Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Stavební zákon – všichni senátoři pro zamítnutí

Miloš Vystrčil | Středa, 14. 7. 2021 v 15:10

Ve čtvrtek 1. července jsme v Senátu projednávali návrh nového stavebního zákona.

Zákon byl tak postoupen z Poslanecké sněmovny do Senátu po schválení ve sněmovně těsnou většinou 92 hlasů, když k přijetí zákona bylo potřeba minimálně 88 hlasů.

V Senátu jsme stavebnímu zákonu věnovali maximální pozornost. Již při jednání v senátních výborech bylo evidentní, že pro většinu senátorů bude nepřijatelná v zákoně obsažená postupná demontáž smíšeného modelu veřejné správy, která by ve svém důsledku přinesla další vzdálení služeb občanovi (zrušení desítek malých stavebních úřadů).

Také bylo zřejmé, že bude pro senátory nepřijatelné prodražení celého procesu o personální a provozní náklady v řádu miliard korun, snížení kompetencí samospráv v oblasti územního plánování, vodního hospodářství nebo péči o zeleň.

Za naprosto pochybný považuji i způsob projednávání celého zákona. Působí od vlády nekompetentně a nedůvěryhodně, když jsou zásadní změny do zákona vtěleny až při projednávání v Poslanecké sněmovně pozměňovacími návrhy.

Nedivím se proto, že se zákonem nesouhlasí jednomyslně kraje, obce, města a naprostá většina profesních organizací.

Senátoři jsou úzce spojeni s praktickým životem ve svých regionech a i proto vrátili zákon Poslanecké sněmovně s jednomyslným návrhem na zamítnutí.

Pravděpodobně již v tomto týdnu bude známo, jak na návrh na zamítnutí stavebního zákona reagovala Poslanecká sněmovna. Pokud sněmovna hlasy 101 a více poslanců Senát přehlasuje, dopustí se poslanci, kteří budou hlasovat pro přehlasování senátního veta, dle mého názoru zásadního pochybení. Bude totiž zřejmé, že byli ochotni se v tomto případě řídit jiným imperativem, než je zájem obcí, měst a krajů, a tím i většiny obyvatel.

Vzdělání jako cesta

Miloš Vystrčil | Středa, 23. 6. 2021 v 8:18

Na konci května navštívil Česko předseda Národního shromáždění Korejské republiky (pro nás Jižní Korea) Park Byeonseug. Ti zasvěcenější asi tuší, že jeden z důvodů větší aktivity Jihokorejců v České republice v poslední době je jejich zájem o účast v tendru na výstavbu náhradního jaderného bloku v Dukovanech. Témat k rozhovorům však bylo mnohem více.

Nevím, do jaké míry je například známo, že turisté z Jižní Koreje byli před covidem pro český turistický ruch velmi významnými klienty a samozřejmě je v našem zájmu, aby se opět návštěvy relativně movitých jihokorejských turistů obnovily. Ideální jsou samozřejmě delší pobyty s návštěvou mimo Prahu. Pana předsedu Parka jsem samozřejmě pozval k nám na Vysočinu a v žertu jsem ho i vyzkoušel z našich vysočinských památek UNESCO.

Pro mě však vůbec nejzajímavější byla diskuse o atmosféře, která panuje v Jižní Koreji v oblasti školství a vzdělávání vůbec. V Jižní Koreji je totiž dlouhodobě rozšířen a podporován tzv. „kult vzdělanosti“. Pokud se zeptáte, co tím mám na mysli, tak vše lze velmi zjednodušeně vysvětlit uvedením informace, že v Jižní Koreji se až 80% mladých lidí snaží vystudovat vysokou školu a že se jim to skutečně daří.

Osobně mě to velmi překvapilo, kromě jiného i proto, že u nás v poslední době zaznamenávám stále častěji názory, že začínáme mít příliš mnoho vysokoškoláků a že ubývá řemeslníků a že máme velký nedostatek dělnických profesí. A že za chvíli nebude nikoho, kdo by byl ochoten dělat tzv. rukama.

