Blog Jihlavských listů

Listopad 1989 byl podvodem, teď je to mnohem horší, myslí si řada lidí. A že se vláda do rukou lidí navrátila? Výsměch! říkají. Nostalgické vzpomínání na dobu před téměř 35 lety nesdílím.

Stačí zalistovat v dobové Jiskře. Kolik bezduchých frází, volby prošpikované anketami s lidmi (i mnohými skvělými ve svém oboru), kteří plácají o socialismu, roztahovačném imperialismu a chválí KSČ, se kterou a se Sovětským svazem by šli až na věčné časy… snad do věčných lovišť.

Žili jsme dvojí životy. Jeden navenek, druhý uvnitř. Nenormálnost hlídaná udavači a estébáky pod hlavičkou KSČ.

Dnes? Vláda se nám skutečně vrátila do rukou. Najdete vše. Pravici, levici, populisty, extrémisty… Ve volbách si vyberete. Že nejste spokojeni, jak volby dopadly? Částečně je chyba v nás samých, pokud se o politiku zajímáme jen jednou za čtyři roky a podlehneme jednoduchým heslům či líbivé tváři, a částečně i těch zvolených, kteří nemusí být tak schopní, jak tvrdí.

I opakování věty, že politika je svinstvo, je velkou chybou. Protože nahrává lidem bez skrupulí a odrazuje od politiky ty slušné. Poněvadž politika za nic nemůže, mohou za ni jen a jen lidé. Naštěstí už ne ti, kteří měli kdysi jedinou a tu správnou stranickou knížku – komunistickou.

Hnutí ANO na celostátním poli brojí proti zvyšování daní z nemovitosti, místní ANO ji v Jihlavě zvyšuje. Zdá se to nelogické? Jen na první pohled.

Jihlavské ANO v krajském městě vládne spolu s ODS, celostátní ANO je v čele s A. Babišem v opozici. A přiznejme si, že celostátní ANO, když bylo u vlády, se chovalo populisticky, rozhazovalo a zemi stále hlouběji zadlužovalo. Národní rozpočtová rada to psala co čtvrt roku.

Lidé z jihlavského ANO vládnou a projevují se jako hospodáři. Jsou totiž mnohem víc na očích a Jihlavané by „nedovolili“ nějaké výrazné zadlužení bez podložených argumentů.

Možná vás napadne otázka: Kdy se z člověka, který dbá na rozpočtovou odpovědnost, stane člověk v celostátu rozhazovačný? Poslaneckým postem? Omámen velkou politikou? Strachem o moc? Nebo pod vedením vůdce, který názory mění s přáními „lidu“? Asi je jedno nad tím spekulovat. Velká politika je vždy od reálu jaksi odtaženější. To, co si starosta města nemůže a také na radnici nedovolí, v abstraktním a anonymním světě velké politiky je možné klidně udělat. Jen skutečně velcí politikové se dokáží chovat v obou pozicích stejně.

Když v neděli u památníku popravených promluvil předseda Senátu Vystrčil, apeloval i na to, aby lidé, kteří se aktivně podíleli na udržení komunistického režimu, nenastupovali do významných pozic. Každému bylo jasné, koho tím myslí. Jeden navržený trestní soudce by se mohl stát ústavním soudcem – jenže za komunismu soudil i emigranty.

Senátor ostatně na platformě X (dříve Twitter) jasně řekl, že soudce při slyšení před senátory opakovaně říkal nepravdy a pak to sváděl na paměť.

Pominu blábolivé reakce lidí, kteří Vystrčilovi vyčítají, že Senát soudce schválil, a on jako předseda proti němu píše. O tom je přece demokracie; Vystrčil demokraticky respektuje rozhodnutí většiny, i když má jiný názor.  

Jiný pohled lze však poskytnout na řadu komunistů ve funkcích před rokem 1989, kteří po dalších 33 let budovali (vím, je to zprofanované slovo) demokracii. Současný prezident Pavel je toho příkladem.

Nedělejme si iluze, kdyby komunismus trval o dva tři roky déle, mnozí dnes čestní a slušní by se ke komunistům ze zištnosti či strachu dali a působili by ve velmi důležitých funkcích.

Jak z toho ven? Odpověď je jednoduchá. Lidé, kteří žili v komunismu, musí vymřít. Do té doby se stále budou objevovat osoby, které se s bývalým režimem nějakým způsobem namočily. A my budeme přemýšlet a diskutovat, co s nimi, jak se k nim postavit… I poté, kdy 33 let vzorně pomáhaly demokracii?

Nedávno jsem kdesi četl článek, v němž se jakýsi cestovatel zmínil o parkování v Japonsku. Prý, kdo si koupí auto, ví, že si musí zajistit i místo na parkování, a to většinou na soukromých pozemcích. Všude se samozřejmě platí. V článku naše myšlení o neplaceném stání v ulicích před „svým“ domem označil za parkovací socialismus. Jinými slovy: chceš auto? Pak se taky postarej o své parkování.

Pamatuji na dobu před čtyřiceti padesáti lety, kdy rodiče vlastnili malého fiátka. Pronajatou garáž měli v Jihlavě Na Slunci, kam se pro auto chodilo pěšky ze Srázné ulice, kde jsme bydleli. Jet kamkoliv autem se tak stalo výzvou, kdo nejdříve dojde do garáže pro auto. Možná se k této myšlence postupně zas vrátíme.

Od včerejška máme nového prezidenta republiky, generála Petra Pavla. Lidé v něj vkládají velké, možná až příliš velké naděje. Pravomoce prezidenta totiž nejsou tak velké, aby mohl odvolat vládu nebo zlevnit energie.

Na Hrad přichází člověk s čistým štítem a morálním kreditem, pokud nebudete počítat jeho minulost před třiceti lety. Během posledních desítek let na vysokých postech i v zahraničí si vysloužil respekt a úctu a počátek své kariéry označil za chybu.

Z Hradu odchází po deseti letech Miloš Zeman. Samolibý člověk, bez úcty a respektu, pokud nebudete počítat jeho minulost před třiceti lety, kdy se postavil do porevolučního čela polistopadového vývoje. Desítky kauz od případu Olova (vzpomínáte ještě?) až po neuznání soudních rozhodnutí a milosti rozdávané svým kamarádům. Obklopený suitou lidí, kteří působení na Hradu vzali jako podnikatelskou příležitost. Zemanovo odcházení je tragicky smutné. Těm deseti milionům lidí, pro něž představuje symbol státu, by se měl omluvit.