Blog Jihlavských listů

Archív rubriky ‘Politika’

Proč lituji očkovaných?

Ján Lauko | Pátek, 31. 12. 2021 v 19:43

Ve Velké Británii byl zveřejněn děsivý graf. Zobrazuje srovnání úmrtnosti mezi očkovanou a neočkovanou populací na jiné nemoci, než na covid. Vyplývá z něj, že kdo se dal očkovat, vystavil se zvýšenému riziku, že v brzké době zemře na nemoc, se kterou by si jeho imunitní systém hravě poradil, kdyby nebyl dezorientován očkováním. Za určitou imunitu proti covidu a za snazší průběh případné nákazy se tedy platí ztrátou imunity vůči jiným chorobám.

Proč je tomu tak a co se ve skutečnosti stane s naším organismem a jeho odolností, když se dáme očkovat?

Představme si hrad, jehož hradby jsou chráněny bojovníky, neboli imunitním systémem. Bojovníci stojí v pravidelném rozestupu po celém obvodu hradeb a dávají pozor, aby je nepřítel ze žádné strany nepřekonal.

Vakcína však vydá povel strážím na hradbách, aby se přednostně soustředily na jediný bod a na jediného nepřítele. Na covid. To ale zároveň znamená, že hradby na jiných místech zůstávají slabě chráněné a nepřátelé, čili jiné nemoci, je mohou poměrně snadno překonat. A proto je také překonají a nakonec dobijí hrad, což znamená smrt člověka. Toto je důvod, proč byla ve Velké Británii zaznamenána enormně zvýšená úmrtnost očkované populace.

Zdroj:
https://janatutkova.blog.pravda.sk/2021/11/24/nejnovsie-britske-data-zaockování-do-60-let-maju-2-krat-vyssí-umrtnost-jako-neockování/

Také údaje, které má k dispozici skotská organizace Public Health Scotland ukazují, že od poloviny května 2021 se ve Skotsku zvyšuje nadměrná úmrtnost, a to navzdory obrovskému poklesu úmrtí na Covid-19, přičemž u osob mladších 65 let došlo až k 40% nárůstu počtu úmrtí oproti pětiletému průměru.

V některých týdnech od května 2021 došlo až ke 118% nárůstu počtu kardiovaskulárních případů u osob ve věku 15-40 let a k 72% nárůstu počtu kardiovaskulárních případů u osob ve věku 45-64 let.

Ředitel pohřební služby John O’Looney z Anglie hovoří o své zkušenosti s nárůstem úmrtí lidí po infarktech, mrtvicích a dalších chorobách od začátku očkování. Říká, že tolik úmrtí na krevní sraženiny jako letos neviděl za posledních 14 let.

Důkazem toho, že se to děje také u nás, je smrt Miroslava Žbirky. Žbirka zemřel na zápal plic a jeho náhlá smrt byla pro všechny velkým překvapením, protože vypadal mladistvě a byl stále pracovně vytížen.

Co se stalo? Vždyť přece na zápal plic v dnešní době nikdo v dobré kondici neumírá? Umírají na něj většinou lidé nevládní a dlouhodobě připoutaní na lůžko.

Je známo, že Žbirka absolvoval očkování dvěma dávkami proti covidu, což z hlediska výše uvedených informací znamená, že jeho imunitní systém byl nastaven na zvýšenou ostražitost proti covidu, ale na úkor snížení ostražitosti vůči ostatním chorobám. A toto oslabení bylo příčinou zápalu plic a náhlé smrti. Kdyby nedošlo k očkování, imunitní systém by byl odolný a ochrana před zápalem plic by pro něj nepředstavovala žádný problém. Z tohoto hlediska proto můžeme považovat Miroslava Žbirku za oběť vakcinace přesně v tom smyslu, jak to naznačuje graf z Velké Británie.

