Author Archive

Jihlavské září ve 20. století – volby

Čtvrtek, 1 září, 2016

Kdybychom měli vybrat ve 20. století nějakou charakteristiku pro měsíc září, mohli bychom se zaměřit na září roku 1919 i 1920 a konání tehdejších komunálních voleb. Nešlo jen o záležitost hlasování do zastupitelstva, byla to ilustrace tehdejší složité situaci mezi německy hovořícím obyvatelstvem Jihlavy a československou státní správou, která přebírala moc v novém státě.

V Jihlavě působila od prosince 1918 tzv. správní komise, která měla řešit všechna důležitá rozhodnutí. K prvním sporům docházelo v tématu nalezení místa pro české školství. Zásadní ovšem byly očekávané komunální volby. Ty se po vzniku státu blížily a v jazykově smíšených oblastech panovaly obavy z převahy německých stran a vzniku „německých“ radnic. Také z tohoto důvodu byly volby v Jihlavě posunuty z oficiálního 15. června 1919 až na září téhož roku. Tehdy bylo odevzdáno téměř 13.000 hlasů, přičemž české strany volilo něco přes 4.300 voličů, německé něco málo přes 8.000 a židovskou kandidátku necelých 500 hlasů. Z toho je dobře patrné tehdejší rozdělení obyvatelstva v Jihlavě. Německé strany tak získaly více než 60 % podporu. Následovaly stížnosti na průběh voleb a Zemská politická správa je vyhlásila červnu 1920 za neplatné – nový termín – opět září, jen roku 1920. Do toho všeho vpadly události tzv. krvavého Slunovratu, během kterého se národnostní napětí projevilo i ozbrojeným násilím a důsledkem byli dva mrtví českoslovenští vojáci. Do věci se zapojily bezpečnostní orgány, armáda, soudy…

V této atmosféře se odehrály zářijové volby 1920, ve kterých hlasovalo něco přes 15.000 voličů – německá kandidátka získala těsně pod 8.000 hlasů, česká něco přes 6.500 hlasů a židovská kandidátka zůstala něco pod 400 hlasy. Z daných čísel a jejich srovnání je patrné, že se podařilo navýšit počet českého voličstva, takže poměr zastupitelů byl 22 německých, 19 českých a 1 židovský. Opět se sice objevila zpochybnění, avšak tentokrát neúspěšná. Následovala volba starosty a po první vyrovnané volbě byl konečně v prosinci 1920 zvolen starostou umírněný německý politik Othmar Oberrenner. Volbu musela ještě navíc u statutárních měst potvrdit vláda, a tak se Oberrenner stal oficiálně starostou až v dubnu 1921. O dva roky později se velkým tématem stalo sloučení Jihlavy s obcí Dřevěné Mlýny (ta měla přes 70 % českých obyvatel). Sloučení mělo kromě navýšení počtu Čechů ještě jeden důsledek – na jeho základě bylo rozpuštěno Zemskou politickou správou v Brně jihlavské zastupitelstvo a jmenován český vládní komisař Josef Výborný. Ten zde působil po dva roky a teprve v roce 1925 proběhly další komunální volby, tentokrát již s převahou českých stran oproti německým – situace se definitivně na magistrátu obrátila.

Během první republiky se odehrály ještě další změny, jako např. vládní nařízení z roku 1928, kdy již nebyla Jihlava řízena čistě magistrátem, ale mnoho pravomocí přebírala okresní státní správa. Ale to je již jiná kapitola, nežli volební září let 1919 a 1920. Jihlava se jako doposud převážně německé město ocitla v situaci, kdy se nový stát snažil jak posunem voleb, zřízením škol, ale i slučováním obcí navýšit počet českého obyvatelstva, které by vzápětí přebralo správu věcí městských do svých rukou. I proto bylo období prvních šesti let nového státu více než nervózní, nejisté a jihlavský magistrát po tato léta rozhodně nefungoval standardně a byl tak obětí národnostního napětí. (Kdybychom se dopustili přílišné aktualizace, dnes není třeba ani národnostního napětí, aby správa věcí veřejných nefungovala zcela standardně…) Ale to již není historie, to jsou již věci příliš blízké dnešním osudům Jihlavy. Každopádně je dobré mít na paměti, čím si Jihlava na počátku první demokratické republiky prošla, jak těžké a nesamozřejmé bylo budování nového státu v místech, kde nebyla velká část občanů ztotožněna s jeho charakterem.

