Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Šumava – Ze života blokádníka

Klaus Mike Hübner | Čtvrtek, 28. 7. 2011 v 22:06

Ze života blokádníka

Téma blokády kácení v NP Šumava je  v posledních dnech stálicí ve většině médií. Chtěla bych se k tomuto tématu vyjádřit zevnitř , neboť jsem sama strávila osm intenzivních dnů jakožto účastnice blokády. Možná si někdo představuje, že se aktivisté  na Šumavě jen tak pohodově potulují po lese a postávají u stromů.  Ve skutečnosti je ale život blokádníka velice náročný. Každý den vstáváme mezi čtvrtou  a pátou hodinou, abychom byli na místě včas. Když se po kraťounké noci ozve signál budíku, je venku ještě tma. Rychle do sebe dostat teplý čaj a vyrazit na několikakilometrovou cestu na Ptačí potok. Jde o to být tam dříve než těžaři. Rozmisťujeme se na stanoviště a napjatě čekáme, až to zase vypukne.

 První týden byl klid, naše práce spočívala v hlídkování a monitorování přijíždějících aut. Občas jsme zašli do hloubi lesa a žasli nad změtí padlých kmenů, malých semenáčků i vzrostlých stromů  uprostřed mechem porostlých bažin. Jedna účastnice blokády tiše seděla uprostřed lesa a podle svých slov “pocítila starou pravdu”. A to všechno má být bezohledně a ilegálně zničeno? Tomu musíme zabránit!

V pondělí 25.července akce propukla v plné síle. Na místo nejprve nastoupili strážci parku a vytyčili prostor pro kácení. Mnozí z nich s omluvnými výrazy. Ví totiž, o co tam je. Kůrovec to asi nebude. Mnozí z nich nás po straně podporují, vozí nákupy a snaží se nám dát alespoň morální podporu. O práci ale přijít nechtějí, což je pochopitelné. Poté nastoupili těžaři. Mimochodem, jeden z argument místních odpůrců blokády je ten, že bereme místním dřevorubcům práci. Nevím přesně, kde jsou místní dřevorubci. Tihle jsou Rumuni, Vietnamci, Ukrajinci. Představte si Rumuna nebo Vietnamce, jak ničí unikátní český prales… No, možná je to ještě pomsta za vietnamskou válku. Začali jsme blokovat a potom, slovy klasika,  “přišlo právo”. Nejprve několik místních policistů, kteří v oficiálním rozhovoru na naše argument říkají “máme svoje rozkazy.” Ovšem v některých případech nastal poté ještě neoficiální rozhovor, ve kterém smutně říkají: “My víme, kde je právo, ale nechte toho boje s větrnými mlýny. Stejně to nevyhrajete”. Divné… Ovšem zásahová policie, která dorazila později už se s nikým nebaví.  Nastoupila tvrdá síla. Jen pro zajímavost, v pondělí dopoledne bylo na místě pouhých 15 aktivistů a proti nim kolem  40 speciálně vycvičených policistů. Také divné…Vůbec se na Šumavě děje hodně divných věcí.

 Vlastní blokáda probíhá tak, že svým tělem bráníme stormy, jsme  z lesa vyváděni, vracíme se, jsme opět vyváděni a odváženi na policejní stanici. Celé to končí až večer. Vyčerpaně se vracíme na základnu, tam v rychlosti něco sníme a jdeme na poradu, která končí až pozdě večer. Po několika dnech nastává totální vyčerpání, tělo ještě lze donutit k poslušnosti, hlava ale chvílemi nechce fungovat. Aktivisty, kteří jsou na blokádě již delší dobu, lehce poznáte podle strhaných  výrazů. Naštěstí stále přijíždějí noví lidé. Někteří  zůstanou pouze na den, i to má smysl. Jiní  přijíždějí na několik dnů. Mnozí měli už dávno odjet, ale svůj odjezd den ode dne odkládají. Říkají. “přece v tom nemůžu ostatní nechat samotné.” A kdo jsme? Podle našich odpůrců “ekoteroristé, zarostlé existence, blázni”. Ve skutečnosti jsou mezi námi odborníci, vědci, lidé pracující v ekologických organizacích i učitelé, právníci, studenti a dělníci. Spojuje nás jediné: snaha zachovat alespoň malý kousek neporušené přírody a boj s korupcí.

