Tomáš Ďásek
Dlouhodobě působím v čestné funkci samozvaného okresního brouka Pytlíka. Všechno znám, nikdo si na mě nepřijde a ve všem mám jasno. V podstatě kdyby se mi z velkých měst nedělala kopřivka, mohl bych se celkem úspěšně ucházet o místo českého prezidenta. Do blogu JL jsem se po delší době opět rozhodl sem tam přispět proto, že je mi hodně smutno nad jeho úrovní, která je ale nakonec jenom odrazem současné české společnosti. Abych ale předešel dalším zbytečným krysoobojživelným válkám, nebudu zásadně nijak reagovat na případné diskuse pod mými blogy a předem děkuji čtenářům a případným diskutujícím za pochopení. Pokud snad někdo pocítí potřebu mi za mé internetové výkřiky osobně vynadat - a nebo prostě jenom tak napsat, těším se na Váš mail - tdasek(a)seznam.cz
Nevyhlášeně
Tomáš Ďásek | 15.11.2015 00:12Bylo jedenácté září. Svět zůstal stát s otevřenou hubou a civěl na žárem zkroucené pahýly dvojčat. Psalo se, že svět už nikdy nebude takový, jako dřív. Redakce satirického plátku se stala dějištěm tragedie tak absurdní, že by ji největší satirik nedokázal vymyslet. Svět už opět neměl být takový, jako dřív. A je to tady zase. Něco s tak neslýchaným rozměrem, že člověk snad ani nechce uvěřit smutné pravdivosti všech těch televizních záběrů. Evropa se otřásá hněvem a franzouzský prezident mluví o nevyhlášené válce. Vím, že v této rozjitřené době jdu určitě s kůží na trh a hodně si troufám - ale tak nějak si nejsem jistý, jestli to co se stalo včera v Paříži, není jenom předvídatelný revanš. V žádném případě - to podotýkám - se s touto událostí vnitřně nedokážu smířit, ale bohužel se něco takového dalo jenom čekat. Slova o nevyhlášené válce jsou sice celkem líbivá, ale je třeba se podívat na to, kdo tu nevyhlášenou válku začal. Bude to znít velmi tvrdě, ale Francie posledních více jak sto let, trpí komplexem méněcennosti. Postupně přišla o všechny kolonie, Hitler převálcoval její hrdou armádu během pár týdnů a dodnes působí Versailles vedle Anglie a Německa v mezinárodní politice jako jakýsi nezletilý bráška. O to víc se chce z tohoto prismatu vymanit. V Evropě bohužel jaksi není co řešit (to co by se řešit mělo, se stejně neřeší) a proto se snaží sbírat body a sebevědomí na "zahraničních cestách". Ochotně se angažuje v řekněme ne zcela čistých vojenských operacích, jako bylo třeba asistované zabití libyjského vůdce, značnou měrou plní modré kontingenty OSN a snaží se budit zdání, že je pořád ještě světovou velmocí (což není pravda už od dob Napoleonových a všichni to vědí). Její angažmá v Sýrii a Iráku proti Islámskému státu je bohužel právě přesně nevyhlášenou válkou. Samozřejmě - jsme evropané, humanisté a demokraté. Chápeme, že IS je něco špatného, totalitního a asociálního. Ale pokud se pokusíme (jestli to vůbec jde) tak nějak vcítit do uvažování jeho představitelů, nemůžeme se bohužel ničemu divit. Francie soustavně bombarduje jejich pozice a oslabuje akceschopnost IS. Jak na to může IS odpovědět ? Jedině po svém - a to také včera ukázal. Ono je to težké. Je strašný rozdíl, pokud vidíte v televizi zoufalé tváře příbuzných obětí, roztrhané kusy těl, zakrvácené zdi a rozsypaná okna. Je to hrozné. Je to šílené a je to nelidské. Takhle se přece bojovat nemá. Bojovat se má pěkně čistě, V desetikilometrové výšce zmáčknout v bílých rukavičkách červené tlačítko ovládající samonaváděcí bomby a na malém displeji pak sledovat, jak se za chvilku někde dole zvedne mračno prachu. Že to v té chvíli tam dole vypadá úplně stejně jako v předchozím případě, že kusy lidského masa létají vzduchem se stejnou rychlostí a že i v černém lidském těle je stejný objem krve jako v bílém, to na našem metrovém elcédéčku nevidíme a tudíž nic takového vlastně ani není. V tomto jsme velmi schizofrenní. Na jedné straně křičíme, že muslimy nechceme, že nás nezajímají, že je to jiná kultura a že jsou "nedemokratizovatelní". Jenže na druhou stranu se do nich nepřestáváme - promiňte, ale jiný přiléhavější výraz mě nenapadá - s odpuštěním srát. Neustále se jim snažíme nabízet svoji demokracii a svůj způsob života - ideálně za pomocí letadel Mirage a řízených raket. Česká republika posílá samopaly a náboje neohroženým hrdinným kurdům - kteří však kdyby k nám před přesilou IS nakonec uprchli, bude to pro nás naprosto stejná "čmoudská nefachčenská sebranka", jako jejich nepřátelé. Pokud vývoz demokracie do oblastí temna má být naší cestou, musíme bohužel počítat s tím, že si to protistrana líbit nenechá. Evropským sítem radarů a patriotů (naštěstí - a doufám, že to tak i zůstane) žádný islámský bombardér neproletí. Tak tentokrát doručili odpověď po zemi. Každá válka je hnusná. A je možná trochu absurdní, hodnotit válku podle toho, zda-li je vyhlášená a nebo nevyhlášená. Francii včera někdo vrátil protiúder a nikdo si nebyl ochoten připustit, že je něco takového možné. A ono je. A bohužel nejen možné, ale i očekávatelné. Ani nevíte, jak rád bych se mýlil, když řeknu, že v blízké době můžeme s velkou pravděpodobností čekat něco dalšího podobného. Třeba v Rusku, které si stejně jako Francie snaží v Sýrii foukat svoje mocenské bolístky. Pamatujete si ještě třeba na Beslan ? Až se mi chce parafrázovat pussyriotský refrén a říct - "Bohorodičko, ochraňuj Putina". Stalo se a Evropa se vzpamatovává. Kdekdo začíná řinčet zbraněmi a volat po rázné odvetě. I náš ministr obrany s ministrem financí - ruku v ruce s prezidentem, halasně bubnují do útoku a chlapi v hospodě u televizních zpráv nadšeně přitakávají. Mám z toho velký strach. Válka nevyhlášená se třeba změní na válku vyhlášenou. Budeme jistě stát na straně dobra a lidských hodnot. Zatím je pro nás tahle divná válka vzdálená. Naši tátové nespěchají s mobilizačními kufříky na nádraží a naši synové se nevracejí v bednách zakrytých státní vlajkou. Ze zahrádek u restaurací nás zatím nevyhnal strach, ale jenom chladné počasí. Náš poloinvalidní vrchní velitel armády, opírající se o hůlku a svého mluvčího, zatím pro islamistické předáky není tím hlavním soupeřem. Pořád ještě je pro nás Sýrie či Irák - a koneckonců vlastně i Paříž - něco "tam někde daleko tím směrem". Pořád ještě je pro nás válka jenom nuceně přetrpěná pětiminutová reportáž v televizi před dalším dílem Stardance. A já se jenom ptám - než zvedneme trumpetu a začneme hlasitě troubit na zteč - jestli si opravdu uvědomujeme všechny možné dopady a jestli jsme opravdu připraveni na to, že by se pařížské peklo mohlo jednou úplně klidně opakovat někde zatraceně blíž. Třeba v Praze...