Blog Jihlavských listů

Archív rubriky ‘Kultura’

HISTORICKÁ ARCHITEKTURA

Zdeněk Gryc | Úterý, 7. 12. 2021 v 11:34

Historická architektura

+

Modrá krev II

ČT 2

6. prosinec20:00 › 21:00

V jejich erbu je modrý lev s červenou zbrojí. Jejich rodové heslo zní: FORTITUDINE ET CARITATE, tedy statečností a láskou. Mezi jejich předky patří i britská královna Viktorie. A přestože původem pocházejí z Francie, tady v Boskovicích se usadili už v předminulém století. Potomci rodu Mensdorff-Pouilly žili a žijí nejen u nás a v dalších zemích Evropy, ale také v Severní i Jižní Americe i v Asii…

…Vlastnictví takového statku teprve opravňovalo jeho majitele k účasti na zemském sněmu a možnosti zastávat zemské úřady. Inkolát se získával výslovným udělením zemského sněmu a později jen od panovníka, další členové rodu jej pak získali dědičně, za totality přežívali v potupných životních podmínkách. Je na čase tento dluh splatit.

Režie:A. Činčerová

30.9.1994. vyšel Jihlavských listech 30 9. 1994. článek:

„Neodsuzujme šlechtu“ s podpisem: Ing.arch.Zdeněk Gryc

Jeden 4 stránkový anonymní dopis,
psaný strojem, který mi byl vhozen do poštovní schránky jsem oskenoval.
Je to dokument dobové nenávisti k historickým artefaktům a šlechtě za totality.
Vážím si Kinských, a také pozornosti, které se mi dostalo viz.

Mgr. Marcel Fišer, Ph. D.ředitel / director of GAVU Cheb
http://www.socharstvi.info/zdenek-gryc-vytvarna-dila-v-architekture/


Obrázek 24, R. Podrázský, erb rodu Kinských nad vjezdem do vnitřního nádvoří hradu Heidenreichsteinu
Obrázek 25, R. Podrázský, erb rodu Kinských nad vjezdem do vnitřního nádvoří hradu Heidenreichsteinu

Snad se dá pochopit, že než je předmětný erb osazen na nádvoří hradu, že to trvá několik let. Začalo to exkursemi s hrabětem Kinským po okolních zámcích a hradech a prohlídkou jejich erbů.

Pak následovalo vyhledání předlohy pro erb, náčrty a nakonec výsledné dílo, jak vidno na obrázku atelieru Podrázkého. Tedy kusu chodby pod schodištěm jak je vidět na: Obr. 27, R. Podrázský pracuje na střední části oltáře se svatostánkem pro kapli „Obětem zla“ v Plzni. Jednání a získání povolení s rakouskými památkáři nebylo jednoduché.


——————————————

Dost si vážím také Mensdorffů.
Jistě nikdo z nás není tak hloupě naivní, aby slogan o modré krvi bral anatomicky. Modrá krev se ale dá brát, jak vidíme v televizním seriálu „Modrá krev II.“ geneticky. Jde zejména o zachování paměti národa, historické architektury a jejich interiérů. Symbol – aristokracie, šlechta a slovo ušlechtilý, jistě nemusíme brát podle barvy krve,
ale podle skutků a jejich životního díla, které známe.

Na šlechtě je cenná kontinuita, snaha to co rodina zdědila zachovat a předat dál. Architekt, kterému PhDr. F.Hoffmann zadal první expozici na hradě Roštejně, kam také jezdil Václav Havel si toho velice vždy vážil. Dobové doklady jsou v jihlavském archivu.

Podrobněji se dočteme na str.170 František Hoffmann:

„Vzpomínky na Litomyšl, Jihlavu a Prahu“

Ve filmu je vidět nejenom zámek, ale také zřícenina hradu, od které měla komteska klíč a znala cestu zadem od zámku a přes plot.

V sutinách se daly nalézt barevné fragmenty kachlí. Kopat na hradě je jistě romantika, která přetrvá až do práce „volontéra“ v archeologickém ústavu v Brně při studiu na FA. kachle a keramika, nejlépe habánská v Etnografickém museu v Brně.

Rekonstrukci a interiéry navrhl autor jihlavské sokolovny profesor Fuchs. Jeho společná fotografie s ředitelem musea Ludvíkem Kuncem je na str.

48.„ Novokřtěnská, habánská fajáns v Moravském zemském museu“, od Aleny Kalinové,  od které je také aktuální e-mail:

Dobrý den, pane Gryci,

moc děkuji za mail a zaslané fotograie. Reliéf je také pozoruhodný, i ta selka. Jinak skoro stejnou terrinku na tabák P. Fabiánka jsem viděla ve vídeňském národopisném muzeu v depozitáři (srov. ne moc povedené foto). Je to také moc pěkný kousek moravského původu. Pořád žasnu, jak jsou ty výrobky minulosti krásné. Moc zdravím a přeji všechno dobré. Alena Kalinová.

