Tomáš Ďásek
Dlouhodobě působím v čestné funkci samozvaného okresního brouka Pytlíka. Všechno znám, nikdo si na mě nepřijde a ve všem mám jasno. V podstatě kdyby se mi z velkých měst nedělala kopřivka, mohl bych se celkem úspěšně ucházet o místo českého prezidenta. Do blogu JL jsem se po delší době opět rozhodl sem tam přispět proto, že je mi hodně smutno nad jeho úrovní, která je ale nakonec jenom odrazem současné české společnosti. Abych ale předešel dalším zbytečným krysoobojživelným válkám, nebudu zásadně nijak reagovat na případné diskuse pod mými blogy a předem děkuji čtenářům a případným diskutujícím za pochopení. Pokud snad někdo pocítí potřebu mi za mé internetové výkřiky osobně vynadat - a nebo prostě jenom tak napsat, těším se na Váš mail - tdasek(a)seznam.cz
Pryč s Večerníčkem !
Tomáš Ďásek | 12.03.2016 01:17Čas od času vám na mě padne takový jakýsi smutek a splín. Obzvláště takhle k večeru, když celý dům spí a já se nad lahví levného červeného vína věnuji filozofickému rozjímání. Smutek z toho, jak čas velmi rychle letí. Kupodivu nejsem smutný až tak moc kvůli tomu, že jsem vždy přisuzoval mládí poněkud delší dobu trvání, než ve skutečnosti má, ale jsem smutný z toho, jaké jsem měl neradostné dětství. Tedy z dnešního pohledu. Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem se dožil čtyřiceti let. Však jenom považte - co vzpomínka, to dneska nepředstavitelná věc... Své první dny a týdny jsem jakýmsi zázrakem přežil bez monitoru dechu, dětské chůvičky a digitálního teploměru. Rodiče mě přebalovali do naprosto nehygienických vyvařovaných a po bratrovi zděděných látkových plen a při utírání mé nahaté prdelky se ustrašeně nerozhlíželi, zda-li je při tom někdo nevidí a nenařkne z pedofilie. Ve čtyřech letech mi maminka vždycky dala pletenou tašku, do ní dvacetikorunu, papírek se seznamem, řekla ať jdu po straně a poslala mě samotného k "Čápce", což byla prodejna potravin vzdálená od našeho domu asi 300 metrů. Paní Čápová mi naplnila tašku dle seznamu, dala tam zpět drobné a já šel zase spořádaně zpátky. Nejrozšířenějším automobilem v naší ulici (i obci) byla tehdy legendární "stejšna" - vůz Škoda 1202. Tento automobil, který asi tak o dvacet let předběhl dobu (a doposud mu z hlediska prostoru nesahá žádné moderní auto s hrdým označením MPV ani po kotníky) byl sice nesmrtelný a opravitelný i v bez nářadí v noci v lese, ale představte si, že neměl kontrolu tlaku vzduchu v pneumatikách. Neměl dokonce ani boční airbagy. Po pravdě řečeno neměl vůbec žádné airbagy. On tedy vlastně neměl ani bezpečnostní pásy. My děti jsme se v něm vozily bez sedaček a podsedáků - a zásadně tak, že jsme za jízdy stáli vzadu uprostřed a nadšeně komentovali dění před vozem. V předvečer prvního máje se nahoře u lesíka sešly naše čtyři ulice a zvesela se zapálila hromada vyřazených pneumatik. Na té hořící gumě jsme si my děti bez skurpulí opékali špekáčky (které byly tenkrát vyráběny z VEPŘOVĚHO MASA !) a následně pak házeli do vzduchu hořící košťata. Ze školy jsme chodili sami a protože rodiče byli v práci, musel jsem já, nebo bratr napřed zatopit v kotli - když to nechtělo hořet, pomohli jsme si velkým panákem ředidla, které pokaždé úžasně "blaflo". Ve volných chvílích jsme se věnovali adrenalinovým sportům, když jsme se s kamarády chodili třeba do staré opuštěné cihelny vozit na "důlních" vozících, nebo si vyráběli podomácku petardy ze dvou šroubů, jedné matice a deseti ostrouhaných zápalek. Když některá naše aktivita přerostla mez únosnosti a nebo se znelíbila nějakému uvědomělému občanovi, řešilo se to ve škole. Když byl pedagog přátelský, vyřešil aféru tak, že si nás vzal stranou na chodbu a z každé strany nám dal facku, až naše pobledlé tváře rázem dostaly zdravou červenou barvu. Pokud pedagog přátelský nebyl, napsal to na fejsbůk - teda co to plácám, promiňte - do žákajdy a rodiče museli na kobereček. Po návratu z koberečku se obvykle začala maminka chystat péct bábovku - ale předčasně skončila už tím, že vyndala z kredence vařečku. Takovou tu velkou. Takovou tu co hodně bolí - mnohem víc, než ty dvě učitelské facky. Děti tehdy ještě nebyly hyperaktivní jedinci, ale jednoduše Zlobiví Dacani, dyslektik s dysgrafikem byli obvykle vedeni pod