Blog Jihlavských listů

O uplynulých květnových víkendech proběhly v Třebíči a Jihlavě běhy pro Paměť národa. Dokonce i prezident Petr Pavel absolvoval během své návštěvy symbolický běh společně se studenty a studentkami pořadatelských gymnázií. Pro mě je to jeden z nejzajímavějších nápadů, jak si připomenout ty, kteří bojovali proti totalitám v minulosti, i ty, kteří za svobodu bojují dnes. A zároveň tuto „paměťovou štafetu“ předávat dnešní generaci a diskutovat s ní, zda se lze z minulosti poučit a neopakovat stejné chyby. Protože i přes všechny pohnuté osudy válečných veteránů, politických vězňů, disidentů, obětí holocaustu a dalších bojovníků za svobodu a demokracii, jsme i v 21. století svědky válečného konfliktu na evropském kontinentu.

Organizace Post Bellum, která za iniciativou Paměť národa stojí, sbírá příběhy pamětníků už skoro deset let a ukládá je na svém webu, aby se pro nás všechny staly inspirací i varováním před totalitními režimy. Snaží se do naší paměti vtisknout vzpomínky, které jsme sami nemohli zažít, ale přesto je důležité na ně nezapomínat. A zprostředkování emoce, vlastního zážitku formou běhu a snahy překonat sebe sama, přináší občas úplně nové pohledy na věc. Kromě toho, že si můžete vybrat konkrétní osobu nebo skupinu lidí, za koho běžíte – ať už je to dědeček legionář, Milada Horáková nebo odvážní obránci Ukrajiny, tak vás na trati možná čekají momenty, které vás donutí to nevzdat. Jako například mě, když jsem s vypětím všech sil vyběhla kopec z Libušina údolí a nahoře přemýšlela, zda to mám vůbec zapotřebí. V tu chvíli jsem míjela cedulku s nápisem „Utíkáš před pohraniční stráží?“ a úplně mě zamrazilo, protože kdybych před pohraničníky utíkala, tak už mě mají. Hrozná představa. A o to horší, když víte, kolik lidských osudů takto skončilo.

Zatímco v běhu jde pak o výsledný čas (nebo snahu dostat se do cíle se ctí a bez zranění), pamětníkům šlo často o holý život, čest a svobodu. Jsem proto moc vděčná všem studentům a studentkám, kteří se každoročně pustí do organizace běhu, aby sobě i nám pomohli tento zážitek zprostředkovat. Ještě jednou velké díky a respekt.

V Kraji Vysočina se rozběhne pilotní fáze projektu sousedských dětských skupin, tedy péče a hlídání dětí v domácnostech. Koncept sousedského hlídání, tzv. Tagesmutter, se dlouhodobě osvědčil např. v Rakousku nebo Německu a nyní by se měl propsat i do české novely zákona o dětských skupinách. Když projde schvalovacím parlamentním procesem dle plánu, mohly by sousedské skupiny začít fungovat již v příštím roce. A udělat tak radost celé řadě rodičů, kteří se chtějí vrátit na trh práce.

Jsem ráda, že na Vysočině se do pilotního projektu zapojí 7 z 15 oslovených obcí s rozšířenou působností a na dvě desítky zájemkyň o poskytování této služby z celého regionu. Cílem je v první fázi otestovat nastavení připravované novely formou rozhovorů – zajištění vstupních kontrol v domácnosti, podpory pečující osoby, metodického vedení nebo nastavení efektivní spolupráce mezi ministerstvem, krajem o obcemi. Až po této fázi přijde samotné hlídání, které počítá se státním příspěvkem pro pečující osobu podle počtu dětí a rozsahu poskytované služby.

Pečující osoba bude muset splnit stejné podmínky, jako dnes plní chůvy v dětských skupinách – povinnou kvalifikaci, vzdělávání, první pomoc a její průběžné obnovování. K tomu si bude hradit pojištění a zvýšené „provozní“ náklady své domácnosti. Hlídat bude moci maximálně 4 děti ve věku od 6 měsíců do nástupu do školy, včetně dětí vlastních, na které se ale nebude vztahovat státní příspěvek.  

Věřím, že díky pilotnímu projektu se podaří vše dobře nastavit, aby služba mohla začít fungovat co nejdříve. Sousedské dětské skupiny budou doplňková služba zejména pro děti do tří let věku, na které vyděláme všichni. Rodičům umožní mnohem plynulejší přechod mezi péčí a prací nebo se vrátit zpět do práce dříve (např. na částečný úvazek), jak si často přejí. A obcím poskytnou flexibilní nástroj při řešení otázky dostatečné kapacity školek.