Asi vůbec nejlepším znalcem habánské keramiky byl dědeček Václava Havla Hugo Vavrečka,  jak dokumentuje pozoruhodné dílo od Jany Kybalové KERAMICKÁ SBÍRKA Hugo Vavrečky.

U habánů nejde jenom o krásu a vkus, který podstatně ovlivnil pojetí našeho folkloru. Ale o jejich životní filosofii nevzít zbraň do ruky.

Habáni našli asyl u knížete  Collalta v Brtnici.

Pak hnal osud ruskem do USA, kde byli i vězněni. Nakonec našli domov v Kanadě.

Zámek je pro mě dávným přítelem, říká o Brtnici princezna …

https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/zamek-brtnice…

HISTORICKÉ JÁDRO JIHLAVY ZLOMOVÝ ROK 1968

PhDr. František Hoffmann,  ředitel Musea Jihlava a předseda aktivu okresní a městské památkové péče.
 V jiskře je zachována celá řada článků, které svědčí o této době tahanic a názorů na demolice.


A / Jaroslav Lavička: pracovník plánovacího odboru ONV, 21. června 1968. PAMÁTKY ZA KAŽDOU CENU.
Nenasytné památkáře neuživí ani Ford.


B /PhDr.  František Hoffmann Csc.  Ředitel Musea, 12. Července 1968. O památkářích aneb o nepravých hromosvodech.

převzato:

„Tehdy mi Manfredo říkal, že bez polností a lesů zámek nemá smysl, a o koupi proto neuvažuje. Historicky z těch polností zámek žil, samotný zámek je přítěží. Viděl to z pozice šlechtice hospodáře,“ vybavil si Přibyl.

————————————————————————–

Místa svého někdejšího jihomoravského panství – Brtnici, Okříšky a Kněžice na pomezí Jihlavska a Třebíčska – po více než dvaceti letech navštívila výprava příslušníků severoitalského šlechtického rodu Collalto et San Salvatore. Chtějí pomoci zachránit už roky zchátralý zámek v Brtnici.

Na dvoudenní návštěvu přijela i princezna Isabella de Croy-Collalto se svým manželem Guillaumem a sestrami Giulianou a Mariou Trinidad s rodinami a dalším příbuzenstvem. Celkem přicestovalo kolem dvaceti zástupců významného langobardského rodu, jehož historie se píše od roku 959.

Tak početná návštěva Collaltů, kteří o svůj moravský majetek přišli po roce 1945 na základě uplatnění Benešových dekretů, byla v Brtnici na návštěvě naposledy v roce 1992.

„Jsme nadšeni, naši předkové tady žili 300 let, celá moje rodina to zde má velice ráda. Byla jsem tu kdysi ještě s rodiči a určitě znovu přijedeme,“ řekla Isabella Collalto.

Není velkou zkratkou napsat, že Collaltové přijeli, aby pomohli zachránit zámek v Brtnici, v letech 1622 až 1945 moravské sídlo rodu, který je v současnosti pro stagnující rekonstrukční práce nejvíce ohroženou památkou Vysočiny,

Princezna tváří rekonstrukce zámku

Návštěvu Collaltů v Brtnici zorganizoval v Praze žijící španělský houslista a muzikolog Eduardo García Salas, jenž je nyní předsedou Spolku Zámek Brtnice. Ten se snaží o kulturní znovuoživení zámku a hledá pro něj i kupce.

„Věřím, že zámek bude během tří až pěti let zachráněn, že se podaří sehnat investora i peníze na opravu. Navrhli jsme princezně Isabelle, aby byla tváří tohoto projektu po celém světě a ona to nadšeně přijala,“ řekl Salas.

„Věřím, že zde dojde k obnově některých věcí. Co se týče zámku, znám ho především z fotografií, ale viděla jsem jich tolik, že je po mě něčím jako dávným přítelem,“ podotkla Isabella Collalto.

Collaltové navštívili rovněž blízký zámek v Kněžicích a v Okříškách. Oba jsou již díky péči obcí obnoveny. V Okříškách šlo zřejmě o první oficiální návštěvu Collaltů od konce druhé světové války.

„Přivítali jsme je, provedli je zámkem, ukázali jim kulturní dům či hasičárnu. Isabella si zkusila kabinu zásahové hasičské tatry, byla nadšená,“ pravil s úsměvem okříšský starosta Zdeněk Ryšavý. „Byli bychom rádi, kdyby se návštěva mohla zopakovat a uskutečnit se třeba i setkání paní hraběnky s občany, uvidíme,“ dodal Ryšavý.

Přivítání chlebem a solí před radnicí

V Brtnici přijali Collalty na radnici členové městské rady. Před radnicí starostka Miroslava Švaříčková Isabellu symbolicky uvítala nabídnutím chleba a soli. Později došlo i na přípitek a štamprle slivovice. Po návštěvě radnice si v doprovodu starostky a radních prohlédli sousední rodný dům slavného architekta Josefa Hoffmanna.

