Archive for the ‘Politika’ Category

Vysočina Aréna, Biatlon 2024

Čtvrtek, 22 února, 2024

„Vy a Váš tým jste zvýšili laťku Mistrovství světa v biatlonu, a to jak překonáním nejnáročnějšího počasí, tak vytvořením té nejúžasnější atmosféry všech dob.“


Takto zní překlad gratulace, kterou bezprostředně po skončení Mistrovství světa v biatlonu v Novém Městě na Moravě předali prezidentovi Českého biatlonového svazu Jiřímu Hamzovi prezident Mezinárodní biatlonové federace (IBU) Olle Dahlin a její generální sekretář Max Cobb. Oba jsou také, jak můžete vidět na fotografii pod gratulací vlastnoručně podepsáni.


Asi to většina z nás bedlivě sledovala. Od středy 7. února do neděle 18.2. se ve sportovním světě prakticky nemluvilo o ničem jiném než o Vysočina Aréně, o Novém Městě na Moravě, tedy o Mistrovství světa v biatlonu v roce 2024.


Měl jsem možnost mluvit s velkou spoustou diváků z Česka i ze zahraničí, s lidmi z řad zahraničních závodních týmů, mluvil jsem s představiteli Mezinárodní biatlonové federace, byla krátká možnost se setkat i s rozhodčími atd. Ode všech jsem slyšel to samé a bylo moc příjemné to poslouchat. „Připravili jste nádherný šampionát a vůbec nechápeme, jak jste to při tom počasí mohli takto skvěle po všech stránkách zvládnout.“ To byla úplně nejčastější věta a na ní ihned navazovalo vyjádření obrovského obdivu divákům a organizátorům.


Nechci hodnotit výsledky našich závodníků, nepochybuji, že ze sebe vydali maximum, ani nebudu posuzovat další detaily. Dovolím si však napsat, že Česká republika znovu tentokrát prostřednictvím skvělé organizace Mistrovství světa v biatlonu za neuvěřitelně obtížných podmínek znovu prokázala, že je vyspělou zemí s úžasnými, schopnými a pracovitými lidmi. Naši lidé opět prokázali, že se při zvládání obtížných úkolů a situací můžeme směle měřit s těmi nejlepšími.

Celé mistrovství bylo skvělou reklamou pro Českou republiku, pro Vysočinu, pro Nové Město na Moravě, pro nás pro všechny. Osobně jsem velmi hrdý na neuvěřitelnou práci, kterou organizátoři v čele s Jiřím Hamzou odvedli, mám radost, že Kraj Vysočina a Nové Město na Moravě od začátku vznik Vysočina Arény podporují.


Vysočina Aréna se tak stala středobodem světového biatlonu a možná i horských kol. Na biatlon se přijel podívat prezident i premiér. Je moc dobře, že viděli to nasazení, výbornou organizaci a respekt, kterému se lidé kolem Vysočina Arény těší.


Na závěr nemůže zaznít nic jiného než ještě jednou obrovské poděkování všem, kteří přiložili ruku k dílu, nebo měli alespoň odvahu projekt Vysočina Arény podpořit. Zároveň děkuji všem organizátorům a divákům, zejména těm z Vysočiny, že vyslali do světa mezi stamilióny lidí o České republice a Vysočině tu nejkrásnější a nejlepší zprávu. Jsme tady, umíme a je na nás spolehnutí.


Zákon o uložení jaderného odpadu jako další milník na cestě pošlapané důvěry

Čtvrtek, 8 února, 2024

V úterý 6. února 2024 rozhodovala Poslanecká sněmovna o zákonu o řízeních souvisejících s hlubinným úložištěm radioaktivního odpadu, který jí vrátil před Vánoci loňského roku Senát. Důvodem pro vrácení byla skutečnost, že zákon do Senátu doputoval ve znění pozměňovacího návrhu, nikoliv původního vládního návrhu. Původní vládní návrh totiž počítal s vyslovením souhlasu obou komor Parlamentu v procesu výběru finální lokality pro hlubinné úložiště. Pozměňovací návrh tento souhlas zrušil a rozhodnutí vložil do rukou pouze vlády. Parlament by toto rozhodnutí vzal jen na vědomí. Říkáte si, že je to běžná legislativní rutina? Pro někoho možná ano, ale pro ty, kterých se to nejvíc dotýká, je to další porušení slibu a prohloubení nedůvěry. A to v procesu rozhodování o projektu, který tu má být na tisíce let.

