Práce pro nepřítele (1/3)

Zatímco přes 14 milionů Němců odešlo na frontu, více než 13 milionů nuceně nasazených dělníků z celé Evropy udržovalo mezi roky 1938 a 1945 válečnou ekonomiku Třetí říše v chodu. Většina z těchto vykořisťovaných dělníků byla do Německa násilně přivlečena a internována. Poté, co se velkou mírou dlouhá léta podíleli na růstu německých podniků, často významných až dodnes, zůstalo po roce 1945 v již padlé říši více než šest milionů zahraničních dělníků. Přesto velmi rychle zmizeli z povědomí německé i mezinárodní veřejnosti. Všichni přitom věděli, kdo tito lidé byli a co dělali: v každém podniku, v každé vesnici, v každém hospodářství – vynucené pracovní nasazení bylo všudypřítomné. Třídílná dokumentární série s názvem Práce pro nepřítele odhaluje zapomenuté životní příběhy milionů lidí, kteří kvůli nucenému nasazení přišli o své domovy a životní sny, zpravidla čerstvě dospělí nebo ještě mladiství. Za pomoci deníků, fotografií a dopisů v této sérii přicházejí ke slovu účastníci nuceného nasazení a jejich potomci: během rozhovorů s dětmi a vnuky obětí i pachatelů série vypráví příběhy vyrovnávání se s křivdami tohoto zapomenutého válečného zločinu. Autorská dvojice oceněná Česko-německou novinářskou cenou, Matthias Schmidt a Vít Poláček, sleduje v třídílné sérii osudy obětí i jejich utiskovatelů. Svědectví vyprávěná napříč generacemi a z pohledu příslušníků mnoha evropských národů divákům ukazuje vrstevnatost celého tématu. Na pozadí vyvíjejících se potřeb válečné mašinérie

sledujeme cesty českých dělníků do

„NORSKA“

ukrajinských dělníků do Lipska

a polských dělníků do Schwarzwaldu.

——————————————————————–

ARCHITEKTURA JIHLAVY

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 11. 5. 2023 v 9:18

architekt Sirotek vzpomíná:

 A taky tam byli lidé, kteří byli partyzány.

Dneska je těžké si představit Zounka nebo Chlupa jako partyzány.

Ale oni skutečně byli partyzány na Českomoravské vrchovině a už tehdy byli ve straně.

Já jsem zase již tenkrát věděl docela přesně, co strana je.

Jednak jsem samozřejmě četl knížky, třeba Gida.

Ale hlavně jsem v

„NORSKU“

poznal, že něco nehraje.

Blízko nás byl lágr se sovětskými zajatci.

My jsme jim byli ochotní sehnat chleba, ale oni o to vůbec nestáli, utíkali.

Byli velice zubožení.

Třeba anglický, americký, polský zajatec v Německu takto vůbec nevypadal.

Najednou jsem viděl, že to jsou lidé z jiné civilizace.

————————————————————————–

V popředí však zůstávají osobní příběhy konkrétních lidí,

které i po letech ovlivňují životy dalších generací

a tím i diskuzi o vině a usmíření v současné Evropě.

Tanky jsou tu…

15. března 1939 započala okupace Československa německými vojsky.

Tanky jsou tu…

Okupace nejenom v Československu. Tibet, Afghánistán a Putinův Krym

Když si 21. srpna připomínáme drastický konec Pražského jara, je vhodné připomenout, že nejenom naše země uprostřed Evropy má zkušenost s tím, když hranice přejedou tanky cizí armády. Tím nejaktivnějším v moderní historii byl bezesporu Adolf Hitler. Jaké další smutné okupace známe z historie?

Tanky jsou tu…

Anexi jihovýchodní Ukrajiny vyhlásilo Rusko dne 30. září 2022 v průběhu probíhající invaze.

Došlo jí k jednostrannému prohlášení Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti za území Ruska, přičemž při jejím vyhlášení Rusko plně neovládalo ani jednu z oblastí. Čtyři anektované regiony o rozloze 90 tisíc km² tvoří asi 15 % ukrajinského území. Jedná se o největší anexi v Evropě od druhé světové války. Vytvořila pozemní spojení mezi ruskou pevninou a již okupovaným Krymem a odřízla Ukrajinu od Azovského moře.

