistentem na Fakultě architektury a pozemního stavitelství. V 60. letech zakládal jedno z důležitých ohnisek moderní architektury v Československu, Státní projektový ústav obchodu (architekti Zdeněk Řihák, Růžena Žertová, Alena Šrámková, Ivan Matušík), a až do normalizačního propuštění v roce 1971 byl jeho prvním ředitelem. Poté do důchodu zaměstnán v brněnském Chemoprojektu. Jaromír Sirotek byl jednou z důležitých osobností brněnské poválečné architektonické scény.
———-
PS. berme tento blog jako „rozcvičku“ na
JAM
žáka obou architektů, který studoval 1952 – 1958.
V atelieru profesora Rozehnala na Rybářské ulici v Brně,
V patře byl asistentem arch Jaromír Sirotek a Průša.
V přízemí byl atelier kreslení profesora Doubravy
a sochařský atelier profesora Vincence Makovského
Zdeněk Gryc | Středa, 31. 5. 2023 v 9:39