Blog Jihlavských listů

V sobotu 18.2. jsem hned z několika důvodů zavítal do našeho krajského města. Jednak, abych se na vlastní oči přesvědčil, jak bude probíhat demonstrace Dělnické mládeže (DM), organizace spjaté s krajně pravicovou Dělnickou stranou sociální spravedlnosti (DSSS), dále abych zjistil kolik Jihlavanů to přivede do ulic a samozřejmě, také abych vyjádřil pokojnou cestou nesouhlas s politikou výše jmenovaných.

Od samého začátku se realita odlišovala od mých představ. V ulicích i ve městě bylo lidí spíše méně, než obvykle. Na náměstí Svobody, kam měli členové Dělnické mládeže dopochodovat a kde později zazněly projevy (mj. i Tomáše Vandase, předsedy DSSS) jsem se nedostal, neboť policisté všechny kolemjdoucí vykazovali daleko od náměstí. Nezbývalo než se tedy vydat do Havlíčkovy ulice, kudy měli členové Dělnické mládeže původně přijít. Zde již postávaly skupinky antifašistů, anarchistů, punkerů, Romů, ale i mnoho Jihlaváků dalších obyvatel z Vysočiny. Většinou to byli mladí lidé.

Z této soboty mám dost smíšené pocity. Bylo jasné, že policie bude pochopitelně držet obě skupiny od sebe, aby nedošlo k násilnému střetu. Představoval jsem si ale (teď už vím, že naivně), že bude alespoň nějak možné vyjádřit nesouhlas s populistickou a nacionálně laděnou ideologií jednoduchých a konečných řešení s obdivem k pevné ruce a nastolování pořádku. „Náckové“ i „levicoví extremisté“, jak je řada médií zjednodušeně prezentuje, mají vzájemnou neoblibu jaksi v popisu práce. Daleko více mě však zajímalo, kolik se zapojí tzv. „normálních“ lidí. Potěšující bylo, že z tří set odpůrců pochodu jich byla alespoň třetina. Mnoho místních tak chtělo dát najevo, že podobné demonstrace tady nejsou vítané. Ani na Vysočině si lidé nemyslí, že je vše ideální, ale silné řeči bez mravenčí práce nikdy nic nevyřešily. Navíc ve srovnání s jinými regiony tu není soužití většiny s menšinami vyloženě konfliktní. Každý takovýhle „import“ může situaci jedině zhoršit a posilovat extremisty na všech stranách spektra.

Doufal jsem, že Dělnická mládež uvidí a uslyší své početné odpůrce. Chtěl jsem si poslechnout projevy jejich pohlavárů, sledovat zda se budou chovat spořádaně a zda neporuší zákon a pokud ano, zda zástupci města a policie zakročí, jak mají. Bohužel, díky totálnímu zablokování všech odpůrců bez rozdílu – policejní vozovou hradbou, to nebylo možné. Nepřipadá vám zvláštní, když Dělnická mládež, doprovázená kordonem policistů, přijde na zvolené místo ve zvoleném městě, vůbec nikdo se k nim nedostane, aby vyslechl jejich projevy a mohl si sám nejlépe udělat svůj názor a policie je pak zase vyprovodí na autobus domů? A není neméně podivné, že odpůrci jsou taktéž obklopeni kordonem, kdy opět nikdo neuvidí transparenty, nikdo se nedozví co jim na pochodu vadí, co chtějí? A neuvidí to ani ti, proti nimž je antidemonstrace namířena. V podstatě je to pat, kdy není možné veřejně vyjádřit nesouhlas. Místní obyvatelé jsou pak v celé hře pouzí statisté!! Nelíbí se mi to o to víc, že jsem tam byl právě jako občan a ne příslušník žádné skupiny. Každý přece na první pohled pozná, že „táta od rodiny“ není anarchista. Ale s policisty nebyla žádná řeč. Momentem natlačení všech protestujících do jednoho davu a následným zablokováním pohybu ze všech stran, pro ně zanikl pojem jedince a nadále komunikovali jen s masou. Zaujala mě „sofistikovaná odpověď“, že s velitelem prý není možné mluvit, protože sedí někde na centrále a zavolat mu není možné …