———————

Kolega,  architekt Jiří Jirmus, měl pořekadlo.

Když už toho bylo moc tak říkal,

přeložme si to do češtiny a pokusil se o to jednou větou:

„kolonialismus + imperialismus, bez přívlastku, právě dnes,

na UKRAJINĚ“.

Realisační technologie Putina není nic nového:

„ROZDĚL A PANUJ“

Převzato:

Boj za mír a porobu

/4. 3. 2023 / Petr MachRok a den po zahájení ruské invaze v Ukrajinu a vypuknutí největší války v Evropě od roku 1945 se v Berlíně před Brandenburskou bránou sešli lidé nejrůznějšího ražení. Krajní levice s pravicí, popírači covidu, konspirátoři, dezinformátoři, fanoušci Ruska, odpůrci demokracie nebo jen „pacifisté“ a „bojovníci za mír“.

Spojovala je potřeba vyjádřit svou touhu po míru (byť jako platba bez hostinského), ale také nedůvěra vůči současnému establishmentu. Za hesla si zvolili „stop zbraním Ukrajině“ a „vyjednávejte o míru“. Svolavateli byla prominentní politička Levice (die Linke, strana vzniklá z SED, státostrany východoněmeckých komunistů) Sahra Wagenknecht a taktéž prominentní feministka Alice Schwarzer. Prominentní proto, že Wagenknecht je již léta nejviditelnější představitelkou strany, za kterou sedí 14 let v Bundestagu, a Schwarzer má za sebou kariéru aktivistky, která mj. napomohla legalizaci potratů v tehdy ještě západním Německu. Z tohoto pohledu by bylo poctivé řadit k establishmentu i zmíněné organizátorky, byť ty by se tomu vehementně bránily.

Na shromáždění padla podle očekávání řada výroků doslova a do písmene jako opsaných z úst ruských představitelů. Jako by snad válku zahájila Ukrajina, a naopak Ukrajinci bořili ruská města a vraždili ruské děti. Zaměňování agresora a oběti je v ruském narativu jednou z nejoblíbenějších metod. Další je například teze o ukrajinských nacistech, na kterou se nejlépe hodí rčení podle sebe soudím tebe. A pochopitelně nesmělo chybět šíření strachu, tedy nebezpečí třetí světové války a hrozba atomového inferna, kterou právě západní vlády podporou Ukrajiny mají významně přiživovat. Dle madame Wagenknecht má být míru dosaženo tak, že oběti přestaneme pomáhat a především dodávat zbraně. Nikde totiž neapeluje např. na Írán, aby třeba přestal dodávat zbraně také Rusku.

Prostě když Ukrajinu a Ukrajince hodíme přes palubu,

svět bude opět v pořádku, jakoby se nic nestalo,

protože s Ruskem se přeci dá domluvit a kdo tvrdí opak, je proti míru.

Pochopitelně má částečně pravdu, s Ruskem je možné se domluvit.

Pokud mu ve všem ustoupíme a přistoupíme na jeho požadavky.

Požadovat ale po někom jiném,

ať pro naše vlastní pohodlí a pocit bezpečí přistoupí na cizí požadavky,

které pro dotyčného navíc znamenají dobrovolné zřeknutí se

vlastní identity, kultury, jazyka a často i života,

je samo o sobě hodně hnusné kafe vyžadující silnou hroší kůži.

Té má Wagenknecht přehršel.

Wagenknecht a jí podobným pochopitelně nejde v první řadě o mír,

ten se hodí jako vhodná zástěrka, ale více o způsob a strategii, ¨

jak posbírat všechny protestní hlasy plus několik naivů,

viz zmíněný mír,

což by konečně mohlo představovat nějakou reálnou politickou moc.

Z tohoto hlediska nějakých 15 000 demonstrantů v Berlíně je stále jako kapka v moři.

Zajímavější jsou totiž podprahové snahy pí Wagenknecht

——————————————————————————–

navázat a revitalizovat mírová hnutí z první poloviny 80. let,

která tehdy dosáhla skutečně masových rozměrů.

