Oslovení soudruh si myslím, že je pro dvorního architekta komunistických paláců trefné - ať už jste ve straně byl, nebo ne. Mimochodem, musela to být krásná doba, kdy o členství ve straně rozhodovaly sekretářky : "a pane inženýre, nechtěl byste jí taky k nám do strany ? Na schůzích bývá veselo..." "no...Martičko...je to tak nahonem...ale asi spíš ne." "dobře,dobře, jenom jsem se ptala - nemusí být hnedka zle !" A pokud vám oslovení "soudruh" přece jenom nějak moc vadí, tak mi prosím bez zbytečných vytáček a odboček napište, kolik jste dostal a PŘIJAL za svého socialistickyrealistického profesního života od soudruhů čestných uznání. Dále bych si vás ještě dovolil opravit v jedné věci - i osmiletý žáček z klubu plastikového modelářství ví, že Liberátor a létající pevnost ("flying fortress") jsou samozřejmě zcela odlišná letadla. Obě jsou čtyřmotorová a původem americká - ale to je asi tak všechno. Létající pevnost je Boeing, konkrétně B17, zatímco Liberátor je typ B24 - nikoli ovšem Boeing, ale výrobek firmy Consolidated Aircraft Corp. Čeští piloti na B17 nikdy nelétali (i když ve výzbroji RAF tyto letouny samozřejmě byly). A ten váš slint o stalinově naftě už jsem vám myslím jednou zkoušel vyvrátit - jak vidno, bezvýsledně. Určitě mi tedy jako odborník rád odpovíte, kterážeto tajná zbraň Luftwaffe létala na naftu ??? Tu vaši krev pro motory fašounskejch letadel nedodával žádný ruský bráška, ale vyráběla se ve velkých chemičkách po celém německu a na okupovaných územích (mimochodem kdo myslíte, že stojí třeba za vznikem chemického kombinátu třeba v Záluží u Mostu ? Komunističtí budovatelé ? Ne, ti jenom oprášili a dali dokupy rozbombardované fabriky, které postavil Hitler ). Když už píšete o tom, že "znalec se snadno dopídí" - zkuste si na internetu najít něco třeba jako BiBoLi, nebo Dynalkol. Možná vám pak bude aspoň trochu jasnější, co se vlastně do vojenských letadel čepovalo a kde se to bralo, vy demokratickej brouku Pytlíku :-)

Tu vaši krev pro motory fašounskejch letadel nedodával žádný ruský bráška, ale vyráběla se ve velkých chemičkách po celém německu a na okupovaných územích (mimochodem kdo myslíte, že stojí třeba za vznikem chemického kombinátu třeba v Záluží u Mostu ? Komunističtí budovatelé ? Ne, ti jenom oprášili a dali dokupy rozbombardované fabriky, které postavil Hitler ). --------------------------------------------- Koukám, že máte technické detaily skvěle nastudovány, včetně značek letadel, na to nestačím. JDE VŠAK O SPOJENECTVÍ HITLERA SE STALINEM, NA KTERÉ FATÁLNĚ DOPLATIL NEJENOM RUSKÝ LID. Hitler dodával Stalinovi naftu, nejde o to, kde ji Hitler na svém území rafinoval na letecký benzin jako pohon, tedy krev svých letadel, když se snažil dostat Anglii na kolena a dovést ke kapitulaci, či okupovat akcí Mořský lev. Je fakt, že když se mu to nepovedlo a na západě měl pohodu, včetně vodního příkopu-moře,tak ve své nenažranosti expandoval do země svého smluvního přítele Stalina. TENTO FAKT O ZAČÁTKU DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY NENÍ ZMIŇOVÁN, OCEŇOVÁN JE AKTUÁLNĚ PO 72 LETECH PODÍL RUDÉ ARMÁDY NA VÍTĚZSTVÍ NAD NACISMEM. Když hovořím s přáteli, na téma co by s námi bylo, kdyby přátelství Stalina s Hitlerem trvalo podle známého sloganu " na věčné časy a nikdy jinak“, tak se mi dostane reakce „Kdyby-ryby“. ------------------------ Je fakt, že čestná uznání jsem dostal za málem všechny akce. Je to rituál v rámci otevření, slavnostního uvedení do provozu. Něco jako vernisáž při zahájení výstavy. Stalo se tak i několikrát za desetiletí, kdy se realizovala má největší akce Březinovy sady. Dost mne mrzí, že jejich dopravní princip se podařilo po-totalitnímu bratrstvu zničit, včetně za socialismu realizovaného, jedině dokompletovaného náměstí. Co se stalo s využitím krásného gotického Sklípku nemluvě. Dost mne paradoxně mrzí, že to co umožnila minulá doba realizovat, v souvislostech s metodikou VÚVA, dokázala ta současná poničit. Dost jsem o tom už napsal. Je škoda, že současnost nedokáže v rámci urbanismu uvažovat v intencích příčina-realistce-následek a většinou se jenom ekonomicky „lepí“ na stávající beztak už přetíženou infrastrukturu a dopravu. demokratický brouk Pytlík-alias ZG PS. Dost jste mne překvapil osobními invektivami. Váš komentář k Havlovi je psán s logikou, kterou chápu, včetně pohledu na obdivuhodný charakter jeho ženy Olgy, ale pohlížím na osobu Havla jinak. Je bez osobních invektiv a s nadhledem. PPS. Sekretářka ředitele, za svobodna Mafková, mi nabídla členství osobně, učinila tak proto, že byla pověřena ředitelem. Ten to udělal až po projednání na ZV KSČ. Dost se zajisté vyznáte v technických detailech. Pochybuji však, že kádrové metody totáče by Vám unikly. Myslím, že jsem napsal, a to již několikrát story Stavoprojektu, včetně toho, že na toto odmítnutí promptně reagoval ředitel. Pozval si mne na koberec, kde mi vyčinil, že jsem ho dostal do nepříjemné situace a direktivně mi nařídil, abych vstoupil do Svazu přátel a jako bonus donutil svoji pracovní skupinu, aby tak učinila také. Nešlo to, právě k vůli této kolektivní přihlášce. Je to možná blbý detail, ale nevím, jestli se už dneska ví, jak se postupovalo, když někdo pohrdl KSČ a manifestačně vrátil stranickou legitimaci. Kolega, nejenom charakterem, ale i umem truhlář, který byl brán jako dělnický kádr, František Koudelka, vstoupil do KSČ hned po osvobození. Tichý slušný, jindy skromně oděný člověk František přišel do práce ve svém svatebním obleku. Požádal předsedu KSČ Nováčka o svolání výboru ZV KSČ a tam jim jednoduše a slušně vrátil legitimaci. Datum si nepamatuji, ale bylo to v roce 1968 pár dní po vstupu vojsk. Docela by mne zajímalo, jestli někdo v Jihlavě obdobné gesto, slavnostně a beze slov učinil. ZG

Dobře, tak ještě jednou. Stalin dodával Hitlerovi obilí a mnoho jiných komodit (stejně jako s Hitlerem před válkou - která už ale byla víceméně jistá - čile obchodovaly ostatní země včetně USA). O tom a o morálních profilech diktátorů nikdo nepochybuje. Ale ruská nafta (kterou Stalin tehdy měl akorát tak po sebe, protože i když byl SSSR plný ložisek, neuměli je vytěžit, natož zpracovat) byla Ádovi prostě k ničemu, nechte si to vysvětlit. Už před válkou se v Německu do motorů aut a letadel používal zákonem nařízený tzv. Reichskraftstoff - normované palivo, které se skládalo z acetonu, etanolu a benzenu (percentuální poměr z hlavy nevím a nechce se mi hledat). Etanol je snad jasný, aceton se dřív získával z octanu vápenatého a bezen se místo z ropy v Německu dělal destilací z dehtu - tedy z černého uhlí. Kupodivu tedy k pohonu aut a letadel vůbec nepotřebujete ropu. Položím Vám ještě další otázku. JAK podle vás vlastně Stalin tu naftu Hitlerovi dodával ??? Uvědomte si prosím tehdejší úroveň logistiky. Žádný ropovod Družba neexistoval. V Rusku nebyly ani silnice, natož vlaky. Přes Polsko (a přes zaostalé Slovensko + podkarpatskou Rus teprve ne) nevedla žádná páteřní komunikace schopná přepravy velkého množství ropy. Rusko a Německo dokonce neměly ani velké tankery, přičemž by jim stejně moc platné nebyly, protože Rusové i kdyby ropu nakrásně vytěžili, neuměli jí jednoduše dostat do nějakého schůdného přístavu. Koně nebo kravky na to nestačí. V Německu by se pak ropa zase musela z přístavů dopravit někam, kde by se z ní krakoval benzín - a žádné takové rafinerie poblíž moře Německo nemělo. Dovoz ropy na benzín do Německa by tedy byl neskutečně drahý - i kdyby ji Stalin dával zadarmo. Řádově několikrát levnější a pohodlnější byla výstavba vlastních chemických kombinátů na zpracování černého uhlí, kterého měl Hitler naprostý dostatek. Je mi jasné, že Vás nepřesvědčím a ani nemám tu potřebu - akorát ač pacifista, tak historie 2.sv války je takový můj malý koníček. Neříkám, že jsem sežral všechnu moudrost, ale některé věci se s trochou rozumného uvažování dají jistě správně pochopit... P.S.: Když jste tedy ta čestná uznání přijímal, znamená to, že Vás soudruzi uznávali a Vy jste uznával jejich ocenění. Že jste se tedy navzájem uznávali. Měli jste tedy spolu soudružský vztah, byť nebyl posvěcený členstvím. Prostě takové klidné a spokojené manželství na psí knížku. Takže se za oslovení "soudruh architekt" nemůžete zlobit :-) Brouk Pytlík Bernard

