Blog Jihlavských listů

Díváme se, ale nevidíme! Nevidíme a nechceme vidět, že okolní svět a dění v něm odráží to, jací my sami vnitřně jsme. Kdybychom viděli, vnímali a nebyli slepí, mohli bychom v přírodním dění i ve společenském dění poznat sami sebe. Mohli bychom v nich spatřit svou vlastní tvář. Mohli bychom v nich poznat pravdu o vlastní osobnosti. Pravdu bez falše, sebeklamu a sebe omlouvání.

A toto poznání by nás nasměrovalo ke změně. Ke změně sebe sama k lepšímu tak, aby následná pravda o nás samotných, věrně odrážená v přírodním a společenském dění, přinesla očividnou změnu k lepšímu. Toto je jediná možná cesta ke zlepšení toho, co se kolem nás děje, protože náš vnitřní stav a vnější události jsou spojeny nádoby.

A je tomu tak proto, že lidské chtění, lidská vůle, lidské hodnoty a lidský morální i duchovní stav je jako pečetidlo, jehož obraz vtlačujeme do měkkého vosku. Ale měkký vosk těchto jemnějších skutečností rychle ztuhne, ztvrdne a zmaterializuje se. A zmaterializovaný obraz našeho vlastního vnitřního stavu na nás začne tvrdě dopadat.

Tímto způsobem, prostřednictvím svého chtění, vůle, myšlenek, hodnot, morálního i duchovního stavu, formujeme vše kolem sebe na svůj vlastní obraz. My sami jsme totiž byli stvořeni k obrazu Božímu a na základě toho máme také my lidé schopnost formovat a utvářet vše kolem sebe k svému vlastnímu obrazu. A v tomto obraze, viditelném kolem nás v přírodním a společenském dění, máme možnost poznat pravdu o sobě samých a o tom, za co ve skutečnosti stojíme.

V přírodním dění plní funkci pravdivého zrcadlení obrazu naší osobnosti přírodní bytosti. Tyto vědomé, inteligentní bytosti řídí veškeré dění v přírodě podle toho, jaký jim my k tomu dáváme podnět.

O čem z tohoto úhlu pohledu vypovídají různá přírodní neštěstí, katastrofy, anomálie a armády nejrůznějších škůdců, se kterými musí zápasit zemědělci?

Vypovídají o naší vnitřní zkaženosti, nemravnosti, nečistotě, sobectví, materiální slepotě a duchovní lhostejnosti. Protože jsme špatní, formují pro nás bytosti přírody v přírodním dění zlo. Zlo, které se nás dotýká a snaží se nás přivést k pochopení. K pochopení toho, že my sami jsme jeho příčinou. Že se musíme změnit, chceme-li, aby bytosti přírody zastavily formování neštěstí. Aby zastavily armády škůdců, a aby pro nás naopak začaly formovat požehnání.

To, co se děje v přírodě a v nadcházející očistě se teprve bude dít, bude tlakem, vyvíjeným přírodními bytostmi na změnu naší osobnosti. Tlakem na změnu v člověka srdečného, nesobeckého, laskavého a duchovního. Tlakem na změnu v člověka, který začne svým dobrým chtěním a svými pravými hodnotami měnit okolní přírodní svět ke svému vlastnímu, novému obrazu. Tak zmizí přírodní neštěstí, nejrůznější škůdci a dosavadní nepřátelské působení přírody vůči lidskému rodu se změní na přátelské a všemožně lidi podporující.

Abychom se však nepohybovali jen v teoretické rovině, ukažme si konkrétní příklad.

Ve Španělsku bylo dne 28.4.2023 naměřeno 40 stupňů Celsia. Taková vedra v tomto období je něco výjimečného, co tam ještě nebylo. Nepřirozená vedra přinášejí extrémní sucho a nedostatek vláhy, spojený s trvalým vysušováním půdy. Vedra představují zároveň enormní zátěž na lidský organismus.

Co nám bytosti přírody zprostředkovávají tímto obrazem? Co se nám snaží říci a jakým způsobem se nás snaží změnit?

Bytosti přírody nám v reálném prožívání staví před oči obraz naší vlastní duchovní vyprahlosti. Duchovní lhostejnost, duchovní prázdnota a duchovní poušť, kterou nosíme v sobě, mění v poušť zemi, ve které žijeme. Neúnosnost vnitřního stavu lidí, spočívající v jejich odtržení od duchovního rozměru bytí, činí vnější poměry, ve kterých musí lidé žít neúnosnými. Tyto souvislosti máme pochopit a změnit se. Toto se nám snaží říci bytosti přírody. Ne však slovy, ale prostřednictvím přírodního dění, které jsme nuceni prožívat, a kterému nemůžeme ujít. Můžeme jej však změnit! A to tím, že změníme sebe samé!

