Tomáš Ďásek
Dlouhodobě působím v čestné funkci samozvaného okresního brouka Pytlíka. Všechno znám, nikdo si na mě nepřijde a ve všem mám jasno. V podstatě kdyby se mi z velkých měst nedělala kopřivka, mohl bych se celkem úspěšně ucházet o místo českého prezidenta. Do blogu JL jsem se po delší době opět rozhodl sem tam přispět proto, že je mi hodně smutno nad jeho úrovní, která je ale nakonec jenom odrazem současné české společnosti. Abych ale předešel dalším zbytečným krysoobojživelným válkám, nebudu zásadně nijak reagovat na případné diskuse pod mými blogy a předem děkuji čtenářům a případným diskutujícím za pochopení. Pokud snad někdo pocítí potřebu mi za mé internetové výkřiky osobně vynadat - a nebo prostě jenom tak napsat, těším se na Váš mail - tdasek(a)seznam.cz
Podél českých luhů - jenom v rychlém pruhu !
Tomáš Ďásek | 19.01.2009 21:57Tak Vám ti novináři zase objevili Ameriku... Představte si, že před týdnem jsem při nákupu v supermarketu na titulní straně jakéhosi deníku zahlédl nápis velkými titulky : "U VELKÉHO BERANOVA OVLÁDLY DÁLNICI PRASATA". Teda, paní Vaněčková, to je novinka, co ? Teď na to pražáci přišli - přitom já to sleduju už pěkných pár let. Jenom to konečně někdo napsal naplno. Však to znáte sama. Vyrazíte si do Prahy na nákupy , nebo za kulturou, popřípadě na návštěvu za sestřenicí tchánovy domovnice - prostě mezi lidi. Jedete si to ve své sice obstarožní, ale velice zachovalé Felicii v pravém pruhu stodesítkou, v rádiu hrají hity šedesátých let, autíčko si vesele pobrumlává, pěkně topí a vy se kocháte bíle pocukrovanou zelenou nádherou naší drahé Vysočiny. Před vámi se líně plouží dvacetimetrový kamion a vy se k němu nekompromisně blížíte. Co naplat ? Povzdychnete si tedy, dáte levý blinkr, zlehka podřadíte a začnete jej v klidu a míru předjíždět. Avšak jakmile se ocitnete vedle něj, náhle kde se vzal - tu se vzal, na dosud liduprázdné ranní dálnici se za vámi objeví černý přízrak se čtyřmi překrývajícími se kroužky na čumáku a pověsí se dva metry za vás. V zrcátku vidíte dohola ostříhaného úspěšného mladého muže s kravatou a bílou košilí, po jehož pravici sedí poněkud znuděná o ospalá blondýnka. Omluvně pokrčíte rameny a o trochu víc sešlápnete pedál zvaný plynový. Ovšem na onoho výtečníka působíte podobně jako rudé tričko na pět let nepřipuštěného černého býka - deset let starou škodovku bránící PLYNULÉMU PROVOZU je třeba okamžitě ztrestat, zničit, zkrátka pokud možno vymazat z povrchu zemského ! Černý dravec na vás výhružně zabliká modrými oslňujícími světly a po pěti sekundách popustí uzdu i svému klaksonu. Vy jste v koncích - ruce se vám potí, prsty zarýváte do věnce volantu, onen zpropadený plynový pedál zašlapáváte pět centimetrů pod úroveň podlahy a v duchu voláte jako dostihový sázkař : "JEĎ ! JEĎ ! JEĎ !" Váš plechový miláček se posunuje tempem, které vám připadá naprosto nemožné a které by se dalo vyjádřit snad jen v jednotkách mm/t (milimetr za týden). Ten pacholek a holota kamioňák, místo aby solidárně zpomalil, si jede potměšile dál svojí rychlostí a z výšky dvou metrů nezúčastněně kouká, jak trpíte. Bojíte se pohlédnout do zpětného zrcátka, ale stejně vám to nedá - a ač jste nikdy nestudovali znakovou řeč, ani neumíte odezírat, najednou naprosto přesně víte, co onen stíhač právě své ospalé lejdy povídá (cituji : "Co je to za .... ? No vidělas to někdy ? Co se ... na dálnici, když na to nemá ? Jak můžou takovejm ... dát řidičák ?"). Nakonec, po dlouhých deseti vteřinách - které vám ovšem připadaly jako dvě hodiny - se vám podaří kamion předjet a opět se úspěšně zařadit do nejkrajnějšího pruhu. Černý pardál kolem vás profrčí a řidič na vás udělá "Topolánkovo" gesto. Utřete si pot z čela a asi deset kilometrů trvá, než se váš tep vrátí do hodnot, které zaručují další zdárné pokračování normálních životních funkcí... Panečku, ono se to šlape na plyn - sedíte si v krabici, která má cenu třípokojového bytu, pěkně v béžové kůžičce - slyšíte jen velice tiché a neznatelné vrnění něčeho přeplňovaného třílitrového vepředu, ručička na budíku před vámi jemně lechtá číslo 180, slečinka vedle vás je sice ospalá a že by byla nějak oslnivě inteligentní, to by snad ani nejzaslepenější člověk netvrdil - nicméně jako módní doplněk do vaší káry je celkem ucházející. Jedete si jako šohaj, v pravé ruce ruce držíte telefon, živě komunikujete se šéfem a volnou levou rukou nekompromisně problikáváte vidláky a geronty v orezlých favoritech a feliciích, kterým nějakým záhadným nedopatřením jejich známá na poště prodala dálniční známku... Jste král silnic a nikdo na vás nemá. Co na tom, že za Měřínem doposud krásně šedivá a suchá dálnice najednou podivně zbělala a doposud průhledný čistý vzduch změnil svoji konzistenci na poněkud mléčnou - to přece není důvod k zpomalení. Až se padesát metrů před vámi najednou rozbliká červenooranžová barevná hudba - už je pozdě i na veškerá vaše ABS, EPR a podobná megachytrá udělátka. Prostě to do toho kamionu před vámi napálíte, i kdyby vám blondýnka utrhla ruční brzdu... Dokud je obětí havárie jen řádka těch opravdových - čtyřnohých čuníků, tak je to v podstatě jenom veselá příhoda do novin. Pokud ovšem dojde ke karambolu díky zbytečnému hazardu vepře dvounohého a zubatá paní uzenářka se začne lačně rozhlížet mezi svodidly po materiálu do své tlačenky, je už pozdě na cokoliv... Vloni na podzim jsem byl na pár dní ve Švédsku - a měl jsem to štěstí, že jsem tam mohl jezdit s vypůjčeným autem. Najel jsem po jejich dálnicích asi 500 km. Celou dobu jsem jel maximálně rychlostí 110 km/h. Za onoho půl tisíce kilometrů mě předjela pouze dvě auta - z čehož jedno mělo navíc německou SPZ. Dlouho jsem nemohl pochopit, jak je to možné - jestli se mi to jenom nezdá. Herdek filek - silnice jako kráva, člověk by to mohl smažit bezmála dvoustovkou, samé Volvo a Saab s motorem jak bombardér a oni se ti švédští knedlíci vlečou předepsanou maximálkou - a ještě se na vás usmívají... Teď už to chápu. Ve Švédsku je totiž celkem dost sobů, orlů a ryb, ale prasat - prasat je tam opravdu pomálu...