Pro objasnění kontextu se vrátím o rok zpátky do ledna 2023, kdy ministerstvo průmyslu a obchodu informovalo o výstupech z osobního setkání pana ministra Síkely se zástupci dotčených obcí ze všech 4 vytipovaných lokalit pro potenciální úložiště radioaktivních odpadů. Pan ministr doslova uvedl:

Zákon o řízení souvisejících s hlubinným úložištěm rozšíří práva obcí a také lhůty pro posílení kontroly kvality procesu z jejich strany. Návrhem zákona posílíme legitimitu výběru lokality hlubinného úložiště. Navíc jsem vládě navrhnul, že výběr finální lokality bude společným rozhodnutím vlády i Parlamentu. O tomto záměru jsem informoval i nově zvolené zástupce dotčených obcí z vytipovaných čtyř lokalit začátkem prosince loňského roku.“

Josef Síkela

Jelikož jsem se předmětné schůzky účastnila jako zástupkyně Kraje Vysočina, mohu potvrdit, že tento slib z úst pana ministra zazněl. A dokonce byl opravdu přetaven do návrhu zákona a projednán vládou. V okamžiku kdy přišel do Poslanecké sněmovny, bylo najednou všechno jinak.

Návrh zákona projednal Hospodářský výbor a přišel se zásadním pozměňovacím návrhem – výběr finální a záložní lokality hlubinného úložiště rozhodne samotná vláda ČR a komory Parlamentu vezmou toto rozhodnutí pouze na vědomí. I přes snahu několika poslanců a následně senátorů je toto tedy verze, která má vejít v platnost. Je až příznačné, že tuto zásadní změnu nikdo s dotčenými obcemi ani kraji nekomunikoval, nepřijel vysvětlit, nenapsal dopis, nepozval na jednání, neměl snahu obhájit.

Když jsem před třemi lety vybojovala aktivní účast v procesu výběru hlubinného úložiště pro dotčené kraje, měla jsem ambici vytvořit prostor pro otevřený dialog mezi obcemi a státem, který by mohl kraj moderovat, stát na straně obcí a jejich zájmů, pomoci jim získat odpovědi na jejich otázky a vypořádat jejich obavy. Myslela jsem si, že je dosažitelné, aby stát začal naslouchat a budovat si v území důvěru. Bohužel veškerá tato snaha byla zmařena. Jako politička chápu, že nebylo možné nalézt shodu na výběru úložiště se souhlasem obcí, ale slíbit obcím alespoň výběr se souhlasem obou komor parlamentu a nedodržet ani to, je frustrující. A nevyváží to ani fakt, že byla do návrhu zapracována změna v povinnosti vlády vypořádat připomínky obcí.

Když bych měla volně interpretovat finský přístup k hledání lokality pro hlubinné úložiště jaderného odpadu, který rámuje heslo „získat si důvěru trvá roky, ztratit ji můžete během minuty“, tak česká cesta by se dala popsat slovy, že „léta ztracenou důvěru za minutu zpět nezískáte, tak proč se o ni snažit“.

Úmluva

Čtvrtek, 8 února, 2024

„Úmluva proti násilí“, „Istambulská úmluva“ nebo asi nejpřesněji „Úmluva o prevenci a potírání násilí“ jsou hned tři zkrácené názvy pro dokument „Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí“, což je celý název pro dále zkráceně Úmluvu, která byla na konci ledna 2024 projednávána v Senátu.


Protože okolo celého projednávání Úmluvy se objevilo celé množství různých zpráv a zaručených informací a bohužel i dezinformací, pokusím se alespoň krátce popsat, o čem jsme vlastně v Senátu hlasovali. Přestože je to zřejmé, raději ještě zdůrazňuji, že se jedná o můj osobní pohled, který vychází z podrobného studia Úmluvy, dalších zdrojů a odborných i laických diskusí.


Senátu byla Úmluva předložena k vyslovení souhlasu s její ratifikací na základě usnesení vlády České republiky. V usnesení vlády je zároveň napsáno, že Vláda ČR souhlasí s návrhem na ratifikaci Úmluvy, a že ukládá ministrovi spravedlnosti odůvodnit návrh na ratifikaci Úmluvy v Parlamentu České republiky, tedy v Senátu i v Poslanecké sněmovně.
Nyní je asi vhodné napsat, že Úmluva vstoupila v platnost v srpnu 2014, a že v současné době je pod ní platný podpis 44 států včetně podpisu České republiky. Po podpisu je dalším krokem ratifikace Úmluvy. Teprve ratifikací se Úmluva totiž stává součástí právního řádu země, která před tím Úmluvu podepsala.


V současné době Úmluvu neratifikovaly Azerbajdžán, Turecko, Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Litva a Slovensko. Všechny ostatní země EU a mnoho dalších – celkem 37 již Úmluvu ratifikovalo.


Při jednání na schůzi Senátu se pro souhlas s ratifikací Úmluvy vyslovilo 34 senátorek a senátorů ze 71 přítomných a k vyslovení souhlasu s ratifikací tedy chyběly pouhé 2 hlasy.


