Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Míla Doleželová a Jiří Mareš

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 12. 8. 2021 v 8:40

v knihovně  Univerzitního centra Masarykovy univerzity v Telči

Z osobního pohledu, málem před 20 lety

Včera, tedy ve středu 16.1.2002. jsem se na pohřbu paní Marie Novosadové znovu vyptal její dcery Jiřiny Svobodové / Na Petřinách  313. 162 00 Praha 6. /, kdy a jak se s paní Mílou a Jiřím Marešem v Klátovci seznámila. Říkala, že to bylo někdy v roce 1961.  Proč jsem si to chtěl ověřit?  No proto, že to byla ona,  která mi o nich tehdy řekla. Smyslem tohoto subjektivního povídání, je zachytit moje vzpomínky na oba manžele s tím, že čas běží a není mnoho těch, kteří měli k oběma umělcům určitý, byť i značně dílčí přístup. Zkrátka popsat, jak jsem oba umělce poznal a viděl. 

1/ O existenci a pobytu paní Míly Doleželové a Jiřího Mareše jsem se dověděl od naší sousedky Jiřiny Novosadové,  když jsme bydleli na Markových humnech v Telči. Líčila nám, jak tábořila s paní Šimáčkovou a psíkem u rybníka Karhov,  pod Javořicí u Klátovce. Přišla veliká bouře, strašně lilo a začala se zvedat hladina rybníka.  Věci zanechaly na místě  a utekly do Klátovce, kde vyhledaly pomoc v první chalupě. Tam se jích ujal Jiří Mareš. Udělal na ně svou laskavostí a nepochybně i svým zjevem,  obrovský dojem. Nejen, že jim poskytl útočiště a suchý oděv, ale hned doběhl vedle do hospody pro rum,  

Jiřina Novosadová  mi pak o obyvatelích domu „ U malířů „ vášnivě vykládala.

Paní Šimáčková se pak ojediněle nesobeckým způsobem o paní Mílu v Telči starala a udržovala styky  až do její smrti.

2/ Na základě jejich popisu a chvály jsem  pak paní Mílu  Doleželovou a Jiřího Mareše na Klátovci vyhledal a navštívil. Stalo se tak v úterý 10. prosince 1966, kdy jsem projektoval rekonstrukci „ Sklípku „ na jihlavském náměstí. Restauraci jsem  navrhoval včetně interierů. V rámci spolupráce architekta s výtvarníkem jsem se obrátil také na uměleckého kováře Alfreda Habermanna a žádal ho o zhotovení kovářských doplňků interiéru.

Podstatnou součástí byla svítidla, která jsme chtěli provést jako reminiscence na pochodně. Cesta k jejich konečné podobě by snesla samostatné pojednání. Tyto kované pochodně měly nést žárovky – plameny ve skleněných válcích.

Dostupnou se nám zdála sklárna Janštýn, jejíž ředitel Venclík  byl mým spolužákem z gymnasia v Brně – Židenicích. /Jeho specialitou bylo štípání spolužaček na chodbě do zadečku/.

V této době  se Habermann vrátil, celý nadšený, z Academia del Arte od profesora Benettona v Itálii. Dovezl si poněkud ojetého Fiátka,  jak on říkal „ kvinkvečento „.

Podnik Jihlavské restaurace nám vydal v tehdejší Pasáži 3 pistole bílého vína, abychom udělali ve sklárně dobrý dojem. Bylo dost sněhu,  z cesty jsem měl trochu obavu. Habermann pravil,  že to nic a ve svém mini dojel ke sklárně do Janštýna.

U sklárny  jsem  flašky vzal a šel. H. se na mne s despektem podíval a pravil, to se tak nedělá. No tak jsme vzali jenom jednu flašku. Co se pak dělo ve sklárně je na samostatné povídání. Než  se dala svítidla do jak takž funkčního použití,  je na další kapitolu.

Ono se asi nemá něco vynalézat jen tak za pochodu. Nakonec nás uspokojil nález nějaké starší ohořelé formy a žluté přírodní sklo, které se namočilo do škatule se slídou.

Ve skle se vytvořily krakély a okraj se nechal volně stéct. Takto udělaná svítidla jsou nejenom ve Sklípku, ale také na hradě Roštýně.

Na zpáteční cestě tedy v úterý 10. prosince 1966. , odpoledne,  jsem umluvil Habemanna, abychom se stavili v blízkém Klátovci „ U malířů „. Je pravda, že mi to nedalo moc práce.  H.  byl hned pro. Dojeli jsme před zasněženou chalupu a zbývající 2 flašky použili jako „vstupenky„ , kterých určitě nebylo třeba. Děvčata  nelhala a i my jsme byli neobyčejně vlídně přijati. Hodně jsme toho napovídali. H.  i já jsme byli nadšeni hlavně Marešovými věcmi. Paní Doleželová nám ukazovala stěnu vlevo od sporáku. Říkala, že to je jejich největší formát pro malbu. Já jsem seděl na lavičce zády u kamen a sledoval vášnivou debatu H. – Mareš. H. chtěl po Marešovi, aby nakreslil na své parforsní motivy mříž,  ve velikosti zmíněné stěny. On že dílo převede do železa a vyková největší mříž v Evropě. Tu pak jako spoluautoři umístí do pavilonu v Osace, / který,  mimochodem projektoval v té době náš podnik Stavoprojekt Brno/. Já jsem se občas ozval s tím, že H.  kecá. Aby mne umlčel, tak H.   povídá a vy pane architekte budete náš svědek a přeseknete nám podané ruce. Pravda ale byla bohužel taková, že pokud vím, tak tím toto dílo skončilo.

Přátelství s Habermannem skončilo někdy okolo roku 1976. Stalo se tak při realizaci kulturního domu v Litohoři. Byli vyzváni autorem Ing arch Baueršímou spolu s Habermannem k zhotovení výtvarných děl. Akce probíhala známým těžkopádným procesem přes normalizační komise. Částky byly rozděleny v rámci celkové sumy na výtvarné dílo. Habemann však dle jejich vyprávění svou částku  přečerpal na jejich úkor. Oni pak jen s potížemi dílo dokončili. Byla to zejména paní Míla, která Habermanna za tento čin velice kritizovala. Přátelství a styky byly ukončeny./

V chaloupce pokračovala velice zajímavá debata. Přerušila ji veliká rána u vstupu.   Mareš šel otevřít. Před dveřmi se nacházel značně zbědovaný Mudr. Zrnéčko. Ten také věděl, i přes svůj značně ojíněný stav, kde najde dobré duše. Naříkal, že právě naboural auto a že  jít domů ve stavu,  ve kterém se nacházel, se mu zdálo nevhodné. Milostní samaritáni zase úspěšně zapracovali. Tím tedy raději už zakončím obrázek našeho prvního setkání. Milou atmosféru ve staré,  nízké,  sešeřelé  seknici,  provoněné starým kachlovým sporákem,  stejně nepopíši.

3/ Marešovy jsme pak při našich výletech navštěvovali. Vzpomínám si, jak jsme je potkali na vycházce za jejich chalupu. Byl jsem oblečen jen do půl pasu a paní Míla pravila, že by si mne chtěla namalovat. Náš Tomáš byl vpředu a potkal tam zmiji, tehdy  jsme se hodně  polekali. Můj otec se i sám vydával do Klátovce.  Marešovi často byli jinde a tak si otec povídal s matkou paní Doleželové. Jednou, nebo dvakrát jsem také vezl do Klátovce svého spolužáka,  Ing arch Jana Sedláka. Tomu se  na rozdíl ode mne, kterému se líbily spíše Marešovy věci, zajímal  o malby  paní Doleželové. Jednou byla s námi   jeho kreslička, paní Pečenková. Ta si chtěla koupit obraz,  už pověstné dívčí hlavičky,  od paní Doleželové.  Zrovna se však žádný  nehodil, tak jim tam nechala  zálohu. Byly doby, jako zrovna tehdy, kdy na tom byla paní Doleželová opravdu bídně. Velké obrazy měla uloženy v místní škole.  Sedlák měl tehdy nový kvalitní fotoaparát a tak je tam fotil,  tuším na diapositivy. Barevná fotka byla v těch dobách jednak dost nedokonalá a taky drahá.