To, co se děje je však velmi zvláštní, neboť všechny tyto skutečnosti musí být odborníkům dobře známy. Například z výzkumu doktora Petra Abiho, který realizoval v roce 1986 v Guineji Bissau očkování proti záškrtu, tetanu a černému kašli vakcínou s názvem DTP. Avšak vakcína se vzhledem k africkým poměrům a značnému rozptýlení populace nedostala ke všem dětem. Proto vznikly dvě kategorie dětí. Jedny očkované a druhé neočkované.

Doktora Petra Abiho však po třiceti letech napadlo ověřit si pozitivní přínos vakcinace a její blahodárné účinky prostřednictvím vzácné možnosti vzájemného srovnání zdravotního stavu očkované a neočkované populace.

Jeho zjištění však bylo šokující! Zjistil totiž, že očkovaní byli sice imunní vůči chorobám, proti nimž byli očkováni, ale v porovnání s kategorií neočkovaných byla u nich zaznamenána o deset procent vyšší úmrtnost na jiné nemoci. Vakcína tedy na jedné straně pomohla proti určitému konkrétnímu onemocnění, ale na druhé straně zasáhla do imunitního systému takovým způsobem, že nebyl schopen efektivně čelit jiným chorobám, se kterými by si byl jinak poradil. V konečném důsledku tedy právě kvůli vakcinaci zemřelo o deset procent obyvatelstva více z těch, kteří vakcinaci podstoupili.

A protože tyto skutečnosti musí být ve vědeckých odborných kruzích dobře známy, vyvstává znepokojivá otázka, proč se v současnosti opakuje stejná chyba? Stejná chyba, která má za následek zvýšenou úmrtnost očkované populace? Neměli bychom se snad ze svých chyb poučit a neopakovat je?

Když však k poučení nedochází a chyba se opakuje, zcela oprávněně vystává děsivá myšlenka, že jde o záměr. Že to není žádná nevědomost! Že se někdo skutečně poučil a tyto poznatky cíleně využil k tomu, aby dosáhl redukce světové populace.

V takzvaných konspiračních kruzích je přece dávno známo, že vysoké světové mocenské kruhy mají takovou ambici. Že chtějí takovýmto způsobem vyřešit ekologickou, surovinovou a populační krizi. Každému musí být přece nápadné, jak vehementně je obyvatelstvo nuceno do očkování. Nejprve jen pod všemožným nátlakem, ale jakože dobrovolně. Pokud však budou počty takzvaně dobrovolně očkovaných neuspokojivé, plánuje se násilné povinné očkování.

A to i přesto, že v Nizozemsku s jeho 85 procentní proočkovaností se stejně, jako u nás plnily nemocnice, uzavřela země a v tisících rostly počty infikovaných.

Vakcinace proti šíření covidu evidentně nefunguje. Celá hysterie kolem covidu je zde jen kvůli tomu, aby byli lidé donuceni k očkování, a aby se tím splnil plán řízené redukce světové populace. K ní bude docházet v průběhu následujících let a tato úmrtí nebudou spojování s vakcinací a jejími následky. Hle, až sem dospěl svět komerční prázdnoty s jeho konzumně, materialisticky a ateisticky orientovaným obyvatelstvem.

Všichni by chtěli, aby pandemie skončila a my jsme se vrátili do období a ke způsobu života před pandemií. Avšak tato doba s jejím stylem života byla ve skutečnosti nemocná, a proto nutně vyústila do toho, co dnes prožíváme. Ve zvrácenosti svých hodnot nutně vyústila do všeho toho, co se dnes děje. Do brutálního covid fašismu, který nás uvrhl do velkého vyhlazovacího koncentračního tábora, kde doktor Mengele s Pfizeru a jiných farmaceutických společností podává vězňům smrtící injekci.

Lidé vedli před pandemií neprávní způsob života a uznávali pomýlené hodnoty. Hodnoty nízké, bezduché a orientované pouze na matérii a pozemské požitky. A z podhoubí těchto všeobecně uznávaných zvrácených hodnot se zformovala zvrácená elita nejmocnějších, považují se za vládce, majitele a správce planety. A na přání a podle plánů těchto mocných bude žít na naší planetě jako ve velkém koncentráku pod ustavičnou kontrolou jen tolik lidí, kolik je podle nich optimální.

