Blog Jihlavských listů

A je to tady!
KONEC DEMOKRACIE!

Zatím tedy pouze v představách Normální Daniely, která se uvedla v Senátu návrhem ceny pro absolventy dokonalých manželství … Naštěstí to neprošlo, tak teď jezdí po zemi a rozdává nevkusné keramické placky lidem, u kterých usoudí, že splní ta její jedině správná vztahová kritéria… Brrr. Myslím si, že mám krásné manželství (ale kdo to objektivně posoudí, že – ale hlavně – co to má vůbec co kdo posuzovat….???) – ale od někoho takového bych žádnou cenu nechtěl ani za nic. A vlastně ani od nikoho jiného. K čemu takovéto posuzování a vyhodnocování v tak nitěrné soukromé věci od někoho cizího?

Ale co se vůbec stalo? Slušnou a uměřenou žádost prezidenta, aby byly sděleny výhrady k jeho kandidátům na ústavní soudce, pokud by neprošli (třebas aby měl pro příští podobné případy zpětnou vazbu, že…) označila tato senátorka za nepřípustné vměšování se do tajné volby, nehoráznost a KONEC DEMOKRACIE!

Podle mého názoru senátorka Daniela Kovářová tím jenom potvrdila naprostou oprávněnost ceny, kterou před nedávnem obdržela – Bludný balvan za matení veřejnosti. A myslím si, že její voliči v té Plzni by se měli chytit za nos…

PS. : …ale zase na druhou stranu – to je tak velká úleva poslouchat normální projev normálního prezidenta…

Prezident Petr Pavel navštívil Vysočinu.

Což mne tedy hodně potěšilo, protože pořád se nemůžu nabažit té neuvěřitelné změny, které jsme se dočkali. Po sprostém, soudem uznaném lháři, který urážel kam přišel a vlastizrádně tlačil naší krásnou zemi k Rusku a Číně, máme v čele státu slušného reprezentativního prezidenta, nedělajícího ostudu, který respektuje naší zahraničně politickou orientaci. A za to jsem tedy fakt hodně vděčný.

Potěšilo mně i to, že ze všech těch jeho „statečných“ odpůrců kteří mu dokáží tak akorát sprostě nadávat spoza bezpečí fejsbúkoveho buka mu nepřišel do očí říct nikdo, co si o něm myslí….Tak jak my to vždy děláme když přijede estébák se svými slouhy…Je jasné, že ti jeho odpůrci buď neexistují, nebo to jsou obyčejní zbabělci.

Zklamala mně organizace návštěvy, tedy to, jak málo času a příležitostí bylo pro občany krajského města pozdravit ho osobně. Pseudosportovní akce u řeky s místními papaláši od 13,45 fakt není to pravé… Závidím Jemnici – tam se prezident dlouho zdravil s tisíci občanů na nabitém náměstí…

Ale celkově je to veliká úleva – vidět po tak dlouhé době normálního, slušného prezidenta mezi lidmi.

Z dálky to vypadá moc hezky. ( = duže harno, ukr.)

Les vlajek. A nejenom žlutomodrých. Ale také jednotlivých bojových útvarů. Ovšem moc ještě nevíte, co to je, že…

Když přijdete blíž a pochopíte, nemůže na vás nepadnout tíseň a smutek. Každá smrt je hrozná, takovéto úplně zbytečné a rukou druhého člověka však obzvláště… Tihle tátové už nikdy nezvednou do náruče své děti, krasavici Janu už nikdy nikdo neobejme a nepolíbí. Ve velkém městě, kde jsme hřbitov navštívili prvně, prý  už je na  500 obětí a nejděsivější je ta plošná rezerva na další hroby… kolik nevinných zde ještě ulehne? A proč?

Zvláštní je, že po chvilce spočinutí na lavičce (která je tady skoro u každého hrobu) a zamyšlení odcházíte vyrovnaní a smíření. A není to jenom proto, že se snažím pomáhat co to jde, nebo že u nikoho z pozůstalých, se kterými jsem měl možnost se setkat, jsem neviděl ani náznak toho, že by si mysleli něco o zbytečné obětí. Prostě brání svoji zemi a své rodiny. A bojují taky za naší civilizaci, za Evropu.

A ještě více to pocítíte v malé vesničce, na hřbitově které leží uprostřed krásné kvetoucí přírody zatím jenom čtyři hrdinové. Tam jste úplně sami, s těmi mrtvými. Ten klid, věčný klid…

Vnímat žal a statečnost pozůstalých po těch zbytečně padlých v rozpuku života je zdrcující zážitek. Stejně hrozný je ale nekončící strach ostatních o nejbližší tam – vždyť už to trvá tak dlouho a je jich tam tolik! Není snad rodiny, které by se to nedotklo…Ale tady je aspoň ta naděje. I když hodně svíravá a tísnivá. Trvá mně vždycky několik dní, než tyhle zážitky strávím…

Bratři Tolja a Maxim jsou vpředu od samého začátku. Zatímco prvnímu se daří z přežít dosud bez úhony, druhý se ztratil spolu s částí své jednotky vloní v květnu. Po mnoho měsíců vůbec nic, žádná zpráva. Až tu najednou, letos v únoru, dostane rodina video, na kterém jejích milovaný syn mluví ze zajetí. Má se prý dobře, je živý a zdravý a nemusí se o něj bát, už brzy ho vymění za zajatce z druhé strany….Úleva, naděje – jenomže už je zase květen a pořád nic… opět beze zpráv.

