Marcela Hummlová
Narozena 14. 12. 1947 v Jihlavě. 45 let žila v Praze, kde studovala v letech 1968 - 71 na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK obor publicistika. Od roku 2011 žije opět v Jihlavě, a občas komentuje aktuální dění v okolním světě.
ČR: stát, nebo „klientské centrum“? aneb Povodně vystřídalo „zemětřesení“
Marcela Hummlová | 20.06.2013 15:32Před necelým půlrokem vyšel v JL rozhovor s MUDr. Janem Hnízdilem, známým lékařem a autorem populární knihy „Mým marodům“, se slibným titulem: „Konec světa se nekonal. To ale neznamená, že máme vyhráno“. Jeho tématem nebyly ani tak tajuplné jevy či medicína, jako spíš politika a politikové, ale nebylo to od věci! Doktor Hnízdil totiž míní, že česká politická scéna vyzařuje takové kvantum negativní energie, že působí jako „generátor nemocí“, a že mnozí čeští politikové jsou „charakterovými invalidy“ a „těžce postiženými psychopaty“, jimž „chybí mozková centra odpovědná za soucit, svědomí, odpovědnost a spolupráci“, takže se „lidé diví, jak se mohou takto chovat, a oni se zas diví, čemu se lidé diví“. – Inu, podle toho, jak to u nás poslední dobou vypadá, na tom určitě něco je. Ani jsme si ještě nestačili vydechnout po dnech povodní, když vypuklo „zemětřesení“. Minulou týden nečekaně explodovala bomba politického skandálu! Policie ČR uskutečnila dramaticky vypadající zátah, a po rok a půl trvajícím utajovaném šetření zatkla provinilce, pocházející z politicko-ekonomického prostředí. Poměrně vysoce postavené provinilce! Neinformovaný se v tom těžko vyzná, ale jde patrně o rozplétání mimořádně rozsáhlého propletence podvodů, zneužívání pravomocí a nezákonných finančních efektů klientelistických vazeb, sahajícího od proslulých pražských „kmotrů“ Rittiga a Janouška (v době zatýkáni v zahraničí), přes parlament ČR, až k „pochybivším“ vysokým šaržím vojenské tajné služby. Vrcholem všeho je, že tuto nevábnou změť zastřešovala, coby novodobá Mata Hari, sama vrchní ředitelka (dnes už bývalá) kabinetu premiéra ČR (dnes už bývalého) Petra Nečase – paní Mgr. Jana Nagyová, nyní dlící ve vyšetřovací vazbě. Dalších 7 zadržených sedí tamtéž. A to prý ale, jak pravil dozorující olomoucký vrchní státní zástupce JUDr. Ivo Ištván, není ještě úplně všechno. Občané ČR se při bujarých aktivitách českých politiků málokdy nudí, ale to, co bylo k vidění v přímém přenosu na TV obrazovkách během posledních dní minulého týdne, tu snad ještě nebylo! Mým nejsilnějším zážitkem bylo páteční „vysvětlující“ extempore Petra Nečase na půdě parlamentu, kdy jsem si s rostoucím úžasem uvědomila, že asi nejde jen o projev tragické ztráty soudnosti (poslankyně Klasnová to později nazvala „ohromujícím projevem politického cynismu“), ale možná také o „příběh lásky“, protože jméno Nagyová, které si už štěbetali i přísloveční vrabci, ani jednou nepřešlo přes rytířské premiérovy rty! Bohužel, ať už byl prvotní dojem jakkoli ohromující, byl až příliš oprávněný, a zahraniční média se vbrzku s gustem rozepsala o „milostné aféře v zemi kmotrů“. Jenom Neue Zuricher Zeitung Čechy těšil, že jejich země může vyjít z tohoto skandálu naopak posílená, protože to vše může být „počátkem konce pražské kmotrovské republiky“. Kéž by ti Švýcaři měli pravdu! Po obvinění tří bývalých poslanců z korupčního jednání se totiž politici nezačali kát, nýbrž v sevřeném šiku a s pomocí staré dobré bagatelizace vyrazili do boje proti „kriminalizaci“ účelového přidělování postů v dozorčích radách státních podniků, poněvadž prý to není korupce, nýbrž „politická dohoda“. Avšak umět rozeznat hranici oddělující politické dohody od korupčního jednání (slušnost od neslušnosti) je očividně - řečeno slovy Václava Klause (sic!) a ve shodě s tvrzením MUDr. Hnízdila – „zcela mimo jejich rozlišovací schopnost“. A tady je zakopán ten největší pes. Naši politici se pustili do boje nejen proti „kriminalizování“ korupčního jednání, nýbrž i za kriminalizaci tohoto „kriminalizování“. Poslanec a pražský exprimátor Pavel Bohm (ODS) už před časem volal, že by mělo být zákonem zakázáno používat slova „kmotr“ a „korupce“ ve spojení s politikou, což je ale dosti „úsměvné“. Hojně je citován (údajný) výrok filozofa V. Bělohradského - že totiž program žádné politické strany nelze postavit na boji s korupcí, protože toto musí vyřešit „přirozené směřování společnosti“. Jak ale může společnost někam přirozeně směřovat, když právní prostředí korupci nahrává a v „přirozeném směřování“ jí brání? Jak mohou být protikorupční zákony účinné, když jsou tvořeny hlavně podle zásady o „nažraném vlku“ a „celé koze“? Politická strana, která by dokázala změnit náš účelově „vyštafírovaný“ právní řád tak, aby se přestalo vyplácet být darebákem a začalo se vyplácet být slušným člověkem, by si získala nehynoucí zásluhy před tváří národa i historie. (A vyhrála by volby). „Kdo jsme, odkud jsme, kam jdeme?“ To je otázka! - Nedávno běžel v TV skvělý (a strašný) dokument o ruském politicko-zločineckém prostředí, s názvem „Vor v zákoně – vládce“. Jeden z takových vládců Ruska, „ctihodný“ vrahoun a všemocný miliardář, se tam ptá českého filmaře: „U vás prý se trestaný člověk nemůže stát starostou? A ani ministrem? – Ale prosím vás! V jaké zemi to žijete?“ Ano, v jaké? Už přes 20 let postáváme s jednou nohou v loďce jménem Západ, a s druhou v loďce jménem Východ, a stále nevíme, kam definitivně nastoupit. (Přičemž nám hrozí, že loďky se nám rozjedou a my kecneme do vody). Ale i když se u nás zatím trestanci nestávají ministry, a „jenom“ pomáhají v parlamentě protlačovat zákony (viz odsouzený poslanec Pekárek), zdá se, že už si začínáme přerovnávat priority. A také proto nám o naší budoucnosti hodně napoví průběh a hlavně vyústění letošní „aféry dvacetiletí“. Ukáže se, že curyšské noviny byly dobrým, nebo špatným prorokem?