No a zákonitost duchovního zrcadlení platí také ve společenském dění. Také v politice. Lidé to už dávno postřehli a vyjádřili to slovy: „Každý národ mě takovou vládu, jakou si zaslouží.“

Znamená to tedy, že zbytečně nadáváme na svou vlastní vládu i na politiky, působící ve vrcholové politice, protože oni jsou pouze odrazem a obrazem nás samotných. Jsou odrazem životních hodnot a duchovní úrovně většiny obyvatelstva.

Naše vlastní, materialisticky zdegenerované hodnoty, přivádějí do vrcholové politiky a do vlády osobnosti podobných zdegenerovaných hodnot. Ty se pak snaží prosazovat ve formě zákonů a celkového nastavení fungování společnosti. To ale zpětně negativně dopadá na nás samotné, protože si to zasluhujeme kvůli své vlastní, ubohé hodnotové orientaci.

Pokud si například národ zvolí špatnou vládu a po čase začne na sobě pociťovat negativní důsledky své volby, bývá zpravidla první reakcí snaha o svržení vlády. Lidé si však neuvědomují a nechtějí uvědomit, že vláda je jen odrazem hodnotové úrovně jejich samotných a oni by měli v první řadě usilovat o svržení starého, proti národního, povrchního, konzumního, materialistického a anti duchovního člověka v sobě samých. Ve svém vlastním nitru. Neboť právě takovýto hodnotově vnitřně pomýlený člověk volí špatné vlády, a pokud se on sám vnitřně nezmění, bude je volit i nadále.

On je skutečný viník! Jeho třeba svrhnout! A to může udělat jen každý sám v sobě. Lidé však žel odmítají podobnou sebe reflexi a raději vždy hledají vinu v někom jiném. Je to totiž mnohem pohodlnější, než začít pracovat na sobě samých. Než začít měnit k lepšímu sebe sama, a tím přispět ke zlepšení společenských poměrů. Neboť jedině lid, směřující k národním hodnotám, k vlastnímu uvažování a k duchovním hodnotám bytí může právem očekávat dobrou vládu, se kterou bude spokojen.

A do třetice se princip duchovního zrcadlení projevuje i v nemocech. Každá nemoc je narušením harmonie. K jejímu narušení dochází nejprve pouze psychicky a duševně. Tak, že člověk ve svém nitru vytváří a dlouhodobě živí něco neharmonického. Pokud tak ale činí delší dobu, jeho dlouhodobé vnitřní disharmonické naladění se nakonec promítne do podoby konkrétní nemoci.

Vzájemný vztah mezi nemocemi a jejich vnitřními příčinami je znám a je každému dostupný třeba na internetu, kde stačí zadat do vyhledávače slova: „duchovní příčiny nemocí.“ Znamená to tedy, že i nemoc je odrazem a obrazem toho, jací vnitřně jsme a jakou vnitřní chybu děláme. Skutečné vyléčení je možné jen tehdy, pochopíme-li tu souvislost. Poznáme-li vnitřní příčinu naší konkrétní nemoci a snažíme se ji odstranit tím, že se v dané věci začneme vnitřně měnit k lepšímu.

To samozřejmě nevylučuje návštěvu lékaře, který nám může pomoci na fyzické bázi, ale nikdy nás nemůže plně vyléčit, pokud my sami souběžně nepracujeme na odstranění duchovní příčiny nemoci.

Nemoc je tedy opět jen zrcadlo, ve kterém máme poznat sebe sama a chyby, které děláme. Nemoc je zároveň tlakem na nezbytnou změnu osobnosti, která nám přinese uzdravení.

Boží stvoření je tak zázračně uzpůsobeno, že kdekoli se podíváme, máme před očima sami sebe. Máme vždy před očima obraz naší skutečné vnitřní osobnosti a v něm zároveň impuls, pohnutku a návod ke změně sebe sama k lepšímu. Jedná se o zázračný princip duchovního zrcadlení. Ale my i přes toto vše zůstáváme slepí. Nevidíme to a nechceme to vidět. Zavíráme oči před pravdou a nechceme se změnit.

Avšak přichází velká očista a tlak duchovního zrcadlení na lidstvo bude tak masivní, že lidé nakonec tyto souvislosti pochopí, uvědomí si je a začnou se měnit k lepšímu. Nebo si to za žádnou cenu nebudou chtít uvědomit a očistný tlak duchovního zrcadlení jejich vlastní osobnosti, v podobě mnohostranného katastrofického materiálního dění, je nakonec definitivně zlomí a zničí.

Žijeme v mnohem zázračnějším stvoření, než si myslíme. Žijeme ve stvoření až pohádkově zázračném. Naši předkové měli vědomost o jeho prapůvodní zázračnosti. Jako poselství pro další generace ji vkládali do mytologií, bájí, pověstí a pohádek. Postupným rozvojem rozumové racionality se však toto zázračné poznání ztrácelo a ztratilo se až do takové míry, že my v současnosti považujeme všechny postavy dávných mytologií, bájí a pohádek za výmysl.

