Blog Jihlavských listů

Slavnostní vyhlášení letošního ročníku Vesnice roku bylo opět skvělou příležitostí pro setkání se a společné sdílení radosti nejen z oceněných obcí. Celý den také provázela v několika obměnách otázka, zda existuje recept na výhru soutěži Vesnice roku. Se starostkou vítězné Nové Vsi u Nového Města na Moravě paní Helenou Tučkovou jsme se jednoznačně shodly, že hlavní ingrediencí vítězného receptu jste vy. Obyvatelé našich obcí, aktivní občané, členové a členky spolků, organizátoři kulturních a sportovních akcí, ředitelé a učitelé místních škol, zkrátka všichni, kdo tu a tam přiložíte ruku k dílu, když je potřeba. A když se to potká s činorodým vedením obce, stačí se o úspěchy jen přihlásit. A nemusí to být jen v soutěži Vesnice roku. Nová Ves u Nového Města na Moravě totiž vykoukla už na jaře letošního roku v mapě kvality života Seznam Zpráv, kde se s indexem 88 bodů stala suverénně nejlepším místem k žití v Česku. Ukazuje tak, že bohatý spolkový život v obci, kdy spolu lidé mluví, společně zvelebují svoje okolí a mají možnost se přímo podílet na rozvoji své obce, dokáže i na vesnicích udržet mladé lidi a s nimi i život. Proto pak ani není divu, že když novoveští získali kromě zlaté stuhy také finanční odměnu, že si o jejím využití rozhodnou sami v anketě. Skvělá práce i inspirace, za kterou ještě jednou ze srdce gratuluji.   

Vysočina je jednou z nejatraktivnějších destinací pro milovníky přírody, historie a kultury. Svými úchvatnými krajinami, malebnými historickými městy a bohatým kulturním dědictvím si získává srdce návštěvníků z celého světa. Ačkoli Vysočina zůstává často opomíjená v porovnání s jinými turisticky populárními regiony České republiky, nabízí mnoho zajímavých zážitků pro ty, kteří se odváží jej objevit.

Parafrází známeho rčení “všude dobře, doma nejlíp” v nadpisu tohoto článku by se dal vystihnout rozjezd destinační společnosti Kraj pod Javořicí, která láká na léto plné zážitků. A to přímo tady. U nás doma. Mezi Telčí, Třeští a Počátky se toho dá (nejen) přes léto opravdu zažít hodně. Ať už vyrazíte pěšky, kolmo, autem, sami nebo s dětmi, teď máte všechny tipy na akce, přírodní i kulturní zajímavosti na jednom místě. 

Kraj pod Javořicí zároveň představuje nástroj, díky kterému z cestovního ruchu mohou těžit jak obchodníci, tak místní občané. Je to způsob, jak přivést turisty na více míst, aby zde strávili více nocí a zároveň se nesoustředili na jednom místě. A pro nás “místňáky” přináší spoustu zajímavých tipů na koupání, gastrozážitky, nevšední vyhlídky a festivaly. A to vše doslova na dosah ruky. Nebo nohy? Stačí si jen vybrat – https://www.krajpodjavorici.cz.

V dnešním světě to občas vypadá, že je plný katastrof, zločinů a různých tragédií. Média jako by se v negativních zprávách doslova vyžívala a ty pozitivní v nich zaznívají spíše okrajově. Přitom toho dobrého kolem nás je přinejmenším stejně jako toho špatného, jen se mu nedostává takového prostoru a pozornosti. Existují vědecké experimenty prokazující, že lidé mají větší fyziologickou reakci na nepříznivé zprávy než na ty dobré a tak si v dnešní informační přehršli častěji vybíráme články s negativním tónem než neutrální nebo pozitivní příběhy.   

I přesto (anebo právě proto) je důležité si připomínat, že dobrých příběhů, lidí a skutků kolem sebe máme pořád dost. Dobré skutky jsou malými činy, které mohou mít velký vliv na naše okolí a naší společnost. Od malých laskavostí po dobrovolnickou práci a humanitární pomoc – udělat něco pro druhé přináší radost, vzájemný respekt a pocity sounáležitosti. Tím se zlepšuje kvalita života v celé komunitě. 

Proto jsem ráda za anketu Kraje Vysočina “Skutek roku”, která každý rok sbírá tyto dobré skutky a ty nejlepší z nich oceňuje. Letos se slavnostní vyhlášení konalo na zámku v Třešti a věřím, že nejenom já jsem z toho večera odcházela nabitá pozitivní energií a inspirací, co pro své okolí můžu udělat. Ať už jako dobrovolnice, organizátorka akcí nebo podporovatelka sociálního podnikání. 

Dobré skutky ale nemusí být vždy velkolepé a veřejně známé. Občas stačí i taková maličkost, jako je úsměv na cizího člověka, podání pomocné ruky, naslouchání a projev vděčnosti. Stačí si uvědomit, že i ty nejmenší činy mohou mít velký význam pro někoho jiného. A mohou způsobit řetězovou reakci. Zkuste to. 

