Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Nejlepší možnost

Miloš Vystrčil | Středa, 18. 1. 2023 v 9:11

Za méně než 14 dní, v sobotu 28. ledna odpoledne, bude jasné, kdo bude příštím prezidentem naší republiky.
Nemám v úmyslu využívat tohoto článku k doporučením koho volit ve druhém kole. Dovolím si však v souvislosti s ukončeným prvním kolem prezidentské volby nabídnout polemiku.
Jedná se o polemiku s názorem, o kterém se mi zdálo, že byl před prvním kolem prezidentských voleb preferován a do jisté míry také bohužel zohledňován i při míře medializace prezidentských kandidátů.
Asi nejsem sám, kdo se v prvním kole setkal s názorem, že pokud někdo chce v prvním kole prezidentských voleb volit kandidáta, který nemá podle průzkumů veřejného mínění šanci na postup do druhého kola, tak že se nechová správně, nebo alespoň že se nechová rozumně.
Tento názor býval zpravidla zároveň provázen doporučením, aby voliči při volbě tedy vybírali pouze z těch kandidátů, kteří mají podle průzkumů šanci postoupit do druhého kola voleb.
Přestože znám zdůvodnění těchto doporučení, nemohu souhlasit. Jsem v souladu se svými životními zkušenostmi a životním osudem přesvědčen, že pokud je to jen trochu možné, měli bychom se v životě vždy chovat takovým způsobem, abychom z možností, které se nabízejí, zvolili tu nejlepší.
Výběr nejlepší možnosti z těch, které jsou k dispozici, totiž považuji za jeden ze základních principů a předpokladů úspěšného rozvoje a úspěšné cesty životem vůbec.
Jsem přesvědčen, že pokud tak nečiníme, pokud v životě nevybíráme nejlepší možnost, která je k dispozici, potom popíráme sami sebe a svoji přirozenost. Popíráme svoji přirozenou touhu dosáhnout toho nejlepšího, popíráme svoji přirozenou touhu nevzdávat se bez boje, popíráme svoji přirozenou touhu prosazovat svůj názor a své přesvědčení.
Právě tyto vlastnosti, tyto postoje, vedly přece v naší historii, v naší minulosti k pokroku, k novým objevům, k nečekaným nebo obdivuhodným výsledkům.
Ano, je pravdou, že volba nejlepší možnosti bývá někdy složitá a nebezpečná, že někdy se může někomu zdát, že riziko je příliš vysoké a že než volba nejlepší možnosti je vlastně lepší volba menšího zla nebo sázka na jistotu.
I tak je možné fungovat a žít a připouštím, že mohou v životě nastat situace a okolnosti, kdy nic jiného nezbývá.
Nemyslím si však, a výsledky mi daly za pravdu, že jsme v této situaci byli před prvním kolem prezidentské volby. Ti, co nevolili svoji nejlepší možnost, nýbrž na jistotu, svojí volbou nic nezměnili.
Pouze svojí volbou na jistotu, nikoliv tedy pro ně nejlepší možnosti, jenom posílili jinou volbu než tu, kterou považují za nejlepší, a tím zkreslili celkový pohled na rozložení skutečných preferencí pro jednotlivé kandidáty.
Vím, že číst tento článek asi nebyla velká zábava, ale omlouvám se, považoval jsem za nutné to napsat a vysvětlit svůj názor.
Mnohem důležitější však je, jít v pátek 27. 1. nebo v sobotu 28. 1. volit ve druhém kole prezidenta a zvolit tu nejlepší možnost.

Rozpačité výročí

Miloš Vystrčil | Čtvrtek, 5. 1. 2023 v 9:13

Mám ještě v živé paměti, jak jsme v roce 2018 slavili 100 let od založení samostatné Československé republiky a jaká to byla nejen na Masarykově náměstí v Jihlavě sláva.
Na Nový rok 1. ledna 2023 jsme si připomínali 30 let od vzniku naší samostatné České republiky. Samozřejmě vím, že stovka je kulatějším výročím než třicítka, ale přesto jsem si říkal, že je vlastně docela s podivem, že si nějak asi podvědomě ta kulatá nebo půlkulatá výročí vzniku samostatné České republiky moc nepřipomínáme.


