Author Archive

Prokletí sadů Smetanových

Pátek, 8 srpna, 2014

Každá metropole se v průběhu dějin musela potýkat s nelibostí vůči inovujícím architektonickým prvkům. Tento úkaz však raději považujme za něco tak přirozeného, jako třeba to, že senilitu předchází puberta. K této přirozený genezi se váže již zmíněny fakt, potyčky, kdy se proti sobě staví dvě strany: bojkotující a podporující nové trendy, nejen stavebního rázu. Tyto rozepře vycházejí většinou z konfliktu generačního, sociálního a kulturního. Jmenujme pár příkladů.

Paříž. Ve středověku spíše nevzhledné město. Metropole dostála svému přídomku ošklivosti na tolik, že se stala terčem výsměchu. Ve stejnou dobu, kdy si pařížská umělecky nezávislá omladina stěžuje na nevzhlednost svého města, přichází „Pařížský bobr“ Georges-Eugène Haussmann, aby z nevzhledné Paříže vytvořil přehledné moderní město s paprskovitými proporcemi širokých bulvárů.

Jednoduché to neměl ani pražský Tančící dům, z kterého se však do dnešní doby stala skoro nedílná součást Rašínova nábřeží. A jednoduché to neměly ani skulptury v jihlavských Smetanových sadech, které byly vyměněny za barokní sochy Jana Václava Prchala. Původní Prchalova barokní alegorie Čtyř ročních období a hudby, přeživší nacismus a totalitu, stojí dnes v blízkosti kontejnerů na tříděný odpad, a tak trochu smutně vzhlíží k zadnímu traktu jihlavského magistrátu. Můžeme však doufat, že oblažuje oko jihlavských úředníků. Zmiňme fakt, jak moc se tato barokní garnitura hodí k oknům a zadní části budovy jihlavského magistrátu, zkrátka precizní slohová synchronizace. Nové skulptury se staly prolézačkami pro děti a trenažéry pro tzv. parkuristy. Lze tedy jedině kvitovat, že když už se necitelně zničí poetika barokního parku – umělecky koherentní vztah mezi kostelem sv.Ducha a skupinou barokních postav, získal střed města umělecky laděnou hernu pro děti v podobě ultramoderních skulptur.

Zřejmě osudem zkoušený park, který obstojně ustál přístavbu nové plochy Horáckého zimního stadiónu, a to díky opravdu citelnému a architektonicky povedenému přístavku, není u konce svého trápení. Jenže co se stane, když se z jediné větší zeleně ve městě stává hřiště? Nemám na mysli hřiště na dětské radovánky, ale hřiště na přípravu mladých hráčů hokeje.

Z tohoto nového vztahu park vs. hokej plyne několik ponaučení:  Pokud jste matka a jezdíte s kočárkem: Obalte se sítí nebo raději plexisklem, a to platí i pro Váš kočárek, neboť v blízkosti několika metrů budete – v lepším případě součást hry nebo, v případě horším, doslova atakována nekompromisní palbou míče. A teď pravidlo pro všechny návštěvníky parku: Chcete-li rozšířit svůj slovník nebo slovník Vašeho dítěte o nesčetnou paletu pejorativních pojmenování nejrůznějších ženských a mužských genitálií, otvorů atd. navštivte park, prosím, nejlépe mezi 15-18 hodinou.

Po delší úvaze a poslouchání, kdy vzduchem létala dámská přirození v těch nejrozličnějších názvech, jsem zjistila, že na základě tohoto interního žargonu by mohla být vypracována sociologická studie. Mladíci zřejmě neznají svá jména, a tak se raději oslovují (slušně řečeno): „Ty pubický chlupe!“

Park zažívá v posledních letech od zazvonění posledních demokratických klíčů nejrůznější zkoušky. Matky a starší občané jsou nuceni migrovat k horní části parku nebo pryč. Tato situace, ve které se Smetanovy sady nacházejí, připomíná velení jednoho pomyslného vladaře Polska, Ubu se jmenoval: „…jen tady něco zničím a pak zase půjdu…“ (Alfred Jarry: Ubu roi)

Kritika potlesku

Pátek, 1 února, 2013

Ráda bych upozornila na celorepublikový jev, v našem případě fenomén, který by se dal paralelně označit za nákazu. Jde o tzv. standing ovation – potlesk ve stoje, který se v našem republikovém měřítku stal takřka nedílnou součástí, která zakončuje kulturní produkce nejrůznějších druhů. Potlesk ve stoje vlastně vyměnil a skoro nahradil klasický potlesk v sedě. Ještě než začneme bádat nad tím, proč český divák stejně hbitě stává, stejně tak jak hbitě a přirozeně slintal Pavlovův pes, věnujme trochu času tradici této formě poděkování.

(Pokračování textu…)

Emilia musí být krásná !!!

Neděle, 20 února, 2011

     Nechci být jen nepříjemnou, kritickou pozorovatelkou okolního kulturního života, ale opravdu si nemůžu pomoct, a tak jednoho příjemného večera opět usedám ke svému laptopu a musím své myšlenky přes mozek a prsty přenést na pomyslný kybernetický papír.            

