Zdeněk Gryc
46- Zaměstnání: architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady

Milada Horáková

Zdeněk Gryc | Pátek, 26. 6. 2020 v 14:06

Miladu Horákovou

1/Osvobodila armáda USA.
2/ Se sovětskými poradci tomu bylo naopak.

1/ převzato:
„Neušla však pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla společně s manželem zatčena, avšak za práci v ŽNR. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo však bez úspěchu. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová starší.[4] Dva roky byla vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde později vedla oddělení tamější „marodky“, což jí umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Zde se znovu setkala se svým vzorem Františkou Plamínkovou, později popravenou na Kobyliské střelnici. Z Malé pevnosti v Terezíně byla v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan. Soud s Horákovou se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice.
Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova (v Horním Bavorsku), v blízkosti Dachau,
kde ji osvobodila americká armáda.[5]“
—————————–
2/ převzato:
„Účast sovětských poradců
Následný vykonstruovaný monstrproces byl první velký politický proces, na jehož přípravě se velmi významně podíleli sovětští poradci (v tomto případě poradci Lichačev a Makarov), kteří měli zkušenosti z podobných politických procesů v Sovětském svazu. Poprvé v něm byly používány jejich metody výslechu a předem naučených „scénářů“ v průběhu procesu. Doktorku Horákovou se jim však, jako už předtím gestapu, zlomit nepodařilo.
Přítomnost sovětských poradců potvrzuje vedoucí skupiny vyšetřovatelů StB v Ruzyni Milan Moučka: „Ano, pracoval jsem s nimi, ale neznám ani jedno jediné jméno.“
Rozpovídal se o tom, jak oni byli jeho učitelé,
jak vedli vyšetřovatele při výsleších tzv. skupiny Horákové.
I když – připomíná – sovětští poradci nebyli přímo přítomni u výslechu, ale on, Moučka, jim pouze nosil protokoly a oni je opravovali a určovali taktiku, jak dál.[9]“
—————————–

„Vážené dámy, vážení pánové“
dramaturgie a technika popravy:

Na popravu si musela dáma
Milada Horáková
počkat,
stejně jako 15 minut na smrt.

1/ převzato:
„Poprava Horákové byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 05:35 hodin ráno, jako poslední ze všech čtyř k smrti odsouzených (před ní byli oběšeni Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl). Jejím katem byl mistr popravčí Vladimír Trunda.[16]
Na Pankráci byla používána primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením bez klasické oprátky.[17] Odsouzeným bylo nasazeno škrtidlo a pomocník kata tahal lanem za spoutané nohy.
Horáková se udusila téměř po patnácti minutách od zahájení popravy.[18]“
—————————————————————————

Autorem Pomníku Milady Horákové v Praze na Smíchově je Olbram Zoubek.
je také autorem posmrtné masky Jana Palacha a Pomníku obětem komunismu na Petříně.
Jeho posledním velkým dílem je socha faráře Toufara v Zahrádce u Ledče nad Sázavou.

Petr Klukan
12- Narozen 2. 4. 1961 v Jihlavě, je absolventem Přírodovědecké fakulty UJEP Brno. Od roku 1993 je šéfredaktorem Jihlavských listů. Mezi jeho největší záliby patří fotografování.

Městská akciovka před krachem

Petr Klukan | Středa, 24. 6. 2020 v 10:28

Tohle se prostě nepovedlo. Město Jihlava si před lety zřídilo vlastní společnost Jihlavské vodovody a kanalizace (JVAK). Oprávněně plánovalo, že firma převezme vodohospodářský majetek, neboť vystoupilo ze Svazku vodovodů a kanalizací (SVAK), a bude se o něj starat. Do vedení dosadilo „své“ lidi a čekalo, že vše půjde jako na drátkách. Jenže chyba lávky.

