Archív dle autora

Být u toho aneb Česko rumunskýma očima

Marek Hovorka | Pondělí, 14. 1. 2013 v 12:09

Minulý rok jsme v tento čas čelili temným předpovědím. Měl nás čekat rozpad Evropské unie nebo přinejmenším krach eura, další prohloubení ekonomické krize a vše měl na konci roku završit konec světa.

Když jsem se zde proti této apokalyptické vlně vymezil a napsal, ze náš bude čekat především takový rok, o jaký se sami přičiníme, čelil jsem kritice, že nevím nic tom, jak těžko se u nás žije.

Pokračování »

Komu letos věřit?

Marek Hovorka | Pondělí, 2. 1. 2012 v 18:03

Před pár dny začal rok, který je již předem ocejchován za rizikový, nejistý, kritický. Máme těmto předpovědím věřit? Ano i ne. Vždyť z rok starých odhadů nezůstal kámen na kameni.

Dnes se všichni shodují jen v tom, že nikdo nic s určitostí neví, ale zároveň se předbíhají v temnotě scénářů nadcházejících týdnů. Komu tedy věřit? Bankéřům, politikům, novinářům nebo snad věštcům a kartářkám? Myslím, že nejvíc sami sobě. Na nás totiž záleží, jakých dvanáct měsíců prožijeme.

První lednový den byl výjimečný ještě v jiném ohledu, než je výčet změn a obav. Obraz lodi obložené květinami, která zvolna plula po Labi směrem k Ústí, byl archetypem loučení se zemřelým. Zesnulý Václav Havel ani v těžkých dobách neustupoval ze zásad a principů, kterým věřil. Naopak, důvěřoval jim a zasazoval se za ně bez vidiny výhod či zisku.

Právě tento odkaz považuji za inspirativní v roce, o kterém je nyní těžké dopředu cokoli napsat. To, co jsme v dobrých časech měli za smysluplné a užitečné, bychom v těch nejistých neměli opouštět. O tom, zda nový rok bude rokem dobrým, totiž nerozhodnou jen vnější okolnosti, ale podstatnou měrou my sami. Nepodléhejme „blbé náladě“, která se může snadno šířit.

Volič indiánským stopařem

Marek Hovorka | Pondělí, 21. 2. 2011 v 2:44

Poprvé naostro. Po volbě vedení a pracovním setkání konečně řádné zastupitelstvo. Podklady daly v součtu přes pět set stran. Co bod, to návrh krátkého usnesení a zdůvodnění magistrátních úředníků – často doplněné přílohami smluv, jejich dodatky, kopiemi katastrálních map, dopisy žadatelů. Starší razítka střídají novější, podpisy se proměňují, paragraf vedle paragrafu. Několik hodin čtení. Minulost města se prolíná s budoucností.

Proč se nikdo z koalice neptá?

Začíná schůze. Zatímco primátor a jeho náměstci rychle předkládají jeden bod za druhým, nikdo z koaličních zastupitelů se na nic neptá. Možná i proto, že když se na konci roku na pracovním zastupitelstvu věcně zeptali, některým kolegům se to prý nelíbilo. Proto se pořádají – neveřejná – setkání jednotlivých zastupitelských klubů a následně i všech koaličních zastupitelů. Veřejně se ptají jen ti, kteří mají nejméně informací – opozice.

O čem se nepíše, a přitom to vypovídá o mnohém

Z toho, co jsem napsal, vyplývá, že s hlasy koalice se předem počítá. Proto mi přijde zajímavější sledovat, jak hlasují ti ostatní. Výhodou komunální politiky – oproti té parlamentní – totiž je, že se opozice nestaví a priori proti, a tak z jejího hlasování lze číst a věštit budoucnost jako z logru na dně hrnku s kávou. Podobně zajímavé jsou i situace, kdy se koalice vyjadřuje k opozičnímu návrhu.

