Blog Jihlavských listů

V minulém týdnu ve středu 31. května se konala brzy dopoledne první schůzka nejvyšších ústavních činitelů, kterou svolal poprvé nedávno zvolený prezident Petr Pavel. Schůzky se po více než třech letech zúčastnili všichni čtyři nejvyšší ústavní činitelé prezident Petr Pavel, předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, premiér Petr Fiala, předseda Senátu Miloš Vystrčil a jako host ministr zahraničních věcí Jan Lipavský.

Možná může být zajímavé, že ze všech účastníků středeční schůzky, jsem se té, která se konala naposledy za účasti všech čtyř nejvyšších ústavních před více než třemi roky 11. 3. 2020, účastnil pouze já a nemám na ni úplně nejlepší vzpomínky.

Projednávali jsme tam totiž tehdy mimo jiné i nestandardní chování čínské ambasády ve vztahu k mému zesnulému předchůdci předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi. Další vývoj situace byl takový, že jsem přestal být prezidentem Milošem Zemanem na další schůzky nejvyšších ústavních činitelů jako předseda Senátu zván.

Jsem rád, že po volbě Petra Pavla prezidentem se situace zásadně změnila. Naše první schůzka se konala v plném složení, proběhla ve velmi pracovní a zároveň příjemné atmosféře. Věřím, že budeme schopni všichni spolupracovat a normálně komunikovat. Považuji totiž za naši povinnost plnit své pracovní úkoly vyplývající z našich rolí a pozic a mezi tyto úkoly rozhodně patří pro Česko a jeho občany prospěšná koordinace naší činnosti.

Následně po skončení schůzky na Hradě jsme shodou okolností s panem prezidentem dopoledne nadále pokračovali ve společném programu. Prezident Petr Pavel se zúčastnil zahájení projednávání bodu v Senátu, jehož obsahem bylo představení a vyslovení souhlasu či nesouhlasu s žádostí prezidenta o souhlas se jmenováním ústavních soudců.

Přestože o projednávání souhlasu se jmenováním ústavních soudců bylo napsáno mnohé, považuji za nutné se k celému projednávání alespoň krátce vyjádřit.

Ve svém vystoupení v Senátu jsem zkráceně napsáno sdělil následující:

1. Rolí senátorek a senátorů je při vyslovení souhlasu či nesouhlasu se jmenováním posuzovat v nejširším slova smyslu charakter (morálka, světonázor, pevnost postojů, …) a erudici (odbornost, znalosti) kandidátů a nikoliv do posouzení započítávat, jak probíhal vlastní výběr (nominace) kandidátů.
2. Rolí prezidenta a jeho kanceláře je žádat o souhlas a nikoliv přesvědčovat, že není třeba již nad navrženými kandidáty přemýšlet a posuzovat jejich kvality, neboť je dle jejich názoru přeci zřejmé, že kandidáti museli být vybráni dobře. Není možné relativizovat právo senátorek a senátorů kandidáty nezávisle posoudit.
3. Není fér bez důkazů vyslovovat přesvědčení o snaze Senátu bojovat s prezidentem nebo se mu dokonce mstít. Ničemu to nepřispívá a nikomu to nepomáhá. Snahu za vším vidět za každou cenu souboj, střet, nepřátelství, mstu apod. byla vůči projevům a počínání naprosté většiny senátorek a senátorů velmi urážející a nefér.
   Jednoznačně takový přístup odmítám, a pokud se tak děje, je nutné, aby ti, kdo kritizuji, předložili důkazy, nikoliv spekulace, domněnky nebo zbožná přání. Nepomáhá to ani atmosféře ve společnosti, naopak ji to škodí. Mrzí mě, že jsem ze strany některých (nejen médií) preferenci tohoto přístupu cítil.
   Charakter debaty v Senátu potom jasně ukázal, že hledači senzací a sporů neměli pravdu. Debata byla férová, tvrdá a otevřená. Senát však velmi důstojně ve své roli obstál a to, co posuzoval a podle čeho se v naprosté většině senátoři rozhodovali, byl charakter a erudice soudců. Výsledkem byl souhlas se všemi navrženými. Ze 77 hlasů získala Daniela Zemanová 59 hlasů, Josef Baxa 63 hlasů a Jan Winter 64 hlasů.
   Osobně to vnímám tak, že přístupem k vyslovení souhlasu prezidenta republiky ke jmenování ústavních soudců Senát opět dokázal, že je tělesem svobodným, nezávislým a demokratickým.
   Vůbec to neznamená, že s prezidentem se musí Senát vždy shodnout, ale důvodem neshody nikdy nesmí být souboj nebo msta, ale rozdílný názor na kvalitu navržených. Tentokrát senátorky a senátoři názor pana prezidenta na to, že navrhuje kvalitní kandidáty potvrdili. Jsem přesvědčen, že to v naprosté většině udělali bez ohledu na to, zda jim je nebo není pan prezident sympatický. A věřím, že tomu tak bude i v budoucnu.