Předání majetku ze SVAKu na město se jaksi zadrhlo (kdo za to může? Podle SVAKu město, podle města SVAK) a městská společnost JVAK, která měla hospodařit s miliardovým majetkem, scházela na úbytě. Ukázalo se také, že lidé, kteří JVAK řídili, asi nebudou ti správní. JVAK začal časem projídat i své základní jmění.

Aby toho nebylo málo, zástupce města – zvolený předseda představenstva Jaromír Kalina se přestal řídit doporučeními valné hromady a dělal si, co uznal za vhodné. Spolu s ředitelem JVAKu Jiřím Benáčkem. Jen tak mohlo dojít k situaci, kdy si JVAK nárokoval peníze z města. Za práci, kterou asi nikdy neodvedl. Vše dospělo až k soudu.

Komunální volby po pár letech otočily kolem a na radnici přišli noví lidé. Byl vyhozen Benáček, odvolán Kalina a do funkce předsedy představenstva dosazen Miroslav Tomanec. Sice koaliční člen, ale jeden z největších rebelů uvnitř Fóra Jihlava. I proto se vyvrbily zvěsti, že odměna, kterou za předsednictví v JVAKu obdržel – asi 30 tisíc korun měsíčně, je vlastně za „zavření úst“.

A to JVAK bude muset ještě zaplatit nějakých 20 milionů Vodovodům a kanalizacím (VAS), neboť za ni dělala veřejnou službu a vlastně ji dělat neměla. Peníze na to samozřejmě nemá a mít nemůže.

Její krach je tedy vlastně neodvratitelný. Leda by město do ní nalilo peníze.

Zrození městské akciovky JVAK jistě bylo před deseti lety vedeno dobrým úmyslem. Konkrétní lidé v jejím vedení i osud v podobě nepřevzatého majetku od SVAKu však akciovku potopil.

Pokusit se ji nuceně oživovat, je trochu jako se nastěhovat do domu, ve kterém straší a poslední majitel zmizel neznámo kam.

Petr Laštovička
164- Narozen 9.6. 1979 v Jihlavě, je absolventem Pedagogické fakulty v oboru matematika a výpočetní technika. Žije střídavě v Jihlavě a Mnichovicích u Říčan. Uspěl v komunálních volbách 2018 a stal se jihlavským zastupitelem. Na prvním zasedání zastupitelstva byl zvolen do funkce 1. náměstka primátora. Dne 4. února 2020 rezignoval na všechny své funkce, včetně mandátu zastupitele. Důvodem byl jeho osobní nedořešený dluh. pozastavil také své členství v ODS.V současnosti pracuje jako obchodní ředitel firmy podnikající v oblasti strojírenství.

Jihlavská voda – díl 3. – Beznadějné zastavit

Petr Laštovička | Pondělí, 22. 6. 2020 v 16:41

„Beznadějné – zastavit.“ Tak zní přípis v oficiální magistrátní tabulce vodárenských sporů města Jihlavy. Do celého sporu se Jihlava vrhla plná sebevědomí. Proto je poučné položit si otázku, jak jsme se k tomuto stavu dopracovali? V úterý 23. června 2020 se prý také bude na Zastupitelstvu rozhodovat o tom, zda ve sporech máme pokračovat, nebo jejich velkou část jednou pro vždy ukončíme. V minulých týdnech a měsících ujednaná dohoda sice úplná očekávání obou stran nenaplňuje, městu Jihlava ovšem umožní jít si konečně vlastní cestou, navíc s docela rozumným odstupným.

Nástupce Novin jihlavské radnice, Jihlavské noviny, přišly v květnu s brilantní reportáží, která měla za cíl objasnit motivace jihlavských zastupitelů pro vystoupení ze SVAK Jihlavsko. Zcela seriózně se zabývala polemikou, jestli to nešlo udělat lépe, než aby si hráli na arbitra, který je po bitvě generálem. Ani já jsem si nikdy nedovolil soudit, zda bylo nebo nebylo rozhodnutí „vystoupit“ správné, ale rozhodně mohu směle říci, že celá tato anabáze určitě nebyla provedena správně. A to nemusím být ani tím „po bitvě generálem“.

