Author Archive

Prevence kriminality z pohledu sociální práce

Středa, 3 října, 2018

Je mnoho způsobů, jakými můžeme k prevenci kriminality přistupovat. Můžeme proti kriminalitě bojovat, jít cestou v duchu filosofie “dohlížet a trestat”, schvalovat různé vyhlášky, které problém odsunou z centra na periferii a nebo zohlednit to, co lidi k páchání přestupků a trestných činů vede, zamyslet se nad tím, jaké služby ve městě chybí a hlavně se problému věnovat systematicky, se zapojením všech skupin, kterých se dotýká.

Téma prevence kriminality je úzce propojeno se sociální oblastí a v širokém slova smyslu i s pocitem soudržnosti ve městě. Pokud se lidé znají a společně se podílejí na různých aktivitách, cítí se bezpečněji a zároveň nemají důvod chovat se tak, aby narušovali bezpečnost ostatních. Řada měst už ví, že k vyšší bezpečnosti přispívá i stabilní bydlení nebo kvalitní design veřejného prostoru.

Jelikož je mou oblastí sociální práce, budu se tématu věnovat zejména z tohoto pohledu. Stěžejní je podle mé zkušenosti zajistit dostatečnou kapacitu nízkoprahových klubů pro děti a mládež, které budou tam, kde se děti ohrožené pácháním drobné trestné činnosti nacházejí. Kluby musí být přístupné i ve večerních hodinách a nabízet kvalitní programy zaměřené na posilování sebevědomí, kompetencí a znalostí cílové skupiny. I děti a mladí lidé potřebují zažít pocity přijetí, úspěchu a podílení se na chodu společnosti. K účinným preventivním programům může patřit setkávání se vzory, které vzešly z podobného rizikového prostředí a dosáhly úspěchu, nebo naopak s těmi, kteří se v životě potýkali například s gamblingem nebo pouliční kriminalitou a následky si nesou dodnes.

Důležitá je i podpora aktivit, které jsou nezávislé na registrovaných sociálních službách. V Jihlavě například funguje taneční skupina, kterou vedou dobrovolnice ve svém volném čase, a která je pro děti zdarma. Jelikož se jí účastní zejména dívky ze sociálně znevýhodněného prostředí, plní vedoucí skupiny svou prací i důležitou preventivní úlohu. V zájmu města je činnost podobných formálních i neformálních skupin oceňovat a rozvíjet. Je totiž nezbytné, aby děti získávaly i jinou zkušenost, než ze sociálních služeb. Potřebují navazovat běžné vztahy a necítit se ve svém volném čase jako klienti.

Kromě podpory dětí je důležitá i podpora celých rodin a to zejména prostřednictvím dostupného bydlení. Je to totiž právě bytová nouze, která je příčinou přenosu některých negativních jevů z generace na generaci. V přeplněných a zdravotně nevyhovujících bytech se těžko připravuje na budoucí povolání, nestabilita bydlení a chudoba způsobují to, že vzdělání a kvalitní trávení volného času nepatří mezi priority takto přežívajících rodin. Dokud jejich členové řeší primárně existenční problémy, nemají možnost se plně zapojovat do společnosti a podílet se na jejím chodu, bezvýchodná situace je může vést i k jednání za hranou zákona. I rodiče dětí, které se toulají po ulici, mohou být ze své situace zoufalí a potřebovat pomoct. Jejich pohled může být důležitým vodítkem pro řešení situace.

Další důležitou skupinou jsou lidé bez domova nebo lidé po výkonu trestu. I ti potřebují naši podporu, ne odsouzení nebo upírání pomoci. I v České republice se začínají pomalu uplatňovat inovativní přístupy ze zahraničí, jako například mokrá centra pro lidi bez domova, kteří jsou závislí na alkoholu nebo různé participační projekty, do kterých se mohou tito lidé zapojovat – například kavárny a bistra, která zaměstnávají lidi po výkonu trestu, nebo divadelní skupiny, jejichž herecký sbor tvoří lidé bez domova. Podle výpovědí samotných herců to byly právě tyto aktivity, které jim pomohly postavit se na vlastní nohy a dostat se z toho nejhoršího.