„Návštěva byla velice příjemná, s paní Isabellou jsme si, myslím, padly do noty. Jsou to veselí a přátelští lidé. Naše spolupráce by se tímto mohla nastartovat a pokračovat. Jsme pozváni k nim do Itálie a my jsme jim sdělili, že je opět rádi uvidíme, a to i neplánovaně,“ uvedla Švaříčková.

Podle nyní dostupných informací sami Collaltové o koupi zámku zájem nemají. To je jejich postoj už od devadesátých let, kdy se na tuto věc při jeho návštěvě Brtnice ptal tenkrát ještě žijícího Manfreda Collalta, otce Isabelly, tehdejší brtnický starosta Josef Přibyl, jenž je dnes brtnickým radním.

Zámek jako místo setkávání rodu Collalto

Collaltové se na zámku v Brtnici účastnili koncertu Vivaldiho hudby, který pořádal zmíněný Spolek Zámek Brtnice. Isabella se také sešla se stávajícím majitelem zámku Olegem Rybnikářem, který šlechtickou návštěvu doprovázel do Sálu vjezdů.

To je nejcennější část zámku, kde se i dnes nachází jedenáct velkoformátových barokních obrazů s náměty příjezdů císařů do Brtnice. „S Isabellou, hraběnkou Collalto, jsme se setkali a podepsali dokument, kterým převzala zámek Brtnice,“ sdělil Rybnikář.

Převzetí zámku princeznou Collalto bylo však jenom symbolické a dočasné – po dobu konání slavnostní sobotní akce. Rybnikář Collaltům podle svých slov navrhl, že se zámek může stát místem setkávání jejich rozvětveného rodu.

„Už teď se jedná o možnosti vzniku nového festivalu věnovanému Antoniu Vivaldimu a rodu Collaltů, jehož první ročník by se zde mohl uskutečnit v červnu 2022,“ dodal García Salas.

Proslov k národu a k jeho mnohým nehodným spisovatelům

Ján Lauko | Pátek, 19. 4. 2019 v 17:24

Osobnost každého člověka se vyznačuje dvěma protikladnými protipóly. Na jedné straně se v něm totiž nachází mnoho dobrého, pozitivního a ušlechtilého, ale na druhé straně zároveň mnoho nedobrého, negativního a neušlechtilého. Není snad nikoho na světě, kdo by v sobě kromě své světlé stránky neskrýval také cosi temné.

No a spisovatel je člověk, který prostřednictvím slova dokáže zahrát na jednu z těchto dvou základních strun lidské osobnosti. A to buď na strunu dobra, pozitivity, světla a ušlechtilosti, nebo na strunu temnoty, negativity a nízkosti. Tímto způsobem může potom podle svého osobního rozhodnutí stimulovat v lidech, čili ve svých čtenářích buď to světlejší, nebo to temnější.

A spisovatelé to samozřejmě také dělají, ale je smutné, že ve většině případů se snaží rozechvívat právě temnou a nízkou stránku lidské osobnosti. A dělají tak z čistě zištných důvodů, aby jejich díla byly více čteny a více prodávány. Proto jsou jejich výtvory plné násilí, vulgarismů, navázané sexuality a popisů mnoha jiných dekadentních zvráceností.

Takovou nízkostí navazují okamžitě kontakt s nízkou stránkou osobnosti čtenáře, stimulují ji a pohrávají se s ní. Jde o vědomou manipulaci s osobností člověka, prostřednictvím jeho temné stránky tím, že se mu jako potrava, pobavení a příjemné vzrušení předhazuje nejrozličnější nízkost.

A temná stránka osobnosti nevědomého čtenáře na tyto temné stimuly reaguje, sahá a živí se jimi. Sytí se jimi a ukájí se jimi. Tím se však člověk stává postupně horším, protože v sobě vyživuje temnou stránku své osobnosti, která je vědomě podněcována a stimulována mnohými tvůrci současné moderní úpadkové literatury. No a takovýmto způsobem jednosměrně vykolejený člověk pak stále častěji sahá po podobném druhu literatury a jeho osobnost je jí stále více deformovaná směrem k nízkosti.

Toto však nejsou spisovatelé, ale zločinci, kteří účelově manipulují temnou stránkou lidské osobnosti, a kvůli svému vlastnímu prospěchu a pochybné slávě strhávají čtenáře do stále větší nízkosti, čímž je osobnostně degradují. Takovéto zločinné literatury jsou dnes plná knihkupectví a na základě ní vznikají mnohé filmové scénáře a mnohé divadelní hry.

Skutečný a pravý spisovatel je však někdo úplně jiný! Je to člověk, který velmi dobře ví o dvou stránkách naší přirozenosti, avšak on, na rozdíl od toho, co se kvůli penězům a kvůli slávě dělá dnes, se rozhodl v lidech vědomě stimulovat to světlejší, lepší, pozitivnější a ušlechtilejší. Rozhodl se literárně tvořit tak, aby byla ve čtenářích aktivována a povzbuzována lepší stránka jejich osobnosti. Tím se pak lidé stávají vnitřně lepšími, protože pomaličku roste, mohutní a sílí jejich lepší stránka a naopak, stále více se zmenšuje, ubývá a ztrácí to temné, co se nachází v každém z nás.

