Author Archive

Vysočina Aréna, Biatlon 2024

Čtvrtek, 22 února, 2024

„Vy a Váš tým jste zvýšili laťku Mistrovství světa v biatlonu, a to jak překonáním nejnáročnějšího počasí, tak vytvořením té nejúžasnější atmosféry všech dob.“


Takto zní překlad gratulace, kterou bezprostředně po skončení Mistrovství světa v biatlonu v Novém Městě na Moravě předali prezidentovi Českého biatlonového svazu Jiřímu Hamzovi prezident Mezinárodní biatlonové federace (IBU) Olle Dahlin a její generální sekretář Max Cobb. Oba jsou také, jak můžete vidět na fotografii pod gratulací vlastnoručně podepsáni.


Asi to většina z nás bedlivě sledovala. Od středy 7. února do neděle 18.2. se ve sportovním světě prakticky nemluvilo o ničem jiném než o Vysočina Aréně, o Novém Městě na Moravě, tedy o Mistrovství světa v biatlonu v roce 2024.


Měl jsem možnost mluvit s velkou spoustou diváků z Česka i ze zahraničí, s lidmi z řad zahraničních závodních týmů, mluvil jsem s představiteli Mezinárodní biatlonové federace, byla krátká možnost se setkat i s rozhodčími atd. Ode všech jsem slyšel to samé a bylo moc příjemné to poslouchat. „Připravili jste nádherný šampionát a vůbec nechápeme, jak jste to při tom počasí mohli takto skvěle po všech stránkách zvládnout.“ To byla úplně nejčastější věta a na ní ihned navazovalo vyjádření obrovského obdivu divákům a organizátorům.


Nechci hodnotit výsledky našich závodníků, nepochybuji, že ze sebe vydali maximum, ani nebudu posuzovat další detaily. Dovolím si však napsat, že Česká republika znovu tentokrát prostřednictvím skvělé organizace Mistrovství světa v biatlonu za neuvěřitelně obtížných podmínek znovu prokázala, že je vyspělou zemí s úžasnými, schopnými a pracovitými lidmi. Naši lidé opět prokázali, že se při zvládání obtížných úkolů a situací můžeme směle měřit s těmi nejlepšími.

Celé mistrovství bylo skvělou reklamou pro Českou republiku, pro Vysočinu, pro Nové Město na Moravě, pro nás pro všechny. Osobně jsem velmi hrdý na neuvěřitelnou práci, kterou organizátoři v čele s Jiřím Hamzou odvedli, mám radost, že Kraj Vysočina a Nové Město na Moravě od začátku vznik Vysočina Arény podporují.


Vysočina Aréna se tak stala středobodem světového biatlonu a možná i horských kol. Na biatlon se přijel podívat prezident i premiér. Je moc dobře, že viděli to nasazení, výbornou organizaci a respekt, kterému se lidé kolem Vysočina Arény těší.


Na závěr nemůže zaznít nic jiného než ještě jednou obrovské poděkování všem, kteří přiložili ruku k dílu, nebo měli alespoň odvahu projekt Vysočina Arény podpořit. Zároveň děkuji všem organizátorům a divákům, zejména těm z Vysočiny, že vyslali do světa mezi stamilióny lidí o České republice a Vysočině tu nejkrásnější a nejlepší zprávu. Jsme tady, umíme a je na nás spolehnutí.


Úmluva

Čtvrtek, 8 února, 2024

„Úmluva proti násilí“, „Istambulská úmluva“ nebo asi nejpřesněji „Úmluva o prevenci a potírání násilí“ jsou hned tři zkrácené názvy pro dokument „Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí“, což je celý název pro dále zkráceně Úmluvu, která byla na konci ledna 2024 projednávána v Senátu.


Protože okolo celého projednávání Úmluvy se objevilo celé množství různých zpráv a zaručených informací a bohužel i dezinformací, pokusím se alespoň krátce popsat, o čem jsme vlastně v Senátu hlasovali. Přestože je to zřejmé, raději ještě zdůrazňuji, že se jedná o můj osobní pohled, který vychází z podrobného studia Úmluvy, dalších zdrojů a odborných i laických diskusí.


Senátu byla Úmluva předložena k vyslovení souhlasu s její ratifikací na základě usnesení vlády České republiky. V usnesení vlády je zároveň napsáno, že Vláda ČR souhlasí s návrhem na ratifikaci Úmluvy, a že ukládá ministrovi spravedlnosti odůvodnit návrh na ratifikaci Úmluvy v Parlamentu České republiky, tedy v Senátu i v Poslanecké sněmovně.
Nyní je asi vhodné napsat, že Úmluva vstoupila v platnost v srpnu 2014, a že v současné době je pod ní platný podpis 44 států včetně podpisu České republiky. Po podpisu je dalším krokem ratifikace Úmluvy. Teprve ratifikací se Úmluva totiž stává součástí právního řádu země, která před tím Úmluvu podepsala.