normalizovaným označením Blbeček, dyspraktik zpravidla slyšel na jméno Bordelář a alergik zase na jméno Ulejvák . Odpady se třídily tak, že zpeněžitelné komodity jako papír a železo se dovezly do sběrny ("když už seš kluku blbej, tak aspoň nos do školy sběr, aby viděli, že se snažíš"), plasty se spálily v kotli a ostatní se vyvezlo na smeťák, což byla velká veřejná, státem i bohem tolerovaná černá skládka "ve Žlabu". To bylo naprosto úžasné místo. Daly se tam najít ty nejlepší myslitelné hračky a poklady, jako byly třeba rozbité televizory, budíky, části aut a motorek, staré časopisy a když na sklonku socialismu zemřel starý mládenec - krejčí pan Dobrovolný, tak tam dokonce vyvezli jeho rozsáhlou knihovnu, v níž se mezi klasickou literaturou ukrývala i z našeho pohledu velmi hodnotná sbírka lehké černobílé pornografie, kterou se nám povedlo objevit a stala se na několik týdnů pro nás sedmáky významným studijním materiálem, nad nímž jsme strávili hodiny a hodiny odborných diskusí. Na smeťáku jste mohli sedět ve vyřazených plyšových křeslech kolem zapáleného ohýnku, vnímat všudypřítomný neodolatelný odér směsi plísně, shnilého ovoce, bahna a myšiny, kamením se trefovat do prázdných sklenic od okurek, lahví od piva, nebo do vypasených urousaných potkanů. Prostě pravý ráj... Táta byl velmi silný kuřák, ale protože byl uvědomělý, tak narozdíl od jiných tatínků nekouřil v kuchyni, ale pouze na chodbě. Občas podcenil logistické standardy a cigarety mu došly. Někdy jsem tedy musel po večerníčku jít ke Kuřítkům do hospody a koupit mu další krabičku - což mi ale vůbec nevadilo, neboť mi to (narozdíl od maminky) připadalo jako velmi zajímavé prostředí. Aha...Večerníček...zase jsem se zakecal. Možná si totiž už říkáte, proč vlastně má tenhle příspěvek tak divný název ? Jde o to, že ty staré doby už jsou naštěstí dávno pryč. Díky trvalé mravenčí práci všemožných výborů EU, občanských aktivistů, dětských psychologů, ekologických iniciativ a dalších odborníků se povedlo všechny - nebo alespoň většinu - těch hrozných a život i vývoj dítěte ohrožujících věcí zakázat, zrušit a odstranit. Dnešní děti mají to štěstí, že vyrůstají v bezpečně uzamčených zařízeních plných školních i mimoškolních aktivit, díky vyspělým komunikačním technologiím a všudypřítomným průmyslovým kamerám jsou neustále pod dohledem, není potlačována jejich osobnost a je jim umožněno žít ve vzájemné symbióze s čistým životním prostředím. O to víc mě překvapuje, jak je možné, že se do dnešních dnů dochovalo něco tak zrůdného, jako je Večerníček. Tedy přesněji řečeno jeho znělka. Je to tak zažitá každodenní věc, že nad tím člověk obvykle vůbec nepřemýšlí a bere ji jenom jako tradiční neškodnou kulisu. Zkusili jste se ale někdy na tu kulisu pozorně podívat ? Je to strašně rafinované - začíná úplně nevinně. Malý roztomilý chlapeček se vykutálí z obláčků a usmívá se na všechny strany. A pak ta hrůza začne. Že jezdí na kole v papírové čepici - a tedy s naprosto, ale naprosto nedostatečnou ochranou hlavy, bez jakýchkoliv reflexních prvků, to by se snad možná ještě dalo s poukazem na jízdu po neveřejné komunikaci odpustit. Jenomže pak si ten človíček s ledovým klidem sedne do auta - přičemž je na první pohled jasné, že vzhledem ke svému věku nemůže být držitelem řidičského oprávnění. Samozřejmě nepřipoutaný ! Auto - kabriolet, nemá ochranný rám (dokonce ani opěrky hlavy) a když se podíváte na to, co mu jde z výfuku, tak není nejmenších pochyb, že nemohlo v žádném případě legálně projít pravidelnou technickou kontrolou. Skočit na koně z několikametrové výšky je i od dvacetikilového chlapce jednoznačné týrání zvířete, které navíc rozhodně nevypadá, že by pocházelo z nestresovaného chovu. A co je nejhorší, tak po celých těch dvacet vteřin ten pacholek rozhazuje všude kolem sebe papíry. Za celých těch padesát let si prý na večerníčkovskou znělku stěžoval u rady pro rozhlasové a televizní vysílaní jenom jeden jediný divák. A já se ptám - jak dlouho to budeme ještě trpět ? Jak dlouho ještě budou všechny státní i občanské instituce, které bdí nad zdárným a správným vývojem našich dětí, strkat hlavu do písku ? Takovouto zvrhlost máme platit ze svých koncesionářských poplatků ? Vážně, lidi, kam ten svět spěje...