Blog Jihlavských listů

Nepočítám-li období nacistického Protektorátu a vypustím-li krátké období poválečné „košické“ republiky byla polistopadová republika v pořadí Pátou republikou.

A proto nemohu jinak: vstup do nového roku 2014 bude, myslím, vstupem do období Šesté republiky. Jiné, nové, změněné. Jak hluboká to bude změna, uvidíme.

Snad kritická ohlédnutí zpět, do Republiky páté (1989-2013), by nám mohla napovědět, kam v Šesté republice, s jejími tvůrci, hlasateli a nositeli, jdeme.

Nabízí se nejprve otázka, co se v předčasných parlamentních volbách v říjnu 2013 vůbec stalo. Řekl bych, že nic. Výsledky předčasných voleb potvrdily pouze to, k čemu jsme v Čechách kráčeli po léta před tím.

Zatímco se na podzim v předvolební kampani politické strany malicherně přely o to, kolik bude stát zubní plomba a zda se mají prvňáčci učit anglicky, polistopadová demokracie kolem nich se hroutila.

Pokračování »

Stále častěji se stává, že moji schránku elektronické pošty za­hlcují maily občanů z nejrůznějších koutů České republiky plné obav „cože jim to ten Brusel zase dělá“.

Tentokrát jde o návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady o produkci rozmnožovacího materiálu rostlin a jeho dodávání na trh.

Obavy drobných pěstitelů sdílím a stejně jako oni vidím v návrhu Evropské komise další pokus, jak na úkor „malých“ posílit „silné a vlivné“, jak prostřednictvím „evropského zá­kona“ zase o kousek omezit naši svobodu.

O co jde? Úředníci (vsadil bych se, že ruku v ruce se šlechtitelskými a obchodními giganty) navrhují širokopásmovou regulaci pěstování rostlinného reprodukčního materiálu a jeho uvádění na trh.

Jinak řečeno, každý drobný pěstitel, který se zabývá šlechtěním osiva, cibulovin, sazenic a jejich následným prodejem v malém, bude navrhovaným opatřením významně omezen.

Pokračování »

Kdo má mít ve výchově dětí hlavní slovo? Rodina, nebo stát? Má být dítě od svých útlých let svěřeno do péče státu, či má rodina úzkostlivě ochraňovat své výlučné právo na výchovu?

A je dnes rodina tím, co si pod slovem rodina představujeme? Neklademe si tak pouze naivní otázky v prostředí, ve kterém už o rodinu ani nejde, ve kterém je obsah slova rodina lidem víceméně vzdálený, ve kterém už stát se všemi svými pravomocemi i „výhodami“ rodinu rozvrátil – a tedy porazil?

Z posledních dnů tu máme jistý – testovací – problém. Uskupení, která hodlají sestavit vládu, se u svých vyjednávacích stolů tohoto vážného tématu dílčím způsobem dotkla. Asi se ani nijak nepřely. Jejich postoj byl nepřekvapivě podobný: od výchovy je tu stát!

Zkusme si tak my sami odpovědět na následující – politiky nastolenou – otázku: mají děti v předškolním věku navštěvovat povinně mateřskou školu? Ano či ne? A pokud ano, co je silnější než rodina? Ne? Proč?

Pokračování »

Nemohu začít jinak: prvním, pro mě dominantním symbolem podzimních mimořádných voleb je propad popularity velkých politických stran ODS a ČSSD. Stran, které významně určovaly obsah i charakter politiky v ČR v posledních dvaceti letech.

Byli jsme svým způsobem oprávněně hrdi na to, že bezprostředně na počátku 90. let byl v Čechách obnoven normální parlamentní systém založený na soutěži jasně ideově definovaných politických stran.

Zdálo se nám kdysi, že se (na rozdíl od svých sousedů) vyhneme nežádoucí fragmentaci politické scény a vlivu drobných dílčích politických projektů na výkon politiky u nás.

Věřili jsme, že silné politické strany s vnitřní kontrolní strukturou početné členské základny se nebudou omezovat na spory o bezvýznamné programové drobnosti, ale že budou sdružovat a nominovat lidi schopné definice „kritické masy“ reforem, jenž pomohou konkurenceschopnosti země, hospodářské a sociální stabilitě v ní a zvýší míru blahobytu.

Volební kolaps ODS a ČSSD ukázal, že tento systém pravo-levého souboje u nás získal významné trhliny a je neoddiskutovatelné, že na jeho destrukci se obě strany spolupodílely.

Nejméně vlastní vnitřní nejednotou a spory, především však průběžně se snižující schopností identifikovat zásadní celospolečenská témata, na jejich řešení najít maximální míru vzájemné shody (v rámci svého ideového instrumentária) a o této shodě posléze přesvědčit většinu občanů země.

Obvinit z příčin pádu pouze dvě (bývalé) hlavní politické strany ale není objektivní, pokud nevezmeme v úvahu jejich působení v prostředí poměrného volebního systému, jenž vždy vládní působení vítězů voleb předdefinoval.

Výsledkem nebyly pouze slabé, křehké a vnitřně svárlivé koalice, ale také fakt, že neúspěchy na sebe jednotliví účastníci, za nadšené podpory médií, navzájem sváděli, stejně jako se žárlivě přeli o každý zdánlivý plusový bod.

Viditelným a srozumitelným produktem chybného volebního systému je stav „101“.

„Stojednotka“ a způsob, jak s ní politikové pracovali, je jednou ze základních ingrediencí, která v Čechách dopalovala běžné občany a spoluvytvořila třaskavé politické ovzduší.