V současné době Úmluvu neratifikovaly Azerbajdžán, Turecko, Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Litva a Slovensko. Všechny ostatní země EU a mnoho dalších – celkem 37 již Úmluvu ratifikovalo.


Při jednání na schůzi Senátu se pro souhlas s ratifikací Úmluvy vyslovilo 34 senátorek a senátorů ze 71 přítomných a k vyslovení souhlasu s ratifikací tedy chyběly pouhé 2 hlasy.


Argumenty podporovatelů souhlasu s ratifikací Úmluvy, mezi které se dlouhodobě řadím, se opíraly o jasná data dokazující nedostatečnou podporu obětí násilí, jak v oblasti prevence, tak v oblasti samotného potírání a postihování násilníků. Rovněž považuji za naši povinnost se připojovat ke všem mezinárodním úmluvám, které mohou nejen u nás, ale zejména v jiných zemích napomoci řešení problémů, jako jsou kromě boje proti násilí například boj proti rasismu, extremismu nebo podpora demokracie nebo obhajoba lidských práv a svobod.


Odpůrci souhlasu s ratifikací naopak argumentovali právní zbytností Úmluvy, možným nárůstem administrativy a bohužel také pro mě naprosto nepochopitelně i hrozbami narušení tradiční rodiny nebo strašením genderovou ideologií a jejím zaváděním včetně například hrozby výchovy tzv. „bezpohlavních jedinců“.


Musím se přiznat, že jsem měl snad poprvé na schůzi Senátu pocit, že množství a síla dezinformací některé senátorky a senátory výrazně při jejich rozhodování ovlivnily. Osobně pro mě bylo celé jednání o Úmluvě velkou lekcí a poučením a myslím, že nejen pro mě. A netýká se to zdaleka jenom Úmluvy a schůzí Senátu, ale platí to obecně.
Jsem přesvědčen, že do budoucna bychom si měli mnohem více než dříve dávat pozor na to, odkud čerpáme informace, zda je máme ověřené a zda jich máme dostatek a zda jsme nepodlehli nebo neuvěřili nějaké dobře promyšlené a naplánované dezinformační kampani.


Jednoduchý návod, jak rozpoznat dezinformace, bohužel neexistuje. Mezi hlavní pomocníky patří zdravý selský rozum, životní zkušenost a práce s více nezávislými zdroji. Zkrátka naše dvakrát měř a jednou řež platilo a platit bude a zdá se, že čím dál více a silněji.

Vysočina se mění

Čtvrtek, 25 ledna, 2024

Ze svého mládí si dobře pamatuji často opakovanou větu, že naše Vysočina je regionem, kde se daří nejvíce bramborám a kamení. Právě na tohle tvrzení jsem si vzpomněl, když jsem se ve čtvrtek 11. ledna zúčastnil v Senátu konference s názvem Budoucnost českého zemědělství. Na konci článku Vám prozradím, proč jsem si právě na tuto větu vzpomněl.


Konferenci o českém zemědělství jsme organizovali po dohodě s ministrem zemědělství Markem Výborným a jsem velmi rád, že se v jejím rámci podařilo vést společnou diskusi o současnosti i budoucnosti a perspektivách českého zemědělství.


Kromě vystoupení ministra zemědělství vystoupili společně s dalšími na konferenci všichni tři nejvyšší představitelé našich nejvýznamnějších zemědělských organizací. Za agrární komoru prezident Agrární komory ČR Jan Doležal, za Zemědělský svaz ČR jeho předseda Martin Pýcha a za Asociaci soukromých zemědělců ČR její předseda Jaroslav Šebek. Následná debata byla poměrně obsáhlá. Cílem tohoto článku však primárně není podrobně popisovat ani hodnotit debatu po odborné stránce, nýbrž spíše zmínit naplnění jiného důležitého cíle konference.
Když jsem totiž panu ministrovi Marku Výbornému nabízel uspořádání zemědělské konference v Senátu, bylo mým hlavním cílem zejména napomoci zesílení vzájemné komunikace mezi ministerstvem a zemědělci a hledání společných řešení.
Nechci to nikterak přehánět, ale i z vystoupení některých účastníků bylo zřejmé, že jedním z dlouhodobých problémů našeho zemědělství je, že ti, co hospodaří na české půdě, mají problém se navzájem domluvit a táhnout za jeden provaz. A přesně toto je v rámci evropské unijní politiky pro nás velmi důležité.


