Archív dle autora

Milosrdný

Jan Schwarz | Úterý, 17. 9. 2019 v 13:25

Slávku, buď k němu milosrdný, nezapomeň, že má nemocnou ženu a dvě děti – radil jsem řediteli prosperující firmy, rozhodnutého přísně potrestat provinilce, který nestihl splnit nařízený úkol a snažil se prozatím celou lapálii zaretušovat do ztracena, aby se v příhodný okamžik vrátil k jejímu vyřízení.
Milosrdný? – láteřil šéf rozezleně – Copak jsem nějaký samaritán? Se mnou se taky život nemazlí – a přísně poklepal nevyřízenou složkou na pracovním stole. – O Samaritánech můžeš v neděli kázat v kostele, ale splnit pracovní úkol, to je zákon na cestě k úspěchu a prosperitě, kdybych to tady vedl, jak mi radíš, tak zajdu brzy na úbytě. Ten tvůj Samaritán asi neřídil firmu jako já?

 
To ne, Slávku, Samaritáni se zabydleli v Izraeli v 8. století před naším letopočtem, kdy asyrský král Sargon deportoval židovské obyvatelstvo do Asýrie. Židé se nakonec přece jen vrátili domů, nenáviděli však Samaritány a opovrhovali jimi. Ti z nich přirozeně taky radost neměli a často je napadali. Tento stav trval po celá staletí, ještě po babylonském zajetí, a taky za vlády Římanů. V Ježíšově podobenství měli posluchači pochopit, co je to láska k bližnímu. Židy opovrhovaný Samaritán se stal svědkem tragédie muže, kterého lupiči přepadli, o vše jej obrali a polomrtvého opustili. Stalo se to na silnici z Jericha, asi osm kilometrů před Jeruzalémem, v pusté hornaté krajině. Po nějaké době tudy jel kněz s levitou, chrámovým sluhou, ale klidně nechali souvěrce ležet bez pomoci. Pak přijížděl Samaritán na soumaru. Ten sestoupil k raněnému, ošetřil ho a dopravil do nejbližší hospody, kde je dodnes hostinec U milosrdného Samaritána. Hospodskému dal tehdy peníze, aby se o zraněného postaral a slíbil, že na zpáteční cestě doplatí, co je třeba. Pro kněze tedy nebyl ani Žid v neštěstí bližním, pro Samaritána se jím stal i nepřítel, protože to byl člověk v neštěstí.

 
Budiž tedy, stanu se milosrdným, ale naposled! – zabručel přísný šéf a nalil mi do kávy rum se samaritánským úsměvem. – Milosrdenství má být každému učiněno, buď žid, pohan neb zlý křesťan – kázal už v pochmurném středověku kazatel v Kapli betlémské, přátelé a znalci mistra Jana Husa a žáci pro život i v současnosti tolik potřebné laskavosti a vlídnosti.

Pudlí

Jan Schwarz | Pátek, 26. 7. 2019 v 13:04

Když jsem nastoupil v Praze do redakce časopisu Naše rodina, chodil jsem na Karlově náměstí každý den kolem zajímavé barokní budovy zvané Faustův dům a pokaždé zatoužil nahlédnout do tajuplných sklepení, která mohla skrývat po staletí mnohá tajemství pověstného badatele.

Tak Horáka z Vysočiny zaujal dům doktora Fausta? – usmíval se kolega redaktor Jirka Sůva. – Ten pán tam skutečně kdysi přebýval, ale dej si pozor, aby tě nepotkal podobný osud, protože on sice strojil zajímavá kouzla, bádal v čarodějných knihách, zabýval se astrologií, byl posedlý hledač „kamene mudrců“ a „elixíru života“, dokonce svou duši čertu upsal, jen aby mu rohatec posloužil a vyplnil všecka přání. Ovšem, pak vypršel smluvený čas a ďábel pravil – Tak dost už a pojď. – Jenže doktoru Faustovi se nikam jít nechtělo, vzpouzel se a bránil, jak uměl, avšak čert ho chytil do pazourů a vyrazil s ním ven, a to nikoliv dveřmi, ale stropem.