Odklon lidstva od hodnot ducha a děsivé důsledky, které to přinese, to vše bylo předpovězeno již dávno. A my nyní žijeme v době naplňování těchto proroctví. A apokalyptická proroctví se naplňují proto, abychom poznali a na vlastní kůži okusili důsledky toho, jak jsme žili. Jinak bychom totiž nikdy nebyli schopni pochopit, že život bez ducha a bez Boha je neštěstím, a proto směřuje k neštěstí. A že štěstí a harmonii lze začít budovat jen prostřednictvím hodnot ducha a jejich postavením na první místo. Těmito hodnotami je láska, spravedlnost, dobro, ušlechtilost a úcta ke Stvořiteli a k jeho Vůli.

V době před pandemií mělo dojít k masivnímu duchovnímu obrození naší civilizace. Všechna vyzařování vesmíru tomu napomáhala a mnozí lidé na to upozorňovali. Žel, masy to ignorovaly, a proto nastoupil covid fašismus s jeho plány na genocidu populace. Jde přesně o tutéž situaci, k jaké došlo ve třicátých letech 20. století. I tehdy mělo dojít k velkému duchovnímu obrození civilizace. Ale i tehdy došlo v tomto směru k obrovskému selhání, a proto nastoupil německý fašismus, uskutečňující a plánující masivní genocidu lidstva, nebo takzvaných méněcenných ras.

To však, co mohlo v minulosti zabránit nástupu fašismu, a co může zabránit jeho expanzi také v současnosti je duchovní probuzení. Je duchovní obrození. Je to cesta k pravému člověčenství, povznesenému nad nízkost konzumních hodnot a zaměřenému na duchovní hodnoty. Jedině v tom je progres a v tom je zároveň skryto i vítězství nad pandemií.

*

POZNÁMKA: Redakce Jihlavských listů upozorňuje, že diskusní příspěvek neodpovídá současným znalostem o viru covid-19. Kdo se podle něho bude řídit, musí počítat s velkou pravděpodobností, že bude ohrožen na zdraví a životě.

Dobrý rok.

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Čtvrtek, 30. 12. 2021 v 5:32

Dovolil bych si nesouhlasit, pane prezidente, myslím že to byl dobrý rok.

Už jenom proto, kolikrát jste letos zcela poprávu prohrál, a že už se bohudík stáváte pouze bezvýznamnou politickou figurkou, která ve své funkci jenom dožívá a přestává chápat dění kolem sebe, jak váš poslední projev také ukázal. Ztratil jste své ministry a vlivného spojence z rozumu v ministerském křesle, už nemáte vliv na složení vlády, nebudete ovlivňovat zahraniční politiku jako dříve, nesmyslný megalomanský projekt kanálu DOL je v tahu, sny o čínských investorech ty tam, brzy se bude poroučet i ta trojka, co vás ve skutečnosti řídí.

Jako člověk k člověku se však raduji z toho, že jste tu hlavní bitvu, o své zdraví, vyhrál, a přeji vám, abyste takto nabyté dny dokázal věnovat hlavně lásce ku svým nejbližším.

Byl to dobrý rok i proto, že agent Bureš musel nedobrovolně vyklidit Strakovu akademii a že opět máme po osmi letech demokratickou vládu, že náckové jsou bez vlivu, komunisté poprvé mimo sněmovnu, stejně jako kmotrové a klintelisté z ČSSD.

Hlavní nebezpečí však pořád zůstává. Nezkrotná touha Slováka Babiše znovu pokořit český národ. Tentokrát tím, že obsadí Hrad. Nedovolme mu to.

Hrdinové na vodítku

Miloš Vystrčil | Středa, 29. 12. 2021 v 8:48

Vánoční svátky jsme si letos v Telči i díky návštěvě našich vnoučat užili. Kromě Štědrého dne a rozbalování dárků jsou společným velkým zážitkem pravidelné procházky s našimi pejsky. Pravidelně před začátkem venčení probíhá debata o tom, kdo kterého psa a s jakou barvou vodítka povede a zda máme připraveno dostatek sběrných pytlíků.

