Blog Jihlavských listů

Kdyby Žižky nebylo, na upáleného mistra by se zapomnělo.

Uctívají ho husité, pravoslavní i evangelíci, jednota bratrská, adventisté, baptisté, metodisté a vyznavači mnoha dalších světových církví, dokonce svědkové Jehovovi mají o českém mučedníkovi dobré mínění; učí se o něm děti na základních školách. Po staletích válečných vřav, výhružných kleteb, mrazivého mlčení a rozpačitých výroků vzala mistra Jana Husa „na milost“ také církev římskokatolická. Zdálo by se, že omluvou papeže Jana Pavla II. se osudný kruh uzavřel.

Příběh pravdy, která dostala na frak

Celý svět zná příběh středověkého českého vzdělance, který se postavil proti moci světské i církevní a na svém osudu předvedl, že boj dobra a zla, pravdy a lži, lásky a nenávisti není zdaleka dobojován, naopak, lež často nabývá na síle a tlačí pravdu do ústraní, a tak konečné vítězství pravdy zůstává spíš otázkou vnitřní zkušenosti jedinců a jejich víry v eschatologické vyústění lidských dějin.

S lítostí často i na vlastní kůži poznáváme, že člověk nemůže věřit zároveň ve vítězství pravdy a přitom se bát obětí a utrpení. Při volbě mezi pravdou a lží na miskách vah rozhodne, že váhající už nebývá účasten vítězství pravdy a hrozí mu, že se stane vlastně jen němou, neznámou a bezbrannou kořistí mocných služebníků lži. Bezvýhradné a anonymní vydání se pravdě proto odmítneme, neboť obsahuje nejvyšší, a tudíž nepřijatelnou formu sebeobětování, k němuž nejsme dostatečně vybaveni ani připraveni.

Z toho důvodu je pravda vydávána všanc úzkostlivé (a lidsky pochopitelné) starosti o přežití (leckdy za jakoukoliv cenu) a dostává na frak v každé době.

Triumf lži v dějinách se zdá být z pohledu trvání jednoho lidského života dalekosáhlý a nezpochybnitelný. Vydat v tak vyhraněné atmosféře lidské slabosti a obav uprostřed průměrného lidského společenství svědectví pravdě je zcela mimořádnou záležitostí a dílem jedinečné, ušlechtilé osobnosti, která dokáže navzdory všemu nebezpečí potlačit strach a povýšit pravdu nad svůj život. Právě takovou osobností byl mistr Jan Hus.

Hus jako následovník Krista

Nejednou již bylo poukázáno na duchovní sílu Husovy oběti, která v mnohém připomíná Kristův příběh spasitelné smrti na kříži. Hus, podobně jako Kristus, stál před nelítostným soudem. Kostnický koncil v mnohém připomínal židovský sanhedrin uprostřed pašijových událostí a zapálená hranice na břehu Rýna obsahuje symboliku Ježíšova kříže a Golgoty.
Husův triumf umlčeného svědka Pravdy, zostouzeného a pronásledovaného kaciře, očištěného až po staletích válečných i duchovních zápasů, je opět zrcadlem Kristova zmrtvýchvstání a oslavení.

Ve jménu Páně!

Na zachování paměti národa nese svůj významný podíl i vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Nebýt pětiletého působení husitského hejtmana a úspěšného vojevůdce Božích bojovníků, kteří po smrti Husově dokázali se zbraní v ruce hájit myšlenky kazatele z Kaple betlémské před celým světem téměř dvě desítky let, památka Husova by zásluhou cílené a promyšlené propagandy velmi brzy a možná nadobro zmizela z paměti ujařmeného a převychovaného národa.

Díky vzepětí husitské duchovní revoluce si národ vštípil do paměti univerzitního mistra a kněze, který pečoval o český jazyk a pravopis, kázal čisté slovo Boží, propagoval návrat k ideálům evangelia Ježíše Krista, usvědčoval církev ze lži a nedůvěryhodné touhy po majetku a světské moci. Jeho násilná a potupná smrt se usadila v povědomí lidových vrstev jako urážka českého národa. Hus se stal symbolem svobody svědomí, boje za pravdu a patronem pronásledovaných vlastenců.

