Blog Jihlavských listů

Minulý týden ve středu 29. listopadu byla poslední středa před začátkem adventu. Tato středa je mezinárodním památným dnem a nazývá se Červená středa.

Červená středa je věnována připomínce všech lidí, kteří jsou pronásledováni pro svoji náboženskou víru. V tento den se zpravidla zapalují svíce a červeně nasvěcují některé budovy, neboť červená je barva krve a mučednictví, a světlo je symbolem naděje v temnotách.

Článek 15 Listiny základních práv a svobod říká, že „svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“
Pokud se podíváme do statistik, tak zjistíme, že více než polovina obyvatel světa, téměř 5 miliard lidí, žije v zemích, kde dochází k závažnému nebo velmi závažnému porušování náboženské svobody. Také zjistíme, že nejvíce jsou náboženské svobody porušovány v zemích s autoritářskými režimy, nebo v zemích, kde převažuje etnonáboženský nacionalismus nebo islámský extremismus.

Je tedy zřejmé, že na více než polovině světa není svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručena. Lidé, obyvatelé naší společné planety, se tam potýkají se zásadními problémy, které se bytostně dotýkají jejich existence, nemohou žít ani svobodně ani důstojně.

Naprostá většina z nich se dokáže přizpůsobit, snaží se obstát, překonávat problémy, prosadit se, vychovávat děti, radovat se ze života a žít. Naprostá většina z nich ale zároveň s tím alespoň pokukuje po svobodném světě, a když výjimečně přijde příležitost, tak zpravidla neváhají a do našeho svobodného světa odcházejí nebo přímo utíkají.

Je mi jasné, že jsem si na začátek adventu nevybral nejpříjemnější téma. Vím, že většina z nás vnímá advent jako období radostného očekávání příchodu „Spasitele“. Přesto jsem přesvědčen, že i další rozměry adventu, jako je vnímání adventu jako doby zklidnění, doby postní, doby pro přemýšlení, rozjímání, ztišení a dobročinnost nelze pominout.

V době, kdy píši tento článek, je první adventní neděle a lidé v rodinách zapalují první svíci na adventním věnci. Svíce by měla mít fialovou barvu, někdy se jí říká Svíce proroků na počest proroků, kteří předpověděli příchod „Spasitele“ a právě v tomto smyslu je první svíce symbolem Naděje.
Jsme v předvánočním čase a já bych nám všem chtěl velmi popřát, abychom při všech starostech, které prožíváme a naše životy v poslední době provázejí, neztráceli naději a víru.

Abychom si uvědomili, že žijeme v krásné a bezpečné zemi, většinou obklopeni přáteli a známými. Abychom si uvědomili, že máme velké štěstí, protože nemusíme pokukovat po svobodném světě a nemusíme tedy za svobodou nikam utíkat.

Abychom si uvědomili, že záleží nejvíce na nás samotných, zda budeme žít šťastně a důstojně.
Krásný a pokojný advent a požehnané vánoční svátky všem.


Společnost Post Bellum (přeloženo z latiny „post bellum“ znamená „po válce“) oceňuje od roku 2010 každoročně pamětníky útlaku komunistickým a nacistickým režimem. Mezi do dnešního dne 66 laureáty jsou váleční veteráni, političtí vězni, odbojáři, přeživší holocaustu, perzekvovaní spisovatelé či představitelé undergroundu, skauti, příslušníci církví a mnozí další.

V letošním roce jsem měl 17. listopadu možnost se opět zúčastnit, poprvé i za přítomnosti českého prezidenta, udílení cen Paměti národa, které probíhalo v Národním divadle a bylo také živě vysíláno Českou televizí. Přestože se může tedy zdát, že vše důležité bylo možné vidět v televizi, dovolím si přidat několik zajímavostí, které televize nezachytila a ani asi zachytit nemohla.

Před vlastním udílením Cen Paměti národa se vždy ještě koná rozšířené setkání Kolegia Paměti národa, kde je možné s laureáty Ceny Paměti národa osobně promluvit a blíže se i při osobním rozhovoru seznámit s jejich osudy.

Nezapomenutelným zážitkem pro mě bylo minulý týden setkání s laureátkou ceny Paměti národa paní Marií Klangovou. Marie Klangová, které je letos 99 let, se totiž, stejně jako kdysi já, narodila v Dačicích a do školy na reálku chodila, stejně jako kdysi já, do Telče.