Když se nám vše podaří zorganizovat a společně konečně na procházku se psy vyrazíme, je potřeba, abychom byli všichni dostatečně ostražití, a včas jsme při setkání s jinými psími kamarády a hlavně psími nekamarády zkracovali vodítko.

Naši pejsci, zejména jeden z nich, kterého nazýváme Šaro, nejsou příliš vycvičení, a přestože jsou nevelkého vzrůstu, mají tendenci po ostatních i větších psech troufale poštěkávat a své vodítko napínat a zkoušet, zda vodítko jejich pán dostatečně pevně drží.

No, a protože jedna z našich vnuček letos úplně pozorná při držení vodítka nebyla, tak se stalo, že Šaro při jednom takovém napínání vodítka a štěkání na cizího velkého psa z ruky naší vnučky vodítko vytrhl a my jsme jenom se strachem čekali, jak vše dopadne. Chvíli velkých obav a až panického strachu o osud našeho Šara však velmi brzy vystřídal úsměv a pobavení. Jakmile totiž náš Šaro zjistil, že již není pevně držen a že vodítko povolilo, přestal téměř okamžitě zuřivě štěkat a chovat se útočně. Naopak zmlkl a dal se na ústup nebo lépe spíše útěk nazpět ke svým, tedy k nám a dožadoval se naší ochrany. Je asi tedy jasné, že ani s opětovným uchopením jeho vodítka nebyl tudíž vůbec žádný problém.

Naše osmiletá vnučka k našemu pobavení glosovala celou příhodu velmi přiléhavými slovy, že náš Šaro je vlastně takovým „hrdinou na vodítku“. To znamená, že Šaro často i bezdůvodně poštěkává nebo dělá hrdinu a troufá si na silnější jenom tehdy, když moc dobře ví, že ke skutečnému střetu a měření sil nemůže dojít, protože mu v tom jeho pán, tedy vnější okolnosti určitě zabrání.

Od té chvíle označení „hrdina na vodítku“ u nás v rodině zdomácnělo a my je v různých chvílích a při různých příležitostech používáme. Myslím totiž, že většina z nás také má občas tendenci se pasovat do role toho „hrdiny na vodítku“. To znamená, že někdy troufale poštěkáváme, kritizujeme nebo se vymezujeme s vědomím, že nám určitě nehrozí, že bychom sami byli někdy nuceni dotčené věci skutečně sami řešit nebo jít nedej bože do nějaké přímé konfrontace. Takové chování je asi do jisté míry zejména v ně-kterých případech přirozené, avšak asi ne příliš chvályhodné.

I proto si dovolím skončit konstatováním, že snažit se být více „hrdinou bez vodítka“ než „hrdinou na vodítku“ může být docela pěkné novoroční předsevzetí. Zdravý a dobrý rok 2022 všem!

KÁDROVÁK

Zdeněk Gryc | Pondělí, 20. 12. 2021 v 14:56

KÁDROVÁK

1959

2021

Okresní výbor KSČ Brno IV.16,  březen 1959.

Požadovaný posudek na p.Gryec,  otec pochází z úřednické rodiny matka je náboženský fanatik,  otec pracoval celou dobu jako obchodní cestujíc,  oba mají nevyjasněné poměr k našemu státnímu zřízení.

V tomto duchu byl vychován jejich syn Ing Zdeněk.

Jeho chování,  postoj ke společnosti,  atd. neskýtá záruku,

že bude přínosem pro naši lidovou armádu.

Na znečitelněném razítku je pouze Brno VI. řemeslnické potřeby.

KÁDROVÁK

2021

blade říká:
Pátek, 17. 12. 2021 v 18:10

„Jeho chování ke společnosti a tak dále, neskýtá záruku že bude přínosem“ > podle Gryc kopírovací onanie zde na blogu JL ten NE-přínos společnosti trvá dodnes. Takže, se v diagnóze nespletli.

Jedna možnost veldr.PS-áka, anonyma je lhát.

Druhá,  jak vidno shora, vytrhnout něco z kontextu.

