Archív rubriky ‘Politika’

Setkání s Husem

Jan Schwarz | Čtvrtek, 9. 7. 2020 v 8:33

Kdyby Žižky nebylo, na upáleného mistra by se zapomnělo.

Uctívají ho husité, pravoslavní i evangelíci, jednota bratrská, adventisté, baptisté, metodisté a vyznavači mnoha dalších světových církví, dokonce svědkové Jehovovi mají o českém mučedníkovi dobré mínění; učí se o něm děti na základních školách. Po staletích válečných vřav, výhružných kleteb, mrazivého mlčení a rozpačitých výroků vzala mistra Jana Husa „na milost“ také církev římskokatolická. Zdálo by se, že omluvou papeže Jana Pavla II. se osudný kruh uzavřel.

Příběh pravdy, která dostala na frak

Celý svět zná příběh středověkého českého vzdělance, který se postavil proti moci světské i církevní a na svém osudu předvedl, že boj dobra a zla, pravdy a lži, lásky a nenávisti není zdaleka dobojován, naopak, lež často nabývá na síle a tlačí pravdu do ústraní, a tak konečné vítězství pravdy zůstává spíš otázkou vnitřní zkušenosti jedinců a jejich víry v eschatologické vyústění lidských dějin.

S lítostí často i na vlastní kůži poznáváme, že člověk nemůže věřit zároveň ve vítězství pravdy a přitom se bát obětí a utrpení. Při volbě mezi pravdou a lží na miskách vah rozhodne, že váhající už nebývá účasten vítězství pravdy a hrozí mu, že se stane vlastně jen němou, neznámou a bezbrannou kořistí mocných služebníků lži. Bezvýhradné a anonymní vydání se pravdě proto odmítneme, neboť obsahuje nejvyšší, a tudíž nepřijatelnou formu sebeobětování, k němuž nejsme dostatečně vybaveni ani připraveni.

Z toho důvodu je pravda vydávána všanc úzkostlivé (a lidsky pochopitelné) starosti o přežití (leckdy za jakoukoliv cenu) a dostává na frak v každé době.

Triumf lži v dějinách se zdá být z pohledu trvání jednoho lidského života dalekosáhlý a nezpochybnitelný. Vydat v tak vyhraněné atmosféře lidské slabosti a obav uprostřed průměrného lidského společenství svědectví pravdě je zcela mimořádnou záležitostí a dílem jedinečné, ušlechtilé osobnosti, která dokáže navzdory všemu nebezpečí potlačit strach a povýšit pravdu nad svůj život. Právě takovou osobností byl mistr Jan Hus.

Hus jako následovník Krista

Nejednou již bylo poukázáno na duchovní sílu Husovy oběti, která v mnohém připomíná Kristův příběh spasitelné smrti na kříži. Hus, podobně jako Kristus, stál před nelítostným soudem. Kostnický koncil v mnohém připomínal židovský sanhedrin uprostřed pašijových událostí a zapálená hranice na břehu Rýna obsahuje symboliku Ježíšova kříže a Golgoty.
Husův triumf umlčeného svědka Pravdy, zostouzeného a pronásledovaného kaciře, očištěného až po staletích válečných i duchovních zápasů, je opět zrcadlem Kristova zmrtvýchvstání a oslavení.

Ve jménu Páně!

Na zachování paměti národa nese svůj významný podíl i vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Nebýt pětiletého působení husitského hejtmana a úspěšného vojevůdce Božích bojovníků, kteří po smrti Husově dokázali se zbraní v ruce hájit myšlenky kazatele z Kaple betlémské před celým světem téměř dvě desítky let, památka Husova by zásluhou cílené a promyšlené propagandy velmi brzy a možná nadobro zmizela z paměti ujařmeného a převychovaného národa.