Marešovy nás navštěvovali na naší chalupě ve Volevčicích. Možná, že tomu napomohlo i znojemské víno, které jsme tehdy měli v demižónku. Seděli jsme u krbu a povídali. Jednou paní Míle upadla číše, která se na kamenné podlaze roztříštila. Později jsem se dověděl, že jsem se při tom snad netvářil dosti vesele. K nám se dopravovali ve svém tmavočerveném, později už dosti zrezivělém Renoltu. Na svých jízdách měli asi dost štěstí. Paní Míla byla myslím postihována epilepsií, většinou to byla ona kdo řídil.

Ke konci jsme se dověděli, že je snad podobně indisponován i Jiří Mareš. Při jedné episodě, když řídil on a dostal záchvat,  tak paní Míla duchapřítomně dokázala strhnout volant a zabránit nehodě.

S Jiřím Marešem jsem se i sporadicky potkal v autobusu do Prahy. On nasedal v Telči a já v Jihlavě. Jezdil na ponižující velkou komisi, která posuzovala začlenění výtvarného díla do interiéru v rámci spolupráce architekta s výtvarníkem.  Po cestě jsme si  povídali  Jiří si cestu polepšoval placatkou rumu.

Na PF které nám v roce 1973 poslali,  /grafika JM 114/200 – žena na koni, hrající na housle / je psáno: Upřímně Vám přejeme všechno dobré Vaši Míla + Jirka.

Na PF které nám v roce 1980 poslali,  /grafika JM s motivem 2 zápasících koní / je připsáno: Štěstí, zdraví, Boží požehnání – pod grafikou je autorský podpis Jiří Mareš, po straně je pak paní Mílou připsáno: Štěstí, zdraví, Boží požehnání + Míla Doleželová.

4/ Jihlavské museum – ředitel Phdr. František Hoffmann mne pověřil řešením interiérů a instalací sbírek na hradě Roštýně. Exposice byla otevřena v srpnu 1969. Článek o tom vyšel v Jiskře 8.8.1969. Slavnostního aktu se zúčastnil také syn původního majitele hrabě Podstatsky-Liechtenstein.  Exposice   měla být pouze provisorní, ale v podstatě trvá dodnes. Dne 2. 12. 69. svolává  ředitel musea  Phdr. Hoffmann,  pod č.j  1589/69-Ho- 68. jednání,  na kterém se projedná můj předběžný návrh na úpravu hospodářské budovy a restaurace. Následná objednávka Musea na vypracování projektu  z 12. 2. 1970. pod č. j 188/70-Hol – 67  adresovaná do mých rukou je podepsána ředitelem Musea Vysočiny  RNDr. Ivanem Růžičkou.  Návrh na interiér restaurace jsem podrobně vypracoval. Použil jsem k tomu i návrhu na židle místní provenience.  Do interiéru hospody jsem navrhl   umístit velké sgrafito „ Parforsní lov „ autor – Jiří Mareš. O podobě tohoto díla jsem s ním podrobně diskutoval . Oba jsme se na jeho realizaci velmi těšili. V architektuře hradu Roštýna cítil Jiří Mareš velkou inspiraci. Ta byla navíc umocněna velkým koněm na stěně sálku,  ve které už byl realizován můj návrh na umístění ploché železné vitríny s kovářskými výrobky.   Mohu říct, že se mi v této souvislosti moc líbilo  jeho sgrafito muže-koně . Je umístěno  vlevo dole  na štítu stodoly jejich chaloupky v Klátovci. Ostatně celá plocha se sgrafity je pro mne výjimečným zážitkem.  O úspěchu jsem vůbec nepochyboval.

V roce 68 nás okupovala Rudá armáda. Tehdy jsme podepsali, stejně jako Phdr. Hoffmann různé protesty. Po nás dál nikdo nic nechtěl. Ředitel musea, Hoffmann a jeho paní,  ředitelka okresního archivu,  to však měli těžké. Vzpomínám si na výrok tohoto charakterního muže, kterého nakonec vyštvali z Jihlavy. Jeho paní se po pronásledování psychicky zhroutila.  PhDr. Hoffmann nám tehdy řekl, co jsem podepsal, to jsem podepsal, nejsem žádný hrdina, ale svůj podpis odvolávat  nebudu. Hrad ztratil svého patrona a my s Marešem jsme přišli o realizaci sgrafita,  na které jsme se v  prostoru hradu zvláště těšili. Region, jak dokumentují data zmíněných objednávek,  přišel v rámci normalizace z měsíce na měsíc  o tyto vzácné osobnosti. 

5/ Telč – Jiří Mareš mi ukazuje dům pod věží sv. Ducha,  který se snaží koupit.  Na dvoře mne vede do kulaté věže na hradbách a v legraci se holedbá, tady budu mít hudebníky.

Pouť v Telči –  pozdní večer na náměstí. Je šero sedíme na lavičce s paní Mílou,  která jinak moc z domu nevychází. Povídá o tom, že zde hledá inspiraci  pro velký obraz,  o kterém přemýšlí. Myslím, že to byl obraz umístěný v Domě družstev na nároží Václavského náměstí v Praze.

6/ Jihlava – po dosti složitých jednáních se podaří architektu Sedlákovi prosadit realizaci fresky „Samaritáni“ od Míly Doleželové v lékárně na náměstí. Také sgrafita od Jiřího Mareše ve vedlejším domě s Tuzexem.  Paní Míla se mne při jedné z návštěv ptala, jestli vím,  co je to fresko, když jsem jí odpověděl, že malba na omítce, tak mi sladce řekla,

 „víte hovno, pane architekte. Přijďte se podívat.“ Opravdu jsem je párkrát navštívil. Za staré,  dobře vyleželé vápno slibovali i francouzský  koňak.  Zedníci Vondrák a Grunt, mí garážoví sousedé jí připravovali kus čerstvé  omítky na denní práci. Mokrý sanytr uzavřel barvu do omítky. Části,  které se udělaly za den se při bedlivém pozorování daly rozlišit.

Paní Míla také spolupracovala s arch Baueršímou,  u něhož visí její velký obraz.   

Úplně ojedinělý obraz však visí v interiéru mé kolegyně, architektky Cikánkové, která s paní Doleželovou rovněž spolupracovala. V tomto  monumentálním díle vyjádřila malířka lapidárně  své pocity  ze vstupu spřátelených vojsk v 68 roce.

V této pochmurné době také vyšly 2 publikace s verši a malbami, které byly normalisátory zlikvidovány. Jednu z nich,  „A v tento kraj chodívám za krásou“ ilustroval malíř Krátký z Telče a fotografiemi doplnil Mudr. Kubica.

 Druhá,   „ Rodné zemi zpívám “ obsahuje  ilustrace paní Doleželové :

Matka s děckem – freska str. 39. Odpuštění – olej str. 43. Od  Jiřího Mareše :

Jezdci z Apokalypsy – dřevoryt / detail horní části / str. 27.

Koupání – grafický list str. 66.

Zejména druhá publikace s fotografiemi tanků a průhledu přes trnovou korunu ostnatých drátů vyjadřuje jasně dobové pocity zúčastněných umělců. Dost dobře nerozumím, proč se nedočkala reprintu, třeba k 30 výročí okupace.  Bylo by zajímavé  vidět, co tehdy režimu vadilo.

