Další z příběhů obyčejných lidí v týlu fronty tam.

Denis.

Mechaniky už známe z minulé cesty. A z debat o Banderovi a Pravém sektoru. Je to parta většinou vysokoškoláků, co za války přerušili studia a co ke svému živobytí v běžné autodílně opravují zvláště vojenské sanitky a vyrábějí bojová vozidla pro dobrovolníky. No … vyrábějí je trochu silný výraz. Na teréňák s korbou prostě připevní lehké dělo nebo kulomet a trochu ho opanceřují …

Teď jsme se potkali s Denisem. Jejich hlavou, organizátorem, manažerem. Energický chlapík s dobrou angličtinou, pracuje jako právník, ve volných chvilkách rád dělá se dřevem. Truhlaří a řezbaří. Vcelku běžné věci, podobných lidí je tady spousta. Jenomže.

Denis je slepý. Nevidí vůbec nic. Už deset let. O zrak přicházel postupně, vlivem těžké, nevyléčitelné nemoci mu bylo každý den souzeno méně a méně vidět z našeho krásného světa. A loučit se s pohledy na malého synka, dnes na prahu puberty… Přesto mu to nezabrání zapojit se do fronty v týlu. S obdivem hledím na toho statečného člověka a marně v něm hledám známky zatrpklosti nebo zoufalství, jak bych čekal u takové tragédie. Ani náznakem.

Jeho očima dnes vidí jeho statečná žena, která zajistí, napíše, vykomunikuje, co Denis vymyslí a propojí. Protože takovýchto part má několik. Mimo jiné postupně vybaví ty jejich chudé dílny. Pomáhat tady ale je těžké – tito skromní lidé se řídí heslem – my jsme jenom zázemí, jinde to potřebují mnohem více. Proto jsme dovezli jenom silné kvalitní aku šroubováky/vrtačky a brusky, kterých je tady nedostatek a jsou drahé, v hodnotě asi 15 tisíc. A drobnosti k tomu. Peníze hrdě odmítli… Pomozte takto i jinde, říkají.

……….

Viktoria…

…je maminka dvou malých holčiček (4 a 6 let), místní protikorupční aktivistka a manželka statečného bojovníka Ženi v první linii u Chersonu. Nepředstavitelná úzkost – ukládat každý den ke spánku tak malé, ještě netušící děti, a myslet na to, jestli tatínek jejich ještě v pořádku je. Naštěstí jeho malé jednotce se zranění jako zázrakem vyhýbá, s jedinou výjimkou. Střela proletěla místem, kde Žeňa ještě před chvíli stál a utrhla jeho veliteli kus ramene…

Žeňa před lety začal studovat vojenskou akademii v Charkově. Po dvou ročnících si ale uvědomil, že ten dril a potřeba kázně pro něho není a začal se naplno věnovat svému koníčku – programování. Pár let mu stačilo, aby vybudoval až tak úspěšnou firmu, že vyhrál tendr na jednu z největších státních zakázek v tomto oboru – ukrajinský volební systém. Protože smýšlí stejně evropsky jako jeho žena a protože si jejich protikorupční organizace už získala značné renomé a obavy u oligarchů, dali si všichni sakra pozor, aby vše bylo úplně čisté. Oni sami, konkurenti i organizátoři. Jsme s Viktorií domluvení, že až přijedu příště, tak že se na konkrétní případy, které rozkrývají, spolu podíváme. Prostě noví Ukrajinci. Naděje.

Teď jde ale všechno stranou. Viktoria a Žeňa si dobře uvědomují, že pokud se jejich země neubrání, tak o takovýchto aktivitách, svobodném podnikání a jejich touze po nové, spravedlivé Ukrajině se jim může jenom zdát. Když russáci přepadli Krym v roce 2014, všeho nechal a jako dobrovolník jezdil celý rok s tankem. Dnes stejně, bojuje už od samého začátku ale armáda využívá jeho specializaci – má jako ajťák na starosti průzkumný dron. Tyhle 3 malé krabičky silných nabíjecích baterek, které jsme přivezli a které na jeho provoz potřebuje, přišly na 7.000,- a je jich trvalý nedostatek…

