Jan Míka
Šéfredaktor odborného portálu Personalista.com. Zabývá se tématem lidských zdrojů a vzdělávání dospělých. Narozen v roce 1979 v Havlíčkově Brodě, vzdělání Karlova univerzita Praha, fakulta filozofická.
http://www.personalista.com
My se tady známe, soudruhu!
Jan Míka | 07.11.2008 11:28Nedávno se mi stala v centru Havlíčkova Brodu taková věc – narazil jsem na školiče, respektive na Pana Školiče. Osobně jsem si myslel, že tenhle poddruh malé české mršky vyhynul společně s drzou domovnicí, fikaným fízlem a přičinlivým práskačem. Omyl – nevyhynuli. Jen se schovali na pár let pod kamínek, aby zase, jako švábi když se zhasne, vylezli. Co se stalo? Na jedno z věčněplných parkovišť v centru Havlíčkova Brodu (ale dosaďte si klidně v centru Jihlavy, Žďáru, Pelhřimova nebo třeba Třebíče) zajely krátce po sobě tři auta. Oktávka s pražskými čísly, oktávka s nicneříkajícími krajskými čísly xJx xxxx a peugeot nějaké lidovější sorty se značkami jihlavskými. První auto zaparkovalo, druhé také a jak to tak bývá i v myšičkových pohádkách, na toho třetího se nedostalo. Řidič třetího auta ale neztratil duchapřítomnost, křepce vyskočil z pežotka a začal povykovat, že jak to jako přijde, že Pražák („No máte tam přece ty áčka jako“) parkuje na místě, které jemu, což dá rozum, jako broďákovi patří přece víc! A bylo toho ještě víc – slovník z osmdesátých let, jen chuligáni chyběli. Za zmínku snad stojí to, že ač jsem přijel jako druhý (tedy jsem místo blokoval spíše já), měl jsem stejné auto jako „Pražačka“ a v době, co se celá taškařice odehrávala, mi ještě běžel motor, Školič mě nikterak neškolil a soustředil se na slabší kus. Řidička oktávky si buď nechtěla kazit den a komplikovat život, nebo byla od přírody submisivní; každopádně se rozhodla rezignovat a odjet. V tu chvíli se do debaty vložil váš pokorný vypravěč. Zastal se řidičky - parkoviště je veřejné, řidička zřejmě platí spotřební daň z benzínu, možná také daň silniční, tudíž má stejné právo na parkování, jako pan Školič. A taky si popíchl pana Školiče – hysteráček o domácích a parkování pro ně pronesl člověk, jehož auto mělo SPZky jihlavské, tedy ne zcela domácí – pán zafňukal, že vozík koupil v Jihlavě a značky nikterak neměnil a je prostě broďák echt – i vytetovanou Koudelovu kašnu a brodskou radnici chtěl ukázat. Dále – už v rámci plodné debaty – vyplynulo, že řidička je taky havlbroďačka, jen má auto s pražskými SPZ (chápu to, jedno z mých aut je má taky, to druhé má právě jihlavu a služební má xJx), takže argument postavený na stereotypu DOMÁCÍ – HOSTÉ také nějak vychladl. Debata se pěkně vyvíjela, Školič ztrácel argumenty a ocital se na suchu aTo až do chvíle, kdy vykřikl „Víte co, pani, my se tady jako za těch dvacet let známe. Nó, my víme“. To byl argument nad argumenty – ONI SE ZNAJÍ; ONI VĚDÍ. Zeptal jsem se, zda mě TAKÉ zná (na tom sídlišti jsem oněch 20 let taky bydlel). Neznal. Škoda. Jak to dopadlo? Já jsem se divil, Školič se vztekal a paní zůstala parkovat. Dobro zvítězilo. Alespoň doufám. Jen mě maličko mrazí při pomyšlení, že domovní důvěrníci pořád vědí...