Začíná však nová doba, ve které pod tlakem Božího Světla začíná kolísat a hroutit se pýcha rozumu, která lidem zastírá výhled na prapůvodní krásu a až pohádkovou zázračnost stvoření. Za rachotu hroutících se zdí všeho, čeho dosáhla a vybudovala lidská rozumová pýcha, začíná být stále jasnější skutečná pravda bytí, která vždy byla a vždy zůstane pouze pravdou srdce, ducha, citu, svědomí a intuice. Aktivujme proto také nyní svůj cit a svou intuici, a seznamme se s existencí správců ctností, kteří žalují lidstvo.

V našem stvoření existuje vědomý osobní život i tam, kde bychom ho nečekali. Tak je tomu i v případě ctností, které lidé obecně považují jen za určité pojmy a určité kvality lidské osobnosti.

Ctnosti však žijí! Jsou zosobněny! Znamená to, že každá ctnost je reálnou živou bytostí. Bytostí, ztělesňující a zosobňující konkrétní ctnost. Naši předkové měli tuto znalost a abychom to my dnes pochopili, uveďme si ukázkový příklad z dávné minulosti.

Ve starověkém Řecku byla Pallas Athéna bohyní moudrosti. Nebo jinak vyjádřeno, byla správkyní ctnosti moudrosti. Byla živým zosobněním ctnosti moudrosti, kterou byli starověcí Řekové schopni vnímat.

A tuto živou ctnost, toto živé zosobnění konkrétní ctnosti v podobě reálné bytosti, nazvali bohyní. Bohyní Pallas Athénou. Bohyní ji nazvali proto, že pro ně v té době představovala to nejvyšší a nejvznešenější, co byli schopni vnímat. Ve skutečnosti však nejde o žádné „bohy“ a „bohyně“, ale o bytosti, které jsou živým zosobněním konkrétních ctností. A protože ctnosti jsou něco, co je krásné, vznešené a ušlechtilé, je samozřejmé, že bytosti, zosobňující ctnosti jsou mimořádně krásné a vznešené. A právě pro jejich nadpozemskou krásu byly starověkými Řeky nazvány „bohy.“

Víme, že v dávném Řecku existovalo mnoho filozofických škol, které se zabývaly základními otázkami bytí a hledáním moudrosti. A právě skrze vážné vnitřní hledání pravé moudrosti došlo k reálnému spojení s ctností moudrosti. Právě proto, že moudrost řecké filozofie byla inspirována přímo správkyní ctnosti moudrosti, dosáhla řecká filozofie těch výšek, kterých dosáhla.

A teď, když jsme seznámili s tím, jak to funguje, se vraťme opět do současnosti, protože tyto věci nikdy nepřestaly fungovat a fungují také dnes. A funguje to tak, že každý člověk, který intenzivně touží po něčem světlém a ušlechtilém, po nějaké ctnosti, každý takový člověk okamžitě nachází vnitřní spojení se správkyní, nebo správcem dané ctnosti. Svou touhou dospěje ke vzájemnému spojení a po vláknu tohoto spojení začne k němu okamžitě přicházet světlá síla, která jej posiluje v jeho probuzené intenzivní touze po něčem světlém, čistém a ušlechtilém. Člověk tak dostává sílu a pomoc k tomu, aby se v něm jeho čistá touha stále více rozvíjela, stále více sílila, až nakonec, aby se v člověku, v jeho duši a v jeho osobnosti rozhořela jako jasné světlo. Tak se člověk stává ctnostným a dosahuje ctností.

Lidé musí vědět, že usilují-li o věci čisté a světlé, okamžitě se s nimi spojují správci daných ctností a všemožně jim pomáhají, posilují je a inspirují je k tomu, aby nakonec těchto ctností dosáhli.

Je však třeba zdůraznit, že spojení se správci ctností nelze dosáhnout nějakou letmou myšlenkou. Musí to být hluboká vnitřní touha, která není jen něčím ojedinělým, ale je trvalá a opravdová

Do jaké míry trvalé a do jaké míry opravdové by to mělo být, mohou lidé snadno poznat podle svých materiálních tužeb a přání. Podle toho, jak například touží po novém chytrém telefonu, po atraktivní dovolené, po pěkném autě a po mnoha jiných materiálních věcech. Touží po nich vážně, dlouhodobě a trvale, až z nich nakonec některé také reálně získají.

A teď pozor! Kdybychom projevili stejnou intenzitu, stejnou vážnost, stejnou trvalost a stejnou snahu o dosažení nějaké ctnosti, přesně tak, jak to děláme u věcí materiálních, dosáhli bychom ji a stali bychom se ctnostnými. Správci ctností jen na to čekají! Čekají na opravdovou, vážnou a trvalou snahu lidí po dosažení ctností, aby jim na základě ní mohli začít intenzivně a všemožně pomáhat k tomu, aby zvolenou ctnost nakonec nabyli.