Nechci tato tvrzení nijak popírat, jenom mi to nějak s tím jihokorejským trendem důrazu na růst a péči o co nejvyšší vzdělání u co největšího počtu lidí nejde dohromady.

Když se potom podíváme v delším časovém horizontu na růst ekonomik Česka a Jižní Koreje, tak potom je naprosto zřejmé, že Jižní Korea se z chudé země stala jednou z ekonomicky nejvyspělejších zemí díky téměř raketovému hospodářskému růstu. A pokud jsem se zeptal na důvody, tak jako jednoznačně hlavní byl uveden právě důraz na vzdělání.

V souvislosti se vzdělaností a vůbec péčí o výchovu a vzdělávání mi také pan předseda Park Byeonseug několikrát zdůraznil, že jsou přesvědčeni, že právě velký pokrok v úrovni vzdělání Jihokorejců byl zásadní i pro demokratizaci Jižní Koreje a její jasné směřování k dodržování demokratických principů a zásad.

Je mi naprosto jasné, že Češi nejsou a nikdy nebudou jako Jihokorejci, přesto jsem přesvědčen, že právě přístup Jižní Koreje k podpoře vzdělanosti a moderního školství by pro nás mohl být inspirací a třeba i poučením. Důraz na vzdělání je totiž nejen dobrým východiskem pro ekonomickou prosperitu, ale i pro svobodný a spokojený život.

DIOD slavil

Miloš Vystrčil | Čtvrtek, 10. 6. 2021 v 8:19

Bohatství a vyspělost společnosti lze měřit různě. Všichni známe ekonomická kritéria, jako je například průměrná mzda nebo roční hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele. V oblasti zdravotnictví můžeme použít počet lékařů nebo počet lůžek v nemocnicích na 1000 obyvatel, v oblasti sociální může být tím hodnotícím kritériem například počet míst v domovech pro seniory nebo výše průměrného důchodu. A tak bych mohl pokračovat.

Věřím, že se většinově shodneme na tom, že jednou z oblastí, jejíž úroveň ukazuje na vyspělost společnosti a kvalitu našeho života, je také kultura, respektive s ní těsně spojená míra svobody a šíře různorodosti našich možností volby kulturních žánrů.

Skoro se tomu ani nechce věřit, že tomu v tomto roce bylo již 10 let, kdy se do života v Jihlavě a vlastně i na celé Vysočině zapojilo Divadlo otevřených dveří, zkráceně DIOD.

Jsem přesvědčen, že právě zapojení DIODu do kulturního a leckdy i oblast kultury přesahujícího dění na Vysočině bylo před deseti roky krokem, který zásadním způsobem umožnil mnohem širší prezentaci alternativních kulturních scén na Vysočině.

Toto rozšíření možnosti volby a příležitosti se projevit a prezentovat, bylo kromě jiného především jasným projevem posílení svobody a možností svobodného projevu.

Velmi zajímavou a do jisté míry symbolickou skutečností je navíc v tomto světle fakt, že DIOD provozuje Sokol Jihlava. Ten, kdo zná historii, tak ví, že role Sokola při rozhodování o tom, kdo bude provozovat DIOD, byla z velké míry předurčena existujícím vlastnickými vztahy. Přesto nebo právě proto vznik DIODu právě v prostorách Sokola považuji za příznačný a vlastně svým způsobem navazující a posilující historii, myšlenky i charakter Sokola.

Při příležitosti oslav desátých narozenin Divadla otevřených dveří je také nutné připomenout významnou roli města Jihlavy. Je tomu totiž tak, že jednou z rolí samospráv je nezapomínat na podporu nejen těch hlavních, nýbrž i těch alternativních proudů a záměrů. Ně-které instituce a organizace totiž nebudou nikdy prospěšné tím, že tzv. vydělávají peníze, ale jsou a budou prospěšné tím, že přináší nabídku podívat se na svět z různých směrů a úhlů, jsou a budou prospěšné tím, že umožní zájemcům poznávat role a věci, které nejsou vždy a všem běžně dostupné.