Vyprávěla mi, že dobře znala nejen mého tatínka, ale na rozdíl ode mne potkala a pamatovala si také mého dědečka Bohumila Vystrčila (můj dědeček zemřel v roce 1947, já se narodil v roce 1960). Teprve v Praze v Národním divadle jsem shodou okolností zjistil, jak statečná žena se v roce 1924 v Dačicích narodila.

Co se týká vlastní odbojové činnosti Marie Klangové, kdy riskovala vlastní život a předávala jako nuceně nasazená v továrně na výrobu bomby V1 informace o konstrukčních prvcích této německé revoluční zbraně, o tom nijak zvlášť ani mluvit nechtěla.

Na otázku, zda se neobávala o svůj život, Marie odpověděla, že považovala za samozřejmé pomáhat v boji proti nacistům a že si nedovede představit, že by se zachovala jinak. K příběhu Marie Klangové je ještě na místě poznamenat, že za svoji činnost byla poté, co upadla v podezření, gestapem vyslýchána a krutě mučena. Přesto nikdy nikoho dalšího z odboje neprozradila.

Dalším oceněným z Vysočiny byl můj dlouholetý blízký známý Jan Litomiský z Vyskytné u Pelhřimova. Jeho životní příběh je mi dobře znám, přesto stojí za to si znovu a znovu i na osudu Jana Litomiského připomínat, jak bezohledným způsobem si Státní bezpečnost počínala. Ve vězení na Borech se Jan Litomiský potkával například s Václavem Havlem nebo Jiřím Dienstbierem.

Po propuštění z vězení Jan Litomiský v opoziční činnosti pokračoval a v roce 1987 se stal mluvčím Charty 77. Jeho krédo, že život nemáme brát jako kořist, ale jako dar a že pokud se budeme starat sobecky jenom a pouze o sebe, o svoji existenci, o svůj život, že na to můžeme doplatit až tak, že ho nakonec ztratíme, mi připadá i pro dnešní dobu velmi aktuální.

Na závěr již jenom v těchto listopadových dnech opakované velké poděkování všem nositelům paměti našeho národa, kteří se v těžkých dobách během svého života zachovali hrdinně či se nezpronevěřili svým životním postojům. Jejich odvaha postavit se v konkrétní chvíli svého života zlu nebo pomoci ostatním zásadně přispěla ke svobodě dnešní společnosti. Prosím, nezapomínejme na to.

Před více než dvěma týdny jsem končil svoji zahraniční cestu v Německu návštěvou v Česku asi méně známém Památníku Plötzensee. Památník se nachází na okraji dnešní věznice Plötzensee v berlínské čtvrti Plötzensee.

Součástí památníku je popraviště, které používali nacisté od roku 1933 do konce války. Celkem zde bylo popraveno asi 3000 osob z toho Němců asi 1500 a Čechoslováků asi 700.

Čechoslováky popravené v Plötzensee odsoudil v převážné většině Lidový soudní dvůr v Berlíně, z části pak berlínský zvláštní soud. V naprosté většině rozsudků převládají politické důvody jako například příprava velezrady, napomáhání nepříteli, vlastizrada, velezrada, zpravodajská činnost, špionáž a další.
Musím přiznat, že samotná prohlídka Památníku byla velmi deprimující a velmi jasně obnažovala zvěrstva, která nacisti páchali na všech, kteří se jakkoliv vzepřeli či jenom znelíbili ideologii německého národního socialismu.

Čechoslováci zaujímají mezi příslušníky jednotlivých národů, co do počtu popravených v Plötzensee, druhé místo, což je jedním z dokladů odhodlanosti obyvatel českomoravského protektorátu přispět k porážce nacistického Německa a obnovit tak samostatný stát. Mezi českými oběŤmi byli například odbojář Obrany národa Bedřich Homola, legendární odbojář a majitel restaurace U rozvědčíka Jaroslav Franěk nebo komunistický novinář a odbojář Julius Fučík.