Až když dělničtí mládežníci dorazili domů k maminkám, tak bylo konečně odpůrcům po dvou a půl hodinách přešlapování v zimě na stísněném prostoru umožněno se postupně rozcházet. Každý, kdo chtěl odejít, byl legitimován a zevrubně natáčen na kameru. Nevím jak ostatním, ale mně to připadalo ponižující. I když na druhou stranu, pokud budu uveden v kartotéce „antifašista“, tak to bude vlastně čest 🙂

Z celé akce ještě zůstává pachuť, kolik asi musely stát tyhle předimenzované manévry včetně nonstop monitorujícího vrtulníku? Kvůli demonstrantům DM v počtu dvou tříd základní školy, které napadlo dát si dostaveníčko v jednom krajském městě? Kvůli třem stovkám jejich odpůrců, kteří se vešli na chodník před vchodem do Tesly? Kvůli dvěma skupinám demonstrantů s odlišnými názory, kteří se nakonec nemohli ani slyšet, ani vidět? Ale, co je horší – nemohli z toho nic vidět ani slyšet domácí – Jihlaváci. A to bude ta správná voda na mlýn nejednoho českého Švejka: „Ale což, ještě že máme dneska televizní zprávy! U bedny je stejně fajn a doma teplo, že jo paní Mullerová? Příště radši nikam nepudu, stejně to nemá cenu …“

     Každým dnem očekáváme konečný verdikt v procesu EIA (posouzení vlivu na životní prostředí) k záměru společnosti ČEPS vybudovat z Kočína do Mírovky nové vedení velmi vysokého napětí 400 kV. Tato kontroverzní a diskutabilní stavba by se na Vysočině dotkla více než tří desítek obcí a na mnoha místech Pelhřimovska a Havlíčkobrodska by nevratně narušila dosud zachovalý krajinný ráz. K dokumentaci jsem již dříve vznesl řadu připomínek, nyní proto uvedu jen některé, které jsem přednesl na veřejném projednávání v Pelhřimově.

     Pokud bude výsledkem EIA nesouhlasné stanovisko se stavbou, nebude to žádná tragédie, ale naopak šance celou stavbu znovu řádně promyslet. Ekologická újma, která výstavbou vznikne, poškození krajinného rázu (fragmentací dosud neporušené krajiny stožáry vyššími než vzrostlé stromy, ochrannými pásmy a množstvím drátů), omezení rozvoje obcí, jejich obyvatel, pokles kultury a kvality bydlení, cen nemovitostí i negativní vliv na cestovní ruch bude neúměrně vyšší, než veřejný zájem, který by to měl vyvážit. Všem, kdo se v problematice trochu orientují, je jasné, že se zde nejedná o otázku národní energetické bezpečnosti (nemáme elektřiny nedostatek, naopak již dnes téměř celý výkon Temelína vyvážíme a trend spotřeby směřuje dolů), ale jde pouze o zájem podnikatelský. Vedení se má totiž stavět pouze kvůli připojení dalších nových bloků Temelína, jejichž výkon bude opět určen na vývoz. Chápu tedy zástupce a obyvatele obcí, pokud nejsou záměrem nadšeni, protože oni budou novým vedením skutečně postiženi a přitom nebudou mít ze zisku z tohoto podnikatelského záměru žádný prospěch.

     Dá se předpokládat, že nové temelínské bloky se nezačnou stavět dříve, než za 25 let. Proto není žádný důvod spěchat a je naopak dostatek času zvážit plnohodnotně jak nulovou variantu (tedy nestavět), tak rozpracovat více variant trasování vedení a posuzovat jejich efekt. Dle našeho názoru by šel stávající záměr realizovat účinněji a levněji např. propojením stávajícího vedení č. 420 s vedením č. 475 či 476 poblíž Kamýku nad Vltavou. Je to z našeho pohledu jedna z možných variant. Odůvodnění, proč má vést celá trasa právě tak, jak je navržena, se nám jeví jako neuspokojivé. V horizontu 50 let navíc hrozí nutnost nového koncepčního napojení na celoevropskou energetickou síť (zejména v severojižním směru), kdy se může stát, že vedle tohoto již postaveného vedení budeme nuceni postavit ještě další.

     Dále jsem uvedl připomínky a dotazy k návrhům opatření v případě realizace: podrobněji popsat optickou signalizaci na ochranu ptactva a umístit ji všude, kde to bude potřebné; snížit pohledovou exponovanost stožárů nátěry nejen ve vyjmenovaných lokalitách, ale v celém průběhu vedení; žádal jsem vysvětlení, jaká bude konkrétní kompenzace pro dotčené obce a dotázal jsem se, proč při posuzování krajinářského hlediska nebyla přiměřeně aplikována i metodika pro posuzování umístění fotovoltaických a větrných elektráren, když vedení svou výškou stožárů 41,5 až 49m se jim značně blíží?