Od Husa ke komunismu?

Ačkoliv Hus stojí cele ve středověkém zápase o novou tvář církve na půdě bible a problém „jeho“ pravdy je problém náboženský, Husovo myšlení překročilo rámec teologie. Hus byl uznávaný tribun zbídačeného lidu, bojovník za nový spravedlivý řád a obhájce důstojného života, na který mají právo všichni lidé bez výjimky, neboť jsou si „před Bohem rovni“.

Hus, sice v náboženských termínech, avšak poměrně přesně, poukazoval na rostoucí rozpor výrobních vztahů a tušil blížící se kvalitativní proměnu feudální společnosti v kapitalistickou. Tento sympatický a svým způsobem až proticírkevní rys husovského zápasu dokázali o několik set let později umně využít ideologové, kteří Husa prohlásili za součást historického předvoje komunistického revolučního programu. Jak lehce uvěřili ti, kteří už bibli neznali a Husovy spisy ani nečetli …

Husovi nepřátelé

Rádi bychom to všechno špatné v Husově procesu svedli na krvežíznivý koncil, ale jako vždy bylo vše trochu jinak. Největšími nepřáteli Husa nebyli kardinálové, ale čeští emigranti, bývalí přátelé a Římu oddaní katolíci, kteří si přišli do Kostnice s Husem vypořádat osobní účty. Kardinálové byli moudří a věděli, že Husa musí zlomit, zdeptat a poslat zpět, aby v Praze zastavil proces, který sám inicioval.

Jenže Hus se v Kostnici projevil jako silná osobnost, navzdory nemoci a dlouhému věznění se ubránil promyšleným útokům a nepokořil se před církevními autoritami ani za cenu zdánlivě přijatelného kompromisu. Konečná formulace prohlášení typu – Na mnohé z výtek, které jsou mi činěny, jsem ani nepomyslil, avšak podrobuji se koncilu – byla velkorysým pokusem kardinála Zabarelly, jak zachránit život pražského mistra i kredit církve a otevřít cestu k dalšímu jednání.

Byli to však čeští emigranti, kteří vehnali Husa do role těžkého a nepolepšitelného kacíře, v níž nakonec dobrovolně setrval, nic neodvolal a poté, co svou při předal Božímu soudu a milosrdenství, odkráčel s modlitbou na rtech k hranici.

Hledej pravdu

Snad každá doba se střetla s Husovým nárokem na hledání pravdy. O takový nález usiloval ve svém čase Chelčický, Blahoslav, Komenský, Havlíček Borovský, Palacký, Dobrovský, Masaryk a další osobnosti politického, náboženského a kulturního života. Hus je nám vzorem totálního odevzdání se ideálům pravdy.

Identita jeho učení a osobnosti je až zarážející. Hus nejen učil, co je dobré a pravdivé, Hus také dobře a v pravdě žil a své poznání nechoval jen za zdmi univerzity. Nepřednášel učencům, ale šel kázat i prostému lidu do Kaple betlémské a tím zahájil českou reformaci sto let před Lutherem.

Jak potkat Husa

Musíme si vybrat. Hus se buď stane muzeálním, i když výstavním exponátem českých dějin, anebo živým vzorem, jehož příklad znovu probudí řadu následovníků, kteří neúplatností, služebností, pracovním zaujetím ve prospěch lidstva a láskou k pravdě budou nebezpeční pokrytcům, prospěchářům a narychlo přelakovaným moralistům.

Ať už se rozhodneme jakkoliv, mistr Jan Hus zůstane klíčovou osobností druhého tisíciletí a společně s dalšími se přesune i do tisíciletí třetího.