Třetí,  utopit fakta v kolekci fatálních sprostot.

————————————-

Okresní vojenská správa

Náčelník plukovník Ing. E. Raždík

Před nástupem na vojenskou službu, u které si každý přeje zkrácení je nutná předcházející průprava, která jí umožní snadněji překonat. Tato začíná v rodině přes školu a významně se na ní podíleli spolky, které mimo těla, formovaly vlastenectví zejména Sokol a skaut.

V životopisech našich vojáků působících v 2. Světové válce, vidíme, kolik z nich touto průpravou prošlo. Lze říci, že právě občané, kteří těmito organizacemi prošli, projevili obrovské úsilí osvobodit svoji vlast od nacismu. Jeden z prvních kroků nacistů byl, organizace zakázat. Komunistická totalita to udělala dvakrát za sebou, pohnutky byly stejné. Režim věnoval velké úsilí, aby lidé, kteří v těchto organizacích pracovali, byli odstraňováni. Represe pak měly široké spektrum až po dědičný hřích dětí, které měly potíže se studiem.

Kádrový hřích se promítal do armády, která byla rozdělena na pravověrné, normální a nespolehlivé a to včetně uniformy.

1/běžná uniforma normální útvary.

2/ uniforma Pohraničníků ze psem.

3/ černé výložky ironicky nazvaných černých baronů

 Vojákem se v těchto třech rovinách dostalo odpovídajícímu výcviku.

 Existuje typ řidiče, který by málem na silnici ohrozil sám sebe, aby nepřejel myšku nebo zajíce. Jaké to asi bylo třídní školení k tomu, aby zastřelil občana, který se chce rámci Charty lidských práv vyvázat režimu a žít jinde. Roubovat tuto myšlenku na člověka vyžadovalo už určitě kádrové předpoklady

Psychika strážce-lovce emigranta štípená expertem mladému člověku může poznamenat natrvalo. Jeho životní filozofie zvláště podíleli  se aktivně na činnosti pohraničníka, není v současné době jednoduchá.

Na druhé straně zase existoval ve zbytku armády organizovaný systém deptání občanské statečnosti. Zacházení s černými barony a jejich výcvik je všeobecně znám. Šikanování je specifický fenomén, který postihoval pochopitelně nejcitlivější. Po tomto lámání charakteru už nebyl problém dosáhnout v občanském životě poslušnosti, od účasti u volební urny, až po nejlépe k čemukoli. Vzdorovat šikaně u běžné jednotky bylo asi velmi nesnadné, chci však upozornit na ty, kterým se to nepodařilo. Při výkonu vojenské služby zemřeli. Ptám se, kolik jich bylo. Kolik z nich bylo jasně čitelných, náhlých či nešťastných příhod. Kolik však bylo sebevražd či podivných úmrtí.

Podávám touto cestou podnět, aby sebevraždy vojáků a neobvyklá úmrtí spadající pod jejich evidenci Okresní vojenské správy byly odpovídajícím orgánem prošetřeny.

 Abych byl poněkud konkrétnější, slyšel jsem toho mnoho od přátel hocha jménem Rejtárek člena tělovýchovné Jednoty Blesk. Dále zde bylo podivné úmrtí syna vězněného jihlavského důstojníka Kastnera. Myslím, že armáda a její důstojnický sbor je povinován zjistit pravdu o synu jednoho ze svých příslušníků. Doporučuji, aby se tak stalo maximálně diskrétně bez vědomí jejich rodin.

 PS závěrem požaduji, aby mi byly vydány originály, nebo dokufa mých kádrových materiálů. Zejména ty, které psali kádrováci a uliční výbory KSČ na mne a na mé rodiče.

