Archív dle autora

O jedné hře s účtenkami

Petr Klukan | Pondělí, 24. 8. 2020 v 11:51

Snaha města Jihlavy pomoci některým podnikatelům v době koronavirové je jistě chvályhodná. Taková je i akce Účty s gustem, kdy můžete vhodit do osudí své účtenky z restaurace nebo knihkupectví a „vyhrát“ sumu, která na účtenkách byla.
V praxi jsem to vyzkoušel. Protože plánujeme dovolenou v oblasti Mělníka, v jednom knihkupectví jsem si zakoupil dvě turistické mapy. A na obědy chodím do restaurace na Masarykově náměstí. Měl jsem tedy dvě účtenky, které celkově přesáhly 500 korun. Podmínky jsem splnil.
Trochu hledání mi dalo, než jsem na webu města objevil formulář, který je nutné vyplnit. Je skryt pod označením Volný čas. Pravdou je, že kdybych jej nenašel, nevadí to. V Turistickém informačním centru (TIC) na radnici by mi ten papír k vyplnění dali. Formulář je opravdu jednoduchý, za což je dobré město pochválit.
Pracovnice TIC si můj vyplněný formulář a účty důkladně prohlédla. „To jsou knihy?“ zeptala se mne poté. „Ne, mapy,“ odvětil jsem po pravdě. Paní se zadívala do pravidel hry a naznala, že na účtence mohou být jen knihy. „Tady píšou knihy. Bohužel, tento účet vám vzít nemohu,“ zaznělo.
Vyptávám se na restaurace. „Co kdybych si dal oběd a deset piv?“ Zavrtí hlavou. „Ne, to by nešlo.“ Tak devět piv? Osm? Kdo rozhodne, kolik piv k obědu lze na účtence mít? Paní pak řekne, že to rozhoduje ona. Dál ji už netrápím. Je jasné, že každý dobrý úmysl se dá zneužít. A někdo musí rozhodnout, že dvě piva ještě ano a tři už je moc.
S těmi mapami si ale jistý nejsem. Jestliže jde městu o podporu knihkupectví, jak je v pravidlech psáno, proč knihy ano a mapy ne? Ale možná se v tom jen moc šťourám.
Sehnat pro mne druhý účet není složité. Na oběd chodím každý den. Odjíždíme však na dovolenou a chci mít „účtenkovku“ vyřízenou. Jedu proto na náměstí autem. Na parkovišti musím zaplatit a peláším na radnici. Tentokrát je vše v pořádku a lístek je vhozen do urny k slosování.
Nepočítám, že vyhraji, i když pravděpodobnost výhry je nesrovnatelně vyšší než v jakékoliv Sportce, Sazce či v případě nějakého losu.
Celkové hodnocení účtenkovky? Jak jsem napsal v úvodu: Snaha města je chvályhodná. Realizace není jednoduchá a chce to hráče, kteří se v tom nebudou moc babrat. Nedejbože, kdyby se někdo vzepřel a chtěl se s městem soudit, že mu nevzali účtenku, když si zakoupil v knihkupectví třeba kalendář.
Nejtěžší mi ale připadne fakt, že účtenky musím odevzdat v TIC na radnici. Kdybych nebyl na náměstí každý den, bylo by pro mne ztrátou času, a v případě jízdy autem i peněz, jet s účtenkou za pětikilo na město. Účtenky s gustem jsou ale soutěží – hrou. Chceš hrát? Pak musíš něco obětovat.

Bohatost

Petr Klukan | Pátek, 3. 7. 2020 v 10:07

 

Tohle je rozsudek, který veřejnost bude asi dlouho rozdýchávat. Mladík s Audi u Vílance jel příliš rychle a střetl se s protijedoucím autem. Následky byly tragické – dva mrtví ze škodovky.

Soud tento týden rozhodl. Rychlý hoch do vězení nemusí. Dle všeho si pomohl tím, že poškozeným vyplatil dva miliony korun ze svého, které si půjčil. Sám obhájce mladíka uvedl, že přímé a kajícné doznání klienta možná bylo jen částečné. Chybějící sebereflexi však prý způsobila neschopnost popsat nehodu.

Obhájce zvolil úspěšnou taktiku a pominout nelze to, že se nejedná o chudou rodinu.

Rozsudek „jen“ o podmínce se jistě bude rodině zemřelých zdát nepochopitelný. Rozhodnutí o výši trestu je v rámci pravidel jen a jen na svědomí soudců.

Lze říci, že se mladíkovi vyplatilo být z vlivné rodiny. Možnostmi, přehledem, známostmi – a není to myšleno dehonestačně, ale jako prostý fakt, který vám v těžkostech pomůže.      

Městská akciovka před krachem

Petr Klukan | Středa, 24. 6. 2020 v 10:28

Tohle se prostě nepovedlo. Město Jihlava si před lety zřídilo vlastní společnost Jihlavské vodovody a kanalizace (JVAK). Oprávněně plánovalo, že firma převezme vodohospodářský majetek, neboť vystoupilo ze Svazku vodovodů a kanalizací (SVAK), a bude se o něj starat. Do vedení dosadilo „své“ lidi a čekalo, že vše půjde jako na drátkách. Jenže chyba lávky.

Předání majetku ze SVAKu na město se jaksi zadrhlo (kdo za to může? Podle SVAKu město, podle města SVAK) a městská společnost JVAK, která měla hospodařit s miliardovým majetkem, scházela na úbytě. Ukázalo se také, že lidé, kteří JVAK řídili, asi nebudou ti správní. JVAK začal časem projídat i své základní jmění.