Podle všech dostupných dokumentů se staly dvě zásadní chyby:

1)      Nikdo se opravdu seriózně nezabýval analýzou toho, co vystoupení ze SVAK znamená. Jaké jsou silné a slabé stránky tohoto procesu, jaké jsou příležitosti, ale v čem tkví skryté hrozby a rizika. Nikde jsem na takovou SWOTku nenarazil. Jen se dokola omílalo, že dostáváme málo na nájmu a vlastním provozováním to bude víc. Nevylučuji, že to tak mohlo být, ovšem žádná „MOŽNÁ“ ani „ASI“, by u takového velkého a zásadního kroku neměla být přípustná.

2)      Strategii vystoupení představil tehdejší právní zástupce města (jakož i řady několika dalších klíčových městských subjektů) JUDr. Ondruš tehdejšímu primátorovi a Městské radě asi takto:

mestovssvak01

Devadesát dnů uplynulo již velmi dávno, ale realita byla nakonec úplně jiná, než jak to pan Ondruš „vyprojektoval“. Posledních 10 let ukázalo, že vystoupení ze svazku se stalo tragédií pro všechny zúčastněné. V tomto stavu jsem soudní spor přebral a ti, kteří byli za vystoupení zodpovědní, na tomto ukazovali „padoušství“ protistrany:

mestovssvak02

 

Kladu si otázku, proč si nikdo nenechal zpracovat oponentní stanovisko jiné právní kanceláře? Dnes je již naprosto jasné, že by se rozhodně zjistilo, že celá tato – zpočátku velmi přímá cesta – skrývá mnoho „překvapivých“ zákoutí jak v právní, tak i ve správní rovině. Potýkáme se s nimi dodnes a celý spor se díky nim jeví jako nekonečný, anebo těžko ukončitelný.

Vodárenský spor má v současnosti devět (sic!) větví. Dovolím si je vyjmenovat, jen pro představu:

1. Majetek privatizovaný;

2. majetek nedělitelný;

3. majetek s právem hospodaření;

4. majetek vložený;

5. nájemné města vůči SVAK;

6. nájemné města vůči VAS;

7. podíl města na zůstatku;

8. deklaratorní řízení;

9. sporná řízení.

To vše na desítkách tisíc stran málo přehledných spisů.

Jednotlivé uzly čekají na rozpletení v těchto institucích: Krajský úřad, Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně a dokonce na Ministerstvu vnitra ČR. Nejhorší ze všeho je však popis dalšího postupu: „Návrh odložen, rozhodnutí zrušeno, žaloba zamítnuta, věc vrácena. Nárok řešit v rámci komplexního vypořádání.“ Skvělý nápad!

Během těchto let Jihlava přichází každoročně o nájem z vodovodů a kanalizací, nemůže opravovat silnice a chodníky a platí právníky a úředníky, aby pravidelně zamotávali gordický uzel, který zas ti samí na straně jiné rozmotávají. Z vnějšího pohledu pakárna, ale uvnitř třeba i dobré živobytí pro právníky donekonečna točící své „hodiny“…

Asi nejbizarnější ze všeho jsou tzv. deklaratorní řízení. Je to část strategie bývalého právního zástupce JUDr. Ondruše, kterou posvětil náměstek Kalina i primátor Chloupek. V rámci této „strategie“ se před soudy a správní orgány přišlo s vážně se tvářícím tvrzením, že SVAK vlastně nikdy neexistoval a že Jihlava nikdy nebyla jeho členem. Ponechme stranou, že zpochybnění existence subjektu, který prokazatelně 30 let sdružuje obce, hospodaří s miliardovými majetky a čerpá dotace, je za hranou. Neuvěřitelnost rozpoutání celého soudního kolotoče, jakož i silné pochyby nad motivacemi tohoto kroku ze strany bývalých právníků města snad dobře ilustruje fakt, kdy na jedné straně tvrdíme, že SVAK neexistuje, ovšem na druhé straně se pokoušíme domáhat náhrady za dobu našeho členství v něm.