Samozřejmě, ještě jsme k tomu přidali něco zdravotnického materiálu, který jsme přivezli od hodných lidí u nás. Hlavně škrtidla na zastavení krve,zde jim říkají tak zajímavě… turniket. Nu věřme, že je nebudou potřebovat…

V uplynulém týdnu ve čtvrtek jsem měl možnost se zúčastnit předávání Čestného občanství a Cen města Jihlavy a Rady města Jihlavy. Byli ocenění skvělí lidé. Hokejista Jiří Holík, o naši paměť pečující Marie Bohuňovská, dlouhodobě úspěšně podnikající a o jiné se starající Rostislav Dvořák, kulturní scénu kultivující Jiří Varhaník a nezištně pomoci a ochraně napomáhající Marek Zemín.

V sobotu jsem se potom zúčastnil jubilejního desátého setkání rodáků v Dušejově a opět jsem mluvil s lidmi, kteří mnoho svého volného času věnovali přípravě krásné akce pro své rodáky a sousedy.
A již tento čtvrtek se tradičně zúčastním slavnostního udílení Záslužných medailí Kraje Vysočina v Horáckém divadle lidem, kteří významně přispěli k naší bezpečnosti a k fungování našeho integrovaného záchranného systému. Udílení Záslužných medailí Kraje Vysočina se vůbec poprvé zúčastní český prezident Petr Pavel.

Od čtvrtka do čtvrtka, tedy v osmi dnech jsem ne úplně namátkou vybral tři události. Každá z nich je trochu jiná, ale v jedné věci si jsou podobné. Ocenění města Jihlavy, organizátoři rodáků v Dušejově i medailisté ze Záslužných medailí Kraje Vysočina jsou lidé, kteří ostatním přinášejí pro život důležité radost, pohodu, příjemné zážitky, poučení z minulosti, ochranu majetků, zdraví a životů apod.

Jsem přesvědčen, že právě v dnešní době je ochota udělat něco pro druhé nebo druhé za jejich práci ocenit velmi důležitá. Když jsem byl v neděli na terezínské tryzně, tak několikrát ve vystoupení řečníků zaznělo, že pro náš spokojený život je nutné, abychom dokázali kromě svých zájmů a potřeb také napomáhat naplňování zájmů a potřeb těch okolo nás. Dlouhodobě totiž platí, že jedině společenství, ve kterém jsou lidé schopni nalézt rovnováhu mezi tím, co si berou a co dostávají a mezi tím, co dávají nebo konají pro své okolí, má šanci na dlouhodobou prosperitu a spokojený život.

V poslední době slýchávám, že jsme společností spíše sobeckou složenou z jedinců, kteří upřednostňují své zájmy a svůj prospěch ve smyslu vět: „Sami máme málo“ nebo „Šetřit nebo třeba stavět můžete, ale nesmí se to nijak dotknout mé peněženky nebo obecně mého dvorku.“

Mé zkušenosti opřené o konkrétní příklady z Jihlavy nebo z Dušejova jsou jiné. Samozřejmě nikdy to nebude ideální a vždy se jako o první budeme strachovat o své nejbližší. To však neznamená, že si neumíme pomoci a navzájem se podpořit a ocenit. Díky proto všem, kteří se snaží vyváženě brát a dávat. A skutečně velké poděkování těm, kteří dokáží více dávat než brát.

Tak už jsem tady zas. Vesnice Stěpanovka, uprostřed Ukrajiny, asi 1000 obyvatel.

Julia Gavriljuk přišla o manžela loni před Vánocemi, v boji. Alespoň jeho tělo zpět dostala…russáci jej vyměnili za živého zajatce, ti se o své mrtvé na nepřátelském území vůbec nestarají a rovnocennou směnou pohrdli. Je to pro ně jenom… obyčejný kus. Pro Ukrajince naopak… svátost. Ostatky toho, kdo pro svobodu obětoval to nejcennější, vlastní život.