Základem je, aby město poskytovatele a uživatele podobných služeb zahrnulo do tvorby koncepce politiky prevence kriminality a její realizace. Jen tak může porozumět některým problémům a hledat k nim účinná řešení. Zavádění inovativních metod může přispět k přílivu odborníků, pro které bude možnost jejich realizace motivací k přestěhování se do Jihlavy. Ač to může odporovat logice selského rozumu, i výše zmíněná mokrá centra slaví v zahraničí úspěchy. Je totiž lepší mít možnost s lidmi závislými na alkoholu pracovat i v situaci, kdy jsou pod jeho vlivem, než vystavovat společnost riziku toho, že ve chvíli, kdy jim pomoc zamítneme, spáchají trestný čin.

 

Ženy do politiky patří

Pondělí, 24 září, 2018

Toto tvrzení stále ještě není samozřejmostí. Dokládají to i údaje zveřejněné Českým statistickým úřadem o podílu žen na kandidátkách stran usilujících o místa v obecních zastupitelstvech. Žen je na nich zhruba třetina. Lehce pod průměrem se se svými 30 procenty pohybuje i Jihlava.

Jsou tato čísla důvodem k radosti a oslavě nebo naopak smutku či rozhořčení? A co vlastně znamenají? Při bližším pohledu zjistíme, že většina žen do voleb vstupuje z nevolitelných pozic. Na kandidátních listinách některých stran na prvních pěti místech dokonce nejsou ženy zastoupeny vůbec. V realitě je situace tedy ještě horší, než naznačují statistiky.

Mohou si za to samy, když se o politiku nezajímají, znějí některé argumenty. Kdyby byly schopné, prosadit by se dokázaly, dodávají další. Má letmá zkušenost v politice mě ale vede k jiným závěrům. Prosadit se v pánském klubu vyžaduje opravdu silnou osobnost a vytrvalost. Opravdu je to ale něco, na čem bychom chtěli trvat? Nemohla by být politika spíše o spolupráci a vzájemné podpoře, která by vedla k vyššímu zapojování různých podreprezentovaných skupin, nejen žen?

Takové prostředí jsem po několika spíše nepříjemných zkušenostech našla. Důležité pro mě bylo, že jsem se ani na chvíli necítila tak, že bych jako žena nejprve musela projevit své schopnosti, a až potom začala být vnímána ostatními jako plnohodnotná členka skupiny. Od začátku byla atmosféra nastavena tak, že u každého člena bylo ceněno jeho profesní zázemí, případně jeho zkušenost a možný přínos celku. Všichni dostali čas, aby se s fungováním skupiny dostatečně seznámili a našli si pro své aktivní zapojení oblast, která jim vyhovuje, a ve které se cítí být silní a dobří. Pokud někdo něco neumí, je naprosto v pořádku říct si o pomoc, stejně tak samozřejmé je pomoc nabízet.

Věřím, že takto nastavené prostředí může pozitivně ovlivňovat i situaci za hranicemi vlastní strany. Těším se, že přínos žen ke kultivaci politické kultury bude patrný již letos na podzim

 

Jihlava je boží!

Pátek, 14 září, 2018

Toto jednoduché zvolání může evokovat mnoho významů a každý si v něm může najít to své. Někomu připomíná bránu Matky Boží, jiný v něm hledá duchovní rozměr našeho města. Pro mě osobně znamená to, že Jihlava je skvělým místem pro život.

Když jsem se sem před třemi lety stěhovala, znala jsem Jihlavu jen z Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu. Tak nějak jsem si představovala, že festivalový týden asi neodráží realitu všedního dne a plánovala si, jak budu po večerech vyšívat a učit se cizí jazyky. Z omylu mě vyvedlo hned prvních pár dnů a týdnů strávených v Jihlavě. Po Dni Charity, kdy náměstí zaplnily rodiny a přátelé dětí, které vystupovaly na pódiu, následovala otevíračka nového klubu Bezvědomí a Veganské hody, organizované skupinou dobrovolníků, z nichž většina ve volném čase vaří pro lidi bez domova.

