Regina Havránková – Wuršerová
Aboslventka jihlavského gymnázia a studentkou divadelní vědy FF UK. Největší zálibou divadlo a psaní článků vedoucí k rozníceným diskuzím. :-)
Kritika potlesku
Regina Havránková – Wuršerová | 01.02.2013 00:59Ráda bych upozornila na celorepublikový jev, v našem případě fenomén, který by se dal paralelně označit za nákazu. Jde o tzv. standing ovation – potlesk ve stoje, který se v našem republikovém měřítku stal takřka nedílnou součástí, která zakončuje kulturní produkce nejrůznějších druhů. Potlesk ve stoje vlastně vyměnil a skoro nahradil klasický potlesk v sedě. Ještě než začneme bádat nad tím, proč český divák stejně hbitě stává, stejně tak jak hbitě a přirozeně slintal Pavlovův pes, věnujme trochu času tradici této formě poděkování. Americký historik Douglas Harper velmi pečlivě popsal genezi standing ovation. Ve zkratce: Crassus, který porazil Spartaka, byl po jeho návratu do Říma odvděčen ovacemi (lat. ovo – jásat, plesat) - potleskem ve stoje. Připomeňme, že válka byla vedena mezi armádami čítající na tisíce vojáků, bojující v nečase a za velmi krtuých Crassových požadavků. S pojmem se později setkáváme opět kolem roku 1831, kdy se potlesk ve stoje používá pouze jako „special honor“ – speciální pocta. V rámci našeho území nebyla tato pocta hojně používána, vlastně vůbec. Nejvyšší poděkování umělcům se projevovalo několikanásobnými potlesky, vracením se herců na scénu. Když v roce 1925 hrál Zdeněk Štěpánek v Divadle Na Vinohradech Rostandova Cyrana z Bergeracu, trval údajně potlesk déle než celá inscenace. Ovšem potlesk v sedě! A rozhodně bylo za co tleskat. Štěpánek byl jedním z nejlepších herců vůbec a o náročnosti Rostandova romantického textu v alexandrinu nemluvě. Mor jménem potlesk ve stoje nezasahuje jenom naší metropoli, ale i menší města a obce, kde se koná skoro jakákoliv kulturní produkce. Této epidemie si všiml i český dramatik a kritik Roman Sikora: „Český divadelní divák je snad tím nejlepším divákem na světě. Jeho zásadní výhodou je, že umí být v divadle na povel bouřlivě spokojen takřka s čímkoli. Třeba i s představeními, u nichž zívá nudou, nebo dokonce usne. Jakmile padne opona, bouřlivě se ovšem roztleská a nechce herce spokojené s ohlasem pustit z jeviště. A nejspokojenější bývá český divák samozřejmě u komedií a muzikálů. Tam snad dokonce ani nespí.“ Hbitý vztyk a následné frenetické tleskání přicházející snad i po produkci v kině (což jsem nedávno zažila), vlastně působí mimo jiné také jako psychologická zbraň. Divák nesdílející stejné nadšení je davovou psychou strženu a nucen vstát jako ostatní, neboť je jinak ostře probodáván pohledy svých kulturních spoludiváků, plácajících na povel, kterým je pád opony nebo poslední nota ve suitě. Drahý český diváku, prosím, uvědom si, že tímto potleskem dáváš najevo, že jsi nikdy neviděl a neslyšel nic lepšího a dlouho se tak nestane. Buď chodíš jen na unikátní inscenace a koncerty nebo jsi viděl v televizi, že někdo takhle hezky vstal a tleskal nebo jsi vlastně omezený a myslíš si, že takhle se projevuje dík normálně. „Bývalo kdysi zvykem poměřovat úspěch inscenace intenzitou potlesku, tedy alespoň do určité míry. V poslední době je toto měřítko selhávající, a to napříč divadelními žánry i druhy, anebo je úspěšné takřka všechno. Míra spokojenosti navázaná na míru vkusu divadelního diváka je až morbidní. Jakoby se divák do ní nutil, jakoby ji považoval za závaznou, za společenskou normu. Zdeněk Hořínek, který si tohoto jevu také před nějakou dobou v jednom divadle povšiml, vyslovil dojem, že mu ten masový nadšený potlesk asociuje souhlasné, demonstrativní bouřlivé potlesky komunistických sjezdů nebo různých všelidových shromáždění, ten povinný jednolitý „nadšený“ souhlas. Ale možná je to jen snaha konkurovat hokejovému, „kdo neskáče, není Čech“, v tomto případě tedy „netleská“. Takže: Kdo naučil slintat českého diváka?“ Roman Sikora – Kdo naučil slintat českého diváka.