      Závěrem jsem stejně, jako většina následujících diskutujících žádal, aby všude, kde to bude jen trochu možné, bylo nové vedení realizováno v souběhu s již stávajícím vedením 110 a 220 kV. K vysvětlení investora, že to není možné z důvodu jiného vlastníka vedení, k tomu hlas z publika trefně poznamenal, že i když je provozovatelem jiná společnost, tak jsou-li obě stoprocentně nebo většinově vlastněné státem, neměl by pro ně být přece problém se domluvit.                                                                       

Podklady EIA: http://tomcat.cenia.cz/eia/detail.jsp?view=eia_cr&id=MZP281

Tento blog je reakcí na článek europoslance Strejčka z ODS „(2 žáby + 1 mlok) × 2 stromy = 1 člověk?“, který vyšel i v Jihlavských listech: http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/politici-volicum/185227.aspx

Vážený pane poslanče Strejčku, po přečtení Vašeho článku v Jihlavských listech se nemohu zbavit dojmu, že by mu lépe slušel titulek „neznalost x jednostranný pohled = demagogie“. Kdybyste byl nějaký bodrý strýc, tak byste jistě za takový výkon sklidil v leckteré hospodě obdivný aplaus. Pokud jste však europoslancem, placeným z našich daní, a založíte své úvahy na neověřených informacích a pochybné argumentaci, je to pro mně velké zklamání. Místem, kde jste měl za Novým Veselím nehodu, jsem jel o svátcích také a je pravda, že led i vyjeté koleje tam byly a nezbývalo než jet krokem.

Nechci řešit, proč nebylo posypáno, byť nedostatek financí se jeví jako logické vysvětlení. Když se ale pozastavujete nad tím, kdo může za to, že se silnice nesolí – mohl jste si zjistit, že silnice nevede „ekology chráněnou oblastí“, jak píšete, ale územím Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, která byla vyhlášena výnosem Ministerstva kultury ČSR již v roce 1970. Toto chráněné území zde tedy není z vůle nějakého profesního spolku na úkor občanů a investorů, ale vzniklo po zralé úvaze a zákonným procesem z vůle státu, který takto chrání harmonicky vyváženou kulturní krajinu s významným zastoupením přirozených ekosystémů. Kromě jedinečného krajinného rázu (pole, louky, malebné rybníky a venkovská stavení pod zalesněnými hřbety) jsou Žďárské vrchy i významnou pramennou oblastí, jsou zde cenná rašeliniště a mokřadní společenstva.

Rovněž jste si mohl ověřit, že na uvedené silnici platí od podzimu výjimka, která posyp solí umožňuje, a která bude platit ještě příští zimu a poté lze o ni opět zažádat. Ostatně tato výjimka pouze legalizovala stav, kdy se „odjakživa“ tento úsek stejně solil. Takže přičítat vaši nehodu ekologům je úplně mimo.

Také s Vámi nesouhlasím, že člověk žije po tisíciletí v permanentním souboji s přírodou a že jinak by jako živočišný druh nepřežil. Je to naopak – Homo sapiens, člověk rozumný, s přírodou iracionálně nebojoval (to by brzy odešel vyčerpán a poražen), ale odjakživa využíval pro svou obživu a přežití přírodní zdroje. Většinou to bylo instinktivně v míře rozumné, tak aby přežily a udržely si podobný standard i generace jeho následovníků. Pokud si člověk bude schopen toto uvědomit i dnes, bude to pro jeho budoucnost vklad jistě trvalejší, než když omezí svůj život na pouhé zmítání se v koloběhu neustále se střídajících období hospodářských rozmachů a krizí. Pohled do historie ukazuje, že tam, kde byly nevratně vyčerpány místní zdroje, civilizace zanikla. Předpokladem přežití druhu je nalezení rovnováhy. Proto s Vámi tady teď diskutuji, byť máme na věc odlišné názory. 