Vážený brouku Pytlíku, rád bych aby se přestalo na dokazovat mé soudružství. Žil jsem zde, oslovení bylo nejenom ve škole povinné. Jedinou výjimkou byl můj milovaný a často zmiňovaný Profesor Rozehnal. Když to přišlo na fakultu direktivně, tak se postavil za katedru a pravil. „Hoši je mi jedno, jak mi budete říkat, jestli pane profesore, nebo soudruhu profesore“. Snažím se psát o událostech a lidech podle osobních zážitků. Věřím, že to mnohdy vyznívá sobecky a blbě. Sem tam si ale něco pamatuji a mám v úctě ty, kteří bojovali zcela osamoceně proti Hitlerovi letci RAF --------------------------------------------------- Položím Vám ještě další otázku. JAK podle vás vlastně Stalin tu naftu Hitlerovi dodával ??? Uvědomte si prosím tehdejší úroveň logistiky. Žádný ropovod Družba neexistoval. V Rusku nebyly ani silnice, natož vlaky. Přes Polsko (a přes zaostalé Slovensko + podkarpatskou Rus teprve ne) nevedla žádná páteřní komunikace schopná přepravy velkého množství ropy. Rusko a Německo dokonce neměly ani velké tankery, přičemž by jim stejně moc platné nebyly, protože Rusové i kdyby ropu nakrásně vytěžili, neuměli jí jednoduše dostat do nějakého schůdného přístavu. Koně nebo kravky na to nestačí. V Německu by se pak ropa zase musela z přístavů dopravit někam, kde by se z ní krakoval benzín – a žádné takové rafinerie poblíž moře Německo nemělo. Dovoz ropy na benzín do Německa by tedy byl neskutečně drahý – i kdyby ji Stalin dával zadarmo. Řádově několikrát levnější a pohodlnější byla výstavba vlastních chemických kombinátů na zpracování černého uhlí, kterého měl Hitler naprostý dostatek. Je mi jasné, že Vás nepřesvědčím a ani nemám tu potřebu – akorát ač pacifista, tak historie 2.sv války je takový můj malý koníček. Neříkám, že jsem sežral všechnu moudrost, ale některé věci se s trochou rozumného uvažování dají jistě správně pochopit… ------------------------------------ Ano tahle debata je zajímavá, ale je horko, takže ještě: „V Rusku nebyly ani silnice, natož vlaky.“ Detailní výrobu a složení benzinu neznám, takže „v globálu“ jak řekl Husák vkládám: Petr H. - 10. 7. 2007 - *.120.142.82.ip.b26.cz Zajímalo by mě, zda německá armáda používala na území SSSR zdejší železnice s širokým rozchodem nebo je upravovala na běžný evropský rozchod 1440mm. Pokud je upravovala, je známo, jak dlouho taková úprava průměrně trvala a jestli byly stanoveny nějaké normy? Ve válečném období se Deutsche Reichsbahn (Německé říšské dráhy - dále jen DR) podřizovaly vojenským předpisům a podléhaly oddělení pro dopravu při německém generálním štábu. Přesto dál plnily úlohu zásobování civilního průmyslu, osobní dopravy v týlu a provozovaly jiné obvyklé mírové aktivity. Nepatřily tedy přímo do ranku německé vojenské železniční dopravy. Nyní k danému tématu: Už v období platnosti paktu Molotov - Ribbentrop musely DR vybudovat dvě konverzní seřadiště na sovětsko-německé hranici, a to v Malaszewici u Brestu Litevského a v Přemyšlu. 26. 10. 1939 bylo zřízeno Generální ředitelství Východní dráhy (Generaldirektion der Ostbahn - GedOb), které činnost v tomto prostoru řídilo. Tudy bylo přepravováno celých 66 % požadovaných sovětských dodávek Německu i opačným směrem putujících německých výrobků a tak se také tato seřaďovací konverzní nádraží stala po aktivaci plánu BARBAROSSA klíčovými železničními uzly. Už od třetího čtvrtletí roku 1940 se pracovalo v GedOb (na požadavek německé armády) na zdvojnásobení kapacity existující železniční dopravy na území bývalého Polska - zahrnoval to v sobě tzv. Program OTTO. 9. října 1940 zadal totiž šéf vojenské dopravy generálporučík Rudolf Gercke na ředitelství DR a na GedOb první vojenské požadavky zformulované do tohoto programu. Na něm pak pracovalo okolo 30 000 železničářů - z toho německých cca 60 %. 17. ledna 1941 hlásil generál Gercke na OKW, že se podařilo opravit a zesílit svršek u celkem 8 500 km tratí potřebných pro soustřeďování sil a zásob k provedení operace Barbarossa. K tomuto dni bylo ukončeno cca 60 % všech původně plánovaných prací a značná část úseků hlavních tratí směřujících na východ byla nyní dvoukolejná. Soustřeďování sil pro Barbarossu začalo na rozkaz OKW 2. února 1941. 15. června 1941 bylo oficiálně prohlášeno plnění programu OTTO za ukončené a jeho cíl za dosažený v plném rozsahu. Na konci roku 1939 byla v dané oblasti kapacita železniční sítě ve směru západ - východ 84 vlakových souprav denně. Po osmi měsících od aktivace programu OTTO byla kapacita zvýšena na 220 souprav směrem na východ denně. Za prvních pět měsíců roku 1941 bylo přepraveno oběma směry téměř 34 000 vlakových souprav nákladu a vojenských jednotek, které byly vyloženy na východě, a běžných civilních vlakových souprav, ať už osobních nebo nákladních. 14 000 vlakových souprav bylo určeno pro pozemní vojsko a 3000 pro Luftwaffe. Cílem bylo přesunout celkem 141 divizí, což kupodivu ani zcela nenaplnilo nově vybudovanou kapacitu. Tento fakt pak dovolil využívat železnici v pravomoci GeDOb také pro civilní dopravu, což mělo blahodárný vliv i na průmysl v Generálním Guvernementu. Vojska byla přesunována na východ v několika vlnách; nejprve byly přepravovány pěší divize. Tankové a motorizované divize byly v každé vlně přesunuty jako poslední, aby se zmenšila možnost prozrazení útočných záměrů Německa. První vlna byla složena z devíti divizí, přičemž jedna byla tanková a jedna motorizovaná, průběh byl načasován na období 2. únor 1941 až 14. březen 1941. Vlna druhá proběhla v březnu 1941 a přepravilo se 18 divizí. Třetí vlna se konala od 8. dubna 1941 do 20 května 1941 a přepraveno bylo 17 divizí. Vlna číslo IVa zahrnovala 9 divizí přepravených v období 23. květen až 2. červen 1941 a vlna IVb celkem 24 divizí v období 3. červen až 23. červen 1941. Jako poslední byly přepraveny záložní jednotky, a to v období od 21. června do 24. července 1941. V této souvislosti je třeba dodat, že podle předběžných kalkulací pro operaci Barbarossa si přesun jedné kompletní pěší divize v té době vyžadoval vypravení o něco málo více než 70 vlakových souprav o cca 50 vagonech různých typů, zatímco tanková divize potřebovala takových souprav více než stovku. Němečtí vojenští plánovači dopravy se však z několika důvodů dopustili osudových chyb v plánování železniční dopravy pro operaci Barbarossa. Jedním z omylů bylo přecenění kapacity sovětských železnic a jejich technického a organizačního stavu. Pokud však vezmeme v úvahu, že původní plán železniční dopravy nákladů a jednotek počítal s tím, že tažení na východě bude ukončeno nejdéle do 17 týdnů, pak byla kapacita železniční dopravy na tuto dobu plně zajištěna. Je třeba vědět, že kupříkladu pro dopravu skutečně kapacitní byly ve směru západ - východ v evropské části SSSR použitelné pouze čtyři dvoukolejné tratě, a to: od řeky Němen do Leningradu od řeky Bug přes Oršu do Moskvy od řeky Bug přes Kremenčug do Doněcké pánve (Donbas) a od řeky San do Oděsy. Rokádní tratě propojující tyto radiály byly rovněž ve dvoukolejném provedení a vedly takto: od Königsbergu do Kremenčugu z Rigy přes Oršu a Charkov do Donbasu z Oděsy přes Oršu do Leningradu ze Sevastopolu přes Charkov a Moskvu do Archangelska z Leningradu přes Moskvu a Donbas na Kavkaz a z Leningradu přes Moskvu na severní Kavkaz. Velmi důležitou roli hrála dvoukolejka z Leningradu do Murmanska včetně návazných místních tratí, a to hlavně pro pozdější zimní dodávky Sovětům v rámci lend-and-lease. Ostatní místní a návazné tratě byly