A TOTO BY MĚL SPRÁVNÍ ORGÁN ROZHODNOUT V JEDINÉM ŘÍZENÍ!!!!

Je to asi tak ujeté, jako kdyby manželka při rozvodu tvrdila, že nikdy vdaná nebyla, její manžel ani neexistuje a zároveň by po něm chtěla peníze za příkoří, která se jí během jejich manželství udála.

Tento rok může být přelomový. Jihlava se skutečně může dobrat „komplexního vypořádání,“ ke kterému nás nabádá krajský soud. Začít vybírat nájemné od provozní společnosti (80 – 90 milionů ročně, které Jihlavě sakra chybí), tvořit fond oprav vodovodů a kanalizací a konečně začít opravovat silnice a chodníky.

Anebo můžeme dalších sedm let vymýšlet umělé zakázky pro JVAK a trnout, jaké vícepráce se na účtech urodí tentokrát (slíbený článek popisující pokus o několikamilionový podvod ze strany vedení JVAK bude obsahem příštího dílu tohoto blogu). A hlavně u toho co nejhlasitěji nadávat na protistranu, která za to všechno může. Jako by neplatilo pořekadlo, že každý svého štěstí strůjcem. Mimochodem pravicové pořekadlo!

Petr Laštovička
164- Narozen 9.6. 1979 v Jihlavě, je absolventem Pedagogické fakulty v oboru matematika a výpočetní technika. Žije střídavě v Jihlavě a Mnichovicích u Říčan. Uspěl v komunálních volbách 2018 a stal se jihlavským zastupitelem. Na prvním zasedání zastupitelstva byl zvolen do funkce 1. náměstka primátora. Dne 4. února 2020 rezignoval na všechny své funkce, včetně mandátu zastupitele. Důvodem byl jeho osobní nedořešený dluh. pozastavil také své členství v ODS.V současnosti pracuje jako obchodní ředitel firmy podnikající v oblasti strojírenství.

Jihlavská voda – díl 2. – Jihlavský Karlštejn

Petr Laštovička | Úterý, 16. 6. 2020 v 7:27

Druhý díl svého seriálu jsem původně chtěl věnovat počátkům a podstatě složitého soudního sporu o vodohospodářskou infrastrukturu v Jihlavě, který po mnoha letech rozehrávání desítek různých sporů musí pro běžného občana již zcela nepochopitelný. Po vydání úvodního dílu svého blogu se ovšem okamžitě ozvala jedna „potrefená husa“ (předseda představenstva JVAK Miroslav Tomanec), jehož příspěvek byl nejen zhruba trojnásobný než text můj, ale který mne vlastně ujistil o tom, že v celé věci nejde o střet paralelních názorů či různých koncepcí, ale že se vlastně může jedna o něco úplně jiného, minimálně ze strany JVAK. Vstup pana Tomance mě motivoval k tomu, abych se namísto pozadí právních sporů o jihlavskou vodu (které popíšu v některém z dalších dílů), v druhém a možná i ve třetím díle věnoval primárně společnosti JVAK. Jaké byly motivace jeho vzniku? Šlo skutečně o to, aby byla voda a kanalizace spravována jihlavskou firmou? Anebo spíše šlo o to, že si organizovaná skupinka dobře známých „osobností“ řekla, že mít vlastní vodárenskou firmu může znamenat potenciál spravovat namísto vody štědrý, zhruba čtvrtmiliardový roční rozpočet, v němž se schová ledacos, když je člověk šikovný a má okolo sebe kolegy, kteří jej přikryjí? 