Jsou to právě oni, kdo mi ukázali, že Jihlava žije. Dodnes se trochu červenám, když si vzpomenu, jak museli poslouchat dotazy mých pražských kamarádů: „A co ty v té Jihlavě vlastně děláš? Není tam mrtvo?“ Přiznám se, že jsem jim zprvu neodporovala. Pak jsem si ale uvědomila, že to jsou místa jako kino Dukla, divadlo DIOD nebo jihlavské náměstí, které by nám mohl závidět leckterý Pražák. Z Prahy jsem odjížděla s tím, že těch 10 akcí denně, které se tam konají, není ani možné stíhat. V Jihlavě už se začínám cítit podobně.

Filmové kluby, kurzy akrobacie na šálách, komunitní akce, divadelní představení na netradičních místech, městské hry, skvělé kavárny a různé skupiny aktivních lidí. To je jen zlomek toho, co Jihlava nabízí. Pestrá kultura za přijatelnou cenu a možnost realizace vlastních projektů – to byly vedle práce důvody, proč jsem si Jihlavu zamilovala. Práce v Charitě mi ukázala i problémy, se kterými se zdejší lidé potýkají. Naučila mě pokoře, porozumění a dala mi odhodlání zapojit se do jejich řešení na systémové úrovni. Jihlava mě v mnohém obohatila a cítím, že je čas jí to vrátit.

Svým dalším působením v Jihlavě bych chtěla přispět k tomu, aby se radnice otevřela lidem. Pro rozvoj města je zásadní, aby se jeho občané mohli zapojit do rozhodování, například formou participativního rozpočtu nebo účastí v komisích. Město by také mělo aktivně podporovat projekty nadšenců, které přispívají k lepšímu životu v Jihlavě, posilovat sociální soudržnost a budovat kapacity dostupného bydlení tak, aby se na dění v Jihlavě mohli podílet i ti, kdo dnes řeší spíše existenční problémy.

Jak říká jedna skvělá žena: “Jihlava je nový Berlín, jen o tom ještě neví.” Jenom společně dokážeme rozvinout potenciál Jihlavy a udělat z ní místo k životu pro každého.

Bydlení jako priorita?

Pondělí, 10 září, 2018

Má problematika dostupného bydlení šanci obstát v politickém boji a dostat se na seznam priorit volených zastupitelů města Jihlavy? Politici tvrdí, že občané města mají širokou škálu oprávněných zájmů, kterým nelze vyhovět v plné šíři. Voliči chtějí chodníky, osvětlení, parky, někdo by chtěl dokonce nový bazén – a vedle toho všeho se bydlení jeví jako zájem úzké skupiny. Možná proto se dosud nedostalo ani do popředí zájmu politiků.

 

V Jihlavě máme nejméně 7 ubytoven pro sociálně slabé. Jejich provozovatelé ze zoufalé situace svých nájemníků finančně těží, zatímco poskytují velmi špatné podmínky ke kvalitnímu životu. Součástí obchodu s chudobou je i hrstka majitelů, kteří nabízejí předražené bydlení v desítkách nevyhovujících a často přeplněných nájemních bytech, a to zejména v centru města. Majitelé jihlavských ubytoven od větších rodin často inkasují i více než 14 tisíc za jednu místnost, podobné je to i v nájemních bytech v centru. K tomu se přidávají běžné praktiky na hraně zákona, jako je opakované vystavování smluv na dobu určitou (jednoho nebo tří měsíců) či narušování domovní svobody. Na ubytovny a azylové domy se přitom dostávají i dosud velmi dobře fungující rodiny, které měly tu smůlu, že jim vypršela nájemní smlouva a nový byt nesehnaly.

 

Nejsou to jen Romové a bezdomovci

 

Dostupné a důstojné bydlení vnímáme jako jednu ze svých programových priorit. Kromě zkušeností ze zbytku ČR, kde se v situaci bytové nouze nachází 187 tisíc lidí, nás k tomu vedou i poznatky o situaci s bydlením některých nejohroženějších skupin v našem městě. Spadají sem senioři, matky samoživitelky, děti z náhradní nebo ústavní péče, lidé po výkonu trestu, cizinci, mladé nebo početné rodiny, lidé po propuštění z dlouhodobé lékařské péče, se závislostmi nebo psychiatrickými diagnózami, romské rodiny. V bytové nouzi se nenacházejí jen ti, kdo žijí na ulici, ale i lidé na ubytovnách, v předražených nájemních bytech (často bez smlouvy), v azylových domech nebo objektech, které nejsou uzpůsobeny k bydlení.