Chceme-li totiž například v rámci evropských dotací a dalších podpor dosáhnout pro naše zemědělce lepších podmínek, nesmí jeden z Česka křičet hot (původně povel pro zatáčení doprava) a druhý křičet čehý (původně povel pro zatáčení doleva). Samotní zemědělci si to uvědomují, je tedy velkou a obtížnou rolí ministerstva a zemědělských organizací, aby hledaly společnou řeč. Mohou si přitom pomoci třeba vzpomínkou na pověst o Svatoplukových prutech a věřím, že setkání v Senátu tomu alespoň částečně napomohlo.


Na závěr se vrátím k první větě mého článku a vysvětlím, proč jsem si vzpomněl na desítky let starou větu o Vysočině, bramborách a kamení. V rámci odborného bloku konference s názvem „Klimatická změna – vývoj a dopady“ vystupoval profesor z Mendelovy univerzity Zdeněk Žalud. Jeho přednáška všechny zaujala.

Při hodnocení dopadů oteplování na území České republiky od něj kromě jiného zaznělo, že postupně během několika desítek let se Vysočina stane s velkou pravděpodobností nejúrodnějším územím v České republice. Tak nevím, možná zejména Vy mladší budete moci osobně posoudit, zda měl pravdu. Z informací, které jsou k dispozici již dnes, se zdá, že zejména v některých komoditách již k tomu nakročeno máme.

Vzpomínky a předsevzetí

Čtvrtek, 11 ledna, 2024

Na celém světě jsme tradičně a s radostí slavili konec roku a vlastně zároveň i skutečnost, že celý svět a tedy i my sami jsme zase o rok starší. Přitom paradoxně to nejdražší a nejcennější, co máme a čím disponujeme, je čas a my tedy z tohoto pohledu podivně na Silvestra bouřlivě slavíme, že jsme přišli o další rok života. Většina z nás totiž moc dobře ví, že časem bychom měli šetřit a že čas nám vyměřený bychom měli s rozvahou využívat a nikoliv lehkovážně ztrácet.


V uplynulém roce jsme prožili 365 dní, které máme spojené s množstvím zážitků, příhod a skutků, které žijí v našich vzpomínkách. Vzpomínáme rádi i neradi, vzpomínáme se smutkem v duši a vzpomínáme také s radostí a vesele.


Právě vzpomínky formují naše pocity a mají vliv na naši budoucnost a budoucí chování. Samozřejmě naše vzpomínky nejsou omezeny jedním posledním rokem. Pravdou však je, že naše vzpomínky se stářím blednou a některé mizí nebo se dokonce mění jejich charakter. Nezřídka to bývá tak, že nepříjemné vzpomínky si naše mysl upravuje do humorné nebo alespoň zdánlivě mnohem snesitelnější podoby než tomu bylo v době, kdy jsme reálné situace na vlastní kůži zažívali. Jenom si připomeňme například vyprávění o 40 a více let starých zážitcích ze základní vojenské služby v socialistické armádě. Vzpomeňme například na natírání patníků vápnem na bílo nebo setřásání listů ze stromů před návštěvou významného generála. Dnes se tomu smějeme, tenkrát jsme to tak nevnímali, tenkrát to spíše bolelo. Myslím, že je dobré neztrácet schopnost si to, jak jsme žili před 40 a více lety, uvědomit.


Vraťme se ale nazpět k roku 2023, k roku právě uplynulému a k našim vzpomínkám nejčerstvějším. Mělo by to být přece tak, že se ze svých zážitků a vzpomínek učíme.


Rok 2023 nám poskytl jasnou zprávu o tom, že ani mír ani svoboda nejsou samozřejmostí a že kolikrát je také velmi obtížné nalézat správnou životní cestu a správná řešení. Zjišťujeme, že žít v totálně propojeném světě, prosyceném sociálními sítěmi a milióny dostupných různých pravdivých i nepravdivých zpráv, není vůbec jednoduché. Nabídek a příležitostí k závisti a nenávisti spíše přibývá, rovněž tak může být zdánlivě jednoduché vyhledat špatné zprávy a jejich viníky. Je potom často svůdné se přidat a začít si stěžovat a kritizovat. Nakonec nikdo není bez chyby a kritika k životu patří. Zároveň však také platí, že je dobré začínat u sebe, u své práce a u svého konání a že planá závist a planá kritika jsou jenom plýtváním tím nejvzácnějším, plýtváním časem.


