Marek Hovorka
Vystudoval Katedru dokumentární tvorby pražské FAMU, je ředitelem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, od listopadu 2010 jihlavským zastupitelem.
Osobní vzpomínka na Františka Dohnala
Marek Hovorka | 13.08.2013 01:54Rozhodl jsem se napsat svou osobní vzpomínku na Františka Dohnala. Kdybych neměl možnost se s ním během uplynulých dvaceti let průběžně setkávat, myslel bych si na po přečtení těch stovek a tisíců článků v českých novinách, že je dalším z gaunerů, kteří chtějí rychle a snadno zbohatnout pomocí propojení politiky a byznysu, užívat si luxusu a moci. Má osobní zkušenost, na kterou dám však víc, je opačná. Líbivé české rovnostářství Pěnu dní před několika dny přiživili novináři Mladé fronty Dnes, když titulek o úmrtí Františka Dohnala doplnili vedlejší větou „který proslul kauzou luxusních bytů“. Tím jen završili vlastní (ale ne jen vlastní) eticky sporný přístup k Dohnalovým kauzám. Ty ve své podstatě spojuje souboj o smysl, význam a pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Mám-li použít slovo proslul, jak velí titulek, tak pro mě František Dohnal proslul vybudováním úřadu, který neohroženě upozorňoval na chyby ministerstev a státních podniků - často v řádu stovek milionů i miliard korun. A přestože MF Dnes v mnoha kauzách odvádí poctivě práci „hlídače demokracie“, v případě Františka Dohnala vsadila na laciné argumenty a líbivé české rovnostářství. Řev divočiny Ale popořadě. Poprvé jsme se setkali, když mi bylo třináct let a psal jsem – dnes by se řeklo investigativní – reportáž o otevírání rekonstruované budovy jihlavské radnice. Ještě na základní škole a pro školní časopis Řev divočiny. Z našeho rozhovoru mi utkvěly dvě vlastnosti tehdejšího starosty: velká otevřenost a schopnost přesně a jednoduše formulovat vlastní postoj. O několik let později stál František Dohnal u zrodu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava. Dnes již mytický a mnohokrát zmíněný příběh o tom, jak jej – po domluvě se sekretariátem – na pracovní večeři vyrušil sedmnáctiletý kluk, v jedné větě představil nápad uspořádat za několik měsíců filmový festival a ve druhé nastínil rozpočet, aby vzápětí po několikavteřinové odmlce uslyšel „Tak to zkusme.“. Na pozadí tohoto rozhovoru se rýsují další vlastnosti Františka Dohnala: intuice, rozhodnost, odvaha. Kraj, který neměl vzniknout Následovalo vybudování krajského úřadu, a to z pozice historicky prvního hejtmana Kraje Vysočina. I díky jeho preciznosti patřil kraj se sídlem v Jihlavě, který podle mnohých vůbec neměl vzniknout, od samého počátku k premiantům, oceňovaným za svou otevřenost a profesionalitu. Co funguje, přirozeně považujeme za samozřejmé. Až nyní vidíme v jiných krajích, že to tak samozřejmé není. Na Dohnalovu práci navíc navázal Miloš Vystrčil a pokračuje v ní i Jiří Běhounek – byť každý z jiné politické strany, všechny tři spojuje nesmírná pracovitost, nadhled nad sebou samými a schopnost přemýšlet o smyslu své práce v dlouhodobé perspektivě. Minové pole I pro výše popsané byl František Dohnal jmenován do vedení Nejvyššího kontrolního úřadu. A s podobnou soustředěností a cílevědomostí, s jakou zakládal kraj, který neměl vzniknout, se zaměřil na i budování smyslu a prestiže NKÚ. Post, který by mnozí přijali s touhou příjemně si jej užít, proměnil František Dohnal v minové pole. V době, kdy začínaly titulní strany českých deníků šermovat titulky o příliš luxusním bydlení, jsem si během několika vteřin vygoogloval závěry kontrol NKÚ z posledních měsíců. Takové množství pochybení či přímo pochybných rozhodnutí, na které kontroly jím vedeného NKÚ poukazovaly, zřejmě v Česku nemohly zůstat bez reakce. Úroveň demokracie Na základě velké mediální kampaně si stále mnoho Čechů myslí, že František Dohnal pro své pohodlí okrádal či zneužíval stát. Osobně je mi z toho smutno. Je evidentní, že problém byl jinde – ve sporu, zda může existovat nezávislý úřad, který bude poukazovat na nedůslednosti či záměrné chyby českých politiků a úředníků. Česká současnost působí v mnoha dokumentárních filmech jako absurdní groteska. Zatrne nám, až když si uvědomíme, že v takovém filmu žijeme každý den. Příběh Františka Dohnala je součástí tohoto těžko uvěřitelného českého každodenna. A po jeho smrti je na nás, zda se ke sporům, které vedl, vrátíme – a budeme se je snažit s odstupem času prohlédnout a pochopit. Nebo zda si necháme vnutit karikaturu, která má více zakrýt, než ukázat, a spokojíme se s epitafem "který proslul kauzou luxusních bytů".