Třeba došlo jen k výbuchu při některém z Faustových laboratorních pokusů – snažil jsem se uvést pověst na pravou míru logickým vysvětlením. Kolega redaktor pokýval hlavou – Koncem 18. století se ujal faustovské látky básník Johann Wolfgang Goethe a vytvořil z ní vrcholné dílo německé literatury. Faust v jeho dvoudílném dramatu už není středověký pohádkový černokněžník, nýbrž člověk posedlý touhou najít smysl života, který se stal symbolem věčného lidského hledání. Když si jednou vyšel na procházku, všiml si, že kolem něho krouží černý pudl. Nedal se zahnat, přilepil se mu na paty a nakonec se usadil v jeho studovně, kde se za kamny začal nadýmat a roztahovat, až na sebe vzal lidskou podobu a představil se jako ďábel Mefistofeles. A doktor Faust pronesl překvapeně – Tak tohle bylo jádro pudla! – Pekelník ho svedl s krásnou Markétkou, dal mu okusit všechny slasti a rozkoše, avšak jeho úsilí vyznělo naprázdno. Faust po všelikém bloudění našel smysl života v dobru a v prostém lidském štěstí. Když umíral, nestal se kořistí pekel a za zpěvu andělů se potkal s milovanou Markétkou.

A já jen zadumaně pokýval hlavou, snad i my zavčas pochopíme smysl důmyslných podvodů, přátelé zkoušek života a pudlí historie.

Velikonoční

Jan Schwarz | Pondělí, 22. 4. 2019 v 10:51

Křesťanství je základním kamenem euroamerické civilizace – hlásá můj soused a s tím nelze než souhlasit, takže před velikonočními svátky mě napadlo pokusit se o malý test, který by prověřil znalosti o jednotlivých dnech. Anketní výslech přátel na ulici nedopadl slavně, ale kdo nevěděl, tak se většinou omluvil, že má naspěch, abych se prý nezlobil, a já doma místo zlobení mohl zasednout k sepsání dnešního fejetonu.

Škaredá středa. Nejdřív mě zajímalo, proč je taková, abych si u sousedů potvrdil, že Jidáš se ve středu na Ježíše škaredil, a kdo by ho následoval, ten by se mračil každou středu celý rok. V některých zemích je středa nejen škaredá, ale taky sazometní neboli smetná, jelikož v ten den se všude vymetaly komíny.

Zelený čtvrtek připomíná barvu palmových ratolestí, kterými vítali Židé zázračného proroka Ježíše u Jeruzalémské brány, ale i v Čechách se už všechno zelená. Chcete-li podle tradice něco udělat pro své zdraví, připravte si na prostřený stůl špenát, kopřivy, popenec, řeřichu, hlávkový salát, prostě něco zeleného.

Velký pátek je den hlubokého smutku, kdy byl Ježíš ukřižován a pohřben do skalního hrobu. V tento den se nesmělo hýbat zemí, proto lidi nepracovali na poli ani v sadu, vstávali před východem slunce, omývali se tekoucí vodou z potoka, dodržovali přísný půst a nepůjčovali nic z domácnosti, protože by mohlo dojít k očarování nezbytných nástrojů. Nesmělo se ani prát prádlo, které by se namočilo do prolité krve.

Na Bílou sobotu se všude uklízelo, bílilo a připravovalo na den slavného Vzkříšení, hod Boží Velikonoční. Hoši pletli pomlázky z vrbového proutí, hospodyně vázaly březové metličky, zdobily vajíčka, vymetaly ohniště a žehnal se nový oheň, kterým končila doba přísného půstu.

A nastal Hod Boží velikonoční, z chrámů zněly varhany, zvonily zvony a radostné AlleluJah – Chvalme Pána bylo slyšet ze všech stran, doma na stole zavoněly mazance, beránci a vejce jako příslib jara probouzely v srdci naději, přátelé svátků duchovního probouzení a věčného života, milostiplné Velikonoce i vám přeje

 