Měli bychom se proto poučit z jeho odkazu a zažít někdy sami na sobě, co to vlastně znamená – obětavě pracovat pro druhé, zastávat se pronásledovaných, usvědčovat lháře, nenechat se zlákat mocí ani penězi, dát se za své ideály třeba i obžalovat, veřejně zhanobit a potupit a teprve pak zažít nesdělitelné, avšak o to reálnější setkání s Husovým odkazem.
Hus je mučedník opravdového křesťanství, oběť pravdy na oltáři politické a církevní moci, národním hrdinou, hlasatelem svobody a pokroku, prorokem duchovní revoluce a neohroženým bojovníkem; avšak pokud jeho dílo nepoznáme osobně, není nám ničím jiným než prázdným pojmem.

Otevřená kniha Husových kázání, cesta po mistrových stopách, výlet do Kostnice na břehu Bodamského jezera, anebo do Husince v jižních Čechách či do Kaple betlémské v Praze může být prvním krokem k seznámení s výraznou osobností českých dějin a zároveň tou nejlepší oslavou státního svátku.

Přeji vám šťastnou cestu do historie i k obohacení té nejžhavější současnosti.

Po návratu ze zajetí poznávali Izraelité, že za léta otroctví se u nich doma, ve vlasti předků, usadili cizinci. Dlouho strádali v nuzotě chatrčí a v područí pánů, kteří je s pruty poháněli k otrocké práci v Egyptě.
Později jejich synové trpěli pod knutou otrokářů, kteří je odvlekli do říše Babylónské. Až teď si mohli vnukové vydechnout. Díky hrdinství Daniela proroka se radostně vraceli domů.
Ale ve vlasti zaslíbené praotcům a patriarchům je čekala nová zkouška. V otčině Abraháma, Izáka a Jákoba, zvaného po nočním nebojácném zápase Izrael, v zemi vysněné a milované se zabydleli za léta jejich otroctví podivní lidé. A hovořili neznámým jazykem! Kolem Jordánu, v Kenaánu, všude rozkazovali a panovali cizinci. A vládli tu Médové a po nich Thrákové, na trůn dosedli i perští králové a krále z Persie střídali noví vládci světa: Římané. Lavina lidí zaplavila zemi a nebylo už poznat, komu studna s vodou, zahrada a obdělané pole právě patří.
Izraelité žili smířlivě s každým panovníkem. Boha Hospodina stále ctili. Nejen modlitbou. Věrně poslouchali nařízení Mojžíšova zákona i v době, kdy zaslíbenou zemi dobyl vládce pohanů Alexandr Veliký, který toužil po vládě nad celým světem. Útočil z Makedonie. Opanoval syrská města, bohatý Damašek i vyšperkovaný Sidon. Egyptská říše faraónů se Alexandrovi také poddala. Makedonci se vypravili do daleké Indie a válečným tažením si podmanili národy od Nilu přes Jordán až po veletok řeky Indus.
Zlé časy pokračovaly. Izraelské země se zmocnili králové syrští (r. 203 př. n. let). Krutě vládl Antiochus IV. Epifanes (r. 175 – 164 př. n. let.) touhou po moci šílený panovník. V Jeruzalémě postavil pohanskou školu a v Chrámě Hospodinově obětoval modlám. Posvátné knihy a prorocké spisy Izraelitů rozkázal trhat a pálit a pod pohrůžkou smrti zakázal ctít Hospodina. Tím nařízením chtěl vyhubit Židy a víru Izraele v jediného Boha.
Mnozí z lidu uposlechli syrského krále a odpadli od víry. Zdálo se jim, že cizí král zjevuje v těle vládce a pána země větší moc. Nastalo těžké soužení a pronásledování, čas lítých bojů, hrdinských obětí a statečných činů.
Izraelité si v řinkotu zbraní předávali naději na svobodný život a vyhlíželi příchod Spasitele, Zachránce a Mesiáše. Proroci zvěstovali, že bude nazýván Zázračný, Rádce a Kníže Pokoje. Jako syn Davidův se narodí v městě Davidově, v Betlémě. Čistá panna počne a porodí syna, a ten vyroste v touženého Mesiáše. A Immanuel (Bůh s námi) bude hlásat svaté učení a vykoná mnoho zázraků. Zvěstuje radost, oznámí propuštění zajatcům a ohlásí milostivé léto Hospodinovo.
Sám Bůh navštíví svůj lid a zachrání ho před krutostí nepřátel. Tehdy se slepým otevřou oči a hluchým uši, chromý poskočí jako jelen a němým se rozváže jazyk. Mesiáš bude také trpět. Neponese bolesti a rány za své chyby – učil prorok Izaiáš – ale za hříchy lidu. Bude ubodán pro naše viny. A jako beránek vedený na porážku, neotevře ústa na svou obranu.
Dobro a zlo jsou květy našich skutků. Zvěstujte lidem, že po čase utrpení a zkoušek budou i užívat ovoce svých činů.
Proroctví o Mesiáši zněla neuvěřitelně. Nepřátelé ho budou chtít zabít a pohřbít se zločinci, ale Bůh ho nezanechá v područí smrti – Budou se mu klanět králové a sloužit mu začnou národy celé země – zapsal osvícený žalmista.
O Mesiáši a Vykupiteli se vyprávělo, že se stane učitelem a jako král života bude panovat nad celou zemí. Izraelité ho proto nedočkavě vyhlíželi a pro jeho mocné duchovní poslání mu uctivě říkali Mesiáš (hebrejsky Pomazaný, řecky Christos, tedy Kristus). Mudrci a filozofové volali krále lidu a silná touha panovala v srdci lidí. Prosili o svobodu a o příchod Mesiáše. A věřili.
Brzy přijde Boží syn,
vysvobodí nás
ze slabostí a vin
i z duchovního otroctví
a povede věrné učedníky
ke svobodě Božích dětí.
Patříme k nim i my?
Slyšíme pozvání?
Půjdeme?
Pak vyznejme:
Duchem Boží lásky jsme byli obdarováni a k životu víry vzkříšeni. Navěky budeme žít, šťastní a svobodní.
Tak staň se každému, kdo s otevřeným hledím dočetl až sem. Amen.

