Blog Jihlavských listů

Archív rubriky ‘Kultura’

Takové prázdné plácání…

Tomáš Ďásek | Pátek, 27. 11. 2015 v 20:31

Slečna Kateřina seděla polonahá na podlaze v kuchyni, opírala se o dvířka trouby, přihlouple se usmívala a modrou plácačkou na mouchy s obrovským zaujetím pohlavkovala trojici prázdných pivních lahví. Slečně Kateřině bylo právě dvacet a zdálo se, že v té chvíli pro ni neexistuje nic důležitějšího…

Z předchozího odstavečku patrně mnohý čtenář nabyl dojmu, že ona osoba byla pod vlivem drog, nebo alespoň pod vlivem obsahu oněch tří prázdných lahví, ale kupodivu tomu tak nebylo. Slečně Kateřině sice bylo zmíněných dvacet – nikoli však let, ale měsíců. Tím pádem se zdá být všechno hned jasné. Hloupé malé dítě, takřka batole, které ještě nemá rozum a které si se stejnou chutí hraje se vším, co je zrovna po ruce – ať už je to mluvící a čůrající panenka za tisícovku v akci, nebo jenom krabička od Hermelínu (případně nedejbože od sirek). Jenomže…

Jenomže, když se nad tím zamyslíme, možná to zase až tak úplně jednoduché a přímočaré není. Říká se totiž, že děti jsou naším obrazem. Co kdybychom si někdy zkusili představit, že se na nás – třeba někde z mezihvězdného prostoru – kouká někdo, kdo je rozumově zase ještě o další krok výš, než my dospělí ? Kouká se, jak infantilně a radostně hýkáme u bedničky s hýbacími obrázky, když se uvnitř bílému panáčkovi povede zahnutou hůlkou strčit malou černou tabletku do síťky modrého panáčka. Kouká, jak v potu tváře kopeme metráky hlíny, nakládáme na kotouč (pro pražáky – zahradní kolečko) a převážíme na druhý konec zahrady – jenom proto, abychom tu zeminu příští rok mohli zase navozit zpátky. Kouká, jak běháme v tmavomodrém obleku s bílou helmou a držíme přitom hadici, která s trochou štěstí začne za chvilku plivat vodu správným směrem. Kouká, jak stojíme na jevišti a snažíme si plni trémy rychle vzpomenout na pár vět, které kdosi kdysi bůhvíproč napsal. Dokonce i kouká, jak s pocitem stíhače bravurně přes plnou čáru předjíždíme udýchanou Felicii, když o půl třetí spěcháme od Bosche domů, protože máme se švagrem naplánovanou grilovačku. A bohužel taky kouká, jak ve jménu některého z největších a nejsprávnějších bohů zvesela mačkáme spoušť svého kalašnikova a umožňujeme cizí krvi, aby se okysličila mnohem rychleji, než by se jí dařilo uvnitř těla.

Ti, kdo se na nás takhle dívají, si možná myslí úplně to samé, co my o slečně Kateřině – hloupí malí lidé, kteří ještě nemají rozum a tak si mnohdy zcela nesmyslně hrají s tím, co je zrovna po ruce. Někdy by se určitě hodilo, kdyby nám některé hračky sebrali a poslali nás spát, nebo dělat užitečnější věci.

Vlastně ani nevím, proč jsem tohle všechno napsal. Možná jsem chtěl jenom říct, že bychom k sobě měli být navzájem víc tolerantní a shovívaví. To co se nám osobně může zdát jako hloupost a zbytečné marnění času, je totiž třeba pro někoho jiného naopak životně důležitá věc. Ať už je to dechovka, zahradničení, sbírání starých verglů, cyklistika a nebo třeba chození do kostela. Neberme všem těm malým i dospělým Kateřinám, Jiříkům, Kryštofům a Tadeášům jejich plácačky. Dokud jim přijde důležité s nimi mlátit jenom prázdné pivní lahve a ne sebe navzájem, tak bude svět sakra přece pořád stejně krásný a místa na něm pro všechny až až…

Prokletí sadů Smetanových

Regina Havránková – Wuršerová | Pátek, 8. 8. 2014 v 13:03

Každá metropole se v průběhu dějin musela potýkat s nelibostí vůči inovujícím architektonickým prvkům. Tento úkaz však raději považujme za něco tak přirozeného, jako třeba to, že senilitu předchází puberta. K této přirozený genezi se váže již zmíněny fakt, potyčky, kdy se proti sobě staví dvě strany: bojkotující a podporující nové trendy, nejen stavebního rázu. Tyto rozepře vycházejí většinou z konfliktu generačního, sociálního a kulturního. Jmenujme pár příkladů.

Paříž. Ve středověku spíše nevzhledné město. Metropole dostála svému přídomku ošklivosti na tolik, že se stala terčem výsměchu. Ve stejnou dobu, kdy si pařížská umělecky nezávislá omladina stěžuje na nevzhlednost svého města, přichází „Pařížský bobr“ Georges-Eugène Haussmann, aby z nevzhledné Paříže vytvořil přehledné moderní město s paprskovitými proporcemi širokých bulvárů.