V západoevropských městech tehdy docházelo ke statisícovým demonstracím

„za mír“,

—————————————————————————–

jejichž nejvýraznějším zhmotněním byl odpor proti rozmisťování nových raket středního doletu Pershing II v západní Evropě.

Jednalo se o reakci na tzv. „dvojí rozhodnutí NATO“, které v odpověď na rozmisťování nových sovětských raket SS 20 kromě snahy jednat o jaderném odzbrojení schválilo právě ony Pershingy.

Sovětská propaganda byla tehdy tatáž jako dnešní ruská.

Podobně jako dnešní populisté dobře věděla, že nejlépe se prodává strach.

Dezinformace
Petr Klukan | Pátek, 6. 1. 2017 v 14:59
Od Nového roku v ČR funguje tzv. Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Jeho náplní práce je informovat veřejnost o dezinformacích, které mají potenciál k ohrožení vnitřní bezpečnosti. Jinými slovy: vyvracet je fakty. Proti Centru, které spadá pod ministerstvo vnitra, se hned zdvihla velká nevole, a kritizoval je i prezident. Co je však na tom, když chce stát záměrně zkreslené informace uvádět na pravou míru? Proč to někomu vadí? Když by o vás někdo mluvil, že jste zloděj, který vykradl trafiku v Kolíně, a vy jste tam nikdy nebyl, také se budete bránit. A jak jinak než fakty? Vždyť i dnes instituce i soukromé firmy na svých stránkách vyvracejí lživá tvrzení, která je mohou poškozovat. Proč tedy bránit státu, aby veřejnosti říkal pravdu? Že lze vše zneužít? To je sice pravda, ale proč již předem nevěřit zřízenému úřadu, a naopak věřit a podporovat anonymní články na webech, jejichž majiteli jsou bílí koně, nebo je nelze vůbec dohledat?
Tento článek byl publikován dne 6. 1. 2017 (Pátek) v 14:59 v rubrice Politika. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
56 komentářů k článku “Dezinformace”

1. VladimírV říká:
Pátek, 6. 1. 2017 v 16:10
Vážený pane šéfredaktore,
čekal bych od Vás úplně jiný komentář. Komentář novináře, který velmi dobře ví, že existence periodik a internetových profilů závisí na lukrativnosti jejich obsahu. A to za cenu „zaručených pravd“. Nic proti tomu, pokud se otírají o politiky, kteří mají imunitu, to je součástí politické kariery. Pokud dehonestují běžné občany, tak s rizikem, že budou soudně popotahováni. Obojí je tedy dnes řešitelné v rámci příslušných zákonů.
Ale k věci. Zřízením šmírovacího úřadu, není mi zdáno, zdali s kompetencemi policejního orgánu (myšleno s pravomocemi vyšetřovat možnou trestnou činnost), je něco, co nemá ve svobodné společností co dělat. Společností, ve které fungují i zákony, které se týkají rasismu a xenofobie. Je s podivem, že se na jedné straně oficiální tisk rozčiluje nad tím, když policie šetří možnou trestnou činnost politiků a státních úředníků a na druhé straně si nechá líbit další utahování šroubů naší svobody. Asi si jí opravdu nezasloužíme, když ji nedokážeme aktivně bránit.
Mějte úspěšný rok 2017. Vladimír Havlíček
————————————–
Pane Gryci.
Jak pravil klasik: „Nechoď Vašku s pány na led, mnohý případ známe. Že pan spadne a sedlák si za něj nohu zláme.“.
Je dobře, že jste připomněl jméno “ naší Madlenky“. Osoby, která, ač rodačka z Prahy, byla pro USA natolik důležitá, že se tam stala ministryní zahraničí. Byla jednou z těch, kteří měli podíl na rozpoutání války v Jugoslávii.V čeho jménu? Svobody, demokracie, případě práva národa na sebeurčení? Nikoliv. Dle zásady, rozděl a panuj s cilem získat nejen politický, ale i ekonomický vliv v Kosovu. Povedlo se. Za nadšeného fandění jinak pacifisty Václava, který veřejně nepochyboval, že i bombardování může být z humanitárních důvodů. Čímž si u velké části národa, rozhodně nepolepšil. Našli se tací, kteří pochopili, kdo že to za tím stojí a dali to Madlence patřičně najevo.
Nabízí se paralela s děním na Ukrajině. A tím i otázka, komu dění tam nejvíce prospěje. Obávám se že posledním místem, kde se bojovalo „o Prahu“ nebyl ani Afgánistán, ani Ukrajina. Lidé tam umírali a umírají ve jménu amerického kapitálu.