Asi si společně se mnou řeknete, že důvod se nabízí. Rozdělení České a Slovenské federativní republiky na dva samostatné státy Česko a Slovensko 1. ledna 1993 nebylo alespoň na české straně provázeno žádným nadšením. Většina z nás to brala jako výsledek dlouhotrvajících neshod na uspořádání základů jednotného státu Čechů, Slováků a dalších národů již ne zdaleka tak početných.
Na tomto zdůvodnění bude jistě velký kus pravdy. Přesto si myslím, že bychom se ve vzpomínce a také s určitým uznáním měli alespoň v době výročí k rozdělení a vzniku samostatného Česka vracet.
Nakonec na Slovensku vždy 1. ledna uděluje prezidentka či prezident státní vyznamenání a řády, u nás, jak víme, se tak děje 28. října, byť i u nás je i 1. leden tzv. řádovým dnem a je možné k tomuto datu řády a vyznamenání udělovat.


Protože je krátce po 30. výročí vzniku naší České republiky dovoluji si to připomenout. Není totiž vůbec samozřejmostí, že se dva národy dokáží rozejít pokojně a smírně a udržovat spolu i po rozdělení v podstatě 30 let velmi dobré sousedské vztahy.


Rovněž stojí za zmínku, že česká Ústava, která byla napsána velmi rychle a schválena 16. prosince 1992, se velmi osvědčila. Za celou dobu své třicetileté existence prošla pouze osmi změnami, z nichž pouze 2 byly zásadnějšího významu. Tyto dvě změny se týkaly umožnění našeho vstupu do Evropské unie a uzákonění přímé volby prezidenta republiky – ostatně první kolo přímé volby prezidenta proběhne zanedlouho 13. a 14. ledna, tak nezapomeňte jít volit. Ale nazpět ještě jedna věta k české Ústavě. Obecně panuje mezi odborníky shoda, že tomu není tak, že bychom těmi osmi změnami naši Ústavu nějak vylepšili, spíše je tomu naopak.


Na závěr i pro povzbuzení do nadcházejícího roku dodávám, že za těch 30 let máme za sebou jako občané České republiky velký kus práce. Žijeme ve svobodné, demokratické, suverénní a samostatné zemi. Naše země je vyspělá a těší se slušné mezinárodní autoritě. Zažíváme radosti a máme také problémy. Začínající rok bude složitý. Abychom obstáli, měli bychom táhnout za jeden provaz, být solidární, soudní, slušní, pracovití a respektovat se navzájem. V minulosti jsme to mnohokrát dokázali a není důvod, proč bychom to neměli zvládnout i tentokrát.


Přeji nám všem zdravý a požehnaný rok 2023.

Tak jsme druzí, no a có, no a có, no a có

Miloš Vystrčil | Čtvrtek, 15. 12. 2022 v 8:17

V říjnu v roce 2019 jsem napsal článek s názvem „Tak jsme první, no a có, no a có, no a có, … Článek mimo jiné zmiňoval velký úspěch obce Třeštice, která v soutěži Vesnice roku získala v roce 1. místo v celostátním kole Oranžové stuhy. Jinak řečeno, obec Třeštice byla vyhodnocena ze všech obcí v České republice jako nejlépe spolupracující obec s dobrovolnickými organizacemi a podnikateli v zemědělské oblasti na ochraně a rozvoji venkova.

Zastupitelé Třeštice po vítězství slavili zisk Oranžové stuhy v roce 2019 tradičním třeštickým popěvkem „Tak jsme první, no a co, no a co, no a co, …“ a v té době si asi nepřipouštěli, že se soutěže Vesnice roku zúčastní znovu a že budou aspirovat na celostátní vítězství v té nejprestižnější kategorii, ve které se soutěží o zisk Zlaté stuhy.

