Zdeněk Gryc
Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla
Na magistrátu začíná platit etický kodex
Zdeněk Gryc | 05.01.2020 18:08POD SVŮJ NÁZOR SVŮJ PODPIS 80 let jsme vám nablízku aneb Příběh novoměstské nemocnice. Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 2. 1. 2020 v 17:22 „Knížka byla symbolicky přivítána na adventním koncertu BROLNu v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě 15. prosince v 16 hodin. Kmotrou knihy byla dcera architekta Bedřicha Rozehnala, který nemocnici v roce 1937 navrhl, paní Eva Rozehnalová. Koncert byl pořádán společně s Českým rozhlasem Vysočina. ————————————– Článek: „Na Ing. arch. Bedřicha Rozehnala vzpomíná jeho dcera Ing. arch. Eva Rozehnalová.“ Článek je s fotografií Rozehnala na stránce 14. Převzato: Životopis mého tatínka architekta Bedřicha Rozehnala je jistě dobře známý a dostupný. Pokusila jsem se proto zde zaznamenat několik osobních a důvěrných vzpomínek na tohoto výjimečného člověka, který mi bude vždycky chybět, který byl mým vzorem a na kterého budeme já i jeho žáci a moji kamarádi vždy s úctou vzpomínat. Nejranější vzpomínky na mého tatínka jsou vázány s naším bytem na Květné ulici v Brně. Na protější straně ulice je známá Bulínova vila, kde bydlely moje dvě nejbližší přítelkyně : Zdena Bulínová (lékařka, nyní žijící v Havířově) a Iva Morávková (taky lékařka a emigrantka, nyní žijící v Bernu). Vše je nějak svázáno s rodiči. Můj otec projektoval (po konzultaci s madame Curie v Paříži) Masarykův onkologický ústav v Brně na Žlutém kopci, Ivin tatínek – profesor Vladimír Morávek – tam byl šéfem laboratoří. Na základě laboratorních výsledků byla stanovována diagnóza a následná terapie rakovinných nádorů. Zdenin tatínek byl právníkem a všem radil. Takže jak vidno, byli naši rodiče plně zaujati svým povoláním. Dosvědčuje to i skutečnost, že ani totalita, kdy lékařka Iva emigrovala do Švýcarska, nedokázala přerušit naše vztahy, trvající dodnes. Mnohé věci jsme si tehdy neuvědomovaly a teprve odstup času je umožňuje lépe pochopit. Stačí se zhruba seznámit s dílem mého otce, tedy s areály všech realizovaných moravských nemocnic, jejichž je autorem a s mnoha dalšími projekty zdravotnických staveb, které zůstaly na výkresech. Zážitky z dětství se vedle Brna týkají i Letovic, kde se otec narodil a kde i zanechal kus svého díla, např. domy na náměstí a pozoruhodně pojatou vilu s atelierem malíře Daňka, kterou malířova vnučka – nyní primářka místního zdravotnického zařízení – obnovila v původním stavu. Z Letovic jezdil otec studovat do Brna – to vše je uvedeno v jeho životopise. Dalším místem vzpomínek je Nová Říše u Telče, kde jsem v tomto malebném městečku trávila všechny prázdniny a kde žila řada našich příbuzných. Jedním z nich je např. i slavný hudební skladatel Jan Novák, jehož pamětní deska je umístěna na náměstí. Tam nás tatínek vždy zavezl autem, aby se vrátil do Brna ke svým projektům. Otec myslím nemusel začínat své projekty (jak to všichni děláme) kresbičkami na duplexech. Vzal jezevčíka a šel s ním na procházku, kde projektoval ve svých představách, které po návratu dokázal málem z jedné vody načisto nakreslit. Své projekty i v myšlenkách vkládal do modulového systému, v jehož rytmu uspořádal funkcionalistickou dispozici nemocnice, složenou z optimálních dílčích provozů, třeba areálu chirurgického sálu. Tatínek říkával, že není snadná domluva s lékaři, ani třeba na tom, kde má být v