Na závěr tedy vlastně již jen zbývá napsat, že Divadlo otevřených dveří – DIOD je znovu v plné síle a připraveno rozdávat radost a pohodu nebo třeba i náměty k zamyšlení nebo vybízet k neotřelým pohledům na náš život. Pokud máte chuť, doporučuji toho využít. Máme totiž štěstí, ne ve všech zemích dnes může „divadlo otevřených dveří“ fungovat.

Utrácení a odpovědnost

Miloš Vystrčil | Čtvrtek, 27. 5. 2021 v 8:23

Občas se stane, že rodina se obtížně dohaduje na prioritách. Zatímco například maminka by chtěla namísto dosluhujícího nové vybavení do kuchyně a tatínek preferuje z důvodu bezpečnosti například koupi nového auta, tak děti by rády moderní počítače a telefony, aby lépe zvládaly on-line výuku a mohly být v optimálním spojení s kamarády a spolužáky.

Ve všech případech se tedy jedná o přání potřebná. Zároveň bývá při pohledu na rodinný rozpočet zřejmé, že současnou koupi nového vybavení kuchyně, nového auta a nových počítačů a telefonů si rodina dovolit nemůže, protože by se musela zadlužit do té míry, že by to nestačila ze svých příjmů v dalších letech splácet.

Dohadování v rodině většinou končí tak, že se všechna přání nenaplní a vše se nekoupí. Buď se dohodne kompromis, nebo o nákupu pouze části potřebného rozhodne většina.

V běžné rodině potom přijaté rozhodnutí členové rodiny většinou drží a respektují a navzájem se členové rodiny zpravidla alespoň navenek nepomlouvají. Ano, někdy se stane i to, že se některý člen rodiny nemůže smířit s tím, že jeho potřeba – přání nebylo vyslyšeno a přijaté rodinné rozhodnutí veřejně kritizuje jako špatné a nepromyšlené.

V naprosté většině rodin, které myslí na budoucnost a chovají se odpovědně, to však touto veřejnou kritikou nespokojenými členy rodiny končí a již nedochází k tomu, že by se nespokojení jedinci snažili za každou cenu prosadit další utrácení a naplnění všech svých přání.

Ve smyslu nenavyšování dalších výdajů jsou tedy přijatá rozhodnutí i rodinnými kritiky respektována. Tento respekt k nepřekračování únosných výdajů je pro další fungování rodiny naprosto zásadní a vede zpravidla k její stabilitě a dlouhodobému fungování a často i dlouhodobé rodinné prosperitě.

Opačné fungování rodiny spočívající v neuváženém utrácení a uspokojování všech přání a potřeb, a tedy v nepřiměřeném životě na dluh, potom může rodinu zatížit osudovým způsobem, který vede k rychlým ztrátám majetku nebo k zatížení dalších generací velmi neradostnou zadluženou budoucností.

Ve svém článku sice píši o rodině, ale ten, o koho se nyní před volbami začínám stále více bát, není žádná konkrétní rodina, ale celý náš stát. Připadá mi, jako by si dnes téměř každý člen vlády usmyslil, že právě to jeho přání musí být naplněno, a to ať to stojí, co to stojí.

Umím si představit, že zpravidla každý člen vlády, stejně jako každý člen zastupitelstva a vlastně každý z nás, dokáže vymyslet a zdůvodnit, na co je ještě dobré a potřebné vydat (utratit) nějaké další peníze. Umím si představit, že ve všech případech budou mít vlastně žadatelé o další utrácení pravdu. Posílit výdaje (utrácet) je potřeba ve zdravotnictví, v sociálních věcech, ve školství, na opravy silnic a chodníků, na zvýšení obranyschopnosti naší země, na zlepšení životního prostředí, na výstavbu bytů, apod. Těch potřebných přání nejsou desítky, ale stovky, tisíce, desetitisíce. Uspokojena nebudou všechna nikdy.