Život člověka by byl neskutečně nudný, únavný a bezvýznamný, pokud by byl vymezen pouze mantinely: peníze, podnikání, zisk, hospodářský růst a blahobyt. Celé to dává smysl pouze tehdy, pokud je člověk schopen vnímat a užívat si i další hodnoty jako je kultura, historie, tradice, sport, rodina, společenství a také příroda… Přírodu nechráníme z nějaké zvrácené obsese, ale jako místo pro náš život, odkud čerpáme suroviny, energii, potravu, vodu, vzduch, léčiva, inspiraci pro nové objevy atd. Ale i místo, kde je nám dobře a kde si můžeme odpočinout.

27.3. vyšel v Jihlavských listech rozhovor s titulkem „Exhejtman Vystrčil: S ´atomovou´ školou mám čisté svědomí a opoziční roli nadále plním.“ Pana exhejtmana si vážím pro jeho pracovitost a jsem rád, že utvrzuje, že bude v krajském zastupitelstvu nadále plnit opoziční roli. Chtěl bych se však dále vyjádřit k několika bodům.

S odkazem na Danu Drábovou, vedoucí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, vyvrací, že vytěžitelné zásoby uranu v ČR vystačí jen na 30 let a uvádí let 80. Pokud se udává, že české jaderné elektrárny potřebují ročně 700 tun uranu a bilanční vyhledané i prozkoumané zásoby přírodního uranu činí cca 21 tisíc tun, tak čistě počtářsky 30 let je správně. (Další komplikace: otevřít nový důl trvá nejméně 10, možná i 20 let. Takže pro okamžitou bilanci je možné kalkulovat jen se zásobami v dolech otevřených, a těch je 1200 tun.) Vede se sice debata o uranu v severních Čechách, ale to jsou zásoby nebilanční! Něco jako uran v mořské vodě – je tam, ale sáhnout si na něj nemůžeme. Navíc prostá úvaha, že když máme uran, tak máme palivo je zavádějící. Domácí uran je možná zajímavá komodita na prodej, ale cesta od něj k palivu je ještě velmi dlouhá a nevede po našem území. ČR byla, je a bude vždy stoprocentně závislá na dovozu i v jaderném palivu. Mimochodem, dnešní těžba uranu by nebyla schopna pokrýt potřebu domácích JE, i kdyby ČR byla schopna vyrobit palivo.

Dále Miloš Vystrčil neodpoví na otázku, jak to je v takovém případě s naší závislostí na Rusku. To je fatální opomenutí. Nejde totiž o to, kdy budeme závislí na Rusku, ale již dnes na něm v jaderné energetice stoprocentně závislí jsme. Nikdo jiný totiž nyní neumí vyrobit spolehlivé palivo pro české jaderné elektrárny. Nevím, zda by bylo rozumné naši závislost ještě zvyšovat budoucí větší spotřebou. Vzpomeňme, jak celou Evropu Rusko v zimě „cvičilo na značkách“ kvůli plynu.

Jestliže pan exhejtman uvádí, že existují reaktory, které umí využít odpad, je zde třeba upřesnit, že vyhořelé palivo je možné pouze náročným procesem přepracovávat. Výsledné produkty (uran a plutonium) se pak vloží do procesu výroby nového paliva („přimíchají se“ k čerstvému uranu). Takové palivo má však jiné vlastnosti než palivo z čerstvého uranu a ne ve všech reaktorech je povoleno jej používat. Přepracování je mnohem dražší, než vyrobit palivo z čerstvého uranu!

Myslím si, že by nebylo dobré spoléhat na to, že za nás vše zařídí technologický pokrok v budoucnosti a chovejme se již dnes jako moudří hospodáři. Rozhodně není vhodné žít na dluh a okrádat tak naše děti – a to nejen ve sféře zdrojů finančních, ale i ve vyčerpatelných zdrojích energetických a surovinových, či životním prostředí. 

Co se týče „atomové“ školy v Třebíči, o její potřebě nemůže být pochyb, ať jsme zelení, modří, oranžoví nebo třeba strakatí. Je-li průměrný věk pracovníků v Dukovanské elektrárně 48 let a bude po prodloužení životnosti v provozu ještě minimálně 25 let – je to problém. Vysoké standardy bezpečnosti totiž zaručí jen vysoce kvalifikovaný a postupně omlazovaný personál.