ordinaci umývadlo. . . . Skvělá však byla jeho spolupráce s profesorem Teyschlem, který se zasadil, aby dětskou nemocnici v Brně projektoval otec. Teyschl měl velký vztah k umění, byl sběratelem kumštu a známým mecenášem a znalcem, a to nejen malíře Procházky, pod jehož monumentálním obrazem „Prométhéus přináší lidem oheň“ jsme promovali. Otec byl velice ovlivněn hudbou, jejími tóny i rytmem. V našem bytě byli častými hosty tehdejší slavní muzikanti Českého tria : Josef Páleníček (klavír), Alexandr Plocek (housle) a Miloš Sádlo (violoncelo). Tito citliví umělci těžko nesli tatínkovo čtyřleté uvěznění a zasloužili se návštěvou u prezidenta o to, že prezident dal po dvouapůlletém věznění otci milost. Zmiňovat se o tom, že já jako dcera Rozehnala bych měla studovat něco jiného, než architekturu, to je asi zbytečné. Také je známý vztah otce s profesorem Fuchsem, který napsal úvod k jeho dílu „Nemocniční otázka města Brna“ a který byl na architektuře mým učitelem stejně, jako můj otec zde byl učitelem Fuchsova syna architekta Kamila Fuchse, mého staršího spolužáka. Myslím, že i v době mého studia mne otec příliš neovlivňoval a ponechal to na atelieru přítele Fuchse, ve kterém jsem svá studia ukončila. Pamatuji si i to, jak tohoto profesora přišli odvést k výslechu a ani mu nedovolili vrátit se pro jeho pověstnou rádiovku, kterou na věšáku zapomněl. Fuchse odsoudili podmínečně a měl štěstí, že Gočár, tehdy hradní architekt v Praze tehdy ovlivnil jeho podmíněný rozsudek. Můj tatínek takové štěstí neměl a byl odsouzen k pobytu ve vězení na Pankráci v Praze na čtyři roky. Za hodně vděčím i tatínkovým slovenským přátelům architektům, kteří ovlivnili to, že jsem byla v roce tatínkova odsouzení připuštěna ke státnici a k ukončení studia. V té době, tedy od ledna 1960, byl už otec žalářován. To byl asi klíčový okamžik, kdy by se byl mohl otec architekt věnovat dceři architektce, což se ale nestalo. Otec byl v kriminále a já jsem musela opustit Brno a byla vyhnána do Jihlavy, kde jsem jako dcera kriminálníka ani nemohla být zaměstnána ve státním ústavu, ale pouze v družstevní Údržbě obchodu. Odtud jsem v noci, za těžko popsatelných okolností po cestě nočním Jihlavským parkem přistupovala do vlaku k mamince, jedoucí z Brna a kdy jsme jednou za čtvrt roku měly povolenou krátkou návštěvu tatínka ve věznici na Pankráci. Tuto obtížnou situaci poněkud zmírnilo to, že v Jihlavě byli tehdy zaměstnaní vděční žáci mého tatínka, kteří mi všemožně pomáhali. Těžko si dnes někdo dokáže představit tuto dobu, kdy nám byla zabrána v Brně polovina bytu a věci z této poloviny byly naházeny do zbytku bytu, až málem ke stropu. Dodnes ještě dokážu v přestěhovaných zbývajících věcech najít nepublikované dopisy tatínka z vězení. Přikládám první tři, které otec doplnil nostalgickými kresbičkami na vzpomínky z mládí. I to mu bylo pak zakázáno, aby snad v nich nebyl nějaký nežádoucí jinotaj. Když už jsem se v rámci příznivější situace mohla vrátit do Brna, opět to byl profesor Fuchs a jeho syn Kamil, se kterými jsem spolupracovala. Vzpomínám i na odměk totality – Pražské jaro, kdy jsem doprovázela otce na setkání s ministrem Císařem a Smrkovským. ------------------------------------------------------------------------------ "Koncert byl pořádán společně s Českým rozhlasem Vysočina." Jeho reportérka natočila rozhovor s autorkou textu vzpomínky na B. R. který bude dle příslibu odvysílán během tohoto měsíce.