6/ Po roce 98 se začali vracet někteří emigranti. Mezi nimi i MvDr. Ivan Hlobil. S paní Doleželovou se stýkali léta v Klátovci a dokonce založili i  volné sdružení umělců „ Vlaštovička“ na což I.  Hlobil vzpomíná ve stejnojmenném separátu. Jejich společnou inspirací byl, zjednodušeně řečeno vztah k umění a Kristu, dáli se to tak říct. Po smrti matky paní Doleželové vyřezal Hlobil  na žádost paní Doleželové Krista,  který byl umístěn na hrobě její matky. Dr.  Hlobilovi byl styk ze  Švýcarska s paní Doleželovou  značně ztížen, ale zůstal  pro ni stále nejdůvěryhodnějším mužem v ČSR.

Dokladem toho je, že mi ráno,   6. června 1992  volala paní Míla Doleželová. Ptala se kde  je Dr. Hlobil, který ji má navštívit v nutné záležitosti. Byla v dobrém psychickém stavu, vyptávala se na mého syna a jiné podrobnosti. Hlavně však žádala, abych zařídil, aby ji Dr.  Hlobil určitě navštívil. Ujistil jsem ji, že tak jistě učiním,  už proto, že jsme s Dr.   Hlobilem seděli do noci. Při odchodu zapomněl svetr, pro který se  brzo vrátí. Dr.  Hlobil v zápětí k ní přijel a ona za účasti jeho ženy Jitky a syna Martina sepsala vlastnoručně na 3 listech formátu A4 svoji poslední vůli. Její charakteristický rozmáchlý rukopis mám ve fotokopii před sebou a cituji z něj zakončení:

„Závěrem žádám pana Dr. Ivana Hlobila, aby tuto moji poslední vůli laskavě vyplnil. Vlastnoručně podepsáno v Telči dne 6. června 1992. Míla Doleželová ak. mal.“

Poslední vůle paní Doleželové také obsahuje : „jmenovaný provede v  souladu s mým přáním přestavbu mého domu na stálou galerii děl mého zesnulého manžela Jiří Mareše ak. mal.  a rovněž mých obrazů“.

  Dr. Hlobil se snažil Telči prospět  svými společenskými styky ve Švýcarsku.  Pořádal  setkání s významnými osobnostmi,   na nichž   zprostředkoval „ Freundschaft“ Belpu s Telčí, kterou při jednáních zastupoval starosta Jehlička. Tato patronace přinesla Telči mnohé výhody a prestiž. Ke starostovi,   jako našemu společnému známému s arch. Jirmusem z dob totality,  jsem také Dr. Hlobila doprovodil.  Jednalo se o to, aby mu jako emigrantovi byla vrácena jeho chalupa – atelier ve Volevčicích. Pan starosta nás přijal a závěrem odkázal na pracovnici MěÚ,  abychom jí předali  potřebné doklady. Dopadlo to bohužel tak, že tato pracovnice městského úřadu nejen  začala radit protistraně. Mvdr. Hlobil má i  doklad, že ji zastupovala u soudu. Ani po sametové revoluci nebyla u nás plně  uznána  lidská práva. Útulný interiér, včetně rodinného mobiliáře po předcích,  vybudovaný Dr. Hlobilem byl předmětem soudního sporu. Při známé kvalitě a rychlosti našich soudů k tomu není co dodat.  Když jsem osobně prosil pana starostu Jehličku, jestli by se v jejich úřadě nepodíval na písemné stanovisko v této věci,  tak mi poradil, abych vzkázal panu Dr. Hlobilovi  –  pokud se mu rozhodnutí jejich odboru nelíbí, aby si podal stížnost. Dr. Hlobila  stály  tahanice o chalupu – atelier,  velké výdaje za právníky a soudy,  ke kterým musel dojíždět  ze Švýcarska. Soudní jednání se táhla léta. Tím, že nemohl sídlit ve Volevčicích, byla ovlivněna intensita vzájemných návštěv s paní Doleželovou.  

Paní Doleželová umírá 30. prosince 1993.  Rozloučení s paní Mílou se konalo dne 7. 1. 94.  v kostele Jména Ježíš na telečském náměstí. Pohřbu,  mimo spolupracovníků a sympatisantů se také účastnil Mudr.  Vojta z Mnichova, který se zajímal o obraz sv. Františka ?, který měl u paní Doleželové objednán.

Při pohřbu jsem si s lítostí povšiml, jak byla vykonavateli závěti,  společensky i jinak,  zcela opominuta paní Šimáčková, telečská knihovnice,  o níž jsem věděl, že paní Doleželové v denním styku  naprosto nezištně a dlouhodobě pomáhala. 

7/ Obrazy ak.   malířů Doleželové a Mareše jsem pak viděl umístěny v ambitech rekonstruovaného kláštera Dominikánů, který navazoval na hotel Mahler. Arch. Sedlák pověřil prací opatrovnice exposice paní Zdenku Vanišovou.  Ta toto poslání vykonávala s velkým zaujetím. Vícekrát jsem  excelentní exposici navštívil. Měl jsem možnost se v naprostém klidu v tomto jedinečném prostředí nad jednotlivými obrazy pozastavit. Pochybuji, že v rámci jihlavského okresu  by se našlo jiné místo, kde by bylo možno obrazy paní Doleželové a Jiřího Mareše v tak čistém, prostředí  vnímat. Dokonce jsme tam byli vícekrát i s mou spolužačkou Ing arch Jarmilou Hohausovou, / zároveň i spolužačkou paní Vanišové z humpoleckého gymnasia /, která četné obrazy vyfotografovala. Byly tam pěkně umístěny, ale už nejsou.                                

8/V době, kdy obrazy v jihlavské galerii ještě byly,  mne na telečském náměstí potkal pan starosta Jehlička. Ptal se mne,  co je s obrazy paní Doleželové. Říkal jsem mu, že jsou umístěny velmi důstojně v ambitech kláštera v Jihlavě. Vyslovil jsem také lítost nad tím, že obrazy z Telče odešly, ale zároveň jsem podotkl, že asi tak vhodné místo by se v Telči nenašlo. Pan starosta pravil, že by je bylo možno umístit v restaurované zadní části zámku – bývalém pivovaru. To jsem tedy dost koukal a maličko mu připomněl, že Telč o obrazy přišla tím, že  původní závěť,  kterou bylo dílo odkázáno do péče Mvdr.  Hlobila byla těsně před její smrtí změněna.  Tomu nebyla chalupa u Telče vrácena a musel se o ni soudit znechucujícím způsobem  na dálku ze Švýcarska.   Komunikace, byť i telefonická byla z neznámých důvodů přerušena.                                                                                                                       Je  zajímavé, jakou pozornost  věnovali  exposici  u Mahlera zahraniční návštěvníci.   Umělec přežívá ve svém díle, a to jak reálně, tak i metafysicky.

Presentace artefaktů, znamená pokračování jeho života.                  

Architekti Alex Kadlec a Eva Rozehnalová byli na chalupě v Klátovci mile přijati. Alex Kadlec vydal knihu REKREAČNÍ CHALUPY, kde je chalupa publikována.

Architekti Eva Rozehnalová a ZG byli na chalupě v Klátovci 30.6.2021 mile přijati, věří, že nikdo nikde nezachoval odkaz původních obyvatel pietně v původním stavu. Zadní stěna s Marešovými sgrafity je zabezpečena na základě návrhu arch. Baueršími, spodní část celkem nepatrně poškozená,  by si zasloužila odborné restaurace.

 VÝSTAVA: Míla Doleželová a Jiří Mareš 

1.7.- 31.8.2021 je v knihovně  Univerzitního centra Masarykovy univerzity v Telči

JAN NEPOMUCKÝ

Zdeněk Gryc | Neděle, 16. 5. 2021 v 8:08

sv. JAN NEPOMUCKÝ

 patron všech lidí od vody

byl uctěn a připomenut včerejším sjezdem

STVOŘIDEL na řece Sázavě

s hojnou účastí vodáků.