Díky vzepětí husitské duchovní revoluce si národ vštípil do paměti univerzitního mistra a kněze, který pečoval o český jazyk a pravopis, kázal čisté slovo Boží, propagoval návrat k ideálům evangelia Ježíše Krista, usvědčoval církev ze lži a nedůvěryhodné touhy po majetku a světské moci. Jeho násilná a potupná smrt se usadila v povědomí lidových vrstev jako urážka českého národa. Hus se stal symbolem svobody svědomí, boje za pravdu a patronem pronásledovaných vlastenců.

Od Husa ke komunismu?

Ačkoliv Hus stojí cele ve středověkém zápase o novou tvář církve na půdě bible a problém „jeho“ pravdy je problém náboženský, Husovo myšlení překročilo rámec teologie. Hus byl uznávaný tribun zbídačeného lidu, bojovník za nový spravedlivý řád a obhájce důstojného života, na který mají právo všichni lidé bez výjimky, neboť jsou si „před Bohem rovni“.

Hus, sice v náboženských termínech, avšak poměrně přesně, poukazoval na rostoucí rozpor výrobních vztahů a tušil blížící se kvalitativní proměnu feudální společnosti v kapitalistickou. Tento sympatický a svým způsobem až proticírkevní rys husovského zápasu dokázali o několik set let později umně využít ideologové, kteří Husa prohlásili za součást historického předvoje komunistického revolučního programu. Jak lehce uvěřili ti, kteří už bibli neznali a Husovy spisy ani nečetli …

Husovi nepřátelé

Rádi bychom to všechno špatné v Husově procesu svedli na krvežíznivý koncil, ale jako vždy bylo vše trochu jinak. Největšími nepřáteli Husa nebyli kardinálové, ale čeští emigranti, bývalí přátelé a Římu oddaní katolíci, kteří si přišli do Kostnice s Husem vypořádat osobní účty. Kardinálové byli moudří a věděli, že Husa musí zlomit, zdeptat a poslat zpět, aby v Praze zastavil proces, který sám inicioval.

Jenže Hus se v Kostnici projevil jako silná osobnost, navzdory nemoci a dlouhému věznění se ubránil promyšleným útokům a nepokořil se před církevními autoritami ani za cenu zdánlivě přijatelného kompromisu. Konečná formulace prohlášení typu – Na mnohé z výtek, které jsou mi činěny, jsem ani nepomyslil, avšak podrobuji se koncilu – byla velkorysým pokusem kardinála Zabarelly, jak zachránit život pražského mistra i kredit církve a otevřít cestu k dalšímu jednání.

Byli to však čeští emigranti, kteří vehnali Husa do role těžkého a nepolepšitelného kacíře, v níž nakonec dobrovolně setrval, nic neodvolal a poté, co svou při předal Božímu soudu a milosrdenství, odkráčel s modlitbou na rtech k hranici.

Hledej pravdu

Snad každá doba se střetla s Husovým nárokem na hledání pravdy. O takový nález usiloval ve svém čase Chelčický, Blahoslav, Komenský, Havlíček Borovský, Palacký, Dobrovský, Masaryk a další osobnosti politického, náboženského a kulturního života. Hus je nám vzorem totálního odevzdání se ideálům pravdy.

Identita jeho učení a osobnosti je až zarážející. Hus nejen učil, co je dobré a pravdivé, Hus také dobře a v pravdě žil a své poznání nechoval jen za zdmi univerzity. Nepřednášel učencům, ale šel kázat i prostému lidu do Kaple betlémské a tím zahájil českou reformaci sto let před Lutherem.

Jak potkat Husa

Musíme si vybrat. Hus se buď stane muzeálním, i když výstavním exponátem českých dějin, anebo živým vzorem, jehož příklad znovu probudí řadu následovníků, kteří neúplatností, služebností, pracovním zaujetím ve prospěch lidstva a láskou k pravdě budou nebezpeční pokrytcům, prospěchářům a narychlo přelakovaným moralistům.

Ať už se rozhodneme jakkoliv, mistr Jan Hus zůstane klíčovou osobností druhého tisíciletí a společně s dalšími se přesune i do tisíciletí třetího.