Zdraví Vladimír Havlíček
30.5.2023
————————————-
4.9.2015 Aktuality/Komentáře (26),
Vždy je dobré vědět, kdo je majitelem daného média, říká novinářka Sabina Slonková, šéfredaktorka serveru Neovlivní.cz.
Shodneme se, že rozpoznat propagandistické články je stále těžší? I díky internetu, který změnil média?
Ano, nová média vnesla nový prvek v tom, že na internetu můžete získat jakoukoliv informaci. Myslím, že spousta lidí nedokáže rozlišit věrohodnost jednotlivých serverů. Informaci bere stejně hodnověrnou, jako když ji má z tradičního dlouhodobě prověřeného média. Takže kdokoliv cokoliv na internet umístí, spousta lidí má tendence dát v důvěryhodnosti rovnítko mezi v podstatě pofidérní zdroj a relevantní informací.
Měla byste návod, jak v záplavě zpráv rozlišit zprávy propagandistické a jak se jim ubránit?
Asi vás zklamu, ale univerzální recept neexistuje. Myslím, že pro propagandu, stejně jako pro jiné texty či reportáže, platí, že člověk musí být rezervovaný.
——————————————————-
Nesmí slepě věřit všemu, co se mu předkládá.
Ten, kdo je zvídavý a má čas sledovat vícero zpravodajských zdrojů,
je vůči propagandě i jiným „cinknutým“ zprávám více imunní.
——————————————————-
Nám všem ostatním můžu doporučit jen sledovat ty mediální zdroje, které se dlouhodobě osvědčily jako věrohodné. Ale platí to, co jsem říkala na začátku: ostražitost vůči zprávám je na místě vždy.
Takže být ostražitý…
To se týká i nás samotných, novinářů. Velmi často přejímáme informace ze zahraničí, aniž bychom k nim měli ten správný kritický odstup. S těmi finančními prostředky, které česká média mají, je to ale velmi náročné. Ve spoustě případů nám nezbývá, než se spolehnout na agenturní zdroje, protože redakce prostě nemají peníze na to, aby v nějaké oblasti měly vlastního redaktora.
Evropská unie nyní vytváří speciál- ní tým, který má vymyslet taktiku boje proti ruské propagandě.
Jsem sama zvědavá, s čím EU přijde.

Z dálky to vypadá moc hezky. ( = duže harno, ukr.)

Les vlajek. A nejenom žlutomodrých. Ale také jednotlivých bojových útvarů. Ovšem moc ještě nevíte, co to je, že…

Když přijdete blíž a pochopíte, nemůže na vás nepadnout tíseň a smutek. Každá smrt je hrozná, takovéto úplně zbytečné a rukou druhého člověka však obzvláště… Tihle tátové už nikdy nezvednou do náruče své děti, krasavici Janu už nikdy nikdo neobejme a nepolíbí. Ve velkém městě, kde jsme hřbitov navštívili prvně, prý  už je na  500 obětí a nejděsivější je ta plošná rezerva na další hroby… kolik nevinných zde ještě ulehne? A proč?

Zvláštní je, že po chvilce spočinutí na lavičce (která je tady skoro u každého hrobu) a zamyšlení odcházíte vyrovnaní a smíření. A není to jenom proto, že se snažím pomáhat co to jde, nebo že u nikoho z pozůstalých, se kterými jsem měl možnost se setkat, jsem neviděl ani náznak toho, že by si mysleli něco o zbytečné obětí. Prostě brání svoji zemi a své rodiny. A bojují taky za naší civilizaci, za Evropu.