Osobnost sv. Jána to neměla v české historii snadné.

Podobně jako osobnost TGM,

V rámci opakovaného odstranění jeho soch z náměstí českých měst

Je to symbolika propojení obou totalit.

Dokazuje to

„povšimnutí“

redaktora Josefa Jelínka v Jihlavských listech:

———————————–

Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána.  

„Min uže nět“

A také už zřejmě nikdy nedojde k realizaci „avantgardní“ myšlenky, jejíž autor – někdejší redaktor jihlavské Jiskry Milan Dvořák – by nejraději osadil pamětními tabulkami všechny domy s podobnými nápisy v azbuce, jimiž sovětští vojáci v prvních dnech po válce označovali, že byl „kvartal prověren“

Trápila ho otázka, jaký že to vůbec máme vztah k „pokrokovým tradicím“, když sdělení gardového poručíka Rvalova „Kvartal prověren – min nět“ není zvěčněno pro příští generace podobnou pamětní tabulkou jako třeba to, že „V tomto domě bydlil v roce 1830-31 Karel Havlíček Borovský

. . .  „Historii píše život a je na nás, abychom naši dělnickou, pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali.

 Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad.

Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána.

Starý most ustoupil novému, který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města. Samozřejmě že se nezapomnělo na renovaci sochy sv. Jána nákladem cca 15.000 korun i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn. Nestane se tak a je to moudré.

Projektant tu dbal pozorně památky, možná i umělecké. My bychom měli pamatovat na to, aby na ono prázdné místo (kam chtěl projektant sochu znovu umístit) vyplnila soch třeba sportovce“…

„Musíme naše inženýry-architekty učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany. A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké, ukládat jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění. Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost, jako je plánované postavení pomníku prezidentu Gottwaldovi v sídle okresního města na památečním místě, z něhož k občanům Jihlavska  promlouval“. Dnes to lze ještě prostorově řešit. Za pět let bude pozdě. Tady – i jinde.“

Ještě štěstí, že v historii žádný plod přisluhování tomu, co momentální představuje dobré bydlo, v porovnání se skutečnými hodnotami neobstojí a že nás nic nenutí učit „naše inženýry – architekty myslet a tvořit především ideově, v úctě ke komunistické straně“

Josef Jelínek

Jihlavské listy 28. 6. 94

——————————————

300 let od beatifikace Jana Nepomuckého

Rok 2021 je jubilejním rokem, kdy si připomínáme 300 let od blahořečení sv. Jana Nepomuckého. Svatojánské slavnosti Navalis se konají od roku 1715. Jsou rekonstrukcí původního barokního vodního představení, zprostředkovávají duchovní poselství sv. Jana Nepomuckého široké veřejnosti.

Svatojánské slavnosti Navalis 2021

 15. květen 2021

Svatojánské slavnosti NAVALIS jsou oslavou nejznámějšího českého světce a „Pražana“ sv. Jana Nepomuckého, patrona všech lidí od vody. Rok 2021 je jubilejním rokem, kdy si připomínáme 300 let od jeho blahořečení. Konají se vždy v předvečer jeho svátku, 15. května.

V roce 2021 to bude již po 293. a v novodobé historii po 13., kdy se uskuteční v Praze vodní barokní Svatojánské slavnosti NAVALIS.
 


Slovo o Navalis

Jedná se o největší barokní slavnosti na vodě u Karlova mostu v Praze s třísetletou tradicí. Navalis od jejich obnovení stále intenzivněji vstupují do povědomí Pražanů jako neodmyslitelná kulturní a společenská událost roku. Dosahují obdobného věhlasu jako například benátský karneval a stávají se turistickým cílem poutníků a turistů z celého světa. Je to výjimečná událost, kterou si nemůžete nechat ujít!

V barokní době patřila tato slavnost k největším a nejvelkolepějším oslavám. Sjížděli se na ni poutníci ze všech koutů země, aby uctili památku sv. Jana Nepomuckého, ale také aby vyslechli hudbu provozovanou z vodní hladiny Vltavy a zhlédli ohňové show. K vidění bylo velké množství atrakcí.

Barokní slavnosti na Vltavě mají každoročně pevný scénář – slavnostní zdobení koní na Hradčanském náměstí, slavnostní mši v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, procesí od katedrály přes Karlův most na Křižovnické náměstí a barokní koncert na vodní hladině řeky Vltavy.

——————————————————————————–

sv. Jan Nepomucký, podobně jako osobnost TGM,

V rámci opakovaného odstranění jeho soch z náměstí českých měst

Je to symbolika propojení obou totalit,

Kterou můžeme vyčíst z nápisů u sochy TGM v Jihlavě.

Podobně zmenšenou sochu postavy TGM od našeho profesora Vincence Makovského najdeme v interiéru …

Univerzitní centrum v Telči slaví deset let v opravených prostorách

Kompletně rekonstruované prostory v Telči otevřela Masarykova univerzita 11. dubna 2011. Slouží vzdělávání i kulturním akcím.

9. dubna 2021 

Telč je stále více vyhledávanou destinací studentů a zaměstnanců MU i dalších vzdělávacích či komerčních institucí a subjektů.

Objekt jezuitské koleje ze 17. století je v Telči druhým největším komplexem budov ve městě. Masarykova univerzita jej získala v roce 2002, kdy v něm zahájila první vzdělávací aktivity, samotné Univerzitní centrum Telč bylo založeno v roce 2005. V letech 2009-2011 prošly prostory rozsáhlou rekonstrukcí. 

Masarykova univerzita tehdy investovala do opravy jedné z nejvýraznějších telčských budov více než 150 milionů korun, z velké části získaných z takzvaných Norských fondů. Projekt „Telč – rehabilitace bývalého jezuitského areálu – Středoevropské centrum pro kulturní dědictví“ byl největším projektem svého druhu. 

TGM  měl svého architekta Plečnika a svého sochaře Vincence Makovského.

President Havel měl svého architekta Šípka, jeho busty vytváří syn profesora Vincence Makovského,

profesor a architekt Zdeněk Makovský.

POKUD BY MĚL NĚKDO ZÁJEM A CHUŤ

POCHOPIT DUCHA  SOCHAŘSKÉHO DÍLA

„Měl by chvíli postát před sochou TGM „

v Jihlavě.

Pak navštívit noblesně  restaurované interiéry

Univerzitního centra v Telči,

„Měl by chvíli postát před sochou TGM“

ČESTNÉ OBČANSTVÍ

Zdeněk Gryc | Pátek, 7. 5. 2021 v 11:43

Na dubnovém zasedání udělili jihlavští zastupitelé,

 in memoriam, čestné občanství

 Aloisu Janáčkovi,

 viz JN květen 2021 strana 4.

Wikipedie:

Alois Janáček (22. srpna 1900 Jihlava – 2. ledna 1967 Jihlava[1][2]) byl český a československý úředník, stavební inženýr, politik Československé strany lidové, za kterou byl po roce 1945 poslancem Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 byl politicky stíhaný komunisty.