Jak to nakonec všechno dopadlo, napovídá nadpis tohoto článku. Třeštice skončila v roce 2022 v celostátním kole v nejprestižnější soutěži o Zlatou stuhu na 2. místě a zaznamenala tak další obrovský vpravdě historický úspěch. Zároveň Třeštice ještě v internetovém hlasování získala Cenu veřejnosti.

Velmi gratuluji a smekám přede všemi obyvateli Třeštice. Starosta Martin Kodys mi několikrát zdůrazňoval, že do soutěže se zapojila doslova celá obec. Na vyhlašování výsledků v Hlavním sále sídla českého Senátu jsem byl na obce z našeho senátního obvodu opravdu hrdý. V krajském kole získala ještě Modrou stuhu za společenský život v Kraji Vysočina obec Smrčná. Rovněž velmi blahopřeji. A děkuji i všem dalším, kteří aktivně rozvíjí a podporují život na našem venkově.

Právě i v souvislosti s mými zkušenostmi z fungování obcí v mém senátním obvodu mě zarazilo některými ekonomy představené tvrzení, že slučováním obcí bychom mohli ušetřit.

Upřímně, opravdu nevím jak. Slučováním obcí se přece počet sídel, ve kterých žijí lidé, nezmění. Zároveň věřím, že snad nikdo nechce, aby se lidé hromadně stěhovali z malých sídel do měst a venkov se tak postupně stával stále méně obydleným. To by samo o sobě přineslo úpadek a celé mi to tedy připadá jako nedomyšlené.

Také si moc neumím představit, že by se o malou obec, při zachování kvality života, dokázali při vší úctě postarat úředníci z města stejně kvalitně a za stejně nízké náklady, jako to dokáže v obci zvolený starosta a obecní zastupitelstvo. I dnes mají nakonec městské části osadní výbory, se kterými osvícení starostové měst spolupracují.

Samozřejmě netvrdím, že ve všech malých obcích vše funguje dokonale a mohou existovat případy, kdy je sloučení s městem nebo jinou obcí pro obě strany výhodné. Ale navrhovat hledání úspor násilným hromadným slučováním malých obcí mi připadá nelogické.

Jediným relevantním argumentem je nárůst byrokracie a komplikovaná administrativa, kterou neuvolnění starostové na malých obcích bez úřednického aparátu někdy obtížně zvládají. Tady však jako cestu vidím minimalizaci výkonu státní správy na malých obcích a navýšení povinností obcí s rozšířenou působností pro celý obvod.

Kromě šťastných Vánoc si nám všem tedy dovoluji popřát, abychom si dokázali nezávidět, abychom dokázali poděkovat a pochválit, abychom si dokázali vážit a ocenit poctivou práci všech a je jedno, zda jsou obyvateli malé nebo velké obce.

Rozpaky a obavy

Miloš Vystrčil | Středa, 30. 11. 2022 v 9:10

Že v současné době probíhá mistrovství světa ve fotbale v Kataru, jsme asi zaznamenali skoro všichni. Přiznávám, že patřím mezi fotbalové fanoušky, a pokud je to možné, snažím se alespoň některé zápasy sledovat. Poté, co jsem měl možnost o víkendu zhlédnout hned několik zápasů, mě zaujala jedna věc. Jako v podstatě nezaujatý divák jsem při sledování chování hráčů nabyl pocitu, že tiše tolerovanou součástí hry se stává stále častěji a silněji i snaha oklamat rozhodčího.

Jinými slovy:

Zdá se mi, že běžnou součástí hry zvané fotbal se na té nejvyšší úrovni paradoxně stává, že hráč tvrdí nebo gestikuluje, že nefauloval, i když je evidentní, že fauloval a on to musí vědět.