 

Pod pojmem sociální bydlení většina odborníků vnímá standardní byty rozmístěné v běžné zástavbě, v případě potřeby v kombinaci s návaznou sociální prací a podporou udržení nájemního vztahu. Nejedná se tedy o výstavbu nových ubytoven, sociálních domovů ani čtvrtí nebo dokonce celých vesnic pro sociálně vyloučené. V rámci opatření k ukončování bezdomovectví lidí žijících v bytové nouzi se v poslední době prosazují dlouhodobá řešení (oproti noclehárnám a azylovým domům). Jejich cílem by mělo být dostat rodiny nebo jednotlivce z rizikového prostředí ulice nebo ubytoven, podpořit školní docházku dětí a usnadnit začlenění na legálním trhu práce. Vedle důležitosti schválení kvalitního zákona o sociálním bydlení mohou města a obce již nyní přijímat účinná opatření.

 

Řešení existují (a ukazuje se, že fungují)

 

Možnost standardního bydlení za běžné nájemné pro mnohé představuje i nejefektivnější cestu z dluhové pasti a zpět k legálnímu zaměstnání. Zde se jako řešení nabízí například i zřízení městem garantované sociální realitní agentury. Podobná schémata fungují již přes 30 let v zahraničí. V České republice k prvním pokusům patří projekt Férové bydlení, realizovaný neziskovou organizací R-Mosty, která oslovuje právě soukromé majitele bytů a nemovitostí. Během dvou let se jí takto podařilo nalézt bydlení pro 16 rodin (celkem 22 dospělých a 47 dětí). Jiná schémata samozřejmě počítají se sníženým nájemným a doprovodnými sociálními službami, a to na omezenou dobu, dokud rodina dostatečně nestabilizuje svou situaci a není schopná v nájemním vztahu pokračovat za standardních podmínek a bez podpory. To je příklad Brna a dalších měst (v malé míře i Jihlavy).

 

Neprosazujeme „rozdávání bytů“ ani pronajímání za symbolické částky nebo vytváření vyloučených lokalit skrze novou výstavbu sociálního bydlení. Podstatou konceptu „bydlení především – Housing First“, který poslední dobou dominuje v zahraničí a začíná se prosazovat i u nás, je to, že rodiny a jednotlivci potřebují v první řadě bydlet (a za bydlení platit), teprve potom je možné řešit případné další problémy, se kterými se potýkají. Úspěšnost udržení bydlení, měřená prodloužením smlouvy nebo trváním nájemního vztahu i po roce užívání bytu u těchto projektů dosahuje 85 – 95 %, v závislosti na cílové skupině. V zahraničí jsou tyto možnosti přitom otevřené i lidem, kteří strávili několik let na ulici a/nebo se potýkají s nejrůznějšími závislostmi. Upustilo se od konceptu, podle kterého by se nejprve museli „učit bydlet“ na azylových domech nebo ubytovnách. Ty nejsou prostředím, ve kterém by se dalo naučit cokoliv pozitivního.

 

Lepší budoucnost pro děti

 

Společnosti se takový přístup vyplatí, je to investice do budoucnosti města i regionu. Za současných podmínek připomíná práce sociálních pracovníků spíše hašení požárů. Dochází k jejich brzkému vyhoření, jelikož spolu s klienty nevidí naději na zlepšení. Sociální pracovníci, zapojení do některého z projektů založených na konceptu Housing First přitom popisují návrat energie, odhodlání a nasazení. Spolu s rodinami jsou najednou schopni efektivně řešit i problémy, které se dříve zdály neřešitelné. Rodiny se díky bydlení poprvé v životě ocitají v situaci, kdy se snižuje pravděpodobnost přenosu zátěže spojené se sociálním vyloučením na další generace. A kvůli tomu stojí za to se dostupným i sociálním bydlením vážně zabývat.