Vystudoval stavební inženýrství na ČVUT. V letech 19241925 byl zaměstnán jako inženýr na městském stavebním úřadě. V období let 19251939 byl vedoucím Městského stavebního úřadu v Jihlavě. 1. září 1939 byl zatčen gestapem jako rukojmí a vězněn v Jihlavě a ve Znojmě. Po propuštění byl na stavebním úřadě zaměstnán již jen jako referent. Od mládí se účastnil veřejného života (redaktor studentského časopisu Jitro, předseda ochotnického spolku Klicpera).[2]

V letech 19451946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za lidovce. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění kde setrval formálně do parlamentních voleb roku 1948.[3][4] V Národním shromáždění působil jako předseda průmyslového výboru. V letech 1945–1948 byl také předsedou Krajského výboru ČSL v Jihlavě.[2]

Po únorovém převratu v roce 1948 patřil do skupiny lidovců, která kritizovala směřování strany, jež se tehdy stala loajální součástí komunistického režimu. V této skupině kromě něj byl i Jaroslav Cuhra. Během roku 1949 byla tato skupina po vlně zatýkání odsouzena k vysokým trestům odnětí svobody.[5] Byli obžalováni z vytvoření „protistátní skupiny“ a spolupráce s emigrací. Státní soud v Praze mu vyměřil trest 25 let vězení. Byl propuštěn až při amnestii prezidenta republiky 9. května 1960. Už v roce 1961 byl ale znovu zatčen a souzen pro „vzájemné spolčení s dalšími osobami k pokusu zvlášť nebezpečným jednáním zničit nebo rozvrátit lidovědemokratické státní zřízení republiky“. 26. října 1961 byli odsouzeni Jaroslav Cuhra na osm let, Alois Janáček na pět let.[6]

V roce 1964 byl po dlouhodobém věznění stižen mrtvicí a v prosinci 1964 byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Od té doby žil v Jihlavě v důchodu. O tři roky později zemřel zcela vyčerpán na srdeční infarkt.

——————————————————————————————–

„Sousoší „Zaváté šlépěje“ od vězně komunismu sochaře Šlesingera,

 je  umístěno na Centrálním hřbitově v Jihlavě. 

Vlevo za kaplí je hrob s nápadným černým křížem, silně zarostlý břečťanem.
Na něm je deska s nápisem:

ZDE V PÁNU ODPOČÍVÁ

ING. ALOIS JANÁČEK
22. 8. 1900. – 2. 1. 1967.

ING. ARCH. JAN SEDLÁK
19. 7. 1933. – 2. 1. 1996.

LUDMILA SEDLÁKOVÁ 

+ 15. 12. 2019.

Oba architekti, včetně našeho profesora Bedřicha Rozehnala, 

jsou  ti o kterých píše

Šárka Koukalová

„Otroci s inženýrským diplomem“:

Technické ústavy ministerstva vnitra a věznění odborníci v 50. a 60. letech V souvislosti s komunistickými perzekucemi po únoru 1948 stále existují témata, která na úplné zhodnocení teprve čekají. Jedním z nich jsou technické a výzkumné ústavy a projektová oddělení v československých věznicích, které využívaly práce uvězněných odborníků, často politických vězňů. Přestože jimi prošly desítky, možná stovky lidí, mnohdy významných osobností oboru, o jejich fungování a historii se toho ví jen velmi málo. Tato studie spolu s navazujícími texty se snaží toto „bílé místo“ našich dějin zaplnit – byť zatím jen částečně. Shrnuje, kde se vlastně idea odborných a výzkumných oddělení ve vězeňských zařízeních ministerstva vnitra vzala a jak tato pracoviště fungovala.

Pronásledování politických a ideových oponentů nového režimu po roce 1948 se týkalo v podstatě všech společenských vrstev, mířilo ale především na elity. V síti nespravedlivých zatčení a vykonstruovaných procesů proto uvízla i řada vysoce kvalifikovaných specialistů v oborech, jako bylo strojírenství, stavitelství nebo architektura. Komunistický režim dokázal (např. od duchovních, literátů či umělců) rozpoznat potenciál těchto praktických profesí a pochopil, že nasadit tyto vězněné odborníky na obvyklou těžkou manuální práci je zbytečné plýtvání silami. Proto v rámci jednotlivých vězeňských zařízení velmi brzy vznikala specializovaná oddělení, která schopnosti těchto lidí začala intenzivně využívat. Po vzoru šarašek Idea celého systému pocházela pochopitelně ze Sovětského svazu, kde měli s vězněním „třídních nepřátel“ a využíváním jejich odborného a pracovního potenciálu bohaté zkušenosti. Již ve dvacátých letech 20. století se v SSSR zaváděly v rámci Gulagu (Hlavní správy nápravně-pracovních táborů) speciální tábory pro vědce, konstruktéry a inženýry, utajované vědecko-výzkumné a projektové ústavy, v nichž režim využíval práce vězněných specialistů. Podle vězeňského žargonu se nazývaly šarašky nebo šaragy (patrně odvozeno z ruského slova šarachťsja, tedy stranit se, být neviditelný). Systém zpočátku fungoval tak, že tito vězni byli pronajímáni jednotlivým podnikům, kam byli z věznice pravidelně převáženi. Jeho přebudování do podoby, kterou pak v 50. letech převzalo i Československo, je spojeno až s Lavrentijem P. Berijou a jeho nástupem do funkce lidového komisaře vnitra SSSR.

———————————————-

V souvislosti s touto badatelskou prací, navštívila autorka článku Šárka Koukalová

Evu Rozehnalovou. Později požádala o získání svědectví rodiny spolužáka

Ing. arch. Jana Sedláka. Při návštěvě jeho manželky Lídy se synem Janem, byla tlumočena

prosba Šárky Koukalové na získání vzpomínky na jejího otce Ing. Aloise Janáčka

a manžela Ing. arch. Jana Sedláka. Výsledkem je vzpomínka rodiny Jana Sedláka.

————————————————

Převzato:

PD v digitální podobě, kde na str. 42 v rozhovoru s Františkem Wiendlem, je téměř na konci stránky vzpomínka na Aloise Janáčka

s poznámkou pod čarou, kde jsem to upřesnila.

V následném mailu Vám ještě pošlu rodinné informace k Aloisu Janáčkovi, ale pozor na nějaké údaje.

Například nevím, jestli se opravdu podílel na obnově kláštera v Praze-Emauzích, jestli to spíše nebyl ten barnabitský klášter.

Každopádně je velmi dobré, že o něm budete psát.

———————————–

Při návštěvě Ing. Jan Sedlák neslíbil, ale po čase poslal:

——————————————————————————-

Ing. Alois Janáček (nar. 22. 8. 1900, zemřel 2. 1. 1967)

Narodil se v Jihlavě v rodině strojvedoucího. Jeho otec byl ale z národnostních důvodů přeložen za trest do Hradce Králové.