Cesta Josefa Floriana

Sobota, 13 srpna, 2016

Psal se rok 1941, když se Josef Florian vydal na cestu. Navštívil v létě svého přítele ve Studené a pak se vydal zpět po trase Studená – Telč – Stará Říše. Tradice a vzpomínka praví, že se tehdy v horkém létě napil v Telči příliš studeného vína. To způsobilo zdravotní problémy, jimž na konci roku Josef Florian podlehl. Skončil tak život jedinečného solitéra, který si žil svůj život po svém a zároveň dokázal ovlivňovat celé generace kolem sebe.

Josef Florian prožil svůj život nejen hektickou prací, ale také s mnoha ryze praktickými problémy, dluhy, spory se státní správou, jakoby se nehodil do dané doby. Upřímně řečeno by se patrně nehodil do žádné doby. Odmítal mnohá z pravidel, která tehdejší společnost určovala, zároveň byl přísný jak k sobě, tak ke svým blízkým. Dokázal ze zdánlivé periferie promlouvat do zásadních témat tehdejší doby – vztahu státu a církve i samotného charakteru církve v dynamické proměně světa. Zvládal to mimo jiné i proto, že vnímal vývoj diskusí v celoevropském kontextu. Žít ve Staré Říši ještě neznamenalo, že by neměl přehled o aktuální diskusi ve Francii i jinde. Je to skvělý příklad toho, že může být do značné míry jedno, kde žijeme, abychom uměli vnímat svět kolem nás. Dnes jsme naopak zahlcováni informacemi, případně není problém se k informacím dostat – ale naše schopnost vyhodnocovat je, rozumět jim a vnímat podstatu není o nic větší než v roce 1941… Možná právě naopak, díky jednoduššímu přístupu k informacím máme všeobecně pocit, že rozumíme všichni naprosto všemu – i to je jeden z důležitých impulsů nedůvěry ke vzdělání i vzdělancům.

V sobotu dne 20. srpna se vydáme symbolicky po trase Studená – Telč – Stará Říše po cestě Josefa Floriana – po cestě úžasnou krajinou Vysočiny a provázet nás budou slova a dílo Josefa Floriana se závěrečným večerním setkáním ve Staré Říši. Cesta Josefa Floriana ovšem nemusí být pouze fyzickou procházkou krajinou, může pro nás být i symbolickou cestou – nebát se vlastního názoru i uprostřed všeobecného zjednodušování a hledání rychlých řešení na složité problémy. Cestou vzdělání a rozhledu. Cestou kritického myšlení. Josef Florian nás tak i 75 let po své smrti může směrovat k „dobrému dílu“.

Jihlavský srpen ve 20. století

Úterý, 2 srpna, 2016

Srpnové události v našich dějinách 20. století jsou logicky nejvýrazněji spojeny s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Pro Jihlavu navíc ještě ve spojení s jarem 1969 a činem Evžena Plocka.

Když se v noci z 20. na 21. srpna 1968 objevila v Československu vojska pěti zemí Varšavské smlouvy, byl to pro většinu obyvatel šok, který vyvolal odpor a rozhořčení. Bylo reálně nemožné zvednout ozbrojený odpor, o to více probíhaly demonstrace a společnost vyjadřovala svůj nesouhlas mnoha spontánními projevy. Jak se však posouval čas, začal ochabovat i tento přirozený podpor. Byl podepsán Moskevský protokol, došlo k dohodě o „dočasném pobytu vojsk“, situace se – tehdejším slovníkem – nejprve „konsolidovala“, poté „normalizovala“.

Na počátku roku 1969 se proti tomuto trendu postavily zápalné oběti studentů Jana Palacha a Jana Zajíce. Ten druhý přitom již neměl takový veřejný ohlas – o jeho oběti se již mlčelo. Navíc, s odstupem času se tyto oběti začaly obecně pojmenovávat jako protest proti okupaci – přitom byl jejich hlavním momentem vykřičník proti stavu společnosti, letargii, lhostejnosti, nástupu lži oproti dosavadní otevřenosti. Byl to protest dovnitř společnosti, nikoliv pouze proti okupantům. Stejné směrování měla pak jihlavská zápalná oběť Evžena Plocka ze 4. dubna 1969 – zemřel o pět dní později. Patří tak ke třem jménům, které zná naše historie jako symboly zoufalého odporu proti nastupující nové diktatuře po krachu ideálů Pražského jara. Když se u této a dalších obětí zastavíme, možná je to pro dnešního člověka až nepochopitelné. Někdo položí život za ideál svobodné společnosti, otevřenosti, spravedlnosti.