A ještě více to pocítíte v malé vesničce, na hřbitově které leží uprostřed krásné kvetoucí přírody zatím jenom čtyři hrdinové. Tam jste úplně sami, s těmi mrtvými. Ten klid, věčný klid…

Vnímat žal a statečnost pozůstalých po těch zbytečně padlých v rozpuku života je zdrcující zážitek. Stejně hrozný je ale nekončící strach ostatních o nejbližší tam – vždyť už to trvá tak dlouho a je jich tam tolik! Není snad rodiny, které by se to nedotklo…Ale tady je aspoň ta naděje. I když hodně svíravá a tísnivá. Trvá mně vždycky několik dní, než tyhle zážitky strávím…

Bratři Tolja a Maxim jsou vpředu od samého začátku. Zatímco prvnímu se daří z přežít dosud bez úhony, druhý se ztratil spolu s částí své jednotky vloní v květnu. Po mnoho měsíců vůbec nic, žádná zpráva. Až tu najednou, letos v únoru, dostane rodina video, na kterém jejích milovaný syn mluví ze zajetí. Má se prý dobře, je živý a zdravý a nemusí se o něj bát, už brzy ho vymění za zajatce z druhé strany….Úleva, naděje – jenomže už je zase květen a pořád nic… opět beze zpráv.

I takovouhle nelítostnou psychologickou válku vedou rusáci proti národu, o kterém před pár měsíci ještě mluvili jako o bratrech. Dnes mají za cíl zastrašit, demoralizovat, zničit. Vymazat jeho identitu. Soudě podle toho, co jsem viděl a zažil, se jím to ale nemůže podařit. Lidé jsou tam neuvěřitelně semknutí a pomáhají jak mohou. Důležitý je přitom i živý kontakt se svými blízkými, přes mobil – samozřejmě za přísných bezpečnostních opatření – rusáci hned pálí tam, kde je větší shluk signálů. Co může ale k pookřání pomoci více, než takovýto kontakt s blízkými? Rodina pak opatruje jejích zprávy a fotky jako svátost.

Jenomže jak ten mobil nabít, když kolem vás je všechno rozbité? Funkční zásuvka je utopie. K tomu je velká kufříková nabíječka, která pomůže celé jednotce a dá se s ní i svítit, kterou jsme šli pořídit. V plném provozu vydrží i týden… Proto se tady masivně kupují a posílají na frontu. Byli jsme pro jednu přímo v továrně, kde je vyrábějí a nechali tam dost peněz od našich hodných dárců…a to přesto, že majitel nám nechal velkou slevu – normálně je tady za 40 tisíc, my ji hned dostali a odvezli za 30. Koupili jsme ji s maminkou vojáka, který bude příjemcem a doveze mu jí nejbližší přítel rodiny o kterém mají naprostou jistotu. Děláme pořád všechno proto, aby naše pomoc byla přímá, adresná a co nejvíce efektivní – proto zároveň i porovnáme parametry, ceny i dostupnost u nás u případného pokračování. Ale to teď nešlo. 

Sice mně to celé hřálo, že takto pomůžeme ale pak jsem se dozvěděl, že před námi tam byli lidé z opravdu bědné vesnice a také se z toho mála co mají složili na jednu…a převážil stud, že jsme dali tak málo.

Jsou to sice úplně nové, silné, zajímavé prožitky v mém životě ale věru – není opravdu o co stát!

Díváme se, ale nevidíme! Nevidíme a nechceme vidět, že okolní svět a dění v něm odráží to, jací my sami vnitřně jsme. Kdybychom viděli, vnímali a nebyli slepí, mohli bychom v přírodním dění i ve společenském dění poznat sami sebe. Mohli bychom v nich spatřit svou vlastní tvář. Mohli bychom v nich poznat pravdu o vlastní osobnosti. Pravdu bez falše, sebeklamu a sebe omlouvání.

A toto poznání by nás nasměrovalo ke změně. Ke změně sebe sama k lepšímu tak, aby následná pravda o nás samotných, věrně odrážená v přírodním a společenském dění, přinesla očividnou změnu k lepšímu. Toto je jediná možná cesta ke zlepšení toho, co se kolem nás děje, protože náš vnitřní stav a vnější události jsou spojeny nádoby.

A je tomu tak proto, že lidské chtění, lidská vůle, lidské hodnoty a lidský morální i duchovní stav je jako pečetidlo, jehož obraz vtlačujeme do měkkého vosku. Ale měkký vosk těchto jemnějších skutečností rychle ztuhne, ztvrdne a zmaterializuje se. A zmaterializovaný obraz našeho vlastního vnitřního stavu na nás začne tvrdě dopadat.