Jednoduché to neměl ani pražský Tančící dům, z kterého se však do dnešní doby stala skoro nedílná součást Rašínova nábřeží. A jednoduché to neměly ani skulptury v jihlavských Smetanových sadech, které byly vyměněny za barokní sochy Jana Václava Prchala. Původní Prchalova barokní alegorie Čtyř ročních období a hudby, přeživší nacismus a totalitu, stojí dnes v blízkosti kontejnerů na tříděný odpad, a tak trochu smutně vzhlíží k zadnímu traktu jihlavského magistrátu. Můžeme však doufat, že oblažuje oko jihlavských úředníků. Zmiňme fakt, jak moc se tato barokní garnitura hodí k oknům a zadní části budovy jihlavského magistrátu, zkrátka precizní slohová synchronizace. Nové skulptury se staly prolézačkami pro děti a trenažéry pro tzv. parkuristy. Lze tedy jedině kvitovat, že když už se necitelně zničí poetika barokního parku – umělecky koherentní vztah mezi kostelem sv.Ducha a skupinou barokních postav, získal střed města umělecky laděnou hernu pro děti v podobě ultramoderních skulptur.

Zřejmě osudem zkoušený park, který obstojně ustál přístavbu nové plochy Horáckého zimního stadiónu, a to díky opravdu citelnému a architektonicky povedenému přístavku, není u konce svého trápení. Jenže co se stane, když se z jediné větší zeleně ve městě stává hřiště? Nemám na mysli hřiště na dětské radovánky, ale hřiště na přípravu mladých hráčů hokeje.

Z tohoto nového vztahu park vs. hokej plyne několik ponaučení:  Pokud jste matka a jezdíte s kočárkem: Obalte se sítí nebo raději plexisklem, a to platí i pro Váš kočárek, neboť v blízkosti několika metrů budete – v lepším případě součást hry nebo, v případě horším, doslova atakována nekompromisní palbou míče. A teď pravidlo pro všechny návštěvníky parku: Chcete-li rozšířit svůj slovník nebo slovník Vašeho dítěte o nesčetnou paletu pejorativních pojmenování nejrůznějších ženských a mužských genitálií, otvorů atd. navštivte park, prosím, nejlépe mezi 15-18 hodinou.

Po delší úvaze a poslouchání, kdy vzduchem létala dámská přirození v těch nejrozličnějších názvech, jsem zjistila, že na základě tohoto interního žargonu by mohla být vypracována sociologická studie. Mladíci zřejmě neznají svá jména, a tak se raději oslovují (slušně řečeno): „Ty pubický chlupe!“

Park zažívá v posledních letech od zazvonění posledních demokratických klíčů nejrůznější zkoušky. Matky a starší občané jsou nuceni migrovat k horní části parku nebo pryč. Tato situace, ve které se Smetanovy sady nacházejí, připomíná velení jednoho pomyslného vladaře Polska, Ubu se jmenoval: „…jen tady něco zničím a pak zase půjdu…“ (Alfred Jarry: Ubu roi)

Principy a následky strachu

Michal Syrovátka | Pondělí, 7. 4. 2014 v 20:55

Strach není ničím jiným než stavem mysli.  Stav mysli lze ovládnout a  kontrolovat. Příroda nás obdařila absolutní kontrolou nad sebou, jakým způsobem myslíme.Strach nám může pomoci nebo nás zničit. Jaké mohou být následky strachu?

Pokračování »

Láska a peníze

Michal Syrovátka | Úterý, 25. 2. 2014 v 19:57

Co ovlivňuje lásku a peníze?

Láska a peníze jsou velmi silné emotivní slova, které nás ovlivňují. Je několik věcí co ovlivňuje lásku a peníze? Láska v rodině, láska k sobě,láska k práci, láska ve vztahu, láska k druhým. Peníze v rodině, peníze v lásce, peníze ve vztahu, peníze v práci a jakými lidmi se obklopujeme, co slyšíme za názory druhých atd… Kdo muže ovlivnit naší lásku a peníze. Jsme to my. Pokud lásku nemáte, tak si ji najděte.

Pokračování »

Žít nebo přežít.

Michal Syrovátka | Pondělí, 3. 2. 2014 v 22:41

Proč, zrovna žít nebo přežívat? Dali jste si otázku žijeme nebo přežíváme?

Jsou v životě situace, že všechno funguje, jste spokojení a potom přijde někdo nebo si něco přečtete a hned chcete dělat něco jiného, co jste ještě doposud nedělali. Žijeme si ten svůj nádherný poklidný život a potom tohle? Chceme žít nebo přežívat ze dne na den? Ráno se nasnídáme, uděláme každodenní hygienu a jdeme do práce, do škol nebo máme nějaké jiné povinnosti. Potom děláme svoji činnost, která je velmi důležitá. Chodíme do práce, protože se musíme živit, jinak bychom nepřežili. Studenti chodí do škol dostávat dobré známky,aby následně dostali dobře placenou práci.

Pokračování »




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I