     Nejprve trochu zavzpomínejme v našich vodách: Jana Hlaváčová jako Emilia Marty ve Věci Makropulos, Jitka Čvančarová jako Marie Stuartovna a v jihlavském divadle živelná Martina Klimáčková jako Kateřina ze Shakespearovského Zkrocení zlé ženy. Tento výtah je jen pouhým a namátkovým seznamem krásných hereček, kterým oplývá (oplývala) naše jeviště. A právě záměrně jsem zmínila Janu Hlaváčovou, ale i Martinu Klimáčkovou, a sice kvůli tomu, že inscenace, v nichž figurují tyto postavy jsou a budou zhlédnutelné na scéně Národního divadla v Praze.

     Proč o tom vlastně píšu? Z rozhořčení. Každý, kdo četl Čapkův dramatický text Věc Makropulos, ví, že Emilia Marty je i ve svých 337 letech neuvěřitelně krásná, okouzlující, jedinečná nejen svoji fysis, ale i svým opojným operním hlasem. Paní Soni Červené si velmi vážím a také vím, že není úplně její chybou, že vystupuje v roli Emilie, ale promiňte. Jednoduše se na „to“ nedá koukat. Celá Wilsonova (pozn: režisér Robert Wilson je považován za současného nejlepšího činoherního režiséra) interpretace není Čapkem, ale sci-fi na motivy Čapka. Na jeviště nevstupuje Emilia Marty, ale Weißegeist doprovázený další partou jiných podivných postav a zjevů. Nelze jim upřít jejich pohybovou a hlasovou vybavenost, kdy herci nejen parlandují, ale stávají se z nich i kleštěnci s hlasem typu kontraalt. Co kvituji je přidání role „ Muže s hůlkou“, který plní funkci jakéhosi zpovědníka, kterého jsme mohli nalézt již ve středověkých moralitách. Jeho funkce je čistě informační a doprovázející (dějem) pro diváka. Vladimír Javorský podává jeden z nejlepších výkonů celé inscenace.            

     Jsem smutná. Chci se dočkat nějakého střídmějšího a pozemského Čapka, chci se dočkat krásné Kateřiny a ne polovyholeného hybrida mezi šaškem a Alžbětou I. Nebo je to příprava nás diváku na to, že během deseti let budou všechny interpretace nejen klasických textů vypadat takhle?! Já to ještě zvládnu, ale jak to vysvětlit těm pamětníkům, kteří si vzpomínají na fenomenální Janu Hlaváčovou, ale i jihlavskou Emilii Marty Táňu Schottnerovou?

Lékařský exodus

Středa, 26 ledna, 2011

Je zkouškové období. Jako obvykle se na začátku ledna schází naše obvyklá squadra: divadelník, germanista, právník, medik. Ve stejném pořadí, ale naopak, se postupně rozcházíme. Student medicíny už po hodině, neboť by narušil svůj časový harmonogram, a tím by se samozřejmě rozpadla celá jeho koncepce studijního plánu. Přátelsky se loučíme a já si v hlavě musím neustále přemítám jeho slova: „ Má to vůbec cenu, když vidíš co se tady děje? Proto jsem si teď vzal němčinu, je lepší být připraven.“ Tím končí můj prolog a přecházím k těm čerstvějším zážitkům…..            Přestože jsem determinovaná prostředím, ze kterého pocházím, snažím se býti nestranným arbitrem. Měla jsem tu čest státi se pacientem jihlavské nemocnice na celé tři dny. Kdybych se na celé tři dny dívala v rámci divadelního kontextu, nebude mít snad žádná příprava, premiéra a následná repríza inscenace tak hladký průběh, jaká je příprava na výkon v jihlavském nemocnici.Tvrdě jsem musela držet mandibulu a maxillu u sebe při kritickém hodnocení dvou rozčílených důchodkyň, stěžujících si na placení „směšných“ 60 korun za den v nemocnici. Musím se tedy sama sebe ptát, proč náš rádoby „světový“ národ bojující za vymoženosti a prezentaci sama sebe v nadacích, organizacích pomáhající snad všem, neudělá pořádek v nejfundamentálnějších otázkách. Proč má za potřebí pouštět se do tak nesmyslné rozepře se strážci našeho zdraví. Proč lidé nepochopí, že právě lékařské řemeslo je nezaplatitelné svojí zodpovědností, náročností, profesionalitou a ochotou lékařů. Dokonce existují stránky typu znamylekar.cz, kde si zhrzení pacienti, jež museli čekat v čekárně, nedostali neschopenku na bradavici na nose, lečí svá zjihlá srdce. Mám chuť se stát lékařským extremistou, vzít si obrovskou injekci s morfiem ( raději rajským plynem,  byly by alespoň příjemně „sjetí“ ) a propíchat jím tento lid. Lid žijící v ultramoderních bytech, s LCD televizí, kouřící cigarety za 80 Kč, jezdící dvakrát ročně na dovolenou s marxisitcko-leninským smýšlením, že služby, alespoň ve zdravotnictví, musí být zadarmo.Doufejme, že má generace, tedy generace roku 1989 a výš, dojde pochopení a především vychování, že bohužel už vše nemůže být zadarmo. A že typické klišé: zdraví je to nejcennější co máme, stále platí a je nutno za něj platit. Ocenit lékaře, problémy řešit na úrovni a neházet slovy rukojmí je ten a ten.Já děkuji a odcházím. Jdu se věnovat alžbětinskému divadlu. Doufám, že se taky nestaneme obětí establishmentu, i když věřím panu ministrovi kultury, je to přece lékař J. Á propos, myslíte, že ve správném resortu?