Na svoji návštěvu Plötzensee jsem si znovu velmi intenzivně vzpomněl při své čtvrteční návštěvě bývalého popraviště pankrácké věznice v Praze. Zde byly v říjnu 2022 nalezeny ostatky politických vězňů popravených a zemřelých v letech 1948 až 1965. Výzkumný projekt, na němž spolupracovaly Archeologický ústav Akademie věd ČR, Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR a Národní archiv ČR a další, nálezy úlomků kostí se známkami po spálení propojil se jmenným seznamem 69 politických vězňů, jejichž urny byly v pankrácké věznici uloženy, a na rozkaz ministra vnitra Lubomíra Štrougala v roce 1961 zničeny vysypáním na bývalém pankráckém popravišti.

Po těchto zjištěních Vazební věznice Pankrác zveřejnila seznam 69 jmen a obrátila se na pozůstalé. Mezi těmi, jejichž popel byl v roce 1961 na místě vysypán, mohou být například novinář Záviš Kalandra odsouzený k trestu smrti spolu s Miladou Horákovou nebo Jaroslav Kysela, nejmladší z obětí, osmnáctiletý rodák z Chotěboře, který se pokusil utéct z jáchymovského lágru. Ve čtvrtek 2.11. 2023 se na tomto místě posledního odpočinku konalo pietní shromáždění a zádušní mše, které se zúčastnil poměrně velký počet pozůstalých.

Uvědomuji si, že článek, který jsem napsal, není jednoduché a ani příjemné čtení. Považoval jsem však za důležité to udělat proto, abych znovu upozornil na podobnost dopadů a důsledků nacistické a komunistické ideologie na lidské životy a vzdal čest památce všem, kteří se jakkoliv ozvali nebo vzepřeli těmto hrůzným ideologiím. Někteří na to doplatili nejen ztrátou života, ale dokonce nemají ani svůj hrob.
Proto bych velmi rád vyslovil velkou úctu a velké poděkování všem, kteří se zasloužili a zasluhují o to, že umožní pozůstalým se dopátrat osudů svých předků. Je strašlivé, když lidé nemají hroby jenom proto, že si to režim nepřál. Je naší povinností a základním projevem lidství a humanity alespoň dodatečně osudy popravených dohledávat a místa posledního odpočinku nalézat.

Blíží se 28. říjen a my si budeme připomínat 105 let od vzniku samostatného Československa. Jedná se o jeden z našich nejvýznamnějších státních svátků. Prezident české republiky uděluje v tento sváteční den na Pražském hradě státní vyznamenání, výročí doprovází celá řada dalších shromáždění a jiných akcí.
Při příležitosti návštěvy předsedy rumunského senátu Nicolae-Ionela Ciucă jsem měl možnost si tak v pondělí společně s ním připomenout událost, která možná není tolik známá, ale byla pro vznik samostatného Československa a zejména potom pro naše další vztahy s Rumunskem velmi důležitá.
Dne 28. října představitelé Národního výboru (československého), kterými byli „Muži 28. října“ Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár vyhlásili v Praze samostatný československý stát. Po vyhlášení samostatnosti se konaly zejména v Praze demonstrace, kterými lidé vyjadřovali svou radost.

Naši političtí představitelé si v té době uvědomovali nebezpečí potlačení těchto demonstrací silou a apelovali na rumunské jednotky ubytované v Lichtenštejnském paláci v Praze, aby proti demonstrantům nezasahovaly. Rumunští vojáci tento apel vyslyšeli, neuposlechli rozkaz svých nadřízených a odmítli střílet do demonstrantů. Navíc později vytvořili v Praze Rumunskou legii, organizaci, která „poskytla pomocnou ruku Čechům“ a podporovala osvobození Sedmihradska a Banátu. Konkrétním posláním legie bylo sdružovat rumunské vojáky z území Čech a Moravy a transportovat je domů.

Solidarita prokázaná Rumuny při vyhlášení nezávislosti Československa představovala počátek úzkého vztahu rumunsko-československé spolupráce na úrovni politické, ekonomické, vojenské, ale i lidské. V Praze se později na úrovni vlády a československé armády vedly debaty o tom, jakým způsobem by Československo mělo projevit svou vděčnost plukům Rumunů ze Sedmihradska, kteří odmítli vyjít z kasáren a potlačit demonstrace Pražanů. Generál Josef Bílý, velitel Zemského vojenského velitelství Praha a první hlavní velitel protinacistické odbojové organizace Obrany národa, nakonec přišel s myšlenkou zhotovení pamětní desky. Dne 28. října 1933, u příležitosti 15. výročí vyhlášení samostatnosti Československa, byla na průčelí Lichtenštejnského paláce, v němž v té době sídlilo vojenské velitelství v Praze, odhalena pamětní deska.