I proto na závěr k tomu již jenom dodávám, že pro stát platí to samé jako pro rodinu. Je velmi lákavé a příjemné, zvláště potom před volbami, plnit voličům pokud možno co nejvíce jejich tužeb a přání a utrácet a utrácet. Je nutné k tomu však také říkat, že zároveň platí, že pokud přitom dochází k překračování únosných (státních) výdajů, znamená toto neodpovědné utrácení pro nás samotné a zejména potom pro další generace neradostnou zadluženou budoucnost, která dlouhodobě povede ke ztrátám majetků, znehodnocení úspor a snížení kvality života v naší zemi.

Den vítězství, Den Evropy, Den matek

Miloš Vystrčil | Pátek, 21. 5. 2021 v 11:12

Začátek května je kromě 1. května – Svátku práce, který je podle zákona tzv. ostatním svátkem a zároveň také definitivním předznamenáním příchodu jara, bohatý i na další sváteční a významné dny.

5. května si jako významný den připomínáme Květnové povstání českého lidu, státním svátkem je potom Den vítězství, který slavíme každoročně 8. května.

V letošním roce proběhly připomenutí a oslavy Dne vítězství opět v omezeném režimu, neboť stále není možné se kvůli pandemii bez omezení jednoduše shromažďovat. Je však možné si výročí Dne vítězství připomínat například popisem událostí a šířením myšlenek a názorů, které se k době před 76 lety vztahují.

V první řadě je třeba si vždy a opakovaně s vděčností připomenout, že bez našich osvoboditelů, a to ať se již jednalo o vojáky Rudé armády nebo o příslušníky amerických či jiných ozbrojených sil, bychom se nadvlády nacistů nezbavili. Zároveň je třeba připomenout a vzdát úctu a poděkovat také našim českým hrdinům, kteří bojovali v různých armádách vítězných mocností, nebo se například aktivně účastnili a bojovali při povstáních našeho lidu zejména na konci 2. světové války.

Pravdou také je, že naši květnoví osvoboditelé přinesli společně se svobodou k nám do Československa také svoji významnou společenskou stopu a měli vliv na formování a způsob života v naší zemi po skončení 2. světové války. Osobně to cítím tak, že se u nás již více než 70 let snažíme kromě jiného vyrovnat i s dědictvím, které na území Československa přinesly právě události 2. světové války a následné osvobození naší vlasti, a s tím související vznik spojeneckých a mocenských vazeb a závislostí.

V naší zemi se dnes nacházíme v situaci, kdy můžeme o svém dalším vnitropolitickém životě a naší zahraničně-politické orientaci sami rozhodovat. Je to velká výhoda oproti dobám pořád časově nepříliš vzdáleným a zároveň je to také velká odpovědnost. Považuji za vhodné to při příležitostí 76. výročí od našeho osvobození také připomenout.

Snaha vyloučit do budoucna v Evropě válečný konflikt vedla k tomu, že 5 let po skončení 2. světové války 9. května 1950 v Paříži navrhl tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman novou formu evropské politické spolupráce. Tento návrh se stal počátkem vzniku společenství, které dnes nazýváme Evropskou unií a od roku 1950 si tak 9. květen připomínáme také jako Den Evropy. Výsledkem tohoto projektu nové formy politické spolupráce je kromě jiného tedy i to, že v Evropě od jeho vzniku žijeme již 71 let v míru. Rovněž si dovoluji zmínit, že se jedná o výjimečnou hodnotu, kterou jsme si v Evropě zvykli brát jako samozřejmost.

Aby toho s výročími nebylo málo, tak v letošním roce připadl 9. květen na druhou květnovou neděli, a tedy na tradiční Den matek, který se dříve slavil spíše v anglosaských zemích a u nás jej začala jako první připomínat Alice Masaryková, dcera našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka a zakladatelka Československého červeného kříže.

Za sebe vnímám každoročně jednotlivé nejen květnové významné dny jako „zvonečky“, které nás upozorňují na naši i světovou historii a na poučení z ní plynoucí. Zároveň nám tyto dny připomínají naše štěstí, že jsme byli obdaření darem života ve svobodné zemi a naši odpovědnost na to nezapomínat a být vděčný.




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I