Za svůj život jsem poznal řadu lidí, kteří se mi představili jako proroci a vyslanci jediného boha a vyprávěli mi o víře, svědčili o její výlučnosti a chtěli mě k ní vést, činili si nárok na můj čas, na mé myšlení, záliby, peníze a vlastně na celý další život, žádali o mou pozornost a poslušnost a horlivost a taky bezmeznou důvěřivost, ale mě vždy odradila různost samozvaných věrozvěstů, každý z nich hovořil o jiném a přece stejném bohu a všichni se dušovali a zaklínali a křižovali a dokazovali, že jejich víra je ta jediná možná, nenahraditelná, osvícená a pravá, a skutečně všechny dohromady nedávaly smysl a vyvracely jedna druhou, což mě vedlo k vlastnímu hledání, a protože bych se nerad dopustil stejné chyby, nikomu nic nepodbízím, jen shrnu své snažení, a komu se to nechce číst a zamýšlet se nad tím, má právě možnost, vážení.
Pravá víra neznamená věřit v zázraky, svátosti a obrazy, nýbrž poznávat jediný zákon, který se hodí pro celý svět a všecko živé stvoření, tedy i pro lidi.
Pravá víra nepotřebuje chrámy, ozdoby, zasvěcující a často nesrozumitelné formule, nádheru a ozdoby, tisícová shromáždění a zpěvy davu, právě naopak, skutečný Bůh vchází do srdce člověka ve skrytu, v tichosti a v osamění.
Někdy mi připadá, jako by se věřící člověk chtěl Bohu zalíbit svou výřečností, kaskádou zbožných slov, nekonečnými frázemi modliteb a slavnostními obřady, a přitom ho chce jen falešným uctíváním uplatit a oklamat. Boha však nelze uplatit, natož oklamat, a kdo tak činí, klame jen sám sebe.
Pravá víra není v tom, že člověk ví, kdy se má postit, kdy chodit do kostela, kdy koho poslouchat a jaké modlitby odříkávat a číst, ale v tom, že žije dobrý život a všecky se učí milovat a s lidmi jedná tak, jak by si přál, aby i oni jednali s ním.
Spinoza, Tolstoj, Schweitzer i Kant a další moudří věděli, že pravá víra je zatím skryta v zárodku, že záleží jenom na nás, na lidech, jestli se jí podaří uchovat, jestli mezi námi zahyne, nebo se zítra v našem srdci rozvine, přátelé již dnes probuzení, avšak nikým a k ničemu nenuceni; pravá víra nás objevuje láskou.

