Tomáš Ďásek
Dlouhodobě působím v čestné funkci samozvaného okresního brouka Pytlíka. Všechno znám, nikdo si na mě nepřijde a ve všem mám jasno. V podstatě kdyby se mi z velkých měst nedělala kopřivka, mohl bych se celkem úspěšně ucházet o místo českého prezidenta. Do blogu JL jsem se po delší době opět rozhodl sem tam přispět proto, že je mi hodně smutno nad jeho úrovní, která je ale nakonec jenom odrazem současné české společnosti. Abych ale předešel dalším zbytečným krysoobojživelným válkám, nebudu zásadně nijak reagovat na případné diskuse pod mými blogy a předem děkuji čtenářům a případným diskutujícím za pochopení. Pokud snad někdo pocítí potřebu mi za mé internetové výkřiky osobně vynadat - a nebo prostě jenom tak napsat, těším se na Váš mail - tdasek(a)seznam.cz
Za to že mám pech, může starej Čech !
Tomáš Ďásek | 08.05.2008 22:13Tenhle můj příspěvek bude trošku jiný - nedotýká se žádného problému současnosti, jenom tak nějak vyjadřuje moje momentální (a vlastně i dlouhodobé) pocity... Když jsem byl malý, pamatuju se, že jsem jednou po přečtení knihy Obrazy z dějin národa českého pocítil mírný vztek. Co mírný, vlastně docela dost velký - a to na mého pravděpodobného prapraprapředka, onoho legendárního praotce Čecha. Když jsem se tak nad tím vším zamyslel, dospěl jsem k názoru, že nebýt toho líného a pohodlného prapradědečka, mohl jsem se mít jako to neméně legendární prase v zemědělské plodině. Však považte - kdyby ten neřád, holota jedna neschopná překonal svoji lenost a nezůstal dřepět na prvním kopci, který se mu připletl do cesty, jak nám dneska mohlo být krásně... Hergot - vždyť stačilo jít snad jen o týden déle někam na jih a dneska jsem se z okna místo na pole brambor mohl koukat na podvečerní mořský příliv ! Mohl jsem sedět na terase a u sklenky výborného vína čekat, až mi moje černovlasá a ztepilá paní připraví lososa, kterého jsem v podvečer chytil vedle v zátoce - však to už i ten jeho natvrdlej brácha Lech se dokodrcal až k Baltu. A kdyby si býval praotec dal tu práci a došel ještě někam kousek dál, mohl jsem mít na zahradě místo třešně s pomrzlými květy třeba malinkatou pumpičku na naftu... Nechápu co toho člověka mohlo uchvátit na zemi plné kopců a kamení, kde je pořád buď neskutečná zima, nebo zase nesnesitelné vedro a opravdu pěkných dnů je snad jen deset do roka. Proč já mám trpět za to, že nějakému hejhulovi prapředkovi ruplo v bedně a rozhodl se usadit v tom bezesporu nejhorším místě na světě ? Dneska už nejsem malý a pomalu už ani nijak zvlášť mladý. Už jsem vyrostl ze starého oblečení, starých lásek a starých ideálů. Netvrdím, že bych snad nějak zvlášť zmoudřel, nebo tak něco - ale na hodně věcí jsem začal postupem času nahlížet jinak. A kupodivu i na onoho nešťastného pratatíka Čecha. Protože když se nad tím dneska zamyslím, kupodivu zjišťuji, že on nebyl vůbec tak zabedněný, jak jsem si dříve myslel, ale právě naopak. Však považte - stačí si vzít takový jeden můj obyčejný pracovní a dalo by se říci šedivý den. Ráno se vzbudím v pohodlné posteli ve starším, ale celkem doposud pohromadě držícím rodinném domku, který mi v podstatě říká pane a na němž sice zub času stejně jako na mě už trochu zapracoval, ale je v něm teplo, útulno a příjemně. Nasednu do svého vlastního auta a jedu