A tak se dostávám k tomu, co by třeba mohlo být plodem našich vzpomínek na rok 2023. Může to být předsevzetí pro rok 2024. Předsevzetí, že si zkusíme navzájem více věřit a více se podporovat. Nevěřím, že by většina lidí chtěla těm ostatním pouze závidět nebo je pouze kritizovat. Logické a pro všechny lepší je přece spíše mít radost z úspěchu druhých a pochopení pro podporu a pomoc těm, kterým se nedaří. Neboť přece vždy platilo a platit bude, čím více lidem kolem nás se bude žít dobře, tím pravděpodobnější je, že to bude stejné i s námi samotnými. Mějte se v roce 2024 krásně a neplýtvejme časem.

Co se do adventního projevu nevešlo

Čtvrtek, 21 prosince, 2023

Pravidelný článek do úterních Jihlavských listů musím odevzdat vždy nejpozději v pondělí ráno.


Se svým prvním adventním projevem jsem přitom před televizními kamerami vystoupil až v pondělí večer, tedy po napsání tohoto článku. Rozhodování o tom, zda napsat nebo nenapsat článek s tímto názvem a obsahem proto nebylo úplně jednoduché.


Nakonec jsem se rozhodl, že článek napíši, neboť mi to umožní alespoň některá témata podrobněji vysvětlit nebo na ně více upozornit.


Možná již z mého včerejšího projevu někteří víte, že včera tomu bylo přesně 27 let, kdy se konala první schůze českých senátorek a senátorů. Český Senát se totiž na své první schůzi sešel 18. prosince 1996. Přítomni byli všichni tehdejší nejvyšší ústavní činitelé, prezident Václav Havel, předseda vlády Václav Klaus a předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman. Předsedou Senátu byl na první schůzi Senátu zvolen Petr Pithart.

Podle některých politologů a ústavních právníků se právě zřízením Senátu stal náš ústavní systém odolnějším a méně náchylným k ovládnutí populisty či autoritáři nebo autokraty.


Ovládnutí obou komor našeho českého Parlamentu jedinou stranou se tím totiž stalo méně pravděpodobné ne-li nemožné. Do jaké míry se to daří, můžeme dnes porovnávat například se Slovenskem nebo s Maďarskem, kde mají parlamenty jednokomorové.

Obecně je vůbec zajímavé, že v adventním čase se událo poměrně hodně zásadních věcí, které potom měly vliv na formování české státnosti. V předvánočním čase roku 1918 se vrátil do vlasti Tomáš Garrigue Masaryk. V předvánočním čase roku 1938 se rozešly obě komory Národního shromáždění, aby se už nikdy nesešly.


V předvánočním čase roku 1992 byla přijata česká Ústava. A nyní si připomínáme, že v předvánočním čase roku 1996 se uskutečnila ustavující schůze českého Senátu.


Zdá se, že naše dějiny nevyhrazují čas adventu pouze zklidnění a rozjímání, ale v některých dobách i poměrně silným společenským a politickým aktivitám.


Pokud bych se tedy nyní před poslední čtvrtou adventní nedělí chtěl navrátit ke zklidnění a přemýšlení, potom bych především rád poděkoval. Často mi píšete a často se na mě obracíte. Někdy se spolu snažíme vyřešit nějaký problém nebo nedostatek.


Ne vždy je v mých silách pomoci, býváme však i úspěšní a to mě těší. Někdy se na mě obracíte s kritickými připomínkami a stížnostmi. Celá řada z Vás nerozumí a nemá ráda hádky politiků, neslušné chování a neplnění slibů. Ano, je to špatně a snižuje to důvěru v politiky a politiku.

Zároveň k tomu však dodávám, že politici jsou odrazem společnosti, lidí, kteří je volí. A proto prosím, abychom se někdy při vší třeba i oprávněné kritice také všichni zamysleli nad sebou a nad svým chováním. Jestli třeba také někdy nepřiléváme zbytečně oleje do ohně.


Kritika je každému nepříjemná, k životu ale patří a přijetí kritiky je velmi důležité a podstatné a dobrý politik a nejen politik by měl umět oprávněnou kritiku přijmout a měl by si takové kritiky i vážit.

Na závěr děkuji za všechna vyjádření podpory. Podpora a povzbuzení jsou ty nejhezčí dárky, které člověk může na Vánoce dostat, a proto prosím jimi nešetřete a zejména nezapomeňte na své nejbližší. Buďte ve chvále, podpoře a pomoci štědří nejen na Štědrý den, nýbrž klidně po celý rok.
Krásný Štědrý den a šťastný nový rok všem.