Žel, lidé si vybrali cestu dosahování materiálních hodnot a ne cestu dosahování hodnot věčných. Ne cestu rozvíjení a nabývání ctností, které se stanou trvalým duchovním pokladem duše a duše si je vezme s sebou i na druhý svět. Lidé se pachtí po materiálních hodnotách, z nichž si však ani jednu jedinou neseberou na druhý svět. Proto tam vlastní vinou odcházejí chudí, jako poslední žebráci. Neboť skutečné a pravé bohatství spočívá jen v ctnostech, které jsme nabyli. Ale protože je nechceme, nenabýváme a neusilujeme o ně, zůstáváme duchovně nesmírně chudí. A všichni správci a správkyně ctností se stávají živou obžalobou lidstva, které nevyužívá jejich potenciál, jejich pomoc a jejich sílu, schopnou katapultovat osobnost člověka do duchovních výšin. Blíží se však doba, kdy se budeme muset vnitřně otevřít všem požehnáním, přicházejícím z Výšin, protože v budoucnu budou moci na zemi i ve stvoření žít a přežít pouze lidé ctnostní.

Ctnosti lze rozdělit na ženské, mužské a univerzální.

Mezi ženské ctnosti patří například cudnost, půvab, plodnost, mateřství a podobně. Mezi mužské ctnosti patří síla, neohroženost, obratnost, pravé vůdcovství a jiné.

Mezi univerzální ctnosti patří spravedlnost, čestnost, čistota, činorodost, mírumilovnost, střídmost, srdečnost, pokora, láska k bližním, láska k Bohu, moudrost, péče, píle, naděje, přátelství, pravdivost a jiné.

Je však třeba zdůraznit, že absolutně žádná silná myšlenka a žádné silné chtění k dobrému, směřující k činu, nezůstává ve stvoření bez odezvy, opory, podpory a pomoci. Žádný člověk v tomto směru nezůstává nikdy osamocený. Ba dokonce lze říci, že za každým člověkem v jeho dobrém chtění stojí všechny síly vesmíru a všemožně jej v něm podporují.

A zcela na závěr ještě objasnění toho, jaká je souvislost mezi správci ctností a jediným Bohem. Stvořitel je zdrojem a pramenem všech ctností. V něm jsou obsaženy a z něj vycházejí. Vycházejí z něj jeho vyzařováním.

A toto vyzařování, klesající dolů, se postupně v jednotlivých úrovních stvoření ochlazuje a rozvětvuje. Vznikají z něho vysoké bytosti, zahrnující v sobě vysoké ctnosti. Úplně první takovou bytostí je například Královna Nebes, která je zosobněním ženství a zosobněním všech ženských ctností. Vyzařování Královny Nebes proudí dolů, kde se postupně větví na jednotlivé části, zosobněné konkrétními živými bytostmi. A takovýmto způsobem to proudí až zcela dolů, ke správkyním a správcům ctností, nacházejícím se v blízkosti pozemských lid.

Obrazně si to můžeme představit jako strom, obrácený směrem dolů. Kmen je Stvořitel, obsahující v sobě úplně všechno. Hlavní a nejhrubší větve jsou nejvyšší bytosti, které zosobňují souhrn nejzákladnějších ctností. A z těchto tlustých větví vyrůstají tenčí větve, z nich ještě tenčí a z nich úplně nejtenčí. V každé úrovni obrovského stvoření se základní ctnosti stále více rozvětvují, až do úplně nejmenších větviček jednotlivých správců a správkyň ctností, stojících v blízkosti lidí. Prostřednictvím nich může najít každý člověk na zemi i každá lidská duše v blízkosti země oporu a pomoc pro vše čisté a světlé, čeho chce dosáhnout, a o co usiluje. Pouze to musí být opravdu světlé a opravdu čisté, protože nic nečistého a nízkého nemůže najít žádné spojení se strážci ctností, a tedy ani žádnou podporu.

Všechny tyto skutečnosti jsou obrovskou obžalobou pozemských lidí, protože kdyby chtěli, kdyby jen trochu víc chtěli, mohli být už dávno světlí, čistí a ctnostní. A právě proto, že takoví nejsou a stále nechtějí být, přichází velká očista země a nehodného pozemského lidstva.

Internetem obletěla fotografie známé monumentální sochy Krista v brazilském Rio de Janeiru, jak do ní udeřil blesk. Média o tom napsala: „Nejen do hříšníků, ale do samotného Krista udeřil blesk z čistého nebe.“

Jakou má tato skutečnost duchovní symboliku? Je totiž opravdu mimořádně znepokojivé, když služebníci Stvořitele, tedy bytosti přírody, spravující přírodní dění, nasměrují blesk do sochy Ježíše Krista. Co to znamená?