jednokolejné, jejich kapacita byla velmi omezená. Zastaralé bylo technické zázemí, vozový i strojní park a signalizační zařízení. Zásadní roli měla v železniční dopravě Moskva jako dopravní centrum. Vyřazením jejích železničních uzlů se téměř všechen provoz v evropské části mohl úplně zhroutit. Jedinou dvoukolejnou tratí na důkladném svršku byla v evropské části SSSR trať Charkov - Moskva. Ostatní tratě byly uloženy do pískového lože a někdy dokonce pouze na neupravený hlinitý podklad. Tím byla významně snížena jejich únosnost a tedy i kapacita. Mosty byly v katastrofálním stavu, dřevěné měly nepatrnou nosnost a často byly použity i ocelové provizorní mosty z různých plechů a profilů snýtovaných dohromady. To vše byl pozůstatek nezbytného rozvoje železnic z doby zahájení války carského Ruska s Trojspolkem a v původním stavu se značně zchátralý svršek a materiál také užíval. To z velké části vylučovalo přepravu těžké tankové a dělostřelecké techniky. SSSR po obsazení pobaltských států pracoval na přestavbě jejich tratí na širokorozchodné velmi pomalu a to pak umožnilo Němcům za pomoci místních železničářů, kterým sovětští okupanti k srdci nepřirostli, po obsazení Pobaltí zrekonstruovat rychle a dokonale tamní síť, poskytnout tak severnímu strategickému směru vynikající zásobování a využít ji dokonce i pro zásobování ostatních dvou strategických směrů. Oproti tomu se Sovětům podařilo v rámci přípravy na válečný konflikt na západě zlikvidovat řadu seřaďovacích nádraží a uzlů u vlastních západních hranic a přestavět je na průchozí stanice. To pak Němcům působilo problémy hlavně v létech 1943 - 1945 při ústupu. Pro účely řízení železniční dopravy existovala tzv. Hlavní železniční ředitelství na jednotlivé směry (Haupteisenbahndirektionen - HBD), pro účely operace Barbarossa byla ustavena tři ředitelství polních drah (Feldeisenbahndirektionen - FBD). Tato ředitelství disponovala veškerým potřebným technickým, administrativním a stavebním personálem i vybavením. Jejich historie je také dosti zajímavá. Jen tedy ve zkratce: každé z ředitelství FBD mělo pracovat pro potřeby jedné z formovaných skupin armád a jeho později zřízená oblastní ředitelství FDB, tedy nižší organizační stupeň řízení železniční dopravy, sídlila následně ve velkých železničních uzlech - např. Smolensk, Riga, Poltava apod. FBD 1 vytvořené původně pro obsluhu Heeresgruppe Nord bylo poté přesunuto na Balkán, kde pracovalo v rámci příprav a provedení operace Marita. Její úlohu zastalo FBD 4 nově ustavené v Gdaňsku. FBD 2 vytvořené v Drážďanech bylo přeloženo blíže k budoucí frontové linii do Varšavy a tam obsadilo objekty dříve patřící FBD 3. To bylo již předtím přesunuto do Krakova. Bylo rozhodnuto původní širokorozchodné tratě nahradit standardním evropským rozchodem. O tom, jak rychle se dokázali Němci s takovým problémem vypořádat, svědčí například následující fakta: 11. července obsadila 4. tanková skupina Porchov a 18. července tam dorazil první vlak s normálním rozchodem. Do 17. července se podařilo rekonstruovat a předělat na standardní rozchod možno-li říci nejdůležitější trať v Bělorusku, vedoucí od Brestu do Minska. 23. srpna stejná 4. tanková skupina dopoledne obsadila Lugu; ještě týž den dokázaly stavební čety postupující těsně za prvosledovými jednotkami tamní nádraží zprovoznit a do půlnoci už obsluha mohla přijmout první vlak normálního rozchodu! Okolo 10. srpna se rekonstrukce železniční dopravní cesty přiblížila do oblasti Minska. 8. srpna obsadila 16. armáda město Staraja Russa, kde byl železniční svršek a nádražní technické zařízení zcela sneseny a odvezeny. 29. září bylo tamní seřaďovací nádraží uvedeno do plného provozu, přičemž jako průjezdní bylo možno jej použít už 6. září! V rámci Heeresgruppe Mitte (Skupiny armád Střed) byly nasazeny zvláštní jednotky železničního vojska, prapory Říšské pracovní služby a značné síly Todtovy organizace. Ty postupovaly hned za prvosledovými jednotkami a prováděly jak rekonstrukci železničních tratí, tak obnovu poškozených stanic, seřaďovacích nádraží a mostů. U Heeresgruppe Nord (Skupiny armád Sever) bylo na obnovu železničních tratí a jejich rekonstrukci na standardní rozchod nasazeno od června do srpna 1941 celkem 18 219 pracovníků, jak udal ve svém hlášení velitel železničních jednotek Skupiny armád Sever dne 24. srpna 1941. Vojenské železniční jednotky byly navíc umísťovány podél tratí a plně vybaveny pro jejich střežení ručními zbraněmi. Za uvedené období se tyto jednotky dostaly do 84 střetů s ustupujícími sovětskými vojsky, které je stály 162 padlých a raněných. Do průzkumných jednotek tankových skupin byly zařazeny zvláštní železniční průzkumné skupinky, které okamžitě vyhodnocovaly stav tratí a traťových zařízení, což umožnilo efektivněji rozhodovat o nasazení jednotlivých pracovních skupiny a ve svých důsledcích také zrychlovalo obnovu tratí. Detailní rozbory výsledků německé rekonstrukce hlavních tratí a využití ukořistěného sovětského parku kolejových vozidel všeho druhu na tratích vedlejších dokazuje jednoznačně, že němečtí specialisté velice podrobně a se znalostí věci naplánovali způsob týlového zabezpečení postupujících jednotek a veškeré práce byly prováděny s vysokou efektivitou. Generál Gerke a jeho štáb měli za to, že jeden železniční stavební prapor bude schopen za 24 hodin přebudovat na standardní rozchod cca 20 km svršku. Německé železniční jednotky uměly na vedlejších tratích dokonale využívat sovětský ukořistěný železniční park a na řadě míst se tak podařilo železnici provozovat přesto, že ještě nebyla přestavěna na standardní rozchod. Jeden příklad za mnohé: 24. června 1941 203. železniční rota dostala úkol zabezpečit provoz na trati Brest - Žabinka do hloubky asi 30 km. Po průzkumu situace na trati bylo shledáno, že trať je v dokonalém stavu až do žst. Těvli, což je dalších asi 25 km. Proto mohly autokolony 2. Panzergruppe (Tankové skupiny) dojet se stávající zásobou paliva z koncové stanice až do Rogačova na horním toku řeky Dněpr. Opravárenské a rekonstrukční týmy se dostaly do 25. června až 80 km hluboko ve všeobecném směr na Minsk. Do 29. června byla hlavní trať zprovozněna z Brestu do žst. Orančice a od 1. července až do uzlu Baranoviči. Železniční trať z Brestu do Baranovičů přitom měří cca 214 km a je dvoukolejná. Původní plány a normy na rekonstrukční práce tak byly několikanásobně překonány. Do Baranovičů přijely tři vlaky už 1. července a do Minska první vlaková souprava 5. července. Od tohoto okamžiku měla Skupina armád Střed k dispozici 2 000 tun zásob přivezených denně až do středu okupovaného Běloruska - 330 km od hranic. Koncem července již byla zprovozněna v omezeném režimu celá trať až ke Smolensku. Zásobování Skupiny armád Střed se tedy mohlo dít z velkých skladů v Moloděčnu a Minsku, čímž byla další existence překladišť na sovětských hranicích zbytečná. V prvním týdnu měsíce srpna už byly také v provozu spousty tratí vedlejších. K 7. srpnu byla propustnost trati stanovena na 24 transportů denně jedním směrem. Krutá zima 1941 - 1942 přinesla Němcům obrovské potíže. I na železnici došlo k tomu, že německé lokomotivy upravené speciálně na zimní provoz v SSSR byly schopné provozu pouze z 20 %. Ty neupravené nebylo možno provozovat vůbec. Za pomoci hlavně ukrajinských železničářů, kteří stejně jako jejich kolegové v Pobaltí Rusy příliš nezbožňovali, byly pak německé stroje upraveny podle starších ruských vzorů. Hlavně byly stroje doslova