Takovou moc má pravý spisovatel, pravá literatura, pravý film a pravé divadlo. Mají moc dělat lidi lepšími, ušlechtilejšími a světlejšími. Jedině toto je účelem každého skutečného a pravého umění.

Darwin přišel na to, že život na naší planetě se postupně vyvíjel od nižších forem života k vyšším, až dospěl k člověku.

Ale pozor! Přesně takovýmto jistým způsobem probíhá v našem univerzu také evoluce ducha! Také ona probíhá postupně od nejnižších forem dobra, morálky a mravnosti k stále vyšším formám pozitivity a ušlechtilosti. Začíná od mravně a nízko stojícího živočicha a končí zralou, mravní a duchovně vysoko stojící osobností, bohatou na ty nejvznešenější ctnosti a kvality.

No a každý, kdo se svou vlastní mírou, svým vlastním způsobem a na základě svých vlastních schopností usiluje o to, aby velký, duchovno evoluční vývoj správně pokračoval, každý takovýto člověk, ať již je spisovatelem, nebo ne, je požehnáním pro své okolí i pro celou společnost.

Nicméně každý, kdo jakýmkoliv způsobem pracuje proti přirozenému proudu duchovní evoluce, každý, kdo sází na nízké v člověku, podporuje a stimuluje to, každý takovýto jedinec, ať již je spisovatel, nebo ne, je zločinným škůdcem. Je škůdcem, který se snaží brzdit přirozený vývoj! Je škůdcům, který se z různých osobních a zištných důvodů snaží oddalovat, nebo dokonce zcela znemožnit to, aby lidé zráli do plné velikosti vlastního lidství. Aby jednou dospěli k plnému rozvinutí všeho toho světlého, dobrého a vznešeného, co se v nich skrývá. Snaží oddalovat, nebo zcela znemožnit to, aby společenství takovýchto ušlechtilých lidských jedinců nakonec společně vybudovalo říši dobra, míru, spravedlnosti a porozumění na naší planetě.

A přestože svět je plný podobných zločinců, obyčejní lidé, nebo v našem případě čtenáři, by měli vědět, že tomuto všemu nejsou vydání jen tak na milost. Měli by vědět, že oni sami mohou na základě své svobodné vůle rozhodovat, kterou ze dvou stránek své osobnosti nechají rozechvívat vnějšími podněty. Zda to bude jejich temná, nebo naopak, jejich světlá stránka. Zda budou přijímat zvenčí do svého nitra, do svého vědomí a do své osobnosti pouze světlé pobídky, nebo naopak, své nitro, své vědomí a svou osobnost dobrovolně vystaví všem stimulům nízkého druhu.

Každý lidský jedinec, na základě vlastní svobodné vůle tedy sám rozhoduje o tom, zda bude kráčet pravou cestou evoluce ducha směrem k maximálnímu rozvinutí všeho toho nejlepšího a nejušlechtilejšího v sobě, nebo v určitém bodě zvrtne kormidlo směrem dolů, právě prostřednictvím aktivace a stimulace toho nízkého v sobě. Jedna cesta je cestou do pekel a druhá cesta je cestou do nebes! Jedna cesta je cestou směrem k výšinám ducha a druhá cesta je cestou temnoty, destrukce a zničení!

V dnešním světě se nachází tisíce pokušení, která nás budou navádět ke špatnému a vytrvale brnkat na temnou strunu naší osobnosti. My však můžeme tomuto všemu říci ne! My to můžeme vnitřně odvrhnout a zapudit! My to nemusíme nechat na sebe působit! My nemusíme poslouchat hlasy nejrozličnějších pokušitelů, vybízející nás ke špatnému, nízkému a neušlechtilému! My se můžeme vědomě orientovat jen na dobré! My můžeme nechat stimulovat a rozvíjet jen světlou stránku své osobnosti!

A tuto světlou stránku má absolutně každý z nás bez výjimky! Na každém z nás však záleží, do jaké míry na ni přesune svůj důraz. Do jaké míry se na ni zaměří. Přesně tak, jak o tom hovoří známé indiánské úsloví: „Uvnitř každého člověka se nacházejí dva vlci. Jeden dobrý a jeden špatný. A vyhraje ten, jehož živíš!“ A já jenom dodám, že když v nás vyhraje ten špatný, nakonec nás roztrhá a sežere!

Talentovaní lidé nemají patent na moudrost! Častokrát je tomu právě naopak!

Ján Lauko | Čtvrtek, 10. 1. 2019 v 19:29

Existují druhy činností a povolání, která nejsou až tak běžná a profesionálně se jim věnuje jen malá skupina populace. Jsou to například herci, nebo zpěváci. Ale také různí léčitelé, jasnovidci a věštci. Na těchto lidí hledí běžné obyvatelstvo do určité míry jako na výjimečných. A oni to cítí, vnímají a jsou si toho vědomi. A vědomí vlastní výjimečnosti, podporováno obdivem v nich vzbuzuje domýšlivost.