Pro Jihlavsko, Telčsko a celou Vysočinu je možná zajímavé, že deska byla slavnostně odhalena také za účasti tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Františka Staňka, který vystudoval telčskou reálku a právě na Vysočině měl své kořeny. Deska byla následně zničena po roce 1939 během nacistické okupace.
Považuji za symbolické a bylo pro mě velkou ctí, že jsme společně s předsedou rumunského Senátu Nicolae-Ionela Ciucă mohli včera 23. října provést obnovené odhalení desky.

Odhalení desky právě v této době totiž vnímám zároveň také jako symbolický vzkaz, že je i naší povinností se chovat stejně, jako se před 105 lety zachovali rumunští vojáci. Podporovat svobodu a právo na samostatnost a suverenitu.

Sobotu 30. září a neděli 1. října jsem strávil na Slovensku. V Košicích se konal jubilejní 100. ročník nejstaršího maratónského běhu v Evropě s názvem Mezinárodní maratón míru nebo též Košický maratón. S kolegy senátory Janem Pirkem a Ondřejem Šimetkou jsme využili pozvání místopředsedy Národní rady Slovenské republiky Gábora Grendela a zaběhli jsme si společně půlmaratón.

Přestože se jednalo o naši soukromou cestu, nevyhnuli jsme se v rámci různých setkání debatám o situaci na Slovensku, zejména ve vztahu k volbám, které na Slovensku právě probíhaly.

Protože jsme na Slovensku byli vlastně v den voleb (sobota 30. září) a následně ještě první den po volbách (neděle 1. října) mohl jsem živě sledovat a prožít komentáře, jak v den voleb, tak následně ihned po volbách. Pokusím se pro čtenáře alespoň stručně popsat skutečnosti, které mě snad nejvíce zaujaly.

Zklamání z rozporů a způsobu práce bývalé vlády
V podstatě ve všech rozhovorech v den voleb, které jsme vedli, jsem cítil velké zklamání Slováků z fungování již bývalé vlády Igora Matoviče. Bylo evidentní, že lidem na Slovensku velmi vadily neustálé spory a celková rozháranost uvnitř vládní koalice, která nakonec vedla i k jejímu rozpadu. Rovněž velmi kriticky byla hodnocena práce a nekompetentnost některých ministrů. Hned několik Slováků mi přitom zároveň řeklo, že byli na počátku velkými příznivci nově vzniklé vládní koalice a že s vládou Igora Matoviče spojovali svá optimistická očekávání.

Významná akceptace dezinformací
Druhým poznatkem, který vycházel i z průzkumů, bylo, že na Slovensku je pohled na ruskou agresi na Ukrajině vůči Rusku méně kritický než je tomu například u nás. Součástí volební kampaně se totiž skutečně stala i tvrzení, že Rusko nelze vykreslovat pouze jako agresora a věty typu, že je to východ, odkud vždy především přicházel mír, byly dokonce součástí kampaní některých ve volbách velmi úspěšných politických stran. Osobně si myslím, že akceptace různých typů dezinformací a nesmyslných spekulací částí slovenského obyvatelstva měla na výsledek voleb nemalý vliv.

Sčítání výsledků voleb
Pravděpodobně většina z Vás ví, že na Slovensku se volí pouze jeden den od 7:00 hodin do 22:00 hodin, a že každá strana má pro celý stát pouze jednu kandidátku, na které je 150 kandidátů. Sčítání výsledků bylo, oproti tomu na co jsme zvyklí u nás, relativně pomalé, data nabíhala nikoliv kontinuálně, ale vždy po deseti minutách. Možnost dohledávání výsledků podle krajů nebo obcí v průběhu sčítání jsem na webu slovenského statistického úřadu vůbec nenalezl.

Osobně jsem přesvědčen, že výsledek slovenských voleb si zaslouží podrobný rozbor a že v sobě skrývá mnohá poučení. Co bude následovat na Slovensku po volbách zanedlouho uvidíme. Věřím, že vládám obou zemí bude nadále jasné, že vzájemná spolupráce a korektní vztahy jsou vždy výhodnější než nálepkování a vytváření příkopů. Pravdou však je, že jedním z předpokladů dobrých vztahů je uznávání a respekt k obdobným principům a obdobné hodnotové zakotvení.