Dříve ale, než přejdeme k objasnění těchto skutečností, je třeba vědět, že mnohé z toho, co se kolem nás děje, v sobě skrývá hlubokou symboliku a hluboké poselství. Neboť je naivním ten, kdo si myslí, že žijeme ve světě náhodného dění. Naopak, žijeme ve světě zákonitého dění, ledaže lidé jsou obecně tak egocentricky upření pouze na své vlastní cíle, touhy a žádosti, že fungování těchto zákonitostí nevnímají. A proto ani nevidí, co jim chtějí svojí vlastní řečí říct a zprostředkovat. Na co je chtějí upozornit a před čím je chtějí varovat. Měli bychom proto konečně otevřít oči a mnohem pozorněji vnímat bezprostřední události kolem nás a učit se dešifrovat jejich poselství.

Socha v Brazílii vznikla jako představa sochaře o podobě Spasitele. Pokud to posuneme do širšího kontextu, jde o symboliku lidských představ a názorů na osobu i učení Krista.

No a právě do této symboliky lidských představ o Spasiteli a o jeho učení udeřil blesk! A udeřil proto, že tyto představy jsou v mnoha zásadních věcech falešné a nesprávné. Jako nesprávné byly zásahem blesku označeny bytostmi přírody, které stojí ve službách Stvořitele a spravují přírodní dění. Bytosti přírody v nadcházející očistě země totiž nejspíš jen označují, ale nakonec i zničí vše, co je nesprávné, aby to správné, pravé a pravdivé mohlo naplno zazářit.

Je v maximálním zájmu lidí, aby se tím začali vážně zabývat. Aby začali, zatím ještě bezbolestně, zkoumat a hledat skutečnou pravdu o osobě, životě a učení Ježíše Krista. Vůle Stvořitele, manifestovaná viditelným děním v přírodě nám totiž naznačuje, že život Spasitele byl v mnoha věcech jiný, než se věřící domnívají. Také samotný smysl jeho příchodu na zem byl úplně jiný. A to již ani nemluvě o naprosto chybném vnímání jeho smrti na kříži. V této konkrétní věci, ale i v mnoha jiných věcech v životě, které nechápeme a neděláme správně, nás bude k jejich pochopení a přehodnocení stále intenzivněji vybízet vnější přírodní dění, řízené bytostmi přírody, stojícími ve službách Stvořitele a naplňujícími jeho Vůli.

Neboť čas lidských představ a sebeklamů již vypršel! Začíná nová doba Světla a Pravdy. O této Pravdě již nebude možné dále mlčet a dále ji zatajovat. Neboť je psáno, že kdyby i všichni lidé mlčeli, začnou mluvit kameny! Začnou mluvit hromy, blesky a bouře! Začne mluvit voda, oheň a vítr! Začne mluvit příroda tím, co se v ní děje, k čemuž již také nyní reálně dochází.

A dochází k tomu proto, aby se lidé zastavili, zamysleli a udělali si pořádek v životních hodnotách a ve svých prioritách. Aby si udělali pořádek v základních pravdách vlastní víry, protože nastává čas, kdy musí být úplně vše očištěno a postaveno na zdravý základ.

A mimochodem, k velmi podobnému případu došlo také na Slovensku v Šaštíně. Při bouři spadl strom a zničil sochu Panny Marie, čímž byli křesťané upozorněni na nesprávnost jejího kultu.

Na základě tohoto všeho, co se začíná dít, si musíme uvědomit, že bytosti přírody nás nenechají spát v naší duchovní nevědomosti a budou nás z ní probouzet stále tvrději, drsněji a intenzivněji.

Aby lidé věděli, jak se správně narovnávat a tím uniknout ničivým silám přírodních bytostí, které začnou v mohutném očistném dění srovnávat se zemí vše falešné, zaslíbil Ježíš příchod Pomocníka, Ducha Pravdy. A Duch Pravdy skutečně přišel a svým Poselstvím Grálu nás uvedl do plné Pravdy. Jím ukázaná Pravda Boží je záchranným lanem, určeným k záchraně každého, kdo se ho v nadcházejících očistných bouřích s důvěrou chopí.

Nekráčejme proto slepě vlastním bytím! Vězme, že mnohé z toho, co se děje kolem nás je symbolikou, a ta se nás snaží nasměrovat na správnou cestu. Učme se to vnímat, učme se to poznávat a učme se to chápat! Nežijme jako slepí, aby nás z naší slepoty nemusely bolestivě probouzet údery blesků v očistných bouřích, které se blíží k zemi, a ve kterých můžeme také duchovně zahynout, neprobudíme-li se!

Jak se v této situaci duchovně správně zachovat? Duchovně, tedy ve vztahu k duši, odcházející z fyzického těla a vstupující do nového rozměru bytí?

Vědět to je nesmírně důležité, protože svým nesprávným postojem můžeme odcházející duši uškodit a ztížit jí to, nebo naopak, svým správným postojem jí můžeme pomoci, podpořit ji a posílit ji v jejím novém prostředí a na její nové cestě.

Každý člověk, který má své nejbližší rád, by měl mít tuto elementární znalost, aby ji mohl využít když přijde čas, a tímto způsobem být svým blízkým nápomocný i po jejich fyzické smrti.