Obzvláště vypouklé je to u herců. Je totiž relativně málo herců, kteří se na základě svých kvalit často objevují na plátnech kin, na televizních obrazovkách a následně také na stránkách mnoha časopisů. Často také poskytují různá interview, v nichž se kromě oblasti herectví  vyjadřují i ke společenským a politickým otázkám. Tak vzniká dojem, že spolu se svým talentem získali zároveň i životní moudrost, která jim dává právo usměrňovat, poučovat a vést jiných.

A oni sami tomu ve své domýšlivosti někdy uvěří až natolik, že vedou občanské protesty a revoluce, jdou do politiky a stávají se různými poradci, ministry, nebo dokonce prezidenty. Nechápou totiž, že lidé je volí ne kvůli jejich moudrosti, ale především kvůli tomu, že jsou mediálně známí.

Tito talentovaní lidé, ale zároveň také nejširší masy obyvatelstva, považující jich za výjimečných by měli vědět, že talent v nějaké oblasti a pravá životní moudrost jsou dvě naprosto rozdílné věci. A že pokud je někdo, třeba v konkrétním případě herec, obdarován jedním způsobem, zpravidla už nebývá obdarován druhým způsobem. To je v současnosti zvlášť patrné chronicky protinárodním postojem mnoha příslušníků herecké profese.

A proto je v současnosti realita taková, že mnozí obyčejní a prostí lidé mají k pravé moudrosti mnohem blíže než ti, kteří chrlí své moudrosti v televizních a rozhlasových pořadech, nebo na stránkách různých časopisů. Celé je to jen opět potvrzením nadčasových slov, že první budou posledními a poslední první.

O vzájemném vztahu jakéhokoliv talentu a životní moudrosti třeba ještě vědět, že každý talent a každá výjimečná lidská schopnost nabývá svou pravou cenu jenom tehdy, když je doprovázena pravou moudrostí. Jedině pravá životní moudrost jí totiž může dát správné postavení ve vztahu k pravému cíli.

A pravým cílem našeho bytí je duchovní vzestup prostřednictvím dobra, ctností, ušlechtilosti a spravedlnosti. Jedině na pochopení těchto skutečností stojí skutečná moudrost a skutečné poznání. To je tím nejpodstatnějším a nejdůležitějším, podle čeho bychom si měli zařídit svůj život.

A tímto poznáním mají být pak prodchnuty také všechny výjimečné schopnosti, které lidé mají. Všechno toto má sloužit pouze k napomáhání duchovního vzestupu ostatních. K rozvíjení lidského dobra, lidských ctností, ušlechtilosti a duchovního poznání. Jedině tímto způsobem můžeme totiž kráčet k výšinám vlastního lidství, a zároveň také k výšinám Ducha.

Žel, u většiny talentovaných lidí a lidí obdarovaných různými jinými výjimečnými schopnostmi taková moudrost chybí. Obchází je a vyhýbá se jim proto, že je spojena s pokorou, jednoduchostí a přirozeností. Domýšlivost ve svou výjimečnost tvoří nepřekonatelnou překážku, která bude všechny domýšlivé vždy oddělovat od pravé moudrosti.

A pokud zůstaneme při hercích, jejich deficit pravé moudrosti nakonec častokrát způsobí, že jejich talent, ať by byl jakkoli výjimečný, se často stane neštěstím a prokletím.

Jak? Pokud se herec ve svém životě alespoň do určité míry nepřiblíží k poznání moudrosti, spočívající v duchovním vzestupu k lidskosti prostřednictvím rozvíjení ctností, pak nemůže svůj talent uplatňovat tak, aby své diváky usměrňoval k pravému životnímu cíli.

Častokrát, a v dnešní době je to ještě zvlášť vypouklé, uplatňuje svůj talent zcela opačným způsobem a směřuje diváky k nízkosti, vulgárnosti, obscénnosti a vášním. A tak se potom často stává vynikající herecké umění cestou zkázy nejen pro diváky, ale i pro samotného člověka ním obdarovaného. Jeho talent je totiž ve službách temna a nikoli ve službách Ducha, Světla, dobra a ušlechtilosti.

Jedině nabytím skutečné moudrosti a podněcováním k ní nabývá každý talent a každá výjimečná schopnost svou pravou cenu!

A tento princip platí beze zbytku nejen ve vztahu k zástupcům hereckého umění, ale také ve vztahu ke tvůrcům výtvarného umění, ve vztahu k literárním tvůrcům, ke tvůrcům populární hudby a podobně. A samozřejmě také ve vztahu k různým léčitelům, jasnovidcům a věštcům.

Také oni musí vědět, že pravá moudrost nepřichází automaticky s jejich schopností léčit, nebo s jejich schopností vidět do minulosti, nebo do budoucnosti. O nabytí pravého poznání a pravé moudrosti musí také oni usilovat úplně stejně, jako ostatní zbytek populace bez jakýchkoliv schopností.