Je to kruté, ale prosté: občané hledali změnu, protože přestali ODS a ČSSD věřit.

Nedůvěra ke slovům a činům ODS zjevně prýštila z problematického vládního působení – jak obsahového tak formálního.

Koalice s TOP 09 a Věcmi veřejnými byla nestabilní. Nebylo jasné, kam vláda směřuje a jakou hospodářskou, sociální a zdravotní politiku hájí. ODS, prostřednictvím premiéra logicky vnímaná jako hlavní vládní strana, se tak vmanévrovala do si­tuace, kdy jí lidé nevěřili, co říká, nerozuměli, proč to říká, a odmítali ty, kteří to říkali.

V prostředí krize a způsobu rozpadu středo-pravé vlády mělo být vítězství ČSSD povinné a drtivé. Nedošlo k němu, ač bylo očekávané.

Proč? Zřejmě proto, že už ani sociálním demokratům voliči neuvěřili, že si s národohospodářskými problémy – přes všechny své sliby, s jejichž plněním mají občané za ta léta již také své zkušenosti – poradí. Jistě ale také proto, že o vnitřní nejednotnosti a sporech na ose Sobotka-Hašek-Zeman si štěbetali vrabci na střeše.

Volič volil „změnu“. Vážnou, viditelnou a v důsledcích zásadní. Už nezatnul zuby, nezavřel oči a přes všechny možné výhrady „jim to tam šel zase hodit“.

Základní poučení, které politickým stranám přinesla „změna“ v náladách jejich bývalých voličů, by mělo být jasné: demokracie funguje. „Buďto se sebou něco uděláte“, vzkazují, „nebo budete dále slábnout a váš vliv bude překryt a nahrazen jinými“.

Kráceno pro potřeby Jihlavských listů. Celý text najdete na www.istrejcek.cz.

Vážné předvolební téma: jak zaměstnat mladé. Přestože míra nezaměstnanosti mladých v České republice není v porovnání s některými (zejména jižními) zeměmi Evropské unie nijak katastrofální, z běžného reálného života vím, jak obtížně mladí lidé shánějí první práci.

Přesto se zdráhám nahlížet na problém nezaměstnanosti mladých jako na zvláštní, z celkového kontextu vydělený problém, na který by se vládní politika měla zaměřovat nějak výlučněji. Nezaměstnanost mladých je součástí celkové nezaměstnanosti v rámci celé české práce schopné populace.

Nejen někteří mladí nemají práci, ale práci nemají ani mnozí lidé středního věku, o složitosti ztráty práce pro lidi staršího věku či tělesně postižených ani nemluvě.
Nezaměstnanost je neblahým produktem selhání hospodářské politiky.

Od září 2008 (pád americké banky Lehman Brothers) do druhého čtvrtletí 2013 výkon české ekonomiky poklesl až na hodnotu -2,1% HDP. Tento stav se promítá do růstu míry nezaměstnanosti.

Jediným způsobem, jak úspěšně léčit nezaměstnanost všech, je hospodářský růst.

Přesto však má nezaměstnanost mladých svoje zvláštnosti. Nabídka volných pracovních míst prudce klesla a zaměstnavatelé upřednostňují lidi s praxí – proto se plně obnažil problém českého vzdělání.

Lapidárně řečeno: máme to tu samou maturitu (často neodpovídající představě o náročnosti maturitní zkoušky), máme tu bezpočet vysokoškoláků, absolvujících zhusta nepraktické a pro běžný život nepoužitelné obory, ale máme málo kvalifikovaných, řádně vyučených fachmanů.

Z mnoha mých návštěv nejrůznějších firem vím, jaký hlad je po dobrém učni, po středoškolákovi s kvalitním středoškolským technickým vzděláním, či po vysokoškolákovi z technické univerzity.

Pokud nezačneme pracovat na fundamentální změně struktury českého vzdělávacího systému, který bude vyhovovat průmyslové tradici země, nic dobrého nás nečeká. I s vědomím, že jsme s tím měli začít již dávno!

Pracovní zákonodárství, plně podléhající nepružnosti evropského sociálního modelu, se nadměrně zaměřilo na všestrannou ochranu zaměstnance před zaměstnavatelem.
Zaměstnavatel, který ví, že „rozejít se“ se svým zaměstnancem v rámci stávajícího platného právního rámce je komplikované, nerad riskuje. Snad by si i třeba plácnul s člověkem, který právě skončil školu, ale v prostoru, ve kterém je rozvázání pracovního poměru nadměrně střeženo, prostě neriskuje.

Jedině konkrétní, praktické změny, jenž umožní významné zjednodušení navazování a rozvazování zaměstnaneckých vztahů, může (nejen) mladým hledajícím práci významně pomoci.

Průměrná hrubá mzda na Vysočině v roce 2012 byla 21 424,- Kč (zdroj: ČSÚ). Aby na tuto hrubou mzdu zaměstnanec dosáhnul, musí pro svého zaměstnavatele vytvořit za daný měsíc hodnotu odpovídající 28 718,- Kč. Z této částky odvede zaměstnavatel povinné sociální a zdravotní pojištění, a totéž učiní poté i zaměstnanec z toho, co se na jeho výplatní pásce nazývá hrubá mzda. Je proto zřejmé, že zaměstnanost podpoří pouze taková daňová reforma, která významně sníží daňové zatížení práce.

Nezaměstnanost mladých mů­že vyřešit pouze rozumná, ale odvážná hospodářská politika, která přinese hospodářský růst; zásadní reforma školského systému; významné změkčení pracovního práva a podstatné zmírnění daňového zatížení práce.

O tom by měly být následující volby.