Archív dle autora

Tanečky nahnědlého trpaslíka

Jan Míka | Pátek, 7. 11. 2008 v 20:13

Česko je banánová republika, která nedovede postavit a spravovat jadernou elektrárnu. A když dojde v souvislosti s onou špatně spravovanou a postavenou jaderkou k fatálnímu průšvihu, tak mlží a neposkytuje pomoc a součinnost sousedům.

Přesně tak vyznívá film, který odvysílala veřejnoprávní televize ORF na oslavu třicátého výročí referenda, kterým Rakušané odmítli jádro (to odmítli protože proto a také proto, že je moc a moc špatné). Posléze začali, aniž se kdo ptal, tento svůj názor vnucovat svým sousedům. Pochopitelně jim ale nic nebrání v tom, aby zlou a špatnou elektřinu, z jádra vyrobenou, nakupovali a posléze ji využívali. Pokrytectví. Nemyslíte?

Pravda, stejně jako malý ratlík, je i Rakousko bojovné spíše tím směrem, kde je to bezpečné – Němce semo tamo uctivě požádá, aby s jadernou energií něco udělali, vůči Slovákům občas zakňourá, Slovince kvůli Kršku moc nedráždí. Jen s Českem je to trošku jinak. Vědom si, že Čech je holubičí povaha, dělá Österreicher Übermensch bububu, blokuje hraniční přechody a poté, co dosáhl dohod z Melku zasahuje co chvíli do strategického zájmu našeho státu – koncepce jaderné energetiky. Tedy – dodnes zasahoval a láteřil jen na účet Temelína, Dukovany měly pardon. Po dnešku je to jinak.

Vypadá to, že nahnědlý podalpský trpaslík, ze kterého si ostatní německojazyčný svět dělá více či méně nahlas legraci, se stále nevzpamatoval z toho, že na počátku dvacátého století přišel o velmocenské postavení. Připomíná Británii, která poté, co ztratila zámořské kolonie, držela alespoň Severní Irsko, aby „jí aspoň něco zbylo“. Doufejme, že nás Östrerreich za takové Severní Irsko nepovažuje a pokud považuje, řekněme mu pěkně nahlas NEIN, DANKE!

My se tady známe, soudruhu!

Jan Míka | v 11:28

Nedávno se mi stala v centru Havlíčkova Brodu taková věc – narazil jsem na školiče, respektive na Pana Školiče. Osobně jsem si myslel, že tenhle poddruh malé české mršky vyhynul společně s drzou domovnicí, fikaným fízlem a přičinlivým práskačem. Omyl – nevyhynuli. Jen se schovali na pár let pod kamínek, aby zase, jako švábi když se zhasne, vylezli.

Co se stalo? Na jedno z věčněplných parkovišť v centru Havlíčkova Brodu (ale dosaďte si klidně v centru Jihlavy, Žďáru, Pelhřimova nebo třeba Třebíče) zajely krátce po sobě tři auta. Oktávka s pražskými čísly, oktávka s nicneříkajícími krajskými čísly xJx xxxx a peugeot nějaké lidovější sorty se značkami jihlavskými. První auto zaparkovalo, druhé také a jak to tak bývá i v myšičkových pohádkách, na toho třetího se nedostalo.

Řidič třetího auta ale neztratil duchapřítomnost, křepce vyskočil z pežotka a začal povykovat, že jak to jako přijde, že Pražák („No máte tam přece ty áčka jako“) parkuje na místě, které jemu, což dá rozum, jako broďákovi patří přece víc! A bylo toho ještě víc – slovník z osmdesátých let, jen chuligáni chyběli. Za zmínku snad stojí to, že ač jsem přijel jako druhý (tedy jsem místo blokoval spíše já), měl jsem stejné auto jako „Pražačka“ a v době, co se celá taškařice odehrávala, mi ještě běžel motor, Školič mě nikterak neškolil a soustředil se na slabší kus.

Řidička oktávky si buď nechtěla kazit den a komplikovat život, nebo byla od přírody submisivní; každopádně se rozhodla rezignovat a odjet. V tu chvíli se do debaty vložil váš pokorný vypravěč. Zastal se řidičky – parkoviště je veřejné, řidička zřejmě platí spotřební daň z benzínu, možná také daň silniční, tudíž má stejné právo na parkování, jako pan Školič.

A taky si popíchl pana Školiče – hysteráček o domácích a parkování pro ně pronesl člověk, jehož auto mělo SPZky jihlavské, tedy ne zcela domácí – pán zafňukal, že vozík koupil v Jihlavě a značky nikterak neměnil a je prostě broďák echt – i vytetovanou Koudelovu kašnu a brodskou radnici chtěl ukázat. Dále – už v rámci plodné debaty – vyplynulo, že řidička je taky havlbroďačka, jen má auto s pražskými SPZ (chápu to, jedno z mých aut je má taky, to druhé má právě jihlavu a služební má xJx), takže argument postavený na stereotypu DOMÁCÍ – HOSTÉ také nějak vychladl.

Debata se pěkně vyvíjela, Školič ztrácel argumenty a ocital se na suchu aTo až do chvíle, kdy vykřikl „Víte co, pani, my se tady jako za těch dvacet let známe. Nó, my víme“. To byl argument nad argumenty – ONI SE ZNAJÍ; ONI VĚDÍ. Zeptal jsem se, zda mě TAKÉ zná (na tom sídlišti jsem oněch 20 let taky bydlel). Neznal. Škoda. Jak to dopadlo? Já jsem se divil, Školič se vztekal a paní zůstala parkovat. Dobro zvítězilo. Alespoň doufám. Jen mě maličko mrazí při pomyšlení, že domovní důvěrníci pořád vědí…




© 2008 Parola s.r.o.