Author Archive

Sebrali mi stovku

Sobota, 12 února, 2011

Jak bývá u zaměstnanců tuto dobu zvykem, dostal jsem tak jako každý měsíc výplatní pásku. A byla tam. Lépe řečeno nebyla. Povodňová stovka. Nyní poprvé, ale odedneška každý měsíc. Jistě si vzpomenete na loňské povodně a okamžitý nápad vlády jak zvednout daně a zaplatit povodňové škody. Nemám žádný problém s placením daní. Právě naopak. Jenže nejsou daně jako daně a nevadí mi pouze ty, které platí všichni. Tato daň je ale jen pro chudé. Bohatí ji platit nemusí. Jak je to možné?

V době Topolánkovi koaliční vlády se prosadily velké změny placení daní. ODS hledala cestu jak zavést takzvanou rovnou daň se kterou vyhrála volby. Koaliční partneři (zejména lidovci) se snažili  nezdanit ty chudší s menšími příjmy více než dosud. Zavedla se superhrubá mzda, která byla prostým součtem hrubé mzdy a zdravotního a sociálního pojištění placeného zaměstnavatelem. Rozhodně dobrá myšlenka minimálně v tom, že konečně zaměstnanci uviděli černé na bílém, jak vysoké platí daně. Jenže ouha. ODS využila své „rovné daně“ k daňové nerovnosti. Nezdanily se jen příjmy jednotnou sazbou 15 %,  jak by si někdo naivně myslel. Zdanilo se i již zaplacené zdravotní a sociální pojištění. A protože to není nic jiného než zdravotní a sociální daň, začali jsme platit daně z daní. Důvod byl jednoduchý. V kombinaci se zavedenými stropy sociálního a zdravotního pojištění došlo k tomu, že ti opravdu bohatí s vysokými příjmy začali platit procentuálně menší daně než ti chudší. Ta hranice leží někde u 140 000 Kč měsíčně. Tahle absurdita mě připomíná slavnou pohádku o pyšné princezně a vykutálených výběrčích daní z půlnočního království. Lidovci sice prosadili řadu daňových slev, aby nedošlo k razantnímu zvýšení daní u lidí s obyčejným podprůměrným příjmem, ale základní nerovnost již zůstala.

Povodňová stovka je takovou malou demontáží daňové slevy a tím další zvyšování daňové nespravedlnosti a absurdity. Z malého příjmu platíte ještě více procent než dříve a velkého příjmu se to prakticky nedotklo.  A přitom je správné, aby se z většího příjmu platilo více procent než z malého. Ne o moc. Odmítám jakékoliv milionářské dávky, ale o něco vyšší být musí. V naší zemi (a je asi jediná na světě) je to přesně obráceně. A náprava? Jak je v Čechách zvykem –  v nedohlednu.

Důchodová reforma fungovat nebude

Středa, 2 února, 2011

Stále žhavější téma důchodové reformy začíná hýbat naší politikou. Mluví se o povinném spoření na důchod jako nutnosti zajištění na stáří, snižování pojistného a změnách celého penzijního systému. Řada lidí i politiků o reformě uvažuje idealisticky místo toho, aby používali zdravého rozumu. Jako východisko se často hledá spoření v soukromých penzijních fondech mající doplnit či nahradit současný průběžný systém. Pokusím se penzijní připojištění podívat laickým, ale přísně logickým pohledem. Výsledek je možná překvapující.

Dnešnímu mladému člověku se tvrdí, že si musí začít spořit. Jedna z cest jsou penzijní fondy a v nich si má mladý člověk uspořit na stáří. Pokud začne v mladém věku, měl by spořit 40-45 let a za tu dobu naspořit tolik, že ho to na stáří zabezpečí. Jenže záměr spořit 40 let v penzijním fondu naráží na několik zásadních úskalí.

1. V naší zemi za posledních 110 let nenastalo nikdy čtyřicetileté období, kdy lidově řečeno nepadla měna. Jen ve 20. století to bylo v letech 1914, 1918, 1921, 1939, 1945, 1948, 1956 a naposledy v roce 1991, kdy inflace dosáhla 60% za jediný rok. Jinými slovy pokud historický vývoj vydrží, mám prakticky jistotu, že v příštích 40 letech alespoň jednou padne měna a o velkou část úspor přijdu.

2. Současná výnosnost penzijních fondů je tak malá, že ani nepokrývá inflaci. Pokud se tento trend udrží, tak uspořené peníze budou 40 let jen ztrácet na hodnotě. Státní příspěvky tento problém opticky zahlazuje jen v krátkodobém horizontu (cca 5 let).