I takovouhle nelítostnou psychologickou válku vedou rusáci proti národu, o kterém před pár měsíci ještě mluvili jako o bratrech. Dnes mají za cíl zastrašit, demoralizovat, zničit. Vymazat jeho identitu. Soudě podle toho, co jsem viděl a zažil, se jím to ale nemůže podařit. Lidé jsou tam neuvěřitelně semknutí a pomáhají jak mohou. Důležitý je přitom i živý kontakt se svými blízkými, přes mobil – samozřejmě za přísných bezpečnostních opatření – rusáci hned pálí tam, kde je větší shluk signálů. Co může ale k pookřání pomoci více, než takovýto kontakt s blízkými? Rodina pak opatruje jejích zprávy a fotky jako svátost.

Jenomže jak ten mobil nabít, když kolem vás je všechno rozbité? Funkční zásuvka je utopie. K tomu je velká kufříková nabíječka, která pomůže celé jednotce a dá se s ní i svítit, kterou jsme šli pořídit. V plném provozu vydrží i týden… Proto se tady masivně kupují a posílají na frontu. Byli jsme pro jednu přímo v továrně, kde je vyrábějí a nechali tam dost peněz od našich hodných dárců…a to přesto, že majitel nám nechal velkou slevu – normálně je tady za 40 tisíc, my ji hned dostali a odvezli za 30. Koupili jsme ji s maminkou vojáka, který bude příjemcem a doveze mu jí nejbližší přítel rodiny o kterém mají naprostou jistotu. Děláme pořád všechno proto, aby naše pomoc byla přímá, adresná a co nejvíce efektivní – proto zároveň i porovnáme parametry, ceny i dostupnost u nás u případného pokračování. Ale to teď nešlo. 

Sice mně to celé hřálo, že takto pomůžeme ale pak jsem se dozvěděl, že před námi tam byli lidé z opravdu bědné vesnice a také se z toho mála co mají složili na jednu…a převážil stud, že jsme dali tak málo.

Jsou to sice úplně nové, silné, zajímavé prožitky v mém životě ale věru – není opravdu o co stát!

Další z příběhů obyčejných lidí v týlu fronty tam.

Denis.

Mechaniky už známe z minulé cesty. A z debat o Banderovi a Pravém sektoru. Je to parta většinou vysokoškoláků, co za války přerušili studia a co ke svému živobytí v běžné autodílně opravují zvláště vojenské sanitky a vyrábějí bojová vozidla pro dobrovolníky. No … vyrábějí je trochu silný výraz. Na teréňák s korbou prostě připevní lehké dělo nebo kulomet a trochu ho opanceřují …

Teď jsme se potkali s Denisem. Jejich hlavou, organizátorem, manažerem. Energický chlapík s dobrou angličtinou, pracuje jako právník, ve volných chvilkách rád dělá se dřevem. Truhlaří a řezbaří. Vcelku běžné věci, podobných lidí je tady spousta. Jenomže.

Denis je slepý. Nevidí vůbec nic. Už deset let. O zrak přicházel postupně, vlivem těžké, nevyléčitelné nemoci mu bylo každý den souzeno méně a méně vidět z našeho krásného světa. A loučit se s pohledy na malého synka, dnes na prahu puberty… Přesto mu to nezabrání zapojit se do fronty v týlu. S obdivem hledím na toho statečného člověka a marně v něm hledám známky zatrpklosti nebo zoufalství, jak bych čekal u takové tragédie. Ani náznakem.

Jeho očima dnes vidí jeho statečná žena, která zajistí, napíše, vykomunikuje, co Denis vymyslí a propojí. Protože takovýchto part má několik. Mimo jiné postupně vybaví ty jejich chudé dílny. Pomáhat tady ale je těžké – tito skromní lidé se řídí heslem – my jsme jenom zázemí, jinde to potřebují mnohem více. Proto jsme dovezli jenom silné kvalitní aku šroubováky/vrtačky a brusky, kterých je tady nedostatek a jsou drahé, v hodnotě asi 15 tisíc. A drobnosti k tomu. Peníze hrdě odmítli… Pomozte takto i jinde, říkají.

……….