Měli bychom se proto poučit z jeho odkazu a zažít někdy sami na sobě, co to vlastně znamená – obětavě pracovat pro druhé, zastávat se pronásledovaných, usvědčovat lháře, nenechat se zlákat mocí ani penězi, dát se za své ideály třeba i obžalovat, veřejně zhanobit a potupit a teprve pak zažít nesdělitelné, avšak o to reálnější setkání s Husovým odkazem.
Hus je mučedník opravdového křesťanství, oběť pravdy na oltáři politické a církevní moci, národním hrdinou, hlasatelem svobody a pokroku, prorokem duchovní revoluce a neohroženým bojovníkem; avšak pokud jeho dílo nepoznáme osobně, není nám ničím jiným než prázdným pojmem.

Otevřená kniha Husových kázání, cesta po mistrových stopách, výlet do Kostnice na břehu Bodamského jezera, anebo do Husince v jižních Čechách či do Kaple betlémské v Praze může být prvním krokem k seznámení s výraznou osobností českých dějin a zároveň tou nejlepší oslavou státního svátku.

Přeji vám šťastnou cestu do historie i k obohacení té nejžhavější současnosti.

Bohatost

Petr Klukan | Pátek, 3. 7. 2020 v 10:07

 

Tohle je rozsudek, který veřejnost bude asi dlouho rozdýchávat. Mladík s Audi u Vílance jel příliš rychle a střetl se s protijedoucím autem. Následky byly tragické – dva mrtví ze škodovky.

Soud tento týden rozhodl. Rychlý hoch do vězení nemusí. Dle všeho si pomohl tím, že poškozeným vyplatil dva miliony korun ze svého, které si půjčil. Sám obhájce mladíka uvedl, že přímé a kajícné doznání klienta možná bylo jen částečné. Chybějící sebereflexi však prý způsobila neschopnost popsat nehodu.

Obhájce zvolil úspěšnou taktiku a pominout nelze to, že se nejedná o chudou rodinu.

Rozsudek „jen“ o podmínce se jistě bude rodině zemřelých zdát nepochopitelný. Rozhodnutí o výši trestu je v rámci pravidel jen a jen na svědomí soudců.

Lze říci, že se mladíkovi vyplatilo být z vlivné rodiny. Možnostmi, přehledem, známostmi – a není to myšleno dehonestačně, ale jako prostý fakt, který vám v těžkostech pomůže.      

Audity jaké svět neviděl

Petr Laštovička | Čtvrtek, 2. 7. 2020 v 8:58

Jihlavské vodovody a kanalizace (JVAK) na posledním červnovém zastupitelstvu NEBYLY vybrány jako budoucí provozovatel jihlavských vodovodů a kanalizací. Stalo se to za okolností potupných – člen představenstva Patrik Priesol konstatoval, že společnost JVAK „vám nemůže dát jistotu, že to základní téma spravování vody se rozjede tak, jak to město očekává“. Za firmou JVAK se doslova potichu zavírá voda.

V JVAKu přitom stále probíhá forenzní audit a uvažovalo se o transformaci firmy v divizi Služeb města Jihlavy. Vyjádření primátorky Koubové bylo doslova hrozivé: „Audit sice ještě probíhá, každý forenzní audit něco najde, ale nad průběžnými výsledky nemůžu mávnout rukou.“

Forenzní audit je však jen další díl auditní ságy JVAKu. Jak připomněl Priesol, „najít někoho na audit 2018 bylo velmi komplikované.“ A přesto, že se auditní společnost našla, neudělila za rok 2018 výrok. Vedle toho již proběhl dílčí audit investiční akce Heroltice.

V předminulém díle jsem vyjádřil naději, že bych mohl z jihlavského Magistrátu obdržet jeho výsledky. Zároveň jsem slíbil, že tento díl napíšu i bez ohledu na to, kdyby mi snad úřad z nějakého důvodu tyto dokumenty, o něž jsem požádal na základě zákona o Svobodném přístupu k informacím, poskytnout odepřel…

Že mi nikdo nic nedá a namísto dokumentů, které by měly být uveřejnitelné a veřejnosti dostupné, dostanu paletu právnických klišé a kliček pokoušejících se mě přesvědčit, proč to zrovna nyní možné není, jsem tak trochu čekal. Čekal jsem to, neboť do značné míry vím, co ve zmiňovaném auditu bylo kontrolováno, a tedy vím, že lidé historicky se pohybující okolo společnosti JVAK si zoufale nepřejí, aby detaily z výroků auditora někdy někdo viděl, či přímo s někým sdílel – například s orgány činnými v trestním řízení.

