Michal Stehlík
Historik a patriot. V letech 2006-2014 děkan Filozofické fakulty UK v Praze, od roku 2014 náměstek ředitele Národního muzea. V roce 2009 hlavní kurátor Dolnorakouské zemské výstavy v Telči, v letech 2010-2013 vedoucí týmu tvorby expozic Muzea Vysočiny Třebíč. Zastupitel města Dačic. Volný čas? Trocha fotografování a hlavně šest dětí.
Jihlavský březen ve 20. století
Michal Stehlík | 01.03.2016 16:25Pokud bychom chtěli nahlédnout na moderní jihlavské dějiny průzorem měsíce března, mohli bychom se věnovat například volebním výsledkům do obecního zastupitelstva v roce 1925 a prvnímu českému volebnímu úspěchu. Mnohem zásadnější je však dle mého názoru rok 1939 a události spojené s nástupem nacistického okupačního režimu. Jihlava a tzv. jihlavský jazykový ostrov díky výraznému podílu německy hovořícího obyvatelstva z velké části přivítaly změnu státního útvaru a definitivní konec Československa. Tato nacionální euforie měla přitom bezprostřední důsledky nejen vůči českému obyvatelstvu, ale především vůči zdejší židovské komunitě. Již podzim 1938 přinesl na nacisty ovládaném území tzv. Křišťálovou noc, vybíjení obchodů, rabování, útoky na synagogy, včetně fyzického napadání a vražd. Podobnou situaci zažila Jihlava v roce 1939 po březnové okupaci. V noci z 28. na 29. března proběhlo organizované rabování židovských obchodů a ničení majetku. Německá správa zareagovala vyšetřováním, včetně postupu vůči příslušníkům SS či Wehrmachtu. To ovšem nic nezměnilo na tom, že v noci z 29. na 30. března byla po druhé hodině ranní zapálena jihlavská synagoga. Mimořádný německý soud, který se měl touto záležitostí zabývat, nakonec za tyto činy neodsoudil jediného obviněného a vše vyznělo do ztracena. Na počátku dubna došlo pak ještě k vypálení obřadní síně židovského hřbitova. S odstupem mnoha desetiletí se nám může zdát přístup tehdejší protektorátní moci zvláštní – proč vůbec to vyšetřování a zřizování soudu? Je to pochopitelné i zrůdné zároveň. I tehdejší okupační moc se totiž snažila vyvolávat zdání zákonného postupu dle existujících pravidel. Bylo to jen zdání. Nic to nezměnilo na tom, že obludné plány s židovským obyvatelstvem měly nakonec končit v plynových komorách. Systematicky, připraveně, úředně správně… Trvalo to další tři roky, než odešli v květnu 1942 jihlavští Židé transporty přes Třebíč do Terezína a poté dále na východ. I oni se poté stali oběťmi tzv. konečného řešení. Březen 1939 v jihlavských dějinách pro nás může zůstávat důležitým mementem. Upozorněním na nebezpečí vylučování nějaké skupiny ze společnosti na základě jazyka, rasy či sociální skupiny. Právě „schopnost“ společnosti vylučovat, označovat nepohodlné či odlišné skupiny, končí většinou zdánlivě nečekaně tragicky. Jakkoliv se nám na počátku zdá, že se jedná o drobná pravidla jakoby upravující soužití. Vždy je důležité velice pečlivě hlídat onu hranici, po jejímž překročení nebývá cesta zpět. Nacismus a válečné události tehdy zkoncentrovaly během několika málo let příliš mnoho nenávisti, obav a předsudků. Jejich důsledkem byly konkrétní lidské oběti a jako symbol z jejího počátku v březnu 1939 také vypálená jihlavská synagoga. Bude dobré, když nezůstane jen připomenutím nějaké konkrétní historické události, tak příliš vzdálené od našich aktuálních problémů. Bude dobré, když bude připomenutím, čeho jsou lidé schopni ze zcela iracionálních důvodů ve jménu nějaké ideologie či diktatury – a to jakékoliv.
