Radek Vovsík
Jsem šťastným otcem třech dětí, vedu dětský domov v Jihlavě a vůbec mi není lhostejné, co se kolem nás děje. V letech 2006-2010 jsem byl náměstkem jihlavského primátora za ODS.
21.srpen nás poznamenal
Radek Vovsík | 16.08.2007 14:51Narodil jsem se v roce 1966 a záhy se začal můj život odvíjet tak nějak podivně. Má paměť sahá do doby prvních básniček - to mi byly tak tři roky. Učil mně je táta - namátkou vzpomínám na jednu, která končila slovy: „...ať jsi jsou, tam kde jsou, jen ať nám sem nelezou." I první písničky mne učil otec, zvlášť oblíbenou jsem měl tuto: „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša, běž domů Ivane, u nás tě holky nemilujou..." Recitoval a zpíval jsem je rád a to o to víc, že kdykoliv jsem začal, lidé kolem mne zvláštním způsobem měnili výraz, když jsem šel s mamkou, ta mi dokonce začala zakrývat ústa a kázala mi rychle přestat.... V průběhu dalších let se stávalo ještě spousta mně nepochopitelných věcí: např. mi táta vyhrožoval, že budu-li krást a lhát, tak mne přihlásí do pionýra, skládal jsem skautský slib, aniž by skaut existoval (ale táta měl schované razítko 3. oddílu), atd. Teprve později mi došlo, co jsem to vlastně v začátcích života zpíval a recitoval a proč bylo kolem mne tolik podivných věcí. Ano, byl jsem velmi malý, když vtrhli do naší země armády Varšavské smlouvy s tanky a vrtulníky. Byl jsem velmi malý, když tyto armády přerušili demokratizaci naší země a uvrhly nás do dalších desetiletí komunistické poroby. Byl jsem velmi malý, když soudruzi Bilak, Hoffman, Kolder a další pomocí převážně sovětských vojáků přiškrtili uvolňující se pouta na rukou československého národa. A trvalo ještě hodně dlouho, než jsem pochopil, že 21. srpen 1968 rozhodl o tom, že celé své dětství a mládí prožiji v nesvobodném prostředí komunistické totality. O to šťastnější jsem byl, když na prahu své dospělosti jsem opět zpíval písně z dětství. Byl listopad 1989 a tentokrát mi nikdo nezakrýval ústa...Děkuji osudu, že moje děti již budou vyrůstat ve svobodné zemi.