Chlévský

Jan Schwarz | Středa, 17. 4. 2019 v 8:52

Ty tady máš ale zase nepořádek! – zhrozila se matka při nahlížení do dětského pokoje – Já ti asi dám kýbl vody a spláchneš to všecko rovnou na dvůr a do řeky, prostě ten Augiášův chlív uklidíš nebo dostaneš týden domácího vězení, tak si vyber, kde máš koště, mop a hadry na podlahu, dobře víš, a proto začni radši hned, ať to do večera stihneš dát do pořádku.
Nejdřív jsem se domníval, že Augiáš je nějaký vzdálený příbuzný, patrně jeden z bratránků naší poměrně rozvětvené rodiny, až jsem v hodině dějepisu poprvé uslyšel podivuhodnou zvěst o silákovi Hérakleovi, který měl za úkol vyčistit v Élidě Augiášovy chlévy. Bylo v nich prý ustájeno na třicet tisíc kusů dobytka a třicet let ho nikdo nečistil. Héraklés tehdy sestoupil do zahnojené Élidy a pustil se do práce. Čekalo ho doslova peklo, plul přes páchnoucí moře, zdolával nebezpečné soutěsky mezi strmými útesy, šplhal přes obrovské kravince, ve vousech se mu usadili chrobáci, tělo měl pokryté dotěrnými mouchami a navíc k tomu všemu plašil miliony slepic. Hrozilo mu tisíceré nebezpečí v záludných propastech, které dosud nikdo neprobádal, a tak se po návratu z dobrodružné výpravy odebral ke králi s návrhem – Augiáši, odvedu toky řek Alfeia a Péneia na vaše území a odplavím všechen ten hnůj do moře.
Augiáš prý jeho nabídku s radostí uvítal, pouze si umanul nejdříve o všem formálně zpravit nejen Očišťovací komisi, ale i tehdejší Vodohospodářský úřad.
Ovšem, jak se ukázalo, pan král měl neskutečný chlív nejen s dobytkem ve chlévě, nýbrž i v královských úřadech. Statečný Hérakles nakonec přece jen přes všechny úklady antické byrokracie zavedl do zaneřáděných chlévů tok dvou mohutných řek a vody všechnu nečistotu odplavily.
A tak ve chlévech opět zavládl patřičný pořádek.
Podíval jsem se zadumaně z okna zaneřáděného pokoje do dvora, a protože za zahrádkou šuměla od splavu u Homolkova mlýna řeka Jihlávka, chopil jsem se připraveného smetáku a pustil se raději sám a dobrovolně, přátelé přísných matek a historicky poučného vzpomínání, do nekonečného procesu nastolení pořádku a uklízení.

Osobnostní

Jan Schwarz | Čtvrtek, 21. 3. 2019 v 12:54

Když některý časopis v Čechách vyhlásí anketu o českou osobnost tisíciletí, okamžitě zpozorním. A pak se zpotím. A s napětím čekám na výsledky. Ale u nás si už lidé zvykli na kuriózní vážení hodnot a vyhlašování českých osobností, a tak nebylo divu, že jsme už v minulosti vyhlásili vítěznou osobností Čech už i fiktivní a komickou postavu vynálezce Járy da Cimrmana. Je to vůbec náhoda nebo národní povahový rys? A lidé se v autobuse mezi sebou sázeli a přeli, vyhraje to letos tradičně Jára Cimrman nebo třeba hrdina a dobrý voják Josef Švejk?

A výsledek nebyl ani tentokrát pro české nátury příliš lichotivý. Buditelé národa a vlastenci se divili. Mistr Jan Hus, který 11. října 1414 opouštěl ve voze taženém párem koní hrad Krakovec a znovu si pročítal císařský glejt, v němž mu císař Zikmund, sliboval bezpečí slyšení na koncilu v Kostnici a bezpečný návrat domů, Mistr Jan se dostal až na deváté místo v žebříčku osobností.

A co víc, slovutného Husa v jeho životním zápasu předběhli v tabulce osobností i jiné celebrity. Například i Vlasta Burian, kterého jsme po válce ocenili vazbou a vězením za žertovný postoj k bratřím Němcům. To už král komiků chodil po Praze pěšky a na oteklých nohách měl navlečena bagančata. Dokonce i zlatý slavík Karel Gott si vyzpíval přední umístění před statečným Husem. S velkým odstupem se ještě udržel mezi osobnostmi učitel národů Jan Amos Komenský.

Podobně neslavně dopadly ženy. Do čestného umístění prvních deseti se nedostala žádná z nich. Až jako jedenáctá se umístila usměvavá zpěvačka Lucie Bílá, daleko za ní pospíchá za Babičkou půvabná buditelka národa Božena Němcová.

Čapkovsky řečeno – Osobnost je vždycky jen článkem lidství. – Osobnost je cíp módních šatů ve výloze. Podobizna povahy národa. Osud poraní mnohem snáze ty, kteří stojí vysoko. A v Čechách se prý vždy rádo škodilo těm, kteří se dostali vysoko a mohli by se časem změnit v mravní autoritu. Osobnost člověka spočívá v prosazování, a ostatní se diví – Jak to může vydržet a přetrvat?

To umístění Husa mi ale nedá spát. Začal jsem opatrně zjišťovat, kdo anketu vedl a vyhodnocoval. Ani bych se už nedivil, přátelé české historie, kdyby šéf ankety mluvil stroze lámanou češtinou a hlavu měl krásně ryšavou a z redakce by na něj volali – Ziki! – Ale snad ne.          




© 2008 Parola s.r.o.