V uplynulém týdnu ve čtvrtek jsem měl možnost se zúčastnit předávání Čestného občanství a Cen města Jihlavy a Rady města Jihlavy. Byli ocenění skvělí lidé. Hokejista Jiří Holík, o naši paměť pečující Marie Bohuňovská, dlouhodobě úspěšně podnikající a o jiné se starající Rostislav Dvořák, kulturní scénu kultivující Jiří Varhaník a nezištně pomoci a ochraně napomáhající Marek Zemín.

V sobotu jsem se potom zúčastnil jubilejního desátého setkání rodáků v Dušejově a opět jsem mluvil s lidmi, kteří mnoho svého volného času věnovali přípravě krásné akce pro své rodáky a sousedy.
A již tento čtvrtek se tradičně zúčastním slavnostního udílení Záslužných medailí Kraje Vysočina v Horáckém divadle lidem, kteří významně přispěli k naší bezpečnosti a k fungování našeho integrovaného záchranného systému. Udílení Záslužných medailí Kraje Vysočina se vůbec poprvé zúčastní český prezident Petr Pavel.

Od čtvrtka do čtvrtka, tedy v osmi dnech jsem ne úplně namátkou vybral tři události. Každá z nich je trochu jiná, ale v jedné věci si jsou podobné. Ocenění města Jihlavy, organizátoři rodáků v Dušejově i medailisté ze Záslužných medailí Kraje Vysočina jsou lidé, kteří ostatním přinášejí pro život důležité radost, pohodu, příjemné zážitky, poučení z minulosti, ochranu majetků, zdraví a životů apod.

Jsem přesvědčen, že právě v dnešní době je ochota udělat něco pro druhé nebo druhé za jejich práci ocenit velmi důležitá. Když jsem byl v neděli na terezínské tryzně, tak několikrát ve vystoupení řečníků zaznělo, že pro náš spokojený život je nutné, abychom dokázali kromě svých zájmů a potřeb také napomáhat naplňování zájmů a potřeb těch okolo nás. Dlouhodobě totiž platí, že jedině společenství, ve kterém jsou lidé schopni nalézt rovnováhu mezi tím, co si berou a co dostávají a mezi tím, co dávají nebo konají pro své okolí, má šanci na dlouhodobou prosperitu a spokojený život.

V poslední době slýchávám, že jsme společností spíše sobeckou složenou z jedinců, kteří upřednostňují své zájmy a svůj prospěch ve smyslu vět: „Sami máme málo“ nebo „Šetřit nebo třeba stavět můžete, ale nesmí se to nijak dotknout mé peněženky nebo obecně mého dvorku.“

Mé zkušenosti opřené o konkrétní příklady z Jihlavy nebo z Dušejova jsou jiné. Samozřejmě nikdy to nebude ideální a vždy se jako o první budeme strachovat o své nejbližší. To však neznamená, že si neumíme pomoci a navzájem se podpořit a ocenit. Díky proto všem, kteří se snaží vyváženě brát a dávat. A skutečně velké poděkování těm, kteří dokáží více dávat než brát.

Začátek května je charakteristický nejenom jarním počasím, nýbrž také celou řadou akcí, které se vztahují ke konci druhé světové války. Poměrně často se jedná o akce na různých památných místech, které připomínají nějakou událost, která se váže ke konci druhé světové války.

Může to být například začátek Pražského povstání ve spojení s počátkem boje o Český rozhlas, hromadná poprava nevinných obyvatel Třeště zastřelením, připomínka osvobození Plzně u památníku Díky Ameriko nebo setkání u Památníku obětí druhé světové války v Krahulčí u Telče.

Míst, kde si připomínáme události spojené s koncem druhé světové války, je velký počet a uctění památky obětí bývá koncipováno různě.