Viktoria…

…je maminka dvou malých holčiček (4 a 6 let), místní protikorupční aktivistka a manželka statečného bojovníka Ženi v první linii u Chersonu. Nepředstavitelná úzkost – ukládat každý den ke spánku tak malé, ještě netušící děti, a myslet na to, jestli tatínek jejich ještě v pořádku je. Naštěstí jeho malé jednotce se zranění jako zázrakem vyhýbá, s jedinou výjimkou. Střela proletěla místem, kde Žeňa ještě před chvíli stál a utrhla jeho veliteli kus ramene…

Žeňa před lety začal studovat vojenskou akademii v Charkově. Po dvou ročnících si ale uvědomil, že ten dril a potřeba kázně pro něho není a začal se naplno věnovat svému koníčku – programování. Pár let mu stačilo, aby vybudoval až tak úspěšnou firmu, že vyhrál tendr na jednu z největších státních zakázek v tomto oboru – ukrajinský volební systém. Protože smýšlí stejně evropsky jako jeho žena a protože si jejich protikorupční organizace už získala značné renomé a obavy u oligarchů, dali si všichni sakra pozor, aby vše bylo úplně čisté. Oni sami, konkurenti i organizátoři. Jsme s Viktorií domluvení, že až přijedu příště, tak že se na konkrétní případy, které rozkrývají, spolu podíváme. Prostě noví Ukrajinci. Naděje.

Teď jde ale všechno stranou. Viktoria a Žeňa si dobře uvědomují, že pokud se jejich země neubrání, tak o takovýchto aktivitách, svobodném podnikání a jejich touze po nové, spravedlivé Ukrajině se jim může jenom zdát. Když russáci přepadli Krym v roce 2014, všeho nechal a jako dobrovolník jezdil celý rok s tankem. Dnes stejně, bojuje už od samého začátku ale armáda využívá jeho specializaci – má jako ajťák na starosti průzkumný dron. Tyhle 3 malé krabičky silných nabíjecích baterek, které jsme přivezli a které na jeho provoz potřebuje, přišly na 7.000,- a je jich trvalý nedostatek…

Samozřejmě, ještě jsme k tomu přidali něco zdravotnického materiálu, který jsme přivezli od hodných lidí u nás. Hlavně škrtidla na zastavení krve,zde jim říkají tak zajímavě… turniket. Nu věřme, že je nebudou potřebovat…

Tak už jsem tady zas. Vesnice Stěpanovka, uprostřed Ukrajiny, asi 1000 obyvatel.

Julia Gavriljuk přišla o manžela loni před Vánocemi, v boji. Alespoň jeho tělo zpět dostala…russáci jej vyměnili za živého zajatce, ti se o své mrtvé na nepřátelském území vůbec nestarají a rovnocennou směnou pohrdli. Je to pro ně jenom… obyčejný kus. Pro Ukrajince naopak… svátost. Ostatky toho, kdo pro svobodu obětoval to nejcennější, vlastní život.

Julia však přes žal převeliký pomáhá dál. Nebo možná právě proto… Od začátku války koordinuje práci dobrovolníků na výrobě jídla pro vojáky na frontě ve staré budově bývalé mateřské školy. Specializují se na energetické tyčinky a hotová jídla, to je prý nejžádanější. Do zázemí ve sklenících, do pole v alobalových sáčcích. Boršč, masové směsi – to na co seženou suroviny. Ohřívat se to dá právě na těch svíčkách, co pro ně vyrábíme. Mají i zvláštní směsi bez vepřového pro muslimy – vůbec jsem netušil, že na straně Ukrajiny masivně bojují i Čečenci…

Práci dobrovolníků zdarma zde na takové věci bych ještě pochopil. Ale co mně rozum vůbec nebere je to, že úplně všechno financují sami. Energie, suroviny, obaly…Z toho mála co mají. Lidé nosí poslední peníze, zabíjejí dobytek, raději sami nejedí, jenom aby bylo pro vojáky – pro ty, co je brání…Od vlády nebo armády nedostávají vůbec, vůbec nic…ale povídají to bez kapky smutku, nebo despektu…dokud můžeme a máme aspoň něco, vytrváme. Ukrajinu přece nedáme.

Dovezli jsme jím spousty oříšků a sušeného ovoce a zaplatili 1.500 těch super sáčků,asi za 9.000…ale co to je, když denně vyeexpedují přes 300 jídel. Strašně málo, kapka v moři. Vždyť to takto dělají už víc než rok…Brečím dojetím. A už vím, kam dám nějaké prachy, když zbydou…Ale cesta teprve začíná a bodů v programu je ještě hodně.

A už také vím, jak jsem se unáhlil, když jsem někde napsal, aby se prachy teď neposílaly, že se sešlo už opravdu dost od hodných lidí a že mám strach, abych je efektivně a smysluplně využil. Což dá také fušku, najít místo kde je pomoc tak přímá a účinná jako tady. 

Protože tohle tedy má smysl. A velký. Komunitní život na obraně civilizace.

A zasluhuje to obrovský respekt a podporu.