Ve společnosti JVAK, která je stoprocentně vlastněna městem Jihlavou, nyní probíhá forenzní audit. Jedna z posledních věcí, již jsem inicioval (úřad odpustí), byl vznik interního auditu investiční akce Heroltice.  Protože vím, co se na této stavbě „manažerované“ JVAKem dělo, tak určitě nedopadl dobře (více v příštím článku). A za třetí: v nejbližších týdnech pak dojde k rozhodnutí soudu o (ne)oprávněnosti fakturací JVAKu vůči městu Jihlava v akci Zborná a spol.

Tyto skutečnosti naznačují, že se bohužel naplňují nejčernější obavy o stavu společnosti JVAK. V minulých 7 letech se město soudní cestou snažilo o získání vodohospodářského majetku a jeho provozování touto firmou. Jak je známo, tato strategie naprosto selhala. Při bližším pohledu na 7 let fungování JVAKu docházím k paradoxnímu závěru: možná je to tak lépe!

Větší investiční akce, které měl JVAK na starosti, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Všechny tyto akce – jmenovitě kanalizace v Herolticích, splašková kanalizace Zborná, splašková kanalizace a ČOV Henčov, rekonstrukce kanalizace v ulici Havířská v Jihlavě a rekonstrukce kanalizace ve vnitrobloku ulic Jana Masaryka a Komenského v Jihlavě – provází těžký stín pochybností. Lidově tomu můžeme říkat naivita či „bordel v papírech.“

Vzhledem k „šajbám“, které měly tyto akce na starosti a u kterých si dovolím naivitu a omyl vyloučit, u mne převládá spíše podezření na podvodné praktiky a zpronevěry. Trestní stíhání „Zborné“ policie odložila pro nedostatek důkazů (neplést se zastavením trestního stíhání). U stavby kanalizace Heroltice mělo být porušení zákona o zadávání veřejných zakázek konstatováno dokonce auditorem.

V případě Zborné a spol. jde o to, že fakturované práce nejsou podloženy podklady na straně nákladů. Městská společnost a její vedení se pokusilo vytáhnout z města peníze za něco, co sama nezaplatila. Je to nesmírně trapné a ze strany JVAKu vrcholně cynické. Vždyť ten, kdo by na straně magistrátu podstrčené faktury podepsal, by se ocitl jednou nohou v kriminálu a nadosmrti by o tomto „šméčku“ musel mlčet jako hrob.

Systém manažerské smlouvy, ve které se město vzdává plné kontroly nad zakázkou i penězi ve prospěch JVAKu, a navíc si za to platí, byl posvěcen politiky. Přitom se tak stalo jen pro to, aby JVAK mohl ukázat, že vůbec něco dělá. Zástupci JVAKu tento dárek využili k tomu, aby udělali výstavbu kanálů ještě neprůhlednější, než je. S kanály a vodovody se to totiž má tak: Co nechcete, aby investor viděl, zahrabete pod zem. Důvodů pro zahrabání je milion (zima, déšť, doprava..). Šťouralovi ukážete fotku nějaké trubky v zemi a vše pro jistotu zahladíte novým asfaltem. Když je technický dozor, projektant i firma na stavbě kamarád, všechno jde. A kdo z politiků by kvůli trestnímu oznámení rozkopával novou silnici?

V roce 1931 se jistému Harrymu Jelínkovi podařilo přesvědčit americké manžele, aby od něj „odkoupili“ státní hrad Karlštejn. Manželé po zaplacení zálohy 30 tisíc dolarů Jelínka už nikdy neviděli. Nastávající vlastníci Karlštejna o tom, jak naletěli, raději nemluvili, aby nebyli za hlupáky.

O 85 let později se město Jihlava ocitlo ve stejné situaci. Městská společnost fakturuje městu za práce, které sama neplatila, nebo které nebyly schválené ani žádoucí. Díky (všeho)schopným manažerům a členům představenstev odevzdal JVAK městu Jihlava vizi ziskového provozování vodohospodářské infrastruktury. A to zcela bez jakékoli racionální rozvahy, kalkulací a návrhů smluv. Náš účet za toto zlaté vejce činí za 7 let existence JVAKu už desítky milionů korun.