Pojďme tedy postupně krok za krokem a ukažme si, jak je třeba se správně zachovat při umírání a smrti našich nejbližších.

Úplně první věc je, pokud je to jen trošku možné, dopřát svým nejbližším zemřít v teple rodinného krbu. Je to velmi důležité, protože i když se zdá, že člověk už nic nevnímá, protože je například dlouhodobě ležící, on přece jen stejně vnímá. Velmi jasně vnímá to, zda se nachází doma v rodinném kruhu, nebo je odložen ve studené a chladné instituci, kde někde v koutě čeká na smrt. Už jen toto je první obrovská pozitivní věc, kterou můžeme udělat pro své nejbližší, co je však žel v dnešní době přepych. Proto mnozí lidé umírají v cizím, chladném prostředí zcela sami a zcela opuštění.

Pokud se však v tom lepším případě nacházíme osobně při umírajícím a jsme svědky jeho posledního výdechu, je důležité ovládat se a nepropuknout v pláč. V tomto momentě totiž duše vystupuje z těla do jiné úrovně bytí, i když na druhé straně je stále výrazně spojena také se svým fyzickým tělem.

Duše duchovně zralejších jedinců stojí například odpoutané od svého těla už před samotným umíráním, proto už nevnímají případné bolesti umírajícího těla.

Pokud ale příbuzní po posledním výdechu propuknou v pláč, může dojít k tomu, že už částečně od těla odpoutaná duše se s ním opět spojí ve snaze utěšit pozůstalé a dát jim najevo, že nemusí truchlit, protože ona žije dál.

Takovýmto aktem chtění duše se její spojení s tělem prohloubí, a to už i po jeho smrti. Definitivní odpoutání duše od těla bývá pak mnohem obtížnější a dlouhodobější. Z hlediska skutečného duchovního prospěchu umírajícího by proto měli být všichni, kteří nedokáží ovládat svůj žal, vyvedeni z místnosti. A to dokonce i násilím, protože svým sobeckým, duchovně nevědomým žalem mohou ublížit duši zesnulého a způsobit její nesmyslné připoutání k již mrtvému fyzickému tělu.

Ze všeho co bylo zmíněno vidět, jaké negativní bývají důsledky všeobecné duchovní nevědomosti, která se projevuje prostřednictvím chybných postojů v zásadních a klíčových momentech života.

Pokud jsme někoho měli velmi rádi, byli jsme zvyklí na jeho dennodenní přítomnost a on nám navždy odejde, truchlíme. Naše vnitřek je plný žalu. Náš smutek se stále aktivuje tím, že vidíme doma věci, které nám připomínají zemřelého. Stále nostalgicky myslíme na všechno krásné, společně prožité a je nám smutno z toho, že je to nenávratně ztraceno.

Je však třeba vědět, že citové pouto, které nás váže s naším zemřelým blízkým až za hrob, má za následek, že jeho duše cítí naši bolest, náš smutek, náš žal a naši nostalgii. Protože se však nejedná o emoce pozitivní, ale negativní, je to jen opět něco, co má negativní vliv na duši zemřelého v novém prostředí. Je to něco, co jí určitě nepomáhá na její cestě vpřed a vzhůru, ale naopak, strhává ji dolů a poutá její pozornost stále k zemi. A to není zrovna tím, co by duše našich nejbližších potřebovaly.

Duše našich blízkých potřebují něco jiné. Potřebují být podporovány našimi pozitivními emocemi. Potřebují vnímat vnitřní jas naší radosti, lásky a podpory.

Určitou přiměřenou dobu je samozřejmě smutek naprosto přirozený, protože člověk by musel být z kamene, kdyby ho necítil. Důležité však je, aby to nepřetrvávalo neúměrně dlouho a nepůsobilo by to paralyzujícím způsobem na nás samotné i na duši našeho blízkého zemřelého.

Pokud byl například člověk nemocný a starý, smrt bývá často pro duši vykoupením. Smrt bývá v takovém případě pro duši odhozením obrovského břemene fyzického těla a spolu s ním zároveň velkého množství karmy. Je to pro ni moment osvobození, uvolnění a radosti. Je to nabytí volnosti, podobající se schopnosti létat. Pro dlouhodobě tělesně trpící je to stejný pocit, jako znovuzrození. Je to zrození duše do volnější, krásnější a svobodnější reality, než je ta naše materiální a fyzická. Lze to také připodobnit narození dítěte na náš svět, což je samozřejmě věc radostná. A naprosto stejně radostné je to také s narozením a vstupem duše do nové dimenze bytí po fyzické smrti.

Toho všeho by si měli být pozůstalí vědomi a kvůli tomuto by měli přestat truchlit. Naopak! Měli by se radovat z vědomí svobody a zbavení se tíhy nemocného fyzického těla, kterou cítí duše zesnulého. Neboť právě to je tím, co duše potřebuje. Potřebuje naši radost a naši podporu. Potřebuje světlý jas naší osobnosti, který se k ní dostává prostřednictvím vzájemného citového pouta, pokračujícího až za hrob.