očesány z přesných strojních výrobků; jejich provoz se zjednodušil, ale stal se nebezpečnějším - kompresory tlakovzdušné brzdové soustavy byly například nahrazeny brzdaři reagujícími na zvukové znamení strojvedoucího. Jaro 1942 pak bylo stejně obtížné. Řada tratí zapadla do bahna anebo byla zaplavena vodou z tajícího sněhu. Přesto němečtí a jiní pracovníci drah dokázali téměř nemožné. Doprava fungovala asi s poloviční výkonností a i za strašných zimních podmínek dokázali Němci do 1. února 1942 vybudovat celkem 105 vedlejších přípojných tratí - HBD Nord v Rize 17 tratí, FBD Pskov 14 tratí, HBD Mitte Minsk 23 tratí, FBD Smolensk 10 tratí, HBD Süd v Kyjevě 21 tratí, HBD Ost v Poltavě 12 tratí a FBD v Poltavě 8 tratí. Přesto byly první zpomalení postupu a přestávka v útočných operacích u Skupiny armád Střed způsobeny hlavně tím, že v prostoru východně od Smolenska nebyly dost rychle upraveny železnice na normální rozchod a silniční doprava v takových terénních a povětrnostních podmínkách kapacitně nepostačovala. Z toho je vidět, jak zásadní roli hrála železniční doprava ve válce proti SSSR. Nejlepších přepravních výkonů docílila železnice na okupovaném území SSSR v létě 1943. Téměř všechny důležitější tratě byly převedeny na normální rozchod a každý den bylo na východní frontu ze západu vypraveno na 200 vlakových souprav. Z toho dostávala Heeresgruppe SÜD (Skupina armád Jih) plných 125 souprav. Toho bylo docíleno i přes vzrůstající partyzánskou činnost v centrálním Rusku, díky nově vybudované rozvětvené železniční síti však nebyl velký problém přerušené úseky tratí objet odklonem. Německé bezpečnostní a pracovní vlaky v tu dobu využívaly dlouhé doby denního světla a dokázaly opravy i zásahy proti partyzánům provádět velmi rychle. Například v červnu 1943 čelili Němci v prostoru Skupiny armád Střed více než 840 útokům partyzánů na železnice. Ve stejném období bylo železniční ředitelství HBD Mitte v Minsku schopno propustit dále ke frontě 860 vlakových souprav s jednotkami a více než 1000 nákladních vlaků s technikou a zásobami. Díky posud trvající averzi Ukrajinců k Rusům a k odlišnému terénu nepříznivému pro větší partyzánské akce se takovéto problémy u HBD Süd v tomto období téměř vůbec nevyskytovaly. Faktorem omezujícím kapacitu byl také vozový a strojní park. Tam se však situace lepšila s dobou. Například 1. 1. 1942 bylo k dispozici 84 000 vozových jednotek, 1. 7. 1942 to bylo 142 000 a k 1. 12. 1942 už 203 000. Výměna soukolí za standardní rozchod nebyla vždycky ideálním řešením. Měnila se tím stabilita, navíc vagóny SSSR nebyly dost tuhé konstrukce. U lokomotiv z produkce SSSR nebo ještě carského Ruska to bylo vždy spojeno se značným rizikem nestability jízdy hlavně v obloucích. Rozteč původních železničních pražců na železnicích SSSR byla také větší než obvykle - pouze něco málo přes 1 400 kusů na km trati - přičemž německá norma požadovala 1 600 kusů a americká 2 000 ks. To dále snižovalo nosnost svršku. Dalším problémem byly ruské kolejnice mající hmotnost 38 kg/metr, zatímco německé byly silnější - z toho vyplývala vyšší hmotnost 49 kg/bm, což dále zmenšovalo možnost zatížení na osu v místech, kde byly použity původní kolejnice. Tím došlo ke stavu, kdy německé lokomotivy s vysokým tlakem na osy měly některé úseky tratí zakázány. Obvyklým postupem rekonstrukce na normální rozchod bylo přesto - hlavně z kapacitních a časových důvodů - odmontování původních kolejnic a jejich zpětné uložení na rozteč normálního rozchodu. Přesto bylo hlavně poblíže velkých městských center použito techniky uložení třetí kolejnice. Tím bylo možné v některých úsecích využít i vozového a strojního parku původního rozchodu. Takovéto řešení se však uplatnilo jen velmi zřídka, už vzhledem ke kapacitním problémům a organizačním potížím při řazení souprav. K lomům kolejnic vlivem velkých mrazů docházelo vcelku pochopitelně hlavně u německého materiálu, který svým složením neodpovídal požadavkům na mrazuvzdornost. Mosty tvořily závažný problém nejen z hlediska oprav, ale jako příklad lze uvést, že most u Kaunasu byl zničen 24. 6. 1941 a opraven 17. 7. 1941, most u Rigy zničen při ústupu 2. 7. 1941 a do provozu uveden 12. 7. 1941; konečně most poblíže Petseri byl Sověty vyhozen do povětří 9. 7. 1941 a plný provoz na něm byl obnoven už 24. 7. 1941. Vlakové soupravy dostávaly podle předpisů přidělenou prioritu zaručující relativně jisté pořadí propuštění k další jízdě. Priorita byla stanovena takováto: Vlaky s vojenskými jednotkami jedoucí na frontu a vlaky na požadavky speciálních sil Nákladní vlaky se zásobami munice, techniky a potravin Prázdné soupravy vracející se pro nový náklad Vlaky vojenské pošty Evakuační vlaky pro raněné a nemocné, nemocniční vlaky Vlaky s válečnými zajatci Stavební a opravárenské vlaky Bylo také třeba zajišťovat civilní provoz. Ten se soustřeďoval částečně na dopravu pracovních sil a více na transport materiálů do Říše. Náklady byly hlavně následující: Uhlí z Ukrajiny (nikdy nebylo dodáváno v dostatečném množství) Manganová ruda a její koncentrát z Nikopolu Surové železo z oblasti Krivoj Rog Dřevo z Estonska, Litvy, Lotyšska a oblasti Pripjaťských bažin Hořlavé naftové břidlice z Estonska (hlavní část paliva pro Kriegsmarine na severu měla estonský původ - z extrakce břidlic) Obilí a potraviny z Ukrajiny ve velkém množství, které mnohdy překročilo díky zabavování na vesnicích i požadované množství válečných dodávek. Existovala ještě třetí kategorie vlaků - ty byly určeny hlavně pro stavební činnost a opravárenství. Ty měly následující priority: Dodávky stavebního materiálu pro rozšiřování nebo přestavbu dobytých výrobních kapacit Pomocné vlaky zásobující nevojenské destinace Opravárenské a dílenské vlaky Osobní vlaky dopravující pracující, stranické činitele, civilní administrativu atp. 1. ledna 1943 měli Němci na dobytém území pod kontrolou 35 000 km železničních tratí. V létě 1943 však už partyzánské akce narůstaly do obřích rozměrů. Denně bylo v tomto období provedeno průměrně 64 útoků partyzánů na železniční tratě a vlaky, přičemž množství sabotáží například v depech rostlo ještě rychleji. Popis vozového a strojového parku v detailech už do této odpovědi nespadá, ale souhrnně lze říci, že Němci využívali nejen vlastního, ale i kořistního parku a například dodali Finsku 237 lokomotiv náhradou za zničené sovětskými akcemi. Některé byly upravené sovětské stroje, ale většina jich pocházela z Estonska. Závěrem lze dodat, že německá armáda využívala v hojné míře také úzkorozchodných polních železnic, majících vcelku dobré vlastnosti a vyhovující kapacitu, ale to je již zcela jiné téma. Na okraj jen připomínka: standardní rozchod evropských železnic je 1435 mm, nikoli 1440 mm, jak uvádíte v dotazu. Prameny: Arvo L. Vecamer: Deutsche Reichsbahn - The German State Railway in WW II. Monografie., Transpress 1996 Andreas Knipping, Reinhard Schulz: Die Deutsche Reichsbahn 1939 - 1945. Zwischen Ostfront und Atlantikwall, Transpress 2006 Janusz Piekalkiewicz: Die Deutsche Reichsbahn im Zweiten Weltkrieg. Transpress 2006 Andreas Knipping: Das groβe Buch der Reichsbahnzeit. Deutsche Eisenbahnen zwischen 1920 - 1945. Bruckmann, 2004 Halder, Franz: The Halder Diaries, Vol. 6. Nürnberg, USMGG 1946 Philippi, Alfred a Heim, Ferdinand: Der Feldzug gegen Sowjetruβland 194 bis 1945, Stutgart, Kohlhammer Verlag 1962 Stolfi, Russel H.: Hitlerovy tanky na východě, Jota 2007 v úctě a bez osobních invektiv: brouk Pytlík