Audit Heroltic byl jednou z posledních věcí, které jsem ve funkci náměstka primátorky inicioval. Stokrát popsanému trestnímu stíhání inženýrů Kaliny a Benáčka jsem zpočátku nevěřil. Neuměl jsem si představit, že v městem vlastněné a dotované společnosti, na kterou dohlíží věrohodní politici, se krade. Nebo ať jsem korektní, podvádí. Pak jsem ale dostal vodohospodářství na starost a zjistil jsem, jaká je to – oproti veřejně proklamovanému úspěšnému tažení – absolutní katastrofa. JVAK obviňuje městské úředníky z neschopnosti. Městští úředníci mající na starost tok peněz do JVAKu zase obviňují manažery JVAKu a jejich kamarády z nekalých praktik.

Po čtyřech měsících, kdy hledáte pravdu „někde uprostřed“, jsem jí našel na hranici trestní odpovědnosti pro JVAK. Totiž bývalý ředitel ing. Benáček s tím současným ing. Morkusem mi přinesli nevinně vyhlížející dokument „Návrh na řešení rekonstrukce jednotné kanalizace – Heroltice.“ Ten návrh ale nevinný nebyl v žádném případě.

Jaký byl kontext této investice? Město chtělo postavit novou kanalizaci a čistírnu odpadních vod v Herolticích. Na základě manažerské smlouvy oslovilo JVAK, aby nechal zpracovat projektovou dokumentaci. Z té se mělo zjistit, co se má přesně udělat a kolik to bude stát.

Projekt stanovil, že je nutné všechno postavit nové a bude to stát 34 milionů. Když město z projektu zjistilo, že peníze na stavbu má, začalo soutěžit dodavatele. Zadávací podmínky na soutěž pomáhal městu napsat JVAK. O tom, že předmětem díla by měla být i stará kanalizace v Herolticích ani slovo.

Soutěž vyhrála Eurovia a VHS stavby. JVAK najímá na stavbu za město dozor BOZP a TDI jako technický dozor investora. To obyčejně dělá samo město, ale budiž. Nějak si JVAK ty peníze zasloužit musí. O jiných firmách ani slovo. Eurovia a VHS pracují a i když se stavba prodražuje (na místě ČOV se objevila skládka), nic nenasvědčuje tomu, že by stavba neměla být dokončena.

V dubnu roku 2019 však přichází ing. Jiří Benáček na jednání představenstva s bodem „Návrh na řešení rekonstrukce jednotné kanalizace – Heroltice.“ Jde o to, že kromě vybudování nové kanalizace a čističky by se měla opravit i kanalizace stará. Přílohou je smlouva bez údajů na předmět díla. Bod jednání nakonec ředitel Benáček stahuje.

Úřad sjednává jednání u mne v kanceláři za účasti JVAKu, kde jeho zástupci prezentují dodatek ke smlouvě s Eurovií a snaží se přesvědčit mě i úředníky, že rekonstrukce staré kanalizace je nutná a bude stát 6 milionů korun. Eurovia oznamuje, že zastavuje stavbu kvůli nevhodným pokynům zadavatele. Prý nemůže pokračovat, protože není jisté, co se starou kanalizací a argumentuje stejně jako JVAK. Tedy, že není možné pokračovat, když se ze staré stávající kanalizace neudělá kanalizace nová. Dokládá to několik měsíců starou fotkou výkopu kdovíkde.

Volám si postupně všechny aktéry k vysvětlení. JVAK, zástupci zhotovitele, technický dozor (TDI), projektanta. Všichni mi tvrdí, že všechno funguje, všechno je v pořádku, jen potřebují těch 6 milionů do staré kanalizace.