 Jihlava 20. 2. 94.  Ing. arch. Zdeněk Gryc

Ministerstvo obrany ČR

Vážená paní ministryně,

dne 20. 2. 1994.  jsem požádal Okr. voj správu v Jihlavě o vydání originálů, nebo kopií mých kádrových materiálů. Zejména těch, které psali kádrováci a uliční výbory na mne a mé rodiče. V podání byla také žádost o prošetření náhlých úmrtí pana Kastnera a pana Rejtárka, která nastala údajně v rámci jejich vojenské služby. Dne 21. 2. 1995. , kdy byla ukončena  moje branná povinnost jsem předal své podání přímo do rukou  náčelníka Okr. Voj. Správy plukovníka E. Raždíka.  Na jeho písemné pozvání z 28. 2. 1995 jsem ho dne 2. 3. 1995 ve 14 hodin navštívil a podal  v této věci vysvětlení a nahlédnutí do kádrových materiálů, na mne a mé rodiče.

——————————————-

Po dosti rozpačité rozpravě přikázal plukovník Raždík mne s těmito materiály seznámit  prostřednictvím přítomného poručíka a to takto:

ZG. se posadí na židli u velkého pracovního stolu. Poručík si vyzvedne materiály z archivu, vejde dveřmi v protilehlé stěně a písemnosti přečte, tak aby ZG nemohl do dokumentů nahlédnout.     Takto jsem byl seznámen s jejich obsahem a pokoušel se bezvýsledně získat jejich fotokopie.

Protože se ve věci nic nedělo,  požádal jsem znovu dne 28. 11. 1995. MO ČR,  ministra Viléma Holáně. Ke své žádosti jsem přiložil původní text který jsem předal při svém vyřazení plukovníku Raždíkovi. Kancelář MO ČR mi 4. 12. 1995 pod č. j.  : 81 427 – 1,  potvrdila doručení žádosti s tím, že ji předává k řešení Generálnímu štábu AČR.

Náčelník gen. Štábu generálporučík Ing. Jiří Nekvasil mi 7. 2. 1996 pod č. j. : 30001/9 odpověděl takto:

Pane inženýre,

ministerstvem obrany mi byla postoupena k přímému vyřízení Vaše žádost z 28. listopadu 1995 se kterou jste se obrátil na ministra obrany ČR.            V příloze zasílám kopii vámi požadovaných dokumentů poskytnutých kopiích posudku.

————————-

Jména zpracovatelů jsou  znečitelněna,  aby nedošlo k porušení článku 10.  odstavec 3.  listiny základních práv a svobod.

 generálporučík Ing Jiří Nekvasil. v. r.

MINISTERSTVO OBRANY ČR

Odbor komunikačních strategií                                   

                                                                                  V Praze dne 27. února 2008

              Vážený pane Gryci,

            dovolte mi reagovat jménem Ministerstva obrany na Vaší žádost ze dne 18. února 2008 ve věci vydání osobních dokumentů.

            Na základě Vaší žádosti jsme zaslali požadavek na Vojenský ústřední archiv v Praze a jemu podřízený Správní archiv AČR v Olomouci k prozkoumání. Po prověření všech údajů Vám musíme sdělit, že personální spis vedený na jméno Zdeněk Gryc (narozený 15.5.1934) byl v souladu s platnými předpisy spolu s požadovanými dokumenty v roce 1998 skartován u tehdejší Okresní vojenské správy (OVS) Jihlava. Důvodem skartace bylo uplynutí nařízené doby 3 let pro uložení personálního spisu u OVS. Tato doba uplynula po ukončení Vaší branné povinnosti, proto byl spis trvale vyřazen z evidence OVS. Rovněž záznamy o provedené skartaci personálních spisů byly po uplynutí skartační lhůty skartovány.

            Vážený pane Gryci, jiná další dokumentace, která by obsahovala Vámi požadované dokumenty, se ve Správním archivu AČR v Olomouci ani u právního nástupce OVS Jihlava, kterým je Krajské vojenské velitelství Jihlava, nenachází.

             S pozdravem  Jindřiška Verešová, tisková a informační služba MO

Vážená paní Verešová,

děkuji Vám za sdělení ve věci kádrových materiálů, které anonymně hanobily naši rodinu, jmenovitě mé rodiče. Pokud byly materiály skartovány, tak se zajisté nedá nic dělat. Kádrové materiály, které byly v rukou mého zaměstnavatele Stavoprojektu Jihlava mi byly koncem roku 1989 vydány. Ministerstvo udělalo vše,  aby přes mé žádosti o vydání dokumentů,  zůstali autoři těchto pomlouvačných pamfletů v anonymitě.