Postoj Forda k nacistickému Německu a válečnému úsilí Ford se také zajímal o politiku, spolupracoval s německými nacisty a hlásil se k antisemitismu ve svých novinách Dearborn Independent. Už ve dvacátých letech sepsal knihu Mezinárodní Žid: Světový problém. V Německu založil pobočku Ford Werke AB a dodával německé armádě nákladní vozy a civilistům upravenou verzi modelu T. Hitlerovi posílal každý rok k narozeninám 50000 dolarů a veškerý výtěžek z prodeje automobilů značky Ford v Německu věnoval NSDAP. Na počátku druhé světové války se Henry Ford nechtěl zapojit se do válečné mašinérie, protože nesouhlasil s Rooseveltovou politikou. https://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_Ford

Něco málo i v angličtině. https://www.google.cz/search?q=henry+ford+hitler+friends&ie=utf-8&oe=utf-8&gws_rd=cr&ei=kXTCVfr9McL8ygOE4YiQCg

Jak Bushův dědeček pomáhal Hitlerovi k moci Vnuk samozřejmě nenese vinu za činy svého dědečka. V Americe však kolují pověsti o vazbách Bushovy rodiny na německé nacisty už dlouhá desetiletí. Před časem přinesl britský deník Guardian o tom, že Bushův dědeček Prescott Bush obchodoval s nacistickým Německem až do doby, kdy v roce 1942 americký stát zkonfiskoval aktiva jeho firmy podle ustanovení zákona, zakazujícího obchodování s nepřítelem. Článek se v poslední době stal jedním z nejčtenějších materiálů tohoto listu. Z dokumentů, které objevil deník Guardian v americkém národním archivu, vyplývá, že Prescott Bush i nadále obchodoval s nacistickým režimem v Německu ještě v době, kdy už Spojené státy vedly proti Německu válku, a v době, kdy byly známy informace o nacistických plánech a nacistické politice. Prescott Bush úzce spolupracoval s firmami, které financovaly Hitlerův vzestup k moci. Také se argumentuje, že peníze, které Prescott Bush vydělal, vytvořily bohatství Bushovy rodiny a založily jeho politickou dynastii. Bushovy obchodní transakce s nacistickým Německem dosud nebyly příliš podrobně zkoumány. V poslední době však zažalovaly dvě osoby, které přežily holocaust, Bushovu rodinu o mnohamilionové odškodné. O věci také vyšly tři knihy. I když nikdo netvrdí, že Prescott Bush sympatizoval s nacismem, z dokumentů vyplývá, že firma, pro kterou pracoval, Brown Brothers Harriman, fungovala jako americká základna pro německého průmyslníka Fritze Thyssena, který financoval Hitlera v třicátých letech, než se s ním koncem třicátých let v hněvu rozešel. Bush byl ředitelem newyorské Union Banking Corporation, která zastupovala Thyssenovy zájmy v USA a pokračoval v práci pro tuto banku i poté, co Amerika vstoupila do války proti Německu. Prescott Bush byl také ve správní radě nejméně jedné firmy, která tvořina multinacionální síť společností "bílých koní", které umožňovaly Thyssenovy přesunovat svůj kapitál po celém světě. Thyssen vlastnil největší ocelářskou a uhelnou společnost v Německu (byl to takový Baron Krog, pokud si vzpomínáte na Čapkovu Bílou nemoc) a zbohatl z Hitlerova zbrojení v období mezi dvěma světovými válkami. Prescott Bush měl i pozoruhodné vazby na Konsolidovanou slezskou ocelářskou společnost, která za druhé světové války používala nacistické otrokářské práce, otroků z Osvětimi. 20. října 1942 americká vláda zkonfiskovala kapitál banky UBC, jíž byl Prescott Bush ředitelem. Posléze americká vláda zkonfiskovala i majetek dvou poboček i Bushovy Slezsko-americké společnosti. V americkém národním archivu je také sada dokumentů, týkajících se německého koncernu IG Farben, který byl po válce stíhán za válečné zločiny. Ve třicátých letech nebylo pro americké podnikatele ilegální spolupracovat s Německem a mnoho známých amerických podniků investovalo v té době do německého průmyslu. Avšak všechno se změnilo poté, co Německo v roce 1939 napadlo Polsko. I poté by se však dalo argumentovat, že Bush měl právo obchodovat s Německem, protože až do útoku na Pearl Harbor r. 1941 byla Amerika ve válce neutrální mocností. Potíže začaly 30. července 1942, kdy newyorský list Herald Tribune zveřejnil článek s titulem "Hitlerův mecenáš má v americké bance 3 miliony dolarů." Banka UBC skupovala zlato a to vyvolalo podezření, že je tajným zdrojem majetku pro Thyssena a další vysoké funkcionáře nacistického režimu. Komise pro majetek cizinců začala věc vyšetřovat. Není dostatečně jasné, jaké přesně vazby existovaly mezi Prescottem Bushem, Thyssenem, firmou Konsolidovaná slezská ocelářská společnost a Osvětimí. Thyssenovým partnerem ve Spojených ocelárnách byl Friedrich Flick, ocelářský magnát, která částečně vlastnil IG Farben, mocnou německou chemičku. Flickovy továrny v Polsky silně využívaly otrocké práce vězňů z koncentračních táborů v Polsku. Podle článku v New York Times z 18. března 1934 vlastnil Flick dvě třetiny Konsolidované slezské ocelářské společnosti a Američané vlastnili zbytek.

IG Farben I.G. Farbenindustrie AG Založeno 1925 Oblast výroby chemický I.G. Farbenindustrie AG byla německá chemická průmyslová konglomerátní společnost. Jméno získala z německého Interessen-Gemeinschaft Farbenindustrie AG (Zájmová skupina průmyslu barev). Společnost byla založena v roce 1925 společenstvím hlavních firem, které spolupracovaly již od 1. světové války. 2. světová válka Během plánování invaze do Československa a Polska, IG Farben úzce spolupracoval s nacistickým vedením na plánu zabavení a předání chemických závodů přímo IG Farbenu. Dále v roce 1941 odhalilo vyšetřování „sňatkový“ kartel mezi John D. Rockefellerovou firmou z USA Standard Oil Co. a IG Farben. Americká IG Farben vděčí za svůj vznik německému obchodnímu konglomerátu , a sice, Interessens-Gemeinschaft Farbenindustrie AG, v krátkosti IG Farben. Ze vzájemného podnikání vznikla průmyslová říše, která "IG" popsala jako "stát ve státě". IG Farben kartelová dohoda byla vytvořena v roce 1925, kdy ministr Hermann Schmitz dojednal s Wall Street finanční pomoc a vytvořil obří Chemical Corporation, kombinující šest obřích německých chemických společností - Badische Anilin- und Sodafabrik Ludwigshafen (BASF) , Bayer , Agfa , Hoechst , Weiler-TER-Meer , a Griesheim-Elektron . Těchto šest společností bylo sloučeno do Interessen-Gemeinschaft Farbenindustrie AG, neboli IG Farben. V roce 1928 americké držení IG Farben, jmenovitě americké pobočky Bayer Company, General anilinu Works , Agfa Ansco a Winthrop Chemical Company , byly včleněny do švýcarské holdingové společnosti, která byla pokřtěna Internationale Gesellschaft für Chemische Unternehmungen AG nebo IG Chemie. V následujícím roce, 1929, jen deset let před vypuknutím druhé světové války , jsou tyto americké firmy sloučeny, aby se stal American IG Chemical Corporation, nebo American IG, později přejmenovaný Všeobecné anilin Film. Poté následovalo propojení s IG Farben v Německu. V předvečer druhé světové války byla německoamerická IG Farben největší výrobní podnik na světě a vykonávala mimořádný ekonomický a politický vliv v nacistickém Německu. V roce 1936, to byl hlavní zdroj pro Cyklon B , jed používaný v německých koncentračních táborech . Od 1942-1945, společnost používala otrockou práci z nacistických koncentračních táborů . Po roce 1945, tři členové Rady guvernérů amerického IG byli souzeni a odsouzeni s německými válečnými zločinci. Já jen přidávám, že i když bylo toto pracovní spojení během druhé světové války mezi americkou a německou stranou odhaleno a americké straně byla zakázána fyzická a vývojová spolupráce, tak po celou dobu 2SV americká IG Farben dál finančně paricipovla a vydělávala na množství vyrobeného Cyklonu B v Německu a to přes Švýcarské a Španělské banky. To znamená že za každého popraveného občana ať už židovské či jakékoliv jiné národnosti pomocí Cyklonu B v koncentračních táborech nacistického Německa inkasovala americká IG Farben předem dohodnutý hospodářský - finanční - podíl.