Julia však přes žal převeliký pomáhá dál. Nebo možná právě proto… Od začátku války koordinuje práci dobrovolníků na výrobě jídla pro vojáky na frontě ve staré budově bývalé mateřské školy. Specializují se na energetické tyčinky a hotová jídla, to je prý nejžádanější. Do zázemí ve sklenících, do pole v alobalových sáčcích. Boršč, masové směsi – to na co seženou suroviny. Ohřívat se to dá právě na těch svíčkách, co pro ně vyrábíme. Mají i zvláštní směsi bez vepřového pro muslimy – vůbec jsem netušil, že na straně Ukrajiny masivně bojují i Čečenci…

Práci dobrovolníků zdarma zde na takové věci bych ještě pochopil. Ale co mně rozum vůbec nebere je to, že úplně všechno financují sami. Energie, suroviny, obaly…Z toho mála co mají. Lidé nosí poslední peníze, zabíjejí dobytek, raději sami nejedí, jenom aby bylo pro vojáky – pro ty, co je brání…Od vlády nebo armády nedostávají vůbec, vůbec nic…ale povídají to bez kapky smutku, nebo despektu…dokud můžeme a máme aspoň něco, vytrváme. Ukrajinu přece nedáme.

Dovezli jsme jím spousty oříšků a sušeného ovoce a zaplatili 1.500 těch super sáčků,asi za 9.000…ale co to je, když denně vyeexpedují přes 300 jídel. Strašně málo, kapka v moři. Vždyť to takto dělají už víc než rok…Brečím dojetím. A už vím, kam dám nějaké prachy, když zbydou…Ale cesta teprve začíná a bodů v programu je ještě hodně.

A už také vím, jak jsem se unáhlil, když jsem někde napsal, aby se prachy teď neposílaly, že se sešlo už opravdu dost od hodných lidí a že mám strach, abych je efektivně a smysluplně využil. Což dá také fušku, najít místo kde je pomoc tak přímá a účinná jako tady. 

Protože tohle tedy má smysl. A velký. Komunitní život na obraně civilizace.

A zasluhuje to obrovský respekt a podporu.

RETRO 13. květen 1940

Winston Churchill

Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou.

Zvolily hanbu. 

Budou mít válku. (Churchill k Chamberlainovi v House of Commons)

Na Západě je považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 20. století, bojovníka proti fašismu a obránce liberální demokracie.

Od samého počátku odmítal Mnichovskou dohodu a další ústupky Hitlerovi.

Stál v čele vlády Spojeného království během bitvy o Británii a jako jeden z hlavních představitelů spojeneckých států během druhé světové války 

přispěl k porážce nacistického Německa.

Po válce byl stoupencem evropské integrace 

a z jeho podnětu byla založena Rada Evropy.

Existuje lék, který … by během několika let učinil celou Evropu … svobodnou a … šťastnou.

Tímto lékem je obnova evropské rodiny, nebo její co největší možné části,

a vytvoření struktury, díky níž by mohla žít v míru, bezpečí a svobodě.

Musíme vybudovat něco jako Spojené státy evropské.

– projev ke studentům na univerzitě v Curychu, 19. září 1946

Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech,

o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu.

Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele.

Ptáte se, jaká je naše politika?

Řeknu to takto: vést válku na moři, na pevnině a ve vzduchu, celou naši silou a s veškerou silou,

kterou nám Bůh může dát; vést válku proti zrůdné tyranii,

nikdy nepřekonané v temném, žalostném seznamu lidského zločinu.

Tak vypadá naše politika.

Ptáte se, jaký je náš cíl?

Mohu odpovědět jedním slovem:

 vítězství – vítězství za každou cenu, vítězství navzdory všem hrůzám,

vítězství, byť by cesta byla dlouhá a těžká;

neboť bez vítězství není přežití.

(proslov v Dolní sněmovně, 13. květen 1940)

V roce 1946 pak Winston Churchill vystoupí se svojí kritikou bývalé protihitlerovské koalice

(na konferenci v americkém Fultonu

poprvé použije později tolik známé sousloví „železná opona“) –

odsoudí politiku stalinistického Sovětského svazu

a vyzve k vytvoření jednotného, protikomunistického bloku demokratických států.