V Hradci Králové vystudoval reálku a v Praze ČVUT obor stavebního inženýrství. Ještě za studií vstoupil do lidové strany, kterou právě zakládal mons. Šrámek. Po studiích nastoupil na radnici v Jihlavě, od roku 1924 byl přednostou stavebního úřadu a městské vodárny. Ještě za studií se oženil. Se svojí manželkou měl tři děti.Dne 1. září 1939 je spolu s dalšími osobnostmi české menšiny v Jihlavě zatčen gestapem, odvezen do Znojma, odkud se asi po měsíci zázrakem vrátil domů (při selekci zadržení stojící vlevo posláni do koncentračního tábora, vpravo stojící domů). V úřadě pak za války zastává jen místo obyčejného úředníka. Koncem války je členem Revolučního národního výboru a již 5. května 1945 přebírá od německého komisaře správu města.Za čsl. stranulidovou se stává členem Prozatímního národního shromáždění. Ve volbách v r. 1946 je zvolen řádným poslancem ÚNS. Stává se předsedou výboru průmyslového a členem ústavně-právního výboru sněmovny. V březnu 1948 Janáčka vylučují z lidové strany. Komunisty z akčního národního výboru v Jihlavě je mu nabízen návrat do lidové strany i možnost opět se stát poslancem, tuto nabídku odmítá. Je propuštěn z práce, zbaven volebního práva. Po čase dostává místo pomocného políra na stavbě.V lednu 1949 je zatčen. Proces s ním a jeho kolegy začíná koncem října, Krajský soud v Brně nad ním vynáší rozsudek – trest na doživotí. Obvinění jsou skupinou bývalých poslanců lidové strany, kteří se  po únoru 1948 setkávali se souhlasem mons. Hály a mons. Šrámka a hledali alternativu, jak ven ze situace, která vznikla po Únoru nejen v lidové straně. Když zjistili, že jejich snaha je marná, rozešli se. V odvolacím řízení byl prokurátorem navrhován trest smrti, Nejvyšší soud však změnil jeho trest na 25 let vězení (neprokázala se jejich vina, ale z exemplárních důvodů bylo nutno je odsoudit). Po rozsudku byl odvezen do věznice Plzeň – Bory. Velitelem věznice byl v té době bývalý dozorce z jihlavské věznice (František Šafarčík). S ohledem na své zkušenosti byl zařazen do technického oddělení a měl k dispozici plány věznice pro řešení nějakých úprav. To se mu stalo osudným, neboť byl připravován útěk několika významných vězňů ve spolupráci s dozorci (měli údajně odletět ze sousedního letiště připraveným letadlem), úmysl byl prozrazen a následovala tvrdá odplata – viz poprava poslance Stanislava Broje, majora René Černého a vězeňského dozorce Čeňka Petelíka. Po brutálních výslešíchje na plných 15 měsíců umístěn do kobky na samotcev tzv. Kremlu, bez vycházek, dopisů a s nutností plnění denní normy na draní peří. Opilý dozorce Brabec se večer co večer pak, vyzbrojen důtkami, „staral“ o samotkáře krutým bitím. Na základě setkání mé babičky s ním u odvolacího soudu v Praze při zamítnutí odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (vážil pouhých 49kg) se obrátila dopisem mimo jiné i na ministra zdravotnictví – lidovce Plojharase stížností o zacházení s vězni na Borech. K jejímu překvapení byla provedena na Borech kontrola a Ing.Janáček byl převezen do věznice v Praze – Pankráci, kde byl zařazen do projekčního ústavu ministerstva vnitra jako inženýr – statik. Patrně pracoval na mnoho projektech, doma se hovořilo vždy o těch nejznámějších – pražské sportovní hale v Holešovicích a obnově kláštera v Praze – Emauzích. K oběma se vztahují rodinné příběhy – pro sportovní halu pro potřeby statického výpočtu s povolením velitelství vypracoval na několika stech stranách speciální výpočtovou teorii, z níž se údajně zachovali pouze jen statické tabulky pro daný způsob výstavby (předpokládám, že se jednalo o zastřešení haly, které bylo na svou dobu jedinečným technickým řešením). K emauzskému klášteru se u nás traduje, že na stavbu docházel pouze s jedním bachařem, když prováděl zaměřování stavby a měl velké pokušení v úzkých uličkách města tomuto dozorci utéci. O více stavbách se nemluvilo a ani nemáme žádné zápisky od něj.


V květnu 1960 je propuštěn podmínečně na svobodu na základě amnestie prezidenta republiky k 15. výročí osvobození. Jeho žádost o důchod je odmítnuta, a tak znovu zamířil jako pomocný dělník do stavebnictví. Dopisuje si se svými bývalými spoluvězni.V červnu 1961 je opět zatčen. V následném procesu dostává pět let žaláře plus povinnost odsedět si zbytek původního trestu s ohledem na porušení podmínek předčasného propuštění.
Nový trest byl uložen za to, že během pobytu ve vězení údajně plánovali založení nové obrozené křesťansko-demokratické strany, až dojde ke změně politických poměrů v zemi.
Nový trest si odpykává ve věznici ve Valdicích (navléká korálky pro bižuterii v Jablonci). Po informaci, že je Janáček znovu „zavřen“, je vyžádán zpět do projekce ve věznici v Praze na Pankráci, kde jej zavalili prací – pracuje jako jediný statik pro 40 projektů. On je však již vyčerpán a v červnu 1964 je stižen mozkovou mrtvicí. Nadlidským úsilím jeho manželky je mu soudem přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů a v prosinci 1964 se dostává domů.
V roce 1966 Nejvyšší soud ruší původní rozsudek z roku 1949 a nařizuje obnovu řízení. Zproštění obžaloby v celém rozsahu se dočkává v březnu 1966. Zrušení rozsudku z roku 1961 se však již nedočkal. Zemřel 2. ledna 1967 po selhání srdce.Rozsudek z roku 1961 byl zrušen až v roce 1969…


V listopadu roku 2014 Ústav pro studium totalitních režimů uděluje Aloisovi Janáčkovi in memoriam Cenu Václava Bendy za význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie ČR v letech nesvobody nebo komunistické totalitní moci a pamětní medaili Za svobodu a demokracii.

S vězeňským projektovým oddělením měl zkušenost i můj otec – Ing.arch. Jan Sedlák, který byl v roce 1958 v době konání závěrečných státnic na architektuře zatčen a odsouzen k 12 měsícům vězení za protistátní činnost (scházeli se s vrstevníky v katolických kroužcích). Uvězněn byl v Opavě. O projektech, na kterých pracoval, nic nevíme a ani o tom co tam zažil. Když jsme se ho jako dospělí na to ptali, vždy nám odpověděl, že my jsme byli rok na vojně a on zase rok v kriminále. Jediné co „pustil“ bylo, že trpěli nedostatkem pitné vody, tak měli za úkol používat WC na pracovišti a turecký záchod na cele sloužil jako zdroj pitné vody!

Omlouvám se, že toho bohužel pro Vaši práci moc nevím, už to ani nemohou komentovat jak i můj děda, tak ani můj otec. Je to jenom ve stručnosti osud jedná rodiny v 20.století (realita je minimálně na román).

IVAN HAVEL

Zdeněk Gryc | Středa, 28. 4. 2021 v 12:34

Zemřel bratr exprezidenta

Ivan Miloš Havel.

převzato:

Bytostně nezlý člověk, reagoval Žantovský

Ve věku 82 let zemřel bratr exprezidenta Václava Havla Ivan Miloš Havel. Společně s bratrem patřili během revolučních dnů 1989 k zakladatelům Občanského fóra. Měl být nalezen mrtvý ve vaně, informoval web Blesk.cz.

Ve věku 82 let zemřel Ivan Havel, vědec a mladší bratr někdejšího disidenta a pozdějšího českého a československého prezidenta Václava Havla. O jeho smrti informoval na sociálních sítích ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský, který tuto informaci potvrdil.

„Umřel Ivan Havel, člověk bytostně nezlý, vždy svůj a nápomocný druhým. Díky žes byl, Ivane,“ uvedl na Facebooku Žantovský, který po revoluci působil jako mluvčí prezidenta Václava Havla.

Ivan Havel se zabýval počítačovými vědami, umělou inteligencí, kognitivními vědami a s nimi spojenými filozofickými otázkami. Působil v akademické sféře, publikoval, byl šéfredaktorem přírodovědeckého časopisu Vesmír.

„Byl to obrovský člověk. Hodně udělal v době normalizace. Byl velice důležitý v průběhu sametové revoluce, což se moc neví. Byl to vzdělaný, skromný a mimořádně přátelský člověk. Je mi to velmi líto,“ popsal pro CNN Prima NEWS Micheal Kocáb.

„Ivan zemřel?! To není pravda. Strašné. Toho jsem měl strašně rád. To je opravdu velká ztráta. Byl to velký vědec a strašně slušný člověk, se kterým jsem se vždycky opravdu velmi dobře a inteligentně bavil,“ doplnil pro CNN Prima NEWS Karel Schwarzenberg.

Nejvíc si přál 40 let, které by nahradily 40 let nesvobody

Když před dvěma a půl lety Ivan Havel slavil osmdesátiny, svěřil se s tím, že už je se svým životem smířený. „Zásadně se vyhýbám konfliktům, a navenek to tedy vypadá, že jsem smířen. Vlastně jsem smířen, s nikým se nehádám a řada věcí, které by sahaly do vzdálené budoucnosti, mě netrápí, protože vím, že se toho nedočkám,“ řekl.