Nejvýrazněji to tentokrát ukázalo, když se hlasovalo o komunistickém návrhu na snížení – nesmyslně drahých – jízdenek MHD. Odmítlo jej 14 zastupitelů, tedy jen silnější polovina koalice. 11 zastupitelů návrh podpořilo a dalších 10 se zdrželo. Výsledkem tedy zatím není změna jízdného – i proto, že vedení města přislíbilo do dubna připravit vlastní návrh -, ale zastupitelé dali kouřovými signály najevo, že je čas k činu.

Hra gest

Největší kouzlo v této hře znaků tak často nemají tlačítka „pro“ nebo „proti“, ale mnohoznačné „zdržel se“. Chce-li se proto volič pokusit více porozumět politikům, měl by se proměnit v indiánského stopaře nebo námořního kapitána, který z jemných náznaků zbytků stop v lese nebo odlesku mořských vln na horizontu dokáže vyčíst změny větru či počet koní. Mám-li se v kůži námořního začátečníka pokusit z tohoto hlasování něco vyčíst, věštím, že se cena jízdenek letos přeci jen sníží.

Říkám si, kéž bych měl pravdu. Ale o tomto již tlačítko „zdržel se“ nevypoví. Zde bude záležet na těch, kteří se rozhodnou zmáčknout „pro“. Na změnu věcí bývá hra gest málo. Uvidíme v dubnu.

Jistě, pane ministře

Závěrem otázka. Jak myslíte, že se jmenuje firma, která vyrobila hlasující zařízení jihlavskému magistrátu? Ministr. To je alespoň napsáno pod displejem každé hlasovací jednotky. Přišlo mi to vtipné. Jsme sice zastupitelé, ale když hlasujeme, můžeme se cítit tak trochu i ministry. Příště se podívám, zda i primátorské hlasovací zařízení tam má napsáno Ministr, anebo třeba… Premiér.

Červeným svetrem na novináře

Marek Hovorka | Pondělí, 29. 11. 2010 v 2:39

Už je to tu. Po týdnech úspěšných i neúspěšných vyjednávání jsem šel na první schůzi zastupitelstva s vědomím, že skončím v opozici. Pokusili jsme se sice na poslední chvíli zvrátit dohodu o velké koalici s podporou lidovců a rozšířit ji na duhovou koalici, ale nepodařilo se. Přesto jsem byl zvědav, zda se to přeci jen nezvrtne, zda – podobně jako před čtyřmi roky – nepřinese první zasedání překvapení. A přineslo.

Ale jiné, než kdo čekal. Po oficiálním fotografování, kdy úsměvy, sklony brad a vypjatost ramen jednotlivých zastupitelů vesele dirigoval pan Michlíček, velkomeziříčský fotograf oblečený v kalhotách z vyleštěné černé kůže, přednesl nejstarší zastupitel návrh na první hlasování. A tím byla změna hlasovacího řádu! V tom dosavadním byla formulace, že projeví-li jen jeden zastupitel touhu po tajném hlasování, musí mu být vyhověno. V novém znění byl jeden zaměněn za většinu. A právě takové znění si koalice – navzdory naší opoziční nevoli – také odhlasovala.

Hned poprvé, kdy jsem hlasoval, jsem tak zažil, jaké to je být v opozici. Tedy mimo hru. A je jen ironií, že právě tajná volba před čtyřmi roky nečekaně otevřela dveře do primátorské kanceláře stejnému muži, kterému nyní volba veřejná. V kuloárech to pak úspěšní a zkušení politici s jemnou hořkostí glosovali jako „dokonalou technologii moci“, komunističtí zastupitelé s jistou jízlivostí dodávali, že šlo „od revoluce o první veřejnou volbu“ a ostatní opoziční politici teoretizovali, že „taková volba by měla být tajná vždy“. A novináři druhý den? Ani jeden se o tom nezmínil. Všichni tento „detail“ přešli. V novinách naopak citovali primátora, jak je rád, že koaliční zastupitelé „drží slovo“.