—

Arthur Neville Chamberlain 

(britský státník, člen Konzervativní strany a premiér.

Nejznámějším se stal uplatňováním appeasementu 

v zahraniční politice a roku 1938 podpisem Mnichovské dohody,

kterou byl uznán požadavek nacistického Německa,

aby mu Československo odstoupilo oblasti obývané sudetskými Němci.

Poté, co Německo pokračovalo ve své agresivní politice,

mu vyhlásil 3. září 1939 válku a vedl Spojené království 

v prvních osmi měsících druhé světové války.

—

Winston Churchill

Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou.

Zvolily hanbu. 

Budou mít válku.

Good Old Czechs

Dnes21:40 › 23:05

Předchozí fotografieDalší fotografiePřejít do galerie

Korektní gentleman a tak trochu nezvedený rošťák.

František Fajtl a Filip Jánský sloužili během druhé světové války u R.A.F.

Unikátní dokument Tomáše Bojara a Šimona Špidly je založen výhradně na jejich osobních vzpomínkách.

Z autentické blízkosti tak dává nahlédnout,

jaké to bylo přemáhat strach ze smrti

a zároveň si najít čas na prosté životní radosti.

Příběhy a postřehy z písemných vzpomínek obou letců

ilustrují zčásti dosud neznámé záběry z domácích,

britských a dalších zahraničních archivů.

---

Převzato:

Svatopluk Beran říká:
Pondělí, 15. 5. 2023 v 14:06

…PŘEPOSÍLEJTE!!!
Šílený, co se u nás děje,
tak.vou vládu za.řít za k.tr.
POKUD VÁM TO NENÍ LHOSTEJNÉ
je potřeba se SPOJIT, né ROZDĚLOVAT!!!!!
Mysleme na naši budoucnost i budoucnost našich dětí!!!
Šiřte rychle tuto zprávu, ať podpoříme pana Boučka,
který podal podnět k trestnímu stíhání.
Toto jim nesmí projít!!!!!!

V Kraji Vysočina se rozběhne pilotní fáze projektu sousedských dětských skupin, tedy péče a hlídání dětí v domácnostech. Koncept sousedského hlídání, tzv. Tagesmutter, se dlouhodobě osvědčil např. v Rakousku nebo Německu a nyní by se měl propsat i do české novely zákona o dětských skupinách. Když projde schvalovacím parlamentním procesem dle plánu, mohly by sousedské skupiny začít fungovat již v příštím roce. A udělat tak radost celé řadě rodičů, kteří se chtějí vrátit na trh práce.

Jsem ráda, že na Vysočině se do pilotního projektu zapojí 7 z 15 oslovených obcí s rozšířenou působností a na dvě desítky zájemkyň o poskytování této služby z celého regionu. Cílem je v první fázi otestovat nastavení připravované novely formou rozhovorů – zajištění vstupních kontrol v domácnosti, podpory pečující osoby, metodického vedení nebo nastavení efektivní spolupráce mezi ministerstvem, krajem o obcemi. Až po této fázi přijde samotné hlídání, které počítá se státním příspěvkem pro pečující osobu podle počtu dětí a rozsahu poskytované služby.

Pečující osoba bude muset splnit stejné podmínky, jako dnes plní chůvy v dětských skupinách – povinnou kvalifikaci, vzdělávání, první pomoc a její průběžné obnovování. K tomu si bude hradit pojištění a zvýšené „provozní“ náklady své domácnosti. Hlídat bude moci maximálně 4 děti ve věku od 6 měsíců do nástupu do školy, včetně dětí vlastních, na které se ale nebude vztahovat státní příspěvek.  

Věřím, že díky pilotnímu projektu se podaří vše dobře nastavit, aby služba mohla začít fungovat co nejdříve. Sousedské dětské skupiny budou doplňková služba zejména pro děti do tří let věku, na které vyděláme všichni. Rodičům umožní mnohem plynulejší přechod mezi péčí a prací nebo se vrátit zpět do práce dříve (např. na částečný úvazek), jak si často přejí. A obcím poskytnou flexibilní nástroj při řešení otázky dostatečné kapacity školek.