„Zejména ta hrozná politika, co tady běží, mě osobně tolik nerozčiluje, protože se utěšuji, že to buď dopadne dobře, anebo se toho nedožiju,“ dodal také potomek podnikatelské rodiny s tím, že nejvíc ze všeho by si přece jen přál dalších 40 let, které by mu nahradily čtyři desítky let nesvobody.

Vyrůstal v prostředí ovlivněném první republikou

Ivan Miloš Havel se narodil 11. října 1938 v zámožné pražské rodině stavebního podnikatele Václava Miloše Havla, spolumajitele firmy, pod niž patřily například pražský palác Lucerna a Barrandovské terasy. Spolu se starším bratrem Václavem, pozdějším dramatikem, který se po pádu komunistického režimu stal prezidentem republiky, vyrůstali v prostředí ovlivněném duchem prvorepublikové inteligence, dětství trávili převážně na usedlosti Havlových na Tišnovsku.

Velký vliv na ně měl kromě matky, rozené Vavrečkové.

——————————————————————-

Dědeček Hugo Vavrečka, bývalý diplomat,

národohospodář a jeden z ředitelů Baťových závodů.

——————————————————————

Jeho otec vybudoval Barrandov, strýc byl filmovým podnikatelem a druhý dědeček Vácslav Havel postavil Lucernu.

Po komunistickém puči v únoru 1948 ale rodina přišla o většinu majetku a oba bratři jako „buržoazní synkové“ měli ztížený přístup ke vzdělání. „Já jsem měl ve škole vždy jedničky, jenže na gymnázium mě pro můj třídní původ odmítli nebo nesměli vzít stejně jako bratra. Tak jsem vstoupil do učení na jemného mechanika. Matka se nevzdala a vybrečela mi možnost chodit současně na večerní gymnázium… Maturoval jsem na samé jedničky, ale na vysokou jsem zase nemohl,“ vzpomínal Ivan Havel, který se později na univerzitu dostal, a to na přímluvu jednoho z komunistických funkcionářů, který trval na tom, že talentovaní lidé by měli studovat.

Doktorát získal na Berkeley

V roce 1966 absolvoval obor automatizace na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze a díky politickému uvolnění se mu podařilo studovat ve Spojených státech, kde získal doktorát z teorie počítačů na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Vědeckou dráhu zahájil ještě před odjezdem do USA ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky. Počátkem normalizace musel odejít, ne ovšem kvůli původu, ale kvůli bratrově politické činnosti. Podařilo se mu získat místo v Čs. akademii věd, kde vydržel až do roku 1979. Po Chartě 77, v níž se na bratrovu žádost neangažoval, byl obviněn z podvracení republiky.

Už poté Ivan Havel pracovat nesměl a po různých peripetiích se uchytil v podniku Svazu invalidů Meta jako programátor pro ČKD Polovodiče. V roce 1989 byl aktivním spoluzakladatelem Občanského fóra, ale do politiky poté vstoupit odmítl. „A samozřejmá radost byl listopad 1989, to byla kolektivní euforie, ve které člověk plaval stejně jako všichni ostatní,“ vzpomínal na konec komunistického režimu v Československu, který mu umožnil návrat k původnímu povolání. Začal se plně věnovat své vědecké kariéře a pedagogické činnost, především na Univerzitě Karlově.

V roce 1990 spoluzaložil Centrum pro teoretická studia (CTS), jehož byl až do roku 2008 ředitelem. CTS je společným transdisciplinárním pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd a jeho cílem je provozovat špičkový teoretický výzkum v různých disciplínách exaktních, přírodních i humanitních věd a hledat nové formy interakce mezi zavedenými disciplínami.

Vydal dva soubory esejí i další knihy

Kromě toho se Havel stal docentem na Univerzitě Karlově v Praze, populární byly jeho přednášky na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Ivan Havel také hojně publikoval, byl autorem řady odborných i populárních knih. První z nich mu vyšla –⁠ vlastně omylem a proti vůli režimu –⁠ už na přelomu 70. a 80. let, kdy už se ocitl na indexu.

„Podařilo se, že díky zdržení v tiskárně vyšla v roce 1980 moje kniha Robotika, aniž si toho úřady zprvu všimly. Pak z toho byl obrovský poprask, mimo jiné i proto, že jsem v předmluvě poděkoval lidem, kteří vystupovali proti režimu,“ řekl v jednom z rozhovorů. Po pádu komunistického režimu mu vyšly například dva soubory esejí Otevřené oči a zvednuté obočí (1998) a Zvednuté obočí a zjitřená mysl (2005), filosofické dialogy se Zdeňkem Neubauerem Sidonia a Sakateky Čtrnáctero vykročení (2004), spolu s Michalem Ajvazem vydal knížku dialogů Snování. Rok dopisů o snech (2008). Již v roce 1957 napsal prozaickou juvenilii Arsemid, která se ale prvního knižního vydání dočkala až v v roce 1997.

Ivan M. Havel byl dvakrát ženatý. S první manželkou Květou měl syny Prokopa a Vojtěcha. V roce 1988 se podruhé oženil s Dagmar Ilkovičovou, dcerou předního slovenského fyzika Dionýze Ilkoviče. Ta je známá především jako správkyně rodinného majetku, který její choť restituoval a který na ni převedl.

ZOO na pražském Hradě

Zdeněk Gryc | Pátek, 9. 4. 2021 v 9:30

Vystrčil šije do Babiše a Zemana:

Bezohlední, neomalení!

Vadí mu i prezidentovy hyeny

Chování premiéra Andreje Babiše (ANO) je podle předsedy Senátu Miloše Vystrčila (ODS) nevypočitatelné a bezohledné. Jednání prezidenta Miloše Zemana ve vztahu k oponentům považuje Vystrčil za neomalené a nepřijatelné. Podle šéfa horní komory tito ústavní činitelé nedodržováním pravidel a společenských norem přispívají k jejich destrukci, a tím k chaosu. Vystrčil to dnes řekl novinářům.

Je zrějmé, že to byl spíše zájem cizí velmoci, než českého lidu, aby nebyl presidentem předseda Akademie věd,  který ví co je to etika ve vědě.

Bratr architekta Zdeňka Baueršími,

 Ivo profesor astronomie na universitě v Bernu říkal:

Zobrazit příspěvek

Když něco funguje na 97% je tou pravou vědou zjistit proč to v těch 3% nefunguje.

Jiří Drahoš

Bývalý předseda Akademie věd ČR,…

Jiří Drahoš je český politik, chemik, vysokoškolský učitel, který v období 2009 až 2017 zastával funkci předsedy Akademie věd České republiky. V roce 2018 kandidoval ve volbách na úřad prezidenta České republiky. Spolu s Milošem Zemanem postoupil do druhého kola,

v němž s ním prohrál po obdržení 48,63 %… Wikipedie

—————————————————————

Oldřich Lukáš:

„Zamyšlení nad prezidentskými volbami – veškerá legrace končí !!!

Ne, ne, milí přátelé!

Tyto prezidentské volby nejsou jen dalšími v předlouhé řadě bezvýznamných. Tentokrát jde o událost natolik významnou, že ovlivní zcela zásadně existenci každého z nás, našich rodin i naší země na dobu náramně dlouhou a možná nevratně. Pokud vám není osud vás, vašich blízkých i nás všech lhostejný, je naprosto nejvyšší čas dát stranou vše nepodstatné, vzít rozum a zkušenosti do hrsti a vyrazit k volebním urnám. To proto, že nadnárodní síly temna už nezakrytě vytáhly do boje za zničení bílé rasy, české země, našeho kulturního dědictví, hodnot, rodin, domovů, zkrátka všeho čím jsme. Pokusme se proto odložit uměle vytvořené předsudky, pomluvy a nenávistné projevy „expertů“ ČT a ČR, jakož i Bakalových plátků a nahlédněme do politické kuchyně obou kandidátů!