vážení pánové. okolostojíčnosti by mohly rozředit meritus. KDO KDY TAČAL 2 SVĚTOVOU VÁLKU. SYSTÉM ŽELEZNIC,A ŽELEZNIČNÍCH UZLŮ SE ASI STALINOVI NAKONEC VYMSTIL. MYSLÍM,ŽE JSTE TO NASTUDOVALI? zg ps. V JAKÉM AUTĚ HITLER JEZDIL A TY VAZBY KERÉ UVÁDÍTE JSOU CELKEM ZNÁMY. ZDE JDE O PAKT HITLER-MOLOTOV, POSUNUTÍ HRANIC RUSKA NA ZÁPAD NA STALINOVU OBRANOU LINII, VYVRAŽDĚNÍ POLSKÉ VOJENSKÉ A INTELEKTUÁLNÍ ELITY UKATYNU. POVÁLEČNÁ HRANICE KTEROU STALIN URVAL ZÁKEŘNÝM PŘEPADEM POLSKA JE TAM DODNES. V TÉ DOBĚ BOJOVALA PROTI NĚMECKU JEDINĚ RAF A O TO ZROVNA DNES V JL JDE.

Vážený pane Gryci, horké léto je zřejmě důvodem Vašeho vtipkování. Význam RAF není třeba zpochybňovat A zbytek, tedy ohromnou německou okupační armádu asi odfoukl z Evropy vítr.

vážený pane VladimírV, DÍK ZA UZNÁNÍ RAF. VÍTR TO NEBYL. BYLA TO RUDÁ ARMÁDA. JEDNU TOTALITU NAHRADILA DRUHÁ. JASNÝM DŮKAZEM JE, JAK BYLO NAKLÁDÁNO S PILOTY RAF A OBČANY V AKCI POPSANÉ BYSTROVEM: ONI BYLI PRVNÍ. NACISTICKÁ DÍLNA NA VÁLEČNÝ POTENCIÁL NACISTŮ, SE STALA DÍLNOU NA VÁLEČNÝ POTENCIÁL KOMUNISMU. VÁLKU DEFINITIVNĚ UKONČILA ATOMOVÁ BOMBA. NAŠI OTROCI-POLITIČTÍ VĚZNI, TĚŽILI URAN V JÁCHYMOVĚ PRO ARMÁDU MÍRU, NEVÍM KOLIK BYLO MEZI NIMI PŘÍSLUŠNÍKŮ RAF. V ROCE 1968 JSME SE POKUSILI NADECHNOUT, VYŘEŠILY TO TANKY. ABY SE POKUSY O DEMOKRACII NEOPAKOVALI, TAK SE ZDE OKUPANTI ZABYDLELI. HAVEL JE SYMBOL UKONČENÍ TOTALITY, OPAKOVANĚ DEMOKRATICKY ZVOLENÝ PRESIDENT. Ing. arch. Zdeněk Gryc, rád by takto ukončil debatu o začátku 2. Světové války a RAF, která bojovala za celou Evropu osamoceně. Přesvědčovat touto cestou přesvědčené, což platí i o pisateli, nemá smysl. Osobních urážek už bylo dosti. PS. Naše zemně je stále nemocná na následky totality. Jsou zde lidé, kteří si zvykli na jednu pravdu. Diskuze bohužel není k věci, či názoru, ale k osobě. Názor na současné ničení potravin Putinem je obdobný. Při stanovisku nejde tak ani o podstatu jako o sympatie. Něco jako s vysvětlením, proč se Putinovy děti jmenují po babičce jeho manželky uvedený v JL. Dobře udělaná propaganda je skvělá a jsou na ni vynakládány ohromné prostředky. Dva roky v KSČ v 68 nevadí při volbě presidenta, u Herzána je tomu naopak. To rozhodně nemyslím na JL, kterých si vážím, ale obecně. Oliver v říši divů… budově STB a Stavoprojektu. Dva stejně staří architekti dojíždí z Třebíče. Jeden okamžitě uvítá v roce 68 okupanta a vstoupí do KSČ. Jako architekt nemá moc štěstí, ale ve svých četných politických i odborných funkcích má vliv na dění v Jihlavě. Prior není výjimkou. Strana mu umožní cesty na západ do Francie a CH. Napoleonský komplex není vyloučen. Jiří Herzán nemá auto,ale má na domě fresko, nikoli sv. Jána ale sv. Josefa. Cestuje vlakem z Třebíče nejenom do práce, ale zejména se svými Sokolíčky,jejichž život navždy ovlivní. Je odvážný sportovec s pěknou postavou, kterou se ostatně klan Herzánů vyznačuje. Jeho touhou a koníčkem je létání, to se mu po roku 1948 zakáže. Něco ve vzduchu zažil. Ví co je to ovládat letadlo, či plachťák. Obdivuje statečné letce RAF, kteří bojovali za evropskou demokracii. Naši letci se tak vstoupili do dějin světa. Nejsou pouze oběti obou totalit. Jsou to aktivní a stateční vojáci. V rodinách se nejenom vychovává, ale i geneticky dědí. Za jejich statečné činy byly za nacismu i komunismu pronásledované i jejich rodiny. Dopadá to ale po 70 letech, jak píše Herzán v Jihlavě, a já v Telči.

PPS.některé gramatické chyby jsem se pokusil opravit u vložení textu ke Klukanovu článku o Herzánovi.Dík za pochopení ZG

KDO KDY ZAČAL 2 SVĚTOVOU VÁLKU. Katalizátorem Veká hospodářská krize vzniklá v tehdejším neregulovaném bankovním tržním systému USA. Nesplatitelné půjčky pro Německo po 1SV vystavené mírotvorci z Velké Britanie, Itálie, Francie a USA. Hitlerem vegenerovaná rasová nenávist vůči židům a slovanům. Hitlerem nastavená německá touhou po východních územích Evropy, převážně polských, které byly potřebné k propojení s oddělenou částí východního Německa (Pruska) a především území Ruska z důvodu levné ruské pracovní síly a sibiřských neomezených surovinových zásob. Anglie své kolonie měla, Francie také a Spojené Státy využívali Jižní Ameriku. To co provedl Stalin s Poláky v Katyni byl válečný zločin. To že se domluvil z Hitlerem na tom kam až může Hitler ve směru přes Polsko zajít, když střední Evropu západní spojenci prodali a odmítli se s Rusy spojit proti Hitlerovi, byl pro obranu Ruska strategicky vynikající Stalinův tah(který mu však ve finále nepomohl). Pokud někdo bude usilovat o mou zahradu a je jasné, že napřed bude muset obsadit sousedovu zahradu, jen hlupák by si neurval také polovinu sousedovy zahrady pro svou ochranu. Nazývá se to ve vojenské terminologii preemptní úder, tedy úder proti potencionálnímu nebezpečí, které se ještě nestačilo zformovat.

NACISTICKÁ DÍLNA NA VÁLEČNÝ POTENCIÁL NACISTŮ mohla vzniknout jedině na základech těch nejhorších forem kapitalismu, kterou tehdy nastavovaly svým chováním ve světě vražděním koloniální zájmy velmocí. VÁLKU DEFINITIVNĚ UKONČILA ATOMOVÁ BOMBA. Druhou světovou válku ukončil až vstup Ruska do války na východě. Ani tři válečné zločiny Spojených států nepřiměly Japonce ke kapitulaci dokud do války nevstoupili Rusové. Což například konstatuje politický ekonom Gar Alperovitz. Ten ve svém aktuálním textu demýtizuje potřebu svržení jaderných pum na bezbranné japonské civilisty tvrzením, že ani masivní americké bombardování desítek japonských měst, včetně nočního napalmového útoku na Tokio, kde zahynulo na 100 tisíc lidí a jaderné destrukce Hirošimy a Nagasaki, Japonce nepřimělo k totální kapitulaci. Ke složení zbraní Japonce přinutila až invaze Rudé armády do země, která se uskutečnila dva dny po zkáze v Hirošimě, jak se můžeme dozvědět i při návštěvě Národního muzea letectví a kosmonautiky ve Washingtonu. Alperovitz dále uvádí, že vrcholní američtí vojenští představitelé, mezi nimiž byli admirál William Leahy, velící generál amerického letectva Henry Arnold, admirál Chester Nimitz, admirál William Halsey, ba dokonce i „jestřábí“ generál Curtis LeMay, v roce 1945 dobře věděli, že použití jaderných pum bylo zbytečné a barbarské s tím, že v té době bylo Japonsko už na kolenou a poraženo. To samé tvrdil i tehdejší vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě a pozdější americký prezident Dwight Eisenhower, který před použitím jaderné pumy varoval a posléze tento zločin odsoudil?