Mluvila jsme po telefonu s kamarádkou, která měla to štěstí (či smůlu) že odjela den před tím, než se začalo kácet a desítky policistů nás začali vyvádět z lesa. Řekla jsem jí, že  už byly poraženy stovky stromů. Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak Katka  s pláčem nevěřícně šeptala: “V našem lese? Stromy, které jsme hlídaly? Ne, to přece ne!”

Na scéně se potulují spousty novinářů, pravidelně jezdí televize. Nezdá se mi ale, že by byla veřejnost o celé kauze pravdivě informována. V mediích se ozývají poplašné vykřiky “kvůli aktivistům sežere kůrovec   celou Šumavu”,” kácení je legální”.  Méně  hlasitě se ozývají hlasy vědců a právníků, kteří upozorňují na to, že kácení je skutečně ilegální a s bojem proti kůrovci má málo společného. Právě před chvíli jsem se dočetla , že  mimo jiné “šumavské hospodyňky napečou dřevorubcům borůvkové koláče”. Škoda, že se v mediích nepíše o tom, že i nám lidé donesli koláče z vlastní pekárny. Jindy nám kolejdoucí donesli sladkosti, čokolády a sušené ovoce. Mnozí vyjadřují svoji podporu, která často končí opatrným “víte, já tu nemůžu být s vámi, ale stojím za vámi” I to potěší. Jsme vyčerpaní, špinaví, promoklí, někteří i zbití, ale neustoupíme.

Standardy

Klaus Mike Hübner | Pátek, 8. 7. 2011 v 8:48

Tři ženy v nemocnici, gynekologicko-porodnické oddělení. Termín se blíží: Potrat – potrat z finančních důvodů. Pro rodiny nedělá stát nic, vůbec nic. Neexistuje šance umožnit dítěti šťastný život. Proto jsou ty dvě tady. Mě čeká jenom chirurgický zákrok. Řekli mi, že ho provede nejlepší lékařka. Ty  dvě ženy v mém pokoji jsou bledé, působí ustrašeným dojmem.  Mají co dělat se svým svědomím, ale jakou mají jinou možnost. Já bych si dítě dovolit mohla, můj muž pracuje na magistrátě. Ty dvě jsou na operačním sále, ale ne takovém, jaký možná znáte ze seriálů s nemocniční tematikou, o hodně spartánštější, s minimem nástrojů a technického vybavení na úrovni nemocnic ve vyspělých zemích. Něco takového je jenom v prvním patře. My jsme v přízemí. Ty ženy strašně křičí, fyzická bolest se v tom spojuje s psychickým utrpením, především je to ale asi ta bolest. Tušila jsem to, ty dvě neměly peníze na narkózu. Potrat bez narkózy, proboha! Už neměly peníze? Musely zaplatit za povlečení, lékařský materiál, ručníky, tablety, to nebylo tolik. Je pravda, že vatu a mýdlo si člověk taky musel přinést sám… Kolik stojí narkóza??? Jejich muži zřejmě vydělávají zlomek toho, co vydělává můj muž… Není  jeden z nich učitel? Kolik ti vydělávají? Kolem 100 eur??? Když o tom teď tak přemýšlím, na naší dovolené u moře minulý rok, v Evpatorie, jsem měla každý večer dva drinky, to stály tak deset euro, ale můj muž jich měl o hodně víc… Proč proboha nemají tyhle ženy peníze na narkózu??? (vzpomínka dřívější kamarádky, Oleksandrija, 2001)




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I