Zkrátka a dobře běžnou a v podstatě stále více akceptovanou součástí hry se stává snaha oklamat rozhodčího, tedy nepřiznávat pravdu, rozhodčímu přesvědčivě lhát, tvrdit opak a rozhodování mu maximálně ztěžovat.

Přiznávám, že mi tohle zařazení snahy oklamat rozhodčího jako v podstatě akceptované součásti fotbalového zápasu velmi vadí a tolerance k těmto snahám ve mně vzbuzuje velké rozpaky a obavy.

Když jsem trénoval v Telči mladší žáky, bylo normální, že vzájemný zápas dvou týmů pískal zpravidla jeden z trenérů. Přesto s férovým řízením zápasu nebyl problém. Mladí fotbalisté totiž považovali za normální, že se k faulu nebo poslední teči před zahráním míče do autu přiznávají. Vůbec by je nenapadlo, že snaha oklamat rozhodčího lhaním, simulováním, divokou gestikulací má být součástí hry.

Každý sport, tedy i fotbal, by přece měl být o fair play, o tom, že se k faulu nebo tečování míče přiznám nebo skutečnost akceptuji a ne že se snažím přesvědčit druhé, že tomu tak nebylo, i když vím, že to není pravda.

Osobně jsem přesvědčen, že tento typ chování začíná do naší společnosti bohužel ve všech možných oblastech včetně politiky stále více pronikat a zakořeňovat.

Teze, že není přirozenou povinností se při jednání, debatě, diskusi, soutěžení, soupeření, setkávání chovat čestně a poctivě a hrát fair play, ale že je vlastně povinností „rozhodčích“ naše případné klamavé snahy odhalit, se začíná pro mě nepochopitelně stále více stávat společensky tolerovaným principem.

Považuji to za nepřijatelné a dlouhodobě společensky nesmírně škodlivé. Jedním z okamžitých výstupů je nárůst nedůvěry a nutnost posílení kontroly a s tím souvisejícího nárůstu byrokracie, počtu pravidel a drahých kontrolních nástrojů.

Obecně se pak jedná o popření základního smyslu sportu a sportovního soutěžení s velmi nebezpečnými dopady do fungování celého lidského společenství a našeho hodnotového systému.

Venkov a malotřídka v Urbanově

Miloš Vystrčil | Sobota, 3. 9. 2022 v 11:53

Jako pro bývalého učitele je pro mě 1. září především začátkem školního roku. Jako starosta jsem se potom vždy těšil na
vítání prvňáčků. Je úžasné být u toho, když vyparáděné děti se svými rodiči, někdy i prarodiči, přicházejí do školy, aby společně zahájili další životní etapu.

Ve škole se totiž neučíme jenom číst, psát a počítat. Dobrá škola je pomocníkem a kamarádem, dobrá škola pomáhá připravit na život.

Jako původně středoškolský učitel jsem poznal život a fungování v malotřídkách až později. Velkou zásluhu na tom má ředitel malotřídky v Urbanově Hynek Vohoska. Pozval mě před mnoha lety na urbanovský školní Den Země a byl to skutečný
zážitek.

Jsem přesvědčen, že právě venkovské školy a zvláště potom malotřídky jsou nesmírně důležitou součástí života na venkově a moc jim fandím a všem, kteří je podporují, děkuji.

Zároveň děkuji za včerejší možnost zúčastnit se prvního školního dne v malotřídce v Urbanově. Je to pro mě zvláště významné
také proto, že do urbanovské školy chodila před mnoha lety moje maminka.

Zveřejněno 2. 9. 2022 v Jihlavských listech.

K fungující škole patří spokojené děti, spokojení rodiče a spokojené učitelky. Na fotografii to vypadá, že se to v Urbanově daří.
S prvňáčkem Davidem jsme si podali ruku. Slíbil, že se bude učit :).

Zadavatel: Koalice ODS, KDU-ČSL, TOP 09/Zpracovatel: MARES Pro s.r.o.




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I