Je jisté, že za změnou pravidel stála přinejmenším nervozita a nejistota. Ale proč se v médiích nikdo neptal, kdo na tomto způsobu volby trval a proč, čeho se a které koaliční strany bály – a jestli je z dlouhodobého pohledu dobře, že vše proběhlo „podle plánu“?

Co novináře naopak potěšilo, bylo gesto našeho lídra, který místo v obleku přišel v červeném svetru – „na protest proti frašce, které se musím účastnit“, tedy že jsme skončili v opozici. Podobně s chutí citovali i jeho návrh na snížení počtu náměstků ze čtyř na dva, aby se v době ekonomické krize ušetřilo. Byli zřejmě rádi, že nyní jde o něco jednoduchého, snadno ocitovatelného, že „taková má opozice přece být“. O pokusech našeho klubu zachovat tajnou volbu ani slovo.

Abyste mi rozumněli: i já jsem hlasoval pro stávajícího primátora. Vážím si toho, co se v Jihlavě pod jeho vedením za poslední čtyři roky změnilo k lepšímu. Zdržel jsem se ale v případě dalších náměstků a radních, protože si myslím, že by byla duhová koalice lepším řešením volebního výsledku.

Ale co víc, přál bych si mít vedení města se silnějším mandátem – založeným na hlasech daných osobním přesvědčením, ne jen podpisy pod koaliční smlouvou. O výsledku ale nerozhoduje jedno hlasování. Tak veřím, že o tom, jak se nám bude v Jihlavě dobře žít, budeme přemýšlet napříč koaličními a opozičními stoly.

Jak jsem se stal „Skokanem“

Marek Hovorka | Neděle, 14. 11. 2010 v 15:27

Přál jsem si to. A zároveň nečekal. Z dvacátého místa to nepůsobilo reálně. Ale stalo se, dostal jsem dva tisíce dvě stě čtyři preferenční hlasy a byl zvolen jedním ze sedmatřiceti zastupitelů. Poprvé jsem na vlástní kůži ucítil, co znamená otřepané sousloví „voliči rozhodli“.

Začaly mi chodit esemesky, lidé gratulovali – a sem tam hrdě hlásili: „Můj křížek jsi dostal.“. Najednou se abstraktní číslo a neviditelná voličova ruka alespoň částečně zkonkretizovala do tváří několika známých i neznámých. Proč jste mě volili?, ptal jsem se často. A odpovědi byly různé. Někdo mě svým hlasem chtěl odměnit za mou předchozí práci, jiní mi věří, že jako třicátník budu reprezentovat to, co chtějí nejen mí vrstevníci od města v jednadvacátém století.

V novinách mě nazvali „Skokanem“ a tlačili do prvních konfrontací. K tomu se přidaly spory pod některými blogy na stránkách Jihlavských listů: Hovorka na mě leze i z konzervy (to mě pobavilo a věřím, že až do příštího festivalu můžete být klidní), Hovorka si jde nahrabat (z platu zastupitele určitě ne, až jej budu znát, hned vám ho sem napíši), Hovorka tam jde kvůli penězům pro festival (festival je čtrnáct let podporován, aniž bych byl zastupitel).

A mezitím začala vyjednávání, telefonáty, strategie a možná i konspirace – varianty se proměňovaly jako jarní počasí. Možností bylo několik a žádná ideální. Jak to dopadlo, všichni víme. Jak na mne působila volba primátora? A jaké věci pro mě budou důležité? Napíši příště. Závěrem děkuji za podporu, opravdu si jí vážím – ačkoli to zní jako ta nejhorší fráze. I proto se zde budu s vámi průběžně dělit o své zkušenosti. Boj s frázemi je jednou z nich. Ale i o tom někdy příště.




© 2008 Parola s.r.o.