Všichni obecně uznáváme, že připomínat historii je velmi důležité. Osobně si však nemyslím, že bychom se s tím neměli spokojit. Jsem přesvědčen, že poznat historii a seznámit se například s hrdinstvím českých rozhlasových reportérů, pražských povstalců nebo tragickými osudy obětí z Vězeňského dvora v Třešti nebo telčských občanů postřílených na konci války v Krahulčí je důležitou zprávou a upozorněním pro náš život současný i budoucí.

Měli bychom tedy více mluvit a informovat nejenom o tom, co se stalo a jak se to stalo, ale také o důvodech, které ke druhé světové válce a k událostem na jejím konci vedly. Je totiž důležité si uvědomit, jaké byly důsledky a následný vliv na naši budoucnost.

Proto je dobře, že v celé řadě květnových vystoupení zaznívají také upozornění, k čemu vede ustupování diktátorovi, k čemu vede tolerance mocenských zájmů a vznik závislosti na totalitních zemích. K čemu vede ignorování zla, které se nás netýká. K čemu vede zrada, zbabělost nebo naopak hrdinství a ochota obětovat se pro ostatní.

Všechna tato upozornění, všechna tato varování a všechny tyto výzvy bez naší pomoci, bez našich hlasů mlčící památná místa sama o sobě nikomu nesdělí. Jedná se o úkol nás lidí.

Bylo by totiž moc dobře, kdyby k nám naše historie a z ní plynoucí zprávy v podobě nahlas vyslovených upozornění, zkušeností a poučení promlouvaly častěji. Bylo by také moc dobře, kdybychom je dokázali sdělovat přitažlivějším způsobem a kdybychom tak k dlouhým řadám kytic a věnců dokázali ještě přidat i silné, hlasité, jasné a zajímavě sdělované zprávy a poučení plynoucí z obrovského množství konkrétních událostí a příběhů.

Žijeme totiž v době, kdy je to zvláště důležité. Pamětníků rychle ubývá a tak nám hrozí ztráta kolektivní paměti. Odtud je již jen krůček k tomu, abychom postupně začali brát věty typu: „Svoboda a demokracie nejsou zadarmo. O svobodu je třeba pečovat. Je třeba pomáhat i tam, kde se nás to netýká.“ a další dostatečně vážně. Je to důležité i proto, abychom zabránili opakování chyb, které jsme již v minulosti udělali. Tak to prosím mějme na paměti.

Až tento článek vyjde 25. 4. v úterních Jihlavských listech, bude probíhat právě druhý den dvoudenní Konference předsedkyň a předsedů parlamentů Evropské unie, na kterou do Prahy přijelo celkem 52 zahraničních delegací.

Znamená to, že kromě delegací parlamentů členských zemí Evropské unie v čele v naprosté většině s předsedkyní nebo předsedou se konference zúčastní delegace z mnoha dalších evropských parlamentů. Velký význam připisují pražské konferenci zejména kandidátské země Evropské unie, mezi které patří Albánie, Černá Hora, Severní Makedonie, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Moldavsko, Ukrajina a Turecko.

Celkem rozumím tomu, že tato velká hromadná setkání politiků zpravidla občany příliš neoslovují, pokusím se přesto alespoň několik zajímavostí sdělit.

Kromě společného dvoudenního zasedání, které probíhá ve vymezeném čase, jsou velmi důležitou součástí takovýchto hromadných setkání dvoustranné rozhovory, ve kterých se domlouvají společné postupy v oblasti například hospodářské nebo obranné politiky nebo třeba možnosti spolupráce v oblasti vědy, výzkumu nebo možnosti spolupráce jednotlivých parlamentů při řešení legislativních otázek a otázek zahraničněpolitických.

Výhodou totiž je, že jste schopni během tří dní stihnout třeba i více než deset dvoustranných rozhovorů a přitom nemusíte cestovat do deseti států a vše absolvujete ve třech dnech na jednom místě.
Velmi důležitá je proto příprava na takováto setkání, a to jak po obsahové stránce, tak po stránce vytváření reálného časového harmonogramu tak, aby se jednotlivé schůzky nepřekrývaly a aby bylo možné zároveň absolvovat i společné konferenční plenární zasedání.