O tom, kolik nás stálo umělé udržování JVAKu naživu, kde všude se sluncem prozářená očekávání nestřetla s realitou a hlavně kolik podmínek by muselo být splněno, aby JVAK mohl provozovat vodu v Jihlavě, napíšu v příštích pokračováních. V tom příštím díle se vám ovšem pokusím na jednom konkrétním případě přiblížit, proč si myslím, že motivace vzniku JVAK vůbec nebyla tak křišťálově čistá, jak jsme byli ujišťováni. Pokus vyvézt z města k lidem spřízněným s vedením JVAK ve výši zhruba šest milionů Korun se díky mě nepodařil. Přesto se domnívám, že se jednalo o ryzí podvod ve stádiu pokusu ve velmi velkém rozsahu. Lidé by to měli vědět. Ale to až v příštím díle – bez ohledu na to, zda úřad vyhoví mé žádosti podle zákona č. 106 o svobodném přístupu k informacím a poskytne mi klíčové dokumenty.

Petr Klukan
12- Narozen 2. 4. 1961 v Jihlavě, je absolventem Přírodovědecké fakulty UJEP Brno. Od roku 1993 je šéfredaktorem Jihlavských listů. Mezi jeho největší záliby patří fotografování.

Jak telefonát ztroskotal na věku

Petr Klukan | Úterý, 9. 6. 2020 v 10:29

Přiznám se, mám některá čísla v mobilu poznamenaná. Společností, které s vámi dělají „monitorované“ rozhovory a vyplňují po telefonu různé dotazníky, aby vám pak nabídly skvělý výrobek či službu. Takže když mi zavolají, vím, co mě čeká a mohu se na to duševně připravit. Nebo telefon vůbec nezvednout. Připravuji je tak o ten okamžik překvapení, kdy člověk nedokáže zareagovat tak, jak by chtěl.
Minulý týden se mi jedno z těch čísel ozvalo.
Milý, ale profesionální ženský hlas: „Dobrý den, tady je Jana Falendová z firmy Telecomunians call. Měl byste dvě minuty čas na monitorovaný rozhovor? Jsou to jen čtyři otázky.“ Trochu chvátala, protože za den musí obvolat desítky „klientů“, ale ne zase tak moc, aby to vypadalo, že se vám plně nevěnuje.
„Dvě minuty? Tak dobře, budu vám to stopovat,“ řeknu se snahou, aby to znělo trochu rozšafně.
Nechytá se. V jejím profesionálním hlase není znát závan emocí. „Můžete mi říct, zda patříte do věkové skupiny 48 až 55 let?“ (To věkové rozmezí si nepamatuju úplně přesně, protože já jsem si na rozdíl od ní hovor nemonitoroval – česky řečeno nenahrával).
Za věk se nestydím, ale nepřipadne mi vhodné říkat cizím lidem do telefonu, kolik mi je. „Jejda, to je taková intimní otázka,“ řeknu proto.
„To je pro vás intimní otázka?“ zeptá se bezemočně.
„Ano. Vy mi řeknete, kolik vám je let?“
„Na to rozhodně odpovídat nebudu,“ sdělí kovovým hlasem.
„No vidíte, a po mně to chcete.“
„Když nechcete vést rozhovor, tak jste to měl říct na začátku,“ usadila mne stále profesionálním hlasem.
„Ale já s vámi chci vést rozhovor.“
„Vždyť mi neodpovídáte.“
„Já vám odpověděl otázkou,“ kontroval jsem. „I otázka je součástí rozhovoru…“ To už ale paní telefonistka neslyšela, neboť hovor bez pozdravu ukončila.
No řekněte, je slušné nerozloučit se? A vůbec, ptát se po telefonu na věk, koho to jen napadlo?




© 2008 Parola s.r.o.