Ale žel domýšlivost, plynoucí z jejich výjimečných darů jim to znemožňuje. A proto je v tom předbíhají mnozí obyčejní lidé bez jakýchkoliv schopností. A proto jejich dary a schopnosti nikdy nedosáhnou takové síly a takové pronikavosti působení, jaké by musely dosáhnout, kdyby se opíraly o pravou moudrost.

Existuje množství duchovních zdrojů, kde je možné tuto moudrost hledat a nacházet. Je však třeba zdůraznit, že ve všech těchto zdrojích se objevují jen větší, nebo menší střípky skutečné moudrosti, nejednou přímo utopeny v množství zbytečného, nebo přímo škodlivého balastu.

Je tedy zcela logické, že vzhledem k takovémuto stavu vznikla potřeba soustředit skutečnou moudrost do souhrnné a ucelené podoby. Do jednoho zdroje, osvobozeného od všeho zbytečného a zavádějícího. A takovým zdrojem, z něhož může opravdu vážně hledající člověk čerpat skutečnou moudrost a skutečné poznání je výjimečné dílo „Ve Světle Pravdy“.

Jihlava jako sci-fi

Marek Hovorka | Čtvrtek, 4. 10. 2018 v 0:41

C1E24CF4-E92F-4B58-AA6F-D1B789E83171

Jistě jste už viděli sto let staré jihlavské pohlednice, na kterých si jejich autoři představovali, jak bude naše město vypadat v daleké budoucnosti – třeba za sto let? Jak to, že dnes vzducholodě oblohu nekřižují a lidé na kolech také nelétají vzduchem… Co je špatně?

Pamatuji se, jak jsem byl zaražen, když jsem listoval starou knihou o Jihlavě, vydanou ve třicátých letech dvacátého století. Město na mě působilo mladistvě, sebevědomě, moderně. Nebálo se dobré současné architektury, pěstovalo si klíčové instituce, mělo šmrnc a energii – a to přesto, co dnes o té době před druhou světovou válkou víme.

Je taková Jihlava i dnes? Jak bude asi působit na mé pravnuky, až se náhodou dostanou k nějaké rešerši o Jihlavě, kterou jim připraví pilní roboti (zašití kdo ví kde v jejich těle).

Nechci ale udělat stejnou chybu jako vtipní karikaturisté před více než sto lety, nechci se zaměřit na vývoj technologií, který naše představivost není schopna předvídat. Vyjdu ze své zkušenosti, osm let v zastupitelstvu, v takzvané opozici, tedy v místech, kam paprsky slunce často nedopadají. O čem sním, když procházím téměř tisíc stran připravených na každé zastupitelstvo?

Mým snem je město otevřené jako otevřená mysl, zkrátka prostor pro všechny jako příležitost pro každého. Například nepochopím, že si za těch osm let se mnou – stejně jako s žádným jiným (opozičním?) zastupitelem nedal primátor města schůzku a nechtěl znát moje plány, nápady, sny – nechápu, že mi nikdo nezadal úkoly, jak bych něco vyřešil. Ne do šuplíku, ne jen v rámci běžné agendy – ale zkrátka s výhledem do budoucna. Čekal bych takové schůzky aspoň jednou ročně.

Podobně mne trápí, když vidím, že podobná zeď je i mezi radnicí a zbytkem města, zbylými obyvateli. Proč nemá primátor jednou měsíčně na námeští stůl, židli, kafe a koláčky a nemluví s lidmi – jen tak, bez nutného problému. Každý má co říct, každý má mít možnost přijít.

Jak často chodí primátor a jeho náměstci do škol ptát se studentů, co by oni dělali na jejich místě. I já jsem se musel naučit, že každý nápad, který nenapadne mne samotného, není kritika a důkaz mé neschopnosti, ale naopak přiležitost, šance pro společený dialog. Vztah mezi městem, jeho zástupci a nastupující generací je klíčem k dobré budoucnosti.

Proč máme stále jen anketu o nejlepšího sportovce, ale už ne o nejlepší kulturní akci, nejlepšího kuchaře, sociálního pracovníka, prodavače, manažera, byznysmena, učitele, řidiče trolejbusu nebo popeláře? Nechci, aby se toho chopily soukromé firmy, ale aby město vytvářelo prostor pro pozitivní myšlení a zájem o sebe navzájem, hledalo způsoby, jak děkovat lidem, kteří chtějí svou práci dělat nejlépe – nebo zkrátka “jenom” dobře.

Chci žít ve městě, které je přirozeným centrem kraje ne proto, že ho tak před staletími někdo založil. Chci vnímat, že lidé, kteří to mají v popisu práce, každý den usínají s tím, že chtějí, aby Jihlava byla skutečným centrem. Tak jako první cesta českého prezienta bývá na Slovensko a pak do Německa, měl by jihlavský primátor jet hned po zvolení do Třebíče a Havlíčkova Brodu. A ne s rukama v kapsách, ale s kapsami plnými nápadů, jak města i jejich obyvatele vzájemně přiblížit.