Pokud se vše podaří, jak jsme naplánovali, osobně absolvuji (pro úterý již platí spíše, že jsem absolvoval) počínaje nedělním odpolednem, věřím, že až deset dvoustranných schůzek, a k tomu menší skupinové jednání s kandidátskými zeměmi.

Protože Senát a Poslanecká sněmovna mají celou konferenci na starosti jako hlavní organizátoři, znamená to, že s paní předsedkyní Poslanecké sněmovny Markétou Pekarovou Adamovou jsme každý z nás jeden zasedací den v době plenárního jednání moderovali a ve druhém dni vystupovali s úvodním projevem. Naším českým úkolem také bylo navrhnout témata konference a připravit koncept možných závěrů. Asi není příliš překvapivé, že hlavním obsahem konference byla debata o situaci na Ukrajině, o dalších možnostech pomoci a podpory Ukrajiny, obnovy Ukrajiny a druhý den byla hlavním tématem spolupráce demokracií a také nebezpečí strategické závislosti na autoritativních režimech.

Na závěr děkuji všem čtenářům, kteří dočetli můj článek až sem do samotného konce, za trpělivost a zájem. Považoval jsem za správné alespoň trochu přiblížit zevnitř, co přípravě takové velké mezinárodní konference předchází, a k čemu všemu vlastně taková setkání slouží.

Uvědomuji si, že jsem ještě nenapsal, že celá tato konference je (byla) vlastně jakýmsi završením našeho úspěšného evropského předsednictví a uzavřením jeho parlamentního rozměru. Věřím, že vše vyjde či vyšlo a vynaložená práce a energie se vyplatily. Mějte se pěkně.

Je krátce po Velikonocích – nejdůležitějších křesťanských svátcích. Velikonoční svátky a zejména Boží hod velikonoční nebo též Velikonoční neděle, jsou nejen oslavou a připomenutím Kristova zmrtvýchvstání a vykoupení celého lidstva, nýbrž také výzvou k zamyšlení nad naším počínáním a nad cestou, kterou jako jedinci, rodiny, země či celé lidstvo kráčíme.

Tradičně na Velikonoční neděli uděluje papež jako hlava katolické církve své požehnání Urbi et orbi (Městu (Římu) a světu) z lodžie Svatopetrské baziliky.

Požehnání je spojeno s papežovým projevem, ve kterém hodnotí uplynulý rok, předává pozdravy věřícím a také se vyslovuje k zásadním otázkám a výzvám současného světa.

Při pohledu na výsledky posledního sčítání lidu se zdá, že vliv papeže a římskokatolické církve u nás klesá. Zatímco v roce 1991 se k římskokatolické církvi v Česku hlásilo 39 % obyvatel, v roce 2021 to bylo již pouze 7 % obyvatel, což odpovídá shodou okolností hodnotě zjištěné i v samotné Jihlavě.
V dalších městech jihlavského okresu to bylo v roce 2021 v Brtnici 17 %, v Telči 16 %, v Polné 12 % a v Třešti 10 %. Pro zajímavost nejvíce obyvatel se k římskokatolické církvi v té době přihlásilo v okrese Jihlava v obci Dolní Vilímeč a to 47 % obyvatel.

Osobně se domnívám, že úbytek věřících oproti roku 1991 bude asi menší, neboť vyplnění kolonky o náboženské víře je v dotaznících sčítání lidu dobrovolné a nechuť lidí se státu s něčím svěřovat (na rozdíl například od někdy až naivní otevřenosti na sociálních sítích) roste.

Také se domnívám, že nemalá skupina našich obyvatel jsou tzv. nepraktikujícími katolíky, tj. lidmi, kteří se sice aktivně církevního života v katolické církvi neúčastní, ale ke svému katolictví se v podstatě hlásí.
Na závěr ještě krátce k projevu papeže Františka. Jeho nedělní slova, že se máme snažit objevovat cestu k dobru a jít vstříc naději a důvěře, byla v jasném kontrastu s bohužel stále častěji v naší společnosti vítězící cestou k závisti, sobectví a nedůvěře.

Právě v tomto smyslu jsme v poslední době vystavování obtížným zkouškám a je pro nás všechny – věřící i nevěřící – velmi důležité, jak v nich obstojíme.

Jestli obstojíme, to záleží na každém. Také platí, že každý z nás je originál a má při plnění svých životních zkoušek jiné podmínky. Proto, prosím, nezapomínejme na pomoc a podporu druhým.