Dlouhodobě působím v čestné funkci samozvaného okresního brouka Pytlíka. Všechno znám, nikdo si na mě nepřijde a ve všem mám jasno. V podstatě kdyby se mi z velkých měst nedělala kopřivka, mohl bych se celkem úspěšně ucházet o místo českého prezidenta. Do blogu JL jsem se po delší době opět rozhodl sem tam přispět proto, že je mi hodně smutno nad jeho úrovní, která je ale nakonec jenom odrazem současné české společnosti. Abych ale předešel dalším zbytečným krysoobojživelným válkám, nebudu zásadně nijak reagovat na případné diskuse pod mými blogy a předem děkuji čtenářům a případným diskutujícím za pochopení. Pokud snad někdo pocítí potřebu mi za mé internetové výkřiky osobně vynadat - a nebo prostě jenom tak napsat, těším se na Váš mail - tdasek(a)seznam.cz
Soudci z lidu
Tomáš Ďásek | 13.10.2015 22:16Na filmech mě vždycky fascinovalo to, že jejich tvůrci mají možnost jakékoliv téma uchopit z obou stran - nebo tedy spíše z té strany, ze které si sami vyberou. Stačí se podívat na staré, dnes už klasické, válečné filmy. Například známý černobílý film z roku 1954 "Admirál Canaris - život pro Německo". Kdo jej vidí poprvé, usedá k obrazovce s povědomím, že Canaris byl nějaký nacistický ředitel rozvědky, nebo co, patrně jeden z válečných zločinců, který beztak organizoval sudeťácké řádění v našem pohraničí a další vylomeniny. Chroupáte brambůrky, sledujete dobrodružný děj a najednou se přistihnete, že jste se úplně chytili ideové linie děje a že tomu noblesnímu pánovi s rytířským chováním, který nikdy nesouhlasil s válkou, nacismus mu byl odporný a který se nakonec stal obětí svých protihitlerovských snah, držíte palce. Film skončí a vy máte jasno. Víte jak to bylo a kdyby se někdo pokusil někdy o Canarisovi říkat něco nepěkného, hned byste si to s ním mohli verbálně rozdat. Bohužel náš národ filmy miluje a je vděčným divákem. Společně s tradiční broukopytlíkovitostí (já vím o čem mluvím) a černobílým sparťansko-slávistickým viděním je to doslova vražedná kombinace. Aktuálně se to opět projevuje v jedné z nejdelších mediálních kauz - "ukradených norských dětí". Jenom fakt, že se ještě nedošlo k nějakému definitivnímu závěru, může podle mě za to, že se toho doposud žádný producent nechytil. Byl by z toho doják jako hrom. Pobledlá matka se strhanými rysy, bojující o své syny, které jí protiprávně ukradly norské úřady. Srdceryvné scény, jak tlusté norské bachařky odtrhují zoufalou ženu od svých synů, které by po těch letech tak ráda objala. To vše okořeněné konspirační teorií o tom, jak zdegenerovaný severský národ musí krást cizí děti, aby si vylepšil vlastní genetický kód (což mě mimochodem jako vlastence naplňuje hrdostí - když milí norové jako nejčistší rasu vidí právě nás, čechy). Jedním z hrdinů by byl mladý nebojácný právník, pronášející plamenné projevy ve studených soudních síních (mezi ním a matkou odebraných dětí by to muselo alespoň trochu eroticky jiskřit, aby se film lépe prodával), případně bezejmenný šlachovitý šéf české rozvědky (v obličeji by měl malinkatou jizvu), plánující nebezpečnou únosovou akci, kterou nakonec těsně před odletem již nastartovaného vrtulníku s pětičleným po zuby ozbrojeným komandem, stopne příkaz nějakého farizejského ustrašeného ministra. Kina by byla plná a jediné oko by nezůstalo suché. Kdyby se ale autor scénáře blbě vyspal, mohl by to taky vzít z druhé strany a udělat z toho drama zneužívaných