Dnes žijeme v situaci, kdy máme tyto předpoklady naplněny, ale frustrují nás problémy jako je chování politických stran, neexistence kvalitních elit, zneužívání systému, apod. To ale přece ještě neznamená, že je špatná podstata. Žádný systém není ideální a pochopíme to bohužel až ve chvíli, kdy o tyto základní principy začneme přicházet. Stejně tak je pro nás stálým mementem varování před letargií a lhostejností, před mávnutím rukou nad problémy. To nevede k ničemu jinému než ztrátě oněch svobod. Demokracie není žádný systém, který se prostě nasadí na společnost, a my se v jakési mřížce pravidel pohybujeme. Demokracie je stále otevřený systém, který nejen dává, ale i vyžaduje. Aktivitu, odpovědnost. A pokud si myslíme, že jsou to jen naivní slova, vzpomeňme si na Jana Palacha, Jana Zajíce nebo právě Evžena Plocka, který nebyl osud této země lhostejný a za tato „slova“ byli ochotni nasadit i krajní oběť vlastního života.

EVS5d644d_srpen6

 

Turecké ošklivé zrcadlo

Čtvrtek, 21 července, 2016

Události v Turecku zaměstnávají náš veřejný prostor i politické špičky s mimořádnou intenzitou. Pokus o vojenský puč, na který navázaly diktátorské kroky prezidenta Erdogana – to vše vyvolává množství reakcí, odsouzení, hledání důvodů i pojmenovávání možné budoucnosti.

Turecko je přitom zemí, kde „není o puče nouze“, nejde tedy o první podobný případ v moderních dějinách tohoto státu. Rozdíly jsou samozřejmě v aktuálním kontextu, v neexistenci někdejšího bipolárního světa, apod. Jedná se přitom o zemi, která je od roku 1952 členem NATO a je tedy naším vojenským spojencem. Zásah prezidenta Erdogana proti skutečné i domnělé opozici je pak nejen dokladem o diktátorských sklonech dotyčného politika, je také demaskováním našich iluzí, neznalosti a zjednodušených představ.

Předně je to doklad o naší děravé paměti, jako kdyby se odehrávalo něco neznámého a originálního. Přitom, když se před čtyřmi lety objevily i u nás zprávy o souzení generálů za vojenský puč 1980, nikoho to prakticky nezaujalo. A to se jednalo o událost, která nesla v roce 1980 mnoho podobných znaků. Jak zhodnotil historik a bývalý velvyslanec Tomáš Laně:„Samozřejmě, že během puče došlo k zákazu politických stran, byli internováni jejich přední činitelé, byl rozpuštěn parlament. A samozřejmě ostří armády se zaměřilo proti levicovým více než proti pravicovým exponentům, eventuelně intelektuálům…. Docházelo k zavírání lidí bez soudů, k jejich mučení a dokonce i mizení těchto lidí. Proto se přihlásilo tolik lidí, kteří postrádají své příbuzné a pro které je tento puč stále ještě velmi traumatickou záležitostí.“ Jistě, aktuální postupy Erdogana v sobě nesou mnohem více ideologický posun k islamistickému státu, možná proto jsme více nervózní. Ale proč vlastně? Jako kdyby nám více vyhovovala vojenská diktatura generála Sísího, který se v Egyptě zbavil islamistického prezidenta, nežli naopak.

Dále je to doklad, jak zjednodušené představy máme o NATO, jeho charakteru a naší roli v něm. NATO vnímáme obecně jako euroatlantický vojenský svazek, který nejenže chrání proti „východu“, ale nese v sobě jakousi tresť našich „západních“ hodnot. Roli a partnerství Turecka jsme přehlíželi. Pak se nemůžeme divit, že se náš spojenec (!) chová jinak, než bychom si „západně“ představovali. Jenže on se jinak chová. A choval se tak i v roce 1980, kdy byl členem NATO, ale hrál důležitou roli v bipolárním světě. Také ho tehdy za nedemokratické metody, mučení, rozpuštění parlamentu a další kroky z NATO nikdo nevyloučil.