Jiří Drahoš:

Přeskočme informace z netu o tom, že Drahošovu spolupráci (agent Bas)

Vynutila díky jeho homopedofilním sklonům, že odcizoval kolegům jejich nápady a patenty, že sepsal „vědeckou vítačskou chartu“ pražské kavárny, která odstartovala polarizaci společnosti. Pomiňme i konspirační úvahy proč používá bezdioptrické brýle (podobně vypadají špionážní zařízení, které dokáže zobrazovat nápovědu nebo fungovat jako sluchátko). Pominout však nemůžeme tvrzení nezávislých medií, že je členem Římského klubu, dokonce prý šéfem české pobočky, neboť jde o zednářské společenství ovládané západní“Černou šichtou“ a třinácti nejbohatšími iluminátskými rodinami z USA usilujícími o vyhlazení velké části světové populace – se Slovany v čele. Že tento pán činí v zájmu osobní kariéry je sice pochopitelné, nikoli však omluvitelné.

Jak se zdá nemá Drahoš jasný názor na řadu zásadních otázek života, neboť soudě dle jeho výroků v médiích mění neustále své postoje – nejspíš podle pokynů svých poradců zjišťujících, co dělný lid chce slyšet a co ne /což svědčí o nevyzrálé osobnosti chudé na životní zkušenosti). Ještě horší je spektrum těch, kteří tuto loutku pražské kavárny podporují. Jde vesměs o rádoby umělce, experty na všechno kromě morálky, zkorumpované presstituty a parazitní multikulti neziskovky plné deviantů nejrůznějšího zrna, novodobých fašistů, kteří ukazují na každého s jiným názorem a řvou“fašisti!“ V čele mrzkých charakterů podporujících Drahoše, pro které jsou slova jako vlast či národ symbolem zavilé nenávisti, stojí světově proslulý tunelář Kalousek a mj. i Muslimská obec v Praze. Náhoda?“

Oldřich Lukáš:

„to byl můj názor, který jsem poslal několika svým přátelům. A to je konec. Stojím si za každým slovem“

Veronika Hokrová, mluvčí Městské policie Plzeň:

„Koncem tohoto roku jsme přijali trestní oznámení na 63letého muže v souvislosti s medializací zpráv, které by měly obsahovat lživé či nepodložené informace. V současné chvíli plzeňští kriminalisté ve věci provádí potřebná šetření, zdali došlo ke spáchání trestného činu“.

Zápisky anonymních udavačů

Ivan David

5. 2. 2021


Úplně náhodou jsem narazil na poklad. Jde o výsledky usilovné práce, patrně dobře honorované, neboť by bylo vrcholem perverze dělat pečlivě primitivní udavačskou činnost zdarma, ze záliby amatéra. Jedná se o jakési měsíční hlášení tajné organizace „Čeští elfové“, v jejichž čele je známá postava Bohumil Kartouz, kontroverzní podnikatel v českém školství a nadšený cenzor. V České televizi vystupuje jako „expert na problematiku vzdělávání“ (pořad Soud nad českou cestou), působí ve společnosti Scio, s.r.o. napojené na Ministerstvo školství ČR. Publikuje v Respektu, Hospodářských novinách, i-dnes. Nebereme mu jeho názory a politickou orientaci, každý má právo na svůj názor, mýlit se, a třeba se i zesměšnit, ale každý má také právo svoje názory šířit. Je to nedílnou součástí svobody slova, proto je nepřijatelné narušovat šíření názorů, které nejsou v rozporu se zákonem. Cenzuru bez výhrad zakazuje i Ústava ČR.

———————————————————

PRÁVĚ DNES

Je aktualitou:

Nový důkaz o Babišově spolupráci s StB. Našla se karta agenta Bureše

TOMÁŠ PERGLER

Andrej Babiš tvrdí, že se ke spolupráci s StB nikdy nezavázal. Dokumenty však svědčí o opaku.

6:00

Ve slovenském archivu objevili statistickou kartu, kterou zavedla Státní bezpečnost na Andreje Babiše jako svého agenta. Soud tak po letech dostal nový písemný důkaz, který odporuje tvrzení českého premiéra.

Vysočinský poslanec Jaroslav Faltýnek (ANO) a bývalý první místopředseda hnutí ANO čelí řadě otázek novinářů z webu Seznam Zprávy. Ti získali Faltýnkům diář z let 2015, 2016. Faltýnek si do nich zapisoval například s kým se setkal nebo si do něj vpisoval své poznámky.

————————————–

SUPPER MAZANÝ POLITIK

Story by neměla být jen tak přejita.
Zeman by třeba řekl,
že dokud nebude řádně odsouzen – pohoda.
Takže pohoda na pár let a pak „vyšumění“
—————————————-
Faltýnkův diář: „Krnáčová je neřízená střela.
Paktuje se s Křetínským.“

JANEK KROUPA , ONDŘEJ KOUTNÍK
Faltýnkovy zápisky promluvily o tom, jak to bylo za vlády primátorky Krnáčové.
8:00
——————————————————-
Faltýnek o uniklém diáři: Syn „jel“ v drogách, skončil ve vazbě. A sebral milion z trezoru?
Syn na drogách
Poslance vyzval Faltýnek k debatě o tom, s kým se mohou jako zákonodárci potkávat,

jestli třeba s voliči, podnikateli nebo lobbisty.

„Já se potkávám se všemi, já to otevřeně přiznávám,“ poznamenal.
Otevřený však byl i směrem ke svým vlastním rodinným trablům.

Faltýnek je od roku 2003 rozvedený, s exmanželkou má dva již dospělé syny Jiřího a Jaroslava.

 „Poznamenal jste si, že váš syn vás okradl,

měl vám sebrat milion korun z trezoru.
Co to bylo za peníze?“
předčítal Faltýnek ve Sněmovně z dotazu novináře Janka Kroupy.
Já jsem odpověděl, že to je samozřejmě nesmysl,

nicméně část pravdy na tom bohužel je. 

Měli jste, kolegyně, kolegové, někdy někdo dítě, které bralo drogy?
Měli jste někdy někdo dítě, kolegyně, kolegové, které bralo drogy?
Neměli.
Je to deset let stará historie.
Můj syn bohužel v tom jel, můj mladší syn,

a víte, když se shání prostředky na drogy,
tak je to jedno, kde se to vezme.
Byl ve vazbě tři měsíce

a já jsem šťastný,
že se mi podařilo ho z toho prostě dostat,“ uvedl Faltýnek.
Ke svému synovi následně dodal: 

„Deset let je v pohodě, 35 roků, mám dva vnuky, funguje to

a já jsem hrdý a šťastný,

že se mi podařilo ho z toho dostat.

Takže ano, tady pan Kroupa má částečně pravdu.

 Já jsem samozřejmě nikdy žádný trezor neměl v Prostějově,

ale je mi z toho trošku smutno.“
—————————————–
Syn si vzal milion z tresoru,  běžná věc v české rodině.

ale je mi z toho trošku smutno.“


Jindy je tomu naopak:


„a já jsem hrdý a šťastný

—————————————-

Jsou jistě nejenom v Jihlavě rodiny Skautů a Sokolů,

kde nemají v bytě pro synka volně přístupný milion

na drogy, ale

vychovávají děti k aktivitě.

Mají místo milionu našetřeno na běžky a kolo.  

—————————————-

Zajisté nic se nevyřeší,

Všechno se rozžvejká

ale drogy jsou drogy

Milion – ny  v bytě  hrdého a šťastného otce,

by jistě mohly pomoci nejenom zdravotnictví,

ale i etice jeho partaje.




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I