V hrobce starověkého egyptského vládce našli archeologové kromě jiného i misku s obilím, pokusili se obilí zasít a k překvapení všech ta tisíce let stará zrna vzešla. Ta zpráva mi utkvěla v paměti a vzpomněl jsem si na ni, když se mě jeden známý s úsměškem ptal, jak se může moderní člověk řídit zastaralými biblickými názory.
Mlčel jsem. Vždyť i v mém životě byla doba, kdy jsem považoval slova Písma za překonaná a neživotná, taky mně se zdála Bible nesrozumitelná a plná mýtů a ptal jsem se, proč ještě dnes věřit zprávě o potopě světa, k čemu jsou trouby, bořící zdi Jericha, a jak mohl Jozue zastavit slunce v dolině Ajalón po celý den, ale pak jsem prožil chvíli osvícení, a zakusil jsem, jak chutnají zrnka pravdy, ukrytá v Bibli na tisíce let, aby v mém srdci vzešla podobně nečekaně jako zrna obilná z faraónovy hrobky.
Jenže, jako je slunce a měsíc, světlo a tma, láska a nenávist, touha i lhostejnost, i tahle pravda má dva konce. Stačí si domyslet moudrý příběh, v němž se ďábel prochází s andělem a uvidí člověka, jak se shýbnul a cosi zvedl ze země. – Co našel? – ptá se znepokojeně ďábel a anděl mu radostně říká – Ten člověk právě prohlídnul a objevil kus pravdy. A já nedovolím, abys’ mu ji zase vzal. – Nevadí, – zahučel ďábel zlověstně a pak se zachechtal – nechám ho z té částečky pravdy vybudovat jediné a neomylné náboženství.
Jeví se mi tedy, že pravda prší k zemi jako seménka ke vzklíčení v našem srdci, je na člověku, jestli je v sobě zaseje a nechá růst, anebo je udusí duchovní pýchou, či je dokonce v teologickém snažení kříží a neuchopitelnou Boží moudrost mísí s lidským názorem, zda se postaví na místo Boha a Tvořivé tajemství, plynoucí z věčnosti, domýšlivě vysvětlí a překroutí svým rozumem.
Otevírám proto s uctivostí Knihu knih, vybírám zrnka Boží pravdy a žiju z nich, snažím se někdy umlčet rozum a nechat promluvit i srdce, a učím se snášet výsměch těch, kteří žasnou sami nad sebou a srdce nosí v řetězech, kteří vykládají s jistotou, jak a z čeho Bůh tvořil svět, kteří znají odpověď na každou otázku… snad jednou najdeme odvahu, abychom si přiznali, že nevíme tolik, co jsme si mysleli, přátelé semének pravdy, které jsme třeba právě nyní tiše zaseli.