V konečném důsledku jsou turecké události vykřičníkem vůči systému Evropské unie. Unijní představitelé příliš opatrně konstatují, že kroky Turecka (zásah proti soudcům, vysokým školám, politickým odpůrcům) komplikuje, ne-li znemožňuje pokračování vzájemných jednání o členství EU. Jako kdyby nebylo zřejmé, že Turecko činí vědomě tyto kroky s tím, že na členství v EU rezignovalo. Co se tedy stalo – v Turecku a v širším kontextu – že do EU nechtějí? To již není o tom, zda je EU chce a je ochotna přijmout, to je o tom, že tam Turecko nemá potřebu vstupovat. Hraje vlastní silovou politiku v širším regionu – navíc s dopomocí migrační krize drží pevný vyděračský trumf vůči naší neschopnosti. O tom, že je EU v krizi svědčí nejlépe právě skutečnost, že se Turecko jednoznačně „vykašlalo“ na přístupová pravidla a „vykašlalo“ na celou EU. Brexit je znakem vnitřní neschopnosti EU a politických reprezentací, Turecko nám ukazuje, jak selháváme navenek.

Aktuálně neexistuje nějaké jednoduché a jednoznačné řešení – na začátek by stačilo přiznat si reálnou vnitřní krizi EU a konkrétních států – jejich politických reprezentací – pak bychom konečně mohli vykročit z bodu nula k nějakému řešení. A každé řešení krize musí nutně bolet. Jenže na to my už přece dávno nejsme zvyklí.

Moje babička… (a královna Alžběta)

Úterý, 12 července, 2016

Mojí babičce bude za týden devadesát let. Vlastně stejně jako královně Alžbětě II., která slavila za velké pozornosti celého království. Moje babička bude zjevně slavit v rodinném kruhu v Horkách u Želetavy, mezi čtyřmi syny, deseti vnoučaty a zatím čtrnácti pravnoučaty.

Když vypukla válka, bylo Alžbětě II. I mojí babičce třináct let. Alžběta studovala na Eton College, moje babička si vyzkoušela Baťovu školu ve Zlíně. Obě se vdávaly v roce 1947 a v roce 1948 se oběma narodil první syn.

Zdraví krále Jiřího VI. se horšilo a od roku 1951 ho Alžběta často na veřejnosti zastupovala. Mojí babičce v červenci 1951 vrazil estébák při domovní prohlídce facku, zatímco dědeček byl ten okamžik už zatčený a jen shoda okolností ho zachránila. Ve vězení zůstal nakonec babiččin tchán a švagr na 20 a 21 let…

V roce 1952 se Alžběta II. po smrti otce stala panovnicí. Babička byla už v té době vysídlená v Ploskovicích na severu Čech, aby si na statku odpracovala svoji „vinu“. Po návratu se několikrát s rodinou stěhovali.

Syn královny Alžběty studoval prestižní britské školy, čtyři synové mojí babičky žádnou vysokou školu vystudovat nemohli, kádrové posudky byly silným zaklínadlem. Když přijely v roce 1968 tanky, byl její nestarší na vojně kdesi u Plzně a rodina trnula, co se bude dít. Nedělo se dalších 21 let nic.

Královna Alžběta II. slavila v roce 1977 stříbrné výročí korunovace, mojí babičce se narodil v tom roce už druhý vnuk. Dalších dvanáct let trvalo, než se stalo „něco“.

Pro Alžbětu II. byl počátek 90. let obdobím frustrace, problémů v panovnické rodině a narůstající kritiky systému monarchie. Pro mojí babičku to bylo období až naivní víry, že všechno bude poměrně rychle ve společnosti zase v pořádku.

Moje babička měla vždycky vlastnost dívat se dopředu, neohlížet se. Královna Alžběta II. má stále svého prince Philipa, moji babičku už dědeček před 15 lety opustil. „Velké“ dějiny se jí přímo dotkly jen jednou a nebylo to nic hezkého. Tehdy se v létě 1951 zdálo, že se jí celý svět rozpadl. Až se teď v sobotu všichni sejdeme, bude nás odhadem kolem čtyřiceti – takže rozpad se za to více než půlstoletí nekonal. A to mě přes všechno vlastně naplňuje velkým optimismem.

Bůh ochraňuj moji babičku.