Aby toho nebylo málo, zástupce města – zvolený předseda představenstva Jaromír Kalina se přestal řídit doporučeními valné hromady a dělal si, co uznal za vhodné. Spolu s ředitelem JVAKu Jiřím Benáčkem. Jen tak mohlo dojít k situaci, kdy si JVAK nárokoval peníze z města. Za práci, kterou asi nikdy neodvedl. Vše dospělo až k soudu.

Komunální volby po pár letech otočily kolem a na radnici přišli noví lidé. Byl vyhozen Benáček, odvolán Kalina a do funkce předsedy představenstva dosazen Miroslav Tomanec. Sice koaliční člen, ale jeden z největších rebelů uvnitř Fóra Jihlava. I proto se vyvrbily zvěsti, že odměna, kterou za předsednictví v JVAKu obdržel – asi 30 tisíc korun měsíčně, je vlastně za „zavření úst“.

A to JVAK bude muset ještě zaplatit nějakých 20 milionů Vodovodům a kanalizacím (VAS), neboť za ni dělala veřejnou službu a vlastně ji dělat neměla. Peníze na to samozřejmě nemá a mít nemůže.

Její krach je tedy vlastně neodvratitelný. Leda by město do ní nalilo peníze.

Zrození městské akciovky JVAK jistě bylo před deseti lety vedeno dobrým úmyslem. Konkrétní lidé v jejím vedení i osud v podobě nepřevzatého majetku od SVAKu však akciovku potopil.

Pokusit se ji nuceně oživovat, je trochu jako se nastěhovat do domu, ve kterém straší a poslední majitel zmizel neznámo kam.

Jak telefonát ztroskotal na věku

Petr Klukan | Úterý, 9. 6. 2020 v 10:29

Přiznám se, mám některá čísla v mobilu poznamenaná. Společností, které s vámi dělají „monitorované“ rozhovory a vyplňují po telefonu různé dotazníky, aby vám pak nabídly skvělý výrobek či službu. Takže když mi zavolají, vím, co mě čeká a mohu se na to duševně připravit. Nebo telefon vůbec nezvednout. Připravuji je tak o ten okamžik překvapení, kdy člověk nedokáže zareagovat tak, jak by chtěl.
Minulý týden se mi jedno z těch čísel ozvalo.
Milý, ale profesionální ženský hlas: „Dobrý den, tady je Jana Falendová z firmy Telecomunians call. Měl byste dvě minuty čas na monitorovaný rozhovor? Jsou to jen čtyři otázky.“ Trochu chvátala, protože za den musí obvolat desítky „klientů“, ale ne zase tak moc, aby to vypadalo, že se vám plně nevěnuje.
„Dvě minuty? Tak dobře, budu vám to stopovat,“ řeknu se snahou, aby to znělo trochu rozšafně.
Nechytá se. V jejím profesionálním hlase není znát závan emocí. „Můžete mi říct, zda patříte do věkové skupiny 48 až 55 let?“ (To věkové rozmezí si nepamatuju úplně přesně, protože já jsem si na rozdíl od ní hovor nemonitoroval – česky řečeno nenahrával).
Za věk se nestydím, ale nepřipadne mi vhodné říkat cizím lidem do telefonu, kolik mi je. „Jejda, to je taková intimní otázka,“ řeknu proto.
„To je pro vás intimní otázka?“ zeptá se bezemočně.
„Ano. Vy mi řeknete, kolik vám je let?“
„Na to rozhodně odpovídat nebudu,“ sdělí kovovým hlasem.
„No vidíte, a po mně to chcete.“
„Když nechcete vést rozhovor, tak jste to měl říct na začátku,“ usadila mne stále profesionálním hlasem.
„Ale já s vámi chci vést rozhovor.“
„Vždyť mi neodpovídáte.“
„Já vám odpověděl otázkou,“ kontroval jsem. „I otázka je součástí rozhovoru…“ To už ale paní telefonistka neslyšela, neboť hovor bez pozdravu ukončila.
No řekněte, je slušné nerozloučit se? A vůbec, ptát se po telefonu na věk, koho to jen napadlo?

Zrádná čísla

Petr Klukan | Pátek, 27. 3. 2020 v 13:00

Nejen na stránkách internetových médií je jako první údaj počet testovaných lidí na koronavirus, počet nakažených, zemřelých, uzdravených. Ta čísla rostou, počty nakažených a zemřelých nám svírají duši – vyléčených je zatím tak málo! Ta čísla se podepisují na našem psychickém zdraví, chcete-li odolnosti, kterou potřebujeme jako sůl.

Proč jsou ale ta čísla zrádná? Protože jsou zavádějící. Číslo nakažených je pouze odvozeno z toho, kolik lidí bylo testováno. Takže reálně bude vyšší. S tím souvisí i to, že je mnohem vyšší počet uzdravených. Jen lidé nemuseli vědět, že absolvovali koronavirovou chřipku. Sledování rostoucího čísla zemřelých je pak spíše adrenalinovým zážitkem.

Václava Adámková, primářka antibiotického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze k tomu říká, že prezentace koronaviru není vůči ostatním infekčním chorobám fér. Koronavirus má prostě skvělé píár.

Na tuberkulózu v roce 2018 na světě onemocnělo 10 milionů lidí a z toho 1,5 milionů zemřelo! Jednotlivá čísla zemřelých se u jiných nemocí takto v médiích neuvádějí. Víte, že na „obyčejnou“ chřipku letos zemřelo už 55 lidí?

Čísla bez kontextu jsou prostě zrádná. Dá se s nimi manipulovat, strašit i zlehčovat. Čísla nakažených, zemřelých a vyléčených na koronavir patří mezi ně. Proto bychom jim laicky neměli přikládat větší význam. A nestresovat se jimi. Nebo je raději úplně přeskočit. Spolu s důsledným dodržováním hygienických a vládních opatření tím uděláme pro své zdraví mnohem víc.




© 2008 Parola s.r.o.