A nejvíc ze všeho potřebuje duše Světlo. Usilujeme-li my sami ke Světlu a k Bohu, je naše přání Světla a Pánovy pomoci, směrované k duši zemřelého ten největší dar, který jí můžeme darovat. Je to drahocenný dar, který ji bude posouvat na jejích cestách záhrobím směrem ke Světlu a ke Stvořiteli.

Vnitřní jas, radost, čistá mysl a důvěra v pomoc Páně! To je něco, co když v sobě máme živé, můžeme tím neuvěřitelně pomáhat našim zesnulým. Ale ne jen jim! Takovýmto vyzařováním své osobnosti můžeme pomáhat celému světu, protože do něj vysíláme pozitivní a budující záření. Nemluvě o tom, že tím pomáháme i sami sobě, protože se tím stáváme osobnostmi, stojícími ve stvoření na správných pozicích vnitřního jasu, čisté mysli, vzájemné lásky a hluboké důvěry v pomoc a ochranu Boží. Lidi takového vnitřního naladění lze považovat za dobrodince, šířící pozitivitu a Světlo na všechny strany. Do celého stvoření, které nezná žádný rozdíl mezi tímto a tamtím světem.

A úplně na závěr si ještě dejme odpověď na otázku, která zajímá mnohé pozůstalé, a která jim často hlodá v jejich nitru. Ta otázka zní: „Jak se asi má a kde se teď nachází můj blízký?“

Odpověď je prostá a jednoduchá. Nachází se přesně tam, kde to odpovídá jeho duchovní zralosti a má se přesně tak, jak to odpovídá jeho duchovní zralosti. Tato odpověď, aniž bychom museli vědět všechny konkrétnosti, je dokonalou odpovědí, zahrnující v sobě láskyplné a neomylně spravedlivé Boží řízení všech věcí ve stvoření. Plně mu důvěřujme, protože je předem vyloučena jakákoli neláska a jakákoli nespravedlnost.

Položme si hypotetickou otázku, zda by se líbilo USA, kdyby Rusko začalo s masivním shromažďováním nejrůznějších zbraňových systémů u jejich hranic? Třeba v Mexiku, nebo na Kubě? Určitě by se jim to nelíbilo! Přesně tak, jak se jim to nelíbilo v padesátých letech 20. století na Kubě, kvůli čemuž vznikla kubánská krize a svět se ocitl na pokraji jaderné konfrontace mocností.

Ale to, co by se nelíbilo USA ony sami dělají Rusku! Ignorovaly dohodu s Gorbačovem, že po rozpadu východního bloku se vojenský pakt NATO nebude rozšiřovat dále na východ. Dospělo to až k tomu, že po Majdanu Američané enormním způsobem zvýšili svou přítomnost na Ukrajině a začali tam masivně shromažďovat nejrůznější zbraňové systémy, s perspektivou přijetí Ukrajiny do NATO. USA tedy systematicky dělaly Rusku to, co by si nepřály, aby někdo jiný dělal jim samotným.

Nikdy nedělejte jiným to, co nechcete, aby jiní dělali vám!

Tato slova Krista definují základní vesmírný zákon, platný pro všechny vědomé bytosti našeho stvoření. Jeho dodržování vede k harmonii a jeho nedodržování vede k tragédii. A právě pro jeho nedodržování v současnosti prožíváme tragédii válečného konfliktu se všemi jeho negativními důsledky, které se dotýkají také nás.

A protože žijeme v době očisty země, předpovídané dávnými proroky, každé porušení zákonů Stvořitele se stává stále zjevnějším a očividnějším. Stává se do takové míry viditelným, aby to lidstvu nebylo možné přehlížet, a aby na vlastní kůži a na vlastním bolestném prožívání pochopilo, že porušování elementárních zákonů Stvořitele přináší neštěstí, a že štěstí a mír spočívá pouze v jejich respektování a dodržování.

V našem konkrétním případě to znamená pochopení, že není možné beztrestně dělat jiným to, co nechceme, aby jiní dělali nám. Pochopme to konečně a začněme se tím řídit ve svém životě. Začněme se tím řídit jako jednotlivci i jako celé národy.

Před Ministerstvem vnitra České republiky visí dvě vlajky. Česká a Ukrajinská. Jsou rozděleny černým pásem, představujícím vak na mrtvoly. Vak je zipem zapnut až k vrchu, k hlavě Vladimíra Putina. Jde o morbidnost, která nemá obdoby, a vůči které bylo podáno již několik trestních oznámení. Tato morbidnost se opírá o otevřené přání smrti Vladimíru Putinovi, které je velmi rozšířené v České republice.

Přát smrt jinému člověku a toto přání vizuálně ztvárnit vakem na mrtvoly, ve kterém se dotyčný člověk nachází! Jak si něco takového stojí ve světle zákonů Stvořitele?