Pane Berane, tak se mi zdá, že trochu překrucujete dějiny. Ale člověk vašeho formátu si to vlastně může dovolit.

Použití atomových zbraní v Japonsku je také velmi zajímavý (zní to bohužel dost cynicky) úsek války. Myslím pane Berane, že to není tak jednoduché. Je pravda, že obecně omílané polopravdy jsou dost zavádějící - třeba o tom, že SSSR vyhlásil Japonsku válku až dva dny po bombardování - to je sice pravda, ale ne na základě bomb, ale na základě Postupimských dohod, bylo to tak naplánováno. To, že atomovky ušetřily milion spojeneckých životů, které by stála pozemní invaze, je podle mě hovadina. Japonsko bylo v té době na dně - materiálně zcela vydojené. Však si vezměte, že právě proti B29 nesoucí první atomovku a dalším dvěma B29, co ji doprovázely, japonci ani nevyslali stíhačky, byť formaci zaměřili. Nechtěli prý plýtvat drahocenným benzínem na tak malý a tedy relativně neškodný letecký konvoj. To snad hovoří za vše. Invazi by nebylo nutno nijak uspěchávat a je třeba si uvědomit, že japonsko v té době už nemělo ŽÁDNÉHO spojence - tedy ani nebyla potřeba složitá námořní blokáda. Stačilo nechat ostrovy jednoduše vyhladovět a za pár měsíců by se položilo Japonsko samo. Nicméně možnost vyzkoušet atomové bomby v praxi (Hirošima nestačila, to byla uranová bomba a bylo třeba vyzkoušet ještě plutoniovou) a pak to následně dobře marketingově využít byla velice lákavá. Mimochodem podle mého, nebýt to v Japonsku, konala by se premiéra atomovky časem někde jinde. Možná dobře takhle - alespoň si ta soudnější část lidstva zavčasu uvědomila, co jsou to jaderné zbraně vlastně za svinstvo. Záměrně byly vybrány cíle, kde devastace zástavby a zejména populace, byly co největší - o tom se dnes už nepolemizuje a i americké archivy to přiznávají. Svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki byla z humanistického hlediska neskutečně velká prasárna a neomluvitelný zločin - na tom se shodneme. Strategický význam cílů z vojenského hlediska byl mizivý a vše odneslo civilní obyvatelstvo. Nicméně použití jaderných zbraní podle mě opravdu výrazně urychlilo kapitulaci Japonska. Ten psychologický efekt byl pane Berane opravdu nečekaný. To co píšete je pravda - že japonská města byla v minulosti vystavena masivním bombardováním. Nicméně to se jednalo o plošné akce - něco jako nálety na Berlín, Drážďany atd. Prostě velké bombardovací svazy o síle několika desítek až stovek letadel v jedné vlně s několika tisíci tun trhavin a zápaných bomb. A představte si, že najednou přiletí jedno jediné letadlo, shodí jednu jedinou bombu s šedesátikilovou náloží a takřka kompletně tím vymaže z mapy celé město. A o pár dnů na to znovu. Nikdo nevěděl, že další bombu američané momentálně už nemají - ani fanatická japonská admiralita a ani císař Hirohito (podle mě parchant co měl okamžitě po válce stanout před válečným tribunálem) si nemohli být jistí, že se za další tři dny neobjeví podobné letadlo třeba nad Tokiem. Nic jiného než kapitulace už prakticky nepřicházelo v úvahu. Nahlíženo touto optikou tedy skutečně Hirošima a Nagasaki ušetřily velmi mnoho životů vojáků, kteří by na obou stranách dál padali v nesmyslně prodlužované válce.

Ještě bych rád upřesnil vaši větu "Ke složení zbraní Japonce přinutila až invaze Rudé armády do země, která se uskutečnila dva dny po zkáze v Hirošimě, jak se můžeme dozvědět i při návštěvě Národního muzea letectví a kosmonautiky ve Washingtonu." - to tedy opravdu nevím, kde jste vzal a nedivte se, že pak Honza píše že překrucujete dějiny. 8.srpna SSSR akorát vyhlásilo oficiálně Japonsku válku, ale žádná invaze se rozhodně nekonala - sovětská vojska zahájila operace na dálném východě. Koncem srpna osvobodila rudá armáda Pchjongjang a o něco později Sachalin. Spojenecká vojska se na japonských ostrovech začala vyloďovat poprvé až tuším 28.srpna, kdy už byla kapitulace hotovou věcí a dávno domluvená (císař ji ohlásil už asi před 14ti dny v rozhlase).

Pane Berka, plánovači americké invaze do Japonska plánovali skutečně velmi vysoké ztráty na životech amerických vojáků. Jestli by to tak skutečně bylo se již nikdy nedozvíme, ale faktem je, že fanatismus japonských vojáků byl na vysoké morální úrovni a smrt pro ně byla skoro povinností. Další skutečností byl výcvik všeho japonského obyvatelstva směrovaného k boji proti americkým vrahům - opět působivá propaganda, která na izolovaném japonském ostrově hrála silnou roli a měla své výsledky vedoucí k fanatismu celého japonského národa.

Na tom se zcela jistě shodneme. Možná jsem to napsal zamotaně, ale rozhodně si nemyslím, že by se Japonsko vzdalo bez jakýchkoliv dalších obětí. Jenom "plánované" číslo spojeneských obětí při invazi 1 000 000 mi přijde velice nadsazené. Alespoň v polovině roku 1945 rozhodně. Není možné paušálně říct, že svržení obou bomb bylo zbytečné. Zbytečné mi přijdou civilní oběti, na které byl útok záměrně cílen (což jak píši přiznávají i historikové a archivy US) - aby se účinkům bomb zajistila široká publicita. Zajímavé by také bylo, jestli by svržení bomb proběhlo i kdyby byl doposud prezidentem Roosevelt - známý humanista. Ale jak jsem psal - ať to zní sebevíc cynicky, tak nebýt Hirošimy a Nagasaki, proběhla by "praktická zkouška" jaderné bomby jindy a jinde. A to už by se bývalo jednalo možná o bomby termonukleární - vodíkové, proti kterým byly atomovky z Hirošimy a Nagasaki jenom dětské prskavky. Mimochodem, Honzo, to co popisujete, podle mě probíhá v současné době v Severní Korei. Ať se nám to evropanům zdá jakkoliv neskutečné, tak většinová část národa - díky nepřetržitému masírování a vymývání mozků, společně s totální izolací země - svého vůdce Kima skutečně miluje a kdyby nedej bože došlo na nějakou válku, budou bojovat stejně fanaticky jako japonci za druhé světové.

Pane Berka s tou Severní Koreí souhlas - moderní dějiny Severní Koreje = dějiny válečného Japonska.

Honza říká: Pondělí, 10. 8. 2015 v 21:32 Pane Berane, tak se mi zdá, že trochu překrucujete dějiny. Ale člověk vašeho formátu si to vlastně může dovolit. To samé tvrdil i tehdejší vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě a pozdější americký prezident Dwight Eisenhower, který před použitím jaderné pumy varoval a posléze tento zločin odsoudil? Dwight Eisenhower's view on using the Atomic Bomb Dwight Eisenhower's view on using the Atomic Bomb "In 1945 ... , Secretary of War Stimson visited my headquarters in Germany, [and] informed me that our government was preparing to drop an atomic bomb on Japan. I was one of those who felt that there were a number of cogent reasons to question the wisdom of such an act.... During his recitation of the relevant facts, I had been conscious of a feeling of depression and so I voiced to him my grave misgivings, first on the basis of my belief that Japan was already defeated and that dropping the bomb was completely unnecessary, and second because I thought that our country should avoid shocking world opinion by the use of a weapon whose employment was, I thought, no longer mandatory as a measure to save American lives. It was my belief that Japan was, at that very moment, seeking some way to surrender with a minimum loss of 'face.' The Secretary was deeply perturbed by my attitude, almost angrily refuting the reasons I gave for my quick conclusions." http://www.nuclearfiles.org/menu/key-issues/nuclear-weapons/history/pre-cold-war/hiroshima-nagasaki/opinion-eisenhower-bomb.htm

Honza říká: Pondělí, 10. 8. 2015 v 21:32 Pane Berane, tak se mi zdá, že trochu překrucujete dějiny. Ale člověk vašeho formátu si to vlastně může dovolit. Někteří výzkumníci na základě rozsáhlé badatelské práce dospěli k názoru, že použití jaderných bomb na pacifikaci Japonců bylo naprosto zbytečné. Pojednává o tom především japonský historik Tsuyoshi Hasegawa, který jako jediný badatel studoval prameny ve třech klíčových jazycích – japonštině, angličtině a ruštině. Ve své publikaci k tomuto tématu s názvem Racing the Enemy Hasegawa dokládá, že hlavním důvodem japonské kapitulace nebylo svržení jaderných bomb na dvě japonská města - to nikterak japonskou generalitou neotřáslo, ale hrozící sovětská invaze, která se nakonec uskutečnila. https://en.wikipedia.org/wiki/Tsuyoshi_Hasegawa

