Radek Vovsík
Jsem šťastným otcem třech dětí, vedu dětský domov v Jihlavě a vůbec mi není lhostejné, co se kolem nás děje. V letech 2006-2010 jsem byl náměstkem jihlavského primátora za ODS.
Rodina Jihlavských a dotace - pohádka o tom, jak by to také mohlo dopadnout...
Radek Vovsík | 22.05.2009 09:50Bylo nebylo, kdesi v Čechách si spokojeně žila rodina Jihlavských. Karel Jihlavský – hlava rodiny chodil do práce a každý měsíc domů přinesl pěkných 20 tisíc korun. I jeho žena Marie pracovala a tak přispěla do rozpočtu dalšími 10 tisíci. Společně se ještě starali o studujícího syna Tomáše. Nežili si špatně, z 30 tisíc vydělaných korun měsíčně 20 tisíc šlo na provoz rodiny a celých 10 měsíčně si šetřili. Z ušetřených peněz pak postupně dovybavovali svoji domácnost elektrospotřebiči, počítačem a zbylo i na starší auto. Jednoho dne se však u jejich dveří objevil bohatý strýc z unie a řekl: „Jihlavští, nabízím Vám dotace, a to až do výše 90%, na nákup dopravních prostředků. Podmínkou je, že je po pořízení budete alespoň 5 let pravidelně používat.“ Karlovi se myšlenka levného pořízení auta velmi zalíbila. Když nám na něj někdo přidá 90% finančních prostředků, byl by hřích tuto nabídku nevyužít. Okradli bychom tím sami sebe. A tak Karel prodal starší automobil a poohlédl se po novém. Když už je ta dotace tak štědrá, nebudeme se držet při zemi, ale koupíme si něco lepšího. Neskromně si Karel vybral vůz za milion. Proč ne, vždyť nás to bude stát „jen“ 100 tisíc Kč! A když je strýc tak štědrý, koupíme ještě jedno menší auto pro Marii. Karel tedy vybral druhý vůz za 500 tisíc. Proč ne, vždyť rodina Jihlavských za něj dá „jen 50“ tis. Kč! No a když jsme u těch výhodných dotací, pořídíme ještě Tomášovi motorku, nějakou pořádnou – Karel se synem pak vybrali pořádný stroj za dalších 500 tis. Kč. Proč ne, vždyť rodinu to vyjde opět „jen“ na 50 tis. Kč! Karel všechno pěkně naplánoval a pak si sedli s Marií ke stolu a počítají: na jedno auto 100 tisíc, na druhé 50 tisíc, na motorku 50 tisíc – to je dohromady 200 tisíc Kč. Ale kde je vzít? Byli bychom hloupí, kdybychom nevyužili štědré nabídky strýčka z unie, takže si prostě těch 200 tisíc na spolufinancování půjčíme. Vždycky nám stačilo na provoz 20 tisíc, takže klidně můžeme 10 tisíc měsíčně splácet. Jak řekli, tak udělali. Vzali si úvěr, strýček dofinancoval zbývajících 90% potřebných finančních nákladů a zanedlouho před dveřmi domu Jihlavských stála dvě zbrusu nová auta a Tomáš pózoval před spolužačkami na krásné nové motorce. Ale ouha! Každý úvěr se také musí splácet a tak Jihlavským začala banka srážet 10 tisíc měsíčně na splátku úvěru. Provozní náklady rodiny se nezmenšily a tak Jihlavští co vydělali, to dávali do provozu rodiny a na splácení úvěru. Jaksi pozapomněli, že pořízené dopravní prostředky rovněž potřebují nějaké „provozní náklady“ – povinné ručení, servisní prohlídky a hlavně pohonné hmoty. Na to už jaksi nezbylo. A tak Karel s Marií vydělávali peníze a nová auta i Tomášova motorka smutně postávala před domem bez jakéhokoliv využití. Jednoho dne u dveří Jihlavských opět zazvonil strýc z unie: „Karle, Karle – protože jsi nesplnil podmínku, že po dobu 5 let budeš nakoupené dopravní prostředky pravidelně používat, budeš muset dotaci, kterou jsem ti dal, zase vrátit! Takže bych byl rád, abys mi v dohledné době vrátil celou dotaci ve výši 1.800 000,- Kč“ Karel s Marií rychle prodali auta i motorku, ale to už dohromady dali jen necelou polovinu potřebné částky. Jejich výdělky se nezměnily, úvěr u banky ještě nebyl splacen – prostě beznadějná situace. Po pár dnech opět zazvonil zvonek u dveří Jihlavských. Za dveřmi stál exekutor…