Již jednou bylo zmíněno, že žijeme v době očisty země, předpovídané dávnými proroky. Očista je vynucena stupňováním záře blížícího se Božího Světla a začne se projevovat tak, že za každý vykonaný čin, vyslovené slovo, nebo myšlenou myšlenku se nám stále rychleji začnou vracet zpět jejich důsledky. Za pozitivní činy, pozitivní slova a pozitivní myšlenky se nám vrátí ve zrychleném čase jejich pozitivní důsledky v podobě požehnání. A za naše negativní činy, negativní slova a negativní myšlenky se nám vrátí jejich negativní důsledky v podobě zkázy.

A pokud dosud trval zpětný návrat od činu až k důsledku celé roky, ba až desetiletí, v záři paprsku Pánova Světla se nám to začne vracet téměř bezprostředně. Vrátí se nám to ve formě bezprostředního a okamžitého prožívání důsledků všech našich činů, slov a myšlenek. Bude to něco neuvěřitelné, co lidstvo zaskočí, a co na něj bude mít tvrdý výchovný účinek.

Tento tvrdý výchovný účinek bude mít za následek, že si konečně začneme uvědomovat to, co jsme si měli uvědomit již dávno. A sice, že se nemůžeme vyhnout zodpovědnosti za vše, co z nás vychází v podobě našich slov, činů a myšlenek, protože tuto zodpovědnost budeme donuceni převzít okamžitě a bezprostředně. Pokud vůbec budeme chtít přežít a obstát v záři paprsku Pánova Světla, budou muset být naše slova, činy a myšlenky pouze dobré, čisté a krásné. Všechno ostatní nám přinese v rychlém zpětném účinku nenapravitelnou škodu, nebo nás to úplně zničí. Takto tvrdým způsobem se konečně naučíme, že není možné ubližovat jiným a špinit je ani jen v myšlenkách. Naučíme se, že svou mysl musíme udržovat pouze čistou, ušlechtilou a přející dobro jiným.

A teď, v tomto kontextu, si zkusme dát odpověď na otázku, co může očekávat ten, kdo byť jen v myšlenkách přeje smrt jinému člověku?

Blízká budoucnost mu přinese bezprostřední smrt, protože ho v mohutné záři paprsku Pánova Světla zabije okamžitý důsledek jeho vlastní myšlenky. Všechny negativní, nenávistné a vražedné myšlenky, směrované k nějakému člověku, k nějakým lidem, nebo k nějakým národům se budou v blízké budoucnosti rovnat sebevraždě!

Ale pozor, milí přátelé! Ony se rovnají sebevraždě již dnes! Již dnes představují těžkou karmu, která se v oblouku vrací ke každému, kdo se snaží negativně obmýšlet jiné. Pouze s tím rozdílem, že v současnosti to ještě nějakou dobu trvá, ale ve stále větším zesilování Boží přítomnosti na zemi v podobě ustavičně zesilované záře Pánova Světla se bude tento čas stále více zkracovat, až do bodu okamžitého a bezprostředního návratu karmy.

Mnozí lidé, dokonce i materialisté vnímají, že se blíží kolaps dosavadního fungování světa, a v rámci svého materialistického vnímání reality se na to snaží připravit především materiálně. Shromažďují zásoby a učí se jak přežít bez vymožeností moderní civilizace.

Nejen jim, ale naprosto všem lidem však musí být řečeno: „Můžeme být po materiální stránce připraveni na 120 procent, avšak bez znalosti základních duchovních zákonitostí nám to nebude k ničemu platné, protože se může snadno stát, že fyzicky bychom možná i přežili, ale nakonec nás zabije naše vlastní myšlenka. Nakonec nás zabije náš vlastní negativní způsob myšlení, kterým jsme se snažili obmýšlet jiné“.

Tímto nemá být řečeno, že materiální zabezpečení a materiální příprava na krizové situace je něco špatného. Není to špatné, pokud se zároveň zabezpečíme a připravíme i duchovně. Tuto důležitou informaci byste však marně hledali na všech stránkách na internetu a ve všech knihách, věnujících se problematice přežití po kolapsu systému. Pravda je však taková, že kdo se zároveň nepřipraví také duchovně, nepřežije!

Jak se ale máme připravit duchovně? Jakým způsobem máme mluvit, myslet a jednat, abychom přežili v záři přicházejícího paprsku Pánova Světla?

Zcela jasně se o tom hovoří v Desateru přikázání, v Ježíšově učení a v novodobé podobě v Poselství Grálu. Takto máme myslet, takto máme mluvit a takto máme jednat, abychom bez jakékoli újmy obstáli v záři paprsku Pánova Světla. V seznamování se s těmito duchovními pravdami a v přetváření sebe sama do podoby, jakou nám ukazují, spočívá zodpovědná duchovní příprava na to, co přichází, a co nelze nijak jinak zvládnout.