Honza říká: Pondělí, 10. 8. 2015 v 21:32 Pane Berane, tak se mi zdá, že trochu překrucujete dějiny. Ale člověk vašeho formátu si to vlastně může dovolit. Hasegawa, Kuznick a další výzkumníci, zmiňme třeba politického ekonoma Gara Alperovitzehttp: //www.nytimes.com/1995/01/31/us/hiroshima-a-controversy-that-refuses-to-die.html či historičku Marilyn Young, píší, že vlivné křídlo japonské generality se na podmínkách kapitulace chtělo se Spojenými státy dohodnout již několik měsíců před osudnými událostmi v Hirošimě a Nagasaki. Tito generálové si kladli dvě podmínky: beztrestnost pro císaře a zachování monarchie. Bílý dům ovšem na tyto podmínky odmítal přistoupit a žádal po Japoncích totální kapitulaci. Spojené státy taky spěchaly s použitím nejmodernějších zbraní proto, aby Sovětům ukázaly, kdo tu po válce bude.

vatopluk Beran říká: Čtvrtek, 13. 8. 2015 v 18:46 Honza říká: Pondělí, 10. 8. 2015 v 21:32 Pane Berane, tak se mi zdá, že trochu překrucujete dějiny. Ale člověk vašeho formátu si to vlastně může dovolit. Hasegawa, Kuznick a další výzkumníci, zmiňme třeba politického ekonoma Gara Alperovitzehttp: www.nytimes.com/1995/01/31/us/hiroshima-a-controversy-that-refuses-to-die.html či historičku Marilyn Young, píší, že vlivné křídlo japonské generality se na podmínkách kapitulace chtělo se Spojenými státy dohodnout již několik měsíců před osudnými událostmi v Hirošimě a Nagasaki. Tito generálové si kladli dvě podmínky: beztrestnost pro císaře a zachování monarchie. Bílý dům ovšem na tyto podmínky odmítal přistoupit a žádal po Japoncích totální kapitulaci. Spojené státy taky spěchaly s použitím nejmodernějších zbraní proto, aby Sovětům ukázaly, kdo tu po válce bude.

Honza říká: Pondělí, 10. 8. 2015 v 21:32 Pane Berane, tak se mi zdá, že trochu překrucujete dějiny. Ale člověk vašeho formátu si to vlastně může dovolit. Důvodem k tomuto monumentálnímu barbarství (a bezpochyby jednomu z nejhorších válečných zločinů 2. světové války, nad jehož pachateli však nikdy nebyl vynesen ortel) byl Trumanův odhad, že kdyby nedošlo k použití jaderných zbraní, následná americká invaze do Japonska (byť bylo jasné, že Sověti provedou útok na Japonsko též) by americké ozbrojené síly připravila o půl milionu mužů. Nicméně panel vojenských expertů na Trumanovu otázku, kolik ztrát by tato hypotetická vojenská operace přinesla, uvedl cifru téměř desetkrát nižší – 40 000 amerických vojáků. Avšak, i v tomto případě jde o pouhý odhad; v Hirošimě a Nagasaki zemřelo mnohem více lidí, a co více, šlo o nevinné civilisty. Opět připomínám, že nebyla vzata do úvahy plánovaná invaze sovětských vojsk, které se Japonci obávali především. Truman did not seriously consult with military commanders who had objections to using the bomb. He did, however, ask a panel of military experts to offer an estimate of how many Americans might be killed if the United States launched the two major invasions of the Japanese home islands scheduled for November 1, 1945 and March 1, 1946. Their figure: 40,000 -- far below the half-million he would cite after the war. Even this estimate was based on the dubious assumption that Japan could continue to feed, fuel, and arm its troops with the U.S. in almost complete control of the seas and skies. http://www.tomdispatch.com/blog/176031/

Pane Berka je mi stejně tak jako vám jasné, že nic není černobílé. Že byli Japonci třemi krátce po sobě provedenými válečnými zločiny Spojených Států na výhradně civilním japonském obyvatelstvu silně nalomeni, je zcela nesporné. Přesto jsem ale přesvědčen, že k bezpodmínečné kapitulaci je dohnala až jistota, že budou ve velice krátké době odříznuti Ruskem od posledních strategických surovin proudících na jejich ostrov (Mandžusko), které by jim mohli umožňovat, aspoň jakous takous obranu. To už jsme ale v oblasti osobních fabulací. A představte si, že najednou přiletí jedno jediné letadlo, shodí jednu jedinou bombu s šedesátikilovou náloží a takřka kompletně tím vymaže z mapy celé město. A o pár dnů na to znovu. Ale jak jsem psal – ať to zní sebevíc cynicky, tak nebýt Hirošimy a Nagasaki, proběhla by „praktická zkouška“ jaderné bomby jindy a jinde. A to už by se bývalo jednalo možná o bomby termonukleární – vodíkové, proti kterým byly atomovky z Hirošimy a Nagasaki jenom dětské prskavky. Na tuto vaši otázku Zajímavé by také bylo, jestli by svržení bomb proběhlo i kdyby byl doposud prezidentem Roosevelt – známý humanista. Já jsem přesvědčen že nikoliv. Presidentu Rooseveltovi byl Stalin bližší než koloniální politikou a alkoholem ovládaný Churchil. Podle dokumentů které mám již z dřívějších dob a podle materiálů prezentovaných v novém seriálu - Neznámé dějiny Spojených Států - které ve velice pozdních nočních hodinách prezentuje i česká televize, se objevuje až přiliš mnoho dokumentárních informací, jenž dávají poválečné historii Spojených Států nejen složitější, ale hlavně zodpovědnější postoj, než jakým byla známá jednostranná snaha o vojenské atomové ovládnutí světa pro vlastní neomeznou hospodářskou invazi po celém světě.

JETLAG

Vztah mezi mocenskou elitou a veřejností je v rozvinutých kapitalistických státech velmi sofistikovaně pěstován prostřednictvím nástrojů a technik vztahů s veřejností. Public relations -PR. Je tu silný předpoklad že autor tohoto blogu má sníženou schopnost reálně vyhodnotit manipulovatelně napsaný článek, přičemž s velikou ochotou šíří nesmysl dál. Alexandr Mitrofanov (* 27. června 1957 Rostov na Donu, Rusko) je český novinář, komentátor, publicista a překladatel z ruštiny. Jetlag není dobrý parťák. Charakterizuje ho podle Wikipedie (i podle skutečných příznaků) únava, rozladění a poruchy spánku plynoucí z narušení biorytmů po rychlém leteckém překonání několika (nejméně 2-5) časových pásem. Wikipedie pak uvádí větu, v níž by mohl někdo v naší čím dál víc paranoidní době hledat politický záměr: „Příznaky bývají obvykle horší při cestování směrem na východ a u starších lidí.“ Cílem pojmu Jetlag je pravděpodobně znehodnotit občany POMYSLNÉHO východu naší planety na podkladě rotace planety kolem své osy a následných biologických pochodů v našem těle, závislých na rychlém přesunu lidského organismu po, nebo proti rotaci planety. Jsem přesvědčen, že se autor tohoto blogu nechal poměrně lehce zmanipulovat rádoby předhozenou návnadou poměrně nového pojmu JETLAG, namísto hledání například podstaty toho, proč novinář Mitrofanov použil slovní spojení PARANOIDNÍ DOBA a proč asi v této době žijeme, či co je toho příčinou. Podle mého pohledu se jedná u autora blogu o sníženou schopnost přijmout a vyhodnotit na podkladě proběhlých historických skutečností objektivní realitu minulosti. Ne každý máme Gnosii (řecky poznávání - jenž je specifickým duševním procesem, který nám umožňuje se správně orientovat v našich vjemech), zcela vpořádku. Pojmem JETLAG, zastupující nejen v češtině únavu lidského organismu z otáčení zemské osy, způsobený fyzickou schopností vesmíru, pak novinář Mitrofanov i jeho čtenář ospravedlňují svůj pohled na dnešní cíleně západní kulturou destruovaný svět. Je podlemne otázkou, jestli tato jednoduchá manipulace a další podobné, BUDOU jako PR STAČIT. Jsem přesvědčen že jedinou obranou proti takovét manipulaci z lidmi je dobré vzdělání a vyrovnané informace, ať se nám tyto líbí nebo nelíbí.

Jetlag... tak jak je v blogu formulován, dává jedinou možnost pochopit: HRUBOU A SPROSTOU NENÁVIST K PRESIDENTU VÁCLAVU HAVLOVI, produkovanou "čtenářem" ZG