Můj zážitek klinické smrti se popisuje těžko. Slova jsou signály k dorozumění z tohoto světa. Jak popsat zážitek z druhé strany? Přesto se pokusím vyjádřit poznání cesty, na kterou moje slovní zásoba zatím nestačí. – Prošel jsem DVA světy. Už vím, PROČ vizionáři a proroci tak těžko a kostrbatě popisovali své vize z věčnosti … není to jen problém překladu ze starověkého jazyka, biblické hebrejštiny, jak namítnou někteří teologové, je to zkušenost poutníka, který navštívil DVA od sebe vzdálené a přitom stále propojené světy… Vrátím se teď k nečekané havárii: Náraz kola o automobil, pád, řinčení skla, a náhle ticho, pak nečekaný hluk, vrtulník se mnou odlétal do vojenské nemocnice ve Střešovicích.
Přístroje nad mou hlavou na Jednotce Intenzivní Péče hlásily zdravotnímu personálu podivnou změnu. Ale já už jejich blikání na monitoru a vyzvánění nevnímal. V oslnivě jasném světle jsem stoupal výš a výš.
Ocitl jsem se na podivné silnici. Byla pustá, ale zdálky se blížil vůz. Nastoupil jsem a rozhlížel se. Sedělo tu plno známých, usměvavých bytostí. Uviděl jsem svou babičku. Zemřela tak dávno, před mnoha lety. Já ji poznal v dětství už jako nevidomou, prošedivělou paní, ale tady byla mladší, černovlasá, usmívala se a VIDĚLA. Poblíž seděl můj strýc. Potkával jsem ho před mnoha lety ve Studené na návsi a pak náhle zemřel. Připravil mi tím odchodem nejedno překvapení. Všichni mu říkali Mirku a na smutečním oznámení přitom bylo vytištěné jiné jméno – Waldemar.
Posadil jsem se vedle babičky a začal jí vyprávět, co všechno mě za ta léta potkalo. V církvi, ve sněmovně, na ministerstvu. Naslouchala mi a stále se tiše usmívala. Až jsem si to uvědomil. Babička sice zemřela kdysi dávno, ale po celou dobu mého života mi byla stále blízko a všechno, úplně všechno o mě věděla.
Pak vůz náhle zastavil. Na cestě se třpytil zlatý pruh.
Všichni ztichli, jakoby na něco čekali.
Po chvíli jsem pochopil, že se mám rozhodnout.
Zašeptal jsem – Babi, vím, bude mě to moc bolet, ale vrátím se. – A jmenoval jsem lidi, kteří na mě dole čekají. Řidič otevřel dveře. Vystoupil jsem a zamával babičce do okna. Vůz přejel zlatou čáru.
… A já se propadal do temné studny s kalnou vodou.
… Přibýval Tlak … Teplota … Únava … A bolest …
Jako bych si na sebe znovu oblékal tělo. Těžký skafandr.
Probíral jsem se dlouho. Trvalo to měsíce, než jsem si uvědomil čas, běh událostí na světě.
SOUČASNOST.
Má první slova prý byla – Všecko je politika!
Do nemocničního pokoje přicházela psycholožka a zjišťovala, kde se nacházím. Zajímalo ji třeba – Jaké je roční období? – a věděla, že mám postel daleko od okna a nevidím ven. Ptala se – Jak se jmenuje náš prezident? – a nedivila se, když jsem odpověděl – Gustáv Husák.
Ještě jeden zážitek z druhé strany mi utkvěl v paměti. Seděl jsem v domku pod hradem Lipnice a opíral se zády o pryčnu kovové postele, v níž umíral spisovatel Jaroslav Hašek. Těžce lapal po dechu. Byl zděšený. Umíral a nechápal, proč život končí. PROČ má skonat? A tak mladý.
Popsal jsem návštěvu v domku na Lipnici lékařské komisi. Mužové v pláštích tiše kývali hlavami. Naštěstí přišla na návštěvu přítelkyně Jolana a řekla – Právě se koná zasedání Společnosti Jaroslava Haška a Richard Hašek očekával návštěvu Jana Schwarze na Lipnici.
Pozemským časem prostupují paprsky věčnosti. Kdo ucítil dotek jejich záře, hledá způsob, jak to sdělit, anebo mlčí.
I teď cítím blízkost svého přítele, básníka a lékaře MUDr. Jana Mičky. Zesnul nečekaně a já se s ním v Příbrami bolestně loučil a dlouho jsem vzpomínal na naše hovory o básnících z mého rodného kraje, o Vítězslavu Nezvalovi, Jakubu Demlovi, o Zahradníčkovi, Otokaru Březinovi …
… Propast mezi věčností a námi je hluboká, ale všichni jsme si blízko, a smrti? Té se nelekám … Před závěrečným pozdravem ocituji mystického básníka Otokara Březiny, který si zapsal – Mrtví, živí, nezrození, jedno věčné pokolení – … mrtví, živí, nezrození, jedno věčné pokolení … přeji vám všem krásné dobré jitro a teď se už jen usmívám