Po letech relativního klidu na českém energetickém trhu, přišla doba nevídaně turbulentní a přinesla s sebou mj. potřebu se začít mnohem intenzivněji věnovat opět otázce rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Výroba energie z fosilních paliv jako je uhlí se stává drahou a neudržitelnou, sázka na plyn jako možnost pozvolného přechodu nevyšla a výstavba nových jaderných zdrojů je běh na dlouhou trať. Obnovitelné zdroje mohou být rychlým a dostupným řešením, když k nim dobře přistoupíme. Nicméně v českém prostředí je to výzva. Na rozdíl od okolních států tady v posledních letech žádné instalace postupně nepřibývaly, nepřipravovala se na to distribuční síť, nezvykali si na to lidé. Vše teď musíme zvládnout v relativně krátkém čase a opravných pokusů moc nemáme.

Na konferenci s názvem “Obnovitelné zdroje energie”, kterou jsem uspořádala na krajském úřadě v Jihlavě pro zástupce obcí, zazněla celá řada zajímavých informací, na kterých proces rozvoje těchto zdrojů stojí. Koncepce rozvoje a umisťování obnovitelných zdrojů se tvoří na úrovni ministerstev životního prostředí a průmyslu a obchodu. Náměstkyně ministra životního prostředí Eva Volfová mj. prezentovala cíl pro celou ČR v podobě výstavby 200-400 větrných elektráren a umístění solárních panelů na plochu 62 km2 do roku 2030 pro posílení energetického výrobního mixu v republice.  Část těchto zdrojů by mohla být koncentrována v akceleračních zónách, pro jejichž stanovení se hledá tzv. bezkonfliktní území (bez různých limitů ochrany přírody a krajiny, půdy nejvyšší bonity, letových koridorů apod.). V těchto zónách by měl být pro OZE rychlejší povolovací proces, mimo tato území je bude možné umisťovat dle standardních procesů, nicméně je důležité poznamenat, že v obou případech se počítá s procesem posuzování vlivu na životní prostředí. 

První legislativní vlaštovka v podobě tzv. Lex OZE I přinesla novinku v podobě zařazení výroben elektrické energie nad 1 MW z obnovitelných zdrojů do veřejné technické infrastruktury. V praxi to znamená, že umístění takových obnovitelných zdrojů je možné v zastavitelném území v ploše s funkčním využitím výroba apod. nebo technická infrastruktura. Nově je pak možné umístění i v nezastavěném území po splnění dalších podmínek – těmi jsou soulad s územním plánem obce a Zásadami územního rozvoje, soulad s charakterem území a potvrzení orgánu územního plánování. Naopak malé instalace do 50kW již nepotřebují licenci a měly by tak více zpřístupnit např. solární panely pro běžné domácnosti. 

Závěrem zaznělo pro obce doporučení dobře zvažovat nabídky investorů a dávat si pozor zejména na podmínky předjímající budoucí rozhodování samosprávných orgánů, snažit se dohodnout s obcemi na sousedních katastrech a také zkontrolovat obecní územně plánovací dokumentace, které jsou pro obce po Lex OZE I tím nástrojem, se kterým mohou pracovat. A v neposlední řadě představují obnovitelné zdroje velmi zajímavou příležitost pro projekty komunitní energetiky. Ale o tom zase někdy příště.

O uplynulých květnových víkendech proběhly v Třebíči a Jihlavě běhy pro Paměť národa. Dokonce i prezident Petr Pavel absolvoval během své návštěvy symbolický běh společně se studenty a studentkami pořadatelských gymnázií. Pro mě je to jeden z nejzajímavějších nápadů, jak si připomenout ty, kteří bojovali proti totalitám v minulosti, i ty, kteří za svobodu bojují dnes. A zároveň tuto „paměťovou štafetu“ předávat dnešní generaci a diskutovat s ní, zda se lze z minulosti poučit a neopakovat stejné chyby. Protože i přes všechny pohnuté osudy válečných veteránů, politických vězňů, disidentů, obětí holocaustu a dalších bojovníků za svobodu a demokracii, jsme i v 21. století svědky válečného konfliktu na evropském kontinentu.

Organizace Post Bellum, která za iniciativou Paměť národa stojí, sbírá příběhy pamětníků už skoro deset let a ukládá je na svém webu, aby se pro nás všechny staly inspirací i varováním před totalitními režimy. Snaží se do naší paměti vtisknout vzpomínky, které jsme sami nemohli zažít, ale přesto je důležité na ně nezapomínat. A zprostředkování emoce, vlastního zážitku formou běhu a snahy překonat sebe sama, přináší občas úplně nové pohledy na věc. Kromě toho, že si můžete vybrat konkrétní osobu nebo skupinu lidí, za koho běžíte – ať už je to dědeček legionář, Milada Horáková nebo odvážní obránci Ukrajiny, tak vás na trati možná čekají momenty, které vás donutí to nevzdat. Jako například mě, když jsem s vypětím všech sil vyběhla kopec z Libušina údolí a nahoře přemýšlela, zda to mám vůbec zapotřebí. V tu chvíli jsem míjela cedulku s nápisem „Utíkáš před pohraniční stráží?“ a úplně mě zamrazilo, protože kdybych před pohraničníky utíkala, tak už mě mají. Hrozná představa. A o to horší, když víte, kolik lidských osudů takto skončilo.

Zatímco v běhu jde pak o výsledný čas (nebo snahu dostat se do cíle se ctí a bez zranění), pamětníkům šlo často o holý život, čest a svobodu. Jsem proto moc vděčná všem studentům a studentkám, kteří se každoročně pustí do organizace běhu, aby sobě i nám pomohli tento zážitek zprostředkovat. Ještě jednou velké díky a respekt.