Jsem rád, že se Miloš Vystrčil zmiňuje, že výuka zahrne i elektrárny větrné, solární a vodní. Obávám se však, jak bude objektivní, jestliže si vzápětí protiřečí. Říká, že není odpůrcem výroby elektřiny z větru, slunce apod., a že naopak rozvoj těchto technologií podporuje. A vzápětí je proti tomu, aby jeden doplácel na druhého, když to nepřináší téměř žádný efekt a navíc prý není zohledněn vliv na krajinný ráz. S trochou nadsázky je použité slovní spojení „téměř žádný efekt“ téměř žalovatelné. Ale hlavně, chceme-li podpořit rozvoj nějaké nové technologie, aby byla ještě efektivnější, musíme do ní logicky více investovat. Stejně tak byl a je podporován rozvoj energetiky jaderné. Jestliže vadí „vysoké“ zaručené výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů, tak mně zase vadí, že do oficiální ceny výroby elektřiny z jádra nejsou zahrnovány veškeré související náklady (ekologické zátěže po chemické težbě uranu, náklady na vybudování trvalého úložiště vyhořelého paliva, bezpečnostní opatření, či pojištění odpovědnosti provozovatele jaderného zařízení za případnou škodu v plném rozsahu), na které také doplácíme všichni. A může to být v konečném důsledku ještě více, pokud projde zákon o kompenzaci újmy obcím z blízkosti jaderných elektráren a podobných zařízení v rámci rozpočtového určení daní. Kompenzace ano, ale měl by je platit provozovatel.

Závěrem není pravda, že není zohledněn krajinný ráz. V loňském roce právě kraj Vysočina využil své pravomoci a vyhlásil prakticky dvouletou stavební uzávěru na veškeré větrné a solární elektrárny. Poté bude výstavba důsledně regulována metodikou Strategie ochrany krajinného rázu kraje Vysočina.

Tak a je to tady: originální a užitečné na ideálním místě? Ne, tak to u nás v žádném případě!

… poslechněte si jednu docela známou pohádku, vhodnou pro letní okurkovou sezónu: Konšelé jednoho hlavního královského města jisté země odhlasují většinou hlasů, že chtějí vystavět knihovnu národa na jisté pláni. Knihovna národní poté vyhlásí soutěž architektů z celého světa, která stojí království úplný majlant. Jistý architekt, který dlouhá léta žil v daleké zemi, se svým návrhem vyhraje a obrázek, který spíše než Dům knihy připomíná hlavonožce, obletí celé království. Někdo je pohoršen, děti ho zbožňují a většina občanů země se již těší, jak si v takové raritě dají kafíčko při četbě F.L.Věka a jak budou cizinci zírat, co tady všechno nemáme. A i známý šplhavec, Primátor města, se k projektu hrdě hlásí. Najednou však vyhlédne z okna hradu nad plání Jeho Majestát, zamračí se a prohlásí: „Tak to tedy ne, to tady opravdu, ale opravdu nechceme. Budeme bránit takové hrůze třeba vlastním tělem!“ Premiant Primátor se ihned opraví a praví: „Ano, no ano, to my nechceme. Město královské to nechce…“ Architekt, který je od přírody vytrvalý, rychle předělá obrázek dozlatova, aby se vrchnosti zalíbil a objíždí a vysvětluje a objíždí. Ale Majestát a Primátor jsou neoblomní. Knihovna národní už však má šuplíky plné a tak naléhá a naléhá, že chce novou knihovničku. Lid si mezitím mořskou potvůrku zamiluje a dokonce i Ministr kultury slibuje, že za ni bude bojovat. Ale Majestát a Primátor jsou stále zamračenější a zamračenější a neoblomnější a neoblomnější. A tak po pár měsících se zamračí i Kultury ministr (ten z toho kraje našeho Vysočinskýho) a suše praví: „Nejsou tolary, nejsou pozemky, knihovna nebude.“ A je konec pohádky. Jako když utne. Konec – zvonec – Japonec. (Ten pojede vyfotit chobotnici plnou knih do nějaké jiné, méně zabržděné země 🙂 

A jaké z toho plyne ponaučení? Kdyby pan Architekt z ciziny nemířil tak vysoko a zamířil k nám na Vysočinu, a třeba hned do krajského města – mohl už jeho blob dávno stát, a klidně v brčálově zeleném nebo někdejším podnikatelsky-fialkovém přelivu. Naše Jihlava se totiž pyšní tím, že nikdo žádným stavbám, natož vlastním tělem, v růstu nebrání. Možná se jen Kaplický zalekl, že v konkurenci takových velikánů z našeho Obludária, jako je Prior a City Park, by si jeho zlatavého hlavonožce nikdo ani nevšimnul…