Tímto způsobem, prostřednictvím svého chtění, vůle, myšlenek, hodnot, morálního i duchovního stavu, formujeme vše kolem sebe na svůj vlastní obraz. My sami jsme totiž byli stvořeni k obrazu Božímu a na základě toho máme také my lidé schopnost formovat a utvářet vše kolem sebe k svému vlastnímu obrazu. A v tomto obraze, viditelném kolem nás v přírodním a společenském dění, máme možnost poznat pravdu o sobě samých a o tom, za co ve skutečnosti stojíme.

V přírodním dění plní funkci pravdivého zrcadlení obrazu naší osobnosti přírodní bytosti. Tyto vědomé, inteligentní bytosti řídí veškeré dění v přírodě podle toho, jaký jim my k tomu dáváme podnět.

O čem z tohoto úhlu pohledu vypovídají různá přírodní neštěstí, katastrofy, anomálie a armády nejrůznějších škůdců, se kterými musí zápasit zemědělci?

Vypovídají o naší vnitřní zkaženosti, nemravnosti, nečistotě, sobectví, materiální slepotě a duchovní lhostejnosti. Protože jsme špatní, formují pro nás bytosti přírody v přírodním dění zlo. Zlo, které se nás dotýká a snaží se nás přivést k pochopení. K pochopení toho, že my sami jsme jeho příčinou. Že se musíme změnit, chceme-li, aby bytosti přírody zastavily formování neštěstí. Aby zastavily armády škůdců, a aby pro nás naopak začaly formovat požehnání.

To, co se děje v přírodě a v nadcházející očistě se teprve bude dít, bude tlakem, vyvíjeným přírodními bytostmi na změnu naší osobnosti. Tlakem na změnu v člověka srdečného, nesobeckého, laskavého a duchovního. Tlakem na změnu v člověka, který začne svým dobrým chtěním a svými pravými hodnotami měnit okolní přírodní svět ke svému vlastnímu, novému obrazu. Tak zmizí přírodní neštěstí, nejrůznější škůdci a dosavadní nepřátelské působení přírody vůči lidskému rodu se změní na přátelské a všemožně lidi podporující.

Abychom se však nepohybovali jen v teoretické rovině, ukažme si konkrétní příklad.

Ve Španělsku bylo dne 28.4.2023 naměřeno 40 stupňů Celsia. Taková vedra v tomto období je něco výjimečného, co tam ještě nebylo. Nepřirozená vedra přinášejí extrémní sucho a nedostatek vláhy, spojený s trvalým vysušováním půdy. Vedra představují zároveň enormní zátěž na lidský organismus.

Co nám bytosti přírody zprostředkovávají tímto obrazem? Co se nám snaží říci a jakým způsobem se nás snaží změnit?

Bytosti přírody nám v reálném prožívání staví před oči obraz naší vlastní duchovní vyprahlosti. Duchovní lhostejnost, duchovní prázdnota a duchovní poušť, kterou nosíme v sobě, mění v poušť zemi, ve které žijeme. Neúnosnost vnitřního stavu lidí, spočívající v jejich odtržení od duchovního rozměru bytí, činí vnější poměry, ve kterých musí lidé žít neúnosnými. Tyto souvislosti máme pochopit a změnit se. Toto se nám snaží říci bytosti přírody. Ne však slovy, ale prostřednictvím přírodního dění, které jsme nuceni prožívat, a kterému nemůžeme ujít. Můžeme jej však změnit! A to tím, že změníme sebe samé!

No a zákonitost duchovního zrcadlení platí také ve společenském dění. Také v politice. Lidé to už dávno postřehli a vyjádřili to slovy: „Každý národ mě takovou vládu, jakou si zaslouží.“

Znamená to tedy, že zbytečně nadáváme na svou vlastní vládu i na politiky, působící ve vrcholové politice, protože oni jsou pouze odrazem a obrazem nás samotných. Jsou odrazem životních hodnot a duchovní úrovně většiny obyvatelstva.