A to nemluvím o tom, že by měla existovat propgační kampaň, jak Jihlavu v okolních okresních městech prezentovat, jak a proč lákat jejich obyvatele k nám. Až budeme přirozeným centrem pro okolních sto kilometrů, můžeme usilovat o zaujetí dalších krajů.

Krajské instituce jsou pak dalším milníkem na cestě do budoucnosti. Stačí vyměnit cedulky “okresní” za “krajské” a je hotovo, nebo potřebujeme něco víc k tomu, abychom se stali krajským městem? A chceme jím vůbec být, nebo se těšíme, až první šetřící ministr zmenší počet krajů a Jihlavu někam připojí?

Jistě, peníze jsou k tomu všemu potřeba, ale samy o sobě nestačí. Podobně jako nestačí hezky předláždit námeští, aby začalo více žít. Změna je v přístupu, v myšlení, v odvaze – a tak vás prosím, vyberte si na volební plachtě ty kandidáty, kteří nás nasměrují do budoucnosti skutečné, a nemalují jen vzducholodě a horkovzdušné balóny. Máte na to 37 křížků a určitě víc než 37 možností. Dá to chvíli práci, ale beztak se v Jihlavě všichni známe. Za sebe i za své a vaše pravnuky vám děkuji.

Mezinárodní konflikty mohou být různé. I mravnostní!

Ján Lauko | Čtvrtek, 1. 3. 2018 v 13:48

Zpráva z tisku: Město Piešťany sáhlo po cenzuře umění a způsobilo skandál mezinárodních rozměrů. Primátor města Miloš Tamajka a nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová dali z hlavní síně sundat obrazy legendárního českého malíře Jiřího Načeradského a přesunuli je do bočního vestibulu. Vadilo jim zobrazení nahých lidských těl.

Majitel sbírky, respektovaný sběratel umění a publicista Ivan Melicherčík považuje tento přístup za barbarský vůči umění i vůči uznávanému českému výtvarníkovi. Něco takového prý ještě nezažil.

Nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová je ale toho názoru, že takové obrazy nepatří do oddací síně. Galerie je totiž zároveň také sňatkovou místností.

Když jako nová ředitelka spatřila již nainstalované obrazy, nelíbilo se jí to. Šla proto za primátorem a ten dal příkaz stáhnout obrazy z oddací síně a dát je do foyer.

Odborníci na umění kroutí nad malostí Piešťan hlavou. Galerista Peter Mach, spravující dílo Jiřího Načeradského je cenzurou v Piešťanech šokován. Říká, že obrazy a kresby Jiřího Načeradského vystavovala významná muzea v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni i v Berlíně, kde se všude setkala s uznáním a ne s cenzurou a se svěšením obrazů.

V slovech Martina Kellenbergera, známého slovenského výtvarníka je však již cítit trochu jiný pohled, když říká: „Je to výstava pro dospělé. Některé obrazy na ní jsou odvážné a některé mohou vyvolat úsměv, u někoho snad také pohoršení. Výstavu bych však určitě nesundal pouze proto, že jsou tam věci, na které je třeba ve vztahu k dětem dohlédnout“.

Tolik tedy z denního tisku. My se však nyní zkusme podívat na celou problematiku trochu hlouběji a ukázat si, kde se asi nachází pravda v konfliktu dvou stran, s jejichž jedna argumentuje uměním, odborností a světovým renomé, zatímco druhá argumentuje morálkou a mravností.

Podstata problému spočívá v odpovědi na základní, filozoficko duchovní otázku, zda je přípustné, aby v lidské společnosti existovaly hodnoty a priority, které by bylo možné za určitých okolností postavit nad mravnost a morálku?

Je to zásadní otázka, se kterou se musí každý vypořádat především ve vztahu k sobě samému. Čili ve vztahu k tomu, jak se on sám bude dívat na svět a jak v něm bude jednat. Zda bude mravnost a morálku považovat za to nejvyšší a podřídí tomu všechno ostatní, nebo naopak, zda bude schopen kritérium mravnosti a morálky odsunout v určitých momentech bokem a nadřadit nad ně jiné hodnoty.

Pokud se podíváme na daný problém z duchovního hlediska, čili z hlediska existence Stvořitele, je odpověď jednoznačná a absolutně jasná. Vždy a v každé situaci, dokonce i tehdy, pokud by nás to mělo stát život, jsme jako lidské duchovní bytosti povinni zohledňovat na prvním místě především kritéria mravnosti a morálky. Kritéria mravnosti a morálky, které ve skutečnosti, ve své nejelementárnější podstatě dělají z člověka člověka. Jedině oni jsou totiž hlavním kritériem naší lidskosti. Bez nich bychom žili jako zvířata.