Argumenty podporovatelů souhlasu s ratifikací Úmluvy, mezi které se dlouhodobě řadím, se opíraly o jasná data dokazující nedostatečnou podporu obětí násilí, jak v oblasti prevence, tak v oblasti samotného potírání a postihování násilníků. Rovněž považuji za naši povinnost se připojovat ke všem mezinárodním úmluvám, které mohou nejen u nás, ale zejména v jiných zemích napomoci řešení problémů, jako jsou kromě boje proti násilí například boj proti rasismu, extremismu nebo podpora demokracie nebo obhajoba lidských práv a svobod.


Odpůrci souhlasu s ratifikací naopak argumentovali právní zbytností Úmluvy, možným nárůstem administrativy a bohužel také pro mě naprosto nepochopitelně i hrozbami narušení tradiční rodiny nebo strašením genderovou ideologií a jejím zaváděním včetně například hrozby výchovy tzv. „bezpohlavních jedinců“.


Musím se přiznat, že jsem měl snad poprvé na schůzi Senátu pocit, že množství a síla dezinformací některé senátorky a senátory výrazně při jejich rozhodování ovlivnily. Osobně pro mě bylo celé jednání o Úmluvě velkou lekcí a poučením a myslím, že nejen pro mě. A netýká se to zdaleka jenom Úmluvy a schůzí Senátu, ale platí to obecně.
Jsem přesvědčen, že do budoucna bychom si měli mnohem více než dříve dávat pozor na to, odkud čerpáme informace, zda je máme ověřené a zda jich máme dostatek a zda jsme nepodlehli nebo neuvěřili nějaké dobře promyšlené a naplánované dezinformační kampani.


Jednoduchý návod, jak rozpoznat dezinformace, bohužel neexistuje. Mezi hlavní pomocníky patří zdravý selský rozum, životní zkušenost a práce s více nezávislými zdroji. Zkrátka naše dvakrát měř a jednou řež platilo a platit bude a zdá se, že čím dál více a silněji.

Postřehy z finského úložiště radioaktivních odpadů Onkalo

Pondělí, 5 února, 2024

V lednu jsem měla příležitost zúčastnit se mise pana ministra Síkely a Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny do finského Olkiluota. V letošním roce by se tu mělo spustit první hlubinné úložiště pro radioaktivní odpady v Evropě (Onkalo). A protože se otázka takového úložiště i v Česku přenesla v posledních týdnech z lokální úrovně na půdu Sněmovny a Senátu, pokusím se shrnout několik postřehů z Finska.

Finsko má v provozu 2 jaderné elektrárny – Loviisa se dvěma reaktory VVER s původním výkonem 440 MW/ blok (po modernizaci jsou dnes na 531 MW/blok) a druhou na ostrově Olkiluoto – 2 starší reaktory BWR, každý o výkonu 890 MW a Olkiluoto 3 – aktuálně nejvýkonnější evropský reaktor 1,6 GW spuštěný v dubnu loňského roku. V bezprostřední blízkosti od této elektrárny (cca 3 km) finišuje výstavba hlubinného úložiště Onkalo. Na povrchu jej tvoří rozlehlý zabezpečený areál, jehož součástí je i tzv. encapsulation plant (zařízení, ve kterém bude docházet k přeložení použitého jaderného paliva z elektrárny do měděného obalu pro uložení pod zem). Samotné úložiště je vyhloubeno cca 450m pod zemí v granitové hornině, která je velmi podobná té, kterou pro vybudování úložiště hledá SÚRAO v Česku. Přístup do podzemí je možný výtahy nebo auty. My jsme z důvodu prací okolo výtahů využili dopravu elektroauty a sjeli do podzemí po čtyřkilometrové plošině/ cestě, která klesala až do hloubky zmíněných 450 metrů. Chodby či šachty jsou veliké, aby jimi projela i těžká technika, zdejší skála je opravdu podobná naší žule a zástupci SÚRAO nám zde potvrdili, že i pro české úložiště bude zvolena varianta vertikálního ukládání odpadu.

Tím ale většina podobností s Českem končí. Finsko totiž není na rozdíl od nás tak hustě osídleno a celý areál jaderné elektrárny i úložiště je poměrně odlehlý. Finsko má 5,6 milionů obyvatel, kteří žijí na ploše 4krát větší než má Česká republika. Celý „jaderný areál“ se nachází na ostrově v jihozápadní části Finska v Botnickém zálivu a do nejbližšího většího města (Eurajoki, 9,5 tis obyvatel) je to 20 kilometrů.