Naše vlastní, materialisticky zdegenerované hodnoty, přivádějí do vrcholové politiky a do vlády osobnosti podobných zdegenerovaných hodnot. Ty se pak snaží prosazovat ve formě zákonů a celkového nastavení fungování společnosti. To ale zpětně negativně dopadá na nás samotné, protože si to zasluhujeme kvůli své vlastní, ubohé hodnotové orientaci.

Pokud si například národ zvolí špatnou vládu a po čase začne na sobě pociťovat negativní důsledky své volby, bývá zpravidla první reakcí snaha o svržení vlády. Lidé si však neuvědomují a nechtějí uvědomit, že vláda je jen odrazem hodnotové úrovně jejich samotných a oni by měli v první řadě usilovat o svržení starého, proti národního, povrchního, konzumního, materialistického a anti duchovního člověka v sobě samých. Ve svém vlastním nitru. Neboť právě takovýto hodnotově vnitřně pomýlený člověk volí špatné vlády, a pokud se on sám vnitřně nezmění, bude je volit i nadále.

On je skutečný viník! Jeho třeba svrhnout! A to může udělat jen každý sám v sobě. Lidé však žel odmítají podobnou sebe reflexi a raději vždy hledají vinu v někom jiném. Je to totiž mnohem pohodlnější, než začít pracovat na sobě samých. Než začít měnit k lepšímu sebe sama, a tím přispět ke zlepšení společenských poměrů. Neboť jedině lid, směřující k národním hodnotám, k vlastnímu uvažování a k duchovním hodnotám bytí může právem očekávat dobrou vládu, se kterou bude spokojen.

A do třetice se princip duchovního zrcadlení projevuje i v nemocech. Každá nemoc je narušením harmonie. K jejímu narušení dochází nejprve pouze psychicky a duševně. Tak, že člověk ve svém nitru vytváří a dlouhodobě živí něco neharmonického. Pokud tak ale činí delší dobu, jeho dlouhodobé vnitřní disharmonické naladění se nakonec promítne do podoby konkrétní nemoci.

Vzájemný vztah mezi nemocemi a jejich vnitřními příčinami je znám a je každému dostupný třeba na internetu, kde stačí zadat do vyhledávače slova: „duchovní příčiny nemocí.“ Znamená to tedy, že i nemoc je odrazem a obrazem toho, jací vnitřně jsme a jakou vnitřní chybu děláme. Skutečné vyléčení je možné jen tehdy, pochopíme-li tu souvislost. Poznáme-li vnitřní příčinu naší konkrétní nemoci a snažíme se ji odstranit tím, že se v dané věci začneme vnitřně měnit k lepšímu.

To samozřejmě nevylučuje návštěvu lékaře, který nám může pomoci na fyzické bázi, ale nikdy nás nemůže plně vyléčit, pokud my sami souběžně nepracujeme na odstranění duchovní příčiny nemoci.

Nemoc je tedy opět jen zrcadlo, ve kterém máme poznat sebe sama a chyby, které děláme. Nemoc je zároveň tlakem na nezbytnou změnu osobnosti, která nám přinese uzdravení.

Boží stvoření je tak zázračně uzpůsobeno, že kdekoli se podíváme, máme před očima sami sebe. Máme vždy před očima obraz naší skutečné vnitřní osobnosti a v něm zároveň impuls, pohnutku a návod ke změně sebe sama k lepšímu. Jedná se o zázračný princip duchovního zrcadlení. Ale my i přes toto vše zůstáváme slepí. Nevidíme to a nechceme to vidět. Zavíráme oči před pravdou a nechceme se změnit.

Avšak přichází velká očista a tlak duchovního zrcadlení na lidstvo bude tak masivní, že lidé nakonec tyto souvislosti pochopí, uvědomí si je a začnou se měnit k lepšímu. Nebo si to za žádnou cenu nebudou chtít uvědomit a očistný tlak duchovního zrcadlení jejich vlastní osobnosti, v podobě mnohostranného katastrofického materiálního dění, je nakonec definitivně zlomí a zničí.

Další z příběhů obyčejných lidí v týlu fronty tam.

Denis.