dětí, které jsou nuceny vrátit se k matce, i když nechtějí (retrospektiva s malými uplakanými hošíky v pyžámkách, které ve zpomaleném záběru šílená krkavčí matka fackuje, nebo se k nim dokonce blíží opilý pedofilní otec s krví podlitým pohledem a napřaženou rukou s rozevřenými pařáty). Matka by byla vylíčená jako skvělá herečka a veskrze zkažená bytost, která si omotala kolem prstu kromě prezidenta republiky a jeho mluvčího i mladého nadějného právníka, pronášejícího plamenné projevy ve studených soudních síních (ten prostě v tom filmu být musí - bez ohledu na verzi) a teprve v závěru se povede odhalit její skutečnou dračí povahu a děti zachránit. Celý film končí dlouhým záběrem dovnitř jedoucího vozu, kde vpředu sedí láskyplně se na sebe usmívající pěstouni a vzadu dva veselí, pošťuchující se kluci - konečně doopravdy beze zbytku svobodní. Noční můra skončila, auto odjíždí kamsi za obzor, přes který jdou závěrečné titulky a lidi zase vytahujou kapesníky. No jo, ale co teda teď ? Chtělo by se říct - babo raď. Jenže to je bohužel právě přesně to, co se děje a co je nejhorší. Kdejaká baba radí, kdejaký strejc v tom má stoprocentně jasno. Všichni jsou seznámení se spisem, všichni znají onu zvláštní rodinu ještě z doby, kdy kluci byli malí, kdy matka nevěděla o psychické chorobě otce a kdy došlo k faktickému odebrání. Všichni vědí jak to bylo, všichni znají pozadí a všichni znají viníky. Je to nemilá a strašně ožehavá věc. Pravda může být tam i tam - a nebo dokonce i někde uprostřed. V obou případech se pak může jednat o něčí neskutečné selhání a něčí osobní tragédii. Budeme tu mít matku, která své děti doopravdy miluje a které byly mimo jakékoliv chápání doopravdy jednoduše ukradeny - a nebo tu budeme mít děti, které už víc jak polovinu života strávily v jiném prostředí a které budou najednou násilně přesazeny jinam, navíc s člověkem jehož nemilují, naopak se jej spíš bojí. Já nevím. Já to hergot nevím - a proto si nedovoluji v téhle věci dělat žádný vlastní názor, natož ho veřejně prezentovat. 99% našeho národa - v čele s hradním panem populistou - ale má úplně jasno. Přesně tohle jsou ty chvíle, kdy jsem rád za to, že to u nás už přece jenom funguje trochu jinak, než dřív. Tenkrát to nemusel být zdaleka ani celovečerní film. Stačilo udělat kratičkou reportáž do filmového týdeníku, kterou tvůrci vzali z toho "správného" konce - a hned druhý den rozhořčení lidé (ne nějací virtuální lidé, ale naši tátové, dědové a pradědové) ve svých zaměstnáních hromadně a veřejně podepisovali souhlas s rozsudkem smrti nad doktorkou Horákovou. Doufejme, že tento film nakonec nebude ani horor, ani drama, ani hloupá komedie. Přejme těm dětem, ať je z toho nakonec jenom přísně spravedlivá (i když pravda, divácky ne tak záživná) literatura faktu. Trochu se totiž v celé té mediální záplavě slz a špíny zapomíná na to, že o ty děti jde především. Možná by bylo nejjednodušší se zeptat přímo jich. Nejsou to NAŠE děti, není to žádné národní rukojmí. Jsou to dvě svébytné osobnosti, které mají právo na to, aby žily tam, kde je jim subjektivně nejlíp. Někdo jistě namítne, že mají dávno vymyté mozky a že jsou naučeny k tomu, aby ke své mámě cítily odpor - a to je třeba, co já vím, taky možné. Hlavně tedy prosím uvažujme s chladnou hlavou a neposílejme hned ochotně na šibenici ani matku, ani norskou velvyslankyni - když o tom všem vlastně víme absolutní prdlačku...