Rozhodnutí o způsobu ukončení palivového cyklu použitého jaderného paliva padlo ve Finsku už před více než 20 lety. Předcházel tomu proces hledání vhodné lokality pro hlubinné uložení od 80. let, kdy se zahájilo jednání se 66 obcemi, z důvodu odporu řady z nich zůstaly 4 lokality a z nich s postavením úložiště nejvíce souhlasily v Eurajoki a Loviise. Jako nejvhodnější byla nakonec vybrána lokalita Olkiluoto v regionu Eurojaki kvůli většímu prostoru pro úložiště a bezprostřední blízkosti stávající jaderné elektrárny (míra akceptace umístění jaderného zařízení zde byla 60%). Vláda se obrátila nejprve na region Eurojaki, který se rozhodl nevyužít svého práva veta a v roce 2000 si odhlasoval vybudování úložiště na svém území (20 dotčených obcí se vyslovilo pro výstavbu, 7 proti) a následně na Parlament, který rozhodnutí o výběru ratifikoval o rok později (159 ano, 3 ne, 37 omluveno). A jaké byly klíčové argumenty pro rozhodnutí o výstavbě?

  • Všeobecná shoda na způsobu ukončení palivového cyklu – uložení pod zem vyhodnoceno a přijato jako lepší řešení než dočasné skladování;
  • možnost opětovného vyzvednutí uloženého jaderného odpadu (a to i po uzavření úložiště po jeho naplnění);
  • velký důraz na místní komunity a odpovědnost vůči následujícím generacím.      

Důraz na místní komunitu a otevřený dialog s lidmi a obcemi, kterých se to dotýká, byl klíčovým pilířem široké společenské dohody a společného zájmu. Ve své prezentaci nám to shrnul i CEO společnosti Posiva Solutions (firma, která úložiště buduje a bude provozovat) Mika Pohjonen. Ten vyzdvihl důležitost důvěry a transparentnosti celého procesu – získat si důvěru trvá roky, ztratit ji můžete během minuty. Firma Posiva ani finská vláda nechtěla (a nechce) něco takového riskovat, proto je celý proces transparentní, přehledný, s jasně stanovenými odpovědnostmi a rolemi.  A také přínosy pro vybranou lokalitu. V případě Finska nedostávají samosprávy v místě žádné kompenzace, ale přínosy plynou z daňových příjmů.

Technické řešení samotného podzemního uložení je vyhloubeno v granitové hornině, v řadě kilometrových chodeb se budou ukládat měděné obalové válce s použitým palivem vertikálně do vrtaných „studní“, budou obloženy bentonitem, chodby budou zasypány bentonitovou směsí a uzavřeny plombou. Firma Posiva si vyvinula vlastní stroje a zařízení pro celý proces hlubinného ukládání, vytěžený materiál využila přímo v místě na stavbu silnic, zpevnění pobřeží a další infrastrukturu. Předpokládaná kapacita je zavážení 30 ukládacích souborů ročně po dobu sta let s tím, že v současné době není úložiště vyhloubené celé, ale další chodby pro ukládání budou raženy v průběhu času dle předpokládaných objemů odpadu. Další ražba se zde uvažuje cca za 4 roky.   

Více informací o technickém řešení úložiště v Onkalu najdete na stránkách společnosti Posiva https://www.posiva.fi/en/index/finaldisposal/researchandfinaldisposalfacilitiesatonkalo.html.

Srovnání českého a finského řešení problematiky hlubinného úložiště si můžete přečíst v diplomové práci Michaely Regéciové zde https://is.muni.cz/th/lkqzv/.

I když jsme měli jen velmi omezený čas a nestihli se potkat se zástupci obcí, děkuji za tu příležitost Onkalo navštívit, vidět, o jak velkém zařízení a areálu se bavíme a alespoň zprostředkovaně si poslechnout finský přístup k celému procesu.

Sedět ve vězení…

Středa, 31 ledna, 2024

Případ Pavla Vorlického z Jihlavy je u soudu. Desítky lidí, které připravil o téměř 90 milionů, na něj na Jihlavsku nevzpomínají v dobrém. Vorlický se „proslavil“ tím, že spravedlnosti unikal téměř dvacet roků. Mezi tím jej odsoudili na 12 let.

Vloni na podzim ho chytili a nyní se koná nový soud. Po novele trestního zákoníku mu hrozí maximálně 10 let.

Obžalovaný se snaží trest co nejvíc zmírnit a využívá k tomu i útok na city: Žil v neustálém stresu, rodina jej opustila, peníze nemá žádné…  

Až smutný úsměv na rtech vyvolávají jeho věty, kterými se hájí: „Jsem zvyklý pracovat, žádné omezení nemám. Nemá smysl, abych posedával ve vězení a jen čekal na svůj konec. To si poškození nezaslouží.“

Desítky milionů Vorlický už nikdy nesplatí, to by musel mít statisícové výdělky jako europoslanci, v opačném případě nikoho jedna dvě tisícovky jako „odškodné“ nezachrání. A to si poškození nezaslouží.