Tomáš Ďásek
Dlouhodobě působím v čestné funkci samozvaného okresního brouka Pytlíka. Všechno znám, nikdo si na mě nepřijde a ve všem mám jasno. V podstatě kdyby se mi z velkých měst nedělala kopřivka, mohl bych se celkem úspěšně ucházet o místo českého prezidenta. Do blogu JL jsem se po delší době opět rozhodl sem tam přispět proto, že je mi hodně smutno nad jeho úrovní, která je ale nakonec jenom odrazem současné české společnosti. Abych ale předešel dalším zbytečným krysoobojživelným válkám, nebudu zásadně nijak reagovat na případné diskuse pod mými blogy a předem děkuji čtenářům a případným diskutujícím za pochopení. Pokud snad někdo pocítí potřebu mi za mé internetové výkřiky osobně vynadat - a nebo prostě jenom tak napsat, těším se na Váš mail - tdasek(a)seznam.cz
Sběratelé
Tomáš Ďásek | 16.10.2013 20:08Vzpomínám si na jeden takový dávný zážitek. Byl jsem tehdy ještě malý žáček základní školy, jenž za tatranku ochotně s červeným šátkem hrdě zdvíhal ruku k pionýrskému pozdravu a procítěně přednášel oslavné básničky na schůzích SČSP (ačkoliv úplně nejlepší byly schůze Jednoty, neboť tam dávali místo suchého pišingru báječné debrecínky a čerstvé rohlíky řečené "slaňáky"). Psal se rok 1982 a v zemích na západ od nás se prý na ulicích povalovaly tisíce zdrogovaných nezaměstnaných, jako němá připomínka odvrácené tváře zahnívajícího kapitalismu. Když si tehdy soused přivezl fungl-nágl novou lahvově zelenou škodovku stodvacítku, tak to bylo v našich očích málem Porsche 911 a všechna orezlá embéčka i stejšny v ulici závistivě prskaly po silnici olejové sliny... Seděli jsme tehdy svorně doma u televize. Byl to černobílý maďarský Videoton na čtyřech útlých a dlouhých dřevěných nožkách, který měl tu škodolibou vlastnost, že při každém fotbalovém zápase náhle v nejvypjatějším okamžiku začaly po obrazovce běhat černobílé pruhy. Táta pak musel s bohapustým sakrováním vyskočit z gauče, sklonit se vzadu za televizor jako prvorepublikový fotograf, točit tam zuřivě všemi šesti kolečky a neustále vykřikovat "Co, dobrý ? Už to vokazuje ? A teď ?". Tentokrát se ale milý aparát choval zcela ukázkově - zřejmě i on pochopil vážnost situace a nedovolil si sebemenší nemístný pohyb. Na jeho vypouklé obrazovce totiž právě probíhal přímý přenos z pohřbu soudruha Leonida Iljiče Brežněva, největšího a nejvěrnějšího přítele našeho národa. Bylo to velmi dojemné a já jsem pohnutě sledoval, kterak rudým náměstím kráčí pomalu a rozvážně dav uplakaných soudruhů, oblečených v těžké kožichy a obří chlupaté papachy. Akorát jsem z toho moc neměl, neboť rodiče do přenosu neustále mluvili. Jeden se choval vysloveně nevhodně a nepokrytě dával různými prostořekými průpovídkami najevo svoje nadšení (například při velebných tónech Internacionály neustále rozjařile vykřikoval "hydrocentrála" a "šup tam s ním") - zatímco ten druhý se jej snažil mírnit a napomínal ho, aby nevedl zbytečné a hloupé řeči, aspoň proboha před těma děckama ne. Tudíž si z celé té spektakulárie moc nepamatuji. Ale jedna věc mi v paměti utkvěla. Byla to čtyři obrovská černá plata, která nesli smutní spolustraníci za rakví a na nichž byly vyrovnány všechny řády a vyznamenání, které kdy zesnulý velkovezír získal. Muselo toho být několik desítek kilo a přiznám se, že jsem strašně záviděl. Jako dlouholetému sběrateli mi totiž bylo jasné, že na podobnou sbírku odznaků se nezmůžu ani pravidelným škemráním u vojáků, kteří k nám pravidelně jezdili jako patronát naší pionýrské skupiny. Mnohem více než branná výchova je zajímala družba s hloupě se hihňajícími osmačkami a aby od nás měli pokoj, tak nám tu a tam darovali nějakou tu pecku, hvězdičku - občas dokonce i barevného lvíčka, který se dal vyměnit za dva Motorpaly, nebo tři Pleasy. V té době asi jen málokdo tušil, že socialismu na věčné časy zbývá pouhých sedm let a že ten vysněný komunismus už bohužel dobudovat nestihneme - snad jen s výjimkou hrstky vlasatých asociálních živlů, rozvracečů a příživníků, kterým se později začalo říkat disidenti. Jedním z nich byl třeba i jistý Pavel Wonka, který si uprostřed tuhé normalizace dovolil tak neslýchanou věc, že si našel legální cestu, jak v roce 1986 kandidovat jako nezávislý ve volbách. Režim tomu samozřejmě okamžitě učinil přítrž, milého výtečníka strčil pro příživu a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví za katr a tam se ho pokusil společensky zrecyklovat - což se bohužel nakonec díky humanistickým metodám bachařů a díky delikventově tvrdohlavosti i opakovaným hladovkám zvrhlo natolik, že Pavel Wonka za doposud nevyjasněných okolností v roce 1988 ve vězení zemřel. Uff...zaplaťpámbu, že už je to dávno za námi. Uteklo třicet let, doma máme velké barevné elcédéčko a po Brežněvovi už dávno neštěkne ani pes. Po Pavlu Wonkovi bohužel také ne. Naštěstí tu ale ještě mezi námi jsou i jiní nesmiřitelní a neohrožení bojovníci proti komunistickému zlu - kteří v oné době temna svým veřejným postojem riskovali ztrátu zaměstnání i osobní svobody a na které náš národ ani zahraničí nezapomíná. Minulý týden například dostal ve Washingtonu od nadace Victims of Communism Memorial Foundation náš bývalý prezident, prof. Ing. Václav Klaus, CSc., Dr. h.c. mult. čestnou medaili za celoživotní boj s komunismem. Jejda, promiňte - zase jsem se zakecal. Začal jsem u roztřepané televize a chtěl psát něco o sběratelích. No, dneska už to asi nestihneme, takže zase až někdy jindy, omlouvám se. Jenom když to teď po sobě všechno čtu, tak si říkám - hlavně jednou, až se zase nějaké pomazané hlavě pomalým krokem ponesou za penálem ta velká černá plata s nastřádanou bižutérií ... aby se vůbec našel někdo, kdo bude mít chuť to nést. Dobrou noc.