A co se následně nedozvím z kamerových zkoušek? Práce na staré kanalizaci již byly z velké části provedeny a trubky, které si nikdo neobjednal, jsou už pod novým asfaltem! Projektová dokumentace na tyto nikým neobjednané práce byla hotová už několik let. Dozvídám se, že na stavbě pracuje firma KD stavby Ing. Dršaty (bývalý člen představenstva i zaměstnanec JVAKu), která není uvedena ve smlouvě, ale v mnoha případech jedná za zhotovitele.

Dozvídám se, že KD stavby i technický dozor pracovali pro JVAK za podezřele nízkou cenu opakovaně, a to i na jiných zakázkách. Dozvídám se, že ve stavebním deníku jsou bílá místa k pozdějšímu doplnění. Dozvídám se, že cena materiálu i prací, které nikdo neobjednal, je maximálně jeden milion korun namísto milionů šesti.

Nic jsem nepodepsal, šest milionů navíc jsem jim na opravu staré kanalizace nedal. A tak v Herolticích máme v zemi nové trubky, které si nikdo neobjednal a doposud snad ani nikdo nezaplatil. Není to ale zázrak, jen spekulace na to, že vícepráce se ex post papírově pokryjí.

Inicioval jsem vznik interního auditu na tuto zakázku, který je již hotový, ale který mi město dlouho odmítalo poskytnout. Audit této zakázky nemohl pro JVAK dopadnout dobře. Dopadl katastroficky(viz foto)
audit_jivak_zaver
JVAK byl garantem hladkého chodu zakázky, manažerem a odborným garantem dodržení ceny, kvality i termínu. Místo toho je stavba dražší a trvala déle. Jsem přesvědčen, že všechny „chyby“ při této zakázce byly úmyslné a důsledkem vytváření prostoru pro podvodné vylákání milionů z městské kasy za práce, které nebylo potřeba dělat.

Řetězec událostí v Herolticích se nemohl stát náhodou. Je to ale varování do budoucna. Vodohospodářství není vůbec jednoduchý byznys. Není náhoda, že velké vodohospodářské firmy kladou obrovský důraz na procesy, učení z chyb, certifikace. Každá chyba má obrovské konsekvence časové i finanční, nemluvě o případném ohrožení zdraví obyvatel. Z dnešního pohledu je možná dobře, že JVAK zůstal jen takovým cvičením. Mějme jeho výsledky na paměti, až začneme budovat JVAK 2.0 jako divizi Služeb města Jihlavy.

Milada Horáková

Zdeněk Gryc | Pátek, 26. 6. 2020 v 14:06

Miladu Horákovou

1/Osvobodila armáda USA.
2/ Se sovětskými poradci tomu bylo naopak.

1/ převzato:
„Neušla však pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla společně s manželem zatčena, avšak za práci v ŽNR. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo však bez úspěchu. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová starší.[4] Dva roky byla vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde později vedla oddělení tamější „marodky“, což jí umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Zde se znovu setkala se svým vzorem Františkou Plamínkovou, později popravenou na Kobyliské střelnici. Z Malé pevnosti v Terezíně byla v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan. Soud s Horákovou se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice.
Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova (v Horním Bavorsku), v blízkosti Dachau,
kde ji osvobodila americká armáda.[5]“
—————————–
2/ převzato:
„Účast sovětských poradců
Následný vykonstruovaný monstrproces byl první velký politický proces, na jehož přípravě se velmi významně podíleli sovětští poradci (v tomto případě poradci Lichačev a Makarov), kteří měli zkušenosti z podobných politických procesů v Sovětském svazu. Poprvé v něm byly používány jejich metody výslechu a předem naučených „scénářů“ v průběhu procesu. Doktorku Horákovou se jim však, jako už předtím gestapu, zlomit nepodařilo.
Přítomnost sovětských poradců potvrzuje vedoucí skupiny vyšetřovatelů StB v Ruzyni Milan Moučka: „Ano, pracoval jsem s nimi, ale neznám ani jedno jediné jméno.“
Rozpovídal se o tom, jak oni byli jeho učitelé,
jak vedli vyšetřovatele při výsleších tzv. skupiny Horákové.
I když – připomíná – sovětští poradci nebyli přímo přítomni u výslechu, ale on, Moučka, jim pouze nosil protokoly a oni je opravovali a určovali taktiku, jak dál.[9]“
—————————–