do práce. Když náhodou zaspím a přijedu o půlhodinku déle - nemusím se bát, že mě snad můj vedoucí na místě ztrestá bičem, nebo že budu bez výplaty. Sedím ve vytopené kanceláři a když náhodou kolem desáté dostanu hlad, mohu se bez problému zvednout a zajít si na Erbenku do samoobsluhy pro něco k snědku. Mohu se pomalu procházet mezi regály a marně zkoušet hledat něco, co bych si v náhlém návalu chuti nemohl koupit, protože bych na to neměl. Po osmi a půl hodinách v práci skončím a mohu zase v poklidu jet domů, kde na mě čekají lidé, které mám rád a jak se patrně poněkud neskromně domnívám - i oni mne. Když je ale opravdu krásný den, jako třeba byl ten dnešní, nemusím nikam spěchat. Mohu si pomalu dojít na město a na chvíli se s náhodně potkaným známým posadit někam na zahrádku, dát si výborné české pivo a nemusím přemýšlet nad tím, zda-li mi moje peněženka dovolí ještě jedno. Můžeme si vykládat jen tak o ničem a se zatajeným dechem sledovat krásné jihlavanky, jimž jarní sluníčko povytahuje sukně a trička každým dnem o kousek výš. Kocháme se tou nádherou a nemusíme se bát, že některou z těch polobohyň za prvním rohem uchvátí rozlícený dav náboženských fanatiků a na místě ji ukamenuje za její necudnost. Mouchu, opilou jarním odpolednem, která se mi posadila na půllitr stačí jen tak odehnat rukou a netřeba se bát, že by mě snad věnovala bakterie nějaké nevyléčitelné nemoci. Až se rozloučíme, v klidu a míru si počkám na první trolejbus a nemusím se pátravě rozhlížet, jestli ten vousatý mezulán, stojící vedle mě, není náhodou z dlouhé chvíle obalený dynamitem a nehodlá se v příštích minutách stát mučedníkem - přičemž ho prdlajs zajímá, že jedu domů z práce a těším se na grilovanou klobásku. Mohu spát při otevřeném okně bez obavy, že mi do ložnice vnikne zvědavý a hladový orangutan, žádný pavouk není větší než podrážka mé bačkory, na činné sopky se mohu dívat leda tak v televizi, vlny na našem rybníce jsou maximálně v rozsahu VKV, když otočím kohoutkem v koupelně, tak si mohu být jistý že z něj na 99,8% něco poteče a to něco že bude zcela bez následků pitné, i ten největší mráz nedokáže prolézt až pod moji peřinu a maximálně se pomstí na mé baterce v autě. Pokud sousedovi vytknu, že mi není úplně vhod, když se v neděli po obědě mazlí s křovinořezem, tak se se mnou sice třeba dva dny nebude bavit, ale určitě nepoběží do dílny pro ukrytý kalašnikov a neztrestá s ním mě i s celou rodinou za moji troufalost. Když se mi ráno bude zdát, že mám zvýšenou teplotu, tak místo do práce půjdu k doktorovi a pokud ten to uzná za vhodné, bez problémů si poležím týden doma a nechám svoji tělesnou schránku, ať se s nemocí vypořádá v klidu a teple... Mám pokračovat ? Víte - připadá mi, že jsme všichni tak nějak trošičku ztoustli, zpohodlněli a zakrněli. Zabýváme se malichernostmi, nadáváme na všechno a na všechny - přičemž tak trochu zapomínáme, že máme vlastně neskutečné štěstí, neboť patříme k těm několika málo procentům několikamiliardové lidské populace, která v podstatě netrpí ničím závažným a žije si život, o němž se ostatním devětadevadesáti procentům může jenom zdát... Takže - praotče Čechu, jestli se na nás díváš se sklenkou medoviny někde z výšin slovanského nebe - skláním se před tvojí moudrostí a děkuju Ti za všechno !