3. Nikde není zaručeno, že manažeři fondů peníze neukradnou ve svůj vlastní prospěch, nebo je chybným rozhodnutím neprodělají. 40 let je přece jen dlouhá doba a nedávná finanční krize přivedla do potíží řadu zejména zahraničních fondů.

Našla by se i další velká rizika, ale to nejdůležitější leží jinde. Položme si otázku. Budu potřebovat ve stáří peníze? Každý možná odpoví že ano, ale je to chybná odpověď. Ve stáří budeme potřebovat jídlo, teplo, střechu nad hlavou, lékařskou a ošetřovatelskou péči a další obyčejné lidské potřeby. Otázka nezní z čeho to zaplatíme, ale kdo to bude pro nás dělat. Jinými slovy, pokud nebude dostatek lidí v produktivním věku pracujících v továrnách, elektrárnách, na stavbách, v nemocnicích či pečovatelských domech, budou tyto služby nedostatkové. A zcela logicky výrazně zdraží. Pracně ušetřené peníze nám budou nakonec k ničemu a reálně nám stejně bude hrozit nouze.

Žádné penzijní fondy či jiné finanční úspory budoucí zajištění penzistů vyřešit nedokáží. Nejlepší investicí na stáří stále zůstávají děti. Nikoliv penzijní fondy. Jedinou možností penzijní reformy je zvrátit nepříznivý demografický vývoj. A to nepůjde jinak než podporou tradiční rodiny. Pro ni toho stát v posledních 20 letech moc neudělal. Spíše naopak.

Dluhy, dluhy a zase dluhy

Neděle, 16 ledna, 2011

Nedávno jsem byl v obchodě a zákazník přede mnou sepisoval úvěrovou smlouvu. Udělal několik podpisů a prodavač k němu přisunul krabici s výmluvným komentářem „tak tady máte ten televizor“. Pokušení se dotyčného zeptat, proč vlastně kupuje spotřební zboží na dluh jsem odolal, ale přemýšlel jsem co vlastně způsobilo takový, až nezdravý rozmach půjček na všechno.

Viníka zřejmě mám. Jsou to zákony a pravidla dotýkající se této části našeho tržního hospodářství. Na vysvětlení proč, se musíme podívat jen maličko do minulosti. Devadesátá léta minulého století se mimo jiné vyznačovala tím, že zákony zajišťovaly neuvěřitelně velikou ochranu dlužníků. Věřitel mnoho práv neměl a pokud se dlužník rozhodl dluh nesplatit, většinou mu to vyšlo. Nesplácely se úvěry v bankách, za zprivatizovaný majetek, neplatilo se za práci řemeslníkům a mnohdy zaměstnanci nedostaly ani svoji mzdu. Možností jak vymoci dluh na dlužníkovi mnoho nebylo a tím skoro žádný trh s půjčkami neexistoval. Získat půjčku bylo pro obyčejného člověka či živnostníka téměř nemožné a jediné co fungovalo byl leasing.

Pravidla a zákony v této oblasti se změnily. Vznikla skupina podnikatelů – exekutorů, kterým stát svěřil obrovské pravomoce. Věřitel tím, že něco půjčí nic neriskuje. Vždy se dá něco zabavit a dluh z dlužníka vymoci. Nejen dluh, ale i odměna za exekuci, která mnohdy výrazně převyšuje dlužnou částku. A tady vznikl problém. Téměř nulové riziko pro věřitele se ukazuje být rovněž špatným extrémem. Reklama na půjčky všeho druhu útočí na každého z nás a ne každý dokáže odolat. Výsledkem jsou spousty lidí s potížemi své dluhy splácet a rostoucí zisky exekutorů.

Jak z toho ven? Stačí jen málo. Pokud věřitel ponese část rizika (například tím, že zaplatí část nákladů na exekuci u svého dlužníka), začnou firmy poskytující všemožné půjčky nad svým chováním více přemýšlet. Opravdu půjčí několik tisícovek nezaměstnanému na nový mobilní telefon? Opravdu se vyplatí půjčovat lidem peníze na všechno? Odpověď je jednoduchá. Už by se to vždy nevyplatilo. A všechno k mání na půjčku by nebylo tak snadné. I pokušení půjčit si se zmenší.

Podle nedávné statistiky má u nás asi milion lidí problémy splácet své úvěry. Na naši nevelkou zemi úctyhodné a děsivé číslo. Pomoci by mohla jen relativně drobná úprava zákona, napravující notně pokřivený trh s půjčkami. A náprava by měla přijít dříve, než bude pozdě.