„Vážené dámy, vážení pánové“
dramaturgie a technika popravy:

Na popravu si musela dáma
Milada Horáková
počkat,
stejně jako 15 minut na smrt.

1/ převzato:
„Poprava Horákové byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 05:35 hodin ráno, jako poslední ze všech čtyř k smrti odsouzených (před ní byli oběšeni Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl). Jejím katem byl mistr popravčí Vladimír Trunda.[16]
Na Pankráci byla používána primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením bez klasické oprátky.[17] Odsouzeným bylo nasazeno škrtidlo a pomocník kata tahal lanem za spoutané nohy.
Horáková se udusila téměř po patnácti minutách od zahájení popravy.[18]“
—————————————————————————

Autorem Pomníku Milady Horákové v Praze na Smíchově je Olbram Zoubek.
je také autorem posmrtné masky Jana Palacha a Pomníku obětem komunismu na Petříně.
Jeho posledním velkým dílem je socha faráře Toufara v Zahrádce u Ledče nad Sázavou.

Městská akciovka před krachem

Petr Klukan | Středa, 24. 6. 2020 v 10:28

Tohle se prostě nepovedlo. Město Jihlava si před lety zřídilo vlastní společnost Jihlavské vodovody a kanalizace (JVAK). Oprávněně plánovalo, že firma převezme vodohospodářský majetek, neboť vystoupilo ze Svazku vodovodů a kanalizací (SVAK), a bude se o něj starat. Do vedení dosadilo „své“ lidi a čekalo, že vše půjde jako na drátkách. Jenže chyba lávky.

Předání majetku ze SVAKu na město se jaksi zadrhlo (kdo za to může? Podle SVAKu město, podle města SVAK) a městská společnost JVAK, která měla hospodařit s miliardovým majetkem, scházela na úbytě. Ukázalo se také, že lidé, kteří JVAK řídili, asi nebudou ti správní. JVAK začal časem projídat i své základní jmění.

Aby toho nebylo málo, zástupce města – zvolený předseda představenstva Jaromír Kalina se přestal řídit doporučeními valné hromady a dělal si, co uznal za vhodné. Spolu s ředitelem JVAKu Jiřím Benáčkem. Jen tak mohlo dojít k situaci, kdy si JVAK nárokoval peníze z města. Za práci, kterou asi nikdy neodvedl. Vše dospělo až k soudu.

Komunální volby po pár letech otočily kolem a na radnici přišli noví lidé. Byl vyhozen Benáček, odvolán Kalina a do funkce předsedy představenstva dosazen Miroslav Tomanec. Sice koaliční člen, ale jeden z největších rebelů uvnitř Fóra Jihlava. I proto se vyvrbily zvěsti, že odměna, kterou za předsednictví v JVAKu obdržel – asi 30 tisíc korun měsíčně, je vlastně za „zavření úst“.

A to JVAK bude muset ještě zaplatit nějakých 20 milionů Vodovodům a kanalizacím (VAS), neboť za ni dělala veřejnou službu a vlastně ji dělat neměla. Peníze na to samozřejmě nemá a mít nemůže.

Její krach je tedy vlastně neodvratitelný. Leda by město do ní nalilo peníze.

Zrození městské akciovky JVAK jistě bylo před deseti lety vedeno dobrým úmyslem. Konkrétní lidé v jejím vedení i osud v podobě nepřevzatého majetku od SVAKu však akciovku potopil.

Pokusit se ji nuceně oživovat, je trochu jako se nastěhovat do domu, ve kterém straší a poslední majitel zmizel neznámo kam.




© 2008 Parola s.r.o.