Mechaniky už známe z minulé cesty. A z debat o Banderovi a Pravém sektoru. Je to parta většinou vysokoškoláků, co za války přerušili studia a co ke svému živobytí v běžné autodílně opravují zvláště vojenské sanitky a vyrábějí bojová vozidla pro dobrovolníky. No … vyrábějí je trochu silný výraz. Na teréňák s korbou prostě připevní lehké dělo nebo kulomet a trochu ho opanceřují …

Teď jsme se potkali s Denisem. Jejich hlavou, organizátorem, manažerem. Energický chlapík s dobrou angličtinou, pracuje jako právník, ve volných chvilkách rád dělá se dřevem. Truhlaří a řezbaří. Vcelku běžné věci, podobných lidí je tady spousta. Jenomže.

Denis je slepý. Nevidí vůbec nic. Už deset let. O zrak přicházel postupně, vlivem těžké, nevyléčitelné nemoci mu bylo každý den souzeno méně a méně vidět z našeho krásného světa. A loučit se s pohledy na malého synka, dnes na prahu puberty… Přesto mu to nezabrání zapojit se do fronty v týlu. S obdivem hledím na toho statečného člověka a marně v něm hledám známky zatrpklosti nebo zoufalství, jak bych čekal u takové tragédie. Ani náznakem.

Jeho očima dnes vidí jeho statečná žena, která zajistí, napíše, vykomunikuje, co Denis vymyslí a propojí. Protože takovýchto part má několik. Mimo jiné postupně vybaví ty jejich chudé dílny. Pomáhat tady ale je těžké – tito skromní lidé se řídí heslem – my jsme jenom zázemí, jinde to potřebují mnohem více. Proto jsme dovezli jenom silné kvalitní aku šroubováky/vrtačky a brusky, kterých je tady nedostatek a jsou drahé, v hodnotě asi 15 tisíc. A drobnosti k tomu. Peníze hrdě odmítli… Pomozte takto i jinde, říkají.

……….

Viktoria…

…je maminka dvou malých holčiček (4 a 6 let), místní protikorupční aktivistka a manželka statečného bojovníka Ženi v první linii u Chersonu. Nepředstavitelná úzkost – ukládat každý den ke spánku tak malé, ještě netušící děti, a myslet na to, jestli tatínek jejich ještě v pořádku je. Naštěstí jeho malé jednotce se zranění jako zázrakem vyhýbá, s jedinou výjimkou. Střela proletěla místem, kde Žeňa ještě před chvíli stál a utrhla jeho veliteli kus ramene…

Žeňa před lety začal studovat vojenskou akademii v Charkově. Po dvou ročnících si ale uvědomil, že ten dril a potřeba kázně pro něho není a začal se naplno věnovat svému koníčku – programování. Pár let mu stačilo, aby vybudoval až tak úspěšnou firmu, že vyhrál tendr na jednu z největších státních zakázek v tomto oboru – ukrajinský volební systém. Protože smýšlí stejně evropsky jako jeho žena a protože si jejich protikorupční organizace už získala značné renomé a obavy u oligarchů, dali si všichni sakra pozor, aby vše bylo úplně čisté. Oni sami, konkurenti i organizátoři. Jsme s Viktorií domluvení, že až přijedu příště, tak že se na konkrétní případy, které rozkrývají, spolu podíváme. Prostě noví Ukrajinci. Naděje.

Teď jde ale všechno stranou. Viktoria a Žeňa si dobře uvědomují, že pokud se jejich země neubrání, tak o takovýchto aktivitách, svobodném podnikání a jejich touze po nové, spravedlivé Ukrajině se jim může jenom zdát. Když russáci přepadli Krym v roce 2014, všeho nechal a jako dobrovolník jezdil celý rok s tankem. Dnes stejně, bojuje už od samého začátku ale armáda využívá jeho specializaci – má jako ajťák na starosti průzkumný dron. Tyhle 3 malé krabičky silných nabíjecích baterek, které jsme přivezli a které na jeho provoz potřebuje, přišly na 7.000,- a je jich trvalý nedostatek…

Samozřejmě, ještě jsme k tomu přidali něco zdravotnického materiálu, který jsme přivezli od hodných lidí u nás. Hlavně škrtidla na zastavení krve,zde jim říkají tak zajímavě… turniket. Nu věřme, že je nebudou potřebovat…