Šlo přitom o porušování občanských a lidských práv mých a naší rodiny. Jmenovitě byla hanobena moje matka.  V dokladu, který jsem získal po dlouhém dohadování,   jehož podpisy byly úředně znečitelněny,  je uvedeno:

Zde byla vložena fotokopie

Považuji za špatné likvidovat obdobné materiály, které ukazují, jak se s občanem zacházelo a jak byl posuzován. Je všeobecně známo, že tyto posudky ovlivňovaly nejenom vojenské hodnosti, ale také přes soustrojí stranických aparátů zařazení v práci a výši platu, což má pochopitelně vliv i na výši důchodu. Zkrátka a dobře,   seznamte  prosím paní ministryni s mým podáním. Doufám, že v souvislosti s politickou stranou, která ji do funkce uvedla  a odborností právníka,  má  na podobnou šikanu občana zvláštní citlivost. Na závěr požaduji, pokud mé kádrové materiály jsou zničeny, aby ministerstvo nalezlo cestu, jak uchovat obdobné dokumenty jiných občanů. Neničilo je, ale  předalo  do archivů, které dobu zla, pro paměť národa zachovají a ilustrují. S pozdravem:

Jihlava čtvrtek, 28. února 2008.                                     Zdeněk Gryc

From: Tisková a informační služba MO

1/Celý životní příběh pana architekta Zdeňka Baueršímy se začíná psát 21. 3. 1934.

                           architekta Zdeňka Gryce 15.5.1934

                          2/mají stejné jméno

3/mají stejného vnuka

4/měli stejného zaměstnavatele Stavoprojekt

5/jsou spoluautory budovy Magistrátu v Tolstého ulici.

6/byla jim v rámci 100 letí republiky udělena Cena Jože Plečnika.

7/měli společného přítele JuDr. STB, na jehož jednání si nestěžují,                                      plnil přece svoji povinnost, že ?

8/ byli společně předvoláni na Vojenskou správu k vyřazení.

9/společně podepsali žádost o vyšetření 2 podezřelých úmrtí vojáků.

PS. vojenské kádrové materiály  20. února 1994.  – 28. února 2008. 

blade říká:
Pátek, 17. 12. 2021 v 18:10

„Jeho chování ke společnosti a tak dále, neskýtá záruku že bude přínosem“ > podle Gryc kopírovací onanie zde na blogu JL ten NE-přínos společnosti trvá dodnes. Takže, se v diagnóze nespletli.

Deset let bez Václava Havla

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Neděle, 19. 12. 2021 v 9:57

Ten, kdo se do historie zapíše, nemůže nebýt kontroverzní. Jednak by totiž nedokázal zhola nic a pak také – život není černobílý, jsme jenom lidé, jedinci velice chybující.

Karel IV. třebas „povolil“ masakr stovek Židů v Norimberku, jen aby mohl své dluhy platit. Ale do českých zemí přinesl do té doby zcela nevídaný závan evropské kultury, politiky, vzdělanosti a stavitelství. Tomáš Garrigue Masaryk zase sice razil chybnou teorii čechoslovakismu a stvořil stát národnostního útlaku, ale zásadním způsobem emancipoval český národ a položil základy naší nynější státnosti.

Deset let je velice krátká doba na historická hodnocení. Ale až ta doba nazraje, tak věřím, že budoucnost k Václavu Havlovi zaujme podobnou pozici jako k těm dvěma jmenovaným. Byl to člověk z masa a kostí, s dobrými i špatnými vlastnostmi, udělal spoustu chyb. Byl ale i symbolem svobody, opravdovým světlem v divokých devadesátkach, jeho myšlenky jsou stále živé a naší malé zemi přinesl věhlas po celém světě.

Nechť tedy stopy jeho nezapadnou.

Deset let a celá věčnost.




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I