Kdybychom tedy vždy a v každé situaci jednali v souladu s nimi, naše Země a život na ní by se musel nutně změnit v rajskou zahradu. Byl by to život, naplněn spravedlností, dobrem, čestností a ušlechtilostí, které jsou zákonitým ovocem stromu mravnosti. Neboť dobrý strom musí nutně přinášet jenom dobré ovoce.

Podívejme se však na reálný, každodenní život kolem sebe a najdeme v něm naopak obrovské množství zkaženého ovoce zla, nečestnosti, nespravedlnosti, bezohlednosti, nelidskosti, a tak dále, a tak dále. To ale znamená, že strom, na kterém roste takové zkažené ovoce musí být špatný!

A tento špatný strom je stromem nemorálnosti a nemravnosti! Stromem iluze zhoubného přesvědčení, že je možné stavět určité hodnoty výše, než je mravnost a morálka. Třeba takzvané výtvarné umění, třeba divadlo, nebo film. Nebo  třeba podnikání, státní, nebo politické zájmy, nebo cokoliv jiného.

Pokud totiž v kterékoli z těchto oblastí začneme odsouvat mravnost a morálku bokem a na první místo klást něco jiného, je to cesta do pekel. Je to cesta do záhuby, kterou se vydal náš svět tak, jak nám to naznačuje výše zmíněný, kulturně mravní konflikt v Piešťanech.

Ukazuje nám totiž, že odborná veřejnost, renomovaní kritici a publikum v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni, nebo v Berlíně staví hodnoty takzvaného moderního umění mnohem výše, než hodnoty elementární mravnosti a morálky. Než hodnoty mravnosti a morálky, na zpochybňování kterých okamžitě reaguje svědomí každého soudního člověka.

Ale žel, náš svět už ztratil jakoukoliv soudnost! Mnozí vzdělaní, vlivní a mocní si už dávno zvykli stavět své vlastní hodnoty a své vlastní priority nad mravnost a morálku. A právě proto to dnes vypadá tak, jak to vypadá. Právě proto se náš svět stal doupětem bezohlednosti, nečestnosti, nespravedlnosti, zkaženosti, zvrhlosti a nelidskosti.

Mnozí mocní, vzdělaní a vlivní tohoto světa, ale také mnozí obyčejní lidé, kteří sdílejí jejich názory, nebo je jenom slepě přijímají, všichni tito se s ironií a posměchem dívají na naivní prosťáčky, kteří ve své zaostalosti ještě kladou mravnost a morálku na nejvyšší místo. Zásadní otázka ale zní, kdo je zde ve skutečnosti zaostalým?

Pokud totiž budeme tvrdě upřímnými a řekneme si pravdu, obrazy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že mají být svěšeny, ale neměly být nikdy ani namalovány!

Filmy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že nemají být promítány, ale neměly být nikdy ani natočeny!

Knihy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, nejenže nemají být čteny, ale neměly být nikdy ani napsány!

Ale pojďme dál!

Podnikatelské záměry, které odporují mravnosti a morálce, nemají být nikdy plánovány, ani prováděny! A tak je to také se všemi státnickými, nebo politickými rozhodnutími. Tak je to se všemi činy kohokoliv z lidí, které pokud odporují mravnosti a morálce, neměly být nikdy provedeny. Ba dokonce, tak je to také s našimi myšlenkami, protože těmi, které protiřečí mravnosti a morálce, jsme se nikdy ve svém nitru neměli a nemáme vůbec zabývat!

Pokud by totiž ve výtvarném umění, ve filmech, v literatuře, v divadle, v politických rozhodnutích, v podnikání, při každém jednotlivém činu každého z nás, ba dokonce při každé naší jednotlivé myšlence bylo jako rozhodující právě morální hledisko, náš svět by byl rozhodně mnohem krásnějším, lepším a ušlechtilejším místem.

V současnosti je ale žel takovým, jakým je právě proto, že je dokonalým obrazem a dokonalými odrazem nesprávného postoje většiny lidí k hodnotám mravnosti a morálky.

Pokud by ale lidé změnili svůj postoj, změnili by celý svět! Pokud by totiž začali stavět mravnost a morálku vždy na první místo, věci by se okamžitě začaly měnit k lepšímu! Jedině v tomto je skrytá lepší budoucnost! Jedině tímto způsobem se náš svět může stát opravdu lepším!

Jednejme tak, i když to v současnosti vzbudí posměch u všech těch, kteří nás budou považovat za zaostalé. Všichni tito moderní a pokrokoví totiž ve své slepotě netuší a nevnímají, že svým zpochybňováním bezvýhradné nadřazenosti morálky a mravnosti se stávají služebníky temnoty, směřujícími náš svět do záhuby. Do záhuby, způsobené uctíváním zhoubného principu přípustné nemorálnosti, která z něj, v dalším nezbytném řetězení udělá peklo.

My se však staňme služebníky světla, kteří náš svět budou naopak směřovat k lepší budoucnosti tím, že ve svém nitru